Odstoupení jakožto jednostranné ukončení výkonu funkce ze strany člena voleného orgánu je jednáním, v rámci kterého se dostává do zřejmého rozporu zájem společnosti a zájem člena voleného orgánu. Zatímco společnost má zájem na dalším výkonu funkce (v opačném případě by již člena voleného orgánu odvolala), člen voleného orgánu chce dosáhnout předčasného zániku funkce (byť předčasné ukončení výkonu funkce představuje pro společnost komplikaci spočívající v nezbytnosti hledat nového kandidáta a zpravidla též další náklady). Právní úprava má tyto protichůdné zájmy vyvážit.

Účel regulace odstoupení z funkce je tedy dvojí: (i) umožnit členům volených orgánů ukončit svoji funkci, aniž by jim v tom společnost mohla zabránit, a zároveň (ii) zajistit, aby mohla společnost na odstoupení přiměřeně reagovat, zejména najít adekvátní náhradu.^1,2 Krom toho je třeba společnost chránit v tom směru, aby nahrazení člena voleného orgánu novou osobou, případně přijetí jiných potřebných opatření, způsobilo společnosti co možná nejmenší náklady. Oba tyto účely jsou rovnocenné.

V souladu s § 59 odst. 5 větou druhou ZOK ve znění do 31. 12. 2020 platilo, že člen voleného orgánu nesmí ze své funkce odstoupit v době, která je pro obchodní korporaci nevhodná. Tato úprava vyvolávala pochybnosti jak ve vztahu k vymezení nevhodné doby, tak k následkům porušení zákazu odstoupení v nevhodné době.³ Novela zákona o obchodních korporacích⁴ k těmto nejasnostem přistoupila radikálně a zákaz odstoupit v nevhodné době z úpravy zcela vypustila.

Otázkou nicméně zůstává, zda tím skutečně došlo ke změně pravidel odstoupení. V minulosti bylo upozorňováno na to, že zákaz odstoupit v nevhodnou dobu vyplývá z povinnosti loajality člena voleného orgánu. V tomto smyslu judikoval také Nejvyšší soud, který dovodil, že i na odstoupení z funkce dopadá povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře (se kterou povinnost loajality po dobu výkonu funkce splývá, srov. § 159 odst. 1 ObčZ).⁵ O tom, že základní povinností člena voleného orgánu je i po novele povinnost loajality, není sporu. Platí tedy zákaz odstoupit v nevhodnou dobu i nadále?

Povinnost loajality tvoří jednak zákaz obohatit se na úkor obchodní společnosti (povinnost loajality v užším smyslu, tzv. „tvrdé jádro“), jednak povinnost chránit a podporovat zájem obchodní společnosti (povinnost loajality v širším smyslu).⁶ Povinnost loajality člena voleného orgánu tak znamená povinnost při každém jeho kroku zohledňovat zájem společnosti a tento zájem podporovat a upřednostňovat před zájmem svým či zájmem třetí osoby․

Zákon přesto počítá se situacemi, kdy člen voleného orgánu může upřednostnit svůj vlastní zájem. V takovém případě však úprava obsahuje mechanismy, které brání tomu, aby se tak stalo na úkor společnosti. Typickým příkladem je sjednávání odměny, kdy se akceptuje, aby člen voleného orgánu zastupoval zájem svůj, a nikoliv zájem společnosti. Zákon proto zakotvuje povinnost sjednat odměňování v písemné smlouvě s určenými náležitostmi a zejména podmiňuje účinnost smlouvy souhlasem valné hromady (§ 59 odst. 2 ZOK). Tím je zajištěna ochrana zájmů společnosti, neboť je nepravděpodobné, že by valná hromada schválila odměnu v nepřiměřené výši.

Dalším z těchto případů je odstoupení z funkce, které se z podstaty věci v zásadě vždy negativně dotkne zájmů společnosti – předčasné ukončení výkonu funkce pro ni totiž představuje (minimálně) komplikaci v podobě nezbytnosti nalézt nového kandidáta (příp. přijmout jiná vhodná opatření)⁷ a s tím spojené náklady. Také v tomto případě je proto třeba zajistit efektivní nástroje bránící zájem společnosti. Tím je podle účinné právní úpravy ustanovení o (odsunutí) okamžiku zániku funkce (§ 58 ZOK, srov. podrobně níže část III.). Tato „statická“ ochrana však často nestačí. Odklad zániku funkce totiž mnohdy není způsobilý náležitě ochránit zájem společnosti. Pokud bychom se na něj omezili, znamenalo by to, že zájem člena voleného orgánu nezřídka převáží nad zájmem společnosti, což by odporovalo účelu právní úpravy.

Představme si společnost s ručením omezeným, která se nachází ve vážných hospodářských potížích, na jejichž způsobení se její jediný jednatel nikterak nepodílel. Jednatel s vidinou budoucí insolvence a rizika poškození svého dobrého jména na svoji funkci rezignuje; žádný jiný důvod (např. závažné onemocnění) k rezignaci nemá. V dané situaci bude společnost (společníci) jen obtížně hledat nového kandidáta na funkci jednatele, případně přijímat jiná vhodná opatření. Odložení okamžiku zániku funkce na tom nic nezmění.

Z uvedeného je zřejmé, že má-li dojít k vyvážení zájmu společnosti a člena voleného orgánu, musí nastoupit další nástroj korigující v konkrétní situaci neuspokojivé výsledky pouhého odkladu zániku funkce. Jinak řečeno, je potřeba „dynamický“ korektiv, který zohlední specifika konkrétního případu. Tím je právě povinnost loajality. Ta se totiž vztahuje nejen na výkon funkce, ale i na proces jejího ukončení⁸ (a dokonce zčásti přetrvává po zániku funkce). Oproti „běžnému“ stavu však dochází k oslabení povinnosti loajality. Člen voleného orgánu nemusí až na výjimky upřednostnit zájem společnosti před svým zájmem,⁹ musí však usilovat o to, aby byl zájem společnosti dotčen co možná nejméně.

Stávající právní úprava odkládá účinnost odstoupení o přibližně 2 měsíce. Ve většině případů bude společnost způsobilá se během této doby na novou situaci adaptovat. Povinnost loajality se tak konkretizuje v podobě požadavku, aby člen voleného orgánu pečlivě volil okamžik své rezignace a aby společnosti poskytl maximální prostor k vyřešení nastalé situace bez zbytečných nákladů (k této problematice srov. níže část III.).

Výjimečně se však mohou vyskytnout situace, kdy společnost není s to se s rezignací člena voleného orgánu vypořádat v určené době a zánikem funkce by došlo k výraznému poškození jejího zájmu. V takovém případě bude třeba posoudit, zda zájem společnosti výrazně nepřevažuje nad zájmem člena voleného orgánu, a zda ho proto není třeba upřednostnit. Jinak řečeno, bude třeba zkoumat, zda lze od člena voleného orgánu v dané situaci spravedlivě požadovat, aby ve funkci setrval. Nebude-li důvod na straně člena voleného orgánu dostatečně vážný, tj. nebude-li svou závažností a důležitostí převyšovat negativní dopady na obchodní společnost,¹⁰ bude muset zájem člena voleného orgánu ustoupit zájmu obchodní společnosti, a odstoupení tak nebude možné. Dojde-li k němu, poruší člen voleného orgánu svoji povinnost loajality. Úprava účinná do 31. 12. 2020 takovou situaci trefně označila jako „odstoupení v nevhodnou dobu“.

Lze proto uzavřít, že i když právní úprava obsahuje mechanismus v podobě odsunutí zániku funkce, jehož úkolem je chránit zájmy společnosti, neplní svou funkci dostatečně. Má-li být proto naplněn účel úpravy a mají-li být vyrovnány zájmy člena voleného orgánu se zájmy společnosti, je třeba další ochranný mechanismus dovodit výkladem z obecné povinnosti loajality. Ten se promítá jednak v povinnosti člena voleného orgánu postupovat při odstoupení z funkce tak, aby byly zájmy společnosti dotčeny co nejméně, jednak v zákazu odstoupit v nevhodnou dobu. Přestože tedy novela zákona o obchodních korporacích vypustila zákaz odstoupit z funkce v nevhodnou dobu, pro členy volených orgánů se nic nezměnilo. I nadále je nepřípustné, aby člen voleného orgánu rezignoval v době nevhodné.¹¹

Ostatně právní nauka a judikatura výrazně přispěla k odstranění pochybností o naplnění podmínky nevhodné doby a důsledků odstoupení. Nejasnosti, na které se odvolává důvodová zpráva, tak jsou do značné míry rozptýleny.

Přestože po nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích nauka váhala, kdy se může jednat o nevhodnou dobu, a kdy nikoli, nyní zřejmě nevyvstávají pochybnosti o tom, že se jedná o zcela výjimečné situace, kdy ochrany zájmů společnosti není možné dosáhnout do okamžiku zániku funkce a kdy zájem společnosti převáží nad zájmem člena voleného orgánu.¹² Zákaz přitom bude trvat pouze po dobu, po kterou bude tato výjimečná situace trvat.

Sporné byly rovněž důsledky odstoupení v nevhodnou dobu. Od počátku panovala jednota v tom směru, že důsledkem porušení zákazu odstoupit z funkce člena voleného orgánu v nevhodné době je povinnost k náhradě způsobené újmy.¹³ Sporné bylo, zda je důsledkem též neplatnost či neúčinnost právního jednání (odstoupení).¹⁴ Část literatury vycházela z relativní neplatnosti,¹⁵ ke které se přiklonil i Vrchní soud v Praze.¹⁶ Nejvyšší soud nicméně uvedl, že „(s)mysl a účel zákazu odstoupit v nevhodnou dobu naproti tomu (zásadně) nevyžaduje, aby právní jednání (odstoupení) učiněné v rozporu s tímto zákazem bylo neplatné.“¹⁷ Tím Nejvyšší soud postavil najisto, že právním důsledkem odstoupení z funkce v nevhodnou dobu obvykle nebude neplatnost odstoupení. Na druhou stranu však lze z použití obratu „zásadně“ dovodit, že podle Nejvyššího soudu se (zcela) výjimečně mohou vyskytnout situace, kdy odstoupení bude třeba považovat za neplatné, neboť tak bude vyžadovat smysl a účel zákazu odstoupit v nevhodné době (§ 580 ObčZ). Bude se jednat o případy, kdy je setrvání osoby ve funkci natolik nezbytné, že je to třeba navzdory jejímu neloajálnímu jednání. Tehdy přitom zpravidla nebude neplatnost právního jednání stanovena pouze na ochranu obchodní korporace (což by hovořilo pro relativní neplatnost), ale na ochranu účastníků hospodářského styku jako takového.¹⁸ Není proto vyloučeno, že ve zcela výjimečných případech bude odstoupení z funkce v nevhodnou dobu absolutně neplatné.

Podle § 59 odst. 5 věty třetí ZOK ve znění do 31. 12. 2020 platilo, že funkce člena voleného orgánu končí uplynutím 1 měsíce ode dne doručení oznámení o odstoupení příslušnému orgánu. Také v tomto případě vznikaly výkladové potíže, a to zejména v situaci, kdy byla příslušným orgánem valná hromada. Orgán obchodní korporace totiž nemá právní osobnost, a nelze mu tak doručovat; doručovat lze pouze obchodní korporaci. Pokud ovšem funkce měla zaniknout uplynutím 1 měsíce ode dne doručení oznámení o odstoupení společnosti, valná hromada často ani neměla možnost na nastalou situaci zareagovat (srov. obligatorní třicetidenní lhůtu pro svolání valné hromady akciové společnosti, § 406 odst. 1 ZOK).¹⁹ Důvodová zpráva proto označila úpravu jako nefunkční²⁰ a novela do zákona o obchodních korporacích vrátila s drobnými úpravami regulaci známou z obchodního zákoníku (§ 66 odst. 1 ObchZ).²¹ I ta je však bohužel v mnoha ohledech problematická.

Okamžik zániku funkce se liši podle toho, v jakém okamžiku je rezignace člena voleného orgánu společnosti doručena (zda na zasedání, nebo mimo zasedání orgánu). V tomto článku se budu dále zabývat pouze případy, kdy je příslušným orgánem k projednání odstoupení a volbě nového člena voleného orgánu valná hromada, což je v praxi nejčastější uspořádání. V souvislosti s odstoupením ovšem způsobuje komplikace skutečnost, že valná hromada ve většině společností zasedá právě jednou za rok (vzhledem ke schvalování účetní závěrky zpravidla v červnu) a svolání jejího zasedání je poměrně zdlouhavou a nákladnou procedurou, kde je (po právu) kladen mimořádný důraz na včasnou a komplexní informovanost společníků.

První možností je, že člen voleného orgánu oznámí své odstoupení na zasedání valné hromady. Jeho funkce v takovém případě končí uplynutím 2 měsíců po takovém oznámení, ledaže valná hromada schválí na jeho žádost jiný okamžik zániku funkce (§ 58 odst. 2 ZOK). Je-li postupováno podle této úpravy (rovněž převzaté z obchodního zákoníku, srov. § 66 odst. 1 ObchZ), bylo by možno soudit, že člen voleného orgánu postupoval řádně.²² Zdá se, že zakotvením dvouměsíční doby s jasným počátkem je chráněn jak zájem společnosti (na řešení situace má dlouhé 2 měsíce), tak odstupujícího člena (je zřejmé, kdy přesně funkce zanikne, a společnost tomu nemůže zamezit).

Závěr o dostatečné ochraně zájmů společnosti ovšem může být předčasný. Pokud člen voleného orgánu (překvapivě) oznámí svou rezignaci na zasedání valné hromady, valná hromada jinou osobu zpravidla nezvolí. I kdyby snad disponovala jiným vhodným kandidátem, nebude jeho volba možná, neboť by se jednalo o doplnění pořadu jednání. To je přípustné pouze za předpokladu, že se zařazením nového bodu souhlasí všichni společníci (pro společnost s ručením omezeným srov. § 185 ZOK, pro akciovou společnost srov. § 408 odst. 2 ZOK).²³ Ve společnostech s větším množstvím společníků bude tato podmínka obtížně splnitelná. Nezbyde tak než krátce po skončení schůze valné hromady svolat další zasedání valné hromady s pořadem jednání „volba člena voleného orgánu“. Řešením by mohlo být též rozhodnutí per rollam, to však nemusí být přípustné (zejména v akciových společnostech, srov. § 418 odst. 1 ZOK).

Z uvedeného je zřejmé, že odstoupení na zasedání valné hromady může být pro společnost nadměrně zatěžující; zda tomu tak skutečně je, bude záviset zejména na společnické struktuře (vysoký vs. nízký počet společníků a jejich účast na valné hromadě) a úpravě vnitřních poměrů [(ne)přípustnost rozhodování per rollam]. Odstupující člen voleného orgánu proto musí v souladu se svou povinností loajality zvážit, zda odstoupením na zasedání valné hromady nedojde k většímu zásahu do zájmu společnosti (v podobě zvýšených nákladů) než v případě odstoupení mimo zasedání. Pokud by tomu tak bylo, a člen voleného orgánu by přesto odstoupil na zasedání valné hromady, porušil by tím svou povinnost loajality, a riskoval by tak odpovědnostní důsledky (zejména povinnost k náhradě škody, např. v podobě hradit náklady další valné hromady).

V souvislosti s odstoupením z funkce na zasedání valné hromady stojí za povšimnutí, že zákonodárce považuje za přiměřené, uplyne-li mezi okamžikem, kdy se o ukončení funkce příslušný orgán dozví, a okamžikem zániku funkce doba 2 měsíců.²⁴ To potvrzuje i regulace zániku funkce pro případ, že se jedná o jednoosobní společnost (funkce zaniká okamžikem uplynutí 2 měsíců ode dne doručení oznámení jejímu jedinému společníkovi, srov. § 58 odst. 3 ZOK). Jinak řečeno, zdá se, že zákonodárce považuje dobu 2 měsíců za adekvátní k vypořádání se s následky odstoupení. Na druhou stranu však nelze význam doby 2 měsíců přeceňovat. Pracuje s ní sice i občanský zákoník, ovšem počíná plynout v jiném okamžiku (ode dne doručení odstoupení z funkce právnické osobě, srov. § 160 ObčZ) a dosavadní úprava pracovala s dobou o polovinu kratší (plynoucí ode dne doručení odstoupení, srov. § 59 odst. 5 ZOK ve znění do 31. 12. 2020).²⁵ Některé zahraniční úpravy potom minimální dobu k vypořádání se s odstoupením vůbec neupravují, když funkce zaniká s okamžitou účinností (doručením odstoupení).²⁶

Druhou možností je, že člen voleného orgánu svou rezignaci společnosti doručí mimo zasedání valné hromady. V takovém případě podle stávající úpravy výkon funkce končí dnem, kdy valná hromada odstoupení projednala nebo projednat měla. Ta je povinna odstoupení projednat bez zbytečného odkladu, nejpozději však na nejbližším zasedání poté, co bylo odstoupení společnosti doručeno.²⁷

Je-li odstoupení doručeno mimo zasedání valné hromady, mohou nastat dvě situace: (i) odstoupení je doručeno před svoláním valné hromady nebo (ii) odstoupení je doručeno po svolání valné hromady, avšak před jejím zasedáním. Případ, kdy je odstoupení doručeno po zasedání valné hromady, není v tomto článku zvlášť řešen, neboť se ve své podstatě jedná o doručení odstoupení před zasedáním (další) valné hromady.

V prvním případě, tj. v případě doručení odstoupení před svoláním zasedání valné hromady, zákon vyžaduje, aby odstoupení bylo projednáno bez zbytečného odkladu, nejpozději však na nejbližším zasedání valné hromady. Vymezení „bez zbytečného odkladu“ značí povinnost projednat odstoupení bezprostředně, neodkladně.²⁸ Zřejmě bylo do zákona vloženo s cílem chránit zájem odstupujícího člena a dosáhnout, aby projednání odstoupení nebylo automaticky ponecháno na nejbližší (řádnou)²⁹ valnou hromadu, neboť většina společností svolává valnou hromadu jen jednou za rok.³⁰ To by bylo pro člena voleného orgánu mimořádně tíživé v situaci, kdy by do příštího zasedání valné hromady zbývalo ještě několik kvartálů. Úprava však musí zájem společnosti a zájem člena voleného orgánu vyvažovat. Svolání a zasedání valné hromady je proces spojený se značnými náklady jak pro společnost, tak pro společníky. Nelze proto požadovat, aby společnost svolala valnou hromadu výlučně za účelem projednání odstoupení člena voleného orgánu v situaci, kdy je (řádná) valná hromada „za dveřmi“. Pomocnou směrnicí k určení, zda je projednání odstoupení možné ponechat na nejbližší valnou hromadu, může být výše uvedená dvouměsíční doba, která je považována za adekvátní k vypořádání se s důsledky odstoupení.³¹ Rezignuje-li proto člen voleného orgánu mimo zasedání valné hromady, je žádoucí svolat valnou hromadu tak, aby se konala do 2 měsíců po dni doručení odstoupení. Projednáním odstoupení (ale i v případě, že odstoupení projednáno nebude)³² funkce zanikne. Pro úplnost je třeba připomenout, že význam dvouměsíční doby jakožto doby přiměřené k přijetí opatření nelze přeceňovat a jejím marným uplynutím funkce nemůže zaniknout.³³

Také v tomto případě je třeba připomenout povinnost člena voleného orgánu postupovat při odstoupení ke společnosti loajálně. Odstoupí-li proto člen voleného orgánu krátce po zasedání valné hromady, kvůli čemuž bude třeba svolat další zasedání za účelem projednání odstoupení, může se jednat o porušení povinnosti loajality. Rovněž doručení rezignace těsně před svoláním valné hromady může být v tomto směru problematické, neboť projednání odstoupení sice bude možné zařadit na pořad jednání valné hromady, ale s ohledem na časovou tíseň nebude možné nalézt vhodného kandidáta. I z tohoto důvodu bude třeba následně svolat nové zasedání. Z povinnosti loajality může vyplývat i potřeba dalších kroků – např. informování (byť neformální) jednotlivých společníků (u společností s nízkým počtem společníků) či kontrolního orgánu tak, aby společnost měla reálně prostor najít za odstupujícího člena nástupce či přijmout jiná vhodná opatření.

Doručí-li člen voleného orgánu své odstoupení v době, kdy již byla valná hromada svolána, není logicky projednání odstoupení a volba nového člena součástí pořadu jednání valné hromady. Přitom platí, že záležitosti neuvedené v pozvánce lze na zasedání valné hromady projednat pouze se souhlasem všech společníků. Zákon ovšem požaduje, aby odstoupení bylo projednáno bez zbytečného odkladu, nejpozději však na nejbližším zasedání valné hromady. A tím je bezesporu již svolané zasedání. Jak z toho ven?

Zvážit lze doplnění pořadu jednání valné hromady ještě před jejím zasedáním. V případě akciové společnosti může o doplnění pořadu jednání o jím určenou záležitost požádat kvalifikovaný akcionář; žádost ovšem musí být společnosti doručena nejpozději 15 dní přede dnem konání valné hromady (§ 369 ZOK). Považuje-li zákonodárce obecně za možné, aby byl pořad jednání doplněn po svolání valné hromady o jakýkoliv bod,³⁴ bylo by možné s ohledem na znění § 58 odst. 1 ZOK umožnit doplnění o projednání odstoupení, a případně též volbu nového člena, a to jak pro společnost s ručením omezeným, tak pro akciovou společnost, i bez žádosti kvalifikovaného společníka.

Na druhou stranu sám zákon vychází z předpokladu, že přiměřenou dobou k vyrovnání se s rezignací člena voleného orgánu jsou 2 měsíce (počítáno dokonce od okamžiku, kdy se o odstoupení dozví valná hromada), přičemž za vhodné opatření je považována zpravidla volba nového člena.³⁵ Pokud byla rezignace doručena až po svolání valné hromady, znamenalo by to, že by funkce zanikla do 1 měsíce (u akciové společnosti), resp. do 15 dnů (u společnosti s ručením omezeným) po doručení oznámení společnosti, a to jen o několik dnů později, než se o tom společníci dozví, a striktně vzato v den, kdy se o odstoupení dozví valná hromada. I kdybychom připustili výklad v tom směru, že doplnit pořad jednání je možné, zbývá-li do zasedání valné hromady alespoň polovina doby určená pro svolání valné hromady, výsledek by byl z hlediska ochrany zájmu společnosti neuspokojivý a odporoval by účelu, který právní úprava sleduje. Domnívám se proto, že je-li oznámení o odstoupení člena doručeno po svolání valné hromady, avšak před jejím zasedáním, nemůže funkce zaniknout s daným zasedáním valné hromady. To samozřejmě nevylučuje možnost, aby všichni společníci souhlasili s doplněním pořadu jednání o projednání odstoupení, a případně i s volbou nového člena. Lze uzavřít, že úpravu bude třeba vykládat v tom směru, že funkce zanikne nejbližším zasedáním valné hromady, na jejíž pořad jednání byl bod projednání odstoupení řádně zařazen.

Z výše uvedeného i dosavadního vývoje právní úpravy zániku funkce v případě odstoupení je zřejmé, že zákon může stěží určit pevný okamžik, ke kterému má dojít k zániku funkce, a to při respektování účelu této úpravy. Takový moment totiž závisí jak na právní formě společnosti (akciová společnost, resp. společnost s ručením omezeným), organizačním uspořádání orgánu, jehož je odstupující členem (kolektivní vs. individuální, rozdělení působnosti apod.) a počtu společníků a jejich zapojení do správy společnosti, tak na existenci rezervoáru vhodných kandidátů. Je proto povinností člena voleného orgánu vyplývající z povinnosti loajality, aby při ukončování výkonu funkce postupoval tak, aby zájmy společnosti šetřil co nejvíce.

Poslední otázkou, kterou je třeba se alespoň stručně zabývat, je to, zda lze, případně v jakém rozsahu, úpravu odstoupení z funkce modifikovat. V praxi se může vyskytnout potřeba odchylně upravit především okamžik zániku funkce či blíže stanovit podmínky odstoupení. Členové volených orgánů by si rovněž mohli přát vyloučení zákazu odstoupit z funkce v nevhodnou dobu.

Podle zákona lze v zakladatelském právním jednání sjednat, že projednání odstoupení z funkce je věcí orgánu, jehož je odstupující osoba členem. Z toho by bylo možno dovodit, že v ostatních aspektech regulace odstoupení odchylky sjednat nelze. Takový závěr by však byl ukvapený. Ostatně i v minulosti byla úprava odstoupení považována z velké části za úpravu dispozitivní.³⁶

Jak známo, právní normy soukromého práva jsou převážně dispozitivní. Kogentní jsou, zjednodušeně řečeno, normy, jejichž smysl a účel to vyžaduje.³⁷

Účelem právní úpravy odstoupení je vyvážit zájmy člena voleného orgánu a zájmy společnosti (srov. část I.). Pokud bude odchylné ujednání v zakladatelském právním jednání či ve smlouvě o výkonu funkce tomuto účelu vyhovovat, není důvod autonomní úpravu nepřipustit. Vždy je však třeba pamatovat na skutečnost, že byť odchylná úprava může být v obecné rovině považována za přípustnou, konkrétní uspořádání je s to v jednotlivém případě zapříčinit její rozpor s dobrými mravy.

Je-li proto v zakladatelském právním jednání či ve smlouvě o výkonu funkce sjednán okamžik zániku funkce odlišně od zákona,³⁸ je takové ujednání přípustné, pokud umožňuje členovi voleného orgánu odstoupit v přiměřeném časovém rámci a pokud je zároveň poskytnut společnosti adekvátní čas. Případné vyjasnění okamžiku, od kdy určená doba začne plynout, je potom s ohledem na nejasnosti úpravy ku prospěchu věci.³⁹

Větší potíže může představovat otázka, zda lze zakotvit materiální podmínky odstoupení. Příkladem by mohlo být ujednání, podle kterého jednatel nesmí ze své funkce odstoupit po dobu 1 roku od jejího vzniku nebo po dobu, po kterou se společnost účastní významné, přesně specifikované zakázky. Takové ujednání zasahuje do jednoho z účelů právní úpravy (právu odstoupit – až na výjimky – kdykoliv, aniž by tomu mohla společnost zabránit), na druhou stranu posiluje ochranu zájmu společnosti na stabilitě vnitřních poměrů. Lze soudit, že pokud by takové ujednání nebylo příliš omezující takovým způsobem, že by fakticky vyloučilo právo člena voleného orgánu funkci ukončit, případně znemožnilo funkci ukončit po nepřiměřeně dlouhou dobu, mohlo by být přípustné.⁴⁰ Obdobně – byť v opačném gardu – ostatně funguje zákaz konkurence.⁴¹

Zatímco u výše uvedených aspektů je přípustná možnost odchylné úpravy, zákaz odstoupit v nevhodnou dobu (a obecně povinnost postupovat při zániku funkce loajálně k zájmům společnosti) jako takovou vyloučit nelze. Povinnost loajality je základním stavebním kamenem vztahu mezi společností a členem jejího voleného orgánu a smluvní úprava povinností z ní vyplývajících může být modifikována jen zcela výjimečně. To ovšem nevylučuje, aby se společnost a člen voleného orgánu dohodli, jaké okolnosti lze považovat za dobu k odstoupení nevhodnou. Nemůže se ovšem jednat o uzavřený (taxativní) výčet, neboť tím by byla úprava do značné míry okleštěna.

Novelizovaná úprava odstoupení z funkce člena voleného orgánu je spojena s řadou nejasností.

Ačkoliv novela cíleně vypustila zákaz odstoupit z funkce v nevhodnou dobu, toto pravidlo platí i nadále. Zákaz odstoupit z funkce v nevhodnou dobu byl do právní úpravy výslovně ukotven zákonem o obchodních korporacích. Nejednalo se ovšem o novinku, kterou by nový zákon zavedl, neboť zákaz odstoupit v nevhodnou dobu vyplývá z povinnosti loajality člena voleného orgánu, která je (a vždy byla) základní povinností, jež je s členstvím ve voleném orgánu spojena. Proto ani jeho vypuštění situaci nemění.

Povinnost loajality se při odstoupení z funkce navíc nevyčerpává zákazem odstoupit v nevhodnou dobu. Člena voleného orgánu postihuje též v tom směru, že musí při ukončení funkce postupovat tak, aby zájmy společnosti co nejvíce chránil. To je relevantní zejména pro okamžik oznámení o odstoupení, neboť přes snahu zákonodárce nahradit nefunkční úpravu regulací vhodnější je zakotvení pevného okamžiku zániku funkce z pohledu ochrany společnosti nevhodné.

S ohledem na shora uvedené je vhodné využít dispozitivního charakteru regulace o odstoupení z funkce a podmínky blíže upravit ve společenské smlouvě. Zákaz odstoupit v nevhodnou dobu ani povinnost zohledňovat při rezignaci zájmy společnosti nicméně vyloučit nelze.