Čekejte, prosím...
A A A
[Trestněprávní revue 1/2020, s. 1]
K některým aplikačním souvislostem zákona o trestní odpovědnosti právnických osob z pohledu teorie i praxe

TOPO vstoupil do devátého roku své účinnosti. I přes některá kritická hodnocení je nesporné, že se stal významnou součástí právního řádu. Již jen tento fakt je jistě pádným důvodem pro připomenutí alespoň nejvýznamnějších skutečností, z nichž mnohé našly své formálně právní zakotvení v tomto zákoně, na němž je založena trestní odpovědnost právnických osob v České republice.

JUDr. Zbyněk Žďárský, Brno*

I. Úvod

Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 418/2011 Sb.“ nebo „TOPO“), vstoupil do devátého roku své účinnosti. Není třeba nikterak zastírat odbornou veřejností takřka jednotně zastávaný názor, že se jedná o právní normu hned z více důvodů problematickou, trestněprávní praxí přijímanou s rozpaky pramenícími částečně z nepochopení některých jejích institutů, částečně z kontroverznosti samotné právní úpravy.1 Nic na tom bohužel nezměnilo ani dosavadních devět novelizací tohoto zákona,2 z nichž některé v tomto smyslu situaci naopak ještě více zkomplikovaly. Někteří odborníci trestního práva nešetří kritikou a de lege ferenda navrhují některé důležité změny v právní úpravě trestní odpovědnosti právnických osob. Podle jejich názoru by měl být buď přijat zákon zcela nový, anebo by měl být stávající zákon č. 418/2011 Sb. podstatně revidovaný, aby byly odstraněny nedostatky současné právní úpravy.3

I přes tato kritická hodnocení je nesporné, že za dobu své existence se zákon č. 418/2011 Sb. stal významnou součástí právního řádu České republiky. Již jen tento fakt je jistě pádným důvodem pro připomenutí alespoň nejvýznamnějších skutečností, z nichž mnohé našly své formálně právní zakotvení v tomto zákoně, na němž je založena trestní odpovědnost právnických osob v České republice. Vycházeje z poznatků z autorova profesního působení, jakož i z dostupných doktrinálních a literárních pramenů, článek připomíná významná judikatorní rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, stejně jako konkrétní výkladová stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství.4 Jeho ambicí je proto využití nejen v oblasti teoretické, ale zejména v aplikační praxi všech subjektů zúčastněných na trestním řízení konaném ve věcech obviněných právnických osob, při současné reflexi přesahů posuzované problematiky do oblasti občanského, obchodního a správního práva.

II. Právní osobnost a svéprávnost právnické osoby

S jistou mírou zjednodušení lze říci, že odborníci občanského i trestního práva jsou zajedno v názoru, že právnická osoba má právní osobnost, tj. způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, a to od svého vzniku do svého zániku [§ 15 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „ObčZ“)]. Ostatně v tomto směru nikterak nepochybuje samotný zákonodárce, který v § 118 ObčZ stroze, leč kategoricky konstatuje, že právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.

Zcela zásadní názorová odlišnost však panuje v odpovědi na otázku, zda je tomu tak i v případě svéprávnosti, tj. způsobilosti pro sebe vlastním právním jednáním nabývat práva a zavazovat se k povinnostem – tedy právně jednat (§ 15 odst. 2 ObčZ).

Někteří autoři vycházejí z toho, že na rozdíl od předchozí koncepce právnické osoby, z níž vycházel občanský zákoník z roku 1964, právnická osoba podle občanského zákoníku sama nejedná a statutární orgán nebo člen statutárního orgánu právnické osoby jedná za právnickou osobu jako její zástupce, a nejde tak již o přímé jednání právnické osoby. Podle těchto autorů tak právnická osoba svéprávnost nemá.5

Existuje však skupina autorů zastávajících názor, že právnické osoby svéprávnost mají. Tyto názory vycházejí z toho, že neměly-li by právnické osoby skutečně svéprávnost ve smyslu § 15 odst. 2 ObčZ, tedy nebyly samy o sobě svéprávné, leč nositeli této jejich svéprávnosti by byly jen jejich orgány, respektive jejich členové (jimiž ovšem mohou být také osoby právnické), jak je někdy interpretována fikční teorie právnických osob, pak by žádná právnická osoba neměla procesní způsobilost ve smyslu § 20 odst. 1 OSŘ. Podle tohoto ustanovení má totiž účastník procesní způsobilost jen v rozsahu, v jakém má svéprávnost, a pakliže by ji právnická osoba neměla, ačkoli v řízení by měla být účastníkem, neměla by procesní způsobilost. Účastníkem soudního řízení přitom nejsou orgány této právnické osoby, ale ona sama.

Podle těchto názorů vůli právnické osoby nenahrazují její orgány, jak je nepřesně uvedeno v § 151 odst. 1 ObčZ, leč tyto orgány tuto vůli přímo tvoří, přičemž takto vytvořená vůle se přičítá přímo právnické osobě. Jinak by ostatně právnická osoba nemohla činit sama za sebe, tedy svým jménem, žádné procesní ani hmotněprávní právní jednání, což samozřejmě neplatí. Potud nelze absolutizovat závěr, že „právnická osoba sama o sobě žádnou vůli nemá“ a „nelze proto ani hovořit o její svéprávnosti“, na druhé straně platí, že vůli právnické osoby tvoří i projevují její orgány a že tato vůle je právnické osobě přičítána. O svéprávnosti (a potažmo i o procesní způsobilosti) právnické osoby v širším smyslu tak podle těchto názorů hovořit lze, když její způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem je realizována jednáním jejích příslušných orgánů a také jiných osob. Tedy vlastním právním jednáním právnických osob, neboť orgány, respektive jejich členové, jakož i další osoby, jednají za právnickou osobu jako zástupci ve smyslu § 436 odst. 1 ObčZ jejím jménem, když jsou prvkem její vnitřní organizační struktury, respektive s právnickou osobou v příslušném právním vztahu. Opačný závěr, tedy závěr o tom, že právnická osoba absolutně není svéprávná, by podle těchto názorů nutně musel vést k tomu, že by neměla procesní způsobilost, což je závěr absurdní, soudní praxí dosud neaprobovaný.6

Vyskytl se však i názor, že tento rozpor (tedy rozpor mezi procesní způsobilostí právnických osob na straně jedné a jejich nesvéprávností na straně druhé, pozn. Z. Ž.), je pouze zdánlivý a lze jej překlenout tak, že § 20 odst. 1 OSŘ již nebudeme chápat jako obecné pravidlo úpravy procesní způsobilosti, nýbrž jako normu týkající se pouze procesní způsobilosti fyzických osob. To ovšem podle zastánců tohoto názoru znamená, že základem úpravy procesní způsobilosti právnických osob je přímo § 21 OSŘ.7 Tyto úvahy jsou jistě významné i z pohledu zákona č. 418/2011 Sb., podle kterého za právnickou osobu činí v (trestním) řízení úkony ten, kdo za ni jedná v řízení před soudem podle občanského soudního řádu (srov. § 34 odst. 1 TOPO a text uvedený níže).

Bez ohledu na možné rozdílné pojetí svéprávnosti právnické osoby z pohledu občanského a správního8 práva vychází zákon č. 418/2011 Sb. z tzv. fikční teorie právnických osob, podle které jsou právnické osoby subjekty práva odlišné od osob fyzických a jsou právem uměle vytvořeny, a jsou tedy bez vůle. Vůli právnické osoby tvoří i projevují její orgány a tato vůle je právnické osobě přičítána. Trestní odpovědnost právnických osob zákon konstruuje jako přičtenou (vytýkanou) v tom smyslu, že se právnické osobě přičítá jednání určitého okruhu fyzických osob, a to včetně jejich zavinění na spáchaném trestném činu. Nepředpokládá přitom možnost zavedení tzv. objektivní odpovědnosti právnické osoby, jako je tomu ve správním právu.9

Někteří autoři však s těmito názory nesouhlasí a za původ zákona č. 418/2011 Sb. považují organickou teorii. Vycházejí z toho, že tento zákon vznikl za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, jenž konstruoval právnickou osobu jako subjekt, který jedná svými (statutárními) orgány, tj. vycházel z organické teorie. Dosavadní soukromé právo tak bylo postaveno na teorii, která byla koncepčně slučitelná s trestní odpovědností právnických osob. To se však ke dni 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník, změnilo. Občanský zákoník je založen na teorii fikce, podle níž je právnická osoba konstruována jako subjekt bez vůle. Z toho pak po jejich soudu plynou dva důsledky. První důsledek – jestliže je podle občanského zákoníku právnická osoba konstruována jako „fikce bez vlastní vůle a svéprávnosti“, potom to musí znamenat přičítání trestní odpovědnosti bez ohledu na zavinění. Za čin zástupce je potrestán zastoupený, který nemá vlastní vůli. Takové pojetí pak relativizuje základní dogmata, na nichž bylo dosavadní trestní právo vystavěno. Druhý důsledek – jestliže občanský zákoník koncepčně vychází z teorie fikce, zatímco zákon o trestní odpovědnosti právnických osob vychází jak koncepčně, tak i terminologicky z organické teorie právnických osob, potom to s sebou musí nést neblahé důsledky pro aplikaci zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. V této souvislosti si tito autoři kladou otázku, zda vůbec, případně do jaké míry, je zákon č. 418/2011 Sb. slučitelný s novým pojetím právnických osob v občanském zákoníku.10 Dlužno dodat, že tuto názorovou koncepci podrobili kvalifikované explicitní kritice Šámal s Eliášem.11

Pokud jde o shora připomenuté civilistické kategorie právní osobnosti a svéprávnosti a jejich právní úpravu, jsou nicméně průsečíky se zákonem č. 418/2011 Sb. nesporné. Týká se to zejména těch jeho procesních ustanovení, která upravují úkony (jednání) právnické osoby v trestním řízení. Jak již bylo shora zmíněno, podle § 34 odst. 1 TOPO za právnickou osobu může v trestním řízení činit úkony (pouze) ten, kdo je k tomu oprávněn podle občanského soudního řádu. V první řadě vystupují v trestním řízení orgány nebo osoby, které jednají jménem právnické osoby, což jsou podle zákona pouze ti, kteří jsou k tomu (zjednodušeně vyjádřeno) oprávněni v občanském soudním řízení. Výčet těchto osob není tedy obsažen v trestněprocesním předpise, nýbrž právě v § 21 odst. 1 až 3 OSŘ Jsou jimi statutární orgán právnické osoby, zaměstnanec k tomu pověřený statutárním orgánem, prokurista s oprávněním samostatně jednat a vedoucí odštěpného závodu ve věcech týkajících se tohoto závodu. Za úkony právnické osoby v trestním řízení pak lze v souladu s doktrinálním názorem12 považovat zejména úkony, které může činit obviněný podle § 33 TrŘ.

III. Specifika objektivní stránky trestného činu právnické osoby a koncept tzv. přičitatelnosti jednání fyzické osoby osobě právnické

Podstata konstrukce tzv. přičitatelnosti13 spočívá v tom, že právnické osobě se přičítá protiprávní čin, který byl spáchán v jejím zájmu, případně v rámci její činnosti (do 30. 11. 2016 též případně jejím jménem) některou z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO, a to v případě osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) TOPO bez dalšího a v případě zaměstnance právnické osoby nebo osoby v obdobném postavení za podmínek § 8 odst. 2 písm. b) TOPO. Jakkoli pro naprostou většinu v praxi se vyskytujících případů bývá typické splnění všech těchto formálních podmínek přičitatelnosti současně, pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby zcela postačí naplnění i jen jedné z nich.

Právní následky takto projevené vůle v podobě úmyslného nebo nedbalostního zavinění fyzické osoby se přičítají přímo nebo nepřímo právnické osobě jako subjektu práva. Tímto řešením zákon č. 418/2011 Sb. předurčil podobu, v níž bude právnické osobě protiprávní jednání individuálně určitelných subjektů přičítáno, respektive vytýkáno. V trestním právu nelze použít plně teorie o přičitatelnosti uplatňované v právu soukromém (jako například jednání statutárního orgánu za právnickou osobu), ale jedná se o její širší podobu, která je ve skutečnosti pragmatickou kombinací přímého zastoupení a přičitatelnosti.14

Protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 TOPO, má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoliv imateriální prospěch, či získá-li jakoukoli jinou výhodu. Uvedený znak je třeba vykládat tak, že prospěch nebo výhoda právnické osoby plynoucí pro ni ze spáchaného trestného činu prostřednictvím benefitů dosažených tímto trestným činem jejími zaměstnanci či společníky musí mít takovou povahu, že benefitem zaměstnance či společníka právnické osoby jsou podmíněny prospěch nebo výhoda samotné právnické osoby.

Jestliže tedy například jediný společník právnické osoby – společnosti s ručením omezeným – řídil její motorové vozidlo, jímž vykonal jízdy výlučně pro své soukromé účely a svůj osobní prospěch, ač mu byl pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, nejde o čin spáchaný v zájmu právnické osoby, a právnická osoba se jím proto nemůže dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) TrZ.

Zavinění právnické osoby ve vztahu k některému z trestných činů vymezených v § 7 TOPO je přitom třeba odvozovat od zavinění fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 TOPO, nikoli od zavinění fyzické osoby oprávněné činit v řízení úkony za právnickou osobu, jde-li o odlišné fyzické osoby.15

Pro závěr, že za určitý trestný čin nese trestní odpovědnost právnická osoba, nestačí, že jde o trestný čin neuvedený ve výjimkách podle § 7 TOPO a že protiprávní čin spáchala fyzická osoba uvedená v § 8 odst. 1 TOPO v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti.16 Tento čin totiž musí být přičitatelný dané právnické osobě podle § 8 odst. 2 TOPO, což kromě uvedeného znamená, že jde o takové jednání fyzické osoby, které je svým obsahem a účelem i jednáním právnické osoby navenek. K trestní odpovědnosti právnické osoby postačí i jen jeden z alternativně stanovených vztahů jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 TOPO k právnické osobě, tedy jednání takové fyzické osoby v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti. Právnické osobě nelze přičítat trestný čin ve smyslu § 8 odst. 2 TOPO, pokud jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale na úkor této právnické osoby. V takovém případě sice platí, že právnická osoba obecně odpovídá za volbu fyzických osob oprávněných za ni jednat, avšak byla-li právnická osoba zneužita ke spáchání trestného činu fyzickou osobou jednající za ni, zpravidla není možné dovodit spáchání trestného činu i touto právnickou osobou.17 Někteří autoři se v této souvislosti dokonce dožadují toho, aby (cit.) „zákonodárce zapracoval princip nepřičitatelnosti trestného činu spáchaného na úkor právnické osoby přímo do zákona“.18

Nejvyšší soud se v nedávné minulosti vyjádřil i k tzv. přičitatelnosti trestného činu právnické osobě nevlastnící žádný majetek v případě trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 TrZ. V té souvislosti vyslovil právní názor, že právnická osoba nevlastnící žádný majetek má zájem na včasném podání prohlášení o majetku společnosti, aby se vyhnula případným sankčním postihům. Pokud tedy fyzická osoba, jejíž jednání je této právnické osobě přičítáno, opomene podat ve lhůtě prohlášení o majetku, jedná se o čin spáchaný na úkor této právnické osoby. Nelze tak uplatnit trestní odpovědnost právnické osoby podle § 8 odst. 1, 2 TOPO, neboť takový čin není právnické osobě přičitatelný.19

Ustanovení § 8 odst. 3 TOPO připouští vyvodit trestní odpovědnost právnické osoby i tehdy, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 TOPO. Rozhodná skutková zjištění ovšem musí i v tomto případě poskytovat dostatečný podklad ke spolehlivému závěru, že určitá fyzická osoba – byť neznámá či neztotožněná – spáchala protiprávní čin jménem20 trestně odpovědné právnické osoby, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti [například že v rozporu se svými povinnostmi úmyslně zatajila účetnictví společnosti s ručením omezeným s dalšími důsledky uvedenými v § 254 odst. 1 TrZ), že si tak počínala v postavení vyžadovaném podle § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO (například jako jednatel společnosti s ručením omezeným) a že vzhledem k tomu lze přičítat spáchání trestného činu právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 2 TOPO v důsledku spáchání činu statutárním orgánem právnické osoby či jeho členem]. Tyto podmínky však nebudou splněny, pokud nebylo prokázáno, že se stal skutek, kterým měla určitá fyzická osoba založit trestní odpovědnost právnické osoby ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 TOPO, respektive jestliže ve vztahu k takové fyzické osobě se nepodařilo vůbec zjistit, zda a jakým způsobem jednala.21

V dalším, navazujícím stanovisku, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že k tomu, aby protiprávní čin nezjištěné fyzické osoby založil trestní odpovědnost právnické osoby podle § 8 odst. 3 TOPO, nestačí závěr, že taková fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby ve smyslu návětí v § 8 odst. 1 TOPO. K trestní odpovědnosti právnické osoby nepostačuje ani alternativní zjištění, že nezjištěná fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti v některém (blíže neurčeném) z postavení podle § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) TOPO, ale musí být učiněn jednoznačný závěr podložený odpovídajícím skutkovým zjištěním, že tato fyzická osoba jednala buď v některém z postavení předpokládaných v § 8 odst. 1 písm. a) až c) TOPO, anebo v postavení podle § 8 odst. 1 písm. d) TOPO, a že v důsledku toho je spáchaný čin přičitatelný právnické osobě buď podle § 8 odst. 2 písm. a) TOPO, anebo podle § 8 odst. 2 písm. b) TOPO. To platí i za situace, má-li být právnická osoba spolupachatelem nebo účastníkem na trestném činu jiné osoby.22 Vždy je však třeba primárně zjistit, zda a jakého trestného činu se svým jednáním dopustila fyzická osoba uvedená v § 8 odst. 1 TOPO, a až na základě těchto zjištění případně dovozovat trestní odpovědnost právnické osoby.23

S účinností od 1. 12. 2016 došlo novelou zákona č. 418/2011 Sb. provedenou zákonem č. 183/2016 Sb. k vypuštění znaku „jménem“ jako tzv. definičního znaku formální přičitatelnosti (vedle znaků „v zájmu“ a „v rámci činnosti“), a jeho další užívání po tomto datu je z důvodu zásady nullum crimen sine lege vyloučeno. Podle § 2 odst. 1 TrZ se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle § 1 odst. 2 TOPO se v případě, že zákon č. 418/2011 Sb. nestanoví jinak, použije trestní zákoník. Pro pachatele (právnickou osobu) bude nepochybně nejpříznivější, jestliže se po porovnání souborů v úvahu přicházejících trestněprávních norem dospěje k závěru, že by jeho čin nenaplňoval znaky žádného trestného činu a nepřicházelo by v úvahu ani postoupení k mimosoudnímu vyřízení z důvodu, že skutek by mohl být příslušným orgánem posouzen jako správní delikt. Proto i pokud by byl předmětný trestný čin spáchán právnickou osobou před účinností zákona č. 183/2016 Sb., je třeba vždy vycházet ze zásady „nullum crimen sine lege“, podle níž nelze za trestný čin považovat jednání, které není trestné podle zákona účinného v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Proto pokud aktuální a účinné znění zákona č. 418/2011 Sb. nepovažuje ve vztahu k právnické osobě za trestný čin protiprávní čin spáchaný „jménem“ právnické osoby, nelze již od tohoto znaku trestní odpovědnost právnické osoby odvozovat.

Užití výrazu „jménem“ (zde však ve zcela jiném smyslu) nadále přichází v úvahu v situacích, kdy fyzickou osobou, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno, je osoba uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) TOPO (srov. tam uvedenou dikci „která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat“).

Vzhledem k tomu, že právnické osobě se přičítá také jednání osoby, která není trestně odpovědná [srov. § 8 odst. 4 písm. d) TOPO], není podstatné pro rozhodování, zda jednající osoba splňuje požadavky kladené na trestně odpovědný subjekt. Není ani rozhodné, zda byla zjištěna konkrétní fyzická osoba, která jednala způsobem uvedeným v § 8 odst. 1 a 2 TOPO. Právnická osoba totiž trestně odpovídá jako zcela samostatný subjekt za podmínek stanovených v § 8 TOPO. V případě trestní odpovědnosti jak právnické osoby, tak i některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO, se uplatní samostatná souběžná trestní odpovědnost obou těchto subjektů, kdy každý odpovídá za celý způsobený následek. Zde nejde o spolupachatelství s ohledem na povahu přičitatelnosti vymezené v § 8 odst. 2 TOPO, neboť se v takovém případě nejedná o úmyslné společné jednání ve smyslu § 23 TrZ, neboť právě jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO se přímo přičítá trestně odpovědné právnické osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015).24 Spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 3 věty druhé TOPO by naopak nebylo vyloučeno za situace, pokud by se na trestné činnosti právnické osoby podílela úmyslným společným jednáním osoba stojící mimo výčet osob uvedený v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO. V důsledku konceptu tzv. přičitatelnosti také nebude možné dovozovat naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ v případech souběžného pachatelství právnické osoby a více fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO, jejichž jednání je této právnické osobě přičítáno podle § 8 odst. 2 písm. a) nebo b) TOPO (tento závěr se uplatní jak ve vztahu k dotčené právnické osobě, tak ve vztahu k fyzickým osobám).25

Zatímco tedy § 8 odst. 1 TOPO představuje formální podmínku (korektiv) vytýkatelnosti, dikci § 8 odst. 2 TOPO lze chápat jako vyjádření materiální podmínky vytýkatelnosti (vytýkatelnost stricto sensu). Přičitatelnost trestného činu právnické osobě v podmínkách § 8 odst. 2 TOPO představuje zvláštní subjektivní odpovědnost právnické osoby navazující na zavinění osoby fyzické, avšak v principu odlišné od klasického pojetí zavinění. Teorie trestního práva zde s pojetím zavinění právnické osoby pracuje poněkud odlišně než soukromoprávní doktrína, neboť ta se zaměřuje především na otázku vůle a jejího projevu, přičemž problematice zavinění nemusí věnovat tolik pozornosti, neboť z povahy právnické osoby plyne, že tato vlastní vůli netvoří a – jak již bylo shora uvedeno – není tedy ani schopna jednat zaviněně (v tomto smyslu za ni jednají osoby fyzické). Proto také platí, že právnická osoba je deliktně odpovědná za jednání osob vymezených v § 167 ObčZ, přičemž zavinění těchto osob (stejně jako jejich jednání) je zaviněním přičteným právnické osobě.

V rámci pojetí trestní odpovědnosti právnických osob založené na přičitatelnosti ve smyslu § 8 odst. 1, 2 TOPO lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu, jestliže trestný čin byl spáchán na podkladě jednání spočívajícího v protiprávním činu, konkrétně rozhodnutí či jeho provedení, schválení nebo pokynu jejích orgánů nebo jiných osob oprávněných za právnickou osobu jednat či ovládajících osob, nebo proto, že její orgány nebo jiné odpovědné osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle zákona nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných jednajících osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Jinak řečeno, koncepce § 8 TOPO je založena na tom, že jednání fyzické osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO se právnické osobě přičítá přímo, a to proto, že se jí takto přičítá i zavinění této fyzické osoby (zejména tam, kde je možné spáchat trestný čin úmyslně i z nedbalosti).

Správné pojetí a vyjádření konceptu tzv. přičitatelnosti nabývá na významu v případech tzv. souběžného trestního stíhání (tzv. souběžného pachatelství) právnické osoby a fyzické osoby, jejíž jednání je této právnické osobě přičítáno (vytýkáno) ve smyslu § 8 odst. 1, 2 TOPO. Zejména v těchto případech totiž vznikají v praxi orgánů činných v trestním řízení problémy z hlediska správného koncipování popisu skutku (tzv. skutkové věty) obviněné právnické osoby nejen v usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i v případě meritorních rozhodnutí soudců a státních zástupců. Tyto problémy se pak mohou ukázat jako zcela zásadní z hlediska požadavku spravedlivého procesu, zvláště pak zásady zákonnosti trestního stíhání, zásady obžalovací a požadavku na respektování práv obhajoby. Lze mít za to, že v případech tzv. souběžného pachatelství fyzické a právnické osoby sice není jediný (společný) popis skutku vyloučen, avšak musí být koncipován tak, aby z něho bylo zřejmé, že v úvahu přicházejícího jednání se měly dopustit dvě z hlediska základů trestní odpovědnosti zcela odlišné (a tudíž nezaměnitelné) individuality (dva zcela odlišné subjekty trestného činu), a to fyzická osoba například v postavení statutárního orgánu osoby právnické, nikoli však ve spolupachatelství podle § 23 TrZ, respektive § 9 odst. 3 TOPO.

Pokud jde o vztah obviněné osoby fyzické a obviněné osoby právnické, musí být v popisu skutku vyjádřeny všechny náležitosti vyžadované zákonem a soudní judikaturou, a to včetně dostatečného vyjádření formálních i materiálních podmínek přičitatelnosti ve smyslu § 8 odst. 1, 2 TOPO. Totéž pak platí, pokud jde o popis způsobeného následku. V těchto případech je třeba odmítnout uvedení jediného, společně způsobeného následku. Z hlediska zvoleného způsobu vyjádření je žádoucí v úvahu přicházející následek dostatečně zřetelně přiřadit zvlášť obviněné právnické osobě a zvlášť obviněné fyzické osobě, jejíž jednání je této právnické osobě přičítáno.

Z těchto ryze pragmatických důvodů (v případě usnesení o zahájení trestního stíhání typicky například i proto, že v budoucnu může být o každém z těchto skutků meritorně rozhodováno zcela odlišným způsobem), je proto žádoucí v případech tzv. souběžného pachatelství preferovat dva samostatné popisy skutků koncipované způsobem umožňujícím spolehlivé přiřazení každého z těchto popisů té které obviněné fyzické či právnické osobě, a to alespoň v těch případech, v nichž se nejedná o popisy extrémně rozsáhlé či komplikované (jak tomu v praxi bývá například u rozsáhlých daňových podvodů vyznačujících se řetězovými obchody s větším počtem pachatelů a participujících subjektů).

V případě fyzické osoby v postavení zaměstnance právnické osoby je ve vztahu k trestnímu právu přiměřeně využitelná i judikatura správních soudů. Podle ní je pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním jejího zaměstnance (případně člena nebo statutárního orgánu), podstatné, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby, tedy zda při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba nemůže být za excesivní jednání svého zaměstnance odpovědná.26

Trestná činnost právnické osoby může být spáchána nejen v podobě pachatelství (§ 9 odst. 1 TOPO), ale i ve formě trestné součinnosti, tedy nepřímého pachatelství (§ 9 odst. 2 TOPO), spolupachatelství (§ 9 odst. 3 věta druhá TOPO) i účastenství v užším smyslu (§ 24 TrZ ve spojení s § 1 odst. 2 TOPO). V případě účastenství v užším smyslu se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele (§ 24 odst. 2 TrZ). Je-li účastníkem na trestném činu jiné osoby právnická osoba, lze jí účast přičítat pouze za splnění formálních i materiálních podmínek přičitatelnosti podle § 8 odst. 1 a 2 TOPO.27

Trestným činem spáchaným právnickou osobou je taktéž protiprávní čin spáchaný tím, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby a jestliže jí ho lze přičíst podle § 8 odst. 2 TOPO. Nejedná se o osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) a b) TOPO, i kdyby tyto osoby vykonávaly rozhodující vliv na řízení příslušné právnické osoby. Je třeba zdůraznit, že dané ustanovení míří na jednání fyzických nebo právnických osob stojících vně dané právnické osoby, které přímo nebo zprostředkovaně vykonávají rozhodující vliv na tuto právnickou osobu. V praxi se může jednat o skutečného majitele právnické osoby, který ji sice řídí, ale formálně mu právnická osoba nepatří. Může se ale jednat též o fyzickou osobu, která sice nemá formální postavení v právnické osobě, ale z důvodu úzkého osobního vztahu k členům statutárního orgánu nebo většinovému společníku či akcionáři obchodní korporace fakticky takovou obchodní korporaci řídí, byť stojí vně této právnické osoby.28 Proto se někdy tato osoba označuje jako tzv. faktický vedoucí.

V této souvislosti je třeba zmínit, že pokud jde o osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) TOPO, v praxi často dochází k nedovolenému směšování těchto kategorií ve vztahu k jedné a téže fyzické osobě, jejíž jednání je přičítáno právnické osobě. Tak například je-li touto osobou člen statutárního orgánu právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. a) TOPO], je o něm (současně) tvrzeno, že u obviněné právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost [§ 8 odst. 1 písm. b) TOPO] nebo že je tzv. faktickým vedoucím právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. c) TOPO]. Tento postup není správný.

Zásada, že z hlediska trestní odpovědnosti představují právnická osoba a osoba fyzická, jejíž jednání lze právnické osobě přičítat, samostatné subjekty (§ 9 odst. 3 TOPO), platí nejen při vyvozování trestní odpovědnosti, ale i při jejím zániku, například v důsledku účinné lítosti nebo promlčení. Jestliže tedy došlo k zániku trestní odpovědnosti fyzické osoby, jejíž jednání bylo právnické osobě přičítáno, neznamená to, že by bez dalšího došlo i k zániku trestní odpovědnosti právnické osoby. Objektivní nemožnost splnit podmínky účinné lítosti (typicky například v podobě nedostatku finančních prostředků) nemůže mít vliv na závěr o trestní odpovědnosti.29

IV. Časová působnost zákona č. 418/2011 Sb. a jeho novelizace provedená zákonem č. 183/2016 Sb.

Zákon č. 418/2011 Sb. nemá retroaktivní účinky, což platí i o jeho novelách. I ve vztahu k trestní odpovědnosti právnických osob se uplatní princip, podle něhož je třeba trestnost činu posuzovat a trest ukládat podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější.30

Obecně lze uvést, že trestnost činu je charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož povaha a sankce je popsána v trestním zákoně. Představuje všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, eventuálně o ochranném opatření.31 Trestnost činu ve smyslu § 2 odst. 1 TrZ je třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních (na něž trestní zákon odkazuje ve skutkových podstatách s blanketní dispozicí), které jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle citovaného ustanovení. Proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (například z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (například z hlediska mimotrestních právních norem, na něž odkazuje trestní zákon).32 Při postupu podle § 2 odst. 1 TrZ mají orgány činné v trestním řízení povinnost zkoumat, zda správně zjištěný čin obviněného je trestný podle ustanovení nového – nyní účinného trestního zákona –, tj. zda tímto činem nejsou naplněny znaky některého trestného činu. Rozhodující přitom není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele.33

Pro posuzování časové působnosti trestních zákonů a věku pachatele pro použití amnestie a pro účely promlčení trestního stíhání je rozhodující moment ukončení trestné činnosti. Tím je u trvajícího trestného činu okamžik, kdy byl odstraněn protiprávní stav. Trestné činy trvající se přitom posuzují jako činy spáchané za účinnosti nového zákona, jestliže se alespoň část trestné činnosti (byť poslední útok či akt nebo udržování protiprávního stavu těsně před jeho ukončením) odehrála za účinnosti nového zákona, za podmínky, že jednání bylo trestným činem i podle dřívějšího trestního zákona, byť mírněji trestným. Tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po této změně jako jediný trvající trestný čin jen tehdy, jestliže byla část jednání spáchaná za účinnosti dřívějšího zákona vůbec trestná.34

Jako modelový příklad lze uvést situaci, kdy skutek popsaný ve výroku usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání jako trestný čin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 TrZ, byl jak obviněnou fyzickou, tak obviněnou právnickou osobou spáchán dne 28. 7. 2016. Podle zákona č. 418/2011 Sb. ve znění účinném do 30. 11. 2016 nebyla právnická osoba za tento trestný čin trestně odpovědná. Vzhledem k těmto skutečnostem bylo proto třeba důsledně vážit, zda by mohla být dána trestní odpovědnost obviněné právnické osoby pro některý z trestných činů, pro které mohla být právnická osoba trestná podle zákona č. 418/2011 Sb. ve znění účinném do 31. 11. 2016. V negativním případě by trestní odpovědnost obviněné právnické osoby vůbec nepřicházela v úvahu.35 V kladném případě by mohla být právnická osoba trestně odpovědná jen za tento jiný trestný čin.

Pokud by se jednalo o situaci, kdy část skutku byla spáchána před 1. 12. 2016, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 418/2011 Sb. provedená zákonem č. 183/2016 Sb., která formou tzv. negativního výčtu obsaženého v § 7 zavedla trestnost právnické osoby pro trestný čin podle § 268 TrZ, a část skutku po tomto datu, bylo by možné dovozovat trestnost části skutku spáchané před 1. 12. 2016 v zásadě podle stejných pravidel. Jinými slovy, tuto část skutku by bylo možné – spolu s částí skutku spáchanou po změně právní úpravy – posoudit jako pokračující nebo trvající trestný čin jediný jen tehdy, jestliže by útoky spáchané v období od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2016 byly vůbec trestné.36 V kladném případě by přicházelo v úvahu celý skutek právně posoudit jako přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 TrZ. V opačném případě by nebylo možné část skutku spáchanou před 1. 12. 2016 zohlednit, neboť by to bylo v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity trestních zákonů in malam partem a ústavní zásadou nullum crimen sine lege. V úvahu by tedy přicházela (za splnění dalších zákonných podmínek) trestní odpovědnost právnické osoby pouze za jednání, jehož se dopustila po (přesněji od) 1. 12. 2016.

Shora uvedené úvahy se však plně neuplatní pro posuzování skutků právnických osob spáchaných dílem před a dílem po datu 1. 1. 2012. V těchto případech totiž může trestní odpovědnost právnických osob přicházet v úvahu bezvýhradně jen pro část skutku, která byla spáchána od tohoto data – tedy od okamžiku účinnosti zákona č. 418/2011 Sb. Je tomu tak proto, že před tímto datem trestní odpovědnost právnických osob v České republice vůbec neexistovala, a dovozovat tuto odpovědnost i za část skutku (o to spíše za celý skutek) spáchanou před 1. 1. 2012 by i v tomto případě bylo v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege. Na tom nic nemění skutečnost, že fyzická osoba, jejíž jednání je obviněné právnické osobě tzv. přičítáno ve smyslu § 8 odst. 1, 2 TOPO, jednala ve smyslu § 114 odst. 2 TrZ [§ 8 odst. 4 písm. a) TOPO] již před účinností zákona č. 418/2011 Sb. a v jednání pokračovala i poté, nebo se podobným způsobem dopouštěla hromadného nebo trvajícího trestného činu uvedeného v § 7 TOPO. Jinými slovy, pro trestní odpovědnost právnické osoby je (kromě splnění dalších zákonných podmínek) v těchto případech nezbytné, aby každý ze znaků trestného činu, jehož spáchání se právnické osobě klade za vinu, byl naplněn přičitatelným jednáním některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) TOPO, alespoň zčásti uskutečněným v době od 1. 1. 2012.

Jak již bylo shora připomenuto, dne 1. 12. 2016 nabyl účinnosti zákon č. 183/2016 Sb., který byl v pořadí šestou novelou zákona č. 418/2011 Sb. (dále také jen „novela“). V rámci stručné charakteristiky této novely je jistě žádoucí zmínit alespoň nejvýznamnější změny, které z hlediska trestní odpovědnosti právnických osob v České republice přinesla.37

Zákon č. 418/2011 Sb. vycházel v době svého přijetí především z nutnosti konformity s evropským právem, což se projevilo na jeho podobě. Konkrétní trestné činy vztahující se na právnické osoby byly taxativně vypočteny, přičemž z celkových 83 trestných činů vyjmenovaných v zákoně bylo 80 požadováno evropskou legislativou.38 Novela provedená zákonem č. 141/2014 Sb. účinným od 1. 8. 2014 tento taxativní výčet rozšířila o další čtyři trestné činy, a to trestný čin znásilnění (§ 182 TrZ), účasti na pornografickém představení (§ 193a TrZ), navazování nedovolených kontaktů s dítětem (§ 193b TrZ) a lichvy (§ 218 TrZ). Je ovšem skutečností, že zákonodárcem provedený taxativní výčet vedl k poměrně nelogickému stavu, kdy za velké množství trestných činů, které jsou typicky spojené s činností (nejen obchodních) korporací, právnické osoby trestně odpovědné nebyly (například poškozování spotřebitele, zpronevěru, neoprávněné podnikání, poškození cizí věci, úpadkové trestné činy a další).

Původně zamýšleným cílem novely z roku 2014, a zejména pak novely z roku 2016 tedy vcelku logicky bylo přehodnotit okruh trestných činů, za které může být právnická osoba trestně postižitelná. Posléze zmíněná novela zavedla změnu v dosavadním přístupu, kdy právnické osoby nemají být trestně odpovědné za vyjmenované trestné činy, ale jsou zásadně odpovědné za veškeré trestné činy s výjimkou těch, u kterých je to zákonem výslovně vyloučeno (tj. místo pozitivního výčtu trestných činů, za které může být právnická osoba trestně stíhána, zákon zavedl negativní výčet trestných činů, jejichž spáchání nebude možné právnické osobě přičítat).

Tento tzv. negativní výčet představují trestné činy, u nichž s ohledem na znění skutkových podstat trestných činů v případě právnické osoby nepřichází spáchání trestného činu pro absenci vlastností a schopností vůbec v úvahu (jde o tzv. vlastnoruční delikty, jejichž znaky se váží bezprostředně na fyzickou osobu), případně trestné činy, u kterých je vyloučeno účastenství právnické osoby. Novelou byly dále vyloučeny trestné činy, jejichž znaky skutkových podstat jsou těsně navázány na fyzickou osobu jako pachatele, takže lze obtížně konstruovat, ve kterých případech by šlo o jednání v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby. Rovněž byly vyloučeny vybrané trestné činy s konkrétním nebo speciálním subjektem a skupina trestných činů „vojenských“, respektive s nimi souvisejících, u nichž má společenská potřeba postačovat pouze k vyvození trestní odpovědnosti konkrétních fyzických osob.

Výjimku z trestných činů, pro které je trestní odpovědnost právnické osoby v České republice vyloučena, tak s účinností od 1. 12. 2016 představují trestné činy zabití (§ 141 TrZ), vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 TrZ), účasti na sebevraždě (§ 144 TrZ), rvačky (§ 158 TrZ), soulože mezi příbuznými (§ 188 TrZ), dvojího manželství (§ 194 TrZ), opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195 TrZ), zanedbání povinné výživy (§ 196 TrZ), týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 TrZ), porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 TrZ, vlastizrady (§ 309 TrZ), zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace (§ 315 TrZ), spolupráce s nepřítelem (§ 319 TrZ), válečné zrady (§ 320 TrZ), služby v cizích ozbrojených silách (§ 321 TrZ), osvobození vězně (§ 338 TrZ), násilného překročení státní hranice (§ 339 TrZ), vzpoury vězňů (§ 344 TrZ), nebezpečného pronásledování (§ 354 TrZ), opilství (§ 360 TrZ), proti branné povinnosti uvedených ve zvláštní části hlavě jedenácté trestniho zákoníku, vojenských uvedených ve zvláštní části hlavě dvanácté trestního zákoníku a použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411 TrZ).

Novela nakonec přinesla (jako „dokonání“ poslanecké iniciativy) i kontroverzně vnímanou změnu v předpokladech přičitatelnosti trestných činů právnické osobě. Speciální objektivní stránka je vymezena tak, že trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, nikoli již jejím jménem. Definice sekundárního subjektu trestného činu je taková, že jinou osobou jednající jménem právnické osoby nebo za právnickou osobu může být sice i jiná osoba, avšak výslovně jen ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. a) TOPO]. Osobou vykonávající řídící nebo kontrolní činnost může být opět jen osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. b) TOPO].

Je realitou, že zákon č. 418/2011 Sb. ve znění účinném do 30. 11. 2016 nepředpokládal žádná exkulpační kritéria ve vztahu k osobám uvedeným v § 8 odst. 1 písm. a) až c). Tato kritéria stanovil toliko u kategorie zaměstnanců [§ 8 odst. 1 písm. d), § 8 odst. 2 písm. b)]. Jeho novela provedená zákonem č. 183/2016 Sb.39 přinesla (mimo jiné) změnu ve formulaci pátého odstavce § 8, podle kterého se právnická osoba trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila. V souvislosti s touto změnou, kterou někteří autoři neváhají nazvat „legislativním přehmatem“ (nejen domácího zákonodárce),40 lze jistě souhlasit s názorem, že obecné exkulpační kritérium je [nehledě na otázku jeho poměru k § 8 odst. 2 písm. b) TOPO] formulováno tak vágně, že od jednoho hraničního závěru – presumpce viny s ohledem na nemožnost exkulpace v případě osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) TOPO, je fakticky přecházeno ke druhému, totiž favorizaci mlhavě nastavených podmínek zániku trestní odpovědnosti právnické osoby, jejímž důsledkem může být i snaha právnických osob bagatelizovat své vnitřní poměry na takovou úroveň, která bude odůvodňovat minimální úsilí k předcházení trestné činnosti. Souhlasit je třeba i s obavou, že v důsledku tohoto přístupu hrozí přinejmenším další znesnadnění práce orgánů činných v trestním řízení, potažmo až oslabení účinnosti celého konceptu trestní odpovědnosti právnických osob.41 V jaké míře bude „vynaložené úsilí, které lze spravedlivě požadovat“ ve skutečnosti po právnických osobách požadováno, bude podle některých názorů záviset především na tom, jak budou se zákonem pracovat soudy. Předpokládá se, že by se mělo jednat o různé formy interních dokumentů a postupů, jako jsou například etické kodexy, školení, umožnění whistle-blowingu (upozorňování na nelegální praktiky) atd. Souhrnně se tyto nástroje nazývají criminal compliance. Jejich podoba však není závazně stanovena ani právními předpisy nebo jinými prostředky soft law.42 Jak nové ustanovení § 8 odst. 5 TOPO reálně změní přístup v posuzování trestní odpovědnosti právnických osob, ukáže až soudní praxe.43

Ta v jednom z prvních rozhodnutí vztahujících se k výkladu parametrů aplikace exkulpačního důvodu u právnické osoby (konkrétně obchodní korporace, jíž bylo přičítáno jednání jejího statutárního orgánu a další osoby ve vedoucím postavení) judikovala, že skutečnost, že trestné činnosti v zájmu právnické osoby se dopustili její jednatel a společník – tedy právě osoby, které měly nad dodržováním pravidel ve společnosti bdít, je ukazatelem toho, že nastavená pravidla ve společnosti nefungovala. Při posuzování splnění podmínek pro zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby podle § 8 odst. 5 TOPO v případě spáchání protiprávního jednání přičítaného právnické osobě ze strany statutárních orgánů a dalších osob ve vedoucím postavením v rámci právnické osoby je totiž třeba mít na paměti, že trestná činnost byla v tomto případě spáchána právě těmi osobami, které mají primárně přijímat opatření předcházející trestné činnosti, kontrolovat jejich dodržování, případně reagovat na jejich porušení. Pokud se vyvinění na základě přijetí těchto opatření dovolává právě ta osoba, která je nejprve přijala a poté sama porušila, bude k naplnění exkulpačního důvodu v případě přičítání jednání osoby podle § 8 odst. 1 písm. a) TOPO docházet zcela výjimečně.44

Komentovaná novela zákona č. 418/2011 Sb. přinesla změny i ve vztahu k institutu účinné lítosti (§ 11 TOPO). Účinná lítost se od 1. 12. 2016 neuplatní nejen ve vztahu k úplatkářství (§ 331, 332, 333 TrZ), ale rovněž v případě dalších „korupčních“ trestných činů (§ 11 odst. 2 TOPO), kterými jsou pletichy v insolvenčním řízení (§ 226 TrZ), porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže [§ 248 odst. 1 písm. e) TrZ], zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě [§ 256 odst. 3 nebo 4 TrZ], pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži [§ 257 odst. 1 písm. b) nebo c) TrZ] a pletichy při veřejné dražbě [§ 258 odst. 1 písm. b) nebo c) TrZ].

Novela konečně rozšířila okruh trestných činů, k nimž se uplatňuje zásada univerzality. Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost vyjmenovaných trestných činů i tehdy, spáchala-li takový trestný čin v cizině právnická osoba, která nemá sídlo v České republice (§ 4 odst. 1 TOPO). Rozšířen byl také okruh trestných činů, kde po uplynutí promlčecí doby nezaniká trestní odpovědnost (§ 13 TOPO), s tím, že výkon trestu uložený za tyto trestné činy se nepromlčuje (§ 25 TOPO).

Vzhledem k rozšíření výčtu trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, lze předpokládat určitý nárůst agendy orgánů činných v trestním řízení, neboť toto rozšíření může vést k zahajování více trestních řízení s právnickými osobami než doposud. Vzhledem k uvedené dosavadní nízké četnosti zahajovaných stíhání a malému počtu podaných obžalob, eventuálně návrhů na potrestání, však nelze očekávat výraznější zátěž orgánů činných v trestním řízení, a to i s ohledem na skutečnost, že společně s právnickou osobou je zpravidla stíhána i osoba fyzická, byť v českém právním řádu není trestní odpovědnost právnické osoby podmíněna postižením konkrétní fyzické osoby, jako je tomu například v Polské republice. Ostatně i důvodová zpráva k zákonu č. 183/2016 Sb. předpokládá, že uplatňování trestní odpovědnosti právnických osob nebude ani v budoucnu masovým jevem. Zmiňuje příklad Rakouska, kde bylo v letech 2006 až 2010 obžalováno 25 právnických osob, přičemž pouze v polovině případů došlo k jejich odsouzení; v Maďarsku po více než sedmi letech aplikace zákona o opatřeních použitelných na právnické osoby v souladu s trestním právem (zákon č. 104 z roku 2001) došlo k obžalobě pouze u 21 právnických osob. Důvodová zpráva předpokládá, že schopnost orgánů činných v trestním řízení odhalovat a postihovat trestnou činnost právnických osob se bude postupně zvyšovat. To se také nepochybně děje, když například z údajů evidovaných Nejvyšším státním zastupitelstvím vyplývá, že zatímco v roce 2012 bylo v České republice v přípravném řízení trestním stíháno celkem 20 právnických osob, v roce 2019 to již bylo 431 právnických osob. Otázkou samozřejmě zůstává posouzení přiměřenosti konkrétní míry tohoto nárůstu s ohledem na všechna v úvahu přicházející kritéria. Zároveň by se však (třebaže s jistým zpožděním) měl zvyšovat i preventivní účinek trestní odpovědnosti právnických osob, jakož i působení zákona č. 418/2011 Sb., aby právnické osoby přijímaly příslušná preventivní opatření, aby zabránily přičitatelnosti trestného činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 TOPO. I pokud by došlo k (žádoucímu) snížení míry latence, nelze podle důvodové zprávy očekávat výraznější dopady na orgány činné v trestním řízení, a to vzhledem k již uvedenému faktu, že stíhání právnické osoby bude v drtivé většině případů spojeno se stíháním osoby fyzické. Odborná veřejnost ovšem tuto optimistickou prognózu důvodové zprávy sdílí již poněkud méně.45

V. K posuzování oprávnění obviněného a svědka jednajícího za obviněnou právnickou osobu zvolit této právnické osobě zmocněnce nebo obhájce

Podle § 34 odst. 2 TOPO si právnická osoba může zvolit zmocněnce. Podle § 34 odst. 4 TOPO činit úkony v řízení nemůže osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci. Pokud je v průběhu řízení zjištěna tato skutečnost, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce vyzve právnickou osobu, aby určila k provádění úkonů v dalším řízení jinou osobu; k určení takové osoby jí stanoví lhůtu zpravidla v délce 7 dnů. Podle § 34 odst. 5 TOPO není-li osoba uvedená v odstavci 4 určena ve stanovené lhůtě, nebo právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení, popřípadě právnické osobě nebo jejímu zmocněnci prokazatelně nelze doručovat písemnosti, předseda senátu a v přípravném řízení soudce ustanoví právnické osobě opatrovníka.

Nejvyšším soudem byl v nedávné době (byť v poněkud jiné souvislosti) vysloven právní názor, že institut opatrovníka je nástrojem ochrany zájmů dotčené obchodní společnosti, respektive veřejného zájmu. Jsou-li předpoklady pro jmenování opatrovníka splněny, vyžaduje účel právní úpravy jmenování opatrovníka (ochrana zájmů společnosti, respektive veřejného zájmu), aby tak soud učinil neprodleně.46

V souvislosti s trestním řízením ve věcech právnických osob si jistě zaslouží pozornost problematika ustanovení opatrovníka právnické osobě v případě neslučitelnosti procesního postavení fyzické osoby jako obviněného v téže věci, jinak jednající za právnickou osobu, respektive v jejím zastoupení, a nemožnosti takové právnické osoby určit jinou osobu k provádění úkonů v řízení. Dosavadní praxe orgánů činných v trestním řízení dovozovala neslučitelnost procesního postavení fyzické osoby jako obviněného v téže věci (§ 34 odst. 4 věta první TOPO), jinak jednající za právnickou osobu, respektive v jejím zastoupení (§ 34 odst. 1 TOPO ve spojení s § 21 OSŘ, § 34 odst. 2 TOPO), a nemožnost takové právnické osoby určit jinou osobu k provádění úkonů v dalším řízení ve smyslu § 34 odst. 4 věty druhé TOPO, neboť se dovozovalo, že v takových případech právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení ve smyslu § 34 odst. 5 věty první TOPO. Soudům byl v takových případech podáván návrh, aby takové právnické osobě neprodleně ustanovily opatrovníka, bez toho, že by se jí doručovala výzva podle § 34 odst. 4 věty druhé TOPO.47

V této souvislosti byly v praxi orgánů činných v trestním řízení zaznamenány potíže při zahájení trestního stíhání právnické osoby v případech, bylo-li usnesení o zahájení trestního stíhání doručováno právnické osobě, která má jednoho jednatele (statutární orgán), jenž je současně jedinou osobou oprávněnou k přístupu do datové schránky, a současně toto usnesení obsahuje i výrok o zahájení trestního stíhání jednatele jako fyzické osoby, kterému usnesení o zahájení trestního stíhání zatím nebylo doručeno.48 Pro tento případ byl dovozován střet zájmů s důsledkem, že jednatel (statutární orgán) nemůže za takovou právnickou osobu jednat (§ 34 odst. 1 TOPO ve spojení s § 21 odst. 4 OSŘ). Pokud nastal takový případ střetu zájmů, v němž byla osoba jinak k tomu oprávněná – jednatel (statutární orgán) právnické osoby – vyloučena z jednání za právnickou osobu, postupovalo se v trestním řízení podle § 34 odst. 4 věty druhé TOPO. To platilo typicky tehdy, byl-li jednatel jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným obviněným či svědkem v projednávané trestní věci stíhán společně s právnickou osobou, pročež se dovozovala nemožnost jednatele určit právnické osobě k provádění úkonů v dalším řízení jinou osobu jako zmocněnce.

Bylo dovozováno, že účinky usnesení o zahájení trestního stíhání vůči právnické osobě, proti níž se trestní řízení vede, která má jednoho jednatele (statutární orgán), jenž je současně jedinou osobou oprávněnou k přístupu do datové schránky, přičemž takové usnesení obsahuje i výrok o zahájení trestního stíhání jednatele jako fyzické osoby, kterému usnesení o zahájení trestního stíhání zatím nebylo doručeno, nastanou až doručením usnesení ustanovenému opatrovníkovi, kterému se toto rozhodnutí oznamuje. Vycházelo se z toho, že jednatel (statutární orgán) právnické osoby, proti němuž je zahájeno trestní stíhání jedním usnesením společně s právnickou osobou, kterou zastupuje, respektive posléze je v neslučitelném procesním postavení obviněného v téže věci, nemůže vzhledem k existenci střetu zájmů (§ 34 odst. 1 TOPO ve spojení s § 21 odst. 4 OSŘ) činit za právnickou osobu úkony v trestním řízení (§ 34 odst. 4 TOPO), i když vůči němu ještě nenastaly účinky usnesení o zahájení trestního stíhání. Za takový úkon bylo považováno i zvolení zmocněnce obviněné právnické osobě, který by byl osobou způsobilou činit za právnickou osobu úkony v trestním řízení. Pokud tak přesto statutární orgán učinil a právnické osobě za tímto účelem zmocněnce zvolil, byl takový úkon považován za rozporný s § 34 odst. 4 TOPO, tedy za úkon neakceptovatelný. Dlužno dodat, že tuto praxi nerozporovaly ani obecné soudy, ani Ústavní soud,49 nanejvýš zřejmě z důvodu dovození obecně existující hrozby převážení zájmu fyzické osoby nad zájmem právnické osoby. Činily tak přesto, že výklad této otázky nebyl zcela jednotný v praxi policie, státního zastupitelství i soudů.

Převažující názor praxe, že v takových případech lze ustanovit opatrovníka právnické osobě i bez předchozí výzvy, zvláště s odkazem na hrozbu převážení zájmu fyzické osoby nad zájmem právnické osoby, vzal za své nálezem Ústavního soudu z 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19, který přinesl zásadní změnu v náhledu na posuzování rozsahu obhajovacích práv obviněné právnické osoby v souvislosti s ustanovením opatrovníka v trestním řízení. V tomto nálezu Ústavní soud předně explicite připustil ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl právnické osobě v trestním řízení ustanoven opatrovník podle § 34 odst. 5 TOPO, neboť proti takovému usnesení není přípustná stížnost. Zdůraznil subsidiární povahu institutu opatrovníka právnické osoby v trestním řízení, kterýžto institut by měl být využíván jen jako krajní prostředek, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod50 (dále jen „LPS“), který musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje.

K meritu posuzované otázky Ústavní soud vyslovil právní názor, že je-li jediná osoba, která je oprávněna za právnickou osobu v trestním řízení jednat, vyloučena podle § 34 odst. 4 věty první TOPO proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuje i na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle § 34 odst. 1 TOPO, jestliže zde není konkrétní riziko, že tak činí proto, aby právnickou osobu poškodila či na její úkor zvýhodnila v trestním řízení sebe. Z práva právnické osoby na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 LPS Ústavní soud dovodil požadavek obligatornosti výzvy podle § 34 odst. 4 věty druhé TOPO, při jejímž nedodržení není splněna podmínka pro ustanovení opatrovníka podle § 34 odst. 5 TOPO. Pokud i přesto soud opatrovníka právnické osobě ustanoví, porušuje tím právo této právnické osoby na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 LPS, jakož i její právo na obhajobu v trestním řízení ve smyslu čl. 40 odst. 3 LPS. Bohužel – nález se však nezabývá případnými retroaktivními účinky, ač praxe by jistě přivítala i odpověď na tuto otázku.

Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v jednom ze svých recentních rozhodnutí i k právu právnické osoby zvolit si obhájce. V této souvislosti konstatoval, že stát může svobodnou volbu obhájce, zaručenou v rámci práva na obhajobu čl. 40 odst. 3 LPS, ve vybraných případech omezit zákonem; jedná se však o mimořádně významný zásah. Proto tak může činit pouze tehdy, pokud takový zásah sleduje legitimní cíl a obstojí v testu proporcionality. S ohledem na základní právo právnické osoby na obhajobu, jehož součástí je i právo zvolit si obhájce, je třeba § 34 odst. 4 TOPO vykládat tak, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu (§ 34 odst. 1 TOPO) může této obviněné právnické osobě zvolit obhájce i v případě, že sama vystupuje v řízení jako svědek. Opatrovník nemůže zvolit obviněné právnické osobě obhájce, je-li opatrovník ustanoven pouze z důvodu, že právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení, a tato nezpůsobilost je dána tím, že tato osoba vystupuje jako svědek ve věci obviněné právnické osoby.51 Nejvyšší soud pak odmítl rozšířit příčinu této nezpůsobilosti na situace, kdy je osobou oprávněnou činit úkony v řízení za právnickou osobu obviněný.52 Tato jeho výkladová praxe však byla překonána shora zmíněným nálezem Ústavního soudu z 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19.

VI. Může být právnická osoba považována za tzv. osobu blízkou?

Podle civilní judikatury právnická osoba mohla (a za specifických okolností i nadále může být) pro účely soukromého práva považována za osobu blízkou.53 Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 však (na rozdíl od občanského zákoníku z roku 1964) vychází z restriktivního pojetí. Podle jeho § 22 odst. 2 se posuzuje stejně jako poměr osob blízkých i poměr k právnické osobě, je-li právnická osoba jinou osobou podstatně ovlivňována: to však může platit jen s důsledky omezenými na ochranu majetkových práv třetích osob. Toto ustanovení (ani jeho obdoba) nebylo v občanském zákoníku z roku 1964 obsaženo a jeho začlenění je zřejmou reakcí na judikaturu, která ve snaze o racionální řešení některých otázek dovozovala existenci poměru osob blízkých například mezi společností s ručením omezeným a jejím jednatelem, čímž daleko překračovala rámec osoby blízké. Z nové právní úpravy plyne, že člen statutárního orgánu právnické osoby nebo ten, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, není vůči právnické osobě v postavení osoby blízké. Zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému, stanovené k ochraně třetích osob mezi osobami blízkými, však budou platit i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti. Takto zvolenou konstrukci lze považovat za reakci na shora nastíněnou problematiku extenzivního výkladu pojmu osoba blízká sdíleného dřívější soudní judikaturou.

K civilní povaze právnické osoby jako osoby blízké lze tedy uzavřít, že vztah obdobný vztahům osob blízkých může vzniknout i ve vztahu k právnické osobě; nepůjde však o vztah osoby blízké, nýbrž o vztah podléhající úpravě podle § 22 odst. 2 ObčZ.54 Jinými slovy, za stávající právní úpravy může být právnická osoba považována za osobu blízkou toliko v případech, ve kterých zákon stanoví k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými. K podmínce těchto konkrétních majetkových dispozic přitom musí přistoupit další podmínka v podobě zákonem předpokládaných účastníků tohoto vztahu.

Z pohledu trestněprávního však nelze právnické osobě přiznat povahu osoby blízké, kterou trestní zákoník vymezuje v § 125. Brání tomu skutečnost, že u jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném se navíc (tedy kromě rodinného vztahu nebo vztahu rodinnému obdobnému) vyžaduje existence vztahu citového, který zákon charakterizuje tak, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Je proto nutné v každém individuálním případě zkoumat, zda zde takový citový vztah je či není.55 Citové pouto či vztah, který může být podkladem pro přiznání postavení jiné osoby blízké, je typem vztahu, který může vzniknout pouze na úrovni dvou fyzických osob. Tento názor lze opřít i o komentářovou literaturu.56

V trestněprávní judikatuře nebyla v minulosti ani v současnosti dovozena existence vztahu osoby blízké na úrovni fyzické a právnické osoby tak, jak tomu bylo v judikatuře civilní. Naopak se vycházelo, respektive vychází, z povahy tohoto vztahu jakožto vztahu fyzických osob s důrazem na vztah mezi nimi, který musí být posuzován ad hoc.57 Právnickou osobu tedy nelze řadit do okruhu osob, vůči kterým má svědek právo odepřít výpověď. Ustanovení § 100 odst. 2 TrŘ se ohledně právnické osoby nepoužije.58

VII. K právnímu nástupnictví trestní odpovědnosti právnické osoby

Jak již bylo shora připomenuto, podle § 118 ObčZ má právnická osoba právní osobnost od svého vzniku do svého zániku. Právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku, která je jistě v praxi nejčastěji se vyskytujícím typem trestně stíhané právnické osoby, zaniká až dnem výmazu z tohoto rejstříku (§ 15 odst. 1 a § 185 ObčZ). Trestnímu stíhání právnické osoby tedy nebrání vstup právnické osoby do likvidace (§ 187 a násl. ObčZ), jak se někdy nesprávně předpokládá. Z hlediska parametrů jednání za právnickou osobu je však třeba mít na paměti kromě kautel vyplývajících z § 34 TOPO též § 188 a násl. ObčZ upravující podmínky jednání za právnickou osobu po vstupu do likvidace.

Problematika nástupnictví trestní odpovědnosti právnické osoby je řešena ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 840/14. Jedná se o případ, v němž se stěžovatelka – obviněná právnická osoba – ústavní stížností domáhala zrušení usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tvrzením, že tímto rozhodnutím měly být porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 LPS. Jednalo se o případ, v němž policejní orgán Policie České republiky, tehdejšího Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, podle § 160 odst. 1 TrŘ zahájil trestní stíhání stěžovatelky (a dalších spoluobviněných) pro zločiny podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, § 332 odst. 2 písm. a), b) TrZ, poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, § 260 odst. 4 písm. a), § 260 odst. 5 TrZ, ve stadiu pokusu, a pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), § 257 odst. 3 písm. a) TrZ. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství usnesením napadeným ústavní stížností podle § 148 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 146 odst. 2 písm. a) větou poslední TrŘ zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatelky (a dalších obviněných) proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.

Stěžovatelka považovala své trestní stíhání za zcela neopodstatněné. Zdůraznila, že je vůči ní trestní stíhání vedeno pouze proto, že je singulárním právním nástupcem spoluobviněné společnosti, a to toliko v souvislosti s prodejem podniku. Nadto stěžovatelka připomněla, že vznikla až v době, kdy obě trestně stíhané fyzické osoby spojené s činností obviněné právnické osoby inkriminovanou trestnou činnost již prokazatelně nepáchaly. V souvislosti se skutečností, že na majetek stěžovatelky byl prohlášen konkurs, navíc označila stěžovatelka trestní řízení ve vztahu k její osobě za neefektivní a dovození její trestní odpovědnosti v daném kontextu za zcela „nepatřičné“.

Ve zbývající části značně obsáhlé ústavní stížnosti potom stěžovatelka, mimo jiné i s odkazem na komentářovou literaturu renomovaných autorů, předložila řadu argumentů, pro které považuje v projednávané věci aplikovaný § 10 odst. 1 TOPO za protiústavní, a to proto, že v něm obsažený mechanismus přičitatelnosti trestného činu právnické osobě zakládá nepřípustnou objektivní trestní odpovědnost. V jejím důsledku se právnická osoba nemůže vyvinit, což podle stěžovatelky vede k faktickému zpochybnění jednoho ze základních principů trestního práva – presumpce neviny. Protiústavnost uvedeného zákonného ustanovení, na jehož použití bylo založeno její trestní stíhání, tedy stěžovatelka shledala v tom, že umožňuje nedůvodné trestní stíhání singulárního právního nástupce trestně stíhané právnické osoby.

Ústavní soud stěžovatelce přisvědčil v názoru, že není namístě interpretovat § 10 odst. 1 TOPO způsobem, který by umožnil jeho aplikovatelnost na všechny případy singulární sukcese. Současně však zdůraznil, že není možné přehlížet, že ačkoli prodej podniku (respektive závodu) z hlediska teorie spadá pod případy singulární sukcese,59 vykazuje jisté (materiální) znaky blížící se sukcesi univerzální. Jinými slovy řečeno, bylo by vskutku proti smyslu samotné právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob, pakliže by případná trestněprávní sankce nemohla dopadat na společnost, na niž byl převeden celý podnik (závod) trestně stíhané (a posléze i odsouzené) obchodní společnosti. Stěžovatelkou dovolávaná interpretace § 10 odst. 1 TOPO by tak podle Ústavního soudu nevyhnutelně vedla k tomu, že by k faktické beztrestnosti jakékoli obchodní společnosti stačilo, aby případně převedla svůj podnik (závod), respektive jeho bonitní část, na nově vzniklou (či jinou již existující) obchodní společnost.

V souvislosti s právním nástupnictvím trestní odpovědnosti právnické osoby, konkrétně obchodní společnosti s ručením omezeným, je třeba upozornit na skutečnost, že pouhá změna ve vlastnické struktuře obviněné společnosti spočívající ve změně majitele jejího obchodního podílu, jejího jednatele, názvu zapisovaného do obchodního rejstříku a sídla, není zákonným důvodem ke zproštění této obviněné právnické osoby obžaloby; nejedná se o zánik původní obchodní společnosti ani o její přeměnu ve smyslu § 32 odst. 11 TOPO.60 Lze souhlasit s názorem, že změnou právnické osoby s právním nástupnictvím ve smyslu § 10 odst. 12 TOPO se rozumí taková změna, při které dochází k univerzálnímu právnímu nástupnictví, což budou zejména přeměny právnických osob ve smyslu § 32 odst. 11 TOPO, případně obdobná jednání, kdy dochází k univerzálnímu právnímu nástupnictví. Právním nástupnictvím proto není pouhá změna názvu či sídla právnické osoby, ale (pouze) situace, kdy dochází k přechodu práv a/či závazků původní právnické osoby na právního nástupce.61

Pozornost si v této souvislosti zaslouží i otázka zrušení právnické osoby civilním soudem, ačkoli proti ní bylo zahájeno trestní stíhání a trestní řízení nebylo skončeno. K této problematice se v minulosti vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který v odvolacím řízení zrušil usnesení Krajského soudu v Brně (jímž bylo rozhodnuto o zrušení obchodní společnosti s likvidací, ačkoli je proti ní vedeno trestní řízení), a dále rozhodl tak, že se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí po citaci § 32 odst. 2 TOPO doslova uvedl: „Jak je patrno z § 32 odst. 2 TOPO, společnost, vůči níž je vedeno trestní stíhání, nemůže zásadně být (do jeho pravomocného skončení) zrušena, což je potřeba vztáhnout i na řízení o zrušení společnosti rozhodnutím soudu. V tomto řízení byl soud prvního stupně na zahájení trestního stíhání zrušované společnosti, jakož i na § 32 TOPO upozorněn.“ Z rozhodnutí lze dovodit závěr, že v době trestního stíhání právnické osoby se zákaz jejího zrušení týká nejen zrušení právnické osoby právním jednáním, ale i jejího zrušení orgánem veřejné moci (zde rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení).62 V případě, že bylo přesto orgánem veřejné moci v průběhu trestního řízení rozhodnuto o zrušení právnické osoby s likvidací, platí, že § 170 ObčZ umožňuje změnit (revokovat) rozhodnutí o zrušení právnické osoby s likvidací toliko v případě, kdy takové rozhodnutí přijali její členové nebo její příslušný orgán, tj. pouze u tzv. dobrovolného zrušení právnické osoby s likvidací. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, změna (zrušení) rozhodnutí soudu o zrušení právnické osoby s likvidací je možná pouze na základě řádných či mimořádných opravných prostředků.63

VIII. Posuzování zákonnosti peněžitého trestu, trestu zákazu činnosti a trestu zrušení právnické osoby

Při posuzování zákonnosti těchto trestů a navazujících úvahách o uplatnění opravného prostředku proti konkrétním soudním rozhodnutím je třeba mít zvláště na paměti § 1 odst. 2 TOPO zakotvující pravidlo subsidiárního použití trestního zákoníkutrestního řádu ve vztahu k zákonu č. 418/2011 Sb. jako předpisu speciálnímu.

V případě peněžitého trestu z tohoto pravidla vyplývá nutnost respektování nejnižší a nejvyšší denní sazby (1 000 Kč a 2 000 000 Kč) vyplývající z § 18 odst. 2 TOPO. Toto je v zásadě jediné speciální ustanovení, které zákon č. 418/2011 Sb. ve vztahu k tomuto druhu trestu obsahuje. Z toho tedy vyplývá, že při ukládání peněžitého trestu právnické osobě se uplatní § 6768 TrZ, které obsahují obecné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu a stanovení jeho výměry.

Pokud jde o výkon peněžitého trestu, vzhledem k absenci speciálního ustanovení v zákoně č. 418/2011 Sb. přichází v úvahu přímá podpůrná aplikovatelnost § 341344 TrŘ. Naproti tomu, co se týče opatření směřujících k zajištění výkonu peněžitého trestu uloženého právnické osobě, přednost před použitím § 344a344b TrŘ má aplikace § 33 odst. 2 až 4, 6, 7 TOPO jako zákona speciálního.

Ve vztahu k peněžitému trestu ukládanému právnické osobě nelze pominout ani určitá specifika posuzování podmínek pro uložení tohoto druhu trestu v případech insolvenčního řízení probíhajícího ve věci obviněné právnické osoby jako dlužníka. Protože tato skutečnost svědčí o nedobytnosti případně uloženého peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 TrZ, je vyloučeno tento druh trestu právnické osobě uložit.64

Vztah speciality zákona č. 418/2011 Sb. ve vztahu k trestnímu zákoníku a trestnímu řádu je třeba mít na paměti i při posuzování zákonnosti uloženého trestu zákazu činnosti, který lze právnické osobě podle § 20 odst. 1 TOPO uložit až na dvacet let (obviněné fyzické osobě podle § 73 odst. 1 TrZ až na deset let). Tímto druhem trestu lze právnické osobě (shodně jako fyzické osobě) zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustila trestného činu. Obecné vymezení činnosti, jejíž výkon je možné zakázat, obsahuje § 73 odst. 3 TrZ, který má ovšem u právnických osob omezené uplatnění (viz dále).

Při ukládání trestu zákazu činnosti právnické osobě, respektive při výkonu tohoto druhu trestu se s ohledem na § 1 odst. 2 TOPO podpůrně užije § 73 TrZ, respektive § 74 TrZ v částech stanovících obecné podmínky uložení, respektive výkonu peněžitého trestu, jakož i § 350 TrŘ upravující výkon tohoto trestu a § 331333 TrŘ upravující řízení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a řízení o nařízení výkonu zbytku tohoto trestu. S ohledem na speciální povahu zákona č. 418/2011 Sb. tedy nepřipadá v úvahu odkaz na § 73 odst. 1 ani na § 73 odst. 2 TrZ (zde s ohledem na § 15 odst. 3 větu první TOPO, podle kterého lze ukládat právnickým osobám všechny druhy trestů jako samostatné tresty bez jakýchkoli dalších podmínek); oproti tomu je třeba výslovně odkázat na § 73 odst. 3 TrZ, neboť ten se bezprostředně týká i právnických osob. Z tohoto ustanovení se ovšem u právnických osob uplatní jen ta část, kde jde o výkon takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.65 Aplikace § 73 odst. 3 TrZ na právnické osoby v části, v níž se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce, je totiž z povahy věci vyloučena (§ 1 odst. 2 TOPO).

Nauka i judikatura zastávají stanovisko, podle kterého fyzické ani právnické osobě nelze zakázat výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví nebo výkon všech druhů podnikání.66 Proto je třeba vždy trvat na konkrétním vymezení předmětu činnosti, v němž se obviněné právnické osobě zakazuje podnikat, a to i v případech, kdy má právnická osoba povolen vykonávat toliko jeden předmět činnosti.67

Ze znění § 20 TOPO zřetelně vyplývá, že trest zákazu činnosti právnické osobě má spočívat v zákazu činnosti, jež souvisela se spáchaným trestným činem. Trest zákazu činnosti tedy nelze ukládat generálně bez vymezení, jaké činnosti se má zákaz týkat. Naopak je takovým výrokem nutné co nejpřesněji určit druh, jakož i rozsah zakázané činnosti, a to s ohledem na konkrétní aktivity, které právnická osoba vyvíjela a které úzce souvisely s páchanou trestnou činností. Je tedy třeba vždy specifikovat, jakou oblast činnosti právnické osoby takový zákaz postihne, a nelze se proto spokojit se zákazem toliko obecně formulovaným. Citované ustanovení sice výslovně neobsahuje žádné zvláštní zásady pro vymezení trestem zakázané činnosti, nicméně z něj lze dovodit, že zakázaná činnost musí být ve výroku o trestu odlišena co do druhu a rozsahu tak, aby obsah trestu byl právnické osobě z hledisek právní jistoty zřejmý. Uvedené ustanovení je potřeba v souladu s § 1 odst. 2 TOPO aplikovat současně s § 73 odst. 3 TrZ, což znamená, že právnické osobě nesmí být uložen trest zákazu veškeré činnosti, například zákaz podnikání. Takto zvolená neurčitá formulace trestu zákazu činnosti by se totiž svými důsledky fakticky rovnala trestu zrušení právnické osoby podle § 16 TOPO (tedy tzv. trestu smrti), k jehož uložení však nejsou v těchto případech splněny zákonné podmínky.68 Za této situace lze takový bezbřehý trest zákazu činnosti považovat za trest, který zákon nepřipouští.

S odkazem na analogické použití starší judikatury (jde zejména o Rt 20/1996, Rt 60/1994Rt 39/1987) lze uvést, že ačkoli vyslovení obecnějšího trestu zákazu činnosti, například podnikání ve více oborech, přichází v úvahu, pokud se právnická osoba dopustila v souvislosti s nimi obdobného trestného činu (například zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 TrZ), není v souladu se zákonem právnické osobě zakázat výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví nebo výkon všech druhů podnikání. Konkretizace činnosti, jejíž výkon soud zakazuje, je rovněž nezbytná pro účely výkonu trestu a jeho kontrolovatelnosti.

Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední (viz přiměřeně Rt 9/1964, Rt 42/1967, Rt 13/1969, Rt 5/1980), i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána především v případě, když právnická osoba spáchala trestný čin přímo při výkonu určité činnosti. Postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla trestně odpovědné právnické osobě pouze příležitost ke spáchání trestného činu (viz přiměřeně Rt 26/2007-III.) nebo pokud jí alespoň usnadnila spáchání trestného činu.69

K případnému zrušení právnické osoby v trestním řízení může dojít toliko cestou uložení trestu zrušení právnické osoby podle § 16 TOPO. V této souvislosti je však třeba si uvědomit, že důvody uložení tohoto tzv. trestu smrti odsouzené právnické osobě jsou zcela odlišné od důvodů zrušení právnické osoby podle civilních předpisů, neboť se váží výlučně k trestné činnosti právnické osoby, nikoli již k jejímu právnímu statusu (tyto důvody spočívají ve zjištění, že činnost odsouzené právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů). V zásadě tedy platí, že pokud není v trestním řízení obviněné právnické osobě uložen právě tento druh trestu a příslušný civilní soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, případně i bez návrhu, po pravomocném skončení trestního stíhání takovou právnickou osobu nezruší, může k naplnění účelu § 93 písm. b) ZOK, § 172 odst. 1 ObčZ a § 105 rejstříkového zákona dojít cestou netrestních oprávnění státního zastupitelství. V případě právnických osob vykazujících znaky tzv. mrtvých schránek je proto zásadně nežádoucí zahajovat trestní stíhání a o jejich zrušení usilovat prostřednictvím uložení trestu zrušení právnické osoby.

Na druhé straně byl zaznamenán případ, kdy Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi aproboval uznání viny a uložení trestu zrušení právnické osoby u právnické osoby, která byla (cit.) „(...) ve stěžejní době pachatelova jednání jen prázdnou skořápkou nevykazující žádnou řádnou podnikatelskou činnost“. Z hlediska podmínek uložení trestu zrušení právnické osoby podle § 16 TOPO není rozhodující, co je předmětem činnosti právnické osoby deklarovaným v zakladatelském dokumentu nebo zapsaným ve veřejném rejstříku. Podstatná je jen faktická činnost trestně odpovědné právnické osoby. Může jít o právnickou osobu, která byla již založena přímo za účelem páchání trestné činnosti, anebo se trestné činnosti dopustila až v průběhu své existence. Nestačí však to, že trestná činnost právnické osoby byla jen ojedinělým vybočením z legálního působení, pokud nelze dovodit, že její činnost spočívá výlučně nebo alespoň převážně (z hlediska času, vynaložených prostředků, počtu zainteresovaných osob, rozsahu aktivit apod.) v páchání trestné činnosti.70 K názoru, že v případech, kdy právnická osoba de facto slouží jako pouhý nástroj k páchání trestné činnosti, není důvod, proč takovou právnickou osobu nečinit trestně odpovědnou a nepotrestat ji například i trestem zrušení, ačkoli by se mohlo zdát, že jednání bylo v rozporu s jejími zájmy, se kloní i někteří autoři.71

IX. Závěr

Cílem článku bylo upozornit na některé hmotněprávní a procesní otázky spojené s aplikací zákona č. 418/2011 Sb., který se stal s účinností od 1. 1. 2012 speciálním právním předpisem k trestnímu zákoníku a trestnímu řádu. V té souvislosti bylo pojednáno o některých institutech tohoto zákona, které jsou podle dlouhodobých poznatků autora v praxi ne vždy správně či jednotně aplikovány. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že tento zákon upravující trestní odpovědnost právnických osob jako specifický druh trestní odpovědnosti se bez ohledu na jeho četná kritická hodnocení stal za dobu své existence nedílnou součástí právního řádu České republiky.

Z pohledu trestněprávní praxe nelze nevidět četná úskalí spojená s aplikací některých hmotněprávních či procesních institutů zákona. Pokud jde o oblast hmotněprávní, je třeba hledat příčinu výkladových problémů ve specifických charakteristikách objektivní stránky trestného činu spáchaného právnickou osobou. Ta obsahuje jak znaky překrývající se s objektivní stránkou trestného činu fyzické osoby, tak znaky speciální. V naposledy zmíněné souvislosti jde zejména o správné uchopení konceptu tzv. přičitatelnosti jednání fyzické osoby osobě právnické, z něhož trestní odpovědnost právnických osob vychází, kterýžto koncept bezprostředně souvisí se subjektivní stránkou trestného činu a posuzováním otázky zavinění. Určité problémy se v průběhu trestního řízení vyskytují, též pokud jde o správné posouzení právnické osoby jako subjektu trestného činu jak z hlediska hmotněprávních souvislostí (zde se jedná zejména o posuzování trestní odpovědnosti tzv. prázdných schránek a pochybení při posuzování zákonných podmínek uložení trestů zákazu činnosti, uveřejnění rozsudku, zrušení právnické osoby, jakož i trestu peněžitého), tak z hlediska procesního. V naposledy zmíněné souvislosti jde mimo jiné o problémy v souvislosti s nedovoleným zrušením, zánikem a přeměnou právnické osoby v průběhu trestního řízení (stíhání) ve smyslu § 32 TOPO v návaznosti na případné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, jakož i problémy se správným posuzováním zákonných podmínek vyloučení osob oprávněných činit za právnickou osobu úkony v trestním řízení (§ 34 odst. 4 TOPO).

O existujících aplikačních složitostech některých institutů zákona č. 418/2011 Sb. ostatně vypovídá i dosavadní judikatorní praxe, která je však, bohužel, kvantitativně omezená relativně nedlouhou dobou účinnosti tohoto zákona. Přesto je však rozhodovací praxe Ústavního soudu a vyšších obecných soudů pro všechny subjekty zúčastněné na trestním řízení ve věcech obviněných právnických osob jistě významným pomocníkem při výkladu některých nejasných či legislativně ne příliš zdařilých ustanovení zákona, zejména speciálních institutů vymykajících se obecnému vnímání trestní odpovědnosti osob fyzických, z nichž zdaleka ne všemi bylo možné se v tomto článku zabývat. Právě vzhledem k těmto skutečnostem lze v případě zákona č. 418/2011 Sb. zřejmě i do budoucna předpokládat poměrně intenzivní legislativní vývoj.72



Poznámky pod čarou:

Autor působí jako zástupce ředitele odboru trestního řízení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně.

Kriticky je o tom pojednáno například v publikaci Jelínek, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob v České republice. Problémy a perspektivy. Praha: Leges, 2019. Na s. 34 se zde například uvádí, že (cit.) „trestní odpovědnost právnických osob (...) je jednou z nejspornějších otázek trestněprávní teorie (teorie trestního práva)“.

Další novela zákona č. 418/2011 Sb. se aktuálně nachází v legislativním procesu – srov. sněmovní tisk 466/0, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=466&CT1=0 .

Jelínek, J. a kol., op. cit. sub. 1, s. 353–359, 375.

Blíže k problematice trestní odpovědnosti právnických osob z pohledu Nejvyššího státního zastupitelství srov. Žďárský, Z. K trestní odpovědnosti právnických osob v ČR nejen z pohledu Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zastupitelství, 2017, č. 1, s. 8. Na extranetu státního zastupitelství, který je neveřejnou elektronickou databází, je státním zástupcům, právním čekatelům a asistentům státního zastupitelství k dispozici průběžně aktualizovaný metodický materiál nazvaný „Metodická doporučení odboru trestního řízení Nejvyššího státního zastupitelství k aplikaci zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim“.

Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 35.

Srov. například Holejšovský, J. Jmenování opatrovníka právnickým osobám soudem s důrazem na obchodní korporace. Zpravodaj Jednoty českých právníků, 2019, č. 3, s. 16–17.

Srov. Dvořák, B. K problematice procesního jednání právnických osob. Právní rozhledy, 2016, č. 19, s. 649.

Srov. Grygar, T. Procesní jednání (úkony) právnické osoby v řízení o přestupku. Právní rozhledy, 2019, č. 20, s. 705.

Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I., op. cit. sub. 5, s. 35.

Srov. Beran, K. Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku. Trestněprávní revue, 2014, č. 7–8, s. 179. Dále srov. Beran, K. Trestní odpovědnost právnických osob z hlediska teorie fikce. Trestněprávní revue, 2014, č. 5, s. 107.

Srov. Šámal, P., Eliáš, K. Několik poznámek k článku „Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku“. Trestněprávní revue, 2015, č. 3, s. 59.

Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I., op. cit. sub. 5, s. 185.

Zavinění, respektive konceptu tzv. přičitatelnosti jako základu trestného činu právnické osoby, se ve svých časopiseckých příspěvcích věnuje například Šámal, P. Ještě k zavinění právnické osoby podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Právní rozhledy, 2017, č. 5, s. 169. Dále srov. například Šámal, P., Eliáš, K., op. cit. sub 11, s. 59; dále srov. též Čep, D. Nad zaviněním jako základem trestného činu právnické osoby (tj. k přičitatelnosti a otázkám souvisejícím). Právní rozhledy, 2016, č. 15–16, s. 531.

V souvislosti se zaviněním právnické osoby považuje Fenyk za obecnější a výstižnější než pojem přičitatelnost termín vytýkatelnost – ve smyslu vytýkat čin jeho pachateli nebo/i jinému odpovědnému subjektu, a to ve vztahu ke vzniklému protiprávnímu následku. Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I., op. cit. sub. 5, s. 39–40. V tomto článku jsou oba pojmy užity jako synonyma.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015 (Rt 23/2016).

Poznámka autora: Do 30. 11. 2016, tj. do nabytí účinnosti zákona č. 183/2016 Sb., bylo další alternativou spáchání činu jménem právnické osoby.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016 (Rt 29/2017).

Šelleng, D. Právnická osoba jako pachatel trestného činu. Praha: Leges, 2019, s. 122.

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Tz 43/2018.

S účinností od 1. 12. 2016 byl v návětí § 8 odst. 1 TOPO ve znění zákona č. 183/2016 Sb. vypuštěn znak jménem právnické osoby.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 784/2016 (Rt 34/2017).

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 487/2018 (Rt 37/2019).

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 960/2019.

V platném trestním zákoníku je znak „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ znakem kvalifikovaných skutkových podstat celkem 13 trestných činů. Z hlediska těch z nich, pro které může být právnická osoba trestně odpovědná (jedná se o 8 trestných činů), se v praxi nejčastěji vyskytuje kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 2 písm. a) TrZ (k tomu srov. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1685, a dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2433).

Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 3. 10. 2017, sp. zn. 9 As 213/2016 (č. 3642/2017 Sb. NSS).

Srov. například usnesení Nejvyššího soudu z 28. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 823/2019.

Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I., op. cit. sub. 5, s. 46.

Srov. nález Ústavního soudu ze 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1368/19 [pozn. red.: zřejmě správně I. ÚS 448/19].

Srov. čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 1 TrZ.

Srov. přiměřeně Rt 11/1991.

Srov. Rt 11/2004-I.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 343/2012.

K tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 702/2019.

Srov. přiměřeně Rt 7/1994-I.

V podrobnostech (a nezřídka kriticky) se změnám, které přinesla tato novela zákona č. 418/2011 Sb., věnuje Pavel Šámal v článku Šámal, P. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue, 2016, č. 11–12, s. 247. Dále srov. například Jelínek, J. Ještě k rozsahu kriminalizace jednání právnických osob. Bulletin advokacie, 2017, č. 4, s. 17.

Srov. Pilgrim, J. Změny v trestní odpovědnosti právnických osob [cit. 26. 2. 2020], dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zmeny-v-trestni-odpovednosti-pravnickych-osob-102417.html.

S touto verzí novely zohledňující tzv. poslaneckou iniciativu vyslovil kategorický nesouhlas Senát, který na své schůzi konané dne 27. 4. 2016 odsouhlasil vrácení návrhu novely zpět Poslanecké sněmovně s tím, aby navrhované znění § 8 odst. 5 TOPO upravující široce nastavenou obecnou exkulpaci právnické osoby bylo z textu návrhu zákona vypuštěno. Poslanecká sněmovna však návrh zákona v navrhovaném znění (přes výhrady Senátu) schválila i napodruhé.

Srov. Čep, D., op. cit. sub. 13, s. 531.

Tamtéž. K otázce možné exkulpace právnické osoby srov. též například Jelínek, J. Nad koncepcí trestní odpovědnosti právnických osob v českém trestním právu. Kriminalistika, 2016, č. 1, s. 15–16.

Srov. Pilgrim, J., op. cit. sub 38.

Nejvyšší státní zastupitelství materii týkající se § 8 odst. 5 TOPO a související trestní odpovědnosti právnických osob trvale sleduje. Za tím účelem vytvořilo (nejen pro potřeby státních zástupců) relevantní, průběžně aktualizovaný metodický materiál „Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Průvodce právní úpravou pro státní zástupce“ (1 SL 141/2017). Veřejně dostupná část materiálu je k dispozici zde: http://nsz.cz/images/stories/PDF/Soubory_ke_stazeni/1_SL_141_2017_Aplikace__8_odst._5_ZTOPO.pdf V dalších podrobnostech k problematice vyvinění právnické osoby z trestní odpovědnosti srov. například Gřivna, T., Šimánová, H. Příspěvek do diskuse o povaze ustanovení § 8 odst. 5 TOPO: úvaSha nad možností zatížit obviněnou právnickou osobu důkazním břemenem. Trestní právo, 2018, č. 2, s. 8; Chromý, J. Jak blíže posuzovat exkulpační důvod z trestní odpovědnosti právnické osoby? Státní zastupitelství, 2018, č. 3, s. 22; Logesová, J. Trestní compliance – prostředek pro vyvinění se právnické osoby z trestní odpovědnosti. Státní zastupitelství, 2018, č. 3, s. 25; Chromý, J., Logesová, J. Nové případy k vyvinění právnické osoby z trestní odpovědnosti. Státní zastupitelství, 2018, č. 5, s. 24; Pelc, V. Kritika nové metodiky Nejvyššího státního zastupitelství k trestní odpovědnosti právnických osob a obrácené důkazní břemeno. Bulletin advokacie, 2018, č. 11, s. 40.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1332/2018. Dále srov. Šámal., P., op. cit. sub. 37, s. 247.

Srov. Januš, J. Ekonom: Ročně budou odsouzeny stovky firem, očekává specialista na trestní odpovědnost, 2014 [cit. 26. 2. 2020], dostupné z: http://byznys.ihned.cz/c1-62790910-ekonom-rocne-budou-odsouzeny-stovky-firem-ocekava-specialista-na-trestni-odpovednost.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015. Lze se snad důvodně domnívat, že tento názor není nutně podmíněn obchodním charakterem korporace, jíž má být opatrovník jmenován (viz http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/9F821F7DD04B0C3BC1257FDC003C072E?openDocument&Highlight=0).

Touto problematikou se blíže zabývá tzv. malé stanovisko analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství z 15. 3. 2016, sp. zn. 1 SL 705/2016.

Jde o problematiku blíže řešenou v tzv. malém stanovisku analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství z 22. 4. 2016, sp. zn. 1 SL 710/2016.

Ústavní soud například v usnesení z 21. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 2520/16, konstatoval, že (cit.) „Právní úprava vylučující možnost vzniku konfliktu mezi zájmy obviněné právnické osoby a fyzické osoby, která za ni činí úkony, pokud se nachází v pozici obviněného nebo svědka, má bezpochyby svoje opodstatnění.“ Shodný právní názor vycházející z možnosti ustanovení opatrovníka či obhájce soudem obviněné právnické osobě i bez předchozí výzvy v situaci, kdy její jediný statutární orgán jinak oprávněný za ni činit úkony, se v téže trestní věci nachází v procesním postavení obviněného nebo svědka, vyslovil Ústavní soud například v usnesení ze 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2329/16, a z 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2805/17. Tato problematika byla také rozebírána v tzv. malém stanovisku analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 SL 748/2017, a to s apelem na legislativní změnu k vyjasnění dosahu § 34 TOPO. Zejména pod vlivem později publikovaných doktrinálních komentářů byl znát ústup směrem ke zvýrazňování práva na obhajobu u právnické osoby.

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

Srov. nález Ústavního soudu z 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu z 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2436/18.

Nejvyšší soud v rozsudku z 29. 8. 2019, sp. zn. 6 Tz 30/2019, s odkazem na nález Ústavního soudu z 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18, výslovně uvedl, že (cit.) „(...) výjimka z pravidla vymezeného § 34 odst. 4 TOPO je možná pouze v případě, kdy osoba oprávněná činit úkony za právnickou osobu má v trestním řízení proti ní vedeném procesní postavení svědka, a nikoli obviněného“.

Srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, nebo Rc 53/2004. Podle právní věty posléze zmíněného rozhodnutí se právnická osoba ve smyslu § 42a odst. 2 ObčZ 1964 [§ 590 odst. 1 písm. c) ObčZ] považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. K přípustnosti pojetí právnické osoby blízké srov. dále například rozsudky Nejvyššího soudu z 29. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1836/2003, a ze 7. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 530/2001.

Blíže k této problematice srov. například Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1 až 654), s. 124–125, a dále například Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 177. Dále srov. například Mařádek, D. Několik poznámek k problematice právnické osoby jako osoby blízké. Právník, 2017, č. 1, s. 69.

Srov. Šámal, P. a kol., op. cit. sub. 25, s. 1342–1343.

Srov. Šámal, P. a kol., op. cit. sub 24, s. 71–72. V komentáři k § 1 odst. 2 TOPO se zde konkrétně uvádí, že „(...) § 125 trestního zákoníku – osoba blízká – se nepoužije ve vztahu k pachateli – právnické osobě, neboť se týká jen fyzických osob (sporné to může být ve vztahu k jiné osobě v obdobném poměru, která se pokládá za osobu blízkou jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá pociťovala jako vlastní, což si lze představit i u osoby právnické; vzhledem k tomu, že se však v tomto ustanovení hovoří o tom, že obdobný poměr by měl být obdobný poměru rodinnému, domníváme se, že použití tohoto ustanovení ve vztahu k právnické osobě je z povahy věci vyloučeno“.

Srov. například Rt 10/2012, podle jehož právní věty právnická osoba nemůže být vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu, jaký předpokládá § 100 odst. 2 TrŘ, což platí i za situace, jestliže členem statutárního orgánu nebo společníkem takové poškozené právnické osoby je fyzická osoba, která je vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 TrŘ.

Blíže se problematice rozdílného pojetí právnické osoby jako osoby blízké v civilním a trestním právu věnuje tzv. malé stanovisko analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství z 25. 5. 2016, sp. zn. 1 SL 709/2016.

Shodný názor o povaze prodeje podniku jako singulární sukcese sdílí například i Nejvyšší správní soud v rozsudku z 24. 1. 2013, sp. zn. 4 As 72/2012. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že (cit.) „Univerzální sukcese (...) znamená přenesení veškerých práv a povinností určitého subjektu na subjekt jiný a bývá zásadně spjata se smrtí nebo zánikem původního subjektu. Prodej podniku (...) však sám o sobě není přenesením veškerých jejích práv a povinností na nový subjekt, ale toliko přenesením práv a povinností souvisejících s pokračováním podniku (...). Jakkoliv se jedná o komplexní a rozsáhlý převod práv a povinností, nelze prodej podniku ztotožňovat s univerzální sukcesí“ (viz http://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-prodej-podniku-a-jeho-ucinky.p3657.html).

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 928/2016.

Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I., op. cit. sub. 5, s. 74.

Srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 9. 5. 2017, sp. zn. 8 Cmo 61/2017.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1135/2017 (Rc 36/2019). Podle § 170 ObčZ kdo rozhodl o zrušení právnické osoby s likvidací, může rozhodnutí změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1368/2018.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1427/2019.

Srov. Šámal P. a kol., op. cit. sub. 24, s. 454. Srov. přiměřeně též Rt 23/1963, Rt 10/1973, Rt 38/1984, Rt 60/1994-II. a Rt 20/1996, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002.

Ve vztahu k právnickým osobám srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 8. 2019, sp. zn. 7 Tz 63/2019, a usnesení Nejvyššího soudu z 28. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 969/2019. K podmínkám uložení trestu zákazu činnosti právnickým osobám srov. Gaľo, D. Zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí v systému trestní represe právnických osob. Trestněprávní revue, 2015, č․ 9, s. 204.

Tamtéž.

Srov. Šámal, P. a kol., op. cit. sub. 24, s. 453.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 1. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 788/2018.

Šelleng, D., op. cit. sub. 18, s. 122.

V konkrétních návrzích de lege ferenda lze odkázat zejména na návrhy obsažené v publikaci cit. sub 1.

Poznámky pod čarou:
*

Autor působí jako zástupce ředitele odboru trestního řízení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně.

1

Kriticky je o tom pojednáno například v publikaci Jelínek, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob v České republice. Problémy a perspektivy. Praha: Leges, 2019. Na s. 34 se zde například uvádí, že (cit.) „trestní odpovědnost právnických osob (...) je jednou z nejspornějších otázek trestněprávní teorie (teorie trestního práva)“.

2

Další novela zákona č. 418/2011 Sb. se aktuálně nachází v legislativním procesu – srov. sněmovní tisk 466/0, dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=466&CT1=0 .

3

Jelínek, J. a kol., op. cit. sub. 1, s. 353–359, 375.

4

Blíže k problematice trestní odpovědnosti právnických osob z pohledu Nejvyššího státního zastupitelství srov. Žďárský, Z. K trestní odpovědnosti právnických osob v ČR nejen z pohledu Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zastupitelství, 2017, č. 1, s. 8. Na extranetu státního zastupitelství, který je neveřejnou elektronickou databází, je státním zástupcům, právním čekatelům a asistentům státního zastupitelství k dispozici průběžně aktualizovaný metodický materiál nazvaný „Metodická doporučení odboru trestního řízení Nejvyššího státního zastupitelství k aplikaci zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim“.

5

Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 35.

6

Srov. například Holejšovský, J. Jmenování opatrovníka právnickým osobám soudem s důrazem na obchodní korporace. Zpravodaj Jednoty českých právníků, 2019, č. 3, s. 16–17.

7

Srov. Dvořák, B. K problematice procesního jednání právnických osob. Právní rozhledy, 2016, č. 19, s. 649.

8

Srov. Grygar, T. Procesní jednání (úkony) právnické osoby v řízení o přestupku. Právní rozhledy, 2019, č. 20, s. 705.

9

Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I., op. cit. sub. 5, s. 35.

10

Srov. Beran, K. Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku. Trestněprávní revue, 2014, č. 7–8, s. 179. Dále srov. Beran, K. Trestní odpovědnost právnických osob z hlediska teorie fikce. Trestněprávní revue, 2014, č. 5, s. 107.

11

Srov. Šámal, P., Eliáš, K. Několik poznámek k článku „Trestní odpovědnost právnických osob z pohledu nového občanského zákoníku“. Trestněprávní revue, 2015, č. 3, s. 59.

12

Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I., op. cit. sub. 5, s. 185.

13

Zavinění, respektive konceptu tzv. přičitatelnosti jako základu trestného činu právnické osoby, se ve svých časopiseckých příspěvcích věnuje například Šámal, P. Ještě k zavinění právnické osoby podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Právní rozhledy, 2017, č. 5, s. 169. Dále srov. například Šámal, P., Eliáš, K., op. cit. sub 11, s. 59; dále srov. též Čep, D. Nad zaviněním jako základem trestného činu právnické osoby (tj. k přičitatelnosti a otázkám souvisejícím). Právní rozhledy, 2016, č. 15–16, s. 531.

14

V souvislosti se zaviněním právnické osoby považuje Fenyk za obecnější a výstižnější než pojem přičitatelnost termín vytýkatelnost – ve smyslu vytýkat čin jeho pachateli nebo/i jinému odpovědnému subjektu, a to ve vztahu ke vzniklému protiprávnímu následku. Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I., op. cit. sub. 5, s. 39–40. V tomto článku jsou oba pojmy užity jako synonyma.

15

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015 (Rt 23/2016).

16

Poznámka autora: Do 30. 11. 2016, tj. do nabytí účinnosti zákona č. 183/2016 Sb., bylo další alternativou spáchání činu jménem právnické osoby.

17

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016 (Rt 29/2017).

18

Šelleng, D. Právnická osoba jako pachatel trestného činu. Praha: Leges, 2019, s. 122.

19

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Tz 43/2018.

20

S účinností od 1. 12. 2016 byl v návětí § 8 odst. 1 TOPO ve znění zákona č. 183/2016 Sb. vypuštěn znak jménem právnické osoby.

21

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 784/2016 (Rt 34/2017).

22

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 487/2018 (Rt 37/2019).

23

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 960/2019.

24
25

V platném trestním zákoníku je znak „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ znakem kvalifikovaných skutkových podstat celkem 13 trestných činů. Z hlediska těch z nich, pro které může být právnická osoba trestně odpovědná (jedná se o 8 trestných činů), se v praxi nejčastěji vyskytuje kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 2 písm. a) TrZ (k tomu srov. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1685, a dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2433).

26

Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 3. 10. 2017, sp. zn. 9 As 213/2016 (č. 3642/2017 Sb. NSS).

27

Srov. například usnesení Nejvyššího soudu z 28. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 823/2019.

28

Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I., op. cit. sub. 5, s. 46.

29

Srov. nález Ústavního soudu ze 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1368/19 [pozn. red.: zřejmě správně I. ÚS 448/19].

30

Srov. čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 1 TrZ.

31

Srov. přiměřeně Rt 11/1991.

32

Srov. Rt 11/2004-I.

33
34

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 343/2012.

35

K tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 702/2019.

36

Srov. přiměřeně Rt 7/1994-I.

37

V podrobnostech (a nezřídka kriticky) se změnám, které přinesla tato novela zákona č. 418/2011 Sb., věnuje Pavel Šámal v článku Šámal, P. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue, 2016, č. 11–12, s. 247. Dále srov. například Jelínek, J. Ještě k rozsahu kriminalizace jednání právnických osob. Bulletin advokacie, 2017, č. 4, s. 17.

38

Srov. Pilgrim, J. Změny v trestní odpovědnosti právnických osob [cit. 26. 2. 2020], dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zmeny-v-trestni-odpovednosti-pravnickych-osob-102417.html.

39

S touto verzí novely zohledňující tzv. poslaneckou iniciativu vyslovil kategorický nesouhlas Senát, který na své schůzi konané dne 27. 4. 2016 odsouhlasil vrácení návrhu novely zpět Poslanecké sněmovně s tím, aby navrhované znění § 8 odst. 5 TOPO upravující široce nastavenou obecnou exkulpaci právnické osoby bylo z textu návrhu zákona vypuštěno. Poslanecká sněmovna však návrh zákona v navrhovaném znění (přes výhrady Senátu) schválila i napodruhé.

40

Srov. Čep, D., op. cit. sub. 13, s. 531.

41

Tamtéž. K otázce možné exkulpace právnické osoby srov. též například Jelínek, J. Nad koncepcí trestní odpovědnosti právnických osob v českém trestním právu. Kriminalistika, 2016, č. 1, s. 15–16.

42

Srov. Pilgrim, J., op. cit. sub 38.

43

Nejvyšší státní zastupitelství materii týkající se § 8 odst. 5 TOPO a související trestní odpovědnosti právnických osob trvale sleduje. Za tím účelem vytvořilo (nejen pro potřeby státních zástupců) relevantní, průběžně aktualizovaný metodický materiál „Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Průvodce právní úpravou pro státní zástupce“ (1 SL 141/2017). Veřejně dostupná část materiálu je k dispozici zde: http://nsz.cz/images/stories/PDF/Soubory_ke_stazeni/1_SL_141_2017_Aplikace__8_odst._5_ZTOPO.pdf V dalších podrobnostech k problematice vyvinění právnické osoby z trestní odpovědnosti srov. například Gřivna, T., Šimánová, H. Příspěvek do diskuse o povaze ustanovení § 8 odst. 5 TOPO: úvaSha nad možností zatížit obviněnou právnickou osobu důkazním břemenem. Trestní právo, 2018, č. 2, s. 8; Chromý, J. Jak blíže posuzovat exkulpační důvod z trestní odpovědnosti právnické osoby? Státní zastupitelství, 2018, č. 3, s. 22; Logesová, J. Trestní compliance – prostředek pro vyvinění se právnické osoby z trestní odpovědnosti. Státní zastupitelství, 2018, č. 3, s. 25; Chromý, J., Logesová, J. Nové případy k vyvinění právnické osoby z trestní odpovědnosti. Státní zastupitelství, 2018, č. 5, s. 24; Pelc, V. Kritika nové metodiky Nejvyššího státního zastupitelství k trestní odpovědnosti právnických osob a obrácené důkazní břemeno. Bulletin advokacie, 2018, č. 11, s. 40.

44

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1332/2018. Dále srov. Šámal., P., op. cit. sub. 37, s. 247.

45

Srov. Januš, J. Ekonom: Ročně budou odsouzeny stovky firem, očekává specialista na trestní odpovědnost, 2014 [cit. 26. 2. 2020], dostupné z: http://byznys.ihned.cz/c1-62790910-ekonom-rocne-budou-odsouzeny-stovky-firem-ocekava-specialista-na-trestni-odpovednost.

46

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015. Lze se snad důvodně domnívat, že tento názor není nutně podmíněn obchodním charakterem korporace, jíž má být opatrovník jmenován (viz http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/9F821F7DD04B0C3BC1257FDC003C072E?openDocument&Highlight=0).

47

Touto problematikou se blíže zabývá tzv. malé stanovisko analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství z 15. 3. 2016, sp. zn. 1 SL 705/2016.

48

Jde o problematiku blíže řešenou v tzv. malém stanovisku analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství z 22. 4. 2016, sp. zn. 1 SL 710/2016.

49

Ústavní soud například v usnesení z 21. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 2520/16, konstatoval, že (cit.) „Právní úprava vylučující možnost vzniku konfliktu mezi zájmy obviněné právnické osoby a fyzické osoby, která za ni činí úkony, pokud se nachází v pozici obviněného nebo svědka, má bezpochyby svoje opodstatnění.“ Shodný právní názor vycházející z možnosti ustanovení opatrovníka či obhájce soudem obviněné právnické osobě i bez předchozí výzvy v situaci, kdy její jediný statutární orgán jinak oprávněný za ni činit úkony, se v téže trestní věci nachází v procesním postavení obviněného nebo svědka, vyslovil Ústavní soud například v usnesení ze 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2329/16, a z 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2805/17. Tato problematika byla také rozebírána v tzv. malém stanovisku analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 SL 748/2017, a to s apelem na legislativní změnu k vyjasnění dosahu § 34 TOPO. Zejména pod vlivem později publikovaných doktrinálních komentářů byl znát ústup směrem ke zvýrazňování práva na obhajobu u právnické osoby.

50

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

51

Srov. nález Ústavního soudu z 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu z 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2436/18.

52

Nejvyšší soud v rozsudku z 29. 8. 2019, sp. zn. 6 Tz 30/2019, s odkazem na nález Ústavního soudu z 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18, výslovně uvedl, že (cit.) „(...) výjimka z pravidla vymezeného § 34 odst. 4 TOPO je možná pouze v případě, kdy osoba oprávněná činit úkony za právnickou osobu má v trestním řízení proti ní vedeném procesní postavení svědka, a nikoli obviněného“.

53

Srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, nebo Rc 53/2004. Podle právní věty posléze zmíněného rozhodnutí se právnická osoba ve smyslu § 42a odst. 2 ObčZ 1964 [§ 590 odst. 1 písm. c) ObčZ] považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. K přípustnosti pojetí právnické osoby blízké srov. dále například rozsudky Nejvyššího soudu z 29. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1836/2003, a ze 7. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 530/2001.

54

Blíže k této problematice srov. například Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1 až 654), s. 124–125, a dále například Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 177. Dále srov. například Mařádek, D. Několik poznámek k problematice právnické osoby jako osoby blízké. Právník, 2017, č. 1, s. 69.

55

Srov. Šámal, P. a kol., op. cit. sub. 25, s. 1342–1343.

56

Srov. Šámal, P. a kol., op. cit. sub 24, s. 71–72. V komentáři k § 1 odst. 2 TOPO se zde konkrétně uvádí, že „(...) § 125 trestního zákoníku – osoba blízká – se nepoužije ve vztahu k pachateli – právnické osobě, neboť se týká jen fyzických osob (sporné to může být ve vztahu k jiné osobě v obdobném poměru, která se pokládá za osobu blízkou jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá pociťovala jako vlastní, což si lze představit i u osoby právnické; vzhledem k tomu, že se však v tomto ustanovení hovoří o tom, že obdobný poměr by měl být obdobný poměru rodinnému, domníváme se, že použití tohoto ustanovení ve vztahu k právnické osobě je z povahy věci vyloučeno“.

57

Srov. například Rt 10/2012, podle jehož právní věty právnická osoba nemůže být vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu, jaký předpokládá § 100 odst. 2 TrŘ, což platí i za situace, jestliže členem statutárního orgánu nebo společníkem takové poškozené právnické osoby je fyzická osoba, která je vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 TrŘ.

58

Blíže se problematice rozdílného pojetí právnické osoby jako osoby blízké v civilním a trestním právu věnuje tzv. malé stanovisko analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství z 25. 5. 2016, sp. zn. 1 SL 709/2016.

59

Shodný názor o povaze prodeje podniku jako singulární sukcese sdílí například i Nejvyšší správní soud v rozsudku z 24. 1. 2013, sp. zn. 4 As 72/2012. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že (cit.) „Univerzální sukcese (...) znamená přenesení veškerých práv a povinností určitého subjektu na subjekt jiný a bývá zásadně spjata se smrtí nebo zánikem původního subjektu. Prodej podniku (...) však sám o sobě není přenesením veškerých jejích práv a povinností na nový subjekt, ale toliko přenesením práv a povinností souvisejících s pokračováním podniku (...). Jakkoliv se jedná o komplexní a rozsáhlý převod práv a povinností, nelze prodej podniku ztotožňovat s univerzální sukcesí“ (viz http://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-prodej-podniku-a-jeho-ucinky.p3657.html).

60

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 928/2016.

61

Srov. Fenyk, J., Smejkal, L., Bílá, I., op. cit. sub. 5, s. 74.

62

Srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 9. 5. 2017, sp. zn. 8 Cmo 61/2017.

63

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1135/2017 (Rc 36/2019). Podle § 170 ObčZ kdo rozhodl o zrušení právnické osoby s likvidací, může rozhodnutí změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace.

64

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 11. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1368/2018.

65

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1427/2019.

66

Srov. Šámal P. a kol., op. cit. sub. 24, s. 454. Srov. přiměřeně též Rt 23/1963, Rt 10/1973, Rt 38/1984, Rt 60/1994-II. a Rt 20/1996, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002.

67

Ve vztahu k právnickým osobám srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 8. 2019, sp. zn. 7 Tz 63/2019, a usnesení Nejvyššího soudu z 28. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 969/2019. K podmínkám uložení trestu zákazu činnosti právnickým osobám srov. Gaľo, D. Zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí v systému trestní represe právnických osob. Trestněprávní revue, 2015, č․ 9, s. 204.

68

Tamtéž.

69

Srov. Šámal, P. a kol., op. cit. sub. 24, s. 453.

70

Srov. usnesení Nejvyššího soudu z 1. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 788/2018.

71

Šelleng, D., op. cit. sub. 18, s. 122.

72

V konkrétních návrzích de lege ferenda lze odkázat zejména na návrhy obsažené v publikaci cit. sub 1.