Jedním z nejpalčivějších nebezpečí anonymity právnických osob je její nezanedbatelný potenciál zvyšovat riziko páchání trestné činnosti. Netransparentní vlastnictví může sloužit jako mléčné sklo v případech legalizace výnosů z trestné činnosti, kdy s cílem zpřetrhat vazby mezi nelegitimně získanými prostředky a jejich původním zdrojem mohou být tyto zisky převáděny přes účty právnických osob, u kterých není dohledatelné, komu patří.¹ Právě z důvodu nedohledatelnosti identit vlastníků je obecně velmi složité empiricky zhodnotit, jak široce je anonymita vlastnictví zneužívána a jak vysoké škody skutečně vznikají v jejím důsledku.²

Je tedy zcela logické, že se vyvinula a nadále vyvíjí právní úprava cílená právě na preventivní transparentnost vlastnických struktur právnických osob. V českém právu existuje již delší dobu řada dílčích právních institutů napomáhajících k transparentnosti čítající například povinnost vést seznam společníků (§ 139 ZOK), respektive akcionářů (§ 264 ZOK), povinnost zapsat členy orgánů obchodních korporací do veřejného rejstříku (§ 10 VeřRej³), povinnost zakládat zprávu o vztazích [§ 66 písm. l) VeřRej] a další. Zcela zásadní je však poměrně nová úprava evidence skutečných majitelů, která po evropském vzoru vnesla do českého právního řádu novou povinnost vybraných entit jasně určit a posléze zapsat do centralizované evidence svého tzv. skutečného majitele. Právě kritická analýza této právní úpravy je předmětem tohoto článku.

Proces zjištění skutečného majitele je ve své podstatě investigativní činností uvnitř posuzované entity, jejíž výsledkem má být identifikace skutečného majitele v souladu se zákonnými předpoklady. Zatímco v některých situacích bude proces zjištění jednoznačný (například u akciové společnosti s jediným akcionářem, jenž je sám koncovým příjemcem veškerého majetkového prospěchu), v jiných může být komplikovanější v závislosti na komplexnosti posuzované vztahové struktury. OECD předkládá jako výchozí návod tzv. kaskádový test,⁴ dle kterého by zjištění mělo probíhat přibližně následovně:

Upozorňuji, že tento test je pouze hrubým náznakem kroků, které by evidující osoba měla konat. Daleko přesnější instrukce nalezneme v úvodních ustanoveních SkutMaj⁶, která nedovolí evidující osobě naslepo následovat pouze formální kritéria, nýbrž předpokládají vynaložení určitého úsilí při zhodnocení primárně materiálních znaků definice skutečného majitele, kterým jsou ty osoby, které jsou koncovým příjemcem, nebo osoby s koncovým vlivem․ Není však vyloučeno, že některá osoba bude splňovat podmínky obou těchto prvků.

Pro kontext je nutné uvést, že formální pojetí váže určení osoby skutečného majitele na předem stanovená exaktní kritéria.⁷ Toto pojetí předem počítá se souborem dostatečně konkrétně vymezených podmínek, dle kterých lze skutečného majitele jednoznačně identifikovat. Je zároveň založeno na předpokladu, že ve většině případů potřebuje jakákoliv fyzická osoba k výkonu kontroly nad společností ve větší či menší míře ingerenci ze strany veřejné moci.⁸ Formální pojetí se tedy nesoustředí na osobu, která skutečně vykonává rozhodující kontrolu nad společností, ale spíše na osoby, které jsou k tomu oprávněny ze zákona.⁹

Naopak materiální pojetí má za cíl zachytit pokud možno všechny fyzické osoby, které mohou rozhodujícím způsobem ovlivňovat chování společnosti či získávat z nich prospěch. Činí tak skrze vágnější kritéria a bere v potaz ekonomické reálie a jiné skutečnosti relevantní pro zhodnocení, zdali ta která osoba fakticky je či není skutečným majitelem.¹⁰

Hlavním rozdílem mezi formálním a materiálním pojetím je tedy skutečnost, že materiální pojetí je otevřenější a míní dále prověřovat výsledek formálního hlediska, k němuž přistupuje (spíše než jako k jednoznačnému řešení) jako k otevřené hypotéze, kterou je potřeba dále vyšetřit a buď potvrdit, nebo vyvrátit.¹¹ Předpokládá se, že za účelem tohoto zjištění bude nutné vynaložit značně větší úsilí než v případě formálního přístupu. Materiální pojetí na rozdíl od toho formálního totiž necílí na osoby, které by teoreticky měly být ex lege oprávněné k výkonu faktické kontroly, ale zkoumá, kdo tak doopravdy činí.¹²

SkutMaj pojem „skutečného majitele“ v prvé řadě váže na materiální rovinu, tj. na skutečný stav, přičemž platí, že je nutné jej posuzovat v racionálních mezích pravděpodobnosti.¹³ Až v druhé řadě poskytuje řešitelům otázky skutečného majitele oporu v podobě formálních znaků. Rozhodnutí zákonodárce stavět základ definice pojmu na méně určitém, šířeji působícím základu za výpomoci exaktněji vymezených formálních kritérií se jeví jako velmi praktické řešení. Domnívám se, že použití výhradně materiálního hlediska by mohlo v praxi působit interpretační i aplikační obtíže. Naopak spoléhat pouze na formální kritéria bez jakéhokoliv dalšího šetření by se sice mohlo zprvu jevit jako jednodušší a právně určitější východisko, nicméně výsledkem by zůstala neefektivní úprava opomíjející všechny předem neformulované skutečnosti. Kombinaci obou přístupů považuji za nejjistější krok k tomu zajistit, že oním pomyslným sítem propadne absolutní minimum neidentifikovatelných skutečných majitelů.

1. Koncový příjemce

Vázanost na možnost podílet se na majetkovém prospěchu je jednou z hlavních rovin skutečného vlastnictví, která je předvídaná nejen teorií materiálního pojetí a úpravou IV. AML Směrnice¹⁴,¹⁵ ale nově i SkutMaj. Ten zaceluje dosavadní legislativní mezeru v definici obsažené v LegVTrČ¹⁶ tím, že skutečného majitele identifikuje mj. podle možnosti mít přímo nebo nepřímo podstatnou část z celkového majetkového prospěchu, přičemž tento prospěch dále nepředává [§ 2 písm. c) SkutMaj]. Zde oceňuji, že český zákonodárce nejen napravil své pochybení a připojil složku majetkového prospěchu jakožto význačný znak skutečného majitele,¹⁷ ale zároveň konkretizoval, že kritérium prospěchu nelze hodnotit úzce formalisticky, nýbrž je nutné vyšetřit, zdali a komu se předmětný prospěch předává, případně kde takové předání končí.

SkutMaj v § 3 dále stanoví formální kritéria, podle kterých lze koncového příjemce rovněž identifikovat:

SkutMaj tedy do české úpravy zavádí neurčitý pojem tzv. „majetkového prospěchu“, který však není českému právnímu řádu cizí.¹⁸ Při určování skutečného vlastnictví se tedy posuzuje především ekonomická rovina prospěchu, přičemž výrazným indikátorem má být možnost získávání ocenitelné hodnoty, která zvětší majetek příjemce. Věcně se hodnotí, zda ta která osoba může nabýt prospěch, případně na základě jaké skutečnosti. Ačkoliv přitom může být posuzovaná osoba zcela pasivní a na generování prospěchu se nemusí nikterak podílet, předpokládá se, že si je přinejmenším svého postavení vědoma a případný prospěch ze své vůle chce přijmout.¹⁹ Zajímavým prvkem výše citovaného ustanovení je rozhodnutí zákonodárce výslovně rozdělit podíl na zisku, jiných vlastních zdrojích a podíl na likvidačním zůstatku. Stanovením procentuální hranice z celkového majetkového prospěchu tvořeného jak při činnosti, tak při likvidaci právnické osoby zákonodárce vhodně reflektuje skutečnost, že prospěch ze zániku právnické osoby a prospěch z činnosti právnické osoby jsou dvěma různými zdroji prospěchů, a mohou tak potenciálně proudit k různým osobám.²⁰

Použití vágnější terminologie v tomto kontextu interpretuji jako snahu nelimitovat skutečné vlastnictví pouze na formy prospěchu předvídané ZOK, kterými jsou podíl na zisku, jiných vlastních zdrojích nebo likvidačním zůstatku, jímž se věnuje druhý odstavec stejného ustanovení. Rozhodnutí zákonodárce rozdělit prospěchový prvek v úpravě na dvě části, kdy ponechává formulaci majetkového prospěchu otevřenou na straně jedné a konkretizuje zmíněné předpokládané formy prospěchu (například § 34 a 37 ZOK) na straně druhé, tedy hodnotím kladně.

Třetí odstavec pak postihuje nepřímé vztahy, které jsou pro skutečné vlastnictví nezřídka velmi důležité. Záměrem je vykládat relevantní nepřímé vztahy opět co nejšířeji, aby byly v ideálním případě zachyceny všechny formy propojení mezi jednotlivými osobami a mezi samotným prospěchem a konečným příjemcem takového prospěchu.²¹ SkutMaj nově upřesňuje, že prostředníky mohou být kromě fyzických a právnických osob i právní uspořádání, kterými chápe tuzemské a zahraniční svěřenské fondy [§ 2 písm. b) SkutMaj], tedy i uspořádání bez právní subjektivity.

SkutMaj tedy postihuje i nepřímé možnosti nabytí prospěchu, a to prostřednictvím řetězové nebo větvené struktury. Zatímco struktura řetězení zahrnuje propojení skrze na sebe sériově navázané osoby [§ 2 písm. g) SkutMaj], a vytváří tedy vertikální vztah, větvení je vztahem horizontálním a možnost prospěchu je nalézána v propojení vícera jednotlivých řetězení [§ 2 písm. h) SkutMaj].²²

Nepřímý podíl na prospěchu se v případě řetězení bude počítat ze součinů podílů na prospěchu [§ 3 odst. 3 písm. a) SkutMaj]. Pro ilustraci by se v případě Obr. 1 nepřímý podíl Osoby A na prospěchu Společnosti A spočítal jako součin všech podílů na prospěchu ve společnostech A, B a C, tedy zdola 0,9 * 0,7 * 1 = 0,63. Osoba A má tedy nepřímý podíl ve výši 63 % na prospěchu Společnosti A a splňuje kritéria skutečného majitele.

Nepřímý podíl na prospěchu celé vztahové struktury u větvení podle Obr. 2 získáme tak, že součiny z jednotlivých řetězení sečteme. Výpočet výše nepřímého podílu Osoby B na prospěchu Společnosti J se tedy vypočte jako [(1 * 1 * 0,8 * 0,05) + (1 * 1 * 0,7 * 0,05) + (1 * 1 * 1 * 0,2)], tj. 0,04 + 0,035 + 0,2 = 0,275. Výše nepřímého podílu Osoby B na prospěchu Společnosti J odpovídá 27,5 % a zde také splňuje kritéria skutečného majitele.

2. Osoba s koncovým vlivem

Druhá část definice skutečného majitele se soustředí na prvek kontroly a vymezuje osobu s koncovým vlivem tím, že „může bez pokynů jiného přímo nebo nepřímo uplatňovat rozhodující vliv“ [§ 2 písm. d) SkutMaj]. Dle důvodové zprávy mínil zákonodárce touto definicí jednak pokrýt aktivní složku řízení právnické osoby, jednak nalézt odpovídající úpravu pro výkon kontroly v konečném důsledku, jak ho předpokládá čl. 1 odst. 2 písm. b) V. AML Směrnice²³.²⁴

SkutMaj i pro osobu s koncovým vlivem stanoví v § 4 formální kritéria, která mají zjednodušit proces jejího zjištění:

(3) Na to, že fyzická osoba je osobou s koncovým vlivem v korporaci, ukazuje její přímý nebo nepřímý podíl na hlasovacích právech, který významně převyšuje podíly na hlasovacích právech ostatních osob, zejména je-li větší než 25 %.

SkutMaj – podobně jako LegVTrČ a ZOK – tedy nezužuje faktor rozhodujícího vlivu pouze na osoby, které ho fakticky vykonávají, ale postihuje též osoby, které mají pouhou možnost rozhodující vliv vykonávat. Definice obdobně jako u prospěchu konkretizuje rys konečnosti ovládání tak, že cílí na osoby, které mají možnost jednat dle svého uvážení bez pokynů jiného. Kontrolu, tj. uplatňování koncového vlivu, je v tomto kontextu nutné vykládat po vzoru ostatních materiálních prvků opět co nejšířeji, a zahrnuje tedy jak faktické řízení právnické osoby, tak i dílčí rozhodování o jejích záležitostech.²⁵

Ve formálních kritériích odkazuje SkutMaj na definici ovládajicí osoby ve smyslu § 74 ZOK, podle kterého platí, že se jedná o osobu, která může v obchodní korporaci přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Nadto se na osoby s koncovým vlivem uplatní i domněnky ovládání ve smyslu § 75 ZOK. Tyto domněnky ovládání obsažené v § 75 ZOK jsou domněnkami vyvratitelnými, tzn. je možný důkaz opaku, přičemž důkazní břemeno v těchto případech leží na osobě, která se za ovládající osobu považuje.²⁶ V praxi toto znamená, že existuje-li osoba, která splní podmínky vyvratitelné domněnky zakládající ovládání, nicméně skutečným majitelem není, bude muset tato osoba tvrdit, že navzdory aplikovatelnosti této domněnky skutečným majitelem není, a své tvrzení doložit odpovídajícími dokumenty. V tomto legislativním odkazu spatřuji velice praktické řešení, kdy se zákonodárce rozhodl použít již existující funkční úpravu s odpovídajícím obsahem, a platí tedy ex lege, že každá ovládající fyzická osoba je skutečným majitelem.²⁷ Pro úplnost je však vhodné upozornit také na relevanci nevyvratitelných domněnek obsažených v § 74 ZOK, zejména ve vztahu k identifikaci skutečného majitele obchodních korporací ve vertikálních podnikatelských uskupeních.

V druhém odstavci se SkutMaj věnuje korporacím, které nejsou ve své povaze obchodní (například spolky) a pro které společně s bytovými a sociálními družstvy SkutMaj určuje vyvratitelnou domněnku, dle níž se má za to, že osobou s koncovým vlivem v těchto subjektech jsou fyzické osoby, které jsou členem jejich statutárního orgánu. Ve spolcích se tedy bude jednat o předsedu spolku nebo o členy výboru spolku. Zdali má posuzovaný spolek individuální nebo kolektivní statutární orgán, vyčte řešitel otázky skutečného majitele zpravidla ze stanov (§ 243 ObčZ). V bytovém a sociálním družstvu se bude jednat o členy jejich představenstev (§ 705 ZOK). Na rozdíl od řadových členů mají tyto osoby možnost tyto zájmové subjekty fakticky řídit, tedy úprava vhodně předpokládá, že právě tyto osoby naplňují materiální definici osob s koncovým vlivem.²⁸

Již bez ohledu na druh korporace ve třetím odstavci SkutMaj uvádí, že významným poznávacím znamením osob s koncovým vlivem bude jejich přímý či nepřímý podíl na hlasovacích právech, který významně převyšuje podíly ostatních osob, a to zejména je-li větší než 25 %. Zpravidla tedy půjde o osoby, pro které bude skrze výkon práv spojených s podílem na hlasovacích právech jednodušší prosazovat své zájmy a rozhodnutí v souladu s těmito, přičemž významnost převýšení se dle mého bude posuzovat podle okolností individuálního případu.

O domněnky ovládání se SkutMaj opírá i při výpočtu výše nepřímého podílu na hlasovacích právech v případě řetězení a větvení.

U řetězení na Obr. 3 výši nepřímého podílu Osoby C na hlasovacích právech ve Společnosti M získáme tím, že vynásobíme jednotlivé podíly tak, že vyjma korporace, pro kterou podíly výši nepřímého podílu na hlasovacích právech počítáme, počítáme podíly splňující domněnku ovládání ve smyslu § 75 ZOK jako 100 % a podíly domněnku ovládání nesplňující jako 0 %, tedy odshora (1,0 * 1,0 * 0,9) = 0,9. Osoba C má tedy nepřímý podíl ve výši 90 % na hlasovacích právech ve Společnosti M.

Obr. 4 slouží pro ilustraci výpočtu výše nepřímého podílu na hlasovacích právech ve složitější vztahové struktuře zahrnující větvení. Výpočet výše nepřímého podílu na hlasovacích právech ve Společnosti X se v tomto případě vypočte následovně:

Větvení pak spočteme jako součet všech relevantních řetězů, tj. 0,05 + 0 + 0 = 0,05. Výše nepřímého podílu Osoby D na prospěchu Společnosti X odpovídá 5 %, a nesplňuje tedy kritéria skutečného majitele.

Zásadním rysem, kterým se výpočet výše nepřímého podílu na hlasovacích právech od výpočtu výše nepřímého podílu na prospěchu liší, je mezikrok započtení koeficientu 100 % nebo 0 % v závislosti na domněnce ovládání. SkutMaj dělí podíly na hlasovacích právech buď za zakládající ovládání, či nikoliv – pro účely kalkulace nepřímého podílu není nic mezi tím.²⁹

3. Nevyvratitelné domněnky

Malou revolucí v procesu zjištění osoby skutečného majitele je zavedení řady nevyvratitelných domněnek, které SkutMaj stanoví pro vybrané případy v § 5, 6 a 7. Ustanovení § 5 je záchranným kruhem v případech, kdy posuzovaná osoba skutečného majitele vůbec nemá (ve smyslu § 7 SkutMaj), nebo v případech, kdy nelze žádnou fyzickou osobu určit jako skutečného majitele ani při vynaložení veškerého úsilí, jež lze po evidující osobě rozumně požadovat. V těchto případech bude skutečným majitelem každá osoba ve vrcholném vedení korporace. Zda úsilí osob, jež pro účely evidence řeší otázku svého skutečného majitele, dosáhlo končin rozumných požadavků, se bude poměřovat dle kroků učiněných při zjišťování skutečného majitele, které evidující osoba pro tyto účely zaznamenává v souladu s § 8 odst. 2 SkutMaj. V praxi si lze tyto kroky představit jako interní vyšetřovací činnost, kdy entity využijí dostupné organigramy vlastnické struktury, seznamy společníků, zakladatelská právní jednání a další možné prostředky k identifikaci osob na relevantních pozicích včetně údajů dokládajících jejich postavení a práva s ním související.

Ustanovení je ve své podstatě ekvivalentem dosavadní úpravy § 4 odst. 4 písm. a) bod 4 LegVTrČ. Zákonodárce se nicméně rozhodl neinspirovat se touto úpravou a pro účely evidence se přiklonil k řešení, že tato domněnka bude domněnkou nevyvratitelnou, přičemž neomezí její aplikační rozsah na statutární orgány, ale ponechá tuto kategorii širší jako pojímající všechny osoby ve vrcholném vedení. Ustanovení dále potvrzuje, že se domněnka uplatní též v podřízené struktuře vztahů a v případech, kdy se mezi osobami s koncovým vlivem nachází rovněž osoba, která ex lege skutečného majitele nemá.

Nevyvratitelné domněnky předepisuje SkutMaj i pro určení skutečného majitele v případě fundací, ústavů a právních uspořádání, tj. svěřenských fondů. V těchto případech budou skutečnými majiteli také vždy osoby ve zvláštních postaveních ve vztahu k těmto subjektům. Na rozdíl od přístupu k obchodním korporacím, pro které je výchozím hlediskem zvoleno to materiální, je v případě jmenovaných právních uspořádání určujícím hlediskem to formální.³⁰ Není ovšem vyloučeno, že budou-li tyto osoby splňovat jak formální, tak materiální podmínky, bude rozhodnutí o tom, koho zapsat do evidence skutečných majitelů, nasnadě. V případech, kdy se v souladu s materiálními kritérii určí skutečným majitelem osoba odlišná od té splňující kritéria formální, se zapíšou obě. Zde je nutné hodnotit potřebnost úpravy s přihlédnutím k doposud dostupným legislativním řešením. Přestože český právní řád již zná nadační rejstřík, rejstřík ústavů a evidenci svěřenských fondů,³¹ a tedy již poskytuje mechanismy pro evidenci klíčových osob ve strukturách těchto subjektů, formalizaci postavení těchto osob také v úpravě institutu skutečných majitelů chápu jako snahu o maximální transparentnost v těchto ne vždy zcela průzračných strukturách a za tímto účelem snahu vychytat i ty údaje, které stávající rejstříky nevyžadují (například údaje o osobách, které nejsou obmyšlenými a v jejichž zájmu je svěřenský fond zřízen nebo spravován), a zveřejnit i ty údaje, které dosud veřejné nebyly.³²

Výtkou ve vztahu k těmto ustanovením je rovněž skutečnost, že se může stát, že budou v důsledku těchto nevyvratitelných domněnek do evidence zapsané také osoby, které ve skutečnosti nemají možnost vykonávat rozhodující vliv ani pobírat relevantní část zisku.³³

Poslední nevyvratitelnou domněnku stanoví poslední ustanovení části první SkutMaj. Ustanovení § 7 SkutMaj předepisuje negativní výčet subjektů, které skutečného majitele podle práva nemají. Kromě veřejnoprávních korporací a právnických osob zřizovaných výlučně státem nebo územními samosprávnými celky do této kategorie patří rovněž právnické osoby zřízené zákonem či mezinárodní smlouvou, státní a národní podniky, politické strany a hnutí a další. Pro úplnost si ve vztahu k procesu zjištění osoby skutečného majitele dovoluji upozornit na „Příručku evidování skutečných majitelů“, dostupnou na internetových stránkách Finančního analytického úřadu (dále pouze „FAÚ“), ve které Ministerstvo spravedlnosti České republiky ve spolupráci s FAÚ zpracovává celou řadu častých i méně obvyklých příkladů pro evidující osoby.

Pro účely celostního porozumění institutu je důležité alespoň stručně analyzovat také procesní stránku úpravy. Přechodná ustanovení SkutMaj stanoví, že následkem jeho účinnosti se předchozí evidence údajů o skutečných majitelích ve smyslu úpravy VeřRej považuje za evidenci skutečných majitelů (§ 59 SkutMaj). Všechny doposud zapsané údaje v evidenci údajů o skutečných majitelích se tedy 1. 6. 2021 automaticky převedou pod novou úpravu do „nové“ evidence. Mezi hlavní rozdíly mezi novou a původní evidencí patří zejména přeměna z neveřejného rejstříku na rejstřík částečně veřejný. V praxi to znamená, že vybrané údaje bude možné získat online kýmkoliv (obdobně jako údaje z živnostenského rejstříku či obchodního rejstříku), nicméně přístup k některým dalším údajům bude vázán na splnění podmínek. Například ke zveřejnění musí dát zapsaná osoba souhlas nebo žadatel musí osvědčit zájem v souvislosti s AML oblastí (§ 14 a 15 SkutMaj). Ke všem údajům budou mít volný přístup pouze soudy, notáři, orgány činné v trestním řízení a další subjekty taxativně vyjmenované v § 16 odst. 2 SkutMaj.

1. Povinnosti evidujících osob

Evidující osoby mají nově vytyčené hmotněprávní povinnosti, které blíže specifikují dílčí povinnosti související se zjištěním a zápisem skutečného majitele. Předně jde o povinnosti

Zatímco některé ze jmenovaných povinností ve své podstatě kopírují povinnosti stanovené pro právnické osoby v § 29b LegVTrČ, některé jsou nové a formulované specificky pro účely SkutMaj. Ne vždy však bude plnění těchto povinností jednoduché. Jako potenciálně problematické lze spatřovat plnění povinností získávat a uchovávat údaje o skutečných majitelích ve vztahu k nezletilým osobám.³⁵ Zatímco u dospělých osob je možné pečlivě uchovávat kopii občanského průkazu, nejsou-li dány zvláštní okolnosti předvídané jiným příslušným právním předpisem, občané mladší 15 let v České republice identifikační průkaz nemají. Jako řešení v těchto situacích bych volila cestu čestného prohlášení učiněného zákonným zástupcem (či jinou osobou oprávněnou jednat za nezletilou osobu), případně cestovního dokladu, je-li k dispozici. Zdali je zápis nezletilého do evidence skutečných majitelů dostatečným důvodem pro vydání jeho občanského průkazu, na žádost zodpoví případně správní praxe.³⁶

Obdobně jako § 29b LegVTrČ ani SkutMaj pro nesplnění těchto hmotněprávních povinností nestanoví jednotlivé korelující sankce. Zákonodárce se rozhodl nestanovit zde přestupky, jelikož uvážil, že se zde uplatní tzv. subsidiarita uplatňování odpovědnosti za přestupek, tedy že by měly být pro tyto případy použity méně invazivní zásahy veřejné správy.³⁷ S tímto nelze než souhlasit. Vzhledem k tomu, že se jedná o subsidiární povinnosti k primární povinnosti zjistit a provést zápis skutečného majitele do evidence, která je již sama v případě porušení stižena sankcí ve formě pokuty ve výši do 500 000 Kč (§ 55 SkutMaj), by se mi jevilo zakotvení přestupků pro porušení každé dílčí povinnosti jako nadbytečné. Otázkou však zůstává efektivita ukotvení této veřejnoprávní sankce, jejíž uložení nutně předchází soudní potvrzení porušení povinnosti a u přestupků evidujících osob navíc ještě uplynutí dodatečné lhůty.³⁸

2. Zápis skutečného majitele soudem

Řízení o zápisu skutečného majitele se zahajuje standardizovaným návrhem na zahájení řízení o zápisu (§ 20 SkutMaj), který lze podat elektronicky. V případech vyjma obchodních korporací a právních uspořádání však půjde podat také v listinné podobě. Řízení o zápisu nemůže zahájit soud ex offo – návrh na zahájení mohou podat pouze jmenované evidující osoby, přičemž nepodá-li evidující osoba návrh do 15 dnů ode dne, kdy jí povinnost vznikla, může tak případně učinit kdokoliv, kdo má na zápisu skutečného majitele právní zájem a kdo doloží potřebné listiny (§ 26 SkutMaj). Zákonodárce tímto přisuzuje řízení o zápisu dílčí rys rejstříkového řízení, kde rovněž mohou nastat situace, kdy absence jednání ze strany zákonem jmenovaného navrhovatele může poškozovat další osoby.³⁹ Připomínám však, že samotný zápis rejstříkovým řízením není.

Ve vztahu k formálním požadavkům § 21 SkutMaj vyžaduje, aby byl elektronický návrh podepsán způsobem odpovídajícím účinkům vlastnoručního podpisu. V případě elektronického dokumentu, kterým se právně jedná vůči veřejnoprávnímu podepisujícímu, SlužET⁴⁰ přisvědčuje takové účinky pouze zaručenému elektronickému podpisu. V praxi tak bude nejjednodušší, pokud navrhovatelé, jsou-li právnickými osobami zapsanými v obchodním rejstříku, zašlou vyplněný formulář s přílohami ze svých datových schránek, případně datových schránek právních zástupců z řad advokátů či daňových poradců, rozhodnou-li se pro zastoupení.

Za předpokladu, že neexistují důvody pro odmítnutí návrhu (§ 28 odst. 1 SkutMaj), soud rozhoduje o návrhu bez jednání rozhodnutím o zápisu. Oproti rejstříkovému řízení ve věcech zápisu údajů do obchodního rejstříku však soud v řízení o zápisu do evidence nevyzývá navrhovatele k opravě nebo k doplnění návrhu na zápis (§ 28 odst. 3 SkutMaj). Vyhoví-li však navrhovateli v plném rozsahu, provede zápis a vyrozumí o něm evidující osobu společně se zasláním úplného výpisu platných údajů z evidence (§ 31 SkutMaj).

Cílem úpravy je řízení před soudem maximálně zjednodušit a standardizovat.⁴¹ Soudy budou obdobně jako za účinnosti předešlé úpravy hodnotit v prvé řadě formální stránku návrhů. Jelikož je pro soudy nemožné fakticky ověřovat tvrzené informace, zúží se materiální hodnocení soudy pouze na ověření, zda jsou tvrzené údaje dostatečně podložené přiloženými listinami.⁴²

3. Zápis skutečného majitele notářem

Jedním z hlavních záměrů tvůrců SkutMaj bylo přesměrovat co největší část zápisové agendy na notáře.⁴³ Notáři již měli možnost zapisovat osobu skutečného majitele do evidence údajů o skutečných majitelích v režimu předešlé úpravy, nicméně byli striktně omezeni na ty případy, kdy skutečnosti zapisované do evidence měly původ v podkladovém notářském zápisu [§ 108 písm. a) VeřRej]. Tato podmínka nyní odpadá a skutečného majitele lze na žádost oprávněné osoby zapsat u notáře (za splnění dalších zákonem stanovených podmínek) i bez podkladového notářského zápisu (§ 34 SkutMaj).

Proces zápisu skutečného majitele notářem je oproti soudnímu zápisu výrazně méně formalizovaný. Postačí, aby oprávněná osoba podala žádost o zápis skutečného majitele a doložila notáři (v listinné či elektronické podobě) podklady osvědčující tvrzené skutečnosti (§ 34 odst. 1 SkutMaj). Nejsou-li důvody pro odmítnutí, vydá notář tzv. osvědčení pro zápis a následně provede zápis, a to zpravidla do tří pracovních dnů (§ 34 odst. 4 SkutMaj). Notář po provedení zápisu elektronicky zašle podkladové písemnosti soudu a žadateli vydá úplný výpis platných údajů z evidence.

Na rozdíl od zápisu soudem tedy bude proces zápisu notářem z velké části zjednodušen a díky třídenní lhůtě k provedení zápisu také urychlen.⁴⁴ Notáři na rozdíl od soudů také nebudou mít působnost v oblasti řízení o nesrovnalosti.

Věřím, že s ohledem na příbuznost této zápisové agendy k dosavadní činnosti notářů při provádění prvozápisů či změn zapsaných údajů v obchodním rejstříku nebude notářům tato agenda činit potíže. Mám za to, že za předpokladu, že dojde k pečlivé přípravě technického zázemí pro dálkový přístup notářů a že nedojde k zásadním technickým komplikacím, jako tomu bylo při přebírání agendy rejstříkových soudů notáři v minulosti,⁴⁵ může notářský aparát díky rozložení sil po všech krajích soudům od administrativní zátěže spojené se zápisy významně ulehčit.

4. Automatický průpis

Zcela zásadní novinkou, jež má též za cíl ubrat na administrativní zátěži spojené se zápisovou agendou, je zavedení automatického průpisu. Evidence skutečných majitelů má v případech, kde je to možné, přečerpat dostupné údaje z odpovídajících již existujících veřejných rejstříků. U tuzemských i zahraničních svěřenských fondů, fundací, ústavů a obecně prospěšných společností tedy dojde k automatickému průpisu již získaných údajů z evidence svěřenských fondů, nadačního rejstříku, rejstříku ústavů a rejstříku obecně prospěšných společností. Automaticky se propíšou ty údaje týkající se osob ve jmenovaných postaveních, přičemž v těchto případech půjde vždy o skutečné majitele určené na základě zákonných formálních kritérií (§ 6 SkutMaj). Samozřejmě není vyloučeno, aby evidující osoby tyto formálně určené skutečné majitele doplnily skrze zápis u příslušného soudu či notáře i o osoby dosud nezapsané splňující zákonné podmínky (včetně těch materiálních) – toto je naopak pro účely splnění povinnosti evidence naprosto žádoucí.

Pro obchodní korporace je zavedení automatického průpisu zajímavou novinkou, neboť velké skupině z nich možná odpadne povinnost činit ve vztahu k zápisu skutečného majitele jakékoliv kroky, jelikož relevantní údaje bude možné překlopit z obchodního rejstříku. Ke dni 3. 3. 2020 bylo v obchodním rejstříku zapsáno celkem 491 749 společností s ručením omezeným, z nichž 322 695 je jednočlenných. U více jak 65 % společností s ručením omezeným tedy proběhne automatický průpis jediného společníka (omezeno samozřejmě na fyzické osoby) a těmto by měly administrativní záležitosti spojené se zápisem skutečného majitele svépomocí zcela odpadnout. Ke stejnému dni bylo v obchodním rejstříku zapsaných 26 728 akciových společností, z nichž jediného akcionáře má 40 % (konkrétně 10 816) z nich. I tomuto významnému počtu akciových společností díky automatickému průpisu povinnost provést zápis odpadne.⁴⁶ Automatický průpis zde spoléhá na právní domněnku, že v těchto případech se prospěch dál nepředává či že daný akcionář či společník uplatňuje koncový vliv.⁴⁷ Je však nutné i zde zdůraznit, že stále platí, že automatický průpis nezbavuje evidujících osob povinnosti doplnit či nahradit automaticky propsané údaje těmi odpovídajícími skutkovému stavu (§ 40 SkutMaj).

Jelikož je dána priorita vůle evidujících osob,⁴⁸ rozhodnou--li se evidující osoby provést zápis skutečného majitele svépomocí u soudu či notáře, případně učinily-li tak vlastním zápisem v režimu předchozí úpravy, nastavily tím do budoucna, že zápis u nich bude vždy probíhat „ručně“, ledaže o automatický průpis do budoucna zažádají (§ 41 odst. 2 a § 61 SkutMaj).

5. Řízení o nesrovnalostech

Pojem „nesrovnalost“ používá SkutMaj pro případy, kdy byly údaje o skutečném majiteli z evidence skutečných majitelů vymazány bez náhrady, nejsou-li v souladu se skutečným stavem či nejsou-li zapsané žádné údaje [§ 2 písm. n) SkutMaj]. Orgánem příslušným pro řízení o nesrovnalostech je pouze soud. Je-li oznámena podložená nesrovnalost a nezareaguje-li evidující osoba odpovídajícím způsobem na výzvu k odstranění nesrovnalosti (§ 44 SkutMaj), soud ex offo zahájí řízení o nesrovnalosti a do evidence zapíše k předmětné osobě poznámku, že se ve vztahu k ní řeší nesrovnalost (§ 45 SkutMaj). Je-li nesrovnalost vyvrácena, do poznámky o nesrovnalosti se uvede výsledek rozhodnutí a poznámka se vymaže. Pokud se však nesrovnalost potvrdí, soud nahradí nesprávné údaje těmi odpovídajícími skutečnému stavu (§ 49 SkutMaj).

Vedle přestupků pojí SkutMaj s nesrovnalostmi další důsledky, a to zejména omezení výplaty podílu na prospěchu a omezení oprávnění vykonávat hlasovací práva a rozhodovat (§ 54 odst. 1 a 3 SkutMaj). Je judikatorně dovozeno, že obecně platí, že nemá-li osoba oprávnění rozhodovat o vnitřních poměrech společnosti, jsou jakákoliv jí učiněná rozhodnutí rozhodnutími nicotnými bez dalšího.⁴⁹ Rovněž je-li uložen jedinému akcionáři či společníkovi zákaz výkonu práv, rozhodnutí učiněná v rozporu s tímto zákazem budou stižena vadou nicotnosti.⁵⁰ Zákonodárce však rozhodl přímo se odklonit od této interpretace a stanovil, že rozhodnutí jediného společníka či jediného akcionáře učiněné v rozporu s výše uvedenými omezeními plynoucími z nesrovnalosti může být stiženo mírněji, a to neplatností (§ 54 odst. 4 SkutMaj). Důvodová zpráva k tomuto uvádí, že absence časového limitu pro soudní přezkum v řízení o nesrovnalosti by v kontextu nicotnosti v praxi přinášela až nepřiměřenou právní nejistotu.⁵¹

Dle mého názoru SkutMaj správně začlenil do základní definice skutečného majitele i prospěchový prvek, jenž dosud zůstal úpravou LegVTrČ bezdůvodně opomenut. Základní definici skutečného majitele zákonodárce staví na materiálním základu, dle kterého je na evidující osoby kladen nárok, aby se v prvé řadě pokusily identifikovat svého skutečného majitele v souladu s faktickým stavem, a to zvláště ve smyslu možnosti nabývat prospěch či uplatňovat v předmětné osobě rozhodující vliv. Tento materiální základ je zcela vhodně doplněn širokým spektrem podpůrných formálních kritérií, vyvratitelných i nevyvratitelných domněnek a početními pravidly, to vše přizpůsobené kontextu jednotlivých subjektů, jež by měly evidujícím osobám ulehčit proces zjištění osoby skutečného majitele a kalkulaci jejich podílů. Toto celkově přesnější vymezení vítám. Jedná se o vymezení s širokým záběrem, jehož cílem je lingvisticky maximálně vyčerpat formulovatelné situace a smířit se s tím, že propadnou pouze ty případy, u kterých je takové podchycení absolutně nemožné. Přestože jde o poměrně širokou síť, daří se úpravě v tomto znění řešit s jistotou některé dosud nevyjasněné případy.

Jak již bylo zmíněno výše, úprava institutu skutečného majitele v LegVTrČ stanoví povinnosti vyjmenovaným povinným osobám, u kterých se ve světle jejich činnosti předpokládá dostatečný znalostní i finanční kapitál, který lze na případnou identifikaci skutečných majitelů svých klientů vynaložit. Pro tyto osoby se jedná o zákonnou povinnost, která přímo souvisí s jejich podnikatelskou činností. Naopak pro účely SkutMaj se nad otázkou skutečného majitele budou zamýšlet i jednotliví podnikatelé, společníci a osoby angažující se v zájmových či účelově specifických právnických osobách a právních uspořádáních, u kterých je sice identifikace rovněž zákonnou povinností, ale nesouvisí s jejich podnikatelskou činností jako takovou. Je tedy zcela namístě klást na legislativu jim pro tyto účely určenou požadavek maximální srozumitelnosti. Formulačně hodnotím definice jednotlivých pojmů v § 2 SkutMaj vymezující znaky v dalších ustanoveních jako poměrně srozumitelné s malou výtkou směrem k výpočtu výše nepřímého podílu na prospěchu a nepřímého podílu na hlasovacích právech, kde se mohou pravidla pro kalkulaci jevit pro laika, který nedisponuje znalostmi o právních domněnkách zakládajících ovládání či dalších implikací plynoucích z propojení osob, jako složitější.

Již návrhy v legislativním procesu předvídaly zásadní změny v procesní stránce i technické řešení evidence skutečných majitelů. Mezi hlavní cíle nové úpravy patřilo propojení s dosavadními rejstříky a odklon významné části agendy ze soudních na notářské orgány a s tím spojené napojení dálkového přístupu. Výše analyzované změny považuji za vhodný způsob k dosažení těchto cílů a rozhodnutí efektivně využít již existující datový a lidský odborný kapitál a v závislosti na funkčnosti provedení věřím, že mohou v mnohém administrativu celého systému usnadnit. Vzhledem k mimořádné novosti úpravy však předvídám, že praxe odhalí další případné nedostatky úpravy a připustí další diskuzi nad jiným možným vývojem úpravy, která i vzhledem k aktuálnosti tématu rozhodně nekončí.