Ačkoliv jsou řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady klíčovým nástrojem ochrany práv (zejména) společníka kapitálové společnosti a v praxi také představují nemalou část nápadu v korporátní agendě,¹ doktrinálně stojí stranou pozornosti. Literární zdroje se tak, pokud je nám známo, omezují na stručné zmínky, jež, s výjimkou J. Holejšovského,² v nejlepším případě parafrázují závěry, k nimž dospěla judikatura.³ Při bližším pohledu na danou problematiku se však ukazuje, že rozhodně není prosta kontroverzí. V předloženém článku se proto pokoušíme tento deficit napravit.

Zákon o obchodních korporacích sice stanoví taxativní výčet navrhovatelů, kteří se mohou vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady domáhat, o dalších účastnících takového řízení ale mlčí. Nejinak je na tom i úprava daného typu řízení v § 85 a násl. ZŘS, a tak nezbývá, než pro vymezení okruhu účastníků řízení vyjít z obecného pravidla § 6 ZŘS, přičemž judikatura dovodila uplatnění definice účastníků dle jeho odst. 1.⁴ Podle této definice jsou účastníky krom navrhovatele ti, o jejichž právech a povinnostech je rozhodováno.

Kdo jsou ale v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ti, o jejichž právech a povinnostech je rozhodováno? Nejvyšší soud, následován nižšími soudy, má položenou otázku za vyřešenou, jak podrobněji vyložíme níže. Podle nás je však tuto problematiku nutno podrobit důkladnějšímu rozboru a položit si otázku, zda dosavadní přístup odpovídá zákonu a jeho účelu a je racionální z hlediska důsledků, které přináší pro praxi (v dané souvislosti se vnucuje i otázka jeho ústavní souladnosti, neboť jde o otázku přístupu k soudu; na tuto vznešenou půdu se ale pouštět nebudeme a omezíme se na pohled „jednoduchého“ práva), a konečně, zda se nenabízí jiný, lepší přístup. Zejména v souvislosti s poslední otázkou bude vhodné nahlédnout též do zahraničních úprav.

V dalším textu bude nejprve vyložen postoj soudní rozhodovací praxe. Následovat bude rozbor problematiky z hledisek výše nastíněných.

Jak bylo naznačeno výše, současná soudní rozhodovací praxe se k uvedené otázce staví jednoznačně: účastníkem řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je mimo navrhovatele pouze společnost, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala. Účastníkem není a nemůže být ani jednatel (případně člen představenstva nebo dozorčí rady), ani společník, pakliže není navrhovatelem.

Jako první z vrcholných soudů se, pokud je nám známo, k této věci ještě za předchozí úpravy vyjádřil Ústavní soud. Bez hlubší argumentace konstatoval, že

„v řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti nejsou [osobami, o jejichž právech a povinnostech je jednáno] členové statutárního orgánu společnosti. Osobou, o jejíchž právech a povinnostech je či má být v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady společnosti jednáno, je společnost a nikoliv stěžovatel, neboť předmětem řízení je určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti, nikoliv práv a povinností stěžovatele.“⁵

Ke stejnému závěru se následně přihlásil i Nejvyšší soud, který uvedl:

„v řízení o vyslovení (určení) neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je jednáno především o právech a povinnostech společnosti, jejíž valná hromada napadené rozhodnutí přijala․ Dalším osobám, jejichž práva nebo povinnosti mohou být v řízení dotčeny, zakládá obchodní zákoník v ustanovení § 131 odst. 1 aktivní legitimaci k podání návrhu.“⁶

Na tomto závěru setrval i v dalších rozhodnutích.⁷

Podle NS za předpokladu, že jednatel nepodá návrh na vyslovení neplatnosti, účastníkem není. V ochraně jeho práv jej to však údajně neomezuje, když se účastnit může, neboť je vždy aktivně legitimován k podání návrhu na vyslovení neplatnosti. NS uzavřel, že

„rozhodne-li se tohoto svého práva nevyužít (obvykle proto, že s usnesením valné hromady souhlasí), pak jeho případná neúčast v řízení (neboť zásadně jedná v řízení jménem společnosti) nemůže představovat vadu řízení již proto, že uplynutím lhůty stanovené v § 131 odst. 1 větě druhé ObchZ pro jeho uplatnění právo domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zaniká prekluzí“.

Na závěry NS posléze navázal Vrchní soud v Praze a dovodil, že tyto se použijí rovněž za účinnosti nové právní úpravy⁸ a navíc se uplatní též ve vztahu k otázce, zda je účastníkem řízení společník společnosti, o jejíž valnou hromadu se jedná.⁹

VS v Praze tak v prvně cit. věci uvedl, že

„tím, že zákon dává právo určitým osobám (aktivně věcně legitimovaným, viz § 191 odst. 1 ZOK) domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným, jsou tyto osoby těmito účastníky toliko a jen v případě, že tohoto práva využijí a příslušný návrh k soudu podají. Pak jsou účastníky z pozice navrhovatele (§ 6 odst. 1 ZŘS). Z pozice osoby, o jejíchž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, je účastníkem řízení vždy dotčená společnost s ručením omezeným, ohledně jejíž valné hromady je požadováno vyslovení neplatnosti soudem. Lze tedy shrnout, že účastníkem řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je kromě navrhovatele toliko společnost, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala. Účastníkem takového řízení není společník společnosti s ručením omezeným, o jejíž valnou hromadu se jedná, jenž sám návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nepodal, z pozice osoby, o jejíchž právech a povinnostech má být v řízení jednáno.“¹⁰

Ochrana práv společníka je podle VS v Praze zaručena vedle aktivní legitimace k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rovněž procesní úpravou § 91 ZŘS, podle které:

„Jestliže má být řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby zastaveno proto, že navrhovatel vzal návrh zpět, nebo pro jinou překážku, kterou lze vstupem dalšího navrhovatele do řízení a jeho jednáním odstranit, a je-li zvláštní zájem členů právnické osoby, kteří návrh nepodali, hodný právní ochrany, soud řízení nezastaví.“

Zatím poslední judikatorní příspěvek přinesl NS, když potvrdil a dále rozvedl dosavadní judikaturu. Vyložil, že usnesení valné hromady je projevem vůle společnosti, a proto

„je také společnost, o projev jejíž vůle jde, účastníkem řízení, jehož předmětem je posuzování platnosti tohoto projevu vůle (v takovém řízení je jednáno o právech a povinnostech této společnosti ve smyslu § 94 odst. 1 věty první OSŘ)“.¹¹

Dále NS připustil, že

„případné vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady jakožto projevu vůle akciové společnosti může mít dopady i do poměrů akcionářů společnosti (jakožto osob ‚tvořících‘ společnost coby právnickou osobu korporativního typu) či členů jejích orgánů (typicky tam, kde vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady má vliv na jejich setrvání ve funkci, popř. na obsah jejich vztahu ke společnosti). Nicméně tyto osoby (nepodaly-li návrh na vyslovení neplatnosti) nejsou účastníky řízení, neboť v něm není jednáno o jejich právech a povinnostech ve smyslu posledně označeného ustanovení. Na tom nic nemění ani skutečnost, že případné dotčení práv či povinností společnosti může mít (a zpravidla má) zprostředkovaně dopad i na společníky (akcionáře) jakožto osoby ‚tvořící‘ společnost (korporaci), dle které je pak za osobu, o jejíchž právech či povinnostech má být jednáno, považována společnost, jejíž valná hromada přijala napadené usnesení.“

Podle NS představa, že

„účastníkem řízení jsou vždy a bez dalšího všichni, kterých se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady může ve svých důsledcích dotknout, bez ohledu na to, jaký je jejich počet, zda jsou (a mohou být) soudu známi a zda o svoji účast v řízení stojí, není udržitelná a ve svém důsledku by vedla v řadě případů k tomu, že by navrhovateli nebylo možné poskytnout soudní ochranu, neboť by řízení reálně nebylo možné vést“.

Podívejme se ovšem nyní na předestřenou judikaturu blíže.

V prvé řadě je nutno podotknout, že soudy příliš argumentů nepředložily. Vycházejí jednoduše z toho, že tím, že se v řízení rozhoduje o platnosti usnesení, jež je „projevem vůle společnosti“, rozhoduje se o právech a povinnostech této společnosti a nikoho jiného. Ostatní osoby mohou být dotčeny jen v režimu jakéhosi „nepřímého dopadu“, který účastenství podle definice § 6 odst. 1 ZŘS nezakládá. To je ovšem úvaha sporná hned z několika úhlů pohledu.

Především není docela jasné, o jakých právech nebo povinnostech společnosti vlastně má být při rozhodování o platnosti usnesení její valné hromady jednáno. Podívejme se v tomto směru na jednotlivé případy pravomoci valné hromady, jak jsou např. pro akciové společnosti vypočteny ve výčtu § 421 ZOK.

1. Rozhodování o právech nebo povinnostech společnosti?

Prozkoumáme-li daný výčet, konstatujeme nejprve, že ve valné většině případů nebude v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení rozhodováno o právech nebo povinnostech společnosti vůči třetím osobám, neboť je usnesení valné hromady jakožto interní akt zásadně založit nemůže. Výjimkou by byla otázka platnosti usnesení o převzetí účinků jednání učiněných jménem předspolečnosti a snad ještě případy, kdy je rozhodováno o platnosti usnesení, jímž byl udělen zákonem předvídaný souhlas s nějakým jednáním ve smyslu § 48 ZOK, neboť takový souhlas je podmínkou těchto (navenek zavazujících) jednání a tím i existence z nich plynoucích práv a povinností pro společnost [v cit. výčtu § 421 půjde o písm. m), n) a o)].

I případy, kdy by bylo rozhodováno o právech a povinnostech společnosti vůči společníkům nebo členům orgánů, ovšem budou spíše výjimkou; krom rozdělení zisku podle písm. h) a schválení návrhu na použití likvidačního zůstatku z písm. l) cit. výčtu půjde vlastně jen o případy volby a odvolávání členů orgánů [písm. e), f) a k)].

Ovšem dokonce i pokud zvolíme velmi volný výklad sousloví práva a povinnosti a doplníme do něj i otázky právního postavení, nepodaří se nám tím zdaleka obsáhnout celou zákonem předvídanou působnost valné hromady. Pod tuto kategorii totiž můžeme zařadit jen rozhodnutí o zrušení společnosti (s likvidací či bez), tedy písm. j) a q) uvedeného výčtu.

Zbyde nám tak více než třetina výčtu pravomocí valné hromady [písm. a) až d), g) a i)], které povedou k přijetí usnesení, jež pod pojem rozhodování o právech nebo povinnostech společnosti nedovedeme zařadit ani při nejvolnějším výkladu: tak např. bude-li prohlášeno za neplatné usnesení, kterým se schválila účetní závěrka společnosti, nebude to mít na její práva nebo povinnosti ani na její právní postavení vskutku vůbec žádný dopad.

Jsme si vědomi, že s jednotlivými právě uvedenými závěry by bylo možné polemizovat a nalézat další situace, kdy případná neplatnost usnesení valné hromady tak či onak práva nebo povinnosti ovlivní, na platnost závěru celkového to ovšem podle našeho přesvědčení nemá vliv: je zřejmé, že v nezanedbatelném počtu případů se v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nerozhoduje o žádných právech nebo povinnostech předmětné společnosti.

Za povšimnutí v dané souvislosti stojí závěr učiněný ÚS v prvním z cit. rozhodnutí:¹² zde se účastenství v řízení domáhaly osoby, které byly napadeným usnesením jmenovány členy (statutárního) orgánu předmětné společnosti. Přesto ÚS uzavřel, že o jejich právech ani povinnostech v řízení jednáno není, neboť určení jejich práv ani povinností není předmětem řízení. Tím ovšem ÚS nejen přehlédnul, že mezi účastníky řízení podle předmětné definice jsou v naší procesualistice řazeni i

„ti, o jejichž právech a povinnostech se nebude rozhodovat přímo ve výroku, avšak v řízení se o jejich právech a povinnostech přesto jedná a jejich práva a povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny“.¹³

Zejména však vytvořil poněkud paradoxní situaci, kdy vztah mezi společností a členem jejího orgánu se zdá být z jedné strany nazírán jako soubor práv a povinností, o němž je v řízení o platnosti nominačního usnesení valné hromady rozhodováno, z druhé ale nikoliv. To je ale logicky nemožné: Buď budeme chápat účastenství podle předmětné definice tak, jak je v naší procesualistice obvyklé, pak budou podle této definice účastníkem společnost i jmenovaný člen orgánu, neboť případným vyslovením neplatnosti nominačního usnesení bude implicite konstatována neexistence jejich vzájemných práv a povinností. Nebo se přikloníme k zužujícímu pojetí, pak ale nezbude než konstatovat, že přímým předmětem řízení tato práva a povinnosti nejsou, v tom případě ale nemůže být účastníkem podle takto pojímané definice nejen daný člen orgánu, ale ani společnost sama.

2. Projev vůle společnosti?

NS si byl zřejmě této argumentační slabiny vědom a pokusil se ji v navazujících rozhodnutích překlenout poukazem na to, že jde o „projev její [společnosti] vůle“.¹⁴ To se zdá být logické: Je-li přezkoumávána platnost právně relevantniho projevu vůle (záměrně se tu vyhýbáme termínu právní jednání, abychom úvahu zbytečně neomezovali), musí tím být přece tak či onak rozhodováno o právním postavení jeho autora. Je-li takový projev vůle právně relevantní, znamená to, že působí právní následky, tedy nějak mění něčí práva, povinnosti nebo právní postavení; z principu rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů potom v zásadě plyne, že musí jít alespoň částečně o práva, povinnosti nebo právní postavení autora takového projevu vůle.

Otázkou ovšem je, zda je usnesení valné hromady „projevem vůle společnosti“ v právě popsaném smyslu. Prima facie se nabízí zamítavá odpověď: Ani rekodifikace nic nezměnila na pojetí, ve kterém je jednatelské (nebo zástupčí) oprávnění svěřeno statutárnímu orgánu a ten tedy projevuje navenek vůli společnosti; jiné orgány společnosti tak mohou činit jen výjimečně, podle převažujícího mínění¹⁵ jen v případech zákonem zvlášť stanovených. Ostatně NS to konstatoval v již klasickém rozhodnutí sp. zn. 1 Odon 88/97:

„Z ustanovení § 20 a 22 a násl. obč. zák. a § 13 obch. zák. vyplývá, že právní úkony jménem obchodní společnosti činí statutární orgány či jejich členové a že za právnickou osobu mohou činit právní úkony též zmocněnci. Usnesení valné hromady tedy nemůže být právním úkonem akciové společnosti, protože valná hromada není způsobilá činit jménem společnosti právní úkony.“

Na uvedené lze v prvé řadě namítnout, že ve vnitřních vztazích tato výhrada neplatí a že tedy usnesení jednotlivých orgánů společnosti může přímo působit na práva a povinnosti mezi společností a členy jejího personálního substrátu. Tak pokyn valné hromady představenstvu způsobí (za určitých podmínek) povinnost představenstva (a zjednodušeně i jeho členů) k určitému chování, přičemž odpovídající právo budeme zřejmě přičítat z nedostatku lepšího bodu přičitatelnosti společnosti samé; usnesení valné hromady o rozdělení zisku vytvoří právo společníků na jejich podíl na rozdělované částce, a to právo vůči společnosti. V těchto případech lze tedy skutečně hovořit o tom, že jde o „projev vůle společnosti“ působící vznik nebo změnu jejích práv nebo povinností.

Další zkoumání dané námitky by nás ovšem zavedlo daleko od vytyčeného tématu; pro naše účely postačí, že platí jen pro část (ba dokonce pro menšinu) usnesení valné hromady a že tedy přetrvává nepřehlédnutelná množina usnesení, jež tímto způsobem za projev vůle společnosti prohlásit nelze a u kterých se nám dosud nepodařilo uspokojivě zkonstruovat účastenství společnosti v řízení o jejich neplatnosti.

Druhou možnou námitkou je, že usnesení valné hromady sice možná neprojevují vůli společnosti navenek ve zrovna uvedeném smyslu, o výron (byť ne projev) vůle společnosti se ale přece jedná: valná hromada je orgánem společnosti a tedy také vůle, která se na valné hromadě utvoří, nemůže být vůlí nikoho jiného než společnosti. Takto ostatně ve svých úvahách pokračoval NS v již cit. rozhodnutí sp. zn. 1 Odon 88/97:

„… Usnesení valné hromady však nemůže být ani právním úkonem akcionářů, neboť usnesení nepřijímají akcionáři jako fyzické či právnické osoby, ale přijímá je valná hromada, tedy orgán společnosti. Při posuzování usnesení valné hromady nelze odhlížet od toho, že valná hromada jako orgán společnosti, i když je složena ze všech akcionářů, má jinou kvalitu než neformální seskupení akcionářů, kteří nejsou konstituováni zákonem stanoveným postupem v orgán společnosti. Jakmile však k takovému konstituování došlo, nelze již formulování rozhodnutí tohoto orgánu zaměňovat za jednání jeho jednotlivých členů. Ti se již pouze, zákonem stanoveným způsobem, podílejí na vytváření takového rozhodnutí, tj. na formování vůle společnosti.“

S tím lze (byť možná s jistými výhradami) souhlasit. Jde-li však jen o takový vnitřní výron formující se vůle, neplatí ona základní úvaha předestřená výše: právní relevance takové právní skutečnosti je zcela odlišná a neplatí o ní, že by nutně měnila práva, povinnosti nebo právní postavení společnosti, v níž se odehrála, naopak bude mít takový účinek spíše výjimečně.

Stále tedy platí, že zde máme množství usnesení valné hromady, u kterých nedokážeme říci, že se v řízení o jejich neplatnosti jedná o právech nebo povinnostech dané společnosti, a tedy zkonstruovat její účastenství v takovém řízení.

3. Právo společnosti na autonomii?

Ve skutečnosti se ovšem možná v poukazu NS na to, že jde o „její [společnosti] vůli“, odráží něco jiného: fakt, že rozhodováním o platnosti usnesení valné hromady je zasahováno do jejích vnitřních záležitostí (v některých případech půjde o proces tvorby vůle, vzhledem k omezené působnosti valné hromady to ale nebude pravidlem, což je důvod, proč volíme termín širší).

Můžeme v této souvislosti hovořit o právu společnosti, aby k takovým zásahům nedocházelo? Nedomníváme se. Judikatura¹⁶ sice hovoří o zásadě nebo doktríně „minimalizace zásahů do vnitřních poměrů společnosti“, jde ovšem vskutku jen o zásadu, nikoliv subjektivní právo či svobodu, jež by společnosti svědčila. V ústavní rovině potom můžeme hovořit o právu na sebeurčení nebo svobodě autonomie, toto právo či svoboda se nám ovšem jeví z našeho hlediska neutrální. Připomeňme, že důvodem pro dovolávání se neplatnosti bude obvykle tvrzené porušení pravidel organizace společnosti (vnějších nebo vnitřních); v závislosti na pravdivosti tohoto tvrzení potom bude jednou svoboda autonomie chráněna vyslovením neplatnosti (a tím poskytnutím sankce porušeným pravidlům organizace společnosti), podruhé zachováním platnosti (a tím respektování rozhodnutí o vnitřních záležitostech přijatého v souladu s těmito pravidly).

4. Závěr k účastenství společnosti

Přesto je však zřejmé, že projednává-li soud otázku platnosti takového vnitřního organizačního opatření, jde o věc dané společnosti a je nepředstavitelné, že by společnost nebyla účastníkem takového řízení. Chtěli jsme ovšem ukázat, že se naše soudy při určení účastenství v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady sice dovolávají tzv. třetí definice účastenství podle dnešního § 6 odst. 1 ZŘS, ve skutečnosti se od ní ale velmi vzdálily a účastenství společnosti přiznávají jaksi intuitivně, mimo text zákona. Jsou-li ovšem směrem k jednomu typu účastníka takto velkorysé, je neudržitelné, aby jedním dechem zároveň jiné možné typy účastníků odmítaly na základě argumentů, jež sotva lze označit jinak než jako formalistické. Platí to tím spíše, že právě oni ve skutečnosti budou této definici účastenství mnohem blíže, ba ji často budou beze zbytku splňovat.

5. Účastenství dalších osob?

Zamyslíme-li se totiž nad otázkou, o čích právech se vlastně v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady jedná, uvidíme, že, bez ohledu na to, co je předmětem přezkoumávaného usnesení, jsou to společníci, kteří výkonem hlasovacích práv na valné hromadě realizují jedno ze svých základních práv, právo podílet se na řízení společnosti (jak dnes říká výslovně § 167 ZOK). Je-li potom přezkoumávána platnost přijatého usnesení, je tím rozhodováno o tomto právu (jeho konkrétním výkonu), neboť pokud bude shledána neplatnost usnesení, bude tím společníkům, kteří pro ně hlasovali, právo takto se podílet na řízení společnosti popřeno. Obrazně řečeno, přetahují-li se námořníci o kormidlo, nebojuje se přece o nějaké právo lodi na to, aby byla řízena, ale o právo námořníků ji řídit.

Pokud se dále podíváme na předmět řady usnesení valných hromad, zjistíme, že povětšinou je i z hlediska obsahu usnesení rozhodováno o právech společníků,¹⁷ ať již konkrétních (např. nesouhlas se zastavením podílu daného společníka) nebo všech (např. změna společenské smlouvy a přidání požadavku souhlasu s převodem podílu mezi společníky). V tomto kontextu pak může rovněž jít o práva jiných osob, zejména jiných členů personálního substrátu společnosti (např. jmenování nebo odvolání člena orgánu).

Práva společníků jsou tedy ve skutečnosti přímým předmětem zkoumaného řízení v podobě práva na účast na řízení společnosti a velmi často i jeho nepřímým předmětem. Za situace, kdy práva nebo povinnosti společnosti nejsou předmětem takového řízení ve většině případů vůbec, se nám jeví současný přístup k vymezení okruhu účastníků jako neudržitelný.

Na druhou stranu lze souhlasit s NS, že v řízeních, ve kterých se jedná o společnosti se stovkami společníků, by opačný závěr, že účastníky jsou kromě navrhovatele a společnosti též všichni společníci, skutečně mohl vést k tomu, že by „řízení reálně nebylo možné vést“ a ve svém důsledku by navrhovateli nebylo možné poskytnout soudní ochranu.¹⁸ Vzhledem k rozebrané neuspokojivosti ostatních důvodů se nám přitom zdá, že skutečnou motivací stávající judikatury je právě tato obava.¹⁹

Nelze se však nezeptat – kolik takových společností v českém prostředí existuje? Není daleko více společností tvořených dvěma společníky, než těch tvořených více než deseti společníky?

Za povšimnutí v dané souvislosti stojí, že ve všech dosud citovaných případech se jednalo o společnosti s několika málo (nejčastěji dvěma) společníky a uvedená obava tak zůstávala jen v abstraktní rovině. Ostatně nahlédneme-li do statistických údajů obchodního rejstříku, zjistíme, že z celkového počtu 428 199 evidovaných společností s ručením omezeným²⁰ jich 257 849 mělo jediného společníka (60 %), 116 375 dva (27 %), 30 779 tři (7 %), jen 2 063 více než 10 (0,5 %) a žádná více než 50. U akciových společností bohužel stejné údaje z obchodního rejstříku zjistit nelze, ze zkušeností ovšem víme, že po vlně squeeze-outů v 10. letech tohoto stol. jsou u nás akciové společnosti s rozptýlenou akcionářskou strukturou (pohříchu) vzácností. Odpovídají tomu údaje z pražské burzy: v lednu 2021 se tam (na všech trzích) obchodovalo s pouhými 21 domácími akciovými tituly.²¹ Vzhledem k tomu, že veřejná nabídka cenných papírů okruhu širšímu než 150 osob mimo kvalifikované investory vyžaduje přípravu prospektu,²² nelze přitom předpokládat, že by někde stranou pozornosti existovalo významnější množství dalších akciových společností s tak rozptýlenou strukturou, že by hrozilo, že by „řízení reálně nebylo možné vést“.

Hypotetická situace, jež se zdá být základním motivem pro odepření účastenství společníků v předmětných řízeních, se tak reálně týká jen několika promile z celkového počtu kapitálových společností. Opravdu může být takové hypotetické nebezpečí důvodem pro odepření přístupu k soudu?

Připomeňme přitom, že neúnosná mnohost účastníků řízení se tu a tam může vyskytnout snad ve všech právních oblastech, aniž by kdy vedla k závěru byť o konkrétní, natož obecné, redukci účastenství v takovém typu řízení: tak známe z praxe insolvenční řízení s tisícovkami věřitelů (a znali jsme i taková řízení za bývalého zákona o konkursu a vyrovnání, který zdaleka nenabízel dnešní prostředky, jak s velkou masou účastníků pracovat), trestní nebo civilní sporná řízení se stovkami poškozených. A ani zákon o zvláštních řízeních soudních se v ustanoveních, kde vymezuje účastníky řízení výslovně, na jejich počet neohlíží: tak namátkou v řízení ve věcech svěřenského fondu budou účastníky podle § 95 mimo jiné všichni obmyšlení nebo v řízení o pozůstalosti všichni pravděpodobní dědicové, někteří věřitelé a další osoby (§ 110 a násl. ZŘS).

Nezbývá tedy než uzavřít, že předestřený postup soudů postrádá vnitřní koherenci a je postaven na nesprávných premisách. Pojďme se nyní zabývat jeho důsledky. Nepřipuštění účastenství jiných osob než společnosti, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala, odpírá společníkovi, jenž má zájem na nevyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, možnost svůj zájem v řízení před soudem chránit.

Skutečnost, že společník může mít zájem na nevyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, přitom nepřímo připustil NS sám, když ve výše cit. usnesení²³ uvedl, že společník může mít naléhavý právní zájem domáhat se rozhodnutí, že usnesení valné hromady není nicotné (což mu posloužilo ke konstrukci účasti společníka bránícího určité usnesení valné hromady před vyslovením nicotnosti jako konkurenčního „navrhovatele“ s opačným návrhem). Jestliže totiž může mít společník naléhavý právní zájem, aby soud deklaroval, že usnesení není nicotné, znamená to nutně, že má (či alespoň může mít) naléhavý právní zájem na udržení právních účinků usnesení, což je jen opačná formulace téhož. Není přitom zároveň logicky možné, aby bylo do takového naléhavého právního zájmu zasaženo, pokud bude usnesení prohlášeno za nicotné, a nebylo do něj zasaženo, pokud bude prohlášeno za neplatné.

NS se pokouší z argumentační pasti, kterou si nastražil, uniknout poukazem na presumpci platnosti usnesení valné hromady; to pak údajně způsobuje, že společník může mít naléhavý právní zájem na určení, že usnesení valné hromady není nicotné (neboť o tom může panovat nejistota), nikoliv ale, že není neplatné, neboť v tom mu svědčí presumpce platnosti usnesení a podobná nejistota tak nemá být možná.

Takový pokus je ale odsouzen k neúspěchu. Společníkovi stojícímu na straně platnosti usnesení totiž sice skutečně svědčí taková domněnka, to ale pochopitelně jen do okamžiku opačného soudního rozhodnutí (a možná dokonce jen do okamžiku podání návrhu na vyslovení neplatnosti). Pokud bychom tedy argumentaci NS v tomto přisvědčili, říkali bychom, že naléhavý právní zájem takovému společníkovi vznikne ve chvíli, kdy soud dospěje právě k závěru, kterému společník chtěl bránit, pro údajný nedostatek naléhavého právního zájmu ale nemohl. Dané konstatování se nám jeví jako absurdní.

Dodejme, že naše opakovaná praktická zkušenost a ostatně i pozornější čtení většiny z judikátů zde dosud citovaných ukazují, že i v praxi skutečně popsaný přístup k vymezení účastenství vytváří absurdní situace, které neumožňují věc řádně projednat. Modelovým případem totiž není ona společnost se stovkami společníků, které se v odůvodnění svých rozhodnutí NS obává, ale společnost se dvěma rovnocennými společníky (která také, jak již zmíněno, představuje statisticky zdaleka nejčetnější variantu v našem obchodním rejstříku, pomineme-li společnosti jednočlenné). Právě jejich svár totiž obyčejně nemá jiné než soudní řešení, a právě oni jsou tedy nejčastěji ochotni nepohodlí a náklady se soudní pří spojené absolvovat. Podle naší zkušenosti nejčastějším (alespoň v prostředí společnosti s ručením omezeným) a v každém případě nejilustrativnějším rozvojem takové situace je, že jsou tito společníci zároveň i jednateli a vzájemně se odvolají za použití § 173 odst. 1 písm. c) ZOK (tedy se zrcadlovým tvrzením, že druhý společník jako jednatel porušil své povinnosti a z hlasování o návrhu na jeho odvolání je tak vyloučen). Usnesení, kterým byli odvoláni, přitom každý z nich pochopitelně napadne návrhem na vyslovení jeho neplatnosti; ani v jednom řízení, jehož podstatou bude otázka, zda jako jednatel skutečně porušil své povinnosti, ovšem překvapivě nebude stát proti druhému společníkovi, který toto na valné hromadě tvrdil a tímto návrh zdůvodňoval. Bude stát proti „společnosti“, jež je ale ve stadiu naprosté paralýzy a jejím jménem bude v řízení nejspíše vystupovat nějaký opatrovník, v lepším případě nemající sebemenší tušení, co se ve společnosti před jeho příchodem odehrálo, v horším případě více či méně okatě nadržující jedné ze stran sporu. Jsme přesvědčeni, že systém, ve kterém se znesvářené strany u soudu ani jednou nesetkají, ale každá si povede „své“ řízení, není obhajitelný.

Z popsaných důvodů jsme přesvědčeni, že by bylo třeba hodnotit v budoucnu otázku účastenství v daném řízení pečlivěji a s větším důrazem na to, jaké legitimní zájmy mohou být v řízení hájeny.

Nepovažujeme přitom za nezbytné automaticky považovat za účastníky řízení všechny společníky. Např. společník, který se dané valné hromady ani nezúčastnil, sotva může tvrdit, že je v řízení rozhodováno o jeho právu na účast na řízení společnosti. Ve stejné úvaze lze ovšem možná zajít ještě dál a načrtnout hranici, kdy případná neplatnost usnesení skutečně zasahuje do práva společníka na účast na řízení společnosti v míře odůvodňující účastenství v takovém řízení na úrovni ovlivnění ve smyslu § 71 ZOK. Ten, kdo svými hlasy „rozhodujícím významným způsobem“ přijetí usnesení ovlivnil, má podle našeho názoru vskutku intenzivní zájem na udržení jeho platnosti, jehož rubem pak je právě v § 71 ZOK zakotvená odpovědnost za následky, jež pro společnost může mít. Takové řešení by potom obavy z přílišné mnohosti účastníků eliminovalo zcela.

Naopak by zase někdy bylo záhodno připustit i osoby jiné, např. odvolávané či jmenované členy orgánu. Vágní definice účastenství k tomu nepochybně poskytuje potřebný prostor a zákon o zvláštních řízeních soudních zároveň poskytuje i nástroje umožňující procesně reagovat na měnící se poznání okolností konkrétního případu (institut přibrání účastníka a ukončení účasti na řízení).

Pokud by však přesto soudy trvaly na odmítání společníků jako tzv. hlavních účastníků řízení, je nutné podotknout, že se nabízí i jiná cesta než připuštění všech společníků jako účastníků bez ohledu na to, zda jimi být vůbec chtějí apod. Jde o využití institutu vedlejšího účastenství.

Vedlejším účastníkem je podle § 93 odst. 1 OSŘ ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku. I pokud bychom proto přijali premisu, že se v řízení o vyslovení neplatnosti nerozhoduje o právech a povinnostech společníků, z již cit. odůvodnění NS vyplývá, jak je výše uvedeno, že společník může mít (dokonce naléhavý) právní zájem na vyslovení, že usnesení valné hromady není nicotné, a může mít tedy rovněž zájem na výsledku řízení o vyslovení neplatnosti usnesení.

Vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako hlavní účastník (§ 93 odst. 3 OSŘ); může se tedy vyjadřovat, navrhovat důkazy, účastnit se jednání a užívat řádné i mimořádné opravné prostředky, byť s jistými omezeními. Úprava vedlejšího účastenství v občanském soudním řádu kupř. neumožňuje podat odvolání, pokud se hlavní účastník práva odvolat se vzdal či s tím nesouhlasí (§ 203 OSŘ). To by mohlo vyvolat problémy v případech, kdy osoby jednající ve sporu za společnost nemají faktický zájem platnost usnesení obhajovat a procesní aktivitu vedlejšího účastníka maří (pokud by naše soudy nedokázaly judikatorně konstruovat tzv. výjimečnou vedlejší intervenci, jako to učinily soudy švýcarské, viz níže).

NS každopádně tuto cestu odmítl s odůvodněním, že smyslem institutu vedlejšího účastenství, který nedoznal s účinností nové právní úpravy (od 1. 1. 2014) změn, je posílit v konkrétním řízení postavení účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, neboť na jeho úspěchu má právní zájem.²⁴ Podle NS proto

„vedlejší účastenství může přicházet v úvahu jen v řízení sporném, neboť jen ve sporu proti sobě vystupují dvě strany s protichůdnými zájmy; v tzv. nesporném řízení, v němž jeho účastníci nejsou vzájemně v pozici protistran a soud je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, aniž by byl omezen skutečnostmi, které uvádějí účastníci (§ 20 odst. 1 ZŘS), je z povahy věci vyloučeno“.

Jak vidno, NS bez dalšího vychází z předpokladu, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je řízením nesporným, a proto je vedlejší účastenství jako institut sporného řízení vyloučen. Pomineme-li na chvíli otázku, zda skutečně lze bez dalšího generálně odmítnout institut vedlejšího účastenství v nesporném řízení, je nezbytné se nejprve zabývat tím, z čeho NS dovozuje, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je nesporné. V odůvodnění cit. usnesení pro to nenalézáme žádný argument, jen konstatování, že toto řízení je upraveno v zákoně o zvláštních řízeních soudních.

Lze však na základě skutečnosti, že dané řízení upravuje zákon o zvláštních řízeních soudních, bez dalšího učinit závěr, že se jedná o řízení nesporné? Podle většiny procesualistů zákon o zvláštních řízeních soudních není zákon upravující nesporná řízení jako ucelený komplex, ale upravující

„určitý soubor různých zvláštních řízení, která se od sebe navzájem liší“.²⁵

Vyplývá to ostatně již ze samotného názvu zákona. Máme proto za to, že NS danou otázku uzavřel příliš rychle, aniž by se zabýval tím, co je skutečně podstatné, tedy zda předmětné řízení charakterově odpovídá tomu, co považujeme za nesporné řízení.

Nalézací řízení nesporná nelze uspokojivě definovat. Nezbývá proto, než vytyčit charakteristické znaky, které povětšinou nesporná řízení vykazují, a následně se zabývat tím, zda je zkoumané řízení vykazuje. Bezesporu jedním ze základních rysů je, že nesporná řízení lze zpravidla zahájit i bez návrhu, a to z důvodu, že v nich hraje významnou roli (podle některých převládá) veřejný zájem. Účastníci nesporného řízení dále toto nemohou ukončit smírem a obecně nejsou oprávněni podle hmotného práva volně nakládat s předmětem řízení. Účastníci v nesporném řízení nejsou v kontradiktorním postavení dvou stran, ačkoliv jejich právní zájmy mohou být odlišné. Jiní autoři uvádějí další znaky, např. charakter rozhodnutí, které je v řízení vydáváno (konstitutivní v nesporných řízeních či deklaratorní ve sporech), popř. též jeho funkci (reparační ve sporech či preventivní v nesporných řízeních).²⁶

Podívejme se nyní touto optikou na řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady: řízení lze zahájit pouze na návrh a tento rovněž může být vzat zpět; navrhovatel tak s předmětem řízení může disponovat (zákon pouze chrání jiné společníky, kteří by jinak usilovali o vyslovení neplatnosti, před zneužívajícím podáním a následným zpětvzetím návrhu). Řízení může skončit jen vyslovením, či nevyslovením neplatnosti, tertium non datur, a účastníci řízení se tak podle zastávaného stanoviska nutně rozdělí do dvou procesních stran. Funkce řízení a rozhodnutí ve věci je převážně reparační, neboť cílem navrhovatele je náprava situace, kdy valná hromada přijala usnesení v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou či dobrými mravy. A jaký veřejný zájem v tomto řízení vůbec hraje roli, natož aby převažoval? Konečně přes počáteční presumpci platnosti usnesení soud svým rozhodnutím usnesení neruší, ale konstatuje jeho neplatnost, jde tedy o rozhodnutí deklaratorní.

Dané řízení tedy nevykazuje ani jediný z definičních znaků řízení nesporného. Povaha řízení tak zjevně využití institutu vedlejšího účastenství nebrání.²⁷

V procesní teorii se ještě někdy namítá neslučitelnost institutu vedlejšího účastenství a materiální definice účastníků řízení: tato definice totiž vtahuje každého, kdo má právní zájem na výsledku, do řízení jako účastníka plnohodnotného, a pro vedlejší intervenci se tak již zdá nezbývat prostor. S tímto argumentem by bylo lze v našem případě souhlasit, pokud by ovšem společníkům a členům orgánů bylo účastenství v řízení přiznáváno. Pokud ale soudy shledávají, že jejich právní zájem na výsledku není dostatečně intenzivní nebo přímý k tomu, aby překročili práh materiální definice účastenství, nemohou daný argument použít a musejí se s důvody, proč by nepostačoval alespoň k vedlejšímu účastenství, vypořádat zvlášť. Žádný vhodný argument nás přitom při nejlepší vůli nenapadá.

Pohlédneme-li pro srovnání krátce do zahraničí, zjistíme, že se tuzemský přístup nezdá být obvyklý; naopak celý zkoumaný vzorek se shoduje na modelu připouštějícím účast společníků na řízení v roli vedlejších účastníků (za pozornost zároveň stojí, že ve všech zkoumaných zemích je řízení bez váhání chápáno jako sporné).

Tak v Rakousku pro společnosti s ručením omezeným zákon výslovně stanoví, že neplatnosti usnesení se lze dovolat žalobou namířenou proti společnosti (§ 42 odst. 1 GmbHG), přičemž každý společník může na vlastní náklad do sporu vstoupit jako vedlejší účastník (odst. 5 cit. ust.). Totožné pravidlo ostatně platilo i na našem území až do r. 1950. V zákoně o akciových společnostech je taktéž stanoveno, že se zrušení nebo neplatnosti usnesení valné hromady akcionář dovolává žalobou proti společnosti (§ 197 odst. 2 a § 201 AktG), výslovné pravidlo pro vedlejší účastenství zde ale nenajdeme. Použije se ovšem obecná úprava civilního procesního řádu (§ 17 ZPO) a akcionáři jsou jako vedlejší účastníci v takových řízeních běžně připouštěni, když jejich právní zájem je spatřován již v tom, že rozsudek vůči nim bude účinný.²⁸

V Německu nalezneme výslovnou úpravu v akciovém zákoně, konkrétně v jeho § 246; i ten nejprve stanoví, že žalobu na zrušení či neplatnost nutno směřovat proti společnosti, a poté dodává, že akcionář může do sporu vstoupit jako vedlejší účastník ve lhůtě jednoho měsíce od oznámení žaloby. Zákon o společnosti s ručením omezeným zde naopak žádnou úpravu neobsahuje, užívá se ale analogicky úprava z akciového zákona. H. Fischer k tomu poznamenává:

„Vedlejší intervence hraje roli zejm. ve sporech týkajících se práva obchodních společností, ve kterých je sice žalobcem nebo žalovaným společnost (zejména ve sporech o zrušení usnesení společnosti s ručením omezeným), ve skutečnosti se ale pře odehrává mezi dvěma či více společníky. V těchto případech ‚nepřátelští‘ společníci do sporu často vstupují na straně společnosti a jsou těmi skutečně dotčenými.“²⁹

Ve Švýcarsku se s výslovnou úpravou nesetkáme, Code des Obligations ovšem stanoví, že rozhodnutí soudu o zrušení usnesení valné hromady je účinné vůči všem společníkům (§ 706 pro akciové společnosti, § 808c pro společnosti s ručením omezeným). Jde o dostatečný základ pro to, aby byli společníci připuštěni jako vedlejší účastníci podle obecné procesní úpravy,³⁰ přičemž podle nedávné judikatury³¹ se i ve Švýcarsku jedná o režim „streitgenössische Nebenintervention“ (u nás známá pod označením výjimečná vedlejší intervence), který umožňuje činit i procesní úkony odporující úkonům podporované strany, jsou-li v její prospěch.

Jak vidno, současný přístup našich vysokých soudů k procesnímu účastenství v řízeních o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je mimořádně „macešský“. V běžných praktických konfiguracích není reálně možné dostát zásadě audiatur et altera pars, neboť skutečná druhá strana vzniklé rozepře není k projednání věci připuštěna. Přitom ve zkoumaném zahraničí se běžně těchto řízení účastní, aniž by to působilo obtíže, jichž se naše soudy obávají. Nezbývá než doufat, že NS nalezne v dané věci brzy odvahu k opuštění dosavadní judikatury, ať již pomocí důslednější práce s tzv. třetí definicí účastenství, nebo za využití institutu vedlejší intervence. V opačném případě plédujeme za to, aby zasáhnul zákonodárce výslovnou úpravou účastenství, jakkoliv takové řešení považujeme pro přílišnou rigidnost za méně vhodné.