Čekejte, prosím...
A A A
[Trestněprávní revue 3/2020, s. 129]
Soudce v říši účelu trestu

Mgr. MARCELA KOPŘIVA, Brno*

I. Úvod

Normy chování jakéhokoli charakteru (například morální, zvykové, náboženské, sociální či právní) se liší a vždy lišily v mnoha ohledech. Do značné míry charakter norem ovlivňovala společnost, kterou byly definované. Obdobně se také lišily tresty, které hrozily za jejich porušování. Nelze jim však upřít, přestože je mnohdy pojilo i jen málo společného, že jejich existence je tu od nepaměti lidstva.1

Jsou neoddělitelnou součástí každé kultury a společnosti, a z tohoto důvodu nelze připustit fungování společností bez nich. Tresty jsou součástí všech normativních systémů bez ohledu na to, zda právních či neprávních. Jde o institut, kterému díky jeho silnému postavení nelze upírat pozornost. Zaslouží si proto podrobné zkoumání z mnoha hledisek, neboť mají svůj dosah do mnohých oblastí lidského života. Zmínit lze například morální a etický kontext, historický či sociální nebo ekonomický a předně se nabízející právní kontext.

Trestání se uplatňuje v různých oblastech práva, nicméně nejsilněji je zastoupeno v trestním právu. Proto se domnívám, stejně jako mnoho právních odborníků,2 že tresty ukládané v trestním právu by měly být i nejcitelnějšího charakteru.

Postoj společnosti k trestání a k pachatelům trestné činnosti bezesporu odráží její samotnou sociální úroveň a kvalitu. Vzrůstající tendence volající po přísnějším trestání s sebou vždy, dříve či později, přináší úpadek ideálů o možnosti nápravy pachatelů i o jejich opětovném integrování do společnosti.3

Problematika stanovování vhodné trestní reakce za spáchané trestné činy se již od počátku trestání jeví značně problematickou. V souvislosti s tím je důležitým tématem efektivita sankcionování, což se velice úzce pojí i s účelem a funkcemi trestu.

Osobně považuji za nezbytné, aby každý soudce při své trestní praxi měl neustále na paměti smysl a účel trestání. Ke zpracování tohoto článku mě vedly závěry z výzkumu provedeného mezi soudci trestního kolegia Nejvyššího soudu,4 konkrétně jeden za závěrů, který vyzníval, že soudy nižších soudů dostatečně nevyužívají portfolia trestů a jejich výměr. Možná se může jednat o projev zaběhnutých zvyklostí některých soudců, nebo naopak je příčinou zcela jiný důvod, to nicméně není předmětem tohoto článku. Závěry výzkumu mě přivedly na otázku, zda je v dnešní praxi dostatečně přihlíženo k samotnému účelu, potažmo funkcím trestu. Byť se nejedná o nový fenomén trestněprávní nauky ani o nově v praxi vyvstalý problém, považuji za nutné dané téma připomenout a věnovat mu bližší pozornost. Tato problematika, která se jeví ve skrze jednoznačně, s sebou přináší mnohé zajímavosti a souvislosti. Navíc pochopení smyslu a účelu trestů je nezbytným základem pro správné uplatňování trestů.

II. Teorie o účelu trestání

V různých historických obdobích i v různých společnostech byly názory na trest, jeho význam a účel rozdílné. Tak například ve starověkém Římě či v Orientu sehrával při trestání významnou roli teistický́ prvek. Trest, který byl pachateli udělen, měl usmířit bohy, kteří byli oním zločinem rozhněváni.5

Ve středověku naproti tomu převládlo přesvědčení, že trestným činem pachatel porušoval králův mír, trest měl být projevem panovníkovy pomsty za útok proti jeho majestátu, měl demonstrovat a potvrzovat jeho nesouměrné síly, moc a nadřazenost.6

V totalitních státech se trestalo jednání, které by v demokratických státech nemělo být trestně stíháno.7 V takových případech bylo účelem trestu především kontrolovat a ovládat jednotlivce a celou společnost, byť navenek se účel trestu tvářil jako ochranný s preventivní, s represivní a výchovnou funkcí. Historickým příkladem kromě období komunismu může také být období protektorátu Čech a Moravy, kdy trestní právo hrálo jednu z hlavních rolí při zastrašovací politice nacistů.8

S těmito historickým zkušenostmi lze konstatovat, že názory na způsoby trestání a tresty, postoj k pachatelům trestných činů a způsoby, jak je s nimi zacházeno, odráží ekonomickou a kulturní úroveň společnosti, a stejně tak postoj společnosti k občanským právům a svobodám; „to vše je obsahem konceptu sociální kontroly kriminality“.9

V různých obdobích a na různých místech obvykle dominoval jeden z cílů trestního práva, což do systému vnášelo nerovnováhu. Trest totiž v sobě musí obsahovat v určité míře všechna hlediska – odplatu, zneschopnění, nápravu i zastrašení pachatele.

Vývoj právního vědomí a společenských hodnot dal vzniknout několika teoretickým koncepcím, které účel trestu popisují. Například Tomášek dělí teorie o účelu trestání na retributivní a utilitární.10 Utilitární teorii již dříve Lata dále rozděluje na nápravnou, eliminační, odstrašující a restituční.11

Nejznámější teorie o účelu trestání se z historického hlediska a z hlediska jejich podstaty dělí na: absolutní, relativní a smíšené.12 Každé z nich je vhodné věnovat bližší pozornost.

III. Absolutní teorie

Absolutní teorie vychází z klasické školy trestního práva,13 která spatřuje základ v pachatelově činu a v odplatě jako v hledisku jeho potrestání za spáchání trestného činu. Tato teorie vychází z myšlenky, že se trestá, protože bylo spácháno zlo (punitur, quia peccatum est). Se samotným trestem spojuje pouze potrestání pachatele a neváže na něj žádný jiný účel. Tato teorie se zaměřuje do minulosti a zejména na odplatu za to, co bylo spácháno. „Trest je odplatou za trestný čin.“14

Jak uvádí Kuchta „… trest by měl v sobě odrážet utrpení, bolest a ztrátu, která byla samotným trestným činem způsobena. Teorie absolutní spatřovala účel trestu a jeho podstatu v něm samotném, trest byl chápán pouze jako spravedlivá odplata bez dalších společenských cílů.“15

Na otázku, proč má být zlo opláceno zlem, se nedá jednoznačně odpovědět. Lata tento paradox označuje za axiom, se kterým souzní vědomí drtivé většiny lidí a byl obecně zastáván v průběhu historie.16

K absolutní teorii se řadí také starší teologická teorie a teorie filozofů (například Kant či Hegel).17 Podle Kanta lze trest chápat jako požadavek spravedlivého rozumu a kategorický imperativ spravedlnosti; nelze s ním spojovat žádný užitečný účel pro společnost, jelikož on sám je účelem.18 Hegel pak trest chápe jako určitou negaci negace práva, což si lze představit tak, že zločin vyrovnaný spravedlivým trestem se ruší ve smyslu negace.19

IV. Relativní teorie

Relativní teorie pracují s předpokladem, že potrestání pachatele společností zajistí její ochranu před pácháním dalších trestných činů. Relativní teorie tedy vychází z myšlenky, že se trestá proto, aby do budoucna již nebylo pácháno zlo (punitur, ne peccetur). Lze v nich vypozorovat počátky preventivních aktivit v oblasti trestání. Relativní teorie propojují dvě složky – samotnou podstatu trestu a účel stojící mimo, jímž je ochrana jedince a společnosti. Trest představuje prostředek pro dosažení tohoto účelu (vnějšího cíle). Prvek odplaty, jakožto základ trestu, odmítají.20 V souvislosti s těmito teoriemi se lze setkat i s odstrašujícími, resocializačními, respektive reintegračními prvky.21 Relativní teorie jsou typické pro pozitivistickou školu trestního práva, která se zaměřuje především na osobu pachatele a prevenci.

Myšlenky, které naznačují utilitární koncepci trestání, lze nalézt již u Seneky, který uvedl, že žádný rozumný člověk netrestá z toho důvodu, že se stalo zlo, nýbrž proto, aby se v budoucnu zlo již nestalo (nemo prudens punit quia peccatum est, sed ne peccetur). Obdobně se vyjádřil také Paulus, který řekl, že trest se stanoví k polepšení lidí (poena constituitur in emendationem hominum), nebo Platon a Ježíš Nazaretský́.22

První práce o relativní teorii trestání, nalezneme u Grotia nebo u italského Beccarii.23 Beccaria například ve své knize O zločinech a trestech konstatoval, že „… cieľom trestov nie je mučiť a trápiť nejakú vnímavú bytosť, ani odčiniť už spáchaný zločin“.24 Beccaria také zastával názor, že „… cieľom trestov [...] nie je nič iné, ako zločincovi zabrániť, aby znovu škodil svojim občanom, a odradiť iných, aby konali rovnako“.25

Mezi relativní teorie se řadí například teorie psychologického donucení jejíž představitelem byl Anselm von Feuerbach. Ten rozděloval prevenci generální a speciální, nicméně těžiště tohoto dělení spatřoval především v té generální. Zařadit sem lze rovněž teorii speciální prevence od Liszta, který tresty rozlišuje na zajišťovací, odstrašovací a výchovné.

Další dvě teorie, které se řadí k relativním teoriím, jsou pozitivistického směřování. Jedná se o teorii antropologicky zaměřenou, jejíž autor je Lomborsso, nebo pak o teorii jeho žáka, který byl orientován sociologicky – Ferriho.26 Ferri zastával přesvědčení, že „Trvání trestu může být stanoveno výlučně na základě jeho žádoucího působení, tj. z hlediska nápravy a převýchovy individua. Trest ztrácí charakter odplaty.“27

V. Smíšené teorie

Smíšené teorie v sobě spojují odplatnou funkci a ochrannou funkci trestu. Smyslem má být, aby trest působil na potenciální pachatele prostřednictvím generální prevence a zároveň působil prostřednictvím speciální prevence na samotné pachatele trestného činu, kterým se trest ukládá.28

Moderní společnost přistupuje k trestání právě prostřednictvím smíšených teorií, které na jedné straně zohledňují potrestání pachatele i ochranu společnosti, a na druhé straně berou zřetel na náhradu škody, osobnost pachatele a jeho reintegraci zpět do společnosti.

VI. Abolicionistické teorie

Abolicionistické teorie jsou založené na filozofických myšlenkách, které vycházejí z mnoha různých směrů a usilují o omezení trestání či jeho úplné zrušení. Lze mezi ně řadit například křesťanství, marxismus, fenomenologii nebo anarchismus.29

Absolutní abolicionistické teorie zastávají názor, že systém trestního práva je morálně zruinovaný, stejně jako samotné trestání, není tudíž za takovéto podoby udržitelný. Cíl těchto hnutí spočívá v tom zcela vymýtit tresty a trestní právo.30

VII. Účel trestu pohledem českého trestního práva

Postupem historického vývoje se měnil způsob trestání i funkce trestu. Jednotlivé funkce se postupně rozšiřovaly o různá hlediska. V charakteru sankcí i v četnosti jejich udělování se začala projevovat humanizace.31

Obdobný vývoj zažilo trestání i v českých zemích. Posledním typicky absolutistickým zákoníkem byl trestní zákoník z roku 1768 vydaný císařovnou Marií Terezií – Constitutio Criminalis Theresiana. Ten zachovával charakter trestu jako odplatu za trestný čin. Trest, především svou krutostí, plnil zejména odstrašující funkci. Změnu a obrat k humanizaci přinesl v roce 1787 císař Josef II., který vydal nový trestní zákon nesoucí název Všeobecný zákoník o zločinech a jejich trestání.

Další následný vývoj vedl zcela k opouštění čistě odplatné funkce trestu a dostaly se do popředí smíšené teorie trestání. Dalším významným trestním předpisem byl zákon č. 117/1852 ř․ z., o zločinech, přečinech a přestupcích, který ale ještě neobsahoval žádné ustanovení, které by se týkalo účelu trestu. Vývoj účelu trestu tedy vedl v českých zemích k zavedení smíšené teorie trestání.

I smíšená forma ale měla různé podoby. Zákonem č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v jeho původním znění, bylo zavedeno ustanovení o účelu trestu. Konkrétně § 17 odst. 1 stanovil účel trestu takto „… zneškodnit nepřátele pracujícího lidu, zabránit pachateli v dalším páchání trestných činů a vychovávat ho k tomu, aby dodržoval pravidla socialistického soužití, působit výchovně na ostatní členy společnosti“. Po zrušení tohoto zákona byl účel trestu formulován v § 23 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v jeho původním znění. Toto ustanovení konstatovalo, že „… účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti“. Jak již ale bylo uvedeno, v době komunismu plnil trest kromě veřejně aprobovaných funkcí také další funkce, kterými bylo zastrašování a kontrola obyvatel (nepřátel pracujícího lidu).32 Takový účel by v demokratickém a právním státu trest mít neměl.

Po změně režimu bylo v § 23 odst. 1 vypuštěno33 slovo pracující člověk a ustanovení znělo následovně: „… účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti“. Pojetí účelu trestu podle § 23 tr. zák. tak nadále vykazovalo rysy smíšené teorie. Účel trestu byl koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, přičemž spolu vytvářely jeden celek.34

V trestním zákoníku bychom po výslovném vymezení účelu trestu pátrali bezvýsledně. Zákonodárce jej totiž do zákona nevložil. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená nějaké negativní následky nebo to, že by se pojetí účelu trestu změnilo. To dovozuje i Chmelík, který konstatuje, že „… účel nebo také cíl trestních sankcí, přestože není výslovně vyjádřen v trestním zákoníku, se v zásadě nijak nemění“.35

Někteří autoři36 považují v současné moderní společnosti výslovné stanovování účelu trestu v zákoně za nezvyklé a neobvyklé. Úvahy nad účelem trestu jsou výsadou právní vědy a ta by neměla být omezena pozitivněprávní úpravou. Navíc jen zřídkakdy se právní úpravě podaří účel trestu plnohodnotně postihnout. Faktem také je, že právní úprava nemůže tak pružně reflektovat změny a vývoj názorů, které k tomuto problému vyvstanou. Na druhou stranu se domnívám, že již drahnou dobu je účel trestu neměnný, a na základě jeho současného dovození trestněprávní naukou lze konstatovat, že se na jeho konstrukci v posledních minimálně dvaceti letech nic podstatného nezměnilo. Rovněž, což jsem již na začátku popsala v úvodu článku, považuji za nezbytné, aby rozhodovací praxe měla účel trestu při ukládání trestů vždy na paměti, a nejlepší způsob, jak toho docílit, je ho mít neustále tzv. na očích. Sice v trestním zákoníku máme promítnuty obecné zásady trestání, které jsou, na rozdíl od proklamativního účelu trestu, přímo aplikovatelné na konkrétní případy, nicméně jsem toho názoru, že něco tak esenciálního, jako je stanovení účelu trestu, si zaslouží své zákonné ustanovení. Nerada bych byla přehnaně optimistická, proto je mi zřejmé,37 že při rozhodování o trestu všichni soudci vždy nepřihlíží ke všem zásadám trestání, které jsou v trestním zákoníku explicitně vyjádřeny. Domnívám se však, že kdyby byl účel trestu, jakožto určitý základní postulát, vtělen do trestního zákoníku, mohlo by to přispět k lepšímu rozhodování o trestech. Pro soudce by nemuselo být přítěží zohlednit jedno ustanovení o účelu trestu oproti několika ustanovením se základními zásadami trestání.

Současná česká právní teorie je v názoru na účel trestu poměrně jednotná. Lze za něj považovat ochranu společnosti před pachatelem trestného činu, zabránění pachateli v další trestné činnosti, jeho převychování tak, aby vedl řádný život, a generálně preventivní účinek.

Hejda k tomuto uvádí, že v samotném účelu trestu, který má plnit represivní, výchovnou a preventivní funkci, je možné vysledovat i základní funkce trestního práva.38 Kratochvíl39 spatřuje funkci trestu v ochraně společnosti a ta má být realizována prostřednictvím individuální represe, individuální prevence a generální prevence. Lata40 navíc od výše uvedených a oficiálně uznávaných funkcí, vyjmenovává další – uspokojení poškozeného a společnosti po pomstě nebo kontrolu sociálně marginalizovaný́ch vrstev.

Podle Černíkové spočívá klasické pojetí funkcí trestu v pěti elementárních funkcích. Jimi jsou: odplatná funkce, odstrašení (individuální a generální prevence), rehabilitační funkce, eliminační funkce, restituční funkce.41

 

1. Ochranná funkce trestu

Základním účelem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, což je odrazem základní funkce trestního práva jako celku.42 Smyslem existence a aplikace trestních norem je zejména to, aby vůbec nebyly páchány trestné činy, nebo alespoň aby byly páchány v co nejmenší míře.43 Tedy smyslem samotného trestního práva je právě ochranná funkce. Tato funkce je realizována prostřednictvím individuální represe, individuální prevence a generální prevence.44 Není však možné trest vnímat jako nástroj pro řešení jiných společenských problémů nebo jako prostředek společenských přeměn.45

Trestní právo (rovněž tak tresty) svou ochrannou funkci splňuje i v případě, kdy ke spáchání trestného činu zatím nedošlo. Smyslem ochranné funkce trestu je ochrana společnosti před trestnou činností i významné přispění k udržení kriminality v určitých hranicích a dle možností jejímu postupnému omezování.

 

2. Preventivní funkce trestu

Tuto funkci lze označit za primární funkci trestání, to z hlediska zásady jednoty trestní prevence a represe.46 Zahrnuje v sobě jak individuální, tak generální prevenci.47 Individuální prevencí lze rozumět „[…] ovlivňování kladných stránek osobnosti odsouzeného pozitivními metodami, které aktivizují odsouzeného k aktivní spolupráci při své vlastní nápravě“.48 Generální prevenci lze chápat jako hrozbu trestem a upevňování důvěry společnosti v trestní právo tím, že tresty jsou ukládány v těch případech, kde je to neodvratně třeba.49Trestní zákoník vychází z jednoty individuální a generální prevence, přičemž obě složky se vzájemně ovlivňují. Pokud by generální prevence, opřená o odstrašení přísnou represí, byla prostředkem individuální prevence, šlo by již o nepřípustné tzv. exemplární potrestání.50 Jednota individuální a generální prevence pramení ze zásady individualizace trestu. Je nezbytné, aby intenzita trestu odrážela speciálně preventivní funkci, nesmí proto být ukládány neúměrně přísné tresty v zájmu maximálního efektu generální prevence.51

K této problematice se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu z 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97, kde uvedl, že „[...] generální prevence, která vychází z prevence individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním potenciálním pachatelům – platná právní úprava tak výslovně zdůrazňuje závislost generální prevence na prevenci individuální – a dále že individuální prevence je chápána jako nástroj generální prevence. Uvedený poměr individuální a generální prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena jednota, respektive vyváženost prevence a represe a generální prevence, opřená především o odstrašení přísnou represí, by se stala prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je v rozporu s § 23 TrZ.“ V tomto případě nikterak nevadí, že daný judikát se vztahuje ke staré právní úpravě, protože, jak již bylo uvedeno výše, účel trestu se s účinností trestního zákoníku nezměnil.

Z teorie odstrašení vyplývá, že pokud chceme při ukládání trestu dosáhnout jeho větší účinnosti, tak je potřeba přihlížet více k pachateli než ke škodlivosti trestného činu, který jím byl spáchán. Trest by mělo doprovázet odejmutí všech výhod, které trestným činem jeho pachatel nabyl. Jak ale plyne z výzkumů, nespočívá preventivní funkce trestu v jeho tvrdosti, ale především v jeho neodvratnosti a taktéž v jeho včasnosti a spravedlnosti.52

 

3. Represivní funkce trestu

Tato funkce nastupuje až ve chvílích, kdy ke spáchání trestného činu došlo, jedná se o sekundární funkci.53 Pokud se v podmínkách České republiky hovoří o represivní funkci trestu, pak je tím myšlena individuální represe. Individuální represí má být zabráněno „[...] odsouzenému v páchání další trestné činnosti použitím metod negativní povahy zejména technicky a fyzicky (zákazy, restrikce, donucení)“.54 U této funkce se uplatní zásada pomocné úlohy trestní represe. Zásadu pomocné úlohy trestní represe lze vyložit tak, že represi je nezbytné použít pouze v takové míře, která bude ještě směřovat k dosažení účelu trestu, to za současného zohlednění nebezpečnosti činu pro společnost a jednotlivce v ní žijící a při hodnocení jeho pachatele.55

 

4. Výchovná funkce trestu

Výchovná funkce je neoddělitelně spojena s prevencí a represí, proto ve většině případů není uváděna samostatně. Jde o terciární funkci trestání.56 Veskrze se však jedná o poměrně problematickou složku trestu.

Prostředkem výchovy pachatele může být opatření, kterým je přímo sledován výchovný cíl – takovým opatřením může například být podmíněné zastavení trestního stíhání, upuštění od potrestání nebo podmíněné odsouzení či podmíněné odsouzení s dohledem; může se ale také jednat například o převýchovu pachatele v rámci výkonu trestu odnětí svobody.57

Představa, že je možné každého odsouzeného vychovat k vedení řádného života, je značně idealistická. Už pouhý pojem převýchova je silně zatížený komunistickou ideologií. Přesnějším označením by mohl být pojem resocializace či náprava.58

Cílem rehabilitační59 neboli výchovné funkce je poskytnutí odborného zacházení, díky kterému bude možné zjistit, „[...] které osobnostní vlastnosti i vlastnosti chování v interakci se sociálním prostředím participovaly na trestné činnosti. Od tohoto poznání se pak odvíjí cíl korektivního procesu, motivace pachatele a způsob vedení tohoto procesu, aby došlo k nápravě, korekci penitencii – ke společensky žádoucímu chování.“60

Výchovná funkce trestů ale neposkytuje očekávané výsledky. Největší problém dosáhnout pozitivních výchovných účinků je ve vztahu k trestu odnětí svobody. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je totiž často významným kriminogenním faktorem. Poměrně rozsáhlou část pachatelů tak představují recidivisté.61

 

5. Jednota preventivní, výchovné a represivní funkce trestu

Sankce, které se pachatelům ukládají, by měly dosáhnout rovnováhy a vyváženosti mezi preventivní, výchovnou a represivní funkcí. Jednotlivé funkce by měly tvořit jednotu a měly by se vzájemně doplňovat a podmiňovat. Tomu odpovídá i usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSSR z 1. 4. 1965, sp. zn. Pls 1/65, kde se konstatuje, že „… hlediska uvedená v § 23 tr. zák. o účelu trestu tvoří jednotu, tzn., že se musí vzájemně doplňovat a podmiňovat. Závěr soudu o možnosti nápravy pachatele musí být vždy v plném souladu s ochranou, kterou soud uloženým trestem poskytuje zájmům společnosti, státu a občanům před útoky pachatelů trestných činů, a výchovným působením na ostatní členy společnosti. Je zásadně vyloučeno, aby soud otázku možnosti nápravy pachatele řešil jen z hlediska jeho osoby nebo docela jen z hlediska některé skutečnosti, svědčící v jeho prospěch, a ostatní hlediska stanovená v § 23 tr. zák. přehlížel, popř. jejich význam záměrně snižoval.62

V podobném smyslu se k účelu trestu vyjádřil také Ústavní soud v usnesení z 15. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 243/03, kde uvedl, že „… účelem trestu ve smyslu § 23 tr. zák. je skloubení cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních, jež se promítají ve vztahu k osobě pachatele. Trest zahrnuje jak nesporný prvek represe, tak i moment výchovný, respektive preventivní. Smyslem a účelem jak trestu samého, tak i jeho druhu a výměry, je dosáhnout vyváženosti obou cílů, byť prvek represe ve vztahu k zájmům společnosti chránit sebe samu před pachateli trestných činů je i s ohledem na společenskou nebezpečnost těchto trestných činů hlediskem zásadním.

Dle již zmiňovaného nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 463/97 je pak „… účel trestu, vymezený́ v § 23 tr. zák., [...] koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální.

 

6. Restituční funkce trestu

Restituční teorie63 klade důraz na náhradu škod vzniklé oběti trestného činu a na odstraňování následků trestného činu. Podle této teorie by účelem trestu mělo být obnovení rovnováhy ve společnosti, kterou narušilo spáchání trestného činu. Restituční teorie tak dala podnět ke znovu uplatňování institutů, jako je náprava, lítost, omluva nebo odpuštění.64

V českém trestním právu se tato funkce projevuje zejména v případě odklonů v trestním řízení, kterými jsou podmíněné zastavení trestního stíhání nebo narovnání. Takováto opatření by měla vést zejména k odčiněné způsobeného příkoří a k náhradě způsobené škody, ale také k usmíření mezi obětí a pachatelem. Jejich smyslem je dobrovolným a sociálně konstruktivním konáním pachatele obnovit systém chráněných hodnot, k jehož narušení došlo trestným činem.65

Zastánci restorativních teorií předpokládají, že tímto přístupem k trestání lze efektivněji kontrolovat kriminalitu, odpovědněji zpětně začlenit pachatele do společnosti i lépe vyléčit traumata obětí. Díky nim je také možné šetřit náklady, které mohou docílit konstruktivnějších projektů zahrnujících prevenci před zločinem.66

 

7. Další funkce trestu

Kromě oficiálně uznávaných funkcí plní trest ještě další funkce. Jednou z nich je skutečnost, že trest slouží k uspokojení touhy společnosti i poškozeného po pomstě.67 Přestože by se mohlo jevit, že odplatný účel trestu je již plně překonán a tento účel je nahrazen rozumnějším cílem, tak „[…] i dnes prvky odplaty nalézáme v pojetí trestu jako ‚spravedlivé odměny‘ jako oprávněné reakce společnosti na trestnou činnost“.68 V lidské přirozenosti je nenávist ke zločincům a touha po pomstě hluboce zakořeněna. Trestnímu právu pak lze porozumět tak, že jeho úkolem je vyjádřit tyto pocity v regulované podobě.69

Novotný k tomu uvádí, že trest nemůže dosáhnout svého cíle a ve své podstatě ani není trestem, pokud v něm absentují odplatné momenty.70 Solnař k tomu obdobně dodává, že trest má působit předně tím, že způsobí určitou újmu. Tato odplata ale není účelem trestu, pouze prostředkem k jeho dosažení.71 Především v posledních několika letech prožívá retributivní funkce trestu určitý comeback.

Další nedeklarovanou funkcí trestu je dle Laty snaha o kontrolu sociálně marginalizovaných vrstev. Zdůrazňuje, že toto tvrzení by se nemělo hned odmítat jako absurdní, neboť „… jakkoli je nynější veřejnost k podobnému omezování svobody velmi ostražitá, je nutno připustit, že orgány činné v trestním řízení jsou poměrně úspěšné při vyšetřování obecné kriminality a stíhání osob stojících na okraji společnosti, zatímco vyšetřování rozsáhlé hospodářské trestné činnosti tzv. bílých límečků, která nezřídka zasahuje i do politických sfér, je velmi komplikované a pro řadu vlivných osob nežádoucí. Snaha po efektivnějším postihu této mimořádně závažné trestné činnosti (například zavedením trestní odpovědnosti právnických osob) často naráží na neochotu politických špiček.“72

Jako další nedeklarovanou funkci sankcionování lze uvést snahu hospodářského a jiného využití odsouzených.73 Nejedná se o to, že by stát na odsouzených nějak profitoval, ale jistou ekonomickou funkci trestu lze vypozorovat u alternativních trestů. Ty totiž umožňují dosažení74 preventivní, výchovné a represivní funkce při vynaložení nižších nákladů.

VIII. Závěr

Výše popsaná problematika je téma, které nebude nikdy zcela vyčerpáno, neboť každá doba s sebou přináší určité trendy, které mohou měnit postoj společnosti k trestání jako takovému, k jeho účelu i k druhům jednotlivých trestů či jejich výměrám. Účel trestu je v teoretické rovině poměrně obsáhlým tématem, nad kterým se od nepaměti vedou odborné diskuze. Z tohoto důvodu ani tento článek nemohl přinést jednoznačnou a definitivní teorii, byť v jeho silách bylo popsat názorový vývoj na dané téma a stěžejní teorie přejaté do současné nauky.

Co však v článku zaznívá a lze extrahovat jako doporučení de lege ferenda, je návrh, aby účelu trestu bylo přiřazeno vlastní ustanovení v trestním zákoníku. Jak je výše popsáno, jde o mnoho let neměnný úzus, na kterém se právní nauka shodne a jež je v trestním zákoníku promítnut do obecných zásad trestání. Domnívám se, že účel trestu je natolik esenciální složkou trestního práva, že je potřebné, aby byl v zákoně výslovně uveden. V mnohém by to zajisté mohlo přispět ke zlepšení praxe při ukládání trestního postihu za spáchané trestné činy.



Poznámky pod čarou:

Autorka je interní doktorandkou katedry trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity a asistentkou na Nejvyšším soudu.

Viz Lyons, L. Historie trestu: justiční tresty od dávných dob po současnost. Praha: Svojtka & Co, 2004, s. 11.

K tomu blíže viz Bohadlo, D., Potěšil, L., Potměšil, J. Správní trestání z hlediska praxe a judikatury. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013; nebo Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013.

K tomu blíže viz Moravcová, E., Tomášek, J. Metodologické aspekty měření postojů české veřejnosti k trestání pachatelů trestných činů. [online]. [cit. 22. 12. 2018]. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/92cbb729980af9196de548db7243e98a567ae996_14-4-02Moravcova17.indd.pdf?fbclid=IwAR3PsOwQS-fT5SkKsMjtOMKSxDASag4iHCbl5y91NOQK8_yJhClEg9YteRU.

Srov. Lukášová, M. Sankcionování trestných činů v dopravě pohledem soudců Nejvyššího soudu. In: Dny práva 2019: sborník z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2020.

Blíže viz Lata, J. Účel a smysl trestu. 1 vydání. Praha: LexisNexis, 2007, s. 11.

Tamtéž, s. 14.

Viz například trestný čin podvracení republiky (§ 98 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v původním znění), také trestný čin pobuřování podle § 100 tr. zák. nebo trestný čin opuštění republiky (§ 109 tr. zák.), nebo trestný čin poškozování státu světové socialistické soustavy (§ 99 tr. zák.).

Vlček, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 41.

Viz Černíková, V. Sociální kontrola kriminality. In: Válková, H., Kuchta, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 213 a násl.

K tomu blíže viz Tomášek, J. Úvod do kriminologie: jak studovat zločin. Praha: Grada, 2010, s. 170–182.

K tomu blíže viz Lata, J., op. cit. sub 5, s. 19–33.

Srov. Solnař, V. Systém československého trestního práva. Tresty a ochranná opatření. Praha: Academia, 1979, s. 17 a násl.

Kalvodová, V. Právní následky trestného činu a činu jinak trestného dospělého, trestněprávní alternativy. Tresty, ochranná opatření a trestněprávní alternativy. In: Kratochvíl, V. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 462.

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 185.

Viz Kuchta, J. Trestní zákon – komentář § 23. [online] ASPI.

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 34 a násl.

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 185.

Kalvodová, V., op. cit. sub 13, s. 462.

Tamtéž.

Kalvodová, V., op. cit. sub 13, s. 462–463.

Tamtéž.

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 12–13.

Navzdory tomu, že C. Beccaria patřil ke klasické škole trestního práva, tak tvořil mezi „klasiky“ výjimku, protože zastával názor, že lepší je zločinům předcházet než je trestat (viz Kalvodová, V., op. cit. sub 13, s. 462).

Beccaria, C. O zločinoch a trestoch. Přeložila: O. Pažitková; eds: Bröstl, A., Holländer, P. Bratislava: Kalligram, 2009, s. 53.

Tamtéž.

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 185–187.

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 21.

Kalvodová, V., op. cit. sub 13, s. 463. Historicky srov. Ostendorf, H. Von der Rache zur Zweckstrafe. 100 Jahre Marburger Programm von Franz von Liszt (der Zweckgedanke im Strafrecht), neu herausgegeben und erläutert von Prof. Dr. H. Ostendorf. Universität Hamburg, Frankfurt am Main: Alfred Metzner Verlag, 1982, s. 29/51n. Viz též Válková, H., Kuchta, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 59.

Viz Scott, D. Punishment. In: Hucklesby, A., Wahidin, A. Criminal Justice. New York: Oxford University Press Inc., 2009, s. 95–96.

V této souvislosti srov. myšlenky tzv. „kritické kriminologie“; viz Válková, H., Kuchta, J. a kol., op. cit. sub 28, s. 99, 101; nebo viz Baratta, A. Sociologie trestního práva. Redakce a český překlad P. Hungr. Brno: MU, 1995, s. 59–84.

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 193.

Šimák, J. Trestní zákon. Komentář k zákonu ze dne 12. července 1950, č. 86 Sb. Praha: PÚMS, Orbis, 1953, s. 51, 52.

Tato změna trestního zákona byla provedena zákonem č. 175/1990 Sb.

Kuchta, J., op. cit. sub 15.

K tomu blíže viz Outlá, K., Chmelík, J. Trestní sankce. In: Chmelík, J. et al. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: Linde Praha, a. s., 2009, s. 201. Dále srov. Šámal, P. Osnova trestního zákoníku. 2004–2006. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 78, 79.

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 65.

Z mé profesní praxe asistentky v trestním kolegiu Nejvyššího soudu.

Hejda, J. Vybraná témata kriminalistiky a trestního práva. Praha: Oeconomica, 2007, s. 187.

Kalvodová, V., op. cit. sub 13, s. 470–473.

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 55–61.

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 188–193.

Kratochvíl, V. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 554.

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník: komentář. I, § 1–139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 488 a násl.

Kratochvíl, V., op. cit. sub 42, s. 554.

Tamtéž.

Tamtéž, s. 57 a násl.

Hejda, J., op. cit. sub 38, s. 188.

Kuchta, J., op. cit. sub 15.

Tamtéž.

Tamtéž. Dále k tomu srov. Novotný, O. O trestu a vězeňství: studie o funkcích trestu v soudobé naší společnosti. Praha: Academia, 1967, s. 110 a násl., 120.

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 187.

Tamtéž, s. 187, 189–190.

Hejda, J., op. cit. sub 38, s. 188.

Kuchta, J., op. cit. sub 15.

Tamtéž.

Viz Hejda, J., op. cit. sub 38, s. 188.

Viz Navrátilová, J. Pojem a účel trestu. In: Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 10. 2019. Praha: Leges, 2019, s. 401.

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 64–65.

Nebo také nápravná, korektivní, resocializační nebo penitenciární funkce.

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 190.

K tomu blíže viz statistiky Ministerstva vnitra [online]. Dostupné z http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=3397&d=47145; dále srov. Drápal, J. Metody měření vlivu nepodmíněného trestu odnětí svobody na recidivu (aneb přiřazujeme pachatelům tresty náhodně). Trestní právo, 2018, č. 3, s. 20–27.

Kuchta, J., op. cit. sub 15.

Neboli kompenzační, restorativní či obnovující.

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 192.

Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Vanduchová, M. Systém českého trestního práva. Praha: Novatrix, s. r. o., 2009, s. 39.

Viz Johnstone, G., Van Ness, D. W. The meaning of restorative justice. In: Johnstone, G., Van Ness, D. W. et al. Handbook of Restorative Justice. Cullompton: Willan Publishing, 2007, s. 5.

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 55.

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 189.

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 55.

Novotný, O., op. cit. sub 50, s. 28.

Viz Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Vanduchová, M., op. cit. sub 65, s. 17 a násl.

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 60.

Tamtéž.

Na rozdíl od trestu odnětí svobody.

Poznámky pod čarou:
*

Autorka je interní doktorandkou katedry trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity a asistentkou na Nejvyšším soudu.

1

Viz Lyons, L. Historie trestu: justiční tresty od dávných dob po současnost. Praha: Svojtka & Co, 2004, s. 11.

2

K tomu blíže viz Bohadlo, D., Potěšil, L., Potměšil, J. Správní trestání z hlediska praxe a judikatury. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013; nebo Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013.

3

K tomu blíže viz Moravcová, E., Tomášek, J. Metodologické aspekty měření postojů české veřejnosti k trestání pachatelů trestných činů. [online]. [cit. 22. 12. 2018]. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/92cbb729980af9196de548db7243e98a567ae996_14-4-02Moravcova17.indd.pdf?fbclid=IwAR3PsOwQS-fT5SkKsMjtOMKSxDASag4iHCbl5y91NOQK8_yJhClEg9YteRU.

4

Srov. Lukášová, M. Sankcionování trestných činů v dopravě pohledem soudců Nejvyššího soudu. In: Dny práva 2019: sborník z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2020.

5

Blíže viz Lata, J. Účel a smysl trestu. 1 vydání. Praha: LexisNexis, 2007, s. 11.

6

Tamtéž, s. 14.

7

Viz například trestný čin podvracení republiky (§ 98 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v původním znění), také trestný čin pobuřování podle § 100 tr. zák. nebo trestný čin opuštění republiky (§ 109 tr. zák.), nebo trestný čin poškozování státu světové socialistické soustavy (§ 99 tr. zák.).

8

Vlček, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 41.

9

Viz Černíková, V. Sociální kontrola kriminality. In: Válková, H., Kuchta, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 213 a násl.

10

K tomu blíže viz Tomášek, J. Úvod do kriminologie: jak studovat zločin. Praha: Grada, 2010, s. 170–182.

11

K tomu blíže viz Lata, J., op. cit. sub 5, s. 19–33.

12

Srov. Solnař, V. Systém československého trestního práva. Tresty a ochranná opatření. Praha: Academia, 1979, s. 17 a násl.

13

Kalvodová, V. Právní následky trestného činu a činu jinak trestného dospělého, trestněprávní alternativy. Tresty, ochranná opatření a trestněprávní alternativy. In: Kratochvíl, V. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 462.

14

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 185.

15

Viz Kuchta, J. Trestní zákon – komentář § 23. [online] ASPI.

16

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 34 a násl.

17

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 185.

18

Kalvodová, V., op. cit. sub 13, s. 462.

19

Tamtéž.

20

Kalvodová, V., op. cit. sub 13, s. 462–463.

21

Tamtéž.

22

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 12–13.

23

Navzdory tomu, že C. Beccaria patřil ke klasické škole trestního práva, tak tvořil mezi „klasiky“ výjimku, protože zastával názor, že lepší je zločinům předcházet než je trestat (viz Kalvodová, V., op. cit. sub 13, s. 462).

24

Beccaria, C. O zločinoch a trestoch. Přeložila: O. Pažitková; eds: Bröstl, A., Holländer, P. Bratislava: Kalligram, 2009, s. 53.

25

Tamtéž.

26

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 185–187.

27

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 21.

28

Kalvodová, V., op. cit. sub 13, s. 463. Historicky srov. Ostendorf, H. Von der Rache zur Zweckstrafe. 100 Jahre Marburger Programm von Franz von Liszt (der Zweckgedanke im Strafrecht), neu herausgegeben und erläutert von Prof. Dr. H. Ostendorf. Universität Hamburg, Frankfurt am Main: Alfred Metzner Verlag, 1982, s. 29/51n. Viz též Válková, H., Kuchta, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 59.

29

Viz Scott, D. Punishment. In: Hucklesby, A., Wahidin, A. Criminal Justice. New York: Oxford University Press Inc., 2009, s. 95–96.

30

V této souvislosti srov. myšlenky tzv. „kritické kriminologie“; viz Válková, H., Kuchta, J. a kol., op. cit. sub 28, s. 99, 101; nebo viz Baratta, A. Sociologie trestního práva. Redakce a český překlad P. Hungr. Brno: MU, 1995, s. 59–84.

31

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 193.

32

Šimák, J. Trestní zákon. Komentář k zákonu ze dne 12. července 1950, č. 86 Sb. Praha: PÚMS, Orbis, 1953, s. 51, 52.

33

Tato změna trestního zákona byla provedena zákonem č. 175/1990 Sb.

34

Kuchta, J., op. cit. sub 15.

35

K tomu blíže viz Outlá, K., Chmelík, J. Trestní sankce. In: Chmelík, J. et al. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: Linde Praha, a. s., 2009, s. 201. Dále srov. Šámal, P. Osnova trestního zákoníku. 2004–2006. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 78, 79.

36

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 65.

37

Z mé profesní praxe asistentky v trestním kolegiu Nejvyššího soudu.

38

Hejda, J. Vybraná témata kriminalistiky a trestního práva. Praha: Oeconomica, 2007, s. 187.

39

Kalvodová, V., op. cit. sub 13, s. 470–473.

40

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 55–61.

41

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 188–193.

42

Kratochvíl, V. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 554.

43

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník: komentář. I, § 1–139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 488 a násl.

44

Kratochvíl, V., op. cit. sub 42, s. 554.

45

Tamtéž.

46

Tamtéž, s. 57 a násl.

47

Hejda, J., op. cit. sub 38, s. 188.

48

Kuchta, J., op. cit. sub 15.

49

Tamtéž.

50

Tamtéž. Dále k tomu srov. Novotný, O. O trestu a vězeňství: studie o funkcích trestu v soudobé naší společnosti. Praha: Academia, 1967, s. 110 a násl., 120.

51

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 187.

52

Tamtéž, s. 187, 189–190.

53

Hejda, J., op. cit. sub 38, s. 188.

54

Kuchta, J., op. cit. sub 15.

55

Tamtéž.

56

Viz Hejda, J., op. cit. sub 38, s. 188.

57

Viz Navrátilová, J. Pojem a účel trestu. In: Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 10. 2019. Praha: Leges, 2019, s. 401.

58

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 64–65.

59

Nebo také nápravná, korektivní, resocializační nebo penitenciární funkce.

60

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 190.

61

K tomu blíže viz statistiky Ministerstva vnitra [online]. Dostupné z http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=3397&d=47145; dále srov. Drápal, J. Metody měření vlivu nepodmíněného trestu odnětí svobody na recidivu (aneb přiřazujeme pachatelům tresty náhodně). Trestní právo, 2018, č. 3, s. 20–27.

62

Kuchta, J., op. cit. sub 15.

63

Neboli kompenzační, restorativní či obnovující.

64

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 192.

65

Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Vanduchová, M. Systém českého trestního práva. Praha: Novatrix, s. r. o., 2009, s. 39.

66

Viz Johnstone, G., Van Ness, D. W. The meaning of restorative justice. In: Johnstone, G., Van Ness, D. W. et al. Handbook of Restorative Justice. Cullompton: Willan Publishing, 2007, s. 5.

67

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 55.

68

Černíková, V., op. cit. sub 9, s. 189.

69

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 55.

70

Novotný, O., op. cit. sub 50, s. 28.

71

Viz Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Vanduchová, M., op. cit. sub 65, s. 17 a násl.

72

Lata, J., op. cit. sub 5, s. 60.

73

Tamtéž.

74

Na rozdíl od trestu odnětí svobody.