Čekejte, prosím...
A A A
[Právní rozhledy 13-14/2021, s. 473]
Lehkomyslný přístup dlužníka jako důvod neúspěšného oddlužení

Zkoumání lehkomyslného přístupu dlužníka je významným regulačním mechanismem během celého procesu oddlužení, avšak přes značný význam tohoto pojmu mu zatím nebyla věnována náležitá pozornost. Právní úprava poskytuje soudům při vyhodnocování lehkomyslnosti široký prostor pro volné uvážení. Soudy i přes formulační nedostatky obsažené v insolvenčním zákoně postupují při posuzování lehkomyslnosti dlužníka vcelku střízlivě a konzistentně.

JUDr. Ing. Jakub Backa, Praha*

I. Úvodem

Přijímané novely insolvenčního zákona1 postupně rozšiřují dostupnost oddlužení pro další skupiny dlužníků a zároveň zjednodušují zahájení samotného procesu oddlužení. Čím více se pravidla pro vstup do oddlužení liberalizují, tím více nabývají na důležitosti ustanovení insolvenčního zákona, která zajišťují dohled nad chováním dlužníka v průběhu samotného insolvenčního procesu. Odbornou veřejností je z tohoto pohledu rozebírán zejména institut nepoctivého záměru dlužníka, avšak významným důvodem pro zamítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení je dle § 395 odst. 2 InsZ také případ tzv. lehkomyslného přístupu dlužníka.2 Tento článek si klade za cíl blíže otázku lehkomyslného přístupu dlužníka analyzovat a zaplnit tak mezeru v odborné literatuře.

II. Lehkomyslnost a nedbalost

Český právní řád operuje s pojmem lehkomyslnost obvykle bez přímé návaznosti na pojem nedbalost. Lehkomyslnost v tomto pojetí nachází své uplatnění např. při definici lichvy,3 příp. jako podmínka pro zproštění odpovědnosti zaměstnavatele při pracovním úrazu.4 V těchto případech je lehkomyslnost obvykle definována jako situace, která spočívá „v nedostatku starosti o význam a dosah vlastního rozhodnutí“.5 „Lehkomyslnost je kategorií nedbalostní“,6 přičemž lehkomyslně jednající osoba si tedy možné následky svého jednání uvědomuje, avšak nepřikládá jim velkou důležitost.

Použití kombinovaného spojení „lehkomyslný nebo nedbalý přístup“ je v tuzemském právním řádu novinkou, přičemž není zcela jasné, co zákonodárce použitím tohoto sousloví sledoval. Lehkomyslnost bývá totiž, jak bylo uvedeno výše, v české právní nauce obvykle vykládána jako specifický případ nedbalostního jednání. Pokud by se měl také v insolvenčním zákoně uplatnit tento výklad, šlo by o absurdní duplicitu, kdy by zákonodárce sankcionoval nedbalý přístup dlužníka, zahrnující kromě jiného také případy lehkomyslnosti, a zároveň by lehkomyslnost uváděl jako samostatný typ jednání dlužníka odlišný od nedbalosti. Samozřejmě, nebylo by to poprvé, co by se do právního předpisu dostala nesmyslná formulace, avšak domnívám se, že v tomto případě lze dospět také ke smysluplnějšímu výkladu.

Vodítkem pro pochopení použitého sousloví mohou být zahraniční právní úpravy.7 Využívají pojmu lehkomyslnost pro jednání dlužníka, které obvykle české trestní právo považuje za vědomou nedbalost, zatímco pojem nedbalost (bez přívlastku) uplatňují pro popis jednání, které bývá v České republice považováno za nevědomou nedbalost.

Důvodová zpráva8 sice mlčí o tom, zda i český zákonodárce zamýšlel zavést do tuzemského insolvenčního práva nové pojmosloví pro vědomou a nevědomou nedbalost, avšak takový výklad je dle mého názoru jediný logicky možný. Do budoucna by bylo vhodné toto zmatení pojmů vyjasnit a cit. ustanovení upravit tak, aby buď využívalo zavedených pojmů vědomé a nevědomé nedbalosti, nebo v něm bylo jasně stanoveno, že lehkomyslné chování dlužníka je podmnožinou jeho možných nedbalostních jednání. Pro přehlednost a srozumitelnost právního řádu není prospěšné, aby docházelo k přejímání zahraničního názvosloví, které popírá zavedenou českou systematiku, navíc ještě bez náležitého odůvodnění a upozornění recipientů právních norem.

III. Obsahové hodnocení lehkomyslnosti a nedbalosti

Bez ohledu na to, ke kterému teoretickému dělení neúmyslného jednání se člověk přikloní, platí, že insolvenční zákon v cit. ustanovení sankcionuje jak vědomé, tak i nevědomé nedbalostní jednání dlužníka. Pro naplnění podmínky lehkomyslnosti a nedbalosti se tedy u dlužníka nevyžaduje úmysl. Při posuzování lehkomyslnosti, resp. nedbalosti,9 dlužníka bude nutné zohlednit jak objektivní, tak i subjektivní vymezení jeho nedbalostního jednání.

Ohledně subjektivní stránky by bylo možné u dlužníka argumentovat, že jakožto osoba obvykle práva neznalá, nemusí plně pochopit všechny nároky, které jsou na něj v oddlužení kladeny. Proti tomuto, pro dlužníka benevolentnímu, výkladu ale stojí podstata institutu oddlužení jakožto dobrodiní ve prospěch dlužníka. Tím, že se dlužník dobrovolně rozhodne pro cestu oddlužení (proti vůli dlužníka není možné oddlužení povolit), musí, resp. měl by, si být vědom nároků, které na něj proces oddlužení klade. Míra pečlivosti by tak neměla být posuzována pouze s ohledem na obecný rozsah znalostí a zkušeností konkrétního dlužníka, ale musí zohlednit také skutečnost, že dlužník se sám rozhodl postavit do role osoby žádající o oddlužení.

Z objektivního pohledu je nutné, aby dlužník dodržel míru pečlivosti, která odpovídá objektivním okolnostem situace, ve které se nachází. Soud by si měl zodpovědět otázku, zda by jednání, jehož se konkrétní dlužník dopustil, bylo obecně pro osobu v postavení dlužníka považováno za lehkomyslné či nedbalé. Neznamená to ale v žádném případě, že by soud nemohl přihlédnout ke specifickým okolnostem každého případu. Ostatně z tohoto důvodu také zákonodárce v rámci insolvenčního řízení opouští využívání výčtů při posuzování problematického jednání dlužníka10 a vydává se na cestu generálních klauzulí. Snižování míry kazuistiky vítám, jelikož soudní praxe sama dokáže vytvořit zobecnitelné návody, jak jednání dlužníka posuzovat. Zákonodárce by ale měl zároveň sledovat, zda nedochází k výrazným výkladovým odlišnostem mezi jednotlivými insolvenčními soudy. V případě posuzování lehkomyslnosti dlužníka jsem takové tendence ve své praxi dosud nepostřehl.

IV. Časové hledisko posuzování lehkomyslnosti

Soud má lehkomyslnost a nedbalý přístup dle insolvenčního zákona posuzovat pouze s ohledem na plnění povinností dlužníka v rámci insolvenčního řízení. Soud tedy není povinen, ale ani oprávněn, hodnotit při aplikaci tohoto ustanovení lehkomyslnost či nedbalost dlužníka spočívající v jednání, ke kterému došlo před podáním návrhu na povolení oddlužení. Jde o vcelku logickou podmínku, jelikož cílem oddlužení je nejen pomoci dlužníkům, kteří se do úpadku dostali bez vlastního zavinění, ale také napravit kající se hříšníky. Jak správně shrnul Nejvyšší soud,11 oddlužení je určeno také pro dlužníky,

„kteří si svou úpadkovou situaci sami přivodili svou lehkomyslností, marnotratností, gamblerstvím či jinou formou nezodpovědného hospodaření“.

Pokud by soudy musely odmítat povolení oddlužení lehkomyslným dlužníkům, zamezily by možnosti dostat se z dluhových pastí pro množství osob a popřely by základní myšlenku osobních bankrotů, jíž je poskytnutí druhé šance.

V. Vztah lehkomyslnosti a nepoctivého záměru

Od lehkomyslného přístupu dlužníka je nutné odlišit sledování nepoctivého záměru, který tvoří ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) InsZ samostatný důvod pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.12 Tento institut byl již v odborné literatuře podrobně rozebrán,13 omezím se proto pouze na vymezení vztahu mezi nepoctivým záměrem a lehkomyslným přístupem dlužníka.

Nepoctivý záměr obvykle představuje závažnější prohřešek dlužníka, jelikož na jeho straně předpokládá vyšší míru srozumění se závadností jeho jednání, než je tomu u lehkomyslnosti a nedbalosti. Tento závěr podporuje také skutečnost, že chování dlužníka před podáním insolvenčního návrhu je posuzováno právě prizmatem možného nepoctivého záměru, zatímco lehkomyslnost je vyhodnocována teprve po zahájení insolvenčního řízení. Lehkomyslné jednání před zahájením insolvenčního řízení tak netvoří důvod pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, zatímco sledování nepoctivého záměru ano. Tím ale není vyloučena situace, kdy lehkomyslné jednání dlužníka před podáním insolvenčního návrhu dosáhne až takové intenzity, že chování dlužníka bude vykazovat znaky sledování nepoctivého záměru. Ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) InsZ pak dojde k naplnění jiné podmínky pro nepřípustnost oddlužení, než je lehkomyslnost.

Vztah nepoctivosti a lehkomyslnosti lze načrtnout jako dva protínající se kruhy. Některé případy chování dlužníka budou lehkomyslné a nepoctivé zároveň, jiné budou pouze nepoctivé nebo pouze lehkomyslné. Tento závěr se vztahuje nejen k jednání dlužníka před zahájením insolvenčního řízení, ale také k jeho krokům v rámci řízení již probíhajícího. V rámci probíhajících řízení je ale již sankcionována jak nepoctivost záměru, tak také lehkomyslnost.

VI. Lehkomyslnost během oddlužení

1. Období do schválení oddlužení

 

Zkoumání lehkomyslnosti se neomezuje pouze na dobu od podání insolvenčního návrhu po povolení oddlužení. Důvody pro nepovolení oddlužení se totiž na základě § 405 odst. 1 InsZ překlápějí také do důvodů pro neschválení oddlužení.

 

2. Období do splnění oddlužení

 

Po schválení oddlužení již insolvenční zákon výslovně soudům neukládá povinnost zkoumat lehkomyslnost v přístupu dlužníka, avšak rozhodovací praxe soudů14 dovozuje, že dlužník se musí lehkomyslnému jednání vyhnout po celou dobu trvání insolvenčního řízení. S tímto výkladem souhlasím. Podporuje jej § 418 odst. 1 písm. a) InsZ, dle kterého je důvodem pro zrušení schváleného oddlužení případ, kdy „dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“. Lehkomyslný přístup dlužníka by jistě mohl být podřazen pod neplnění podstatných povinností v rámci schváleného způsobu oddlužení. Sankcionování lehkomyslného přístupu dlužníka během celého insolvenčního řízení je rovněž naplněním zásady spravedlivosti řízení závazně pro insolvenční řízení vymezené v § 5 písm. a) InsZ a také obecné právní zásady, že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti.15

 

3. Rozhodování o splnění oddlužení

 

Po poslední větší novele insolvenčního zákona účinné od 1. 6. 201916 najde hodnocení lehkomyslnosti dlužníkova přístupu své místo také na úplném konci oddlužení při rozhodování soudu o splnění oddlužení. Touto novelou byly redefinovány podmínky pro splnění oddlužení do 3, resp. 4 specifických případů,17 podle kterých je oddlužení splněno, pokud:

dlužník splatil nezajištěným věřitelům všechny jejich pohledávky;

dlužník do 3 let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům 60 % jejich pohledávek; nebo

„po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek“.

Podmínkou pro splnění oddlužení v tzv. 5letém režimu tedy je, aby dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. Pokud se dlužník během řízení dopustí lehkomyslného jednání, které sníží míru uspokojení jeho věřitelů, mělo by to představovat překážku pro rozhodnutí soudu o splnění oddlužení.

Zvolená formulace ale již neumožňuje, aby byla lehkomyslnost chování dlužníka posuzována v případech, kdy dlužník splatí 100 % nezajištěných pohledávek, příp. splatí 60 % pohledávek během prvních 3 let schváleného oddlužení. V těchto případech nemá soud možnost posuzovat lehkomyslnost jednání dlužníka, pokud oddlužení nebylo pro lehkomyslnost zrušeno před splněním jedné z těchto podmínek.

I pokud se dlužník v 5letém režimu oddlužení lehkomyslného jednání dopustil, nepředstavuje to automaticky překážku pro rozhodnutí o splnění oddlužení. Z formulace použité zákonodárcem totiž plyne, že pro rozhodnutí o nesplnění oddlužení je nutná kvalifikovaná forma lehkomyslnosti, která se projevila ve snížení uspokojení věřitelů dlužníka. Takovým případem by mohla být např. situace, kdy nezaměstnaný dlužník přistupuje lehkomyslně k hledání nového zaměstnání. Nebude sem ale patřit situace, kdy si dlužník řádně neplnil své informační povinnosti bez dopadu na míru uspokojení jeho věřitelů.

 

4. Rozhodování o osvobození od placení dluhů

 

I když z výše uvedeného plyne, že soud nemůže lehkomyslné jednání dlužníka nesnižující uspokojení věřitelů zohledňovat při rozhodování o splnění oddlužení, může mu takové chování sloužit jako důvod k nepřiznání osvobození dlužníka od placení zbývající části dluhů. Dle § 414 odst. 1 InsZ je podmínkou pro toto osvobození kromě rozhodnutí o splnění oddlužení také to, že „dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“. Je nabíledni, že lehkomyslný přístup k plnění povinností dlužníka nemůže být řádným a včasným plněním povinností dlužníka. Insolvenční soud by ale měl vždy posoudit závažnost transgrese dlužníka, jakož i kroky učiněné ke sjednání nápravy během oddlužení. Lehkomyslné jednání dlužníka během schváleného oddlužení by mělo být primárně řešeno v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu a insolvenčního správce v rámci plnění schváleného oddlužení. Soud by neměl rezignovat na průběžný dohled nad dlužníkem a odkládat hodnocení jeho chování až na konec celého procesu oddlužení. Bylo by totiž hrubě nespravedlivé, pokud by soud spolu s insolvenčním správcem dlužníka k řádnému plnění povinnosti kontinuálně nevyzýval a následně by na konci celého procesu oddlužení, pro dlužníka zcela nečekaně, rozhodl o neosvobození od plnění zbytku jeho dluhů.

 

5. Rozhodování o odejmutí osvobození

 

V soudní praxi se objevují jako obiter dictum názory,18 že lehkomyslný přístup dlužníka může být posuzován soudem také v souvislosti s odejmutím osvobození postupem dle § 417 InsZ. S tímto názorem nelze nesouhlasit, jelikož insolvenční zákon v předmětném ustanovení taxativně vyjmenovává případy vedoucí k odejmutí osvobození. Patří mezi ně případy, kdy vyšlo najevo, že

„ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka“, nebo „že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům“ nebo „byl-li dlužník do 3 let od právní moci rozhodnutí o něm pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým podstatně ovlivnil schválení nebo provedení oddlužení anebo přiznání osvobození, případně kterým jinak poškodil věřitele“.

Výjimečný postup spočívající v odejmutí pravomocně přiznaného osvobození a narušení právní jistoty dlužníka tak vyžaduje mnohem větší závadnost jednání na straně dlužníka, než je prostá lehkomyslnost či nedbalost. Chování dlužníka by muselo být mnohem závažnější, nestačí dokonce ani doložený nepoctivý záměr dlužníka. Prostým lehkomyslným jednáním dlužník těžko přizná některým věřitelům zvláštní výhodu a je zcela vyloučené, aby takovým jednáním konal podvodně. Domnívám se proto, že toto umělé roubování lehkomyslnosti na situace, ve kterých je posuzování lehkomyslnosti zcela neopodstatněné a směřuje proti textu i smyslu příslušného ustanovení právního předpisu, je třeba odmítnout.

VII. Případy z praxe

Na následujících případech z praxe bych rád ukázal, jak se soudy vypořádaly se značně obecnou a neurčitou právní úpravou týkající se lehkomyslného jednání. Tyto případy představují typické situace, při kterých vyvstává nutnost posuzování lehkomyslnosti v chování dlužníka. V žádném případě ale nejde o konečný výčet všech možných situací a jednání, k nimž v rámci oddlužení dochází.

 

1. Zamlčení věřitelů

 

Nejčastější případ lehkomyslnosti dlužníka představovalo až do 31. 5. 2019 zamlčení významné části věřitelů v seznamech předkládaných společně s návrhem na povolení oddlužení.19 Novelou účinnou od 1. 6. 2019 zákonodárce vypustil požadavek na předložení kompletního seznamu závazků dlužníka. Vzhledem k tomu, že pro povolení oddlužení již není od účinnosti této novely nutné dokládat příjem postačující pro alespoň 30% uspokojení nezajištěných věřitelů, nemá smysl požadovat po dlužníkovi doložení podrobného rozpisu veškerých jeho dluhů. Postačuje osvědčení, že se nachází v úpadku.20 Tuto změnu lze přivítat, jelikož pro dlužníky, kteří čelili mnohočetným exekucím spojeným s několikanásobným přeprodejem pohledávek, bylo nemyslitelné, aby měli úplný a aktuální přehled o svých dluzích. Zamítnutí oddlužení pak v těchto případech mnohdy vykazovalo znaky svévole.

 

2. Zamlčení majetku

 

Po zmíněné novele se tak na první místo v lehkomyslnosti dlužníků posunulo zamlčení části majetku při podání návrhu na oddlužení. Takové jednání dlužníků obvykle naplňuje buď definici lehkomyslnosti, nebo také nepoctivého záměru.21 I v těchto případech má ale dle judikatury dlužník možnost jakési liberace, pokud doloží, že zamlčením majetku nedošlo ke snížení míry uspokojení jeho věřitelů.22 Půjde zejména o situace, kdy dlužník zamlčel neprodejný majetek, nebo pokud bude zajištěno 100% uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka i bez zpeněžení majetku zamlčeného dlužníkem.

Rozhodovací praxe identifikovala i případy, které svou intenzitou a charakterem nedosahovaly nepoctivého záměru dlužníka. Jako příklad lze uvést např. situaci posuzovanou NS,23 kdy si dlužník před podáním návrhu na oddlužení nechá poskytovat

„(za úplatu) neúplné, nepřesné nebo nesprávné rady o povinnostech, které v oddlužení (a obecně v insolvenčním řízení) má, od osoby (nebo osob), která jej v insolvenčním řízení v žádné jeho fázi (byť jen pro účely sepisu a podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení) nezastupovala“, následkem čehož dlužník do seznamu majetku neuvede všechen svůj majetek.

Dlužník pak sice nejedná nepoctivě, jelikož v jeho jednání není možné spatřovat úmysl zatajit majetek před insolvenčním soudem, příp. svým insolvenčním správcem, avšak jedná lehkomyslně, protože dá na rady osob, které nejsou kvalifikovány k tomu, aby mu, resp. komukoli jinému, poskytovaly právní poradenství. Soudní praxe tedy po dlužníkovi požaduje, aby v případě, že se neorientuje v požadavcích, které na něj právní úprava oddlužení klade, vyhledal kvalifikovanou právní pomoc. Dlužník se tak nemůže vymlouvat, že využil služby pokoutníků nebo jiných osob nekvalifikovaných k poskytování právního poradenství, protože tím vlastně přiznává vlastní lehkomyslné jednání.

 

3. Zatajení příjmů

 

U zatajení příjmů se uplatní stejné principy jako u zatajení majetku dlužníka. Základním rozdílem je pouze časové hledisko, kdy k zatajení příjmů dochází obvykle během schváleného oddlužení, zatímco k zatajení jiného majetku dojde při podání návrhu na oddlužení. V případě zatajení příjmu tak bude rovněž nutné posuzovat, jak významnou část příjmů dlužník zamlčel a zda vůbec tyto příjmy mohly být použity pro uspokojení jeho věřitelů.24 Domnívám se, že na zatajení příjmů jsou analogicky aplikovatelné závěry týkající se zatajení majetku,25 tj. dlužník může své jednání napravit tím, že zatajené (resp. jim odpovídající) příjmy doplatí do majetkové podstaty.

 

4. Neplnění informační povinnosti

 

Dalšími případy lehkomyslného jednání dlužníka jsou situace, kdy dlužník opakovaně neposkytuje dostatečnou součinnost soudu26 a/nebo svému insolvenčnímu správci. Lehkomyslným jednáním odůvodňujícím zrušení oddlužení je až opakované neplnění informačních a ohlašovacích povinností dlužníka. Občasné nedostatky v komunikaci dlužníka se soudem a správcem totiž nedosahují takové intenzity, aby z nich bylo možné automaticky dovodit lehkomyslný přístup dlužníka. V některých případech není dle soudní praxe ani opakované porušení informačních povinností shledáno lehkomyslným, pokud dlužník projde náležitou sebereflexí a své jednání zlepší.27

 

5. Maření zpeněžení

 

Rozhodovací praxe dále uznává, že lehkomyslným přístupem je také maření zpeněžování majetku.28 Zde opět může docházet jak k cílenému, a tedy nepoctivému maření prodeje, ale také k situacím, kdy dlužník znemožňuje prodej neúmyslně. V souvislosti s probíhající pandemií COVID-19 jsou známy opakované případy, kdy dlužník odmítá spolupracovat při zpeněžení nemovitostí (zejm. nevpouští do nemovitosti znalce, příp. zájemce o prodej) a své jednání vágně omlouvá probíhající pandemií a strachem o zdraví sebe a své rodiny.29 Takové chování dlužníka by podle mého názoru mělo být soudy kvalifikováno jako lehkomyslné maření prodeje, pokud dlužník nedoloží konkrétní specifické okolnosti jeho vlastní situace. Není možné, aby dlužník mařil přípravu prodeje s odkazem na pandemii, a přitom sám nevyvinul žádné kroky pro ochranu svého zdraví bez nutnosti odkladu zpeněžení.30

 

6. Neplacení záloh

 

Na první pohled by se mohlo zdát, že neplacení záloh na odměnu insolvenčního správce nebude představovat žádný interpretační problém. Tuto povinnost dlužníkovi ukládá soud při povolení oddlužení s odkazem na § 3 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, v rozhodném znění.

V praxi ale nastávají problémy s obdobím mezi povolením a schválením oddlužení, které v průměru trvá přibližně půl roku. Dlužníku jsou obvykle po tuto dobu deponovány srážky z jeho příjmu. Po schválení oddlužení zaměstnavatel deponace vyplácí insolvenčnímu správci.31 Pro dlužníky tím ale vzniká problém v rámci řízení peněžních toků, jelikož prostředky, ze kterých by mohli hradit zálohy na odměnu insolvenčního správce, jsou blokovány u zaměstnavatele.

Dlužníci tak často svou povinnost po několik měsíců před schválením oddlužení neplní, což by mělo být při striktním výkladu zákona vnímáno jako lehkomyslné jednání dlužníka a mělo by tedy vést ke zrušení oddlužení, resp. zamítnutí jeho schválení.32 Vrchní soud v Praze33 přistoupil k takové situaci méně formalisticky a dovodil, že v případech,

„kdy zaměstnavatel dlužníka deponoval srážky ze mzdy v zákonné výši, nelze neplacení záloh na odměnu správce a na náhradu hotových výdajů poté, co jim bylo povoleno oddlužení, považovat za lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníků k plnění povinností v insolvenčním řízení. Protože bylo zřejmé, že po schválení oddlužení dlužníků bude z těchto srážek možné uspokojit nejen odměnu správce a jeho hotové výdaje, ale i uspokojovat pohledávky věřitelů.“

Tento výklad odvolacího soudu lze přivítat, jelikož odstraňuje zbytečnou tvrdost insolvenčních předpisů. Do budoucna by ale bylo vhodnější, aby zákonodárce jasně stanovil, že zálohy na odměnu insolvenčního správce nemusí být hrazeny do schválení oddlužení, pokud budou ihned po oddlužení uhrazeny z deponovaných prostředků.34

Samozřejmě, v situacích, kdy zde nejsou žádné deponace, nebo jiné specifické okolnosti (např. nečekaný úraz či jiný krátkodobý výpadek příjmů dlužníka), a dlužník zálohy na odměnu insolvenčního správce přesto nehradí, půjde zpravidla o zřejmě lehkomyslný přístup dlužníka a důvod k zamítnutí návrhu na schválení oddlužení.35

VIII. Shrnutí

V předloženém článku jsem se pokusil analyzovat v právní teorii i praxi opomíjenou oblast lehkomyslného chování dlužníka a seznámit odbornou veřejnost povšechně se všemi aspekty dané problematiky.

V úvodu analyzuji samotný pojem „lehkomyslného a nedbalého přístupu“ dlužníka, přičemž dospívám k závěru, že by si ze strany zákonodárce zasloužil legislativní zpřesnění.

Následně jsem přistoupil k bližšímu rozboru tohoto pojmu a jeho vztahů k častěji zkoumanému pojmu „sledování nepoctivého záměru“ dlužníka. Vzájemné vztahy mezi těmito pojmy nečiní v aplikační praxi až na identifikované výjimky významnější potíže.

Jádrem článku je rozčlenění jednotlivých časových okamžiků, ke kterým je lehkomyslnost dlužníka posuzována, jakož i bližší přehled obvyklých případů, které představují jakési typizované skutkové podstaty dlužnické lehkomyslnosti. Blíže je rozvíjí a redefinuje čilá soudní praxe, do budoucna by ale bylo vhodné, aby zákonodárce některé interpretační nejasnosti legislativně vyjasnil. Obecně lze však uzavřít, že soudní praxe při vyhodnocování a aplikaci tohoto pojmu postupuje značně střízlivě, místy by bylo možné dokonce říci, že insolvenční soudy hodnotí otázku lehkomyslnosti značně prodlužnicky.



Poznámky pod čarou:

Autor je externím doktorandem Právnické fakulty UK, advokátem a insolvenčním správcem se zvláštním povolením.

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – „InsZ“, a jeho novely provedené zákony č. 460/2020 Sb. a č. 191/2020 Sb.

Jde o případ, kdy „dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení“.

Viz § 218 odst. 1 TrZ a § 1796 ObčZ.

Viz § 270 odst. 2 písm. b) ZPr.

Petrov, J. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 336.

Janoušek, M. Lichva jako sporný institut obecné závazkové části nového občanského zakoníku. Právní rozhledy, 2014, č. 13–14, s. 467. http://www.beck-online.cz/.

Polská a ruská, blíže viz Solnař, V. Systém českého trestního práva. Praha: Novatrix, 2009, s. 309, a Kodeks karny OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights. The Penal Code. https://www.legislationline.org/ [cit. 3. 4. 2021].

Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu. http://www.beck-online.cz/ [cit. 30. 3. 2021].

Pokud dále používám pojem lehkomyslnosti, resp. lehkomyslného jednání dlužníka, rozumí se jím lehkomyslný a také nedbalý přístup ve smyslu § 395 odst. 2 InsZ.

Do 31. 12. 2013 obsahoval § 395 odst. 3 InsZ demonstrativní výčet jednání, která bylo možné považovat za sledování nepoctivého zájmu dlužníkem.

Rozhodnutí NS z 28. 3. 2012, č. j. 29 NSČR 32/2011-B-37 (KSOS 31 INS 12026/2010). Všechna rozhodnutí NS viz na https://nsoud.cz/.

Bohužel i některé odborné články pomíjejí rozdíl mezi nepoctivým záměrem a lehkomyslným jednáním a tyto zcela nesmyslně směšují; např. Řeháček, O. Splnění oddlužení. Bulletin advokacie, 2019, č. 5, s. 30. http://www.beck-online.cz/ [cit. 28. 3. 2021].

Doporučit lze zejména polemiku Plevy a Jirmáska: Pleva, V. K pojmu nepoctivý záměr v insolvenčním řízení. Právní rozhledy, 2014, č․ 3, s. 104; Jirmásek, T. S poctivostí oddlužení dojdeš. Právní rozhledy, 2015, č. 23–24. Oba články viz též na http://www.beck-online.cz/ [cit. 3. 4. 2021].

Rozhodnutí NS z 30. 4. 2013, sp. zn. 29 NSCR 45/2010 (MSPH 93 INS 1923/2008).

Novela provedená zákonem č. 31/2019 Sb.

Viz § 412a odst. 1 InsZ.

„Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení [§ 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) InsZ], nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno (§ 405 odst. 1 InsZ), ale (dokonce) i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů) [§ 417 odst. 1 InsZ].“ Rozhodnutí NS z 30. 4. 2013, sp. zn. 29 NSCR 45/2010 (MSPH 93 INS 1923/2008).

Např. rozhodnutí NS z 30. 4. 2013, č. j. 29 NSČR 45/2010-B-174 (MSPH 93 INS XY).

Návrhy na povolení oddlužení tak po 1. 6. 2019 obsahují obvykle identifikaci pouze dvou dluhů dlužníka u dvou různých věřitelů a doklady osvědčující jejich splatnost.

Rozhodnutí NS z 30. 4. 2013 [pozn. red.: správně 17. 6. 2015], sp. zn. 29 NSCR 47/2013 (KSBR 37 INS 13037/2012).

Např. rozhodnutí NS z 28. 3. 2012, sp. zn. 29 NSCR 32/2011.

Rozhodnutí NS z 30. 4. 2013 [pozn. red.: správně 17. 6. 2015], sp. zn. 29 NSCR 47/2013 (KSBR 37 INS 13037/2012).

Dlužníci si často přivydělávají občasnými brigádami, které ani po připočtení k jiným jejich příjmům nepřekročí nezabavitelnou částku, případně ovlivní výši srážky ve zcela zanedbatelné výši.

Viz rozhodnutí NS z 28. 3. 2012, sp. zn. 29 NSCR 32/2011.

Viz rozhodnutí NS z 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 16/2011 (KSPH 39 INS 4718/2009).

Např. rozhodnutí VS v Praze z 27. 10. 2016, č. j. 1 VSPH 1565/2016-B-63 (KSPH 37 INS 32551/2012). Rozhodnutí VS a KS viz na https://isir.justice.cz/.

Srov. rozhodnutí NS z 28. 1. 2020, sp. zn. 29 NSČR 34/2018 (KSPA 59 INS XY).

Vzhledem k tomu, že se jedná o neskončená řízení, nebudu uvádět konkrétní sp. zn.

Pokud např. dlužník tvrdí, že návštěvy třetích osob v bytě ohrožují jeho rodinné příslušníky, řešením není zabránit vstupu třetích osob do svého obydlí, nýbrž zajištění, aby jeho rodinní příslušníci u takových návštěv nebyli přítomni.

Do novely účinné od 1. 6. 2019 byly deponované prostředky po schválení oddlužení vypláceny dlužníkovi a ten se mohl rozhodnout, zda si je ponechá, nebo je poskytne jako mimořádnou splátku oddlužení. Tato volba není již možná, jelikož insolvenční zákon předepisuje v obou způsobech řešení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, kam vyplacené deponace dle soudní praxe patří.

Např. rozhodnutí KS v Českých Budějovicích z 16. 7. 2020, č. j. KSCB 41 INS 24666/2019-B-18.

Např. rozhodnutí VS v Praze z 27. 8. 2020, č. j. 1 VSPH 1013/2020-B-23 (KSCB 41 INS 24666/2019).

Inspirovat se lze v § 348 odst. 1 písm. e) InsZ, stanovujícím obdobnou lhůtu pro úhradu přednostních pohledávek po účinnosti reorganizačního plánu.

Např. rozhodnutí VS v Olomouci z 16. 10. 2019, č. j. 1 VSOL 498/2019-B-59 (KSOS 37 INS 14303/2015).

Poznámky pod čarou:
*

Autor je externím doktorandem Právnické fakulty UK, advokátem a insolvenčním správcem se zvláštním povolením.

1

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – „InsZ“, a jeho novely provedené zákony č. 460/2020 Sb. a č. 191/2020 Sb.

2

Jde o případ, kdy „dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení“.

3

Viz § 218 odst. 1 TrZ a § 1796 ObčZ.

4

Viz § 270 odst. 2 písm. b) ZPr.

5

Petrov, J. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 336.

6

Janoušek, M. Lichva jako sporný institut obecné závazkové části nového občanského zakoníku. Právní rozhledy, 2014, č. 13–14, s. 467. http://www.beck-online.cz/.

7

Polská a ruská, blíže viz Solnař, V. Systém českého trestního práva. Praha: Novatrix, 2009, s. 309, a Kodeks karny OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights. The Penal Code. https://www.legislationline.org/ [cit. 3. 4. 2021].

8

Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu. http://www.beck-online.cz/ [cit. 30. 3. 2021].

9

Pokud dále používám pojem lehkomyslnosti, resp. lehkomyslného jednání dlužníka, rozumí se jím lehkomyslný a také nedbalý přístup ve smyslu § 395 odst. 2 InsZ.

10

Do 31. 12. 2013 obsahoval § 395 odst. 3 InsZ demonstrativní výčet jednání, která bylo možné považovat za sledování nepoctivého zájmu dlužníkem.

11

Rozhodnutí NS z 28. 3. 2012, č. j. 29 NSČR 32/2011-B-37 (KSOS 31 INS 12026/2010). Všechna rozhodnutí NS viz na https://nsoud.cz/.

12

Bohužel i některé odborné články pomíjejí rozdíl mezi nepoctivým záměrem a lehkomyslným jednáním a tyto zcela nesmyslně směšují; např. Řeháček, O. Splnění oddlužení. Bulletin advokacie, 2019, č. 5, s. 30. http://www.beck-online.cz/ [cit. 28. 3. 2021].

13

Doporučit lze zejména polemiku Plevy a Jirmáska: Pleva, V. K pojmu nepoctivý záměr v insolvenčním řízení. Právní rozhledy, 2014, č․ 3, s. 104; Jirmásek, T. S poctivostí oddlužení dojdeš. Právní rozhledy, 2015, č. 23–24. Oba články viz též na http://www.beck-online.cz/ [cit. 3. 4. 2021].

14

Rozhodnutí NS z 30. 4. 2013, sp. zn. 29 NSCR 45/2010 (MSPH 93 INS 1923/2008).

15
16

Novela provedená zákonem č. 31/2019 Sb.

17

Viz § 412a odst. 1 InsZ.

18

„Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení [§ 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) InsZ], nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno (§ 405 odst. 1 InsZ), ale (dokonce) i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů) [§ 417 odst. 1 InsZ].“ Rozhodnutí NS z 30. 4. 2013, sp. zn. 29 NSCR 45/2010 (MSPH 93 INS 1923/2008).

19

Např. rozhodnutí NS z 30. 4. 2013, č. j. 29 NSČR 45/2010-B-174 (MSPH 93 INS XY).

20

Návrhy na povolení oddlužení tak po 1. 6. 2019 obsahují obvykle identifikaci pouze dvou dluhů dlužníka u dvou různých věřitelů a doklady osvědčující jejich splatnost.

21

Rozhodnutí NS z 30. 4. 2013 [pozn. red.: správně 17. 6. 2015], sp. zn. 29 NSCR 47/2013 (KSBR 37 INS 13037/2012).

22

Např. rozhodnutí NS z 28. 3. 2012, sp. zn. 29 NSCR 32/2011.

23

Rozhodnutí NS z 30. 4. 2013 [pozn. red.: správně 17. 6. 2015], sp. zn. 29 NSCR 47/2013 (KSBR 37 INS 13037/2012).

24

Dlužníci si často přivydělávají občasnými brigádami, které ani po připočtení k jiným jejich příjmům nepřekročí nezabavitelnou částku, případně ovlivní výši srážky ve zcela zanedbatelné výši.

25

Viz rozhodnutí NS z 28. 3. 2012, sp. zn. 29 NSCR 32/2011.

26

Viz rozhodnutí NS z 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 16/2011 (KSPH 39 INS 4718/2009).

27

Např. rozhodnutí VS v Praze z 27. 10. 2016, č. j. 1 VSPH 1565/2016-B-63 (KSPH 37 INS 32551/2012). Rozhodnutí VS a KS viz na https://isir.justice.cz/.

28

Srov. rozhodnutí NS z 28. 1. 2020, sp. zn. 29 NSČR 34/2018 (KSPA 59 INS XY).

29

Vzhledem k tomu, že se jedná o neskončená řízení, nebudu uvádět konkrétní sp. zn.

30

Pokud např. dlužník tvrdí, že návštěvy třetích osob v bytě ohrožují jeho rodinné příslušníky, řešením není zabránit vstupu třetích osob do svého obydlí, nýbrž zajištění, aby jeho rodinní příslušníci u takových návštěv nebyli přítomni.

31

Do novely účinné od 1. 6. 2019 byly deponované prostředky po schválení oddlužení vypláceny dlužníkovi a ten se mohl rozhodnout, zda si je ponechá, nebo je poskytne jako mimořádnou splátku oddlužení. Tato volba není již možná, jelikož insolvenční zákon předepisuje v obou způsobech řešení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, kam vyplacené deponace dle soudní praxe patří.

32

Např. rozhodnutí KS v Českých Budějovicích z 16. 7. 2020, č. j. KSCB 41 INS 24666/2019-B-18.

33

Např. rozhodnutí VS v Praze z 27. 8. 2020, č. j. 1 VSPH 1013/2020-B-23 (KSCB 41 INS 24666/2019).

34

Inspirovat se lze v § 348 odst. 1 písm. e) InsZ, stanovujícím obdobnou lhůtu pro úhradu přednostních pohledávek po účinnosti reorganizačního plánu.

35

Např. rozhodnutí VS v Olomouci z 16. 10. 2019, č. j. 1 VSOL 498/2019-B-59 (KSOS 37 INS 14303/2015).