Čekejte, prosím...
A A A
[Právní rozhledy 3/2021, s. 88]
Společné jmění manželů a rok 2020

Institut společného jmění manželů je základním stavebním kamenem tzv. manželského majetkového práva. Rok 2020 byl ve znamení přijetí několika zásadních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, která vyřešila některé sporné právní otázky pravidelně se v praxi objevující a zasahující různé dílčí oblasti společného jmění manželů. Nabízí se tak jejich rozbor a vysvětlení.

Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno*

I. Úvodem

Poněkud poetický název článku má naznačit význam, jaký pro institut společného jmění manželů („SJM“) měl loňský rok, míněno z pohledu významné judikatury Nejvyššího soudu. Ostatně uběhlo již poměrně hodně let od posledního článku věnovaného významné judikatuře ke společnému jmění na stránkách Právních rozhledů.

Rok 2020 přinesl – mimo jiné – tři naprosto zásadní rozhodnutí, z nichž každé je z jiné oblasti společného jmění a všechna budou výrazným způsobem ovlivňovat právní praxi, jedno z nich dosavadní praxi mění, jedno potvrzuje a jedno naznačuje řešení zcela nového právního problému. Pro jejich význam o nich pojednejme společně v rámci tohoto článku. Oproti jiným oblastem věcných a rodinných práv má judikatura NS k vypořádání SJM „časové zpoždění“ dané výkladem přechodných ustanovení a společného jmění. Soudní praxe totiž ve vztahu k § 3028 odst. 1, 2 ObčZ a vypořádání SJM zaujala názor, že SJM zaniklá, zrušená nebo zúžená do 31. 12. 2013 se vypořádají podle ObčZ 19641a SJM zaniklá až po 1. 1. 2014 se vypořádávají podle ObčZ.2

II. Vypořádání SJM a změna tzv. oceňovacího pravidla

Tzv. oceňovací pravidlo, mající základ v judikatuře a nikoliv ve výslovném textu zákona, se uplatňovalo v případech, kdy soudy v rámci vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přikazovaly věc do výlučného vlastnictví jednoho z nich. Pro takový postup praxe vyžadovala stanovení – od počátku 90. let 20. stol. – obvyklé ceny vypořádávaných věcí. Současně s tím vyžadovala, aby znalec provedl ocenění věcí podle jejich stavu ke dni zániku majetkového společenství manželů, ale ceny ke dni podání znaleckého posudku. Toto výchozí tzv. oceňovací pravidlo mělo základ ještě v období vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“),3 praxe je převzala i v 90. letech stále ještě v řízeních o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví4 a následně i do poměrů vypořádání SJM,5 zjevně ve snaze navázat na dosavadní judikaturu a usnadnit soudům přechod na řízení o vypořádání majetkových společenství, která se v 90. letech stala výrazně složitějšími a náročnějšími.

Praktické zkušenosti však ukázaly, že absolutizace takového pravidla by vedla v praxi k nepřijatelným důsledkům z hlediska základních principů spravedlivého vypořádání BSM, resp. SJM, proto soudní praxe toto východisko postupně prolamovala četnými výjimkami, kde si to vyžadovaly okolnosti konkrétních případů. Do ocenění se to promítalo tak, že v těchto případech soudy vycházely ze stavu věci a její ceny v době podání posudku, resp. v době rozhodování soudu. Současně pak toto výchozí oceňovací pravidlo působilo komplikace i tam, kde řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění, trvalo delší dobu a bylo potřeba složitě zjišťovat faktický stav věcí nikoliv ke dni podání znaleckého posudku, ale zpětně ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění, což bylo často i několik let.6 Vedle toho se objevovaly v praxi i případy věcí, které pokud byly posuzovány ve stavu ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, resp. SJM, nebylo možné u nich určit obvyklou cenu proto, že v době podání znaleckého posudku, resp. rozhodnutí soudu, již tyto věci (typicky v podobě podniků) nebyly v tržním prostředí obchodovány. Počet výjimek se postupem času zvyšoval, což opětovně otevíralo otázku, nakolik je výchozí oceňovací pravidlo správné. Přehled výjimek v rozhodovací praxi NS pak odborná literatura dostatečně zmapovala.7

I když dané oceňovací pravidlo praxe respektovala, vedle výjimek formulovaných v jednotlivých konkrétních případech vycházela také z obecnějších závěrů, které vyplývaly z povahy věci a existovaly souběžně s oceňovacím pravidlem. Vycházela-li praxe např. z toho, že bylo-li podmínkou vypořádání věcí v řízení o vypořádání společného jmění to, že v době rozhodnutí soudu existovaly jako součást majetkového společenství manželů a že v době jeho zániku tvořily jeho součást, pak nebylo možné některému z manželů v rámci vypořádání přikázat do jeho výlučného vlastnictví věc, která tvořila součást společného jmění, tehdy, jestliže po zániku společného jmění byla daná věc platně prodána.8 Obdobně v případě vypořádání dluhů tvořících součást SJM praxe zohledňovala i úhrady, které nastaly po zániku společného jmění až do rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění,9 apod.

Zejména na sklonku účinnosti ObčZ 1964 se mimo jiné v rámci NS a jednání jeho občanskoprávního a obchodního kolegia otevřela otázka správnosti dosavadního přístupu s tím, že stále silněji zaznívaly hlasy volající po potřebě revize oceňování věcí. Protože však v praxi probíhalo velké množství dlouhodobých řízení o vypořádání SJM, která by změnou oceňovacího pravidla byla zásadně dotčena a právní praxe nijak zásadně po změně nevolala, bylo lze očekávat řešení těchto složitých otázek až s nastoupením účinnosti ObčZ. Nakonec – při vědomí, že dosavadní praxe si s extrémními případy uměla poradit výjimkami z oceňovacího pravidla nebo formou tzv. disparity podílů – převládl pragmatičtější přístup respektující, že tato zásadní otázka bude otevřena až v řízeních o vypořádání společného jmění podléhajících ObčZ. Otázka potřeby změny přístupu se pak objevila i v časopisecké literatuře.10

Předpoklad se naplnil a byl vyjádřen v rozsudku NS z 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019,11 závěrem, podle kterého při vypořádání SJM zaniklého podle ObčZ je třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny a stavu věci v době rozhodování soudu. Vzhledem k významu rozhodnutí nepřekvapí, že mu byla v zásadě okamžitě věnována pozornost v odborné literatuře.12

Otázku tzv. oceňovacího pravidla považovalo uvedené rozhodnutí NS za neřešenou v poměrech ObčZ, a proto také bylo k jejímu posouzení připuštěno dovolání.13 Mimo jiné i z důvodu, že jde o otázku pro praxi naprosto zásadní, jejíž řešení změnilo dlouholetou ustálenou judikaturu (i dovolacího soudu), aniž by došlo k výslovné změně právní úpravy, obsahuje rozhodnutí poměrně podrobné odůvodnění, kterým se změna vysvětluje.

Dovolací soud zdůraznil, že otázku, ke kterému okamžiku má být cena věci, jež je předmětem vypořádání, určena, ObčZ neřeší a neřešil ji ani ObčZ 1964. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu se při stanovení ceny věci pro účely vypořádání BSM, resp. SJM, vycházelo z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku majetkového společenství manželů.14

Dovolací soud v odůvodnění především uvedl, že ani ObčZ neřeší otázku parametrů rozhodných pro určení ceny vypořádávané věci výslovně, přičemž podle § 740 ObčZ nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Pouhý gramatický výklad cit. ustanovení naznačuje, že i nadále by měl být pro ocenění věci při vypořádání společného jmění rozhodující stav v době zániku tohoto majetkového společenství. Jazykový výklad však představuje pouze prvotní přiblížení k aplikované právní normě, a je tedy pouhým východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.15

Důvodová zpráva k cit. ustanovení uvádí, že se navrhuje

„převzít dosavadní právní úpravu s výslovným ustanovením, že pro rozhodnutí soudu je rozhodný stav v době, kdy nastaly účinky toho kterého právního důvodu vypořádání. Pokud ale jde o ceny jednotlivých součástí společného jmění, rozhodným bude stav v době rozhodování soudu.“

Při odůvodnění změny dosavadního přístupu v oceňování NS zdůraznil, že v období mezi zánikem (zúžením) a vypořádáním společného jmění (např. rozhodnutím soudu) může dojít ke zhodnocení i znehodnocení věci. Znehodnocení věci může nastat jejím užíváním nebo na základě dalších skutečností, např. jejím zatížením právními závadami, vlivem jednání třetí osoby, působením náhody atd. Podle § 736 věty druhé ObčZ dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Přiměřená aplikace znamená, že se pravidla o společném jmění použijí jen potud, pokud ještě odpovídají změněnému účelu majetkového společenství. Z toho plyne, že zaniklé (zúžené) společné jmění je nadále nedílným majetkovým společenstvím, které trvá až do okamžiku jeho vypořádání. Spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku vypořádání společného jmění oba manželé, kteří by tedy zásadně společně měli nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věci (nastalého např. působením náhody či vlivem jednání třetí osoby). Až vypořádáním dochází k nabytí výlučného vlastnického práva k věci jedním z bývalých manželů, tedy až od tohoto okamžiku nabývá ten z manželů, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého z bývalých manželů.

Základním smyslem vypořádání společného jmění je spravedlivé a zásadně rovné rozdělení součástí tvořících společné jmění. Tomuto principu nejlépe odpovídá pravidlo, že při zjištění ceny věci tvořící vypořádávané společné jmění je třeba zásadně vycházet z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu, a to právě z toho důvodu, že spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku vypořádání společného jmění oba manželé, kteří by zásadně společně měli nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věci. V této souvislosti lze § 740 větu druhou ObčZ ve spojení s důvodovou zprávou interpretovat tak, že stavem, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku SJM, se rozumí základní rozsah součástí vypořádávaného SJM, a nikoliv faktický stav věcí tvořících toto majetkové společenství.16 Platí proto, že vypořádává-li soud společné jmění zaniklé (zrušené či zúžené) na základě příslušných ustanovení ObčZ, je třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování.17

K učiněnému závěru vedla NS i častá zjištění, podle kterých dosavadní oceňovací pravidlo v praxi způsobovalo, že se jen velmi obtížně dařilo zjišťovat faktický stav věci ke dni zániku společného jmění (byl-li vůbec zjišťován), především v déle probíhajících řízeních, neřku-li ještě v řízeních o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, která se i v současné době ještě u NS objevují. R 42/1972, které zásadu ocenění podle stavu ke dni zániku majetkového společenství formulovalo, vycházelo z oceňování podle oceňovacích předpisů, nikoliv podle obvyklých cen, kdy se ani žádný zásadní cenový pohyb neočekával vzhledem i k výrazně kratším řízením. Konečně jistým nakročením k formulaci nového oceňovacího pravidla byl již v poměrech ObčZ závěr NS zohledňující ve vztahu k dluhům výši (stav) nikoliv ke dni zániku společného jmění, ale ke dni rozhodování soudu.18

Současně rozhodnutí zdůraznilo, že lze přiměřeně přihlédnout i k východiskům vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním společné věci za náhradu. Judikatura NS dovodila, že pro určení přiměřené náhrady je zásadně rozhodující cena věci i její stav v době rozhodování soudu o vypořádání.19 Dovolací soud si byl vědom, že ke zrušení (a současně i vypořádání) podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu, na rozdíl od SJM, dochází až rozhodnutím soudu, shodně se ale u obou právních institutů výlučným vlastníkem vypořádávané věci stává spoluvlastník (jeden z manželů) až právní mocí rozsudku. Tedy až okamžik rozhodnutí soudu by měl být rozhodující pro zjištění stavu a následně i ceny vypořádávané věci. Uvedené závěry učinil NS současně s vědomím, že ve specifických případech a s přihlédnutím k individuálním okolnostem může požadavku spravedlivého řešení více odpovídat potřeba zohlednění stavu vypořádávané věci v době zániku SJM. Tak tomu bude např. v situaci, kdy dojde ke zhoršení stavu věci, které je přičitatelné tomu z manželů, kterému bude věc přikázána.

K uvedenému rozhodnutí ve vztahu ke změně oceňovacího pravidla ještě sluší připomenout, že dosavadní judikatura začala postupně ukazovat problematičnost úvahy, že věc má být oceněna podle jejího stavu ke dni zániku SJM a ceny v době rozhodování soudu. Zejména tam, kde soudní řízení probíhalo řadu let, a cena věci se v důsledku nejrůznějších okolností měnila, pak setrvání na tomto oceňovacím pravidle často naráželo na samotné základní principy spravedlivého vypořádání. Typicky šlo např. o situaci, kdy jeden z manželů záměrně poškodil nebo téměř zničil vozidlo, které sám od rozvodu výlučně užíval, a automobil byl soudem přikázán druhému manželovi proto, že o něj zájem měl a manžel-škůdce nedisponoval řidičským oprávněním. Oceňovací pravidlo „stav tehdy a cena dnes“ zde vedlo k závěrům, které soudní praxe nemohla nechat bez povšimnutí. Byla proto nucena je „prolamovat“ řadou výjimek, jejichž počet postupně výrazně narůstal, až si praxe kladla otázku, zda se stále ještě jedná o vztah „pravidla a výjimek“.

Závěry vyjádřené ve vztahu k oceňování jsou z pohledu praxe možná „revoluční“, ale nejsou překvapivé, protože se již delší dobu avizovala možná změna oceňovacího pravidla20 v řízení o vypořádání společného jmění, která odklidí mimo jiné problém se zpětným zjišťováním faktického stavu věci ke dni zániku společného jmění v dlouholetých řízeních. Tím se praxe přiklonila k řízením o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kde vždy platil základní princip, že se společná věc oceňovala podle stavu a ceny ke dni rozhodování soudu. Je sice skutečností, že podílové spoluvlastnictví je zrušeno až rozhodnutím soudu, zatímco SJM zaniká zpravidla zánikem manželství, toto rozdílné východisko však stírá potřebu odlišného přístupu, jestliže platí, že v poměrech společného jmění až do vypořádání se v zásadě používají pravidla, kterými se společná věc spravuje.

Přijatý oceňovací princip je ve shodě i s názory, které byly vyjádřeny v komentářové literatuře,21 byť její část se kloní spíše k dosavadnímu přístupu i při vědomí praktických obtíží s tím spojených.22

Samotné rozhodnutí však připouští, že v praxi mohou nastat případy, kdy individuální okolnosti budou lépe vystihovat potřebu vypořádání podle stavu ke dni zániku společného jmění (s uvedením jednoho demonstrativního případu akceptovaného i odbornou literaturou23), a pro tento postup tak ponechává také „zadní vrátka“. Jestli soudní praxe v těchto případech učiní výjimku z oceňovacího pravidla nebo uplatní princip disparity podílů, je vcelku bez významu, bude-li směřovat ke spravedlivému uspořádání právních poměrů. Jistá flexibilita oceňovacího pravidla ve spojení s disparitou podílů, kterou rozhodnutí s odkazem na již přijatou judikaturu v poměrech ObčZ připouští, pak představují základní pravidla, která umožňují soudům adekvátně reagovat na individuální okolnosti jednotlivých případů. V právu obecně, a ve SJM při jeho vypořádání zvlášť, lze jen velmi obtížně formulovat pravidla, která budou platit bezvýjimečně, a takové ambice nemůže mít ani změněné oceňovací pravidlo. Jeho smyslem tak je formulace změněného východiska při oceňování věcí, které v praxi platilo bezmála 50 let a jehož změna je vynucena mimo jiné společenským a právním vývojem, k němuž v této době došlo.

Současně by neměla zapadnout ani druhá významná okolnost podávající se z rozhodnutí a vztahující se k oceňování, byť nepředstavuje změnu dosavadní praxe, ale naopak její potvrzení. A tou je potvrzení konceptu obvyklé ceny, ze které v dané souvislosti bude praxe i nadále vycházet. Jde tedy v zásadě o totožný přístup, který praxe razila i v poměrech ObčZ 1964, rozhodnutí jej pak potvrzuje i pro poměry ObčZ formulací závěru, podle kterého při určení ceny věci tvořící součást vypořádávaného společného jmění je rozhodující cena obvyklá. Tento závěr vyplývá již z § 492 odst. 1 věty druhé ObčZ, podle které se cena věci určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem. Na základě uvedeného jsou tedy i nadále uplatnitelné závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázku stanovení ceny věci tvořící součást společného jmění vypořádávaného podle ObčZ 1964, podle kterých podkladem pro vypořádání může být jen obvyklá cena věci, tj. cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné věci ve stejné době a v obvyklém obchodním styku.24 Jinými slovy jde o cenu, za kterou by určitou věc bylo možno v určitém čase reálně prodat nebo koupit.25 Rozhodnutí pak pro přesvědčivost odkazuje i na odbornou literaturu zastávající stejný názor.

Změna v oceňovacím pravidle se musí samozřejmě promítnout i do zadávání znaleckých posudků ze strany soudů. Zadání znaleckého posudku musí obsahovat nejenom požadavek na uvedení obvyklé ceny, ale také požadavek na určení, podle jakého oceňovacího pravidla má být obvyklá cena zjištěna s tím, že pokud by se mělo jednat o stav ke dni zániku společného jmění, musí mít znalec k dispozici také popis tohoto stavu, protože jde o skutkové zjištění, které je pro podání znaleckého posudku zásadní.

Požadavek na preciznost zadání znaleckého posudku bude platit v poměrech změny oceňovacího pravidla tím spíše, jestliže rozhodnutí výslovně připouští, že v odůvodněných jednotlivých případech může být výchozí pravidlo prolomeno a navráceno k principu „stav tehdy a cena dnes“. Změna oceňovacího pravidla by však měla zásadně usnadnit znaleckou činnost znalcům tím, že by měli mít ulehčenu situaci při zjišťování stavu věci, neboť ve většině případů provedou oceňování s využitím faktické prohlídky věci (ať již movité či nemovité). Korektně je však třeba uvést i to, že toto zásadní rozhodnutí do povědomí soudní praxe dosud zcela neproniklo, takže nelze vyloučit ještě dočasné zadávání znaleckých posudků podle dřívější soudní praxe. Byť znalec není oprávněn přezkoumávat a korigovat zadání posudku, nic mu nebrání poukázat i na uvedené rozhodnutí zejména tam, kde by všechny součásti společného jmění měly být oceněny podle dřívějšího oceňovacího pravidla. Rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 sice připouští v odůvodněných případech i použití dosavadního přístupu, půjde však o ocenění jednotlivých součástí společného jmění, nikoliv celého majetkového společenství manželů.

Může se nicméně také stát, že do doby, než závěry cit. rozhodnutí plně vstoupí do povědomí právní praxe, zadá např. soud prvního stupně znalecký posudek s požadavkem na ocenění podle starého oceňovacího pravidla, zatímco odvolací soud uplatní již oceňovací pravidlo nové, anebo i sám soud stejného stupně po původně nesprávném zadání znaleckého posudku následně zadá jeho zpracování se správným znaleckým úkolem. Byť jde o postup zjevně nežádoucí, nelze se mu zřejmě v nebližší době vyhnout. Znalec tak může být v jednom řízení žádán o ocenění stejné věci postupně několikerým odlišným způsobem, čehož by si měli být znalci pro přechodné období vědomi. Tomu lze do jisté míry i ze strany znalců předejít v rámci komunikace se soudcem právě poukazem na závěry podávající se z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1205/2019.

III. Právní charakter finančních prostředků opatřených závazkem jednoho z manželů netvořícím součást společného jmění

Druhým významným rozhodnutím je rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, který řešil otázku charakteru finančních prostředků opatřených závazkem jednoho z manželů netvořícím součást společného jmění. I když se jednalo o posouzení dané otázky ještě v režimu ObčZ 1964, přijaté řešení zjevně předurčuje posouzení shodné otázky v poměrech ObčZ; nadto i v případech, kdy bude společné jmění vypořádáváno již podle ObčZ, bude režimu ObčZ 1964 podléhat posouzení zkoumané otázky tehdy, půjde-li o dluh vzniklý do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 2 část věty za středníkem ObčZ).

Oproti rozhodnutí prvnímu nešlo o řešení nově navozené otázky, ale o řešení rozporného judikatorního přístupu, který se v minulosti vytvořil a přetrval do současné doby.

Senát soudního oddělení č. 22, kterému byla věc v souladu s rozvrhem práce NS předložena k projednání a rozhodnutí, se hodlal odchýlit od právních názorů, které vyslovil dříve.26 Jednalo se o závěr, že byly-li na pořízení majetkových hodnot v SJM použity (výlučně) peníze opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM, a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku společného jmění nárok na vypořádání vnosu z odděleného majetku na společný majetek. Senát č. 22 proto věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, předložil velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS.

Podle uvedených rozhodnutí je to, co jeden z manželů pořídil výlučně za prostředky získané z půjčky, jejíž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a závazek z níž převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, součástí společného jmění; to, co na pořízení věci (ať hmotné či nehmotné) manžel z takové půjčky vynaložil, je vnos z výlučného majetku na majetek společný. Tento závěr lze však přijmout pouze za předpokladu, že peníze takto získané půjčkou nebyly součástí společného jmění – pak by ale nepřicházelo do úvahy pokládat věci za ně pořízené za součást společného jmění (šlo by o transformaci, která nemění status transformovaného majetku). Na základě uvedeného rozporu v odůvodnění tohoto právního názoru se na poli velkého senátu otevřela do té doby poněkud upozaděná otázka charakteru finančních prostředků, které si opatří jeden z manželů bez souhlasu manžela druhého závazkovým právním vztahem, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Začátek řešení dané otázky je zřejmě spojen s „dávným“ R 57/70.

Na poli velkého senátu se střetly dvě protichůdné koncepce. První, která považovala finanční prostředky, které si opatří jeden z manželů bez souhlasu druhého manžela závazkovým právním vztahem, jehož obsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, za prostředky tvořící součást společného jmění („dosavadní teorie transformace“), a druhá, která takto opatřené finanční prostředky za součást společného jmění nepovažovala. Koncepce první vyšla z toho, že takový způsob nabytí nelze podřadit pod žádnou z výjimek zužujících zákonný rozsah SJM, zatímco koncepce druhá směřovala svou argumentací k závěru, že v takovém případě jde o prostředky výlučné z důvodu uplatnění tzv. teorie transformace („oponentní teorie transformace“).

Oponentní teorie transformace byla postavena na základním východisku, že transformací je v těchto případech v zásadě to, že výlučný dluh jednoho z manželů je „transformován“ na aktiva, která právě z tohoto důvodu stojí mimo režim SJM. Tento klíčový závěr (a současně východisko řešení celého problému) se opíral o argumentaci, podle které závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (§ 488 ObčZ 1964). Z navazujícího textu § 498 a násl. ObčZ 1964 se pak podává, že závazkem se míní celý závazkový právní vztah, nikoliv tedy jen povinnost dlužníka; nepatří-li tedy do společného jmění „závazek“ ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ 1964, nepatří tam ani práva z tohoto závazkového vztahu. Tento vztah totiž nelze rozdělit tak, že práva z půjčky získané jedním z manželů by patřila oběma manželům, dluh by však musel plnit jen jeden z nich; je-li „závazek“ ve výlučném vlastnictví, pak i peníze z něj získané patří jen manželovi – dlužníkovi, a pokud je půjčí další osobě, má jen on právo na vrácení této půjčky a vrácené peníze součástí SJM nejsou, neboť jde stále o transformaci výlučného majetku.

Dalším argumentem ve prospěch oponentní transformační teorie byl poukaz na tzv. složené právní úkony a jejich dosah ve vztahu k věřiteli. Uzavření smlouvy o úvěru [nebo o (zá)půjčce] a nabytí peněz je totiž složeným úkonem, kterým se současně nabývá majetek i vzniká závazek. Jde o úkon ekvivalentní, navyšují se aktiva i pasiva, čistá hodnota jmění se nemění. ObčZ 1964 neobsahuje pravidlo, jak posuzovat takovéto složené úkony. Dosavadní pojetí teorie transformace při použití kombinace základního pravidla pro nabývání majetku a základního pravidla pro režim závazků vede (u úvěrů čerpaných jen jedním z manželů mimo běžné hospodaření) k rozštěpenému závěru, že peníze nabyté úvěrem do společného jmění patří, ale závazek úvěr splatit nikoli. Zde bylo argumentováno, že v soukromém právu lze vysledovat zásadu, podle níž nelze oddělit majetek od dluhu, který s ním souvisí. Lze se s ní setkat např. v institutu neúčinnosti zkracujících úkonů, v odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, v § 1186 odst. 2, § 1893 ObčZ. Vypořádáním společného jmění nesmí být dotčena práva věřitele (§ 150 odst. 2 ObčZ 1964, § 737 odst. 1 ObčZ). Řešení oddělující dluh od aktiv však podle zastánců oponentní transformační teorie tuto zásadu i ochranu věřitele prolamuje. Možnost korigovat důsledky ve vztahu k věřiteli disparitou podílů považuje daný přístup za nedostatečnou.

Tato koncepce pak ústí v závěr, podle kterého peněžní prostředky, které jeden z manželů získal půjčkou, již uzavřel bez souhlasu druhého manžela a jejíž rozsah přesáhl míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, jsou ve výlučném vlastnictví manžela – dlužníka z uvedené smlouvy, stejně jako věci či pohledávky, které nabyl výlučně z prostředků takto získaných. Proto ani pohledávka proti třetí osobě, které takto získané prostředky dál půjčil, není součástí SJM; jde o majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela.

Vedle základní právní argumentace poukazovala oponentní teorie transformace také na „spravedlnostní“ aspekt věci spočívající v tom, že při půjčce 1 500 000 Kč by musel jeden z manželů, který smlouvu sám uzavřel, tuto částku věřiteli vrátit, současně však navíc polovinu této částky vyplatit druhému z manželů. Půjčil by si tedy 1 500 000 Kč, vracel by však bez úroků 2 250 000 Kč. Současně byl spravedlnostní prvek spatřován i v tom, že pokud by jeden z manželů např. zakoupil věc, která by hrozila způsobením škody nebo způsobovala imisní zatížení, druhý z manželů by neměl žádnou obranu, jestliže by tato věc byla součástí společného jmění.

Naproti tomu přístup odmítající oponentní teorii transformace nesouhlasil především s naznačeným pojetím transformace. Zdůrazňoval, že tímto způsobem praxe teorii transformace nikdy nechápala a vždy vycházela z toho, že transformací je změna určité formy aktiv na jiná aktiva (auto ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů je prodáno a nabyté prostředky zůstávají jako výlučné tomuto manželovi, směna věci ve výlučném vlastnictví za jinou věc zachovává režim výlučného vlastnictví, apod.). Jasně to vyplývá i ze zákonného textu, který normuje, že jde o výlučný majetek tehdy, když je získán za „výlučný majetek“, tj. za majetek, který již ve výlučném vlastnictví manžela byl. Současně bylo poukazováno na to, že v odborné literatuře se nikdy neobjevil ani náznak pojetí, které by transformační teorii spojovalo nikoliv s výlučnými aktivy, ale s výlučným dluhem, a to ani v poměrech ObčZ 1964 ani v poměrech ObčZ. SJM má vždy tendence získávat co největší rozsah majetku a zcela nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce naznačeným pojetím transformace „ochudit“ společná jmění často o nejhodnotnější součásti majetku. Dále bylo zdůrazňováno, že řešení opírající se o oponentní transformační teorii podporuje protiprávní jednání toho z manželů, který jedná v podstatných věcech bez souhlasu manžela druhého a profituje na tom tím, že získaný majetek netvoří součást společného jmění, ale mělo by se jednat o jeho majetek výlučný.

Z praktického hlediska pak bylo poukazováno na to, že pokud by měla platit oponentní transformační teorie směřující k závěru o výlučném majetku při výlučném dluhu, založená na tom, že výlučnému dluhu jednoho z manželů odpovídá vše, co z příslušného právního jednání nabude v podobě svého výlučného vlastnictví, pak by takový závěr musel platit nejenom pro případy, kdy jsou nabývány finanční prostředky. Musel by platit i tehdy, když jsou nabývány movité či nemovité věci, a to dokonce i tehdy, pokud by následně kupní cena byla uhrazena z prostředků tvořících společné jmění, protože jde stále o výlučný dluh, i když je uhrazen ze společných prostředků. Pak by se jednalo o vnos z majetku společného do výlučného majetku jednoho z manželů (dluhu). Tímto způsobem však dosavadní praxe transformaci nechápala. Svědčí o tom množství sporů na určení, že věc je součástí SJM, založených na žalobním tvrzení (zpravidla manželky), že manžel uzavřel sám bez jejího vědomí smlouvu, na základě které nabyl majetek. Manželka se následně domáhala určení, že majetek je součástí společného jmění, neboť se o něm dozvěděla až se značným časovým odstupem, často až v průběhu řízení o vypořádání společného jmění. Těmto žalobám praxe vyhovovala (opakovaně i praxe dovolacího soudu), nemaje pochybnost, že takto nabyté věci součást SJM tvoří. To by ovšem v duchu oponentního pojetí transformační teorie přestávalo platit a v řízení o vypořádání společného jmění by mohl být maximálně uplatněn vnos ze společného majetku do majetku výlučného (dluhu), věc sama by však zůstávala mimo režim společného jmění. V praxi by to znamenalo, že ve všech případech, kdy byl předmětem vypořádání společného jmění učiněn takto získaný majetek, by se jednalo o návrhy nedůvodné; uplatnění vnosu ze společného do výlučného majetku by v současné době již ve 100 % případů bránila okolnost, že u společných jmění vypořádávaných v režimu ObčZ 1964 již uplynuly tři roky od zániku společného jmění a právo na vypořádání vnosu by již nebylo možno uplatnit. Navíc bylo zdůrazněno, že by to vedlo ke zjevnému obcházení pravidel modifikace společného jmění, neboť pro „vyloučení“ majetku ze společného jmění by stačilo, aby ho jeden z manželů nabyl bez souhlasu druhého (nešlo-li by o výjimečné případy, kdy by se přesto jednalo o dluh přiměřený majetkovým poměrům manželů). O faktu, že v praxi k takovému nabytí dochází velmi často, svědčí množství sporů o určení, že věc je součástí SJM, i když byla nabyta pouze jedním z manželů za trvání manželství, zpravidla bez jakéhokoliv vědomí manžela druhého. Současně platí, že o zásadních právních jednáních by se měli manželé dohodnout, a situace, kdy jeden z manželů jedná bez vědomí druhého, by neměla ve svém důsledku vést k tomu, že bude výlučným vlastníkem nabytého majetku.

Rovněž bylo zdůrazněno, že k okamžiku např. uzavření kupní smlouvy přitom nelze dovodit, že by šlo o nabytí „majetku jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela“, a tedy o majetek, který je ze společného jmění vyloučen. Jednoduše proto, že v době nabytí majetku tady není nic, co by mohlo být považováno za prostředek (nástroj) transformace. Zásadně přitom nelze odlišovat, jestli na základě jednání jednoho z manželů jsou získávány peníze, nebo jiný majetek (movitý či nemovitý). Zastává-li oponentní teorie transformace východisko, že ve všech případech stojí na straně jedné výlučný dluh, pak vše, co stojí na druhé straně závazkového vztahu, musí představovat majetek výlučný; pro vlastnický režim je pak již zcela nerozhodné, z čeho bude vzniklý dluh uhrazen, tj. ani použití prostředků ve společném jmění na úhradu takového dluhu nezaloží režim společného jmění, ale pouze vnos ze společného majetku na majetek výlučný. Nelze se totiž zastavit „na půli cesty“ s tím, že v případě získání peněžních prostředků půjde o prostředky výlučné, ale v případě nabytí nemovitého či movitého majetku již půjde o majetek společný. Stojí-li v pozadí princip transformace založený výlučným dluhem jednajícího manžela, musí být právní následek vždy stejný. Z čeho je pak dluh následně uhrazen, je již pro právní režim nabytého majetku nevýznamné, neboť se tím neřeší otázka nabytí majetku, ale úhrada vzniklého dluhu.

Výhrada vůči oponentnímu pojetí teorie transformace byla dále vystavěna i na praktických důsledcích demonstrovaných na případu, kdy manžel sám uzavírá kupní smlouvu, na základě které získává vlastnické právo k pozemku a na něm stojícímu domu a zavazuje se zaplatit kupní cenu 5 mil. Kč v budoucnu splatných splátkách. Z pohledu oponentní teorie transformace jde zcela jistě o závazek (myšleno závazkový vztah), který překračuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, nabytý nemovitý majetek tedy nespadá do společného jmění, ale je výlučným vlastnictvím manžela. Ten je sice výlučně zavázán k úhradě kupní ceny, ale protože zpravidla nemá jiný majetek než ve společném jmění (zejména u dlouholetých manželství), splácí v budoucnu kupní cenu ze svého platu/příjmu z podnikání (tedy opět majetku tvořícího společné jmění). Oponentní pojetí transformace tedy vede k tomu, že majetek i dluh jsou pouze jednajícího manžela, ale úhrada dluhu bude provedena z prostředků tvořících součást společného jmění, protože výlučný majetek jednající manžel zpravidla nemá. Že by tento dluh uhradil právě z prostředků, které získal, je iluzorní, protože tyto prostředky bývají vždy již nějakým způsobem použity. K tomu přistupuje i skutečnost, že takové použití majetku ve společném jmění musí být odsouhlaseno oběma manžely podle obecných pravidel nakládání s majetkem v SJM. Jestliže druhý manžel souhlas k jejich použití nedá, nastupuje hrozba úhrady dluhu nucenou formou exekuce nebo výkonu rozhodnutí z majetku tvořícího součást společného jmění. Takovým důsledkům opomenutý manžel nemá možnost jakkoliv reálně zabránit. Pokud souhlas s použitím prostředků tvořících součást společného jmění udělí, šlo by o vnos ze společného do výlučného majetku, který je uplatnitelný až při vypořádání společného jmění.

Zastánci klasické teorie transformace upozorňovali i na závažné procesní dopady. Podle dosavadního přístupu musel jednající manžel prokazovat, že druhý manžel se závazkem souhlasil, aby se tento závazek stal také součástí SJM. To bylo naprosto v pořádku, protože musel prokazovat, že jednal v souladu s úpravou obsaženou v ObčZ 1964. Přijetí oponentního pojetí transformace by naopak v procesní rovině znamenalo, že jednající manžel by tvrdil, že žádný souhlas druhého manžela neměl, a proto je nabytý majetek výlučně jeho, a „opomenutý“ manžel by naopak (často i účelově) prokazoval, že souhlas udělil již jenom proto, aby aktiva tvořila součást společného jmění.

Tzv. spravedlnostní hledisko uplatňované v rámci oponentní teorie transformace považovali zastánci dosavadní teorie transformace za hledisko, které samo o sobě je relativní a může být nahlíženo z různých pohledů, jedním z nichž je i riziko vymáhání dluhu z prostředků tvořících součást společného jmění, anebo nemožnost domáhat se úhrady vnosu ze společného majetku do výlučného (výlučného dluhu) za trvání manželství. Ochrana „opomenutého“ manžela tím, že zakoupení např. zchátralé nemovitosti, která bude vyžadovat značné investice, nebude mít za následek nabytí nemovitosti do společného jmění, je relativní již tím, že zpravidla by vynaložené investice byly tvořeny prostředky tvořícími společné jmění. Naproti tomu zakoupení lukrativní a ceněné nemovitosti pouze do výlučného vlastnictví jednoho z manželů s rizikem úhrady kupní ceny v řádu několika milionů korun ze společného majetku může být spravedlivé pro opomenutého manžela pouze těžko. Spravedlnostní pohled však umožňuje formulování řady nejrůznějších příkladů a poukaz na princip spravedlnosti poněkud zastiňuje základ problému, jímž je otázka pojetí transformace.

Nadto však dosavadní přístup k teorii transformace nepřehlížel ani spravedlnostní důsledky, neboť výslovně navrhoval, aby okolnost, že závazkem jednoho z manželů byl nabyt majetek do společného jmění, mohla být při vypořádání společného jmění v poměrech konkrétního případu zohledněna např. úvahou o disparitě podílů. V diskusích se zvažovala např. modelová situace, podle které by byly získané finanční prostředky použity po dohodě manželů na úhradu studijních potřeb dětí, a výlučný dluh manžela by byl následně uhrazen z prostředků tvořících společné jmění. Tím by byla založena situace, že by byl manžel povinen nahradit vnos ze společného do svého výlučného majetku (dluhu) a tzv. spravedlnostní hledisko by se promítlo v tom, že by nebyl zavázán uhradit ve prospěch společného jmění tento vnos (tzv. disparita ve vztahu k jedné součásti společného jmění).

Jádro argumentace zastánců dosavadní transformační teorie se však zaměřilo právě na povahu transformační teorie. V dané souvislosti bylo především namítáno, že oponentní teorie transformace pomíjí znění právní úpravy – § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ 1964, podle kterého SJM tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ 1964 tvoří SJM závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

V souvislosti s tím bylo poukazováno na to, že zákon jasně rozlišuje aktivní složku společného jmění – majetek [písm. a)] a složku pasivní – závazky [písm. b)]. Jestliže podle § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ 1964 tvoří společné jmění veškerý majetek nabytý některým z manželů za trvání manželství, kromě vyjmenovaných případů nabytí, nelze dále rozšiřovat tento taxativní výčet výjimek výkladem, podle kterého § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ 1964 neupravuje pouze pasiva společného jmění, ale celý závazkový vztah, jehož účastníkem byl pouze jeden z manželů (tedy i aktiva z daného závazkového vztahu nabytá). Zmíněný přístup zcela odporuje jazykovému, systematickému i logickému výkladu předmětného zákonného ustanovení. Jestliže jeden z manželů získá na základě smlouvy o půjčce, kterou uzavřel bez souhlasu druhého manžela, finanční prostředky, jde bezpochyby o majetek nabytý za trvání manželství, a tvoří proto podle § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ 1964 SJM – nevztahuje-li se na takový majetek některá ze zákonných výjimek uvedených v § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ 1964. Jestliže na základě smlouvy o půjčce vznikl manželovi závazek (např. vrátit věřiteli půjčené peníze), je nutné jej poměřit kritériem uvedeným v § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ 1964, tedy přiměřeností závazku majetkovým poměrům manželů. Nelze ale tímto kritériem poměřovat celý závazkový vztah. Jestliže si jeden z manželů půjčil od svých rodičů 1 500 000 Kč s tím, že stejnou částku po určité době vrátí, těžko by bylo možné dojít k závěru, že celý závazkový vztah vybočuje z majetkových poměrů manželů. Je to ale právě jednostranný závazek na vrácení peněžních prostředků, který tíží zavázaného manžela a který vzhledem ke své výši majetkové poměry překračuje. V tom se projevuje ochrana druhého manžela, neboť závazek převzatý bez jeho souhlasu netvoří součást SJM; proto je z majetkového společenství vyloučen.

Současně se poukazovalo i na úpravu obsaženou v ObčZ s tím, že se definice součástí SJM terminologicky liší. Podle § 710 písm. b) ObčZ jsou totiž součástí společného jmění dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž by se jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Občanský zákoník tedy výslovně vychází z toho, že součástí společného jmění není závazek v podobě závazkového právního poměru, ale pouze dluh, tj. pasivum jako povinnost dlužníka. V zákonem předpokládaném případě potom dluh není součástí společného jmění, ale jde o výlučné pasivum manžela, který ho převzal bez souhlasu druhého. Aktivem společného jmění zůstává podle § 709 odst. 1 ObčZ zásadně vše, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství. Současná právní úprava tedy výslovně umožňuje „oddělit majetek od dluhu“.

Při řešení uvedené otázky nakonec získalo převahu dosavadní pojetí transformace vyjádřené v rozhodnutí velkého senátu závěrem, podle kterého majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí SJM; součástí společného jmění nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají. Byly-li na pořízení majetkových hodnot v SJM použity prostředky opatřené závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel, nezakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání vnosu z odděleného majetku na společný majetek. K výlučnému závazku manžela, který takto majetkové hodnoty ve prospěch SJM opatřil, může soud přihlédnout při vypořádání SJM, např. při úvaze o disparitě podílů.

Při řešení koncepce transformace tak převážilo její dosavadní pojetí. Vznik dané otázky bývá spojován s R 57/70; je ovšem k diskusi, zda není význam tohoto rozhodnutí přeceňován, protože bylo přijato v době, kdy součástí bezpodílového spoluvlastnictví závazky vůbec nebyly a zákon sám neupravoval žádným způsobem teorii transformace. Jak výslovná úprava teorie transformace, tak i zakotvení závazků jako součásti zákonného majetkového společenství manželů jsou spojeny až se SJM a jeho úpravou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.

Je zajímavé, že při diskusi nad podstatou teorie transformace v širším pojetí zaznívaly hlasy, které byly ochotny vztáhnout oponentní pojetí teorie transformace na nabývání finančních prostředků a považovat dané řešení za spravedlivé, současně však takové pojetí odmítaly pro nabývání jiných movitých či nemovitých věcí na základě právního jednání, ve kterém vystupoval pouze jeden z manželů, a to tím spíše, jestliže by úhrada kupní ceny byla provedena z prostředků tvořících SJM. Jestliže však mělo být výlučné vlastnictví odůvodněno existencí výlučného dluhu, nelze takové odlišení provést a všechny případy nabývání majetku je nutno poměřovat stejným pravidlem. Takové pojetí také nakonec ve velkém senátě převážilo. Přijaté řešení rovněž posiluje odpovědnost každého z manželů za jednání, které bude v souladu se zákonem a drží se tradičního konceptu rozsahu SJM. Současně výslovně připouští – v rámci hledání spravedlivého řešení při vypořádání – i možnost individuální okolnosti případů zohlednit tak, aby celkové vypořádání odpovídalo rozumnému uspořádání právních poměrů. To však v žádném případě neznamená, že takové řešení budou volit soudy vždy, pokud se v průběhu trvání SJM jeden z manželů zaváže v rámci právního jednání způsobem, který povede k nabytí aktiv do SJM. Jestliže např. pouze jeden z manželů uzavře kupní smlouvu na automobil, který užívá v průběhu SJM pouze on sám a druhému z manželů jeho užívání neumožní, a úhrada kupní ceny automobilu je provedena z prostředků tvořících SJM, pak tyto typové případy nepovedou soudy k závěru, že by manžel neměl nahradit vnos ze společného majetku do jeho majetku výlučného (dluhu), tím spíše, jestliže v době vypořádání společného jmění bude hodnota vozidla prakticky nulová, případně již vozidlo nebude existovat.

IV. Střet dobrověrného nabyvatelství a ochrany tzv. opomenutého manžela k majetku v SJM

Třetím rozhodnutím, opětovně ze zcela jiné oblasti SJM, je rozsudek NS z 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, který řeší mimo jiné kolizi § 714984 ObčZ. Jinými slovy řečeno, jde o posouzení situací, kdy je věc v SJM evidována v katastru nemovitostí nesprávně pouze na jednoho z manželů, a za této situace je jedním z manželů k uvedené věci zřizováno nebo převáděno právo na osobu, která jedná v důvěru ve stav zápisu ve veřejném seznamu potud, že osoba právo zřizující nebo převádějící je oprávněna jím nakládat. Jde tak o střet porušení pravidel ohledně správy majetku ve společném jmění na straně jedné a ochranu práva nabytého v dobré víře na straně druhé.27

Základ daného problému však není nikterak nový, existoval již v poměrech ObčZ 1964.28 Východisko je jasné a zřetelné: je-li věc nesprávně vedena v katastru nemovitostí jako výlučné vlastnictví jednoho z manželů, ač je ve skutečnosti součástí SJM, tento manžel (např.) převádí bez souhlasu druhého manžela vlastnické právo na třetí osobu, která věc do vlastnictví nabývá v dobré víře o právu převodce vlastnické právo převést, a tzv. opomenutý manžel se následně dovolá relativní neplatnosti převodní smlouvy, základní otázkou je posouzení, zda vlastnické právo i nadále svědčí nabyvateli, anebo se věc opětovně stává součástí SJM. Základním argumentem tzv. dobrověrného nabyvatele je nabytí práva v dobré víře, tj. na základě přesvědčení o právu převod práva provést (zřídit).

V uvedených situacích jde o parametr dobré víry, který se v povědomí právní a soudní praxe objevil v 90. letech 20. stol. v těchto typových případech: Osoba A převedla vlastnické právo na osobu B, která následně převedla vlastnické právo na osobu C. Poté však osoba A od uzavřené kupní smlouvy odstoupila s důsledky vyplývajícími z § 48 odst. 2 ObčZ 1964. Odlišné názory vycházely z posouzení, zda při úvaze o vlastnickém právu po takovém odstoupení má mít přednost ochrana osoby A opírající se o důslednou aplikaci § 48 odst. 2 ObčZ 1964, anebo ochrana nabyvatele C opírající se mimo jiné i o princip dobré víry. Jádro problému bylo vyjádřeno dvojjedinou úvahou, podle níž

„převede-li převodce platným právním úkonem vlastnické právo k věci, (ne)může být vlastnické právo nabyvatele dotčeno tím, že právní předchůdce převodce dodatečně (po převodu vlastnického práva na dalšího nabyvatele) od smlouvy odstoupí“.

Posouzení daného problému se stalo v praxi po r. 2000 velmi aktuální jednak v rovině teoretických a literárních výstupů,29 a jednak z hlediska závěrů formulovaných soudní praxí.30 Zdá se však, že období posledních více než deseti let znamenalo v praxi ústup od této problematiky, která byla nahrazena posouzením otázky tzv. materiální publicity katastru nemovitostí.

Ve věci sp. zn. 30 Cdo 2371/2010 rozvinul NS právní úvahy plynoucí z naznačeného nazírání na důsledky vycházející z odstoupení od převodní smlouvy v situaci, kdy v mezidobí před odstoupením od smlouvy došlo k dalšímu převodu, na situaci, kdy jeden z manželů A (tzv. katastrální vlastník) přistoupil k věcněprávnímu úkonu vůči C, jenž byl poté jako relativně neplatný napaden určovací žalobou druhým manželem B, který navíc věděl, aniž by se snažil v tomto ohledu sjednat nápravu, že v katastru nemovitostí je zapsán jako výlučný vlastník dané nemovitosti manžel A. NS v této skutkové situaci v rozsudku z 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010, dospěl k závěru, že je třeba zvažovat poskytnutí ochrany nabytých práv nabyvateli jednajícímu v dobré víře v situaci, kdy podle stavu zápisu v katastru nemovitostí měla být převáděná nemovitost ve výlučném vlastnictví převádějícího manžela, ač podle právního stavu byla ve společném jmění převodce a jeho manželky. V řešeném případě byl převádějící manžel jako výlučný vlastník zapsán v katastru nemovitostí, přičemž kupující kupovali nemovitosti, aniž měli informaci, že ve skutečnosti je převáděný majetek ve společném jmění, a právní úkon je tak postižen relativní neplatností. Dovolací soud dále zdůraznil, že i když důsledkem dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu je jeho neplatnost s účinky ex tunc, bylo by očividně v rozporu s principem právní jistoty a ochranou nabytých práv v dobré víře a priori odmítnout ochranu nabyvatelům, kteří při uzavírání převodní smlouvy nemohli ani při náležité pečlivosti vědět, že převáděné nemovitosti nejsou pouze ve výlučném vlastnictví prodávajícího, nýbrž že tvoří společné jmění převádějícího a jeho manželky, a že tedy přistupují k uzavření tzv. relativně neplatného právního úkonu.

Uvedené rozhodnutí bylo navrženo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nicméně nezískalo potřebnou většinu při jednání občanskoprávního a obchodního kolegia v důsledku námitky, že nezohledňuje základní právní důsledek, že v případě dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu je tento právní úkon neplatný ex tunc, nikoliv ex nunc. Odborná literatura v dané souvislosti poukazovala na to, že poskytnutí ochrany nabyvateli představuje „problematickou otázku“.31 V poměrech ObčZ 1964 tak uvedená otázka nebyla definitivně dořešena, bylo však zřejmé, že se praxe kloní spíše k ochraně opomenutého manžela.32 Navazující judikatura na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2371/2010 několikrát odkázala,33 nicméně jádro problému již řešeno nebylo.

Bylo zřejmé, že řešení stejné právní otázky čeká soudní praxi i v poměrech ObčZ. Podívejme se proto nejprve na východiska, v jejichž rámci se bude řešení dané otázky odvíjet. Zčásti jde o východiska shodná jako v poměrech ObčZ 1964, zčásti však jde o východiska jiná.

Úprava poměrů nakládání se součástí společného jmění je obsažena v § 714 odst. 1, 2 ObčZ, podle kterého v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

Úpravu materiální publicity a ochranu dobrověrného nabyvatele normuje § 984 odst. 1 ObčZ, podle kterého není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

Materie SJM je oproti ObčZ 1964 upravena v části druhé ObčZ o právu rodinném, nikoliv tedy v partii o právech věcných, materiální publicita a celá partie o veřejných seznamech je obsažena v části třetí ObčZ o věcných právech. Vzájemný vztah § 714984 ObčZ výslovně upraven není.

Judikatura NS již v poměrech současné právní úpravy vysvětlila, že – shodně jako v poměrech ObčZ 1964 – v případě rozporu mezi právním stavem skutečným a právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí má přednost stav skutečný.34 Zákonná úprava presumuje správnost zápisu (mimo jiné) vlastnického práva ve smyslu § 980 odst. 2 ObčZ s tím, že osobu, která vlastnické právo popírá, tíží důkazní břemeno ohledně vyvrácení správnosti zápisu práva.35 Úpravou § 980 odst. 1 věty první ObčZ, podle které je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje, zákon vytvořil konstrukci, podle níž se nemůže opomenutý manžel odvolávat na skutečnost, že vůbec nevěděl o zápisu práva ve prospěch druhého manžela; tím pak odpadá jistá výjimečnost naznačovaná ve věci sp. zn. 30 Cdo 2371/2017 a daná vědomím manžela o existenci zápisu beze snahy o jeho nápravu. Současná úprava vychází z toho, že absence vědomosti o zápisu práva nemůže být důvodem pro privilegovaný postup či ochranu, ale naopak výslovně vychází z toho, že na tuto nevědomost se nemůže opomenutý manžel odvolávat. Tím se fakticky všechny případy nesprávných zápisů věcí ve SJM ve prospěch pouze jednoho manžela stávají typickými potud, že opomenutý manžel nemůže na svou obranu použít argument o nevědomosti zápisu práva. Jinak řečeno, jestliže ve věci sp. zn. 30 Cdo 2371/2010 odůvodnil NS výjimečnou ochranu nabyvatele mimo jiné tím, že opomenutý manžel o existenci stavu zápisu práva věděl, v poměrech ObčZ již o výjimečnou situaci nemůže jít.

Konstrukce relativní neplatnosti co do základního pojetí (vyjma rozšíření důvodů relativní neplatnosti) zůstala stejná potud, že právní jednání se považuje za platné, pokud oprávněná osoba námitku relativní neplatnosti nevznese. Toto pojetí potvrdila již i současná rozhodovací praxe NS.36 Právní postavení opomenutého manžela je tak co do základu v zásadě shodné v obou občanských zákonících.

Právní úprava nabývání od neoprávněného a materiální publicity je nová; v poměrech ObčZ 1964 byla dovozována pouze judikaturou s obecně známým dlouhodobým odmítavým přístupem k nabývání od neoprávněného a následným rozporným vývojem mezi judikaturou NS a ÚS, završeným nakonec akceptací nabývání od neoprávněného i v poměrech ObčZ 1964.37

Do jisté míry lze předvídat i argumentaci stran ve sporu o určení vlastnického práva, kde se bude posuzovat námitka relativní neplatnosti právního jednání ve vztahu k nemovitým věcem zapsaným ve veřejném seznamu a její důsledek na dobrověrné nabyvatelství.

Opomenutý manžel bude nepochybně namítat, že podmínkou dobrověrného nabyvatelství je platné právní jednání, přičemž tato podmínka nebude v daném případě splněna, jestliže uplatněná námitka relativní neplatnosti má účinky ex tunc. V případě neplatného právního jednání pak nabyvatel nemůže být vlastníkem, který by platně věc nabyl. Současně lze uvažovat o argumentaci poukazující na shodnou právní regulaci v ObčZ 1964, kde praxe upřednostňovala ochranu opomenutého manžela s tím, že je tak jasně deklarován shodný ochranný parametr.

Naproti tomu v případě dobrověrného nabyvatele lze očekávat, že jeho argumentace bude vycházet z upřednostnění § 984 odst. 1 ObčZ s tím, že pokud mu praxe v poměrech ObčZ 1964 dlouhodobě odmítala poskytnout ochranu právě pro absenci výslovného zakotvení materiální publicity a dobrověrného nabyvatelství, pak tato námitka právě přijetím § 984 odst. 1 odpadá. Současně se nabízí argumentace, podle které je nabyvateli poskytnuta ochrana podle § 984 odst. 1 ObčZ, pokud věc nabývá od osoby, která k ní nemá žádný vlastnický vztah; tím spíše mu pak musí být poskytnuta ochrana v případě nabytí od osoby, která skutečným vlastníkem je, byť s omezením daným vlastnickým právem druhého manžela.

Odborná literatura již krátce po nabytí účinnosti ObčZ naznačila při řešení daného problému preferenci ochrany dobrověrného nabyvatele38 a následná komentářová literatura tato východiska rozvedla s argumentací opírající se o tzv. teorii alokace rizik.39 Současně poukázala na polské právní prostředí, kde je uvedený střet řešen výslovně ve prospěch ochrany dobrověrného nabyvatele.40

Bylo proto možné očekávat, že všechny zmíněné okolnosti budou významné při formulování závěrů, kterými bude tato právní otázka řešena.

Rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 3017/2019 řešil primárně otázku, zda jeden z manželů může vznést námitku relativní neplatnosti právního jednání, kterým došlo ke zřízení zástavního práva k pozemku, který je ve SJM a jehož součástí je dům, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů. Dospěl přitom k závěru, s nímž souhlasím a odpovídá i závěrům odborné literatury: okolnost, že nemovitost, v níž se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, je v katastru nemovitostí zapsána jako výlučné vlastnictví jednoho z manželů, přestože ve skutečnosti je ve SJM, není na újmu práva druhého manžela dovolat se podle § 747 odst. 2 ObčZ neplatnosti zástavní smlouvy, kterou manžel zapsaný v katastru nemovitostí zřídil k této nemovitosti zástavní právo bez souhlasu druhého manžela.

V souzené věci tak šlo primárně o řešení dosahu § 747 odst. 2 ObčZ41 do poměrů osoby, v jejíž prospěch je zřizováno věcné právo. Nejde tak o řešení přímého střetu § 714984 ObčZ, i když jde o problematiku, která se společným jměním úzce souvisí tím spíše, že v daném případě byla nemovitost zapsána jako výlučné vlastnictví jednoho z manželů, přestože ve skutečnosti byla ve SJM. Nicméně se nabízelo i řešení vztahu § 714§ 984 odst. 1 ObčZ z důvodu, aby byla celá problematika vysvětlena komplexně v prvním rozhodnutí, které tuto otázku řešilo. Na to poukazuje také odborná literatura, která uvedenému rozhodnutí vytýká argumentační strohost právě tam, kde měl NS možnost podrobnou argumentací vysvětlit zcela novou problematiku.42

Zde ještě pro úplnost podotýkám – ve vztahu k rozhodnutí velkého senátu rozebranému sub III – že v případě, kdy by převážilo oponentní pojetí transformace, problém mezi § 714984 ObčZ by vůbec nevznikl, protože by vlastnické právo bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem a § 984 odst. 1 by se neuplatnil.

Rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 3017/2019 se problematiky vztahu § 714 a 984 dotklo – zřejmě i pod vlivem možností daných rozsahem dovolacího přezkumu – pouze velmi stručně, byť s jasně formulovaným závěrem, který bude pro budoucí praxi určující. Dospělo k závěru, že v případě konkurence uvedených zákonných ustanovení tam, kde by se v nemovitosti nenacházela rodinná domácnost, by bylo třeba upřednostnit ochranu nabyvatele podle § 984 odst. 1 před ochranou opomenutého manžela podle § 714 ObčZ. Byť s tímto závěrem souhlasím, je nutno připustit, že se rozhodnutí opírá toliko o argument, že opomenutý manžel měl možnost dosáhnout nápravy nesprávného katastrálního zápisu.

I když je tato skutečnost nepochybná, jde pouze o jednu z okolností, kterou je třeba při řešení uvedené konkurence vzít v potaz. To tím spíše, že zákonná úprava sice předpokládá, že se nikdo nemůže dovolávat neznalosti zápisu práva ve veřejném seznamu (§ 980 odst. 1 věta první ObčZ), v praxi však mohou nastat situace, které „výtku“ vůči opomenutému manželovi relativizují. Může jít např. o okamžitý převod po nabytí, existenci velkého počtu nemovitostí mimo bydliště manželů opakovaně kupovaných a prodávaných apod. Úpravu § 980 odst. 1 věty první ObčZ to sice nevylučuje, nicméně lze souhlasit s tím, že řešení tak zásadní právní otázky by si zasloužilo podrobnější odůvodnění, které by zohlednilo výše naznačené souvislosti – zejména vypořádání se s konceptem relativní neplatnosti právního jednání, má-li být poskytnuta ochrana nabyvateli, vysvětlení teorie alokace rizik, srovnání obou zákonných ustanovení z hlediska jejich úpravy v odlišných částech zákona, posouzení hodnotových přístupů, možnost zapsaného manžela ovlivnit stav zápisu ve srovnání s dobrou vírou nabyvatele oproti nabyvateli, presumpci dobré víry nabyvatele, srovnání s praxí v poměrech ObčZ 1964, vliv a význam zakotvení § 984 odst. 1 ObčZ, absenci výslovného řešení vztahu § 714§ 984 odst. 1 ObčZ oproti např. polské právní úpravě,43 možnost opomenutého manžela bránit se proti riziku dobrověrného nabyvatelství, princip legitimního očekávání nabyvatele, úmysl zákonodárce, dopad do majetkových poměrů společného jmění při preferenci nabyvatele, apod.

To však nemění nic na jasně formulovaném závěru, kterým rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3017/2019 vyslovilo preferenci ochrany podle § 984 odst. 1 ObčZ. Z jeho závěru bude praxe vycházet, nebude-li případně překonán rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS. Lze pak očekávat, že navazující judikatura zřejmě podrobněji rozvede toto základní východisko, a to i na základě právní argumentace, která bude v dovolání uplatněna.

V. Závěr

Bez ohledu na zásadní význam všech tří komentovaných rozhodnutí zbývá na závěr lakonické konstatování, že řada dalších otázek v poměrech společného jmění na své řešení stále ještě čeká. Namátkou zmiňme otázku pojetí zisku z pohledu § 709 ObčZ, koncepci vymezení tzv. vnosů a jejich valorizace, rozšíření způsobů vypořádání SJM např. prodejem společné věci a rozdělením výtěžku, způsob vypořádání dluhů tvořících součást SJM, otázku důkazního břemene dříve upravenou v § 144 ObčZ 1964, procesní otázky spojené s řízením o vypořádání SJM,44 apod.

Vzhledem k jejich zásadnímu významu lze očekávat především posouzení, nakolik přijaté řešení naváže na dosavadní judikaturu, či se od ní odchýlí, neboť je obecně známou skutečností, že v minulosti přijaté závěry týkající se bezpodílového spoluvlastnictví, resp. SJM, následně praxe reviduje jen velmi nerada. Právě proto je potřeba pečlivě zvažovat přijatá řešení, neboť je zřejmé, že ovlivní právní praxi na desítky let dopředu v oblasti tak významné, jako jsou vzájemné majetkové poměry manželů ať již v době trvání společného jmění nebo při jeho vypořádání. Současná literatura ostatně správně naznačuje opatrnost při paušálním přebírání dřívějších judikatorních či literárních závěrů45 a rozhodovací praxe NS tento přístup akceptuje a respektuje mimo jiné podrobným odůvodněním klíčových rozhodnutí týkajících se SJM.



Poznámky pod čarou:

Autor je soudcem Nejvyššího soudu ČR.

K tomu srov. rozsudek NS z 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (R 103/2015).

K tomu srov. rozsudek NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (R 63/2019).

K tomu srov. blíže R 42/72.

K tomu srov. rozsudek NS ze 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97 (R 11/2001).

K tomu srov. např. rozsudky NS z 1. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4089/2008; ze 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013; nebo z 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, všechny na www.nsoud.cz.

Tím se spory o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, resp. SJM, odlišovaly od řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť pro ocenění věcí pro účely vypořádání podílového spoluvlastnictví byl vždy rozhodný stav a cena v době jejich ocenění.

K tomu srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. IV. Díl I. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 584 a násl. Z judikatury pak např. rozsudky NS ze 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007; z 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008; ze 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013; nebo z 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014.

K tomu srov. např. rozsudek NS ze 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013.

K tomu srov. např. rozsudek NS z 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (R 103/2015).

K tomu blíže Králík, M. Věcná práva v občanském zákoniku očima soudce se zaměřením na potřebu znaleckého posouzení a dokazování k otázkám spojeným s „oceňováním“ (vybrané základní otázky) – 2. část. Odhadce a oceňování majetku, 2019, č. 1–2.

Uvedené rozhodnutí bylo na prosincovém zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia NS schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, když proti správnosti klíčového závěru vyjádřeného v právní větě nebyly uplatněny připomínky ani z vnějšího připomínkového řízení a v zásadě ani z vnitřního připomínkového řízení.

Balýová, L. Hodnota vypořádání SJM a disparita vypořádacích podílů. Soudní rozhledy, 2020, č. 10, s. 325 (komentář k rozhodnutí); Dobrovolná, E., Králík, M. K oceňování věcí v řízení o vypořádání společného jmění manželů podle ObčZ 2012. Bulletin advokacie, 2020, č. 12, s. 51–56; Králík, M. Aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky dotýkající se znalecké činnosti v oblasti oceňování (v tisku pro časopis Odhadce a oceňování majetku).

Zde se opět potvrdilo to, co jsem již vícekrát avizoval; totiž skutečnost, že na rozdíl od jiných institutů věcných práv, kde praxe NS mohla učinit alespoň částečný závěr o použitelnosti či nepoužitelnosti judikatury vytvořené v poměrech ObčZ 1964 (zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nezbytná cesta, sousedská práva, apod.), v poměrech SJM takový zobecňující závěr praxe NS neučiní a bude pečlivě zkoumat, jaká část dosavadní judikatury je použitelná i v poměrech ObčZ.

Rozhodnutí v této souvislosti odkazovalo na judikaturu uvedenou v poznámkách pod čarou č. 4 a 7.

K tomu srov. např. nálezy ÚS ze 17. 12. 1997, sp. zn. Pl․ ÚS 33/97 (č. 30/1998 Sb.); z 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (č. 280/2006 Sb.); či z 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06.

K tomu srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 781.

K tomu srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 817.

K tomu srov. rozsudek NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (R 63/2019).

K tomu srov. např. usnesení NS z 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4556/2018. V poměrech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak ovšem praxe postupovala v zásadě vždy.

Na odborných lektorských fórech byly zjišťovány praktické názory na možnou změnu oceňovacího pravidla jak ze strany soudců, tak i advokátů či znalců s všeobecným přesvědčením o nutnosti změny oceňovacího pravidla.

K tomu srov. např. Petrov, J., Výtisk, J., Beran, V. a kol., op. cit. sub 17, s. 817 a zde uvedený další odkaz na komentář k občanskému zákoníku.

Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–975). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 346. Je ovšem otázkou, jestli stejný názor bude vyjádřen i ve 2. vydání komentáře, které je v současné době finalizováno do tisku.

K tomu srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 7, s. 592.

Tím nejsou vyloučeny spíše výjimečné případy, kdy obvyklou cenu určit nelze a soudy musí při přikázání věci najít jiný způsob určení přiměřené náhrady.

K tomu srov. rozsudky NS z 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010; či ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99.

Např. v rozsudcích z 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 428/2017; a z 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005.

Při obecně známé četnosti nesprávných zápisů stavu práva v katastru nemovitostí právě ve vztahu k majetku tvořícímu součást SJM jde v praxi o případy četné se zásadním významem.

To platí poté, kdy judikatura obecných soudů i ÚS nakonec dospěla k jednotnému závěru, že i v poměrech ObčZ 1964 přicházelo do úvahy tzv. nabývání od neoprávněného.

Z množství článků uveřejněných na toto téma srov. např. Spáčil, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby. Právní rozhledy, 2006, č. 18; Mikeš, J., Švestka, J. Význam odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti pro vlastnictví třetí osoby. Právní rozhledy, 2007, č. 9; nebo Pjajčíková, P. Ne jednomu stanovisku Nejvyššího soudu. Právní rozhledy, 2006, č. 22.

Pro zájemce o tuto problematiku je přístup NS (a v zásadě i ÚS) shrnut v pojednání Spáčil, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: opět polojasno? Právní rozhledy, 2008, č. 9, s. 329 a násl.; nebo Vrcha, P. Nabytí nemovitosti (zapsané v katastru nemovitostí) od nevlastníka. Praha: Leges, 2015, zejm. s. 14–22. Celkové řešení daného problému z hlediska sjednocení soudní praxe judikaturou NS a ÚS však nakonec vyznělo poněkud rozpačitě a rozporuplně.

Vrcha, P., op. cit. sub 30, s. 23–25.

Dlužno ovšem dodat, že z časového hlediska bylo uvedené rozhodnutí vydáno před klíčovým nálezem ÚS sp. zn. I. ÚS 2219/12, který „naplno“ otevřel otázku nabývání od neoprávněného v poměrech ObčZ 1964. Na stranu druhou ovšem ani poté nebyla následnou judikaturou otázka ochrany opomenutého manžela ve vztahu k dobrověrnému nabyvateli výslovně řešena a dořešena.

K tomu srov. např. rozsudky NS z 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 307/2017; z 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1994/2014; usnesení NS z 28. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 723/2015; či z 26. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1651/2016.

K tomu srov. rozsudek NS z 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017.

K tomu srov. usnesení NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 328/2018. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2721/18I. ÚS 800/20 byly odmítnuty.

K tomu srov. např. rozsudek NS z 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018 (R 96/2019); nebo usnesení NS z 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 124/2019.

K tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a judikaturu v něm uvedenou.

Vrcha, P., op. cit. sub 30, s. 106–107.

K tomu blíže Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 7, s. 319 a 370; Petrov, J., Výtisk, J., Beran, V. a kol., op. cit. sub 17, s. 781.

Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 7, s. 367–368.

Problematika § 747 ObčZ a ochrany rodinné domácnosti není předmětem rozboru v tomto článku. Jde o otázky natolik složité a rozsáhlé, že jim zde nelze věnovat pozornost při výkladu judikatury a čtenáře lze odkázat na obsah rozhodnutí, které řeší jednu z otázek spojených s rodinnou domácností.

K tomu blíže Mališová, T. Glosa k rozsudku NS ohledně zřízení zástavního práva k nemovité věci, ve které se nachází rodinná domácnost. Právní rozhledy, 2020, č. 23–24, s. 840. Autorka zde zjevně zastává shodné názory s těmi, které byly již v literatuře publikovány – k tomu srov. prameny uvedené v poznámce pod čarou č. 39.

Jestliže zahraniční právní úprava obsahuje výslovné řešení konkrétního právního problému a tuzemské právo výslovné řešení nepřevezme, je vždy poněkud ošidné usuzovat na záměr zákonodárce ve směru, zda se chtěl od uvedeného řešení odchýlit, či zda měl v úmyslu je akceptovat, ale výslovně tak neučinil. To tím spíše, jestliže je zahraniční úprava inspiračním zdrojem úpravy tuzemské.

Je vcelku zajímavé, že se právě tyto otázky předmětem dovolacího přezkumu ještě nestaly, tak jako tzv. oceňovací pravidlo v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1205/2019.

Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 7, s. 288–290.

Poznámky pod čarou:
*

Autor je soudcem Nejvyššího soudu ČR.

1

K tomu srov. rozsudek NS z 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (R 103/2015).

2

K tomu srov. rozsudek NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (R 63/2019).

3

K tomu srov. blíže R 42/72.

4

K tomu srov. rozsudek NS ze 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97 (R 11/2001).

5

K tomu srov. např. rozsudky NS z 1. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4089/2008; ze 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013; nebo z 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, všechny na www.nsoud.cz.

6

Tím se spory o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, resp. SJM, odlišovaly od řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť pro ocenění věcí pro účely vypořádání podílového spoluvlastnictví byl vždy rozhodný stav a cena v době jejich ocenění.

7

K tomu srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. IV. Díl I. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 584 a násl. Z judikatury pak např. rozsudky NS ze 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007; z 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008; ze 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013; nebo z 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014.

8

K tomu srov. např. rozsudek NS ze 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013.

9

K tomu srov. např. rozsudek NS z 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (R 103/2015).

10

K tomu blíže Králík, M. Věcná práva v občanském zákoniku očima soudce se zaměřením na potřebu znaleckého posouzení a dokazování k otázkám spojeným s „oceňováním“ (vybrané základní otázky) – 2. část. Odhadce a oceňování majetku, 2019, č. 1–2.

11

Uvedené rozhodnutí bylo na prosincovém zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia NS schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, když proti správnosti klíčového závěru vyjádřeného v právní větě nebyly uplatněny připomínky ani z vnějšího připomínkového řízení a v zásadě ani z vnitřního připomínkového řízení.

12

Balýová, L. Hodnota vypořádání SJM a disparita vypořádacích podílů. Soudní rozhledy, 2020, č. 10, s. 325 (komentář k rozhodnutí); Dobrovolná, E., Králík, M. K oceňování věcí v řízení o vypořádání společného jmění manželů podle ObčZ 2012. Bulletin advokacie, 2020, č. 12, s. 51–56; Králík, M. Aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky dotýkající se znalecké činnosti v oblasti oceňování (v tisku pro časopis Odhadce a oceňování majetku).

13

Zde se opět potvrdilo to, co jsem již vícekrát avizoval; totiž skutečnost, že na rozdíl od jiných institutů věcných práv, kde praxe NS mohla učinit alespoň částečný závěr o použitelnosti či nepoužitelnosti judikatury vytvořené v poměrech ObčZ 1964 (zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nezbytná cesta, sousedská práva, apod.), v poměrech SJM takový zobecňující závěr praxe NS neučiní a bude pečlivě zkoumat, jaká část dosavadní judikatury je použitelná i v poměrech ObčZ.

14

Rozhodnutí v této souvislosti odkazovalo na judikaturu uvedenou v poznámkách pod čarou č. 4 a 7.

15

K tomu srov. např. nálezy ÚS ze 17. 12. 1997, sp. zn. Pl․ ÚS 33/97 (č. 30/1998 Sb.); z 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (č. 280/2006 Sb.); či z 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06.

16

K tomu srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 781.

17

K tomu srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 817.

18

K tomu srov. rozsudek NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (R 63/2019).

19

K tomu srov. např. usnesení NS z 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4556/2018. V poměrech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak ovšem praxe postupovala v zásadě vždy.

20

Na odborných lektorských fórech byly zjišťovány praktické názory na možnou změnu oceňovacího pravidla jak ze strany soudců, tak i advokátů či znalců s všeobecným přesvědčením o nutnosti změny oceňovacího pravidla.

21

K tomu srov. např. Petrov, J., Výtisk, J., Beran, V. a kol., op. cit. sub 17, s. 817 a zde uvedený další odkaz na komentář k občanskému zákoníku.

22

Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–975). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 346. Je ovšem otázkou, jestli stejný názor bude vyjádřen i ve 2. vydání komentáře, které je v současné době finalizováno do tisku.

23

K tomu srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 7, s. 592.

24

Tím nejsou vyloučeny spíše výjimečné případy, kdy obvyklou cenu určit nelze a soudy musí při přikázání věci najít jiný způsob určení přiměřené náhrady.

25

K tomu srov. rozsudky NS z 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010; či ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99.

26

Např. v rozsudcích z 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 428/2017; a z 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005.

27

Při obecně známé četnosti nesprávných zápisů stavu práva v katastru nemovitostí právě ve vztahu k majetku tvořícímu součást SJM jde v praxi o případy četné se zásadním významem.

28

To platí poté, kdy judikatura obecných soudů i ÚS nakonec dospěla k jednotnému závěru, že i v poměrech ObčZ 1964 přicházelo do úvahy tzv. nabývání od neoprávněného.

29

Z množství článků uveřejněných na toto téma srov. např. Spáčil, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby. Právní rozhledy, 2006, č. 18; Mikeš, J., Švestka, J. Význam odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti pro vlastnictví třetí osoby. Právní rozhledy, 2007, č. 9; nebo Pjajčíková, P. Ne jednomu stanovisku Nejvyššího soudu. Právní rozhledy, 2006, č. 22.

30

Pro zájemce o tuto problematiku je přístup NS (a v zásadě i ÚS) shrnut v pojednání Spáčil, J. Odstoupení od smlouvy a vlastnické právo třetí osoby: opět polojasno? Právní rozhledy, 2008, č. 9, s. 329 a násl.; nebo Vrcha, P. Nabytí nemovitosti (zapsané v katastru nemovitostí) od nevlastníka. Praha: Leges, 2015, zejm. s. 14–22. Celkové řešení daného problému z hlediska sjednocení soudní praxe judikaturou NS a ÚS však nakonec vyznělo poněkud rozpačitě a rozporuplně.

31

Vrcha, P., op. cit. sub 30, s. 23–25.

32

Dlužno ovšem dodat, že z časového hlediska bylo uvedené rozhodnutí vydáno před klíčovým nálezem ÚS sp. zn. I. ÚS 2219/12, který „naplno“ otevřel otázku nabývání od neoprávněného v poměrech ObčZ 1964. Na stranu druhou ovšem ani poté nebyla následnou judikaturou otázka ochrany opomenutého manžela ve vztahu k dobrověrnému nabyvateli výslovně řešena a dořešena.

33

K tomu srov. např. rozsudky NS z 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 307/2017; z 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1994/2014; usnesení NS z 28. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 723/2015; či z 26. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1651/2016.

34

K tomu srov. rozsudek NS z 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017.

35

K tomu srov. usnesení NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 328/2018. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2721/18I. ÚS 800/20 byly odmítnuty.

36

K tomu srov. např. rozsudek NS z 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018 (R 96/2019); nebo usnesení NS z 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 124/2019.

37

K tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a judikaturu v něm uvedenou.

38

Vrcha, P., op. cit. sub 30, s. 106–107.

39

K tomu blíže Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 7, s. 319 a 370; Petrov, J., Výtisk, J., Beran, V. a kol., op. cit. sub 17, s. 781.

40

Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 7, s. 367–368.

41

Problematika § 747 ObčZ a ochrany rodinné domácnosti není předmětem rozboru v tomto článku. Jde o otázky natolik složité a rozsáhlé, že jim zde nelze věnovat pozornost při výkladu judikatury a čtenáře lze odkázat na obsah rozhodnutí, které řeší jednu z otázek spojených s rodinnou domácností.

42

K tomu blíže Mališová, T. Glosa k rozsudku NS ohledně zřízení zástavního práva k nemovité věci, ve které se nachází rodinná domácnost. Právní rozhledy, 2020, č. 23–24, s. 840. Autorka zde zjevně zastává shodné názory s těmi, které byly již v literatuře publikovány – k tomu srov. prameny uvedené v poznámce pod čarou č. 39.

43

Jestliže zahraniční právní úprava obsahuje výslovné řešení konkrétního právního problému a tuzemské právo výslovné řešení nepřevezme, je vždy poněkud ošidné usuzovat na záměr zákonodárce ve směru, zda se chtěl od uvedeného řešení odchýlit, či zda měl v úmyslu je akceptovat, ale výslovně tak neučinil. To tím spíše, jestliže je zahraniční úprava inspiračním zdrojem úpravy tuzemské.

44

Je vcelku zajímavé, že se právě tyto otázky předmětem dovolacího přezkumu ještě nestaly, tak jako tzv. oceňovací pravidlo v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1205/2019.

45

Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 7, s. 288–290.