Čekejte, prosím...
A A A
[Obchodněprávní revue 1/2021, s. 46]
Povinnost loajality statutárního orgánu

Předkládaný článek vymezuje povinnost loajality jakožto jednu z významných povinností člena statutárního orgánu obchodní korporace a rozebírá otázky s tímto tématem úzce související. Zaměřuje se na zákonnou úpravu povinnosti loajality, na její projev ve statutárním orgánu a na porušení této povinnosti. V neposlední řadě polemizuje nad otázkou, která je nadále sporná mezi jednotlivými odborníky – totiž je-li povinnost loajality člena statutárního orgánu obchodní korporace součástí péče řádného hospodáře, či je-li samostatnou povinností, která stojí vedle, respektive na úrovni péče řádného hospodáře.

Mgr. PETRA HADRAVOVÁ, Praha*

I. Význam povinnosti loajality ve statutárním orgánu

Povinnost loajality je dle P. Lavického definována jako „povinnost při výkonu funkce vždy upřednostňovat zájmy právnické osoby před svými vlastními, před zájmy svých blízkých apod.“1 Jedná se o vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporací, o jejíž statutární orgán se jedná. Cílem povinnosti loajality je zejména ochrana zájmů obchodní korporace, jak vyplývá z výkladu komentáře k občanskému zákoníku, který povinnost loajality vykládá jako povinnost člena statutárního orgánu vykonávat svou funkci ve prospěch a v zájmu obchodní korporace, nikoli v zájmu svých vlastních zájmů nebo zájmů osob blízkých. K tomuto Nejvyšší soud doplňuje, že se nesmí jednat ani o zájmy jednotlivých společníků obchodní korporace.2 Výše uvedené ostatně potvrzuje i názor P. Hampela, jenž uvádí, že „loajalita v případě korporátního práva tedy znamená, že člen statutárního orgánu je oddaný obchodní korporaci, jedná v jejím zájmu a tyto zájmy upřednostňuje před jakýmikoli jinými zájmy.“3

Povinností loajality je člen statutárního orgánu obchodní korporace vázán po celou dobu výkonu funkce a musí ji respektovat jak při veškerých jednáních, která za obchodní korporaci během výkonu své funkce činí, tak i mimo ně.

V současné době se v právní teorii vyskytují dva přístupy k povinnosti loajality statutárního orgánu obchodní korporace. První přístup je takový, že povinnost loajality je součástí péče řádného hospodáře. Druhý přístup naopak říká, že povinnost loajality součástí péče řádného hospodáře není, a naopak stojí samostatně vedle ní, přičemž zastánci tohoto přístupu tvrdí, že si je s povinností péče řádného hospodáře rovna.

II. Zákonná úprava povinnosti loajality

1. Občanský zákoník

Občanský zákoník jakožto obecný právní předpis práva soukromého se pro úpravu statutárních orgánů obchodních korporací použije pouze subsidiárně, a to tehdy, není-li možné použít zákon o obchodních korporacích. V současné době povinnost loajality statutárního orgánu zakotvuje občanský zákoník v § 159 odst. 1, a to následovně: „Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.“ Jedná se o obecnou právní úpravu, která se vztahuje na všechny členy volených orgánů všech právnických osob, nikoli pouze na členy obchodních korporací. Vyjadřuje základní povinnosti, které člen voleného orgánu obchodní korporace při výkonu své funkce má.

Důležitost citovaného ustanovení nespočívá pouze v zakotvení povinnosti loajality, ale i v zakotvení povinnosti vykonávat funkci v souladu s péčí řádného hospodáře a důsledků pro toho, kdo přijme funkci člena voleného orgánu právnické osoby, ačkoli zjistil, že není této péče řádného hospodáře schopen. Jak uvádí A. Rozehnal: „základem pro konstrukci péče řádného hospodáře je ustanovení § 159 OZ normující, že kdo přijme funkci člena voleného orgánu, přijímá současně závazek k výkonu této funkce s nezbytnou loajalitou i potřebnými znalostmi a pečlivostí.“4 Zde bych zdůraznila, že výše uvedené ustanovení § 159 odst. 1 je základem jak pro konstrukci povinnosti loajality, tak pro péči řádného hospodáře. Z tohoto tak můžeme dovodit závěr, že povinnost loajality tak, jak je zakotvena v občanském zákoníku, je součástí péče řádného hospodáře. Ostatně, L. Novotná Krtoušová deklaruje, že „dle občanského zákoníku je nezbytná loajalita vedle potřebných znalostí a pečlivosti součástí péče řádného hospodáře.“5 Nutno upozornit, že § 159 odst. 1 ObčZ zakotvuje pouze povinnost loajality členů volených orgánů právnických osob vůči společnosti, nikoli vůči jednotlivým společníkům. Jedná se tedy o vztah mezi právnickou osobou a jejími volenými orgány, respektive členy jejích volených orgánů.

Z právní úpravy povinnosti loajality v občanském zákoníku můžeme dovodit důležitost ochrany zájmu právnické osoby, když zakotvená povinnost loajality se vztahuje na veškerá jednání členů všech volených orgánů všech právnických osob. Nesmíme však zapomenout, že právní úprava obsažená v občanském zákoníku je pouze obecná a na statutární orgány obchodních korporací se primárně použije právní úprava speciální, tj. úprava obsažená v zákoně o obchodních korporacích.

Závěrem k právní úpravě povinnosti loajality v občanském zákoníku považuji za důležité zmínit § 212 odst. 1 ObčZ, který stanovuje, že „přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat čestně a zachovávat její vnitřní řád.“ Tímto ustanovením dochází k zakotvení tzv. korporační loajality. Jedná se o loajalitu člena společnosti vůči právnické osobě, jíž je členem. J. Dvořák ji označuje jako nejzákladnější povinnost společníka ve vztahu ke korporaci, když v komentáři k občanskému zákoníku uvádí: „pravděpodobně nejzákladnější povinností společníka ve vztahu ke korporaci je povinnost loajality.“6 Následně to doplňuje tím, že „člen korporace je povinen jednat tak, aby byl dosahován účel korporace stanovený právními předpisy a v jejich mezích zakladatelským právním jednáním, resp. je povinen zdržet se všeho, co by dosažení tohoto cíle znemožňovalo nebo ohrožovalo.“7

 

2. Zákon o obchodních korporacích

Zákon o obchodních korporacích navazuje na občanský zákoník, konkrétně na jeho § 159 odst. 1, a sám zdůrazňuje základní pravidla členů volených orgánů obchodních korporací. Základ povinnosti loajality člena statutárního orgánu je v něm zakotven v § 51 odst. 1 ZOK, který zní: „Pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takové rozhodnutí nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.“

Právní úprava je zde poněkud odlišná od úpravy v občanském zákoníku, jenž stanovuje, že člen voleného orgánu právnické osoby musí jednat s nezbytnou loajalitou, přičemž nikterak nezakotvuje, že se jedná o loajalitu vůči společnosti. To bylo dovozeno až následným výkladem. Oproti tomu zákon o obchodních korporacích explicitně v § 51 odst. 1 ZOK ukládá členům volených orgánů povinnost jednat s nezbytnou loajalitou vůči obchodní korporaci, když uvádí, že členové orgánu musí jednat informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace. K tomu současně dodává, že musí jednat s nezbytnou loajalitou. Jedná se tedy o specifičtěji vymezenou a konkrétnější právní úpravu, než je tomu v občanském zákoníku.

V zákoně o obchodních korporacích vychází právní úprava ze skutečnosti, že zájmy společníků obchodní korporace nemusí být vždy v souladu se zájmy samotné obchodní korporace. Typickým příkladem takové situace je otázka rozdělení zisku. Společníci zpravidla budou mít zájem na jeho vyplacení podle velikosti podílů. V zájmu společnosti může být ale naopak zvýšení základního kapitálu. V takovém případě členové voleného orgánu nesmějí podlehnout tlaku společníků, ale musí jednat v zájmu obchodní korporace, tedy nevyplácet podíly, ale zvýšit základní kapitál.

S ohledem na právní úpravu povinnosti loajality v zákoně o obchodních korporacích je nutné si uvědomit, že se jedná pouze o loajalitu nezbytnou, nikoli absolutní. Z toho důvodu musíme při posuzování, zda člen statutárního orgánu obchodní korporace jednal vůči obchodní korporaci loajálně, vycházet vždy z konkrétní situace. Na tuto skutečnost je upozorňováno i v komentáři k § 51 odst. 1 ZOK, který uvádí: „nutno však vnímat, že povinnost loajality je uvozena slovem ‚nezbytnou‘ – tedy ani zde není loajalita absolutní, ale bude nutno zkoumat, zda měl a mohl jednající vědět, že nejedná loajálně, a zkoumat bude třeba i to, zda je požadovaná loajalita pro člena orgánu udržitelná z hlediska jeho zdraví, osobních poměrů apod.“8 Uvedený komentář tak upozorňuje na rozdíl mezi loajalitou absolutní a nezbytnou. Pokud by byl požadavek na člena statutárního orgánu, aby vykonával svou povinnost loajality absolutně, bylo by možné namítat porušení povinnosti loajality člena statutárního orgánu, trávil-li by víkend s rodinou a odmítal-li by řešit běžné záležitosti obchodní korporace. Vzhledem k tomu, že je zakotvena „pouze“ nezbytná loajalita, nelze takovéto jednání člena za její porušení považovat. Výjimkou z výše uvedeného by byla pouze mimořádná situace, jakou může být například krize či předem domluvené obchodní jednání. Zakotvení nezbytné loajality je tak možno vnímat jako určitou ochranu člena statutárního orgánu obchodní korporace, která má zamezit, aby na výkon jeho funkce nebyly kladeny nadměrné a nepřiměřené požadavky.

Ze skutečnosti, že § 51 odst. 1 ZOK byl zařazen na první místo pravidel jednání členů orgánů obchodních korporací, lze dovozovat vysokou důležitost v něm zakotvených povinností, kterou těmto povinnostem zákonodárce dává. Dále lze ze zařazení povinnosti loajality v zákoně o obchodních korporacích dovodit, že ji tento zákon považuje za jednu ze složek péče řádného hospodáře. Tento názor dovozuji z formulace § 51 odst. 1 ZOK, který zakotvuje, že „nejedná-li člen orgánu obchodní korporace s nezbytnou loajalitou, nelze toto jednání považovat za pečlivé a vykonané s potřebnými znalostmi“.

Závěrem bych zdůraznila, že zákonodárce v občanském zákoníku ani v zákoně o obchodních korporacích nezakotvuje zákonnou definici povinnosti loajality statutárního orgánu obchodní korporace. O její vymezení se opakovaně pokoušel jak Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, tak i odborníci na korporátní právo ve svých publikacích. Přes tyto snahy doposud k vytvoření jednoduché a jednoznačné definice povinnosti loajality stále nedošlo.

III. Vztah péče řádného hospodáře k povinnosti loajality

Péče řádného hospodáře se řadí mezi základní povinnosti všech členů volených orgánů obchodní korporace, respektive všech právnických osob. Jejím obsahem je povinnost jednat pečlivě, s náležitými znalostmi, v obhajitelném zájmu obchodní korporace a s nezbytnou loajalitou (§ 51 odst. 1 ZOK). Jedná se o základní požadavky na způsob výkonu funkce člena statutárního orgánu. Současně zakotvuje i povinnost člena statutárního orgánu obchodní korporace, aby sám posoudil, zda je péče řádného hospodáře schopen. Shledá-li, že této péče schopen není, je jeho povinností z funkce odstoupit. V opačném případě by se dopustil jejího porušení (§ 159 odst. 1 ObčZ).

Jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto článku, v právní praxi se setkáváme se dvěma odbornými přístupy na vztah péče řádného hospodáře a povinnosti loajality.

První z těchto přístupů zastává názor, že povinnost loajality je součástí péče řádného hospodáře, a existuje tudíž v rámci péče řádného hospodáře jako jedna z jejích významných součástí vedle pečlivosti a potřebných znalostí. Jedná se o přístup většinový zastávaný například O. Řeháčkem9 či J. Vítkem10. Zastánci tohoto přístupu uvádí, že dojde-li členem statutárního orgánu obchodní korporace k porušení povinnosti loajality, dojde současně i k porušení péče řádného hospodáře. O. Řeháček k tomuto uvádí, že „péči řádného hospodáře je třeba chápat jako kvalitu, se kterou musí loajální člen představenstva vykonávat svou činnost. Není-li člen představenstva ke společnosti loajální, nejedná-li tedy v zájmu společnosti, nemůže být považován ani za řádného hospodáře.“11 Zde považuji za důležité upozornit, že jelikož povinnost loajality je součástí péče řádného hospodáře, porušením péče řádného hospodáře nedochází k přímému porušení povinnosti loajality. Není vyloučeno, aby nastala situace, kdy člen statutárního orgánu sice poruší svým jednáním péči řádného hospodáře, avšak jeho jednání bude zcela loajální vůči obchodní korporaci, v níž vykonává svou funkci.

Druhý přístup, jenž je zastáván například S. Mancelovou, uvádí, že povinnost loajality je povinností, která stojí vedle péče řádného hospodáře. Svůj názor zakládá na skutečnosti, že povinnost loajality je fiduciární povinností, a jedná se tak o povinnost, která je založena na důvěře mezi povinným a oprávněným, respektive mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, že bude vykonávat funkci v souladu s jejími zájmy. Oproti tomu péče řádného hospodáře je dle S. Mancelové „zákonem označená míra péče, která se může měnit, může mít různý obsah“.12 Z uvedeného se potom dovozuje, že není možné, aby povinnost loajality byla součástí péče řádného hospodáře, když každá z těchto povinností má odlišný charakter. K tomu doplňuje, že „konkrétní obsah péče řádného hospodáře se bude v různých právních vztazích měnit. Kdežto povinnost loajality je neměnná. Vždy bude mít stejný obsahový význam. Povinnost konat v zájmu oprávněné osoby, osoby, která pověřila osobu povinnou zařízením, obstaráním, správou určité záležitosti.“13

Tyto dva právní přístupy na problematiku vztahu povinnosti loajality a péče řádného hospodáře mají významný dopad při posuzování, zda osoba jednala s péčí řádného hospodáře, či nikoliv. V prvním případě je možné jednat s péčí řádného hospodáře pouze tehdy, jedná-li člen statutárního orgánu loajálně vůči obchodní korporaci. Dle druhého přístupu může člen statutárního orgánu obchodní korporace jednat s péčí řádného hospodáře a současně nejednat loajálně vůči obchodní korporaci, jejíhož statutárního orgánu je členem. V tomto případě však nemůžeme tvrdit, že nejednal s péčí řádného hospodáře, jelikož dle zastánců tohoto přístupu se jedná o zcela odlišné povinnosti.14

Osobně se přikláním k názoru první skupiny – tj. že povinnost loajality je součástí péče řádného hospodáře. Za důležitý argument pro své tvrzení považuji skutečnost, že povinnost loajality člena statutárního orgánu je zakotvena v § 51 odst. 1 ZOK. Uvedené ustanovení vymezuje, co si zákonodárce představuje pod pojmy „jednat pečlivě a s potřebnými znalostmi“, když stanoví, že „pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.“ Z uvedeného vyplývá povinnost člena statutárního orgánu obchodní korporace jednat při obchodním vedení obchodní korporace vždy tak, aby jednal s nezbytnou loajalitou. Tato podmínka musí být splněna u každého jeho jednání. Současně lze ze znění zákona o obchodních korporacích15 dovodit, že jednání, které je učiněno sice pečlivě s potřebnými znalostmi, avšak nikoli s nezbytnou loajalitou, nemůže být považováno za jednání, které je v zájmu obchodní korporace a které by se dalo považovat za jednání s péčí řádného hospodáře.

Povinnost loajality jakožto součást péče řádného hospodáře má bránit členovi statutárního orgánu obchodní korporace jednat v rozporu se zájmy obchodní korporace, v jejímž statutárním orgánu vykonává svou funkci. Zatímco péče řádného hospodáře je pojem daleko širší, když vedle povinnosti jednat s nezbytnou loajalitou zakotvuje povinnost jednat informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace.16

Výše uvedené považuji za jasný důkaz toho, že povinnost loajality je neoddělitelná od povinnosti jednat s péčí a s náležitými znalostmi. To ostatně vyplývá i z výkladu komentáře k § 51 odst. 1 ZOK, který uvádí že, „porušil-li člen orgánu zákonem stanovenou povinnost loajality, nemůže se zprostit důsledků svého jednání poukazem na to, že jednal v dobré víře, a mohl rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace. Zákon tak vlastně stanoví, že neloajální jednání ve vztahu ke společnosti je vždy neobhajitelné a je třeba je vždy považovat za jednání, kterým je porušena péče řádného hospodáře.“17

IV. Projev povinnosti loajality ve statutárním orgánu

Samotná problematika povinnosti loajality statutárního orgánu obchodní korporace je zákonem pouze zmíněna a její obsah je pak zpravidla dovozován právní praxí. Velký význam pro vymezení povinnosti loajality statutárního orgánu obchodní korporace náleží judikatuře Nejvyššího soudu, která vymezuje její obsah, význam a hranice. Judikatura také stanoví, kdy člen statutárního orgánu obchodní korporace vykonává svou funkci vůči obchodní korporaci loajálně, a kdy nikoliv. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že povinnost nezbytné loajality je povinnost člena statutárního orgánu dát při rozhodování v rámci výkonu funkce člena statutárního orgánu přednost zájmům společnosti před zájmy vlastními či zájmy třetích osob, a to i před zájmy společníků obchodní korporace, kteří jej do statutárního orgánu zvolili.18

Povinnost loajality je povinností, která je součástí péče řádného hospodáře a kterou je člen statutárního orgánu obchodní korporace povinen dodržovat během výkonu své funkce. „Současně však nelze přehlížet, že osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc ‚24 hodin denně, 7 dní v týdnu‘.“19 Člen statutárního orgánu obchodní korporace je tak povinností loajality vázán i mimo výkon činnosti související s funkcí člena statutárního orgánu, poněvadž i mimo výkon činnosti by měl jednat tak, aby nejednal v rozporu se zájmy obchodní korporace, jejíhož statutárního orgánu je členem. Tuto povinnost však není možné vnímat jako absolutní. To vyplývá jak ze samotného zákona o obchodních korporacích (§ 51 odst. 1 ZOK), který zakotvuje pouze nezbytnou povinnost loajality, tak ze skutečnosti, že není možné odmítat členovi statutárního orgánu hájit své vlastní zájmy, popřípadě zájmy svých blízkých. Uvedené vyslovil i Nejvyšší soud, který ve svém rozhodnutí stanovil, že „člen orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce. Řečené však neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy.“20 Dostanou-li se proto zájmy člena statutárního orgánu obchodní korporace do střetu se zájmy obchodní korporace, musí takový člen dle zákona o obchodních korporacích „informovat o tom bez zbytečného odkladu ostatní členy orgánu, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. To platí obdobně pro možný střet zájmů osob členovi orgánu obchodních korporací blízkých nebo osob jím ovlivněných nebo ovládaných“ (§ 54 odst. 1 ZOK). Tato oznamovací povinnost má vést k vyřešení střetu zájmů, aniž by byla způsobena škoda jeho stranám, kterými jsou člen statutárního orgánu obchodní korporace, popřípadě jeho osoby blízké či osoby jím ovládané na straně jedné a obchodní korporace, jejímž členem statutárního orgánu člen je, na straně druhé. Možným řešením střetu zájmu může být pozastavení výkonu funkce, popřípadě úplné odvolání z funkce, je-li střet zájmů trvalý.

Povinnost loajality člena statutárního orgánu můžeme chápat také v tom smyslu, že se jedná o povinnost, která nutí členy statutárního orgánu zdržet se všech pro společnost škodlivých jednání, a naopak jednat v situacích, za kterých by jejich nečinnost mohla způsobit obchodní korporaci škodu. Z toho pohledu můžeme povinnost loajality chápat jako povinnost, která má nepochybně dobrý vliv na výkon funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace a která zároveň zakládá určitý standard výkonu této funkce.

Hlavním účelem povinnosti loajality je zajištění věrnosti člena statutárního orgánu k obchodní korporaci, o jejíž záležitosti se stará. S tím souvisí i skutečnost, že člen statutárního orgánu je povinen dodržovat povinnost loajality k obchodní korporaci i po ukončení výkonu své funkce, respektive nesmí zneužít ty informace, které se při výkonu své funkce dozvěděl, a to ani po svém odvolání.21

 

1. Povinnost loajality při výkonu funkce člena statutárního orgánu ve více obchodních korporacích

Zákon nestanoví, zda v zájmu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace v souladu s povinností loajality může být osoba členem statutárního orgánu pouze v jedné obchodní korporaci. Proto mohou nastat situace, kdy jedna osoba bude vázána povinností loajality k několika obchodním korporacím zároveň.

Zákaz konkurence, který je jednou ze složek povinnosti loajality, nám dává pro výkon více souběžných funkcí člena statutárního orgánu obchodní korporace určitá omezení, která je nutno dodržovat, aby nic nebránilo výkonu funkce člena statutárního orgánu ve více obchodních korporacích souběžně. Takovým omezením je, že dotčené obchodní korporace nesmí mít obdobný předmět podnikání.22 Považuji však za vhodné upozornit, že skutečnost, že obchodní korporace nemají obdobný předmět podnikání, neznamená, že se jejich zájmy nemohou dostat do střetu. Z uvedeného důvodu musí být osoba vykonávající funkci člena statutárního orgánu ve více obchodních korporacích vždy na pozoru a vždy musí myslet na jednotlivé zájmy těchto obchodních korporací.

Dostane-li se člen statutárního orgánu obchodní korporace do střetu zájmů, je povinen o dané situaci bez zbytečného odkladu informovat ostatní členy statutárního orgánu, kontrolní orgán a nejvyšší orgán obchodní korporace (§ 54 odst. 1 ZOK). Obchodní korporace pak na základě takto poskytnuté informace může učinit určitá opatření, aby nedošlo k poškození jejích zájmů, jako například odvolání člena statutárního orgánu ze své funkce, pozastavení výkonu funkce nebo zvýšení kontroly nad dotčeným členem statutárního orgánu při výkonu jeho funkce. Na druhou stranu obchodní korporace nemusí na základě informace o střetu zájmů učinit vůbec žádná opatření, a člen statutárního orgánu tak bude nadále vykonávat svou funkci jako doposud. Důsledkem splnění informační povinnosti tak je, že „splní-li člen statutárního orgánu svoji informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 ZOK a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon jeho funkce, může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmů.“23

Závěrem této podkapitoly bych ráda zmínila, že člen statutárního orgánu obchodní korporace je povinen jednat v zájmu každé obchodní korporace, v jejímž statutárním orgánu vykonává svou funkci. Nesmí tedy upřednostňovat zájmy žádné z obchodních korporací, přičemž vztah k jedné nesmí ovlivnit vztah k dalším obchodním korporacím. Člen statutárního orgánu ve více obchodních korporacích je povinen jednat vůči všem obchodím korporacím, jejichž statutárního orgánu je členem, tak loajálně a věrně, jako by zastupoval pouze jednu z dotčených obchodních korporací.

 

2. Povinnost loajality statutárního orgánu vůči společníkům

Povinnost loajality člena statutárního orgánu je vnímána primárně jako povinnost člena statutárního orgánu obchodní korporace vůči obchodní korporaci, jejímž je členem. Někdy se však můžeme setkat i s názory, že vedle výše uvedené povinnosti stojí povinnost člena statutárního orgánu vůči společníkům obchodní korporace.24

Skutečnost, že tyto dvě povinnosti stojí vedle sebe, respektive že fungují obě současně, je velmi těžko představitelná, a to zejména z toho důvodu, že zájem obchodní korporace jako celku může být zcela odlišný od individuálních zájmů společníků obchodní korporace. Příkladem může sloužit situace, kdy se obchodní korporace rozhodne svůj zisk za uplynulé hospodářské období použít na zvýšení základního kapitálu za účelem podpoření podnikatelské činnosti a dosažení vyšších zisků v budoucnu. Na první pohled je toto jednání zcela v souladu se zájmy společníků, jelikož přece i oni mají zájem na růstu hodnot jejich podílů. Opak může nastat v momentě, kdy se některý ze společníků ocitne v situaci, ve které nemá zájem na zvyšování hodnoty svých podílů, a to například z důvodu náhlé potřeby získat finanční prostředky. Dotčený společník samozřejmě může následně svůj podíl v obchodní korporaci prodat. To ale neznamená, že je to v souladu s jeho zájmy.

Problematika povinnosti loajality člena statutárního orgánu vůči společníkům je složitá a je otázkou, zda vůbec můžeme o existenci takové povinnosti hovořit. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyslovil, že „jednatel dává při rozhodování při výkonu funkce přednost zájmům společnosti před zájmy společníka, který jej do funkce vahou svých hlasů prosadil, a nenechá se při výkonu působnosti jednatele ve společnosti s ručením omezeným tímto společníkem ovlivňovat.“25 Nejvyšší soud tak v uvedeném případě jasně vyslovil, že člen statutárního orgánu obchodní korporace musí vždy jednat v zájmu obchodní korporace, a nikoliv v zájmu jednotlivých společníků obchodní korporace, a to i tehdy, jedná-li se o společníka obchodní korporace, který jej do výkonu jeho funkce prosadil. To souvisí i se skutečností, že se zájmy jednotlivých společníků nemusí vždy shodovat, a pokud by člen statutárního orgánu jednal v souladu se zájmy společníka, který jej do jeho funkce prosadil, došlo by ke znevýhodnění ostatních společníků.

Dalším příkladem rozdílných zájmů společníků obchodních korporací je rozlišování na krátkodobé a dlouhodobé zájmy, když „někteří společníci (zpravidla ti diverzifikovaní) mohou preferovat značně rizikové jednání ze strany členů statutárních orgánů obchodní korporace, jiní společníci (nediverzifikovaní) naopak mohou preferovat z hlediska variability risku značně konzervativnější podnikatelské strategie.“26

Na shora uvedených příkladech lze demonstrovat problematiku povinnosti loajality člena statutárního orgánu obchodní korporace vůči společníkům. Pravděpodobnost, že zájmy všech společníků budou shodné, je natolik nepatrná, že reálnou aplikaci povinnosti loajality členů statutárních orgánů obchodních korporací vůči společníkům tak, jak je výše popsaná, považuji za zcela nemožnou. Na druhou stranu lze konstatovat, že jednání v zájmu obchodní korporace je současně jednáním v zájmu jednotlivých společníků obchodní korporace, jelikož řádným vedením obchodní korporace a naplňováním jejích zájmů dochází současně ke zhodnocování podílů společníků. Jedná-li tedy člen statutárního orgánu obchodní korporace loajálně vůči obchodní korporaci, jedná tak i loajálně vůči jednotlivým společníkům obchodní korporace.

V. Porušení povinnosti loajality statutárním orgánem

Odpovědnost a následky za porušení povinnosti loajality jsou totožné s odpovědností a následky za porušení péče řádného hospodáře. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že „člen představenstva odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti.“27 Člen statutárního orgánu obchodní korporace tak může být odpovědný pouze za takové jednání, kterým se při výkonu své funkce dopustil porušení povinnosti loajality. Naopak nemůže být obchodní korporací nucen hradit škodu, která jí vznikla sice v důsledku výkonu jeho funkce, avšak nedošlo-li k porušení povinnosti loajality, respektive k porušení péče řádného hospodáře.

 

1. Porušení povinnosti loajality

Nutným předpokladem pro vznik odpovědnosti za porušení povinnosti loajality člena statutárního orgánu je její porušení a následný vznik újmy obchodní korporaci, jímž je členem, přičemž mezi porušením povinnosti loajality a vzniklou újmou musí existovat kauzální nexus.28 Skutečnost, zda člen statutárního orgánu obchodní korporace skutečně jednal v souladu s povinností loajality je, jak uvádí M. Zvára, „vždy nezbytné posoudit s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti“.29 Jelikož se jedná o odpovědnost za porušení zákonné povinnosti, postačí, dojde-li k porušení povinnosti loajality členem statutárního orgánu z nedbalosti, jak ostatně vyplývá ze znění § 29112912 ObčZ.

K samotnému posuzování, zda bylo určité jednání člena statutárního orgánu obchodní korporace vůči obchodní korporaci loajální, či nikoli, dochází zpravidla před soudem. Specifickým znakem tohoto soudního řízení je obrácené důkazní břemeno (§ 52 odst. 2 ZOK). Je ale nutné zdůraznit, že přenesení důkazního břemene nemůže být společníky obchodních korporací libovolně zneužíváno v neprospěch členů statutárních orgánů. Pohl zdůrazňuje že „přenesení důkazního břemene na statutární orgán o tom, že jeho konkrétní jednání či opomenutí nebylo porušením povinnosti řádného hospodáře, nastává totiž až poté, kdy jsou poškozeným prokázány základní předpoklady pro přiznání práva na náhradu škody. Poškozený tedy musí prokázat, že se jeho majetek prokazatelně zmenšil, a musí tedy prokázat skutečnou škodu.“30 Z uvedeného lze dovodit závěr, že k přenesení důkazního břemene na člena statutárního orgánu („škůdce“) musí existovat důkazy o škodě způsobené obchodní korporaci nebo jednotlivým společníkům. Ostatně jak zdůrazňuje Nejvyšší soud, „k přenosu důkazního břemene dochází pouze co do povinnosti jednatele či člena představenstva prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře. Ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním, je důkazním břemenem zatížen ten, kdo se náhrady škody domáhá.“31

Zákon o obchodnich korporacích32 myslí i na situace, kdy nebude možné po členovi statutárního orgánu obchodní korporace spravedlivě požadovat, aby sám nesl důkazní břemeno. Pro takový případ ponese důkazní břemeno obchodní korporace sama. P. Hampel33 zdůrazňuje, že se jedná o významné hledisko spravedlnosti, které se využije v případech, kdy je argumentace, že byla porušena povinnost loajality členem statutárního orgánu, postavena na tvrzeních, která s ohledem na důkazní nouzi nemůže člen statutárního orgánu sám vyvrátit. K takové situaci zpravidla dojde tehdy, když škůdce již nevykonává funkci člena statutárního orgánu, a nemá tak přístup k potřebným dokumentům.

K porušení povinnosti loajality je rovněž vhodné zmínit skutečnost, na kterou upozorňuje L. Novotná Krtoušová,34 a totiž, že porušením povinnosti loajality se člen statutárního orgánu fakticky dostává do střetu zájmů. Současně upozorňuje na skutečnost, že není zcela jasné, co konkrétně je následkem jeho porušení, když uvádí, že „konflikt zájmů nemusí mít v některých případech žádný následek, může jím být neplatnost právního jednání osoby, která v konfliktu zájmu jedná, nebo je také myslitelné, že právní jednání člena statutárního orgánu právnické osoby nebude právnické osobě za určitých podmínek přičítáno.“35

Významnou a zároveň spornou otázkou napříč odbornou veřejností zůstává, zda se v případě porušení povinnosti loajality jedná o porušení povinnosti smluvní, či zákonné. Mezi zastánce porušení povinnosti loajality jako zákonné povinnosti patří například T. Dvořák36 nebo I. Štenglová a B. Havel, kteří považují postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace za soukromý úřad svého druhu, tvořený na základě zákona, přičemž smluvně je pouze obsazován.37 Opačný názor zastává J. Lasák,38 který svůj názor opírá o skutečnost, že samotný vznik funkce člena statutárního orgánu je důvodem pro uzavření smlouvy mezi novým členem statutárního orgánu a obchodní korporací.

Osobně se přikláním k názoru, že se jedná o povinnost zákonnou, jelikož se jedná o výkon funkce, která je vykonávána na základě zákona. Zde se ztotožňuji s názorem L. Novotné Krtoušové,39 která uvádí, že bez statutárního orgánu není obchodní korporace schopná vytvářet a projevovat svou vůli, z čehož dovozuje, že se jedná o zákonné zastoupení. K uvedenému bych doplnila, že povinnost loajality je povinnost, jež je stanovená zákonem. Současně ji není možné vyloučit. Z těchto důvodů proto dovozuji, že porušení povinnosti loajality je porušení povinnosti zákonné.

Odpovědnost za porušení povinnosti loajality nemůže být vyloučena ani uzavřením smlouvy o výkonu funkce. Jak ostatně tvrdí L. Novotná Krtoušová: „člen statutárního orgánu může se společností uzavřít smlouvu o výkonu funkce, ta však nesmí snížit standard péče řádného hospodáře a omezit odpovědnost za jeho porušení, taková ujednání by byla zdánlivá podle § 53 odst. 2 ZOK.“40 S ohledem na výše uvedené se pro odpovědnost za porušení povinnosti loajality použijí § 2910 a násl. ObčZ zakotvující povinnost škůdce nahradit poškozenému, co svým jednáním způsobil. Z tohoto, dle mého názoru, můžeme lehce dovodit, že se jedná o odpovědnost subjektivní. Tento závěr dovozuji ze skutečnosti, že k porušení povinnosti loajality dojde tehdy, když člen statutárního orgánu vykonává funkci v rozporu s touto povinností, přičemž k takovému jednání může dle mého dojít pouze zaviněně. Je ale možné se setkat i s řadou názorů, že se jedná o odpovědnost objektivní. Například J. Vítek upozorňuje na to, že se jedná o objektivní odpovědnost s výrazně subjektivně konstruovanými liberačními důvody. Takovým liberalizačním důvodem může být nepředvídatelná a neodstranitelná překážka, která brání výkonu funkce v souladu s péčí řádného hospodáře, tedy i v souladu s povinností loajality, a která není závislá na vůli a nedošlo k ní v důsledku jednání škůdce. Tímto dochází i k vyloučení odpovědnosti.

 

2. Následky porušení povinnosti loajality

Následky, ke kterým dojde v důsledku porušení povinnosti loajality člena statutárního orgánu, jsou zakotveny v zákoně o obchodních korporacích (§ 53 odst. 2 ZOK). Ten navazuje na obecné ustanovení občanského zákoníku, který zní: „Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích“ (§ 2951 odst. 1 ObčZ).

Zákon o obchodních korporacích rozlišuje dvě kategorie následků porušení povinnosti loajality, a to vydání prospěchu a vypořádání újmy. Získal-li člen statutárního orgánu prospěch v důsledku porušení povinnosti, je povinen jej vydat obchodní korporaci. Není-li však vydání prospěchu možné, nahradí jej člen statutárního orgánu obchodní korporaci v penězích. K tomu je důležité doplnit, že k zakladatelskému právnímu jednání, jinému vnitřnímu předpisu nebo dohodě mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, které omezují odpovědnost člena statutárního orgánu za porušení povinnosti loajality, se nepřihlíží.41 Jak ostatně vyplývá ze zákona o obchodních korporacích42, „z dotčeného ustanovení pak a minore ad maius vyplývá, že tuto odpovědnost nelze ani zcela vyloučit“.43 Z uvedeného lze dovodit, že člen statutárního orgánu je vždy odpovědný za porušení povinností loajality a možnost prominutí újmy by byla zcela v rozporu se záměrem chránit zájem obchodní korporace.

Povinnost uhradit škodu nemusí vymáhat pouze poškozená obchodní korporace, ale i další společníci či věřitelé obchodní korporace. Společníci mohou vymáhat náhradu újmy pomocí tzv. derivativní žaloby, která je upravena speciálně pro každou formu obchodní korporace zvlášť.44 Věřitelé pak mohou vymáhat své dluhy přímo na škůdci za předpokladu, že člen statutárního orgánu škody obchodní korporaci nenahradil, ač tak učinit měl, a pokud se splnění svého dluhu nemohou na obchodní korporaci domoci.

Člen statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění povinností obchodní korporace, „jestliže bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku a člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládané“ (§ 68 odst. 1 ZOK). Podle citovaného ustanovení tak na člena statutárního orgánu může přejít ručení za splnění povinností obchodní korporace, které sama, v důsledku výkonu funkce škůdce, splnit nemůže. Smyslem tohoto ustanovení je nepochybně ochrana těch stran, které jednaly v dobré víře s poškozenou obchodní korporací. Obdobný význam má nepochybně povinnost vydat prospěch získaný v souladu se smlouvou o výkonu funkce na výzvu insolvenčního správce v rámci insolvenčního řízení, ocitla-li se obchodní korporace v úpadku, kterému se členové statutárního orgánu nepokusili předejít (§ 62 odst. 1 ZOK).

V závěru této podkapitoly považuji za důležité zmínit, že v některých případech může porušením povinnosti loajality dojít ke vzniku trestněprávní odpovědnosti, a to konkrétně podle § 220221 TrZ upravujících trestné činy spočívající v porušení povinností při správě cizího majetku.

 

3. Smlouva o vypořádání újmy

Možným nástrojem pro urychlení vypořádání újmy, která byla škůdcem způsobena, je vypořádání podle smlouvy uzavřené mezi členem statutárního orgánu, který ji způsobil, a obchodní korporací. Takovou smlouvou je smlouva o vypořádání újmy.

Jedná se o možnost „smírně se dohodnout o vypořádání vzniklé újmy bez nutnosti žalovat povinnou osobu“,45 čímž dochází k velkému ulehčení při vymáhání újmy způsobené obchodní korporaci. Současně dochází k podstatnému „zjednodušení situace, neboť nesplní-li člen orgánu závazky plynoucí pro něj z dohody, lze se u soudu domáhat splnění závazků z ní, aniž by bylo třeba žalovat na náhradu vzniklé újmy a prokazovat předpoklady vzniku povinnosti hradit újmu.“46

K účinnosti smlouvy o vypořádání újmy je nezbytný souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace. Tento souhlas musí být přijat dvoutřetinovou většinou hlasů všech společníků (§ 53 odst. 3 ZOK). K vyslovení uvedeného souhlasu může dojít jak před samotným uzavřením smlouvy o vypořádání újmy, tak i následovně až po jejím uzavření. Nutno upozornit, že dojde-li k udělení souhlasu před uzavřením smlouvy, tak nejvyššímu orgánu poškozené obchodní korporace „musí být známy podmínky uzavíraní smlouvy a smlouva nesmí být následně uzavřena za jiných podmínek“.47 V opačném případě by se nemohl udělený souhlas na uzavřenou smlouvu vztahovat, a proto by bylo nutné k nabytí účinnosti smlouvy o vypořádání újmy udělit souhlas nový.

Zákon o obchodních korporacích (§ 53 odst. 4 ZOK) umožňuje, aby souhlas s uzavřením smlouvy o vypořádání újmy byl zrušen ze strany soudu, a to prohlášením neplatnosti smlouvy. Současně, aby nedošlo k nemožnosti vymožení náhrady újmy obchodní korporace v důsledku promlčení lhůty pro uplatnění práva na náhradu újmy, běží ode dne právní moci rozhodnutí o neplatnosti souhlasu nejvyššího orgánu s uzavřením smlouvy o vypořádání újmy nová promlčecí lhůta.

Spornou otázkou pouze zůstává, zda je možné, aby se na základě smlouvy o vypořádání obchodní korporace zcela vzdala vypořádání újmy ze strany škůdce. Dle I. Štenglové a B. Havla48 takové ujednání možné není, jelikož újma způsobená škůdcem se mimo obchodní korporaci a jejích společníků může dotýkat i věřitelů poškozené obchodní korporace. Z uvedených důvodů uvádí, že je vždy nutné vypořádat újmu, kterou škůdce obchodní korporaci způsobil, alespoň částečně. Shodný názor zastává i A. Rozehnal, když uvádí, že „smlouvou o vypořádání újmy se nelze zcela vzdát náhrady újmy“,49 jelikož taková smlouva, na základě které by se obchodní korporace zcela vzdávala vydání náhrady újmy, by byla neplatná. Nevylučuje ale pouze částečné uhrazení újmy.

Mezi zastánce opačného názoru patří J. Lasák. Jeho hlavním argumentem je skutečnost, že smlouva o vypořádání újmy musí být schválena dvoutřetinovou většinou všech společníků. To je podle něj důkazem, že se nejedná pouze o způsob vypořádání újmy, ale i o možnost rozhodnout jinak – tj. rozhodnout o vzdání se nároku na náhradu újmy. Uvedené doplňuje tvrzením že „nedává valného smyslu prohlašovat za neplatnou dohodu o vypořádání, která pouze nastaví splátkový kalendář toho, jak má člen orgánu obchodní korporace nahradit újmu, kterou jí způsobil porušením péče řádného hospodáře.“50 Dle názoru J. Lasáka lze vypořádat újmu v důsledku porušení povinnosti loajality i jiným způsobem než vydáním prospěchu a nahrazením újmy. Nicméně zde zůstává otázka, zda by nedošlo k negativním dopadům na věřitele obchodní korporace, pokud by se v důsledku porušení povinnosti loajality staly jejich pohledávky nevymahatelné. Tady však J. Lasák argumentuje tím, že věřitelé se mohou domáhat u soudu prohlášení neplatnosti smlouvy o vypořádání újmy za předpokladu, že by k takové situaci došlo.51 Obdobný názor zastává i J. Vítek, který uvádí, že „ve svém důsledku pravidlo odst. 3 znamená, že valná hromada může také rozhodnout o tom, že náhrada nebude prakticky žádná, tedy ve svém důsledku o udělení tzv. absolutoria.“52 Odstavcem 3 ve výše uvedené citaci je myšlen § 53 odst. 3 ZOK, dle kterého je pro přijetí smlouvy o vypořádání újmy nutný souhlas dvoutřetinové většiny všech společníků.

Smlouva o vypořádání újmy může být efektivním a rychlým způsobem vypořádání újmy a vydání prospěchu, který člen statutárního orgánu obchodní korporace získal v důsledku porušení povinnosti loajality. Při jejím uzavírání však, dle mého názoru, musí být zkoumáno, zda obchodní korporace bude schopna plnit závazky, které ji v souvislosti s porušením povinnosti vznikly. Pokud ano, dokáži si představit, že dojde ke vzdání se nároku na náhradu újmy ze strany obchodní korporace. Bude-li naopak hrozit, že se pohledávky věřitelů stanou nedobytné, bude nutné, aby náhrada újmy byla vypořádána alespoň částečně. Na druhou stranu pro využití tohoto způsobu vypořádání mezi škůdcem a poškozenou obchodní korporací může být nepřekonatelnou překážkou oboustranná neochota se na jejím uzavření dohodnout – ať ze strany škůdce, který nebude chtít uznat porušení své povinnosti, tak ze strany samotné obchodní korporace.

Význam smlouvy o vypořádání újmy vidím v tom, že v důsledku jejího uzavření nemusí dojít k přetrhání vztahů mezi škůdcem a obchodní korporací. Dovedu si představit, že v případě mimořádně schopného člena statutárního orgánu zůstane škůdce i po porušení své povinnosti loajality a následném splnění povinností ze smlouvy o vypořádání újmy nadále ve výkonu své dosavadní smlouvy, i když pravděpodobně pod větším dohledem než doposud.

VI. Závěr

Povinnost loajality je nepostradatelnou povinností člena statutárního orgánu, jejímž hlavním cílem je zajistit, aby členové statutárního orgánu nezneužívali výkonu své funkce ve svůj vlastní prospěch a vždy jednali loajálně a v zájmu obchodní korporace. Současně má zaručit, aby člen statutárního orgánu nezneužíval své postavení a svou funkci ve prospěch třetí osoby. Tím zakotvuje určitou kvalitu výkonu funkce člena statutárního orgánu.

Pro rozsah kvality povinnosti loajality má nepochybně význam zákonné zakotvení povinnosti loajality jako „loajality nezbytné“, čímž dochází k vymezení rozsahu její míry, kterou je člen statutárního orgánu vázán. Současně tím dochází i k ochraně člena statutárního orgánu před nepřiměřenými požadavky na výkon jeho funkce. Zakotvením nezbytné povinnosti loajality došlo k zakotvení práva požadovat po členovi statutárního orgánu pouze takový výkon funkce, který je s ohledem na situaci přiměřený a který po něm lze rozumně požadovat.

Povinnost loajality však nestojí sama o sobě, ale je součástí péče řádného hospodáře, a to vedle povinnosti jednat informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace. Uvedené primárně vyplývá ze znění § 51 odst. 1 ZOK, které stanovuje, že jednání, které není učiněno s nezbytnou loajalitou, není možné považovat ani za jednání učiněné v souladu s péčí řádného hospodáře. Dalším argumentem odůvodňujícím, že povinnost loajality je součástí péče řádného hospodáře, je skutečnost, že výkon funkce člena statutárního orgánu, který je v rozporu s povinností loajality, je výkonem, který poškozuje obchodní korporaci. Takové jednání nemůže být považováno za jednání v souladu s péčí řádného hospodáře, poněvadž předpokladem péče řádného hospodáře je, že člen statutárního orgánu bude jednat tak, jak by jednala jiná rozumně pečlivá osoba. Tato osoba by zcela jistě nepoškozovala vlastní zájmy. Stejně tak člen statutárního orgánu, jestliže chce vykonávat svou funkci řádně, musí jednat v souladu se zájmy obchodní korporace a postupovat vůči ní loajálně. Z toho dovozuji závěr, že povinnost loajality je s péčí řádného hospodáře velmi úzce provázána, respektive je její součástí.

Z výše uvedeného důvodu se pak následky porušení povinnosti loajality shodují s následky za porušení péče řádného hospodáře. Nejběžnějšími následky jsou vydání prospěchu a vypořádání újmy. Specifickým prostředkem pro nápravu porušení povinnosti loajality je uzavření smlouvy o vypořádání újmy. Jedná se o smlouvu mezi škůdcem a poškozenou obchodní korporací, která má urychlit vypořádání újmy způsobené obchodní korporaci a předejít zdlouhavému a komplikovanému soudnímu sporu.

Specifickou otázkou, úzce související s porušením povinnosti loajality, je určení povahy povinnosti loajality. Osobně se přikláním k názoru, že se jedná o povinnost zákonnou, neboť obchodní korporace statutární orgán mít musí. Bez něj by totiž nebyla schopná vykonávat svou vůli a činit právní jednání. Současně zákon o obchodních korporacích vymezuje, který orgán je statutárním orgánem a jaké jsou požadavky na jednání jeho člena při výkonu funkce. Tato povinnost nemůže být žádným způsobem limitována, a to ani stanovami či smlouvou. Dále v případě jejího porušení zákon přímo zakazuje omezení odpovědnosti za její porušení.

Poslední, co považuji za důležité k vymezení povinnosti loajality dodat, je, že se jedná o odpovědnost subjektivní, když k porušení povinnosti loajality může dojít pouze zaviněně v důsledku pochybení člena statutárního orgánu, který nejednal loajálně k obchodní korporaci. Zde vycházím ze skutečnosti, že člen statutárního orgánu má při každém svém jednání zkoumat, co je v zájmu obchodní korporace, a podle toho činit svá rozhodnutí. Nejedná-li však loajálně k obchodní korporaci, ať úmyslně či z nedbalosti, jedná vždy zaviněně. Z uvedeného dovozuji, že odpovědnost za porušení povinnosti loajality je odpovědností subjektivní.



Poznámky pod čarou:

Autorka je advokátní koncipientkou v Advokátní kanceláři Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., v Praze.

Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 815–830. Dostupné on-line: https://beck-online.cz/.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008.

Hampel, P. Statutární orgán a jeho základní povinnosti. Rekodifikace a praxe, 2014, č. 14. Dostupné on-line: https://noveaspi.cz/.

Rozehnal, A. a kol. Obchodní právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 289.

Novotná Krtoušová, L. Odpovědnost členů statutárních orgánů právnických osob. Praha: Wolters Kluwer, 2019. Dostupné on-line: https://noveaspi.cz/.

Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1–654). Praha: Wolters Kluwer, 2014, k § 212. Dostupné on-line: https://noveaspi.cz/.

Tamtéž.

Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P. Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích․ Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 150–158. Dostupné on-line: https://beck-online.cz/.

Řeháček, O. Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 103.

Vítek. J. Odpovědnost statutárních orgánů obchodních společností. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 203.

Řeháček O. op. cit. sub 9, s. 103.

Mancelová, S. Loajalita a péče řádného hospodáře v akciové společnosti. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 48.

Mancelová, S. op. cit. sub 12, s. 47.

Mancelová, S. op. cit. sub 12, s. 92.

Tamtéž.

Tamtéž.

Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. op. cit. sub 8.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008.

K povinnosti loajality podle obchodního zákoníku. Profiprávo, 21. 3. 2019, dostupné on-line: https://profipravo.cz/index.php?page=article&id_category=10&id_article=261280&csum=3b0a06b7.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2695/2018.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4095/2016.

Vítek, J. op. cit. sub 10, s. 237.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015.

Sigmundová, M., Janák, M., Lomnický, R., Blažek Červenková, P. Péče řádného hospodáře v širším kontextu českého soukromého práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 53.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008.

Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, k § 51. Dostupné on-line: https://noveaspi.cz/.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011.

Mancelová, S. op. cit. sub 12, s. 77.

Zvára, M. Převod podílu ve společnosti s ručením omezeným a povinnost loajality. Obchodněprávní revue, 2016, č. 7–8. Dostupné on-line: https://beck-online.cz/.

Pohl, T. Odpovědnost statutárního orgánu obchodní společnosti za škodu. Bulletin advokacie, 2016, č. 6, s. 18.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn 29 Cdo 440/2013.

§ 52 odst. 2 ZOK.

Hampel, P. op. cit. sub 3.

Novotná Krtoušová, L. op. cit. sub 5.

Tamtéž.

Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 445.

Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 134.

Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. op. cit. sub 26.

Novotná Krtoušová, L. Zákaz konfliktu zájmů jako jádro fiduciární povinnosti loajality. Obchodněprávní revue, 2016, č. 6.

Tamtéž.

Rozehnal, A. a kol. op. cit. sub 4, s. 290.

§ 53 odst. 2 ZOK.

Balýová, L. Péče řádného hospodáře ve volených orgánech obchodních korporací ve světle rekodifikace. Obchodněprávní revue, 2014, č. 7–8. Dostupné on-line: https://beck-online.cz/.

Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. op. cit. sub 26.

Balýová, L. op. cit. sub 43.

Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. op. cit. sub 8, s. 160–163.

Tamtéž.

Tamtéž.

Rozehnal, A. a kol. op. cit. sub 4, s. 290.

Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. op. cit. sub 26, k § 53.

Tamtéž.

Vítek, J. op. cit. sub 10, s. 252.

Poznámky pod čarou:
*

Autorka je advokátní koncipientkou v Advokátní kanceláři Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., v Praze.

1

Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 815–830. Dostupné on-line: https://beck-online.cz/.

2

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008.

3

Hampel, P. Statutární orgán a jeho základní povinnosti. Rekodifikace a praxe, 2014, č. 14. Dostupné on-line: https://noveaspi.cz/.

4

Rozehnal, A. a kol. Obchodní právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 289.

5

Novotná Krtoušová, L. Odpovědnost členů statutárních orgánů právnických osob. Praha: Wolters Kluwer, 2019. Dostupné on-line: https://noveaspi.cz/.

6

Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1–654). Praha: Wolters Kluwer, 2014, k § 212. Dostupné on-line: https://noveaspi.cz/.

7

Tamtéž.

8

Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P. Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích․ Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 150–158. Dostupné on-line: https://beck-online.cz/.

9

Řeháček, O. Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 103.

10

Vítek. J. Odpovědnost statutárních orgánů obchodních společností. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 203.

11

Řeháček O. op. cit. sub 9, s. 103.

12

Mancelová, S. Loajalita a péče řádného hospodáře v akciové společnosti. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 48.

13

Mancelová, S. op. cit. sub 12, s. 47.

14

Mancelová, S. op. cit. sub 12, s. 92.

15

Tamtéž.

16

Tamtéž.

17

Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. op. cit. sub 8.

18

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008.

19

K povinnosti loajality podle obchodního zákoníku. Profiprávo, 21. 3. 2019, dostupné on-line: https://profipravo.cz/index.php?page=article&id_category=10&id_article=261280&csum=3b0a06b7.

20

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2695/2018.

21

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4095/2016.

22

Vítek, J. op. cit. sub 10, s. 237.

23

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015.

24

Sigmundová, M., Janák, M., Lomnický, R., Blažek Červenková, P. Péče řádného hospodáře v širším kontextu českého soukromého práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 53.

25

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008.

26

Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, k § 51. Dostupné on-line: https://noveaspi.cz/.

27

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011.

28

Mancelová, S. op. cit. sub 12, s. 77.

29

Zvára, M. Převod podílu ve společnosti s ručením omezeným a povinnost loajality. Obchodněprávní revue, 2016, č. 7–8. Dostupné on-line: https://beck-online.cz/.

30

Pohl, T. Odpovědnost statutárního orgánu obchodní společnosti za škodu. Bulletin advokacie, 2016, č. 6, s. 18.

31

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn 29 Cdo 440/2013.

32

§ 52 odst. 2 ZOK.

33

Hampel, P. op. cit. sub 3.

34

Novotná Krtoušová, L. op. cit. sub 5.

35

Tamtéž.

36

Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 445.

37

Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 134.

38

Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. op. cit. sub 26.

39

Novotná Krtoušová, L. Zákaz konfliktu zájmů jako jádro fiduciární povinnosti loajality. Obchodněprávní revue, 2016, č. 6.

40

Tamtéž.

41

Rozehnal, A. a kol. op. cit. sub 4, s. 290.

42

§ 53 odst. 2 ZOK.

43

Balýová, L. Péče řádného hospodáře ve volených orgánech obchodních korporací ve světle rekodifikace. Obchodněprávní revue, 2014, č. 7–8. Dostupné on-line: https://beck-online.cz/.

44

Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. op. cit. sub 26.

45

Balýová, L. op. cit. sub 43.

46

Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. op. cit. sub 8, s. 160–163.

47

Tamtéž.

48

Tamtéž.

49

Rozehnal, A. a kol. op. cit. sub 4, s. 290.

50

Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. op. cit. sub 26, k § 53.

51

Tamtéž.

52

Vítek, J. op. cit. sub 10, s. 252.