Čekejte, prosím...
A A A
[Právní rozhledy 23-24/2021, s. 838]
Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví vydávaná v období od 24. 3. do 24. 4. 2020 a zásada nemo turpitudinem suam allegare potest

JUDr. Jan Malý, Brno*

I. Úvod

Předkládaný příspěvek si klade za cíl aplikovat právní zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest na stav vyvolaný pandemií koronaviru v období tzv. první vlny pandemie koronaviru (tzn. v období od 24. 3. do 24. 4. 2020), resp. na krizová opatření, která byla v období první vlny vydávána.

Ačkoli judikatura českých soudů disponuje judikáty, které se jmenovanou zásadou, jakož i její aplikací zabývají,1 a stejně tak existují odborné články, které se věnují její aplikaci v konkrétních případech,2 je nutno konstatovat, že pandemická situace a s ní spojená krizová opatření byly v českém právním prostředí naprosto bezprecedentní, tudíž ať již právní praxí či teorií řešené případy nelze aplikovat na skutkový základ první vlny pandemie koronaviru v ČR.

S ohledem na výše uvedené tak nezbývá, než zevrubně prostudovat přijatá krizová opatření, zanalyzovat jejich dopad na právní poměry jejich adresátů a následně vyvodit závěr, zda krizová opatření vydávaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví3 byla v souladu s právním řádem ČR, anebo zda se jednalo o obcházení povinnosti náhrady škody hrozící vládě, resp. ČR.

K samotnému meritu příspěvku si dovolím ještě poznamenat, že z širokého „portfolia služeb“, na které se krizová opatření vztahují/vztahovala, bude (s ohledem na rozsah tohoto textu) kladen důraz toliko na služby související s poskytováním ubytovacích služeb. Příspěvek je možné číst jako modelový případ poškozeného podnikajícího v oblasti prodeje ubytovacích služeb, který byl přímo dotčen krizovými opatřeními a který se domáhá náhrady vzniklé škody.

II. Shrnutí vydaných krizových opatření

Představme si poškozeného, který se zaměřuje, resp. zaměřoval na podnikání v oblasti poskytování služeb krátkodobého ubytování. Čl. 26 Listiny základních práv a svobod zaručuje právo podnikat, přičemž do tohoto základního práva poškozeného zasáhla následující opatření či usnesení4 („pandemická opatření“):

 

usnesení vlády ČR č. 194 ze dne 12. 3. 2020, kterým se v souladu s čl. 56 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR, vyhlašuje pro území ČR z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území ČR nouzový stav na dobu od 14.00 hod. dne 12. 3. 2020 na dobu 30 dnů;5

usnesení č. 84/2020 Sb., usnesení vlády ČR č. 214 o přijetí krizového opatření; účinné od 15. 3. do 24. 3. 2020, přijaté podle ZKrŘ,6 s účinností od 16. 3. od 6:00 hod. zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovnách, lázeňských zařízeních podle bodu II/7 a školských ubytovacích zařízeních;

usnesení č. 99/2020 Sb., usnesení vlády ČR č․ 241 o přijetí krizového opatření; účinné od 16. 3. 2020, přijaté podle ZKrŘ, vláda jím nařizuje, že zákaz prodeje ubytovacích služeb, stanovený v bodě V/1 usnesení vlády č. 84/2020 Sb., se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb cizincům do doby opuštění území ČR a cizincům s pracovním povolením na území ČR;

mimořádné opatření MZdr č. j. MZDR 12746/2020-1/MIN/KAN; účinné od 24. 3. do 27. 3. 2020, přijaté na základě VeřZdr, zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovnách, lázeňských zařízeních a školských ubytovacích zařízeních („ubytovací zařízení“); zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb výše uvedeným cizincům;

mimořádné opatření MZdr č. j. MZDR 13361/2020-1/MIN/KAN; účinné od 27. 3. do 1. 4. 2020, přijaté na základě VeřZdr, zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovacích zařízeních; zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb: a) osobám za účelem výkonu povolání, podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti a b) cizincům do doby opuštění území ČR a cizincům s pracovním povolením na území ČR;

mimořádné opatření MZdr č. j. MZDR 13361/2020-2/MIN/KAN; účinné od 30. 3. do 2. 4. 2020, přijaté na základě VeřZdr, zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovacích zařízeních; zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb osobám uvedeným výše ad a) a b).

mimořádné opatření MZdr č. j. MZDR 13361/2020-3/MIN/KAN; účinné od 2. 4. do 7. 4. 2020, přijaté na základě VeřZdr, zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovacích zařízeních; zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb osobám uvedeným výše ad a) a b) a c) osobám, kterým z důvodu předchozího pobytu v zahraničí nařídil orgán ochrany veřejného zdraví karanténu;

mimořádné opatření MZdr č. j. MZDR 15190/2020-3/MIN/KAN; účinné od 7. 4. do 20. 4. 2020, přijaté na základě VeřZdr, zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovacích zařízeních; zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb osobám uvedeným výše ad a) a b) a c) osobám, kterým nařídil orgán ochrany veřejného zdraví karanténu;

mimořádné opatření MZdr č. j. MZDR 16193/2020-1/MIN/KAN; účinné od 20. 4. do 20. 4. 2020, přijaté na základě VeřZdr, zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovacích zařízeních; zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb osobám uvedeným výše ad a) až c) a d) osobám ohroženým domácím násilím;

mimořádné opatření MZdr č. j. MZDR 16193/2020-2/MIN/KAN; účinné od 20. 4. do 24. 4. 2020, přijaté na základě VeřZdr, zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovacích zařízeních; zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb osobám uvedeným výše ad a) až d);

usnesení č. 196/2020 Sb., usnesení vlády ČR č. 454 o přijetí krizového opatření; účinné od 24. 4. do 27. 4. 2020, přijaté podle ZKrŘ, zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovacích zařízeních; zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb osobám uvedeným výše ad a) až d);

usnesení č. 195/2020 Sb., usnesení vlády ČR č. 453 o přijetí krizového opatření; účinné od 27. 4. do 11. 5. 2020, přijaté podle ZKrŘ, zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovacích zařízeních; zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb osobám uvedeným výše ad a) až d);

usnesení č. 224/2020 Sb., usnesení vlády ČR č. 493 o přijetí krizového opatření; účinné od 11. 5. do de facto 25. 5. 2020, přijaté podle ZKrŘ, zakazuje mj. prodej ubytovacích služeb, s výjimkou osob poskytujících ubytování v ubytovnách, lázeňských zařízeních (pro účely poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče) a školských ubytovacích zařízeních; zákaz se nevztahuje na prodej a poskytnutí ubytovacích služeb osobám uvedeným výše ad a) až d).

 

K výčtu pandemických opatření je vhodné podotknout, že ČR nebyla při jejich přijímání anomálií, když k přijetí opatření, jejichž smyslem a účelem bylo zamezení šíření pandemie koronaviru, přistoupily i jiné státy. Zaměříme-li se na státy sousedící s ČR, lze uvést následující údaje.

Na Slovensku7 byl zákaz prodeje ubytovacích služeb stanoven od 13. 3. 2020, posléze, od 8. 4. 2020, byl navíc zaveden nouzový stav a byla omezena svoboda pohybu zákazem vycházení.8

V Polsku byl prodej ubytovacích služeb zakázán od 12. 3. 2020, od 20. 3. 2020 byl následně vyhlášen stav epidemie. K vyhlášení nouzového stavu v Polsku z důvodu pandemie koronaviru až ke dni dokončení tohoto příspěvku nedošlo.9

V Německu docházelo k postupnému omezování „chodu“ různých oblastí, k zákazu prodeje ubytovacích služeb došlo od 22. 3. 2020.10

Konečně v Rakousku byl zakázán prodej ubytovacích služeb (shodně jako v ČR) od 16. 3. 2020.11

Nyní zpět k pandemickým opatřením přijatým v ČR. Ačkoli se terminologie jednotlivých pandemických opatření vlády či mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví v dílčích aspektech drobně odlišují, jejich společným jmenovatelem je zákaz prodeje mj. ubytovacích služeb s určitými výjimkami, které se však na poškozeného nutně vztáhnout nemusí. Např. postačí, aby poškozený ubytovací služby v rozsahu výjimek stanovených pandemickými opatřeními v době jejich účinnosti neposkytoval.

Jak již bylo výše uvedeno, zaměřme se na poškozeného, který podnikal v oblasti poskytování služeb krátkodobého ubytování (tj. představme si situaci, kdy poškozený prezentoval možnost ubytování na webových stránkách, přičemž ubytování bylo určeno širokému, de facto neomezenému okruhu potenciálních zákazníků), přičemž typickými cílovými zákazníky poškozeného nebyly osoby uvedené ve výjimkách stanovených pandemickými opatřeními. Není tak možné konstatovat, že poškozený by mohl např. upravit nabídku ubytování a cílit na zákazníky ze skupiny osob, na které se zákaz nevztahoval, a to i s ohledem na nepredikovatelnost nově přijímaných opatření, jejichž znění poškozený předem neznal a znát nemohl.

V období od 16. 3. od 6:00 hod. do minimálně 25. 5. 2020 tak bylo zasaženo do práva poškozeného na podnikání, neboť na základě pandemických opatření nemohl v tomto období bez svého zavinění prodávat ubytovací služby, čímž na jeho straně vznikla škoda v podobě ušlého zisku (lucrum cessans).

Domnívám se, že v takovém případě by poškozenému vznikl nárok na náhradu škody dle krizového zákona za celé rozhodné období (tzn. od 16. 3. od 6:00 hod. do minimálně 25. 5. 2020). K podrobnostem viz níže.

III. Uplatnění nároku poškozeného, věcná a místní příslušnost soudu

Věcnou příslušnost okresního (obvodního) soudu dovozuje poškozený z § 9 odst. 1 OSŘ.

V souladu s § 85 odst. 5 OSŘ je obecným soudem statu okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu; nelze-li takto místně příslušný soud určit, bude jím soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.

Pandemická opatření nařídila vláda (některá pandemická opatření byla nařízena MZdr, k tomu více viz níže), jakožto orgán krizového řízení ve smyslu hlavy II dílu 1 ZKrŘ.

Krizový zákon v § 36 odst. 4 konstatuje, že

„peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma“.12

Dle § 12 odst. 1 písm. m) MinZř13 je mj. pro úkoly spojené s krizovým řízením ústředním orgánem státní správy Ministerstvo vnitra. Dle Nejvyššího soudu14 odpovídá za škodu vzniklou fyzickým a právnickým osobám v příčinné souvislosti s pandemickým opatřením stát, nikoliv orgán krizového řízení, nicméně ve sporu o náhradu této škody vystupuje za stát v občanském soudním řízení MV.15

Vzhledem k tomu, že MV je ústředním orgánem státní správy, mj. pro úkoly spojené s krizovým řízením, jakož i vzhledem k tomu, že judikatura konstatuje, že MV vystupuje za stát ve sporu o náhradu škody vzniklé v příčinné souvislosti s pandemickým opatřením, je místně příslušným soud určený dle sídla MV, tedy Obvodní soud pro Prahu 7.

IV. Důvody pro odpovědnost státu, pasivní legitimace žalovaného

Poškozený by v soudním sporu opíral svůj nárok na náhradu škody o § 36 odst. 1 ZKrŘ, který konstatuje:

„Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.“

Stát je tak v daném případě pasivně legitimován.

Poškozený by v soudním sporu konstatoval, že v nastalé situaci byly dány všechny předpoklady pro vznik škody, jakož i pro její náhradu. Jednáním v nastalé situaci bylo vydání pandemických opatření, následkem byla škoda spočívající v ušlém zisku poškozeného, přičemž byla dána i příčinná souvislost mezi jednáním a následkem (škoda by poškozenému nevznikla, pokud by pandemická opatření nebyla vydána).

Prokázání příčinné souvislosti může být v předmětném případě poměrné složité, neboť otázka, zda je pandemické opatření ve vztahu k nastalé újmě conditio sine qua non, je komplikovaná, když v konkrétních případech může vznikat celá řada nejasností či sporných bodů. Příčinnou souvislost tak není možné hledat mezi krizovou situací a vzniklou škodou či vydáním pandemického opatření. Krizová situace je totiž předpokladem uplatnění pandemického opatření, příčinnou souvislost je tak nutné hledat mezi pandemickým opatřením a vzniklou škodou. To však nijak nevylučuje právo na náhradu škody. Stát by totiž pak odpovídal jen za pandemická opatření, která přijal za účelem řešení krizové situace, kterou sám vyvolal.16

Výše uvedené vyplývá rovněž z § 36 odst. 7 ZKrŘ, který opravňuje orgán krizového řízení požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu škody, po původci havárie nebo jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena pandemická opatření. Ustanovením je krizovému orgánu dána možnost regresního nároku po původci havárie nebo jiné události. Aby mohl mít krizový orgán regresní nárok k původci havárie nebo jiné události, musí nejprve uhradit náklady, které vynaložil jako náhradu škody.

Vyvstává otázka, zda opatření vydávána podle zákona o ochraně veřejného zdraví byla vydána v rámci mezí působnosti a pravomoci orgánů, které k jejich vydání přistoupily.

„Typickým příkladem absence působnosti a pravomoci může být případ, kdy krajská hygienická stanice vydá mimořádné opatření podle § 69 VeřZdr pro celé území státu, přestože celostátní působností je v tomto smyslu podle § 80 odst. 1 písm. g) VeřZdr nadáno toliko Ministerstvo zdravotnictví.“17

Domnívám se, že tento příklad by bylo možné analogicky použít i na pandemická opatření, která byla vydávána podle zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť MZdr nemělo dostatek věcné působnosti k jejich vydání. Dle mého názoru jediným věcně příslušným orgánem byla vláda, která měla vydávat pandemická opatření v režimu krizového zákona.

Ačkoli některá pandemická opatření nebyla vydána podle krizového zákona, ale podle zákona o ochraně veřejného zdraví, uplatňoval by poškozený náhradu škody i za období, ve kterém byla účinná pandemická opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť tato pandemická opatření byla zrušena Městským soudem v Praze18 z důvodu, že dané povinnosti měly být státem ukládány prostřednictvím pandemických opatření podle krizového zákona. To vedlo k závěru, že náhrada škody žalobci náleží, a to na základě analogické aplikace krizového zákona.19

Cit. rozsudek MS v Praze byl však následně zrušen Nejvyšším správním soudem, kdy hned ve výroku rozsudku NSS zcela jasně konstatoval:

„Vyhlášením nouzového stavu vládou podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, se nemění pravomoc Ministerstva zdravotnictví k vydání opatření podle § 69 VeřZdr, plynoucí z § 80 odst. 1 písm. g) VeřZdr.“20

I přes cit. výrok NSS se domnívám, že i v našem modelovém případě by bylo možné o absenci působnosti a pravomoci MZdr hovořit, s ohledem na vůbec poslední bod rozsudku NSS, ve kterém je uvedeno, že

„Městský soud se měl proto zabývat tím, co může být obsahem mimořádných opatření podle § 69 písm. i) VeřZdr z naznačených hledisek, a tento výsledek porovnat s obsahem napadených opatření“.21

Osobně se tak domnívám, že při případném lepším odůvodnění rozsudku MS v Praze by následně NSS mohl dospět k závěru, že MZdr skutečně nemuselo být nadáno působností a pravomocí.

Důvodem pro takovou aplikaci je právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti). V předmětném případě je nutno zásadu vykládat tak, že ze své nepoctivosti nemůže těžit vláda, resp. stát, neboť pandemická opatření měla být vydána pouze a jenom podle krizového zákona, nicméně vláda se „zalekla“ náhrady škody zakotvené v krizovém zákoně a snažila se poškozené obejít tím, že opatření byla vydána MZdr podle zákona o ochraně veřejného zdraví, ve kterém není zakotvena náhrada škody způsobené vydanými opatřeními. Z takového nepoctivého jednání vlády, resp. státu, nemůže mít vláda, resp. stát, zcela jistě prospěch spočívající v tom, že by nebylo možné za období účinnosti pandemických opatření vydaných MZdr přiznat poškozeným náhradu škody.

Odpovědnost státu je objektivní, přičemž její smysl a účel v souvislosti s pandemickými opatřeními spočívá v principu obecného dobra, neboť při rychlém šíření nákazy bez vydaných pandemických opatření by došlo k jejímu rychlejšímu ukončení, tedy i k menším ekonomickým ztrátám pro poškozeného. Záchrana životů a zdraví realizovaná prostřednictvím pandemických opatření je tak vykoupena ekonomickými ztrátami (mj. ekonomickými ztrátami poškozeného), za které je odpovědný stát, když krizový zákon nepočítá s odpovědností územně samosprávných celků či jiných subjektů.22

Poškozený by však svým žalobním návrhem nebrojil proti samotnému principu pandemických opatření a proti přípustnosti dočasného omezení práv a svobod v době epidemie, nicméně je však přesvědčen, že i když se jednalo o opatření v krizové situaci, nenastalo právní vakuum a stát má zákonnou povinnost nahradit škody poškozeným.

V. Důvody pro přiznání náhrady škody, aktivní legitimace poškozeného

S ohledem na skutečnost, že poškozenému by vznikla škoda v příčinné souvislosti s pandemickými opatřeními, jakož i s ohledem na to, že odpovědnosti za způsobenou škodu se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám (k tomu srov. § 36 odst. 1 ZKrŘ), nezbývá než konstatovat, že požadavek poškozeného na náhradu škody by byl zcela legitimní a povinným k náhradě škody by byl v celém rozsahu stát. Pokud se tedy prokáže, že mezi vznikem škody a opatřením je příčinná souvislost, odpovědnost státu vznikne,23 a contrario, pokud se prokáže, že mezi vznikem škody a opatřením není příčinná souvislost, odpovědnost státu nevznikne.

Prokázání příčinné souvislosti může být problematické, neboť by mělo směřovat vůči konkrétním subjektům, což v případě absence individuálního právního (správního) aktu je těžké prokázat.24 Některými autory je předmětné ustanovení krizového zákona chápáno jako liberační důvod s určitými aplikačními specifiky.

Dalším souvisejícím problémem může být hodnocení příčinné souvislosti mezi pandemickými opatřeními a vzniklými škodami, kdy může docházet k omezení poskytovaných náhrad v rozsahu ušlého zisku, a to ze dvou důvodů/limitů (uplatnění teorie podmínky – krizové opatření jako conditio sine qua non vzniku škody a dále uplatnění teorie adekvátnosti příčinné souvislosti, vyjadřující požadavek předvídatelnosti vzniku škody).25 To však neznamená, že by podaná žaloba poškozeného byla předem odsouzena k neúspěchu, nicméně je vhodné riziko neúspěchu (popř. částečného neúspěchu) zmínit.

Aktivně legitimován k podání případné žaloby nemůže být nikdo jiný než poškozený, kterému škoda vznikla, neboť právě on je nositelem subjektivního práva, kterého by se případnou žalobou domáhal.

VI. Závěr

Pomocí výše nastíněného modelového případu bylo dostatečně poukázáno (jakož i argumentačně podloženo) na to, že zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest je možné na předmětný případ uplatnit.

Jak již bylo uvedeno, je sice pravdou, že cit. rozsudek NSS26 zrušil cit. rozsudek MS v Praze,27 čímž NSS mj. konstatoval, že MZdr disponovalo v předmětném případě potřebnou pravomocí a příslušností k vydání pandemických opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Osobně se však domnívám, že v případě detailnějšího odůvodnění rozsudku MS v Praze by NSS mohl v tomto rozsahu dospět k opačnému závěru. Tak či onak, ač NSS konstatoval, že MZdr disponovalo v předmětném případě potřebnou pravomocí a příslušností k vydání pandemických opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví, neznamená takový závěr, byť by MZdr bylo oprávněno tato pandemická opatření vydat, že se ještě nejedná o tzv. „úhybný manévr“ vlády, neboť podle zákona o ochraně veřejného zdraví není stát povinen k náhradě škody, zatímco podle krizového zákona ano. Tudíž i kdyby pandemická opatření vydaná MZdr byla shledána jako formálně bezvadná (tzn. vydaná příslušným orgánem, zákonem požadovaným postupem, obsahující všechny vyžadované náležitosti, atd…), domnívám se, že materiálně se jedná o zmíněný „úhybný manévr“ vlády, který nemůže požívat právní ochrany, a to právě s ohledem na aplikaci zásady nemo turpitudinem suam allegare potest.28

Osobně se tak domnívám, že by obecné soudy měly rozhodovat s ohledem na tuto zásadu a přiznat náhradu škody poškozeným, jež byli adresáty pandemických opatření, v plném rozsahu i za období, kdy byla pandemická opatření vydávána nikoli podle krizového zákona, ale podle zákona o ochraně veřejného zdraví.

Jedním dechem je však nutno dodat, že nelze hovořit o bezbřehé odpovědnosti státu a o aplikaci v předchozích odstavcích uvedené zásady bez kontextu, neboť právě kontext celé situace je mimořádně důležitý.29

Ač je ČR v „boji s koronavirem“ zcela jistě co vytýkat (nejen ve srovnání s ostatními evropskými státy), je nutno si uvědomit, že bezbřehé vycházení vstříc všem poškozeným (jakkoli na svém závěru o aplikovatelnosti výše uvedené zásady na pandemická opatření vydávaná MZdr trvám) poměrně jednoznačně povede k zatížení státního rozpočtu, což negativně ovlivní všechny občany ČR.30

Ani jeden přístup (bezbřehé odškodňování či absolutní neodškodňování) nevnímám jako šťastný. Domnívám se, že by měl být nalezen vhodný kompromis, kdy ČR nebude popírat své chyby, kterých se při řešení pandemie koronaviru dopustila, na druhé straně by obecné soudy neměly dát za pravdu každé žalobě, kterou se bude poškozený domáhat náhrady škody, ale pouze žalobám, kdy argumenty poškozeného a skutkové okolnosti případu budou přiznání náhrady škody rozumně odůvodňovat (v to počítaje i aplikaci zásady nemo turpitudinem suam allegare potest a domáhání se náhrady škody i za období, ve kterém byla platná a účinná pandemická opatření vydávaná MZdr). Nalezení takové hranice je však úkolem pro obecné soudy a v příštích měsících či letech budeme zcela nepochybně svědky jejího hledání.



Poznámky pod čarou:

Autor je doktorandem na katedře trestního práva Právnické fakulty MU a advokátem trvale spolupracujícím s Fiala, Tejkal a partneři, advokátní kancelář, s. r. o.

Tento článek byl zpracován v rámci řešení projektu specifického výzkumu na téma „Pronikání trestního práva do ostatních právních odvětví II. (MUNI/A/1304/2020)“.

K tomu srov. např. usnesení NS z 20. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3014/2017, nebo rozsudek NS z 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012.

K tomu srov. např. Eliáš, K. Obcházení zákona. Právní rozhledy, 2018, č. 15–16, s. 515–521, nebo Pilík, V. Výklad právních jednání contra proferentem. Právní rozhledy, 2013, č. 6, s. 199–202.

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů („VeřZdr“).

Pozn. red.: pro účely publikace v PR byly názvy formálně upraveny.

Vláda vyhlásila nouzový stav – a vyvolala pochybnosti, zda postupovala v souladu s ústavním pořádkem. Právní rozhledy, 2020, č. 7, příloha Legislativa, s. I–II.

Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Přehled opatření přijatých na Slovensku lze nalézt např. na www.korona.gov.sk.

Keisler, I., Lobotka, A., Kotulková, L. Covid-19: přijatá opatření a náhrada újmy. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 24.

Tamtéž, s. 26.

Tamtéž, s. 29.

Tamtéž, s. 30.

Mezi klíčovou odbornou literaturu k tzv. první vlně pandemie koronaviru lze zařadit např.: Melzer, F. Poskytování náhrad za újmy vyvolané krizovými opatřeními v průběhu koronavirové pandemie. Bulletin advokacie, 2020, č. 4, s. 13–22; Melzer, F. Poskytování náhrad za újmy vyvolané mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví po jejich zrušení. Bulletin advokacie, 2020, č. 6, s. 15–23; Simon, POdpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 211; Handrlica, J., Balounová, J., Sharapaev, V. Náhrady a opatření přijatá v době pandemie. Právní rozhledy, 2020, č. 22, s. 784–791; Odehnalová, J. Možnosti náhrady škody vzniklé v důsledku protiepidemiologických opatření. Právní rozhledy, 2021, č. 2, s. 64–67; Svoboda, T., Hejč, D. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (1. část). Právní rozhledy, 2021, č. 9, s. 315–324; Svoboda, T. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (2. část). Právní rozhledy, 2021, č. 10, s. 348–357; Hejč, D, Svoboda, T. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (3. část). Právní rozhledy, 2021, č. 11, s. 391–400. V neposlední řadě též Keisler, I., Lobotka, A., Kotulková, L., op. cit. sub 8.

Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů („kompetenční zákon“).

Rozsudek NS ze 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007.

Odehnalová, J., op. cit. sub 12.

K tomu srov. Melzer, F., op. cit. sub 12 (oba články).

Keisler, I., Lobotka, A., Kotulková, L., op. cit. sub 8, s. 178–186.

Rozsudek MS v Praze z 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020.

Byť rozsudek MS v Praze sp. zn. 14 A 41/2020 byl následně zrušen rozsudkem NSS z 26. 2. 2021, sp. zn. 6 As 114/2020, analogická aplikace krizového zákona zůstává nedotčena.

Rozsudek NSS z 26. 2. 2021, sp. zn. 6 As 114/2020.

K tomu srov. tamtéž, bod 150 odůvodnění.

Keisler, I., Lobotka, A., Kotulková, L., op. cit. sub 8, s. 207. Viz také rozsudek NSS ze 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007.

Handrlica, J., Balounová, J., Sharapaev, V., op. cit. sub 12.

Tamtéž.

Svoboda, T., op. cit. sub 12.

Rozsudek NSS z 26. 2. 2021, sp. zn. 6 As 114/2020.

Rozsudek MS v Praze z 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020.

S napětím očekávám první rozsudek v této věci, který uvedený teoretický závěr buďto potvrdí, anebo vyvrátí.

Svoboda, T., op. cit. sub 12.

Tamtéž.

Poznámky pod čarou:
*

Autor je doktorandem na katedře trestního práva Právnické fakulty MU a advokátem trvale spolupracujícím s Fiala, Tejkal a partneři, advokátní kancelář, s. r. o.

Tento článek byl zpracován v rámci řešení projektu specifického výzkumu na téma „Pronikání trestního práva do ostatních právních odvětví II. (MUNI/A/1304/2020)“.

1

K tomu srov. např. usnesení NS z 20. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3014/2017, nebo rozsudek NS z 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012.

2

K tomu srov. např. Eliáš, K. Obcházení zákona. Právní rozhledy, 2018, č. 15–16, s. 515–521, nebo Pilík, V. Výklad právních jednání contra proferentem. Právní rozhledy, 2013, č. 6, s. 199–202.

3

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů („VeřZdr“).

4

Pozn. red.: pro účely publikace v PR byly názvy formálně upraveny.

5

Vláda vyhlásila nouzový stav – a vyvolala pochybnosti, zda postupovala v souladu s ústavním pořádkem. Právní rozhledy, 2020, č. 7, příloha Legislativa, s. I–II.

6

Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů.

7

Přehled opatření přijatých na Slovensku lze nalézt např. na www.korona.gov.sk.

8

Keisler, I., Lobotka, A., Kotulková, L. Covid-19: přijatá opatření a náhrada újmy. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 24.

9

Tamtéž, s. 26.

10

Tamtéž, s. 29.

11

Tamtéž, s. 30.

12

Mezi klíčovou odbornou literaturu k tzv. první vlně pandemie koronaviru lze zařadit např.: Melzer, F. Poskytování náhrad za újmy vyvolané krizovými opatřeními v průběhu koronavirové pandemie. Bulletin advokacie, 2020, č. 4, s. 13–22; Melzer, F. Poskytování náhrad za újmy vyvolané mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví po jejich zrušení. Bulletin advokacie, 2020, č. 6, s. 15–23; Simon, POdpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 211; Handrlica, J., Balounová, J., Sharapaev, V. Náhrady a opatření přijatá v době pandemie. Právní rozhledy, 2020, č. 22, s. 784–791; Odehnalová, J. Možnosti náhrady škody vzniklé v důsledku protiepidemiologických opatření. Právní rozhledy, 2021, č. 2, s. 64–67; Svoboda, T., Hejč, D. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (1. část). Právní rozhledy, 2021, č. 9, s. 315–324; Svoboda, T. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (2. část). Právní rozhledy, 2021, č. 10, s. 348–357; Hejč, D, Svoboda, T. K povaze „krizových opatření“, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (3. část). Právní rozhledy, 2021, č. 11, s. 391–400. V neposlední řadě též Keisler, I., Lobotka, A., Kotulková, L., op. cit. sub 8.

13

Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů („kompetenční zákon“).

14

Rozsudek NS ze 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007.

15

Odehnalová, J., op. cit. sub 12.

16

K tomu srov. Melzer, F., op. cit. sub 12 (oba články).

17

Keisler, I., Lobotka, A., Kotulková, L., op. cit. sub 8, s. 178–186.

18

Rozsudek MS v Praze z 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020.

19

Byť rozsudek MS v Praze sp. zn. 14 A 41/2020 byl následně zrušen rozsudkem NSS z 26. 2. 2021, sp. zn. 6 As 114/2020, analogická aplikace krizového zákona zůstává nedotčena.

20

Rozsudek NSS z 26. 2. 2021, sp. zn. 6 As 114/2020.

21

K tomu srov. tamtéž, bod 150 odůvodnění.

22

Keisler, I., Lobotka, A., Kotulková, L., op. cit. sub 8, s. 207. Viz také rozsudek NSS ze 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007.

23

Handrlica, J., Balounová, J., Sharapaev, V., op. cit. sub 12.

24

Tamtéž.

25

Svoboda, T., op. cit. sub 12.

26

Rozsudek NSS z 26. 2. 2021, sp. zn. 6 As 114/2020.

27

Rozsudek MS v Praze z 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020.

28

S napětím očekávám první rozsudek v této věci, který uvedený teoretický závěr buďto potvrdí, anebo vyvrátí.

29

Svoboda, T., op. cit. sub 12.

30

Tamtéž.