Ačkoli testování zaměstnance na přítomnost uvedeného viru laickou osobou – tedy prostřednictvím osoby pověřené zaměstnavatelem nebo formou tzv. samotestu, který si zaměstnanec provádí sám – není poskytováním zdravotních služeb, jedná se o zásah do osobnosti člověka, resp. do jeho fyzické integrity, která osobnost spoluutváří.
Základním pravidlem při jakémkoli zásahu do integrity je podmíněnost zásahu svobodným a informovaným souhlasem člověka, do jehož integrity se zasahuje, pokud není výslovně stanoveno, že se souhlas nevyžaduje.
1․ Výjimky z informovaného souhlasu
Ve světle výše uvedené zásady informovaného souhlasu se zásahem do integrity člověka je nezbytné jakékoli výjimky z tohoto pravidla interpretovat restriktivně, neboť zakotvení takového interpretačního pravidla v právním řádu vyžaduje legitimační důvod. Toho bylo dosaženo zakotvením ochrany osobnosti člověka a nedotknutelnosti jeho osobnosti a integrity na zákonné i mezinárodní úrovni.
Případy, ve kterých je možné provést zásah do integrity člověka bez jeho souhlasu, je možné rozdělit do dvou skupin. První z nich je stav nebezpečí pro život či zdraví dotčené osoby, který nedovoluje vyžádat si souhlas od ošetřovaného. Druhou skupinou jsou pak případy, kdy veřejný zájem společnosti na zásahu do integrity dotčené osoby převyšuje nad jejím zájmem na její sebeurčení. Obě skupiny případů je však nutné vykládat restriktivně a na základě provedeného testu proporcionality, v rámci kterého je nutné zkoumat, zda je daný postup způsobilý dosáhnout sledovaného cíle (kritérium vhodnosti), zda daného cíle není možné dosáhnout méně invazivními prostředky (kritérium potřebnosti) a zda zásah do konkrétního práva nezatěžuje jeho nositele nadměrným způsobem (kritérium poměřování).
U první skupiny případů tak lze hovořit o poskytnutí neodkladné péče či o hospitalizaci pacienta bez jeho souhlasu, neboť je zde riziko existence náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují život nebo by mohly vést k náhlé smrti nebo vážnému ohrožení zdraví, nebo způsobují náhlou nebo intenzivní bolest nebo náhlé změny chování dotčené osoby, která ohrožuje sebe nebo své okolí. V takovém případě je však třeba v rámci stanovené proporcionality nepřekračovat neodkladnou péči a v rámci nezbytného zákroku neprovádět úkony, které by již pod neodkladnou péči nespadaly. I v případě neodkladné péče je však třeba hodnotit, zda pacient její poskytnutí zákonem předepsaným způsobem nevyloučil. Některé zásahy do integrity lze však provést výlučně na základě informovaného souhlasu pacienta či jeho zákonných zástupců (v případech, kdy není vyžadováno přivolení soudu).
Do druhé skupiny případů spadá léčení infekčních nebo jiných nebezpečných nemocí, které jsou podle zákona o ochraně veřejného zdraví způsobilé ohrozit veřejné zdraví společnosti, nebo povinné znalecké zkoumání osoby v případě některých soudních řízení.
2. Pojetí informovaného souhlasu
V rámci souhlasu osoby s provedením takového zákroku je třeba rozlišovat mezi informovaným souhlasem podle zdravotnického či občanského práva a informovaným souhlasem coby právním důvodem pro zpracování osobních údajů o dotčené osobě.
Provedení předmětného testu na pracovišti není sice poskytováním zdravotní služby, k zásahu do integrity však dochází – za integritu je v dané souvislosti nezbytné pojmout fyzickou i duševní celistvost člověka, včetně integrity morální. Za takový zásah je nutné považovat i běžné vyšetření, při kterém k invazivnímu zákroku do lidského těla nedochází (např. vyšetření zvukovodu či dutiny ústní), ale i aplikaci piercingu či tetování a v pojetí tohoto příspěvku právě i provedení testu na přítomnost uvedeného viru, bez ohledu na to, zda se jedná o test formou stěru ze sliznice nebo odebráním genetického materiálu člověka, byť je prováděný postup bezbolestný. Předmětný úkon je možné provést jen na základě informovaného souhlasu podle občanského zákoníku, uděleného s vědomím o povaze a možných následcích zásahu. Pokud by k zásahům do integrity docházelo ze strany poskytovatele zdravotních služeb, bylo by nutné poučení v rámci informovaného souhlasu poskytnout na kvalitativně vyšší úrovni podle zákona o zdravotních službách.
Naopak informovaný souhlas podle GDPR je jeden z právních důvodů, pro které je možné zákonným způsobem zpracovávat osobní údaje fyzických osob.
3. Svoboda informovaného souhlasu
V rámci posuzování svobody souhlasu mohou nastat dva případy, které ji vylučují. Prvním případem je tzv. vis absoluta, tedy případ, kdy osoba fakticky nejedná z důvodu použití síly jiné osoby – např. vedení ruky osoby při podpisu. Ve druhém případě sice osoba jedná, ale v důsledku použití nepřímého psychického donucení v podobě bezprávné výhrůžky. Jedná se o případ tzv. vis compulsiva – např. vyhrožování ublížením na zdraví či jinou újmou anebo postihem. Uvedená výhrůžka však musí být bezprávná a s to způsobit důvodnou bázeň tomu, komu je jí vyhrožováno. Právním následkem prvního typu absence svobodné vůle jednající osoby je zdánlivost právního jednání (§ 551 ObčZ), kdežto následkem druhého případu je jeho neplatnost relativní (§ 587 odst. 1 ObčZ).
Souhlas s provedením testu na pracovišti ze strany zaměstnance tak na základě výše uvedeného bude souhlasem svobodným, pokud nebudou naplněny podmínky vis absoluta nebo vis compulsiva. Samotná determinace lidské vůle v podobě podstoupení testu na pracovišti, aby mohl být daný zaměstnanec na pracoviště vpuštěn, aby mohl vykonávat závislou práci za odměnu a aby nebyl podroben některé z pracovněprávních sankcí, svobodu lidského souhlasu nevylučuje. Navíc je nezbytné připomenout, že zaměstnanec má i jiné svobodné možnosti, jak se testování na pracovišti vyhnout, a to v podobě testování u poskytovatele zdravotních služeb nebo prostého odmítnutí nastoupení do zaměstnání. Uvedený závěr podpírá argument ad absurdum, že ze žádného zákonného ustanovení neplyne oprávnění zaměstnavatele překonat nesouhlas zaměstnance s provedením předmětného testu.