Čekejte, prosím...
A A A
[Právní rozhledy 21/2021, s. 753]
Nedostatky v aplikaci práva při pandemii onemocnění COVID-19

JUDr. Aleš Sova, Ph.D., Ostrava*

I. Úvod

Začátkem r. 2020 dorazila do Česka celosvětová pandemie onemocnění COVID-19, což si vyžádalo nezbytný zásah státu za účelem zvládnutí této nemoci a zachování zdraví a života lidí. Při těchto postupech však došlo k nedostatkům při aplikaci práva, které měly, mají a budou mít své důsledky. V atmosféře strachu před touto nemocí selhali v právních souvislostech skoro všichni. Je třeba poučit se, chyby neopakovat a epidemie zvládat lépe i správnou aplikací právních norem.

Onemocnění COVID-19 je způsobeno novým typem koronaviru s odborným označením SARS-CoV-2, přičemž se jedná o onemocnění vysoce infekční.1 Ke dni zpracování předloženého příspěvku na toto onemocnění v Česku zemřelo přes 30 tis. lidí.2

Jde tedy o problematiku, kdy rozhodně není lehké kriticky hodnotit kroky, které činily orgány veřejné moci a kterými aplikovaly právo. Nelehké je to i v situaci, kdy podle dostupných zdrojů oficiálně nejsou pochybení při aplikaci práva během pandemie připouštěna v zásadních otázkách, jako je např. aplikace právní úpravy pro krizové situace.

Tento text má tedy za cíl býti spíše zamyšlením a příspěvkem do diskuse, která by měla proběhnout za účelem poučení se, aby v budoucnu mohlo být v podobných situacích reagováno správněji a efektivněji. Nejde tedy o pouhou negativní kritiku, nýbrž o snahu o lepší a právně souladné jednání společnosti a orgánů státu v takových situacích.

Předesílám, že mojí specializací není zdravotní právo, že nepopírám existenci onemocnění COVID-19, v souvislosti se kterým lze i zemřít, a že je nutné, aby stát chránil životy a zdraví svých obyvatel. Je ovšem třeba odmítnout názor, který se ustáleně objevuje během této pandemie, že vyjadřovat se mají pouze odborníci, ostatní nikoli. Daný názor se projevoval ve vztahu k epidemiologům, kdy vyjádření jiných lékařů, natož jiných osob, byla pokládána za irelevantní. Toto umlčování názorů je třeba kategoricky odmítnout. Jedná se totiž o situaci ve společnosti, která se týká každého z nás, proto také každý z nás musí mít možnost svůj názor vyjádřit. Má jít samozřejmě o projev názoru jednáním v rámci dodržování právních pravidel nastavených společností jako celku. Navíc lze obecně konstatovat, že i nejprve odmítaný názor se může ukázat přínosným pro řešení věci.

Chování jednotlivců a společnosti jako celku v době pandemie bude zajímavé téma ke zkoumání z různých pohledů, kdy ani právní náhled rozhodně není bez významu․ Jde o otázku, čeho jsme každý jako člověk schopen k jinému člověku, když se bojíme, přičemž aktuálně šlo o bazální strach o zdraví a život samotný. Jako společnost jsme si stanovili pravidla chování v rámci právního řádu, a to i pro dobu pandemie. Otázkou je, zda byla vždy dodržována, nebo zda mnohdy byla spíše a poměrně narychlo tvořena nová.

S odkazem na absolutizaci přednosti lidského života a zdraví byla ze dne na den suspendována všechna ostatní základní lidská práva a svobody. Jistě lze uvážit, že bez života či zdraví ztrácejí ostatní hodnoty význam. Stranou přitom bohužel šla i otázka proporcionality. Strach tak poté vyvolávala i samotná protiepidemická opatření a leckdy obavy z jejich dopadů převýšily strach z onemocnění. Důsledky, se kterými se jako společnost budeme potýkat po odeznění pandemie, nebyly kolikrát způsobeny onemocněním, ale opatřeními přijatými proti němu.

Potlačením práv a svobod došlo k utlumení lidských aktivit, které neprodukovaly zdroje nutné k chodu společnosti v delším časovém výhledu, včetně financování zdravotnictví. Taková omezení měla negativní vliv také na kvalitu života a lidský život byl redukován na pouhé přežívání. Relativizováno bylo také rozlišování mezi člověkem nemocným a člověkem se zjištěnou přítomností viru. Přitom byla právem před pandemií nastavena pravidla chování během epidemie tak, aby se předešlo přehnaným negativním dopadům. Jako společnost jsme je však zjevně neaplikovali a improvizovali. Navíc jsme na opatřeních setrvávali, i když bylo konstatováno, že koronavirus SARS-CoV-2 nemůže být úplně eliminován, ve společnosti zůstane a je nutné naučit se s ním žít.

Z této zkušenosti je třeba se poučit a pokud možno nepřipustit, aby se opakovala situace, kdy při epidemii dochází k nedostatkům při aplikaci práva. Právní řád jako celek je nutno respektovat a řídit se stanovenými pravidly. Proto musíme ony možné nedostatky nejprve blíže identifikovat, i když v dané době za nedostatky třeba ani nebyly považovány.

II. Právní úprava epidemie vs. krizové řízení

1. Přehled používané právní úpravy

 

Začátkem r. 2020, kdy do Česka dorazila pandemie onemocnění COVID-19, byla platná a účinná právní úprava daná zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů („zákon o ochraně veřejného zdraví“, „VeřZdr“).

Pandemie je epidemie velkého rozsahu zasahující více kontinentů. Jedná se tedy o výskyt onemocnění s vysokou incidencí na velkém území (kontinenty) za určité časové období. Pandemie je tedy epidemie, „jen“ rozšířenější. V českém právním prostředí je epidemie upravena právě v zákoně o ochraně veřejného zdraví; zejména jde o postup při zjištění výskytu infekčního onemocnění dle části první hlavy III dílu 3 VeřZdr, tj. o § 6270 VeřZdr.

Tento zákon tak mimo jiné upravuje epidemiologické šetření, opatření, kterým jsou povinny se podrobit fyzické osoby podnikající i nepodnikající a právnické osoby, a provádění opatření před zavlečením infekčních onemocnění ze zahraničí. V § 69 VeřZdr jsou pak zakotvena mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku.

Kompetentními orgány státní správy v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví jsou v souvislosti s epidemií Ministerstvo zdravotnictví, které dle § 80 odst. 1 písm. g) VeřZdr mimo jiné nařizuje mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku, a krajské hygienické stanice, kterým náleží dle § 82 odst. 2 písm. m), p) a r) VeřZdr mimo jiné nařizovat mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku, stanovit protiepidemická opatření a provádět epidemiologická šetření.

Epidemie jsou tedy něco, s čím se lidská společnost již opakovaně potkala, a v českém právním prostředí se získané zkušenosti odrazily v právní úpravě, která pro řešení epidemií byla přijata. Jako každou právní normu, i normy týkající se epidemií, lze považovat za společenský konsenzus, jakým postupem epidemii řešit.

V případě pandemie onemocnění COVID-19 však stát reprezentovaný vládou aplikoval pro řešení situace jinou právní úpravu, a to zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů („ZKrŘ“). Stalo se tak, byť i členové vlády opakovaně uváděli, že tato právní úprava není pro řešení pandemie vhodná. V § 2 písm. b) ZKrŘ se krizovou situací rozumí

„mimořádná událost podle zákona o integrovaném záchranném systému, narušení kritické infrastruktury nebo jiné nebezpečí, při nichž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu (dále jen ,krizový stav‘)“.

Vláda pandemii COVID-19 podřadila pod ono jiné nebezpečí a vyhlásila nouzový stav s odkazem na ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb. („BezpČR“).

V jednání vlády lze spatřovat popření právní zásady, kdy speciální právní úprava má přednost před právní úpravou obecnou. Podřazení pandemie jako „jen“ horší podoby epidemie pod jiné nebezpečí není logické, existuje-li právní úprava řešící přímo epidemii. Zákon o ochraně veřejného zdraví ostatně pamatuje výslovně i na pandemie, když v § 80 odst. 1 písm. x) u kompetencí Ministerstva zdravotnictví a v § 82 odst. 2 písm. v) u kompetencí krajských hygienických stanic předpokládá zpracování pandemických plánů, ať již České republiky či krajů.

Na popsaném nic nemění, že podle čl. 2 BezpČR lze nouzový stav vyhlásit mimo jiné také v případě ohrožení životů a zdraví. Existuje-li speciální právní úprava pro řešení konkrétní situace, v daném případě epidemie, musí mít její aplikace přednost.

Vyhodnocení, nakolik měla tato chyba při aplikaci právní úpravy nežádoucí vliv na průběh pandemie, může být předmětem dalších a podrobných výzkumů. Za pozornost ovšem stojí, že toto za chybu nepovažoval ani Ústavní soud, když posuzoval vyhlášení nouzového stavu a opatření učiněná na jeho základě.

Argumentem užití krizového zákona byla tvrzená nedostatečnost právni úpravy dané zákonem o ochraně veřejného zdraví, pročež byl schválen zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů („pandemický zákon“, „PandZ“). Zkratka pandemický zákon je pro uvedený zákon běžně používána, i když není zcela výstižná. Protiepidemickým zákonem je zákon o ochraně veřejného zdraví a ten se také i nadále používá. Pandemický zákon je k němu zvláštní právní úpravou právě v souvislosti s onemocněním COVID-19.

 

2. Bližší znění používané právní úpravy

 

Důvod uvedeného argumentu o nedostatečnosti zákona o ochraně veřejného zdraví měl spočívat v mimořádných opatřeních, která při epidemii lze nařídit dle § 69 VeřZdr.

Z tohoto ustanovení je na první pohled zjevné, že je koncipována pro různé možnosti přenosu původce epidemie, např. prostřednictvím vody či potravin. Výčet opatření v odst. 1 není uzavřený, neboť podle jeho písm. i) může jít za účelem likvidace epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku o zákaz nebo nařízení i jiné konkrétní činnosti. Požadavek zásahu jen v nezbytně nutném rozsahu vyplývá výslovně také z § 69 odst. 2 věty první VeřZdr. Pro úplnost je třeba uvést, že během pandemie onemocnění COVID-19 došlo s účinností ode dne 1. 5. 2020 k novele cit. ustanovení zákonem č. 205/2020 Sb., ale jen v rozsahu úpravy § 69 odst. 1 písm. e). Pro účely předmětné pandemie přicházejí při aplikaci v úvahu zejména ustanovení § 69 odst. 1 písm. b), d) a i) VeřZdr.

V pandemickém zákoně jsou mimořádná opatření upravena v § 2. Mohou je nařídit Ministerstvo zdravotnictví nebo krajské hygienické stanice. Pandemický zákon upravuje vztah opatření podle něj vůči opatřením podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Mimořádná opatření podle pandemického zákona se podle jeho § 3 odst. 1 nařizují pouze v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu.

§ 2 PandZ je zjevné, že rozlišuje mezi zákazem a omezením činnosti.3

Ještě i po účinnosti pandemického zákona zůstával stát s odkazem na údajnou nedostatečnost i této nové právní úpravy krátce u aplikace krizového zákona na řešení pandemie onemocnění COVID-19.

 

3. Vyhodnocení k používané právní úpravě

 

Ke všemu uvedenému lze uzavřít, že moc výkonná nemá možnost svévolné volby, kterou právní úpravu použije. Je omezena zejména čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, podle kterých

„státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“ a „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“.

Obdobně zní také čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Pokud tedy bylo v zákoně upraveno, jak se řeší epidemie, státní moc ji mohla řešit pouze způsoby a v mezích, které pro tento případ zákon znal. Nebylo namístě aplikovat jinou právní úpravu, resp. právní úpravu obecného charakteru.

Historicky se vyvinula právní úprava, jak řešit epidemie, aby současně bylo zachováno fungování společnosti, resp. současně byla vybalancována všechna práva a svobody. Epidemie přirozeně může vést ke strpění zásahů do práv a svobod, které může být třeba omezit, aby došlo k potlačení epidemie a ozdravení obyvatelstva. Zákon o ochraně veřejného zdraví a následně i pandemický zákon toto ostatně předpokládají. Na nich byla celospolečenská shoda projevená zákonodárcem. Omezení a zákazy, které byly činěny s odkazem na krizový zákon, šly nad takto schválená pravidla pro řešení epidemií.

Státní moc nejprve měla, byť ve velmi krátké době, vyhodnotit hrozící nebezpečí a poměřit zvažovaná opatření podle všech důsledků, které přinesou. Nejen z pohledu epidemie, ale ze všech pohledů tak, aby nedošlo ke způsobení celkově větších škod a vítězství nad pandemií nebylo Pyrrhovo. Tento profesionální přístup státní moci lze vyžadovat, jakkoli byly počáteční informace nedostatečné, ledaže převážně z médií, kdy jsou však zpravidla nadsazené ve smyslu dramatizace, aby zaujaly pozornost. Samozřejmě jde o mimořádně těžká rozhodnutí a odpovědnost státní moci, kdy na jedné straně stojí životy a zdraví lidí. Ale na druhé straně, k čemu je život změněný pouze v přežívání ve zničeném okolí. Nejde jen o přežívání v rámci velmi přísných mimořádných opatření během pandemie, ale o pouhé přežívání kvůli následkům mimořádných opatření ještě dlouho po skončení pandemie.

Tento balanc v hodnotách byl promítnut v recentní právní úpravě, ale aplikování jiné a nepřípadné právní úpravy tomu neodpovídalo. Pokud ve společnosti skutečně převážila absolutizace každého lidského života nad jakoukoli jinou hodnotou, bylo nezbytné nejdříve v řádném legislativním procesu dosáhnout změny zákona o ochraně veřejného zdraví, nebo učinit pandemický zákon co do opatření přísnější, nikoli aplikovat jinou právní úpravu, která výkonnou moc posiluje oproti moci zákonodárné a ostatně i moci soudní.

Nemělo být potřebné hledání odborníků a odpovědných osob, neboť státní správu podle zákona o ochraně veřejného zdraví a následně podle pandemického zákona v tomto vykonává Ministerstvo zdravotnictví a krajské hygienické stanice.

III. Kontrola soudní mocí

Nesprávnou aplikaci příslušných právních pravidel neshledala ani právní teorie,4 ani soudy v rámci kontroly aktů moci výkonné, potažmo ani ÚS.5

Z rozhodnutí ÚS lze uvést např. usnesení, které se zabývalo opatřeními podle zákona o ochraně veřejného zdraví.6 V části cit. usnesení směřující proti (prvnímu) mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví,7 odmítl ÚS stížnost jako návrh nepřípustný. Šlo o opatření omezující pohyb osob na území celé České republiky. ÚS k tomuto mimořádnému opatření konstatoval:

„Napadené první mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví je opatřením obecné povahy soudně přezkoumatelným podle § 101a a násl. SŘS…, ústavní stížnost je v této části nicméně nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její návrh zároveň svým významem nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatelky…“

Vyslovený závěr vycházel z ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví, která takovým mimořádným opatřením výslovně určují formu opatření obecné povahy.

V rámci právní doktríny jistě lze diskutovat o tom, zda právě opatření omezující pohyb osob na území celé ČR nemělo být spíše shledáno opatřením, které svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy podatele ústavní stížnosti, i když závěr ÚS byl opačný.

Smutným faktem zůstává, že ani ÚS v nastalé situaci neposkytl efektivní ochranu práv a svobod lidí a předložené ústavní stížnosti povětšinou odmítl kvůli nedostatku aktivní legitimace stěžovatelů. Stížností senátorů by se sice meritorně zabýval, avšak mimořádná opatření se měnila natolik rychle, že než o stížnosti mohl rozhodnout, platilo již jiné opatření namísto opatření naříkaného. S obdobnými problémy se potýkaly také ostatní soudy.

Přitom ochranu proti případnému excesu ze strany vlády Poslanecká sněmovna spíše nemůže poskytnout, když vládu drží u moci většina poslanců, a Senát (resp. skupina senátorů) se mohl toliko obrátit na ÚS, jak již bylo zmíněno.

Z důvodu strachu z onemocnění COVID-19 byl mocí výkonnou vyhlášen nouzový stav a byla přijata mimořádná opatření, která tak z povahy věci neprošla řádným projednáním, jakým je běžný legislativní proces, ale nemohla být efektivně kontrolována ani mocí zákonodárnou a ani mocí soudní.

Dělo se tak za situace, kdy některá mimořádná opatření mohla být kontraproduktivní, nejasná a zejména neodůvodněná. Příkladem může být skutečnost, že vláda neshledala ošacení jako základní potřebu obyvatelstva a obchody s ním na několik měsíců zavřela, přestože lidé třeba dále chodili do práce a měnila se roční období. Původně zavřela jen obchody, které prodávaly pouze ošacení, následně byl zakázán prodej ošacení i v prodejnách, které mohly zůstat otevřené kvůli prodeji potravin a kam lidé nakupovat stejně chodili. Pořídit si oblečení, jako i cokoli jiného, bylo možné pouze online formou, ale takové zboží si zpravidla bylo nutné stejně vyzvednout a kolikrát navíc i dojít vrátit. Argumentace snížením mobility obyvatelstva již z této praktické zkušenosti, kterou mohl získat každý, nemůže obstát. Jiné odůvodnění, proč obchody byly zavřené a placené ze státního rozpočtu, nebylo poskytnuto. Přitom od počátku epidemie mohlo stačit omezení limitem 15 m2 prodejní plochy na jednoho zákazníka, jak tomu postupně bylo i v prodejnách potravin. Nařízení zavření obchodů zůstávalo, přestože soudy jednotlivá opatření ohledně toho rušily.

Teprve při aplikaci pandemického zákona se zdá, že soudní moc opět funguje, když např. NSS přezkoumává přijatá mimořádná opatření a neváhá je zrušit, jsou-li nedostatečně odůvodněná a proporcionálně nevyvážená.8

IV. Rozdíl mezi umožnit a nařídit ochranu

Při srovnání zkušeností z účinků opatření směřujících na snížení mobility obyvatelstva lze usoudit následující. Na jaře 2020 omezení tak úplně nepůsobila, i když se mohl zdát opak, neboť lidé ze strachu sami cítili potřebu chránit se před neznámým nebezpečím ohrožujícím je na životě. Na jaře 2021 stejná opatření dostatečně nepůsobila již zjevně, neboť lidé již vnímali tvrzené nebezpečí jako nadhodnocené. Samozřejmě při podrobném vyhodnocení z pohledu zdravotní odbornosti může hrát v tomto srovnání roli i jiná podoba daného viru, který zmutoval. I přes tento vliv mutace viru však byla zjevná omezená skutečná účinnost právních opatření.

Uvedené souvisí s přístupem státní moci k řešení nebezpečné situace, kdy umožní občanům chránit se, a kdy jim naopak nařídí chránit se, a to i proti jejich vůli. Hodilo by se dodat, že mohlo jít o nařízení tohoto ve prospěch ostatních, ale ti to také nemuseli všichni chtít. V situaci, kdy právní úprava nebyla dle představitelů státu dostatečná, bylo namístě, do doby případné změny právní úpravy, řešit věc doporučeními, nikoli právními nařízeními. Lidem, kteří se cítili ohrožení či skutečně byli ohrožení, měl stát především umožnit se chránit, např. dožadovat se možné práce z domu apod. Tam, kde bylo nezbytné přijmout právní normy pro důraznější řešení nastalé situace, mělo se tak stát ústavně a zákonně předepsaným způsobem. Takové řešení pak spíše odpovídá skutečné vůli obyvatelstva. K přijetí speciální právní úpravy ve vztahu k pandemii onemocnění COVID-19 nakonec skutečně došlo, a to v podobě zmíněného pandemického zákona.

Popsaný neadekvátní postup státu má navíc efekt vedoucí k nedodržování stanovených pravidel chování. Jde o situaci, kdy stát stanoví pravidla chování, která neodpovídají celospolečenskému požadavku a která přitom nejsou dostatečně kontrolovatelná, vymahatelná, a nakonec není ani potrestatelné jejich nedodržení, jsou-li následně shledána nezákonná či protiústavní. Nastavení pravidla chování právní normou, která ovšem není v souladu s ústavními pravidly či je protizákonná, jen proto, že normotvůrce momentálně považuje takové pravidlo za účelné, je krátkozraké. Takovou praxi je důležité razantně odmítnout. Pravidlo třeba sice splnilo svůj účel, zapůsobilo, ale současně způsobilo vznik škod, které musí být nahrazeny, a ještě navíc stát nedodržel vlastní pravidla pro normotvorbu či rozhodování, takže sám porušil právo. Takový postup rozhodně nevede k motivaci dodržování práva a mění to jeho vnímání. Právní normy, které mají být respektovány a dodržovány, jsou relativizovány, což se následně přenáší ve vztahu k celému právnímu řádu. V nejhorším důsledku pak může jít o vznik anarchie či naopak diktatury, resp. k popření právního státu a demokratického zřízení.

V. Problematika náhrad

Již byla naznačena problematika náhrad za zásahy státu, kdy stát nutnost náhrad nejprve opomenul a pak poskytl jen náhrady částečné. Dalšímu zkoumání by mělo být podrobeno i to, zda pojetí náhrad během pandemie nikoli konkrétně podle určitého poškození a ušlého zisku konkrétní osoby nemohlo vést k poskytnutí náhrad těm, kterým se náhrad nemuselo dostat, a naopak se náhrady neposkytly těm, kteří je dostat měli.

Otázka, zda za omezení činnosti svých obyvatel bude stát platit z titulu legálního omezení, nebo z titulu nezákonného úkonu, by měla být vždy vyřešena tak, že omezené osobě náleží plná náhrada včetně ušlého zisku. Podstatné je, že náhrada je za omezení činnosti v důsledku mimořádných opatření státu.

Jiná situace je v odvětvích, která byla zasažena přímo pandemií a souvisejícím jednáním, resp. nekonáním lidí, tj. např. nevyužíváním daných služeb. Zde je na uvážení státu, zda tato odvětví podpoří za účelem jejich zachování, to ovšem pouze v souladu s pravidly EU pro veřejnou podporu.

Jak již bylo zmíněno, odůvodnění mimořádných opatření pokulhává. Soudy opakovaně konstatovaly, že mimořádná opatření nebyla dostatečně odůvodněná a proporcionálně vyvážená.

Řešením onemocnění COVID-19 se jeví očkování, které bude o to efektivnější, o kolik více populace je podstoupí. Chybou by však bylo očkované osoby preferovat před neočkovanými, resp. tyto zvýhodňovat, a v důsledku toho znevýhodňovat ostatní. Dokonce i toto může v konečném důsledku vést k označení postupu státu za nezákonný, resp. protiústavní, a v důsledku toho k požadavkům dotčených osob na náhrady.

VI. Závěr

Vzhledem k mutacím koronaviru způsobujícího onemocnění COVID-19 nelze s jistotou předpovídat, jak bude situace pandemie pokračovat. Tento příspěvek ale není směřován na otázky zdravotní, nýbrž na související otázky právní. Ať již se bude současná pandemie vyvíjet jakkoli, je třeba se poučit z nedostatků, ke kterým při aplikaci práva při pandemii došlo, a neopakovat je, a to i v případě jiných epidemií.

Je třeba chránit zdraví lidí a zachraňovat jejich životy, při výskytu pandemie si ovšem nelze myslet, že nebudou žádné ztráty na životech.

Opatření během pandemie byla odůvodňována nedostatečnou kapacitou nemocnic, v nichž by se kvůli přetížení nedostalo pomoci lidem a záchrany jejich životů. Předmětem dalšího výzkumu by mělo být, zda prostředky vynaložené na posílení kapacity nemocnic, přitom zejména v počtu personálu byl shledáván nedostatek, by nebyly nižší než důsledky způsobené protiepidemickými opatřeními. Příliš tvrdými opatřeními si výkonná moc řešení situace zjednodušovala a nevyhodnotila proporcionálně nejen to, zda by nestačila opatření mírnější, ale ani to, jaké důsledky opatření budou mít a z čeho budou plně nahrazeny.

Pravidla chování, která jsme si jako společnost stanovili v rámci právního řádu, nebyla v době pandemie vždy dodržována a mnohdy bylo improvizováno.

Pro řešení pandemie měla být od začátku aplikována právní úprava, která je pro tyto situace určena, tj. zákon o ochraně veřejného zdraví, a následně pandemický zákon. Jednat měly orgány, které k tomu byly povolány těmito zákony, tj. Ministerstvo zdravotnictví a krajské hygienické stanice, a stát měl zabezpečit jejich chod. Nejenže by opatření podle této speciální právní úpravy mohla být účinnější s ohledem na zdraví a životy lidí, než byla opatření tvořená s odkazem na krizový zákon, ale současně by proporcionálněji a odůvodněněji omezila chod společnosti jako celku, a způsobila tak menší škody, které stát musí nahradit.



Poznámky pod čarou:

Autor přednáší správní právo na Vysoké škole podnikání a práva, a. s., a je právníkem odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Moravskoslezského kraje.

Tento text byl zpracován ke dni 30. 5. 2021.

Viz též závěr, kdy Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „pandemický zákon rozlišuje zákaz (příkaz), omezení a stanovení podmínek pro určité činnosti“. Stalo se tak v jeho rozsudku z 21. 5. 2021, č. j. 6 Ao 22/2021-44, kterým zrušil část mimořádného opatření, kterou byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, hernách a kasinech, pro zjevný rozpor se zákonem.

Viz mimo jiné četné články k problematice související s onemocněním COVID-19, např. Svoboda, T., Hejč, D. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (1. část). Právní rozhledy, 2021, č. 9, s. 135, nebo Sládeček, V. Vláda a nouzový stav. Správní právo, 2020, č. 5–6, s. 266–281.

K možnostem přezkumu opatření přijatých v době nouzového stavu viz též Sova, A. Přezkum opatření přijatých v době nouzového stavu. Správní právo, 2020, č. 5–6, s. 298–312.

Usnesení ÚS z 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20.

Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví z 23. 3. 2020, č. j. MZDR 12745/2020-1/MIN/KAN.

Znovu viz např. rozsudek NSS z 21. 5. 2021, č. j. 6 Ao 22/2021-44.

Poznámky pod čarou:
*

Autor přednáší správní právo na Vysoké škole podnikání a práva, a. s., a je právníkem odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Moravskoslezského kraje.

1
2

Tento text byl zpracován ke dni 30. 5. 2021.

3

Viz též závěr, kdy Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „pandemický zákon rozlišuje zákaz (příkaz), omezení a stanovení podmínek pro určité činnosti“. Stalo se tak v jeho rozsudku z 21. 5. 2021, č. j. 6 Ao 22/2021-44, kterým zrušil část mimořádného opatření, kterou byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, hernách a kasinech, pro zjevný rozpor se zákonem.

4

Viz mimo jiné četné články k problematice související s onemocněním COVID-19, např. Svoboda, T., Hejč, D. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (1. část). Právní rozhledy, 2021, č. 9, s. 135, nebo Sládeček, V. Vláda a nouzový stav. Správní právo, 2020, č. 5–6, s. 266–281.

5

K možnostem přezkumu opatření přijatých v době nouzového stavu viz též Sova, A. Přezkum opatření přijatých v době nouzového stavu. Správní právo, 2020, č. 5–6, s. 298–312.

6

Usnesení ÚS z 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20.

7

Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví z 23. 3. 2020, č. j. MZDR 12745/2020-1/MIN/KAN.

8

Znovu viz např. rozsudek NSS z 21. 5. 2021, č. j. 6 Ao 22/2021-44.