Odpovědnost a následky za porušení povinnosti loajality jsou totožné s odpovědností a následky za porušení péče řádného hospodáře. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že „člen představenstva odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti.“ Člen statutárního orgánu obchodní korporace tak může být odpovědný pouze za takové jednání, kterým se při výkonu své funkce dopustil porušení povinnosti loajality. Naopak nemůže být obchodní korporací nucen hradit škodu, která jí vznikla sice v důsledku výkonu jeho funkce, avšak nedošlo-li k porušení povinnosti loajality, respektive k porušení péče řádného hospodáře.
1. Porušení povinnosti loajality
Nutným předpokladem pro vznik odpovědnosti za porušení povinnosti loajality člena statutárního orgánu je její porušení a následný vznik újmy obchodní korporaci, jímž je členem, přičemž mezi porušením povinnosti loajality a vzniklou újmou musí existovat kauzální nexus. Skutečnost, zda člen statutárního orgánu obchodní korporace skutečně jednal v souladu s povinností loajality je, jak uvádí M. Zvára, „vždy nezbytné posoudit s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti“. Jelikož se jedná o odpovědnost za porušení zákonné povinnosti, postačí, dojde-li k porušení povinnosti loajality členem statutárního orgánu z nedbalosti, jak ostatně vyplývá ze znění § 2911 a 2912 ObčZ.
K samotnému posuzování, zda bylo určité jednání člena statutárního orgánu obchodní korporace vůči obchodní korporaci loajální, či nikoli, dochází zpravidla před soudem. Specifickým znakem tohoto soudního řízení je obrácené důkazní břemeno (§ 52 odst. 2 ZOK). Je ale nutné zdůraznit, že přenesení důkazního břemene nemůže být společníky obchodních korporací libovolně zneužíváno v neprospěch členů statutárních orgánů. Pohl zdůrazňuje že „přenesení důkazního břemene na statutární orgán o tom, že jeho konkrétní jednání či opomenutí nebylo porušením povinnosti řádného hospodáře, nastává totiž až poté, kdy jsou poškozeným prokázány základní předpoklady pro přiznání práva na náhradu škody. Poškozený tedy musí prokázat, že se jeho majetek prokazatelně zmenšil, a musí tedy prokázat skutečnou škodu.“ Z uvedeného lze dovodit závěr, že k přenesení důkazního břemene na člena statutárního orgánu („škůdce“) musí existovat důkazy o škodě způsobené obchodní korporaci nebo jednotlivým společníkům. Ostatně jak zdůrazňuje Nejvyšší soud, „k přenosu důkazního břemene dochází pouze co do povinnosti jednatele či člena představenstva prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře. Ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním, je důkazním břemenem zatížen ten, kdo se náhrady škody domáhá.“
Zákon o obchodních korporacích myslí i na situace, kdy nebude možné po členovi statutárního orgánu obchodní korporace spravedlivě požadovat, aby sám nesl důkazní břemeno. Pro takový případ ponese důkazní břemeno obchodní korporace sama. P. Hampel zdůrazňuje, že se jedná o významné hledisko spravedlnosti, které se využije v případech, kdy je argumentace, že byla porušena povinnost loajality členem statutárního orgánu, postavena na tvrzeních, která s ohledem na důkazní nouzi nemůže člen statutárního orgánu sám vyvrátit. K takové situaci zpravidla dojde tehdy, když škůdce již nevykonává funkci člena statutárního orgánu, a nemá tak přístup k potřebným dokumentům.
K porušení povinnosti loajality je rovněž vhodné zmínit skutečnost, na kterou upozorňuje L. Novotná Krtoušová, a totiž, že porušením povinnosti loajality se člen statutárního orgánu fakticky dostává do střetu zájmů. Současně upozorňuje na skutečnost, že není zcela jasné, co konkrétně je následkem jeho porušení, když uvádí, že „konflikt zájmů nemusí mít v některých případech žádný následek, může jím být neplatnost právního jednání osoby, která v konfliktu zájmu jedná, nebo je také myslitelné, že právní jednání člena statutárního orgánu právnické osoby nebude právnické osobě za určitých podmínek přičítáno.“
Významnou a zároveň spornou otázkou napříč odbornou veřejností zůstává, zda se v případě porušení povinnosti loajality jedná o porušení povinnosti smluvní, či zákonné. Mezi zastánce porušení povinnosti loajality jako zákonné povinnosti patří například T. Dvořák nebo I. Štenglová a B. Havel, kteří považují postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace za soukromý úřad svého druhu, tvořený na základě zákona, přičemž smluvně je pouze obsazován. Opačný názor zastává J. Lasák, který svůj názor opírá o skutečnost, že samotný vznik funkce člena statutárního orgánu je důvodem pro uzavření smlouvy mezi novým členem statutárního orgánu a obchodní korporací.
Osobně se přikláním k názoru, že se jedná o povinnost zákonnou, jelikož se jedná o výkon funkce, která je vykonávána na základě zákona. Zde se ztotožňuji s názorem L. Novotné Krtoušové, která uvádí, že bez statutárního orgánu není obchodní korporace schopná vytvářet a projevovat svou vůli, z čehož dovozuje, že se jedná o zákonné zastoupení. K uvedenému bych doplnila, že povinnost loajality je povinnost, jež je stanovená zákonem. Současně ji není možné vyloučit. Z těchto důvodů proto dovozuji, že porušení povinnosti loajality je porušení povinnosti zákonné.
Odpovědnost za porušení povinnosti loajality nemůže být vyloučena ani uzavřením smlouvy o výkonu funkce. Jak ostatně tvrdí L. Novotná Krtoušová: „člen statutárního orgánu může se společností uzavřít smlouvu o výkonu funkce, ta však nesmí snížit standard péče řádného hospodáře a omezit odpovědnost za jeho porušení, taková ujednání by byla zdánlivá podle § 53 odst. 2 ZOK.“ S ohledem na výše uvedené se pro odpovědnost za porušení povinnosti loajality použijí § 2910 a násl. ObčZ zakotvující povinnost škůdce nahradit poškozenému, co svým jednáním způsobil. Z tohoto, dle mého názoru, můžeme lehce dovodit, že se jedná o odpovědnost subjektivní. Tento závěr dovozuji ze skutečnosti, že k porušení povinnosti loajality dojde tehdy, když člen statutárního orgánu vykonává funkci v rozporu s touto povinností, přičemž k takovému jednání může dle mého dojít pouze zaviněně. Je ale možné se setkat i s řadou názorů, že se jedná o odpovědnost objektivní. Například J. Vítek upozorňuje na to, že se jedná o objektivní odpovědnost s výrazně subjektivně konstruovanými liberačními důvody. Takovým liberalizačním důvodem může být nepředvídatelná a neodstranitelná překážka, která brání výkonu funkce v souladu s péčí řádného hospodáře, tedy i v souladu s povinností loajality, a která není závislá na vůli a nedošlo k ní v důsledku jednání škůdce. Tímto dochází i k vyloučení odpovědnosti.
2. Následky porušení povinnosti loajality
Následky, ke kterým dojde v důsledku porušení povinnosti loajality člena statutárního orgánu, jsou zakotveny v zákoně o obchodních korporacích (§ 53 odst. 2 ZOK). Ten navazuje na obecné ustanovení občanského zákoníku, který zní: „Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích“ (§ 2951 odst. 1 ObčZ).
Zákon o obchodních korporacích rozlišuje dvě kategorie následků porušení povinnosti loajality, a to vydání prospěchu a vypořádání újmy. Získal-li člen statutárního orgánu prospěch v důsledku porušení povinnosti, je povinen jej vydat obchodní korporaci. Není-li však vydání prospěchu možné, nahradí jej člen statutárního orgánu obchodní korporaci v penězích. K tomu je důležité doplnit, že k zakladatelskému právnímu jednání, jinému vnitřnímu předpisu nebo dohodě mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, které omezují odpovědnost člena statutárního orgánu za porušení povinnosti loajality, se nepřihlíží. Jak ostatně vyplývá ze zákona o obchodních korporacích, „z dotčeného ustanovení pak a minore ad maius vyplývá, že tuto odpovědnost nelze ani zcela vyloučit“. Z uvedeného lze dovodit, že člen statutárního orgánu je vždy odpovědný za porušení povinností loajality a možnost prominutí újmy by byla zcela v rozporu se záměrem chránit zájem obchodní korporace.
Povinnost uhradit škodu nemusí vymáhat pouze poškozená obchodní korporace, ale i další společníci či věřitelé obchodní korporace. Společníci mohou vymáhat náhradu újmy pomocí tzv. derivativní žaloby, která je upravena speciálně pro každou formu obchodní korporace zvlášť. Věřitelé pak mohou vymáhat své dluhy přímo na škůdci za předpokladu, že člen statutárního orgánu škody obchodní korporaci nenahradil, ač tak učinit měl, a pokud se splnění svého dluhu nemohou na obchodní korporaci domoci.
Člen statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění povinností obchodní korporace, „jestliže bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku a člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládané“ (§ 68 odst. 1 ZOK). Podle citovaného ustanovení tak na člena statutárního orgánu může přejít ručení za splnění povinností obchodní korporace, které sama, v důsledku výkonu funkce škůdce, splnit nemůže. Smyslem tohoto ustanovení je nepochybně ochrana těch stran, které jednaly v dobré víře s poškozenou obchodní korporací. Obdobný význam má nepochybně povinnost vydat prospěch získaný v souladu se smlouvou o výkonu funkce na výzvu insolvenčního správce v rámci insolvenčního řízení, ocitla-li se obchodní korporace v úpadku, kterému se členové statutárního orgánu nepokusili předejít (§ 62 odst. 1 ZOK).
V závěru této podkapitoly považuji za důležité zmínit, že v některých případech může porušením povinnosti loajality dojít ke vzniku trestněprávní odpovědnosti, a to konkrétně podle § 220 a 221 TrZ upravujících trestné činy spočívající v porušení povinností při správě cizího majetku.
3. Smlouva o vypořádání újmy
Možným nástrojem pro urychlení vypořádání újmy, která byla škůdcem způsobena, je vypořádání podle smlouvy uzavřené mezi členem statutárního orgánu, který ji způsobil, a obchodní korporací. Takovou smlouvou je smlouva o vypořádání újmy.
Jedná se o možnost „smírně se dohodnout o vypořádání vzniklé újmy bez nutnosti žalovat povinnou osobu“, čímž dochází k velkému ulehčení při vymáhání újmy způsobené obchodní korporaci. Současně dochází k podstatnému „zjednodušení situace, neboť nesplní-li člen orgánu závazky plynoucí pro něj z dohody, lze se u soudu domáhat splnění závazků z ní, aniž by bylo třeba žalovat na náhradu vzniklé újmy a prokazovat předpoklady vzniku povinnosti hradit újmu.“
K účinnosti smlouvy o vypořádání újmy je nezbytný souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace. Tento souhlas musí být přijat dvoutřetinovou většinou hlasů všech společníků (§ 53 odst. 3 ZOK). K vyslovení uvedeného souhlasu může dojít jak před samotným uzavřením smlouvy o vypořádání újmy, tak i následovně až po jejím uzavření. Nutno upozornit, že dojde-li k udělení souhlasu před uzavřením smlouvy, tak nejvyššímu orgánu poškozené obchodní korporace „musí být známy podmínky uzavíraní smlouvy a smlouva nesmí být následně uzavřena za jiných podmínek“. V opačném případě by se nemohl udělený souhlas na uzavřenou smlouvu vztahovat, a proto by bylo nutné k nabytí účinnosti smlouvy o vypořádání újmy udělit souhlas nový.
Zákon o obchodních korporacích (§ 53 odst. 4 ZOK) umožňuje, aby souhlas s uzavřením smlouvy o vypořádání újmy byl zrušen ze strany soudu, a to prohlášením neplatnosti smlouvy. Současně, aby nedošlo k nemožnosti vymožení náhrady újmy obchodní korporace v důsledku promlčení lhůty pro uplatnění práva na náhradu újmy, běží ode dne právní moci rozhodnutí o neplatnosti souhlasu nejvyššího orgánu s uzavřením smlouvy o vypořádání újmy nová promlčecí lhůta.
Spornou otázkou pouze zůstává, zda je možné, aby se na základě smlouvy o vypořádání obchodní korporace zcela vzdala vypořádání újmy ze strany škůdce. Dle I. Štenglové a B. Havla takové ujednání možné není, jelikož újma způsobená škůdcem se mimo obchodní korporaci a jejích společníků může dotýkat i věřitelů poškozené obchodní korporace. Z uvedených důvodů uvádí, že je vždy nutné vypořádat újmu, kterou škůdce obchodní korporaci způsobil, alespoň částečně. Shodný názor zastává i A. Rozehnal, když uvádí, že „smlouvou o vypořádání újmy se nelze zcela vzdát náhrady újmy“, jelikož taková smlouva, na základě které by se obchodní korporace zcela vzdávala vydání náhrady újmy, by byla neplatná. Nevylučuje ale pouze částečné uhrazení újmy.
Mezi zastánce opačného názoru patří J. Lasák. Jeho hlavním argumentem je skutečnost, že smlouva o vypořádání újmy musí být schválena dvoutřetinovou většinou všech společníků. To je podle něj důkazem, že se nejedná pouze o způsob vypořádání újmy, ale i o možnost rozhodnout jinak – tj. rozhodnout o vzdání se nároku na náhradu újmy. Uvedené doplňuje tvrzením že „nedává valného smyslu prohlašovat za neplatnou dohodu o vypořádání, která pouze nastaví splátkový kalendář toho, jak má člen orgánu obchodní korporace nahradit újmu, kterou jí způsobil porušením péče řádného hospodáře.“ Dle názoru J. Lasáka lze vypořádat újmu v důsledku porušení povinnosti loajality i jiným způsobem než vydáním prospěchu a nahrazením újmy. Nicméně zde zůstává otázka, zda by nedošlo k negativním dopadům na věřitele obchodní korporace, pokud by se v důsledku porušení povinnosti loajality staly jejich pohledávky nevymahatelné. Tady však J. Lasák argumentuje tím, že věřitelé se mohou domáhat u soudu prohlášení neplatnosti smlouvy o vypořádání újmy za předpokladu, že by k takové situaci došlo. Obdobný názor zastává i J. Vítek, který uvádí, že „ve svém důsledku pravidlo odst. 3 znamená, že valná hromada může také rozhodnout o tom, že náhrada nebude prakticky žádná, tedy ve svém důsledku o udělení tzv. absolutoria.“ Odstavcem 3 ve výše uvedené citaci je myšlen § 53 odst. 3 ZOK, dle kterého je pro přijetí smlouvy o vypořádání újmy nutný souhlas dvoutřetinové většiny všech společníků.
Smlouva o vypořádání újmy může být efektivním a rychlým způsobem vypořádání újmy a vydání prospěchu, který člen statutárního orgánu obchodní korporace získal v důsledku porušení povinnosti loajality. Při jejím uzavírání však, dle mého názoru, musí být zkoumáno, zda obchodní korporace bude schopna plnit závazky, které ji v souvislosti s porušením povinnosti vznikly. Pokud ano, dokáži si představit, že dojde ke vzdání se nároku na náhradu újmy ze strany obchodní korporace. Bude-li naopak hrozit, že se pohledávky věřitelů stanou nedobytné, bude nutné, aby náhrada újmy byla vypořádána alespoň částečně. Na druhou stranu pro využití tohoto způsobu vypořádání mezi škůdcem a poškozenou obchodní korporací může být nepřekonatelnou překážkou oboustranná neochota se na jejím uzavření dohodnout – ať ze strany škůdce, který nebude chtít uznat porušení své povinnosti, tak ze strany samotné obchodní korporace.
Význam smlouvy o vypořádání újmy vidím v tom, že v důsledku jejího uzavření nemusí dojít k přetrhání vztahů mezi škůdcem a obchodní korporací. Dovedu si představit, že v případě mimořádně schopného člena statutárního orgánu zůstane škůdce i po porušení své povinnosti loajality a následném splnění povinností ze smlouvy o vypořádání újmy nadále ve výkonu své dosavadní smlouvy, i když pravděpodobně pod větším dohledem než doposud.