Relativně nedávno byly poměrně významně změněny trestněprávní předpisy dvěma velkými novelizacemi, které mimo jiné též do značné míry vycházely z podnětů z aplikační praxe (a to i od Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství), ale též z prací na rekodifikaci trestního řádu. Časově první velká novelizace, kterou se v tomto příspěvku budeme zabývat, byla provedena zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále ve zkratce jen „zákon č. 333/2020 Sb.“, případně též „první novela“). Tento zákon nabyl platnosti dne 6. 8. 2020 a účinnosti dne 1. 10. 2020. Druhou velkou novelizací byl míněn zákon č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále ve zkratce jen „zákon č. 220/2021 Sb.“, případně též „druhá novela“). Tento zákon nabyl platnosti dne 9. 6. 2021 a účinnosti v některých bodech dne 1. 7. 2021, ve valné části pak nabude účinnosti dne 1. 1. 2022 a v části týkající se zejména tzv. terapeutických programů pro řidiče dne 1. 7. 2023.

Jak již ze samotných názvů novel vyplývá, měnila se jimi úprava hmotněprávní i procesní. Přitom hned v několika oblastech především ta první novela i přes existenci ustanovení týkajících se časové působnosti tohoto předpisu vyvolala v dané oblasti otázky, které záhy musela a i nyní musí řešit aplikační praxe a které byly též předmětem vědeckých pojednání. Především právě úvahy nad intertemporálními účinky první novely obsažené v článku Filipa Ščerby v posledním čísle Trestněprávní revue v roce 2020³ byly pro mě důvodem k napsání tohoto pojednání, a to i proto, že jsem byl následně tázán kolegy soudci na vlastní názor na řešení nejen otázek v článku zmíněných, ale i některých dalších, kromě toho vyvstávají otázky další, doposud neřešené v odborné literatuře a zřejmě i judikatuře. Navíc v tomto článku byl opět po 10 letech „do zbraně“ povoláván § 419 TrZ,⁴ kterému jsme kdysi na stránkách tohoto časopisu spolu s Tomášem Gřivnou věnovali pozornost.⁵ Zabývat se tak budu především účinky první novely v oblasti zvýšení hranic škod uvedených v § 138 odst. 1 TrZ, čímž naváži na zmíněný článek Filipa Ščerby, dále zmíním účinky první novely v oblasti změny úpravy peněžitého trestu a trestu obecně prospěšných prací. Podobné problémy jako první novela při změně konceptu výkonu peněžitého trestu totiž vyvolává i druhá novela, která například znovu zavedla náhradní trest odnětí svobody za trest domácího vězení, avšak ani tuto změnu nedoprovodila přechodným ustanovením, proto i ji lze do tohoto příspěvku zařadit.

S ohledem na zaměření článku primárně na otázku časové působnosti trestních zákonů (tedy zejména hmotněprávní úpravy) se nebudu blíže vyjadřovat k další velmi významné změně v oblasti trestního práva, kterou přinesla první novela v podobě ustanovení o konsenzuálních způsobech řešení trestních věcí zejména v § 206a až 206d TrŘ. Zavedením těchto institutů byla vyvolána celá řada problémů, s nimiž se bude muset postupně aplikační praxe i věda vypořádat, avšak to by vydalo na samostatné rozsáhlé pojednání, na něž není v tomto příspěvku prostor.⁶

Byť níže budu polemizovat s některými z názorů prezentovaných Filipem Ščerbou ve zmíněném článku (například o využitelnosti § 419 TrZ ve spojitosti s první novelou), velmi vítám, že i zástupci vědecké fronty nastavené směry první novely hodnotí kladně. Tyto změny vycházejí hlavně z potřeb aplikační praxe, sám jsem byl členem několika různých expertních uskupení, která dané změny podněcovala či alespoň konzultovala (tak například zavedení konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí bylo do značné míry převzato z výsledků prací Komise pro nový trestní řád,⁷ úprava peněžitých trestů vychází zase z podnětů Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství jako výsledek společně pořádaných seminářů k alternativním trestům,⁸ ke změně výše hranic škod byly pořádány Ústavněprávním výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky tzv. kulaté stoly apod.). Podobně je tomu, jak již bylo zmíněno, i v případě druhé novely, která podle mého názoru přináší celou řadu významných změn k lepšímu, byly využity diskuze expertních týmů projednávajících elektronický monitorovací systém, má dojít ke zlepšení vykonávacího řízení u trestu domácího vězení, z mého osobního pohledu se ale především konečně po několika letech diskuzí podařilo prosadit do legislativy tzv. terapeutické programy pro provinilé řidiče, což je ale téma na samostatný příspěvek a jemu zde nebude věnována pozornost.

Jakkoli tedy bude tento příspěvek polemický, kritický a nakonec i nesouhlasný, s řadou názorů Filipa Ščerby, kterým nebude dále věnována pozornost, v zásadě souhlasím. To se ale bohužel netýká zřejmě ústředního tématu jeho příspěvku v podobě účinků novely znamenající dekriminalizaci s ohledem na nové stanovení hranic škod, v otázkách možné přímého či analogického použití § 419 TrZ na první novelu, ale i na jakoukoli další novelizaci trestního zákoníku pro futuro, podobně nesouhlasím ani s některými tezemi, které se týkají ukládání a výkonu peněžitého trestu. Protože tyto názory mohou z mého pohledu nesprávně ovlivnit i aplikační praxi soudů, u nichž rezonují, cítil jsem potřebu se k nim vyjádřit a nabídnout jiná řešení, která podle mě lépe odpovídají právnímu řádu.

Nejprve je vhodné si jen stručně připomenout, že české trestní právo při stanovení časové působnosti trestních zákonů tradičně vychází z principu nullum crimen sine lege praevia, který se v zákonodárství i nauce etabloval v době osvícenství ve druhé polovině 18. století. Odkázat je třeba především na dílo Cesare Beccarii „Dei delitti e delle pene“ z roku 1764,⁹ který se svou kritikou tehdejších pořádků, zejména krutého a nelidského trestání, užívání tortury při presumpci neviny, absence katalogu předem známých trestných činů a vyššího účelu trestního práva hmotného v podobě prevence, navazoval na některé spisy Voltairovy a Montesquieho (dílo Cesare Beccarii bylo zařazeno hned dva roky po svém prvním vydání na index librorum prohibitorum, církví zapovězených knih, kde zůstalo až do jeho zrušení v roce 1966, přesto se v řadě vydání v různých jazykových verzích šířilo Evropou). Zmínit z této doby je třeba ještě další velkou osobnost, a sice Anselma Ritter von Feuerbacha, který později formuloval principy „nulla poena sine lege“, „nulla poena sine crimine“ a „nullum crimen sine poena legali“.¹⁰ Nejenom na našem území znamenal v tomto směru zásadní přelom za vlády Josefa II. přijatý Všeobecný zákon o zločinech a jich trestání z roku 1787, který v § 1 (v prvním dílu první kapitoly) zakotvil poprvé u nás princip nullum crimen sine lege praevia a vycházel z úplného předem známého výčtu všech trestných činů abstraktně popsaných, čímž se zřetelně odlišoval od předchozího Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768, jenž byl vyvrcholením dosavadních novověkých úprav založených na kazuistickém popisu jednotlivých trestných činů s dovolenou analogií v neprospěch pachatele․¹¹ Trestní zákoník Josefa II. zřejmě drží všeobecně uznávaný primát v zavedení zákazu analogie a zpětného působení trestních zákonů v oblasti trestního postihu v normotvorbě (princip byl zaveden ještě před francouzskou Deklarací práv člověka a občana z roku 1789 – viz jeho čl. 8).¹²

V současné právní úpravě nalézá princip nullum crimen, nulla poena sine lege praevia svůj odraz jednak v § 1 TrZ o zákazu retroaktivity („Čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán.“), jednak v základním pravidlu o časové působnosti trestních zákonů obsaženém v § 2 odst. 1 TrZ („Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.“). Podle § 2 odst. 4 TrZ platí, že čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat, naopak není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. V zásadě stejná pravidla (vyjma onoho upřesnění doby spáchání činu v § 2 odst. 4 TrZ) platila na našem území i za dřívějších právních úprav. Do konce roku 2009 vyplývala z § 16 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále ve zkratce jen „tr. zák.“), do konce roku 1960 pak z § 12 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Do těchto výchozích principů ani zákonodárce necítil potřebu zasahovat a v průběhu desítek let je jakkoli měnit. Z jiného přístupu přednosti nového práva oproti dřívějšímu právu, které se ovšem užilo, bylo-li příznivější, vycházel čl. IX vyhlašovacího patentu (trestního) zákona o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852 (důsledky ale byly velmi podobné, platil princip nullum crimen, nulla poena sine lege praevia, užila se tak úprava nejpříznivější, jen v případě stejné přísnosti dostal přednost zákon pozdější).¹³

Ostatně zákaz tzv. pravé retroaktivity (tzv. zpětného působení zákonů) při uplatňování prostředků trestního práva je principem úrovně ústavněprávní (srov. čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod – dále ve zkratce jen „Listina“) i mezinárodněprávní (srov. čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – dále ve zkratce jen „Úmluva“,¹⁴ nebo čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,¹⁵ čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a svobod¹⁶ nebo čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie¹⁷).

Navazuje se tak na latinsky vyjádřenou maximu „lex retro non agit“ (zákon nepůsobí nazpět), mnohými počítanou za římskoprávní a připisovanou Theodosiovi I.,¹⁸ míní-li se však v dnešním svém pojetí i vyjádření, jde mnohem spíše o produkt ryze novodobý, snad navazující na pojetí retroaktivity v tradiční nauce právní zejména Friedricha Carla von Savigny z 19. století a zřejmě formulovaný v polské romanistice Stanislavem Wróblewským na počátku 20. století.¹⁹ K tomu lze užít i jinou latinsky vyjádřenou poučkou „lex prospicit, non respicit“ (zákon se dívá dopředu, nikoli zpátky), která je též jen novodobou formulací naznačeného přístupu k retroaktivitě.²⁰ Skutečnost, že ani římské trestní právo nevycházelo ze zásady nullum crimen, nulla poena sine lege praevia, respektive z principu lex retro non agit, a že platil pravý opak, spolehlivě dokládají i učebnice římského práva.²¹

Jak však celkem trefně poznamenal Albert Milota,²² rčení o zapovězení zpětné působnosti zákona jsou poněkud nepřesná a spíše celou záležitost zatemňují. Zákon totiž nikdy nepůsobí v době, kdy ještě nebyl platný a účinný, tedy nepůsobí nazpět (do minulosti), jde mnohem spíše o vyřešení otázky, zda má být v určitých případech ještě použito zákona již zrušeného, tedy zda platnost „starého“ zákona má být prodloužena, anebo nikoli. Jde tedy o to, zda na vztahy založené za účinnosti dřívějšího zákona (v trestním právu především na činy za jeho účinnosti spáchané nebo tresty dříve uložené a dosud nevykonané) má i nadále po jeho zrušení být použit tento zákon, anebo se použije i na ně zákon pozdější, který dřívější nahradil. Protože se ale tato rčení již v první polovině 20. století považovala za vžitá, akceptoval je i Albert Milota. Zákonodárce se při řešení otázky použitelnosti trestních zákonů při jejich změně musel vždy pohybovat mezi dvěma krajními polohami – mezi výlučným užitím nového zákona a naprostým zákazem jeho „zpětného působení“, mezi nimiž byla hledána kompromisní řešení ve prospěch úpravy pro pachatele příznivější, aby tak na jedné straně byl zachován princip zákonnosti, předvídatelnosti práva a právní jistoty občanů jako adresátů norem, coby výdobytků revolučních časů přelomu 18. a 19. století, na straně druhé (je-li to pro pachatele příznivější) bylo postupováno podle předpisů nových založených na moderních poznatcích a nebyla zbytečně uplatňována tvrdost zákona předchozího.

Obecně lze vycházet z toho, že zpětné působení zákona je v moderním demokratickém právním státě nežádoucí s ohledem na potřebu předvídatelnosti práva, ochranu právní jistoty a nabytých práv,²³ zvláště to pak platí v oblasti trestního práva. Přesto situace není tak jednoduchá, jak na první pohled vypadá, jde totiž o zásadu s poměrně úzce vymezenou oblastí svého působení v rámci trestního práva hmotného, avšak již se takto striktně neuplatní v jiných právních odvětvích, a to ani v trestním právu procesním. Dokonce se neuplatní zcela ani při posuzování všech otázek v trestním právu hmotném, neboť zde se (v naší právní tradici) týká jen posuzování trestnosti, tedy otázky viny a trestu, nikoli však již jiných trestněprávních sankcí v podobě ochranných opatření, jak vyplývá z § 3 odst. 2 TrZ (byť i zde je situace znatelně složitější i s ohledem na čl. 7 odst. 1 Úmluvy a jej rozvíjející judikaturu Evropského soudu pro lidská práva²⁴), český trestní zákoník upravuje další limit ve prospěch nové úpravy v § 3 odst. 1 TrZ (limitace co do výběru druhu trestu), navíc se výjimečně připouští jistý průlom do tohoto principu i v otázkách viny a trestu (viz zejména čl. 7 odst. 2 Úmluvy,²⁵ u nás pak zejména poválečné retribuční zákonodárství či § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů²⁶).

Je-li čin trestný jak podle právní úpravy platné a účinné v době spáchání činu, tak i v době rozhodování o něm (respektive i v mezidobí), je třeba při posuzování trestnosti užít tu právní úpravu, která je pro pachatele při posouzení otázky trestnosti nejpříznivější. Příznivost právní úpravy tak podle pravidel o časové působnosti trestních zákonů hraje roli výlučně při posuzování „trestnosti činu“, tj. při posouzení otázek viny a trestu. Tato pravidla se tak uplatní jen při rozhodování ve věci samé v průběhu trestního stíhání, tedy do doby, než příslušný orgán činný v trestním řízení učiní konečné meritorní rozhodnutí – tzn. v případě soudu prvního stupně před vynesením rozsudku nebo učiněním jiného rozhodnutí ve věci samé, respektive v případě soudu odvolacího před jeho rozhodnutím o řádném opravném prostředku (jde vlastně o posouzení těch otázek, na nichž závisí výrok o vině a trestu). Také se sluší připomenout, že právního předpisu se zásadně užívá jako celku (není tak možné selektivně vybírat jednotlivá ustanovení z právních předpisů z různých časových období a vzájemně je kombinovat), jakož i to, že se zmíněná pravidla vztahují i na normy mimotrestní, na něž trestní zákoník ve svých blanketních a odkazovacích skutkových podstatách odkazuje.

Při posuzování trestnosti činu je tak třeba skutek podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestněprávní povahy. Zásadně platí, že skutek se posoudí podle úpravy účinné v době jeho spáchání, podle pozdější se posoudí pouze tehdy, je-li pro pachatele v otázce trestnosti příznivější. Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin a jaké povahy a závažnosti se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen (popřípadě zda bude upuštěno od potrestání). Právní úpravy z jednotlivých časových období je přitom třeba užít jako celku (obecné i zvláštní části trestního zákoníku, včetně případných mimotrestních předpisů, jichž se trestní zákoník dovolává). Soud je v době rozhodování limitován jen tím, že může uložit jen takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování (viz § 16 odst. 2 tr. zák., respektive § 3 odst. 1 TrZ). Ochranná opatření se ukládají vždy podle zákona účinného v době rozhodování (§ 16 odst. 3 tr. zák., § 3 odst. 2 TrZ). Jinak při aplikaci § 16 odst. 1 tr. zák., respektive § 2 odst. 1 TrZ, je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení jeho zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovením jeho obecné části, je pro pachatele příznivější (srov. k tomu Rt 19/1962, 35/1962, 11/2004-I. nebo 24/2011). Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí a jejich sazeb ve starém a novém zákoně; rozhodný je výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy (Rt 11/1991).

Je tedy třeba nejprve jednání obviněného podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem účinných v době spáchání činu, následně pod souhrn všech v úvahu přicházejících variant pozdějších trestních zákonů, výsledky takových aplikací vzájemně porovnat a zvolit z nich tu, která vedla k výsledku nejpříznivějšímu pro obviněného (přičemž na tuto příznivost je třeba nahlížet optikou obviněného). Pokud by byly výsledky takové aplikace stejné, je třeba dát přednost úpravě účinné v době spáchání činu, jak vyplývá ze základního pravidla obsaženého v § 16 odst. 1 tr. zák., respektive § 2 odst. 1 TrZ. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je tedy celkový konečný výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (viz nález Ústavního soudu z 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, publikované ve svazku 21 pod č. 12/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Určující proto pro srovnání nejsou samy o sobě trestní sazby trestu odnětí svobody jako univerzálního trestu, ale až přímo po aplikaci veškerých ustanovení zvolený druh trestu a jeho výměra (pochopitelně též v závislosti na posouzení viny samotné). Zmíněná výchozí pravidla nejsou v zásadě nijak sporná a je možno se na těchto východiscích shodnout, přesto bylo třeba je připomenout.

O posouzení trestnosti činu již podle běžných výkladů²⁷ nejde v případě rozhodování ve vykonávacím řízení, zde se tak podle doposud uznávaných výkladů příznivost či nepříznivost pozdější úpravy nemá projevit, byť by změna trestních předpisů následující po právní moci odsuzujícího rozsudku ve svém důsledku měla znamenat zhoršení postavení odsouzeného (například změní se způsob výkonu trestu odnětí svobody, podmínky pro podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody apod.). Při rozhodování ve vykonávacím řízení je tak třeba zásadně užít norem účinných v době rozhodování bez ohledu na to, zda původní byly pro obviněného méně či více příznivé.

Zároveň z uvedeného pravidla vyplývá, že posuzování příznivosti trestních předpisů se uplatní jen do doby, než je o skutku obviněného, v němž je spatřován trestný čin, a o trestu za něj pravomocně rozhodnuto. Jakmile nabude právní moci rozsudek ve věci samé, § 2 odst. 1 TrZ o časové působnosti trestních zákonů již nelze použít (viz k tomu též Rt 17/2007). Z toho vyplývá, že ani v mimořádném opravném řízení změna právní úpravy, která nastala po právní moci rozsudku, zásadně (nestanoví-li sám zákon jinak) nemá mít význam a nemá být důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu či pro vyslovení porušení zákona na základě stížnosti pro porušení zákona ministra spravedlnosti (případně pro povolení obnovy, byť ta vychází z jiných důvodů). Proto námitka změny právní úpravy ve prospěch pachatele nastalé po právní moci rozhodnutí nemůže být sama o sobě důvodem pro kasaci rozhodnutí, které v době svého vynesení bylo v souladu s tehdy platnými a účinnými trestními předpisy. Pokud by ovšem k mimořádnému opravnému prostředku bylo napadané rozhodnutí (z jiného důvodu) zrušeno, následně by bylo třeba znovu ve věci samé v rámci trestního stíhání rozhodnout, již by se v takovém následném rozhodování pochopitelně musely změny právní úpravy zohlednit a pravidla o časové působnosti by při rozhodování o trestnosti nalezla uplatnění.

Obecně je tak možné změnit pravidla výkonu rozhodnutí, aniž by byl dotčen princip zákazu zpětného působení trestních zákonů, jak byl vymezen shora. Stejně tak pozdější změna trestních předpisů znamenající ve výsledku dekriminalizaci určitých jednání automaticky a sama o sobě neznamená, že by již pravomocný a vykonatelný rozsudek, jímž byl pachatel za takový trestný čin předtím odsouzen, neměl být vykonán. Takové důsledky se mohou v konkrétním případě jevit nežádoucí a pozdějším pohledem i nespravedlivé, zakládající jistou nerovnost mezi pachateli týchž trestných činů, která může záviset na rychlosti trestních řízení v jejich věcech. Pokud v takových případech má dojít zpětně ke změně (ve prospěch pachatele – odsouzeného) i v případech, kdy již v trestním procesu nedochází k posuzování otázky trestnosti, protože již trestní stíhání neprobíhá, musí to vyjádřit zákonodárce v přechodných ustanoveních příslušného nového trestního zákona (respektive jeho příslušné novelizace). Je to typické v případech potřeby sjednocení výkonu již uložených trestů podle právě účinných předpisů tak, aby to bylo zcela v souladu i s trestněprocesní úpravou, u níž platí poněkud odlišná pravidla o jejich časové působnosti (postupuje se zásadně podle právní úpravy právě účinné, není-li v přechodných ustanoveních příslušných zákonů uvedeno výslovně jinak). Změny trestních zákonů se zásadně nijak nedotýkají již pravomocných a vykonatelných odsuzujících rozsudků, a to ani výroku o vině, ani výroku o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení, ale ani výroku o trestu, který má být vykonán bez ohledu na to, že zákonodárce takové jednání nově již nechce považovat za trestné nebo že změnil způsob výměry takového trestu nebo jeho výkonu, ledaže by tak výslovně stanovil pro ten případ přímo v tomtéž zákoně v přechodných ustanoveních.

Avšak žádné obecné pravidlo, že by se neměly vykonat pravomocně uložené a vykonatelné výroky o trestu, respektive že by se mělo rozhodnout o upuštění od výkonu takových trestů (popřípadě že by se měly poměrně zkrátit úhrnné či souhrnné tresty), pro takové případy v trestních zákonech nemáme. Jsem totiž přesvědčen, že takovým obecným ustanovením, jak uvádí Filip Ščerba ve zmíněném článku, není ani § 419 TrZ. To vyplývá již z jeho samotného zařazení mezi přechodná a závěrečná ustanovení do části třetí trestního zákoníku, tedy na jeho samý konec, nikoli však mezi ustanovení o časové působnosti trestních zákonů, tedy do obecné části, hlavy první (působnost trestních zákonů), dílu druhého (časová působnost) – argumentum á rubrica. Sám zákonodárce nechtěl vytvořit toto pravidlo jako obecně platné i pro veškeré budoucí novelizace trestního zákoníku, šlo i podle jeho představ o řešení časově relativně úzce vymezené situace vzniklé v důsledku přijetí trestního zákoníku, jímž byla provedena rekodifikace trestního práva hmotného a který navíc měl relativně delší legisvakanční lhůtu (od 9. 2. 2009, kdy nabyl platnosti, do 31. 12. 2009), po kterou se soudily i ty trestné činy, které nový trestní zákoník neoznačoval za trestné (což ostatně činilo v praxi jisté obtíže a vedlo v posledním období i k užívání § 65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost²⁸).

Názor, že § 419 TrZ se měl užít jen pro případy nevykonání trestů (či zkrácení úhrnných a souhrnných trestů) uložených do 31. 12. 2009²⁹ za trestné činy, které po tomto datu již nebyly trestné, podle mého přesvědčení odpovídá i jazykovému výkladu. Podle § 419 TrZ se totiž má postupovat jen ve vztahu k trestům (respektive jejich zbytkům) uloženým „přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona“; podobně lze odkázat i na konec třetí věty týkající se poměrného zkracování trestů („… přihlédne ke vzájemnému poměru závažnosti činů, které ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nejsou trestnými činy, a sbíhajících se trestných činů“). Z celého užitého textu i jednoznačného užití pojmu „tohoto“ zákona (vedle zařazení do části třetí) je zřejmé, že toto přechodné ustanovení má omezenou použitelnost jen na situace, rozhoduje-li se o výkonu trestů uložených do 31. 12. 2009, které zcela nebo alespoň zčásti měly či mají být vykonány po tomto datu, avšak byly uloženy zcela či zčásti za trestný čin, který trestní zákoník neoznačil za trestný (šlo například o trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., určité případy krádeží podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., případně o některé další případy – srov. k tomu zejména stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu Rt 1/2011³⁰).

Takovému stanovisku podle mě odpovídá i výklad historický a komparativní, založený na historickém srovnání řady novelizací trestních zákonů, které přinášely různé dílčí změny trestních předpisů. Především je nutné připomenout, že je třeba rozlišovat případy úplné dekriminalizace určitého deliktního typu v podobě naprostého vypuštění určitého typu z trestního zákona (jako bylo například v roce 2009 opuštění trestnosti útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. spočívající v jeho hrubé urážce nebo pomluvě při výkonu jeho pravomoci, nebo nedovolené výroby lihu podle § 194a tr. zák.) od pozměnění znaků skutkové podstaty určitého typu deliktního jednání, v jehož důsledku posléze některá jednání přestávají být trestná. Tento druhý přístup je mnohem obvyklejší, takových změn i za doby účinnosti stávajícího trestního zákoníku jsme mohli zaznamenat více, přitom zpravidla tyto změny nejsou doprovázeny požadavkem zákonodárce jejich opětovného přezkumu ve vykonávacím řízení, zda má či nemá být vykonán za ně pravomocně uložený a vykonatelný výrok o trestu. Jako příklad lze uvést § 260 TrZ o poškození finančních zájmů Evropské unie, jehož znění se měnilo několikrát, znaky této skutkové podstaty se měnily hned třikrát, pomineme-li první terminologickou změnu (nahrazení označení Evropská společenství za Evropskou unii), zasáhly dvě novelizace provedené zákony č. 315/2019 Sb. a č. 220/2021 Sb. i do vymezení podmínek trestnosti, konkrétně do vymezení objektivní stránky této skutkové podstaty, přitom ani v jednom případě nežádal zákonodárce opakovaný přezkum v rámci vykonávacího řízení a počítal s tím, že uložené tresty podle dříve účinného znění se vykonají. Nikdy při dílčích novelizacích trestního zákoníku se, je-li mi známo, nežádalo přímé či analogické použití § 419 TrZ, pokud se měnily typové znaky určitých trestných činů (nezaznamenal jsem tento názor v aplikační praxi a není mi znám ani z další odborné literatury,³¹ vyjma zmíněného článku Filipa Ščerby, což sám autor přenesl i do vlastního textu komentáře k danému ustanovení³²).

Jsem i ze shora zmíněných důvodů přesvědčen, že toto přechodné ustanovení § 419 TrZ, formulované pro konkrétní historickou událost spočívající v rekodifikaci trestního práva hmotného, není možné použít ani analogicky, byť by šlo o ryzí analogii ve prospěch pachatele (in bonam partem), jak bylo Filipem Ščerbou alternativně navrhováno. Není podle mého přesvědčení v takových případech žádného prostoru někdy poněkud nepřesně nazývaného mezerou v právu, kterou by bylo třeba vyplnit právě analogií.³³ Tento zdánlivý prostor je totiž zcela vyplněn obecnými pravidly o časové působnosti trestních zákonů, že pozdějšího příznivějšího zákona se použije jen při posuzování otázek trestnosti, nikoli i později (při výkonu trestu), nový zákon tak automaticky nemá zpětné účinky a není žádného důvodu, proč revokovat dřívější pravomocné odsuzující rozsudky, nežádá-li to sám zákonodárce, který pro futuro přinesl jisté změny, jež v konečném důsledku znamenají opuštění trestnosti určitých jednání (a to třeba i jen pro změnu vymezení podmínek jejich trestnosti). Za takové situace, existují-li pro určitou konkrétní situaci obecně platná a uznávaná pravidla, není prostor pro analogii, byť by pro určitou skupinu osob byla výhodná. Není zde totiž dán ani prostor, který je spojován s analogickým užitím normy, která ve svém původním vyznění na daný případ nedopadá, přesto však upravuje případ podobný, a proto je i v dané situaci použitelná. Tak tomu ale není v případě pravomocných a vykonatelných výroků o trestu, pokud sám zákonodárce výslovně pro danou situaci nevysloví, že žádá jejich zrušení. Nelze totiž z právní normy cílené na určitou konkrétní situaci vytvářet analogicky obecné pravidlo, tedy zcela obracet zákonodárcem zamýšlená a pregnantně upravená pravidla o časové působnosti trestních zákonů jen proto, že vykladatel předpisu má pocit, že zákonodárce v daném konkrétním případě mohl a snad i podle jeho představ měl ve stejném duchu upravit pravidlo obdobné.

Pokud takové pravidlo zákonodárce nevytvořil, (zpravidla) tak učinit z kriminálně-politických důvodů nechtěl. Jak bylo shora poukázáno, obvykle tak nečiní v případech, kdy jen upravuje podmínky trestnosti, tedy zasahuje do vymezení typových znaků konkrétní skutkové podstaty, přičemž ale jednání daného typu v zásadě (v základních znacích) ponechává i nadále trestné. Přitom si je vědom toho, že v určitém ohledu může takovou úpravou dojít i k tomu, že určitá jednání téhož typu budou dekriminalizována, často pak ale zůstanou i nadále protiprávní a postižitelná jako veřejnoprávní delikt, například jako přestupek.

Kdyby platila teze předestřená Filipem Ščerbou, brala by se tím zákonodárci vlastně možnost určit, zda chce či nikoli, aby dříve uložené tresty za jednání, která do budoucna nemají být trestná, byly vykonány.³⁴ Z historie přitom je zřejmé, že zákonodárce vcelku uvážlivě zejména při větších zásazích do textu trestních zákonů, při nichž dochází k dekriminalizaci určitých jednání, tak postupuje. Jako příklad lze vedle § 419 TrZ uvést zákon č. 175/1990 Sb., který v čl. II. obsahoval velmi podrobná pravidla, jak naložit s uloženými a dosud nevykonanými trestními sankcemi.³⁵ Kdyby mělo platit, že lze analogicky použít pravidla z přechodného ustanovení trestního zákona, která i tehdejší trestní zákon obsahoval (srov. k tomu zejména § 296 odst. 1 tr. zák.), byla by některá pravidla z čl. II. zákona č. 175/1990 Sb. zbytečná, navíc by se nevykonaly i jiné tresty než jen trest odnětí svobody (v případě trestu smrti došlo k jeho zákonné změně na trest odnětí svobody na doživotí).³⁶ Podobně výslovně zakonodárce uvedl, že dříve uložené tresty se nevykonají (popřípadě úhrnné a souhrnné se poměrně zkrátí) i v případech jiných dílčích novelizací vedoucích k dekriminalizaci určitého typu jednání – viz například čl. II. bod 1. zákona č. 253/1997 Sb. (šlo zejména o jednání spočívající v hrubé urážce či pomluvě veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon). Takové přechodné pravidlo obsahoval i § 309 odst. 2 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v němž zcela záměrně zákonodárce uvedl, že se nevykonají jen ty tresty, které byly uloženy za trestné činy, jež podle nové úpravy nejsou trestnými činy ani přestupky. Naproti tomu tak již v minulosti neučinil zákonodárce ani při poslední úpravě hranic škod při změně způsobu jejich určení novelizací provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., který ohledně uložených trestů podle dřívější úpravy také neobsahoval žádné přechodné ustanovení (ačkoli novelizovaný trestní zákon, jak již bylo uvedeno, obsahoval přechodné ustanovení v § 296 odst. 1 tr. zák., které bylo obdobné tomu v § 419 TrZ).

Snad by se dalo uvažovat i o argumentaci, že analogické použití § 419 TrZ soudem by narušilo rozdělení mocí ve státě, šlo by o zásah do výsostné pravomoci zákonodárce orgánem moci soudní, a to dokonce i proti vůli samotného zákonodárce, čímž by se narušil i princip tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vycházející z toho, že soud jako orgán veřejné moci může svou moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny).

Jako podpůrný argument lze uvést, že rozhodnutím o nevykonání trestu se vytváří jistá nerovnost mezi pachateli – ti, kteří spolupracovali v průběhu trestního řízení, umožnili urychlené projednání své věci, a dokonce ihned po nabytí právní moci a vykonatelnosti odsuzujícího rozsudku uložený trest vykonali, by na tom byli vlastně hůř než pachatelé téže trestné činnosti, kteří se výkonu trestu dobrovolně nepodrobili a jeho výkon oddalovali, až dosáhli kritického okamžiku, po kterém jim uložený trest již nemá být vykonán, zároveň zpravidla není nahrazován ani žádným trestem mírnějším, který by jim jinak byl uložen, kdyby jejich jednání bylo projednáno jako přestupek. Kromě toho je možno připomenout, že účinné postižení pachatele trestné činnosti oprávněně očekává i poškozený, pro něhož to může být dostatečnou satisfakcí, jíž by se mu nedostalo, pokud by trest sice uložen byl, ale následně nebyl vykonán. I tato hlediska musí mít vždy na paměti zákonodárce, když rozhoduje o tom, zda dosud nevykonané tresty za trestné činy, které pro příště nechce za trestné činy označovat, mají být vykonány či nikoli.

Z výše rozvedených důvodů tak uzavírám, že § 419 TrZ obsahuje ad hoc vytvořené pravidlo pro situaci, že by do 31. 12. 2009 nebyly vykonány tresty uložené zcela či zčásti za trestné činy, které trestní zákoník, tj. zákon č. 40/2009 Sb., neoznačoval za trestné. Nejde o obecné pravidlo stanovené pro jakoukoli budoucí novelizaci trestního zákoníku, stejně tak nelze toto pravidlo užít ani analogicky pro jakékoli následné novelizace bez přechodných ustanovení. Je vždy výsostným prostorem pro zákonodárce, aby sám explicitně v přechodných ustanoveních určil, zda chce dříve uložené tresty vykonat či nikoli.

Shora rozvinuté teze lze na jednotlivé sporné případy časové působnosti obou dílčích novel aplikovat následovně.

Jednou z významných změn v oblasti hmotněprávní, kterou přinesl zákon č. 333/2020 Sb., bylo zvýšení dosavadních hranic škod na dvojnásobek oproti úpravě předcházející, a to konkrétně bodem 19. v čl. I části první (změna trestního zákoníku) první novely, jímž bylo změněno znění § 138 odst. 1 TrZ.³⁷ Ve vztahu k této změně obsahuje novela zvláštní přechodné ustanovení obsažené v čl. II části první, které zní: „V řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se pro účely stanovení věcné příslušnosti použije § 138 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Toto ustanovení ovšem řeší procesní otázky věcné příslušnosti, nikoli otázky hmotněprávní, přesto i jemu bude věnováno níže několik poznámek.

Ze shora připomenutých pravidel o časové působnosti trestních zákonů vyplývá, že při posuzování trestnosti po datu 1. 10. 2020 je třeba brát v úvahu změnu trestních zákonů spočívající ve změnách hranic škod, tedy při rozhodování ve věci samé o vině a trestu zohledňovat provedenou změnu spočívající v navýšení hranic jednotlivých škod na dvojnásobek. To však neplatí při rozhodování o mimořádných opravných prostředcích, protože v tomto případě nejde o posouzení trestnosti, ale o posouzení, zda v době rozhodování soud, který napadené pravomocné rozhodnutí vynesl, pochybil.

Shora jsem vysvětlil, proč se domnívám, že ve věcech, v nichž byl učiněn výrok o trestu do 30. 9. 2020, který posléze nabyl právní moci, avšak k 1. 10. 2020 nebyl vykonán, má být vykonán zcela v souladu s tím, jak zní výrok pravomocného a vykonatelného rozsudku. Není jakéhokoli důvodu, aby přímo podle § 419 TrZ, popřípadě za jeho analogického použití mělo být rozhodnuto o nevykonání takového trestu pro případ, že byl uložen za trestný čin, který s ohledem na posun hranic škody od 1. 10. 2020 není trestným činem (například prostá krádež, zpronevěra či podvod se škodou nejméně 5 000 Kč a nedosahující částky 10 000 Kč).

Jsem přesvědčen o tom, že v daném případě zákonodárce na přechodné ustanovení nezapomněl, o čemž snad uvažoval Filip Ščerba ve zmíněném článku, naopak tato změna byla zevrubně prodiskutována i v rámci Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR za účasti zástupců aplikační praxe, byly vytvářeny různé modely navýšení hranic škod (jednou z uvažovaných byla i ta, že se ponechá limit škody nikoli nepatrné, zatímco další tři budou navýšeny na dvojnásobek a poslední limit škody velkého rozsahu dokonce na čtyřnásobek, přičemž spodní hranice měla podle tohoto záměru zůstat, aby se neměnila hranice mezi přestupky a trestnými činy). Jednotlivé modely byly poctivě zvažovány i s ohledem na predikci nápadu trestných činů i přestupků při posunu hranic škod, nakonec zvítězila shora rozvedená varianta, která podle mého názoru ponechává správné rozvržení škod (vyjma škody nikoli malé jde o desetinásobky), což se mimo jiné projevuje i do stanovení vztahu jednotlivých hranic rozsahu činu například u drogových či hospodářských deliktů, jak vyplývá z judikatury (srov. například Rt 44/2013, 1/2018 a 4/2018). Možných důsledků změny dikce § 138 odst. 1 TrZ na právě probíhající trestní řízení si byl zákonodárce nepochybně vědom, pokud dokonce výslovně upravil pravidlo týkající se věcné příslušnosti (viz níže).

Jeho volba, proč nechtěl, aby se tato změna jakkoli dotkla již uložených a nevykonaných trestů, má také své opodstatnění. Změnou hranic škod ve většině případů vůbec nedošlo k tomu, že by zákonodárce uvedl, že určitý typ jednání přestává být hodným postihu, protože řada takových typů jednání je subsidiárně postižitelná jako přestupek, jako je tomu například v případě krádeže, zpronevěry, podvodu a poškození cizí věci podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších změn. Byl-li pachatel trestného činu prosté krádeže věci v hodnotě nejméně 5 000 Kč a nedosahující 10 000 Kč (či jiných zmíněných trestných činů) uznán vinným, byl mu zpravidla ukládán některý z alternativních trestů (například peněžitý trest, trest obecně prospěšných prací, případně podmíněný trest odnětí svobody). Není v takových případech důvodu jen pro posun hranic škody mezi přestupkem a trestným činem ponechat takového pachatele protiprávního jednání zcela bez postihu, pokud i v přestupkovém řízení by byl jinak postižen do určité míry obdobně (například za krádež pokutou do 50 000 Kč).

Tato dekriminalizace byla vyvolána jen mírou inflace, pro kterou se hranice škod nastavené před téměř dvaceti lety (s účinností od 1. 1. 2002) nejeví z dnešního pohledu adekvátní. Nejde však o ustoupení od potřeby určité typy jednání vůbec trestat. I v tomto přístupu se projevuje akcesorická a subsidiární úloha trestního práva, že se budou trestními prostředky postihovat jen nejzávažnější zásahy do nejcennějších právních statků.

Lze navázat i na obecnou námitku jisté nerovnosti mezi pachateli týchž trestných činů v závislosti na rychlosti řízení, pokud by se aplikoval § 419 TrZ. V případě změny nastavení výše škod v § 138 odst. 1 TrZ by přímou či analogickou aplikací § 419 TrZ došlo i k další nerovnosti. Zatímco pachatelů, jimž byl uložen trest za majetkové obohacovací trestné činy s vyšší škodou (větší, značnou či velkého rozsahu), by se při uvažovaném postupu novelizace nijak nedotkla (a museli by tak například vykonat uložený nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby – například 5 let), došlo by ke zvýhodnění jen velmi úzce vymezené skupiny pachatelů, kteří se dopustili méně závažných deliktů se škodou v rozpětí mezi dřívější a novou spodní hranicí škody (například u prostých krádeží, zpronevěr a podvodů se škodou nejméně 5 000 Kč a nedosahující 10 000 Kč).

Jsem proto ze všech shora probíraných důvodů přesvědčen, že soudy nemají a ani nemohou rezignovat na výkon dříve uložených a k 1. 10. 2020 dosud zcela nevykonaných trestů, které byly uloženy za trestné činy, jež v důsledku posunu hranic škod přestaly být podle nové úpravy trestnými činy. Ustanovení § 419 TrZ ze shora rozvedených důvodů zde nenalezne ani přímého a ani analogického použití.

Zajímavý spor byl v aplikační praxi veden ohledně výkladu čl. II zákona č. 333/2020 Sb., jak byl nastíněn shora. Část aplikační praxe (prakticky výlučně šlo o některé senáty krajských soudů rozhodujících v trestních věcech jako soudy prvního stupně) se pokoušela vykládat uvedené ustanovení tak, že se týká jen příslušnosti orgánů činných v přípravném řízení, nikoli však i soudů, respektive že souslovím „řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“ se rozumí ta řízení před soudem, která byla do tohoto data zahájena podáním obžaloby. V tomto směru mohu zcela souhlasit s názorem zaujatým Vrchním soudem v Praze v usnesení z 19. 4. 2021, sp. zn. 6 Ntd 3/2021, že jde o dezinterpretaci pojmu „řízení“, kterým se míní celé řízení podle trestního řádu (a nikoli jen jeho dílčí část spočívající v řízení před soudem), určující je tak okamžik zahájení trestního řízení ve smyslu § 12 odst. 10, respektive § 158 odst. 3 TrŘ. Toto rozhodnutí s předmětným názorem a bližším přesvědčivým zdůvodněním bylo navrženo a dne 3. 11. 2021 schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, proto je možné na něj odkázat.³⁸ Důvodem pro vytvoření tohoto přechodného pravidla bylo jednak to, aby se neměnily příslušné složky orgánů činných v přípravném řízení (policejního orgánu a státního zastupitelství) a aby dozorový státní zástupce zastupoval veřejnou žalobu v takové věci i před soudem, ale i to, aby náběh nápadu věcí s vyššími škodami (respektive prospěchy) na okresní soudy byl pozvolný a nedošlo k jejich přetížení (byť zase na druhou stranu mělo dojít k jejich odbřemenění tím, že část dřívějšího nápadu bude projednávána v přestupkovém řízení).

Jedna z významných změn v oblasti hmotněprávní, kterou přinesl zákon č. 333/2020 Sb., se týkala způsobu výkonu peněžitého trestu, což se promítlo i do změny pravidel výměry tohoto trestu, jakož i obsahových náležitostí rozsudku. Podstata změn spočívá zjednodušeně uvedeno v tom, že současně s peněžitým trestem podle nové úpravy nemá být stanovován náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl vykonán, ale že v takovém případě (nebude-li možné jej vymoci) bude peněžitý trest přeměňován na nepodmíněný trest odnětí svobody podle počtu vyměřených denních sazeb v takovém poměru, že 1 zcela nevykonaná denní sazba bude přeměněna na 2 dny odnětí svobody (to platí jen v případě dospělých odsouzených – viz § 69 odst. 2 TrZ ve znění od 1. 10. 2020, v případě mladistvých by to bylo 1 : 1 – viz § 27 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). V podstatě tak sice zůstal zachován původně zamýšlený poměr 1 : 2 (nejvýše 730 denních sazeb s nejvyšší možnou výměrou náhradního trestu odnětí svobody v trvání 4 let), který takto pregnantně ale nebyl v trestním zákoníku vyjádřen a soud jej při výměře nemusel respektovat (a nutno přiznat, že zpravidla tak soudy ani nečinily). Touto změnou se měla též přimět aplikační praxe, aby více dbala pravidel vyměřování peněžitého trestu v denních sazbách, podle nichž počet denních sazeb má být stanoven s ohledem na povahu a závažnost činu, zatímco jejich výše se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Multiplikací těchto činitelů pak měla být určena výsledná výše peněžitého trestu. Takový postup ale soudy mnohdy nerespektovaly a postupovaly zcela nesprávně obráceně, tedy nejprve určily celkovou výši, aby ji pak rozpočetly na denní sazby – srov. k tomu Rt 3/2018-V.³⁹

Součástí této změny bylo stanovení nového pravidla pro maximální možnou výměru počtu denních sazeb tak, aby jejich dvojnásobek nepřesahoval horní hranici zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody (viz § 68 odst. 3 TrZ ve znění od 1. 10. 2020). V tomto směru přicházejí v úvahu vlastně jen hranice trestních sazeb ve výměrách 6 měsíců, 1, 2, 3 nebo 4 roků. Zde jen velmi stručně vyjádřím své další nesouhlasné stanovisko ohledně určování počtu denních sazeb, jak byl složitě (a ve výsledku podle mého nesprávně) vypočítáván ve zmíněném článku Filipa Ščerby. Podle mého názoru totiž není třeba složitě dopočítávat jakési průměrné počty dnů v měsíci, určující budou horní hranice trestních sazeb trestu odnětí svobody, které nesmějí být překročeny. Jde-li o nejproblematičtější horní hranici zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců (viz například § 303 odst. 1, § 342 odst. 1 nebo § 370 odst. 1 TrZ), je třeba vycházet z toho, že rok má 365 dnů, jeho polovinu tak lze stanovit počtem 182,5 dne, která nesmí být překročena, tedy v takovém případě může být počet denních sazeb peněžitého trestu jako trestu hlavního nejvýše 91 (zatímco při Filipem Ščerbou tvrzeném zaokrouhleném průměrném počtu 30 dnů v měsíci by výsledkem bylo maximálně 90 denních sazeb). V případě dalších horních hranic zákonných trestních sazeb trestu odnětí svobody by šlo o tyto nejvyšší počty denních sazeb – 1 rok = 182 denních sazeb, 2 roky = 365 denních sazeb, 3 roky = 547 denních sazeb, 4 roky = 730 denních sazeb. Poněkud komplikovanější situace nastane, pokud soud bude peněžitý trest ukládat jako vedlejší trest vedle trestu odnětí svobody,⁴⁰ přičemž horní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí nesmí být překročena ani po přičtení dvojnásobku denních sazeb k takovému trestu odnětí svobody. Ani v tomto směru by nemělo dané pravidlo činit zásadní obtíže. Tak například při uložení trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců za přečin s horní hranicí zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku nebude smět překročit počet denních sazeb 91 (viz obdobně výpočet shora pro horní hranici trestu odnětí svobody 6 měsíců). Pokud by byl v takovém případě uložen trest odnětí svobody ve výměře například 3 měsíců, pro počet denních sazeb bude zbývat polovina ze tří čtvrtin dnů v roce, tj. 365/4 = 91,25 dne pro 3 měsíce, tj. 273,75 pro 9 měsíců, tedy denních sazeb peněžitého trestu by mohlo být nejvýše 136.

Na margo nové úpravy výkonu peněžitého trestu se zákonem stanoveným poměrem přepočtu denních sazeb na trest odnětí svobody je možné upozornit, že se opouští sice výjimečný, ale přesto aplikační praxí aprobovaný princip, že trest odnětí svobody mohl být uložen na samé horní hranici zákonné trestní sazby, přesto vedle něj mohl být uložen peněžitý trest, u nějž se pak ovšem nevyslovil náhradní trest odnětí svobody, aby celkově nedošlo k překročení horní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody – srov. k tomu Rt 28/1972 (i toto rozhodnutí takový postup připouštělo jen jako výjimečný; snad by byl představitelný tehdy, pokud by na úhradu peněžitého trestu byly zajištěny finanční prostředky například na bankovním účtu obviněného).

Kromě výše uvedeného stanovení nejvyšší možné výměry počtu denních sazeb peněžitého trestu podle nové právní úpravy se musím vymezit i proti dalšímu tvrzení Filipa Ščerby ve zmíněném článku, které se týká způsobu přeměny zbývající části nezaplaceného peněžitého trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody. Svůj postup zmíněný autor demonstroval na příkladu peněžitého trestu vyměřeného ve 100 denních sazbách po 300 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč, z něhož měl odsouzený zaplatit jen 11 000 Kč a zbývajících 19 000 Kč nikoli. Způsob výpočtu dnů trestu odnětí svobody, v nějž se zbývající část peněžitého trestu přemění, podle mého názoru nemůže spočívat v tom, že se vydělí 19 000 Kč výší denní sazby 300 Kč a výsledek se pak zaokrouhlí dolů, tj. 63,33 na 63, což se následně vynásobí dvěma a vyjde náhradní trest odnětí svobody 126 dnů. Zmíněné zaokrouhlování dolů na celá čísla nemá totiž žádnou oporu v zákoně, který jednoznačně stanoví, že „každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody“ – viz § 69 odst. 2 TrZ in fine (zcela nezaplacenou se míní i ta, na niž bylo hrazeno jen částečně). Správná výměra trestu odnětí svobody, v nějž se přemění nezaplacený zbytek peněžitého trestu, proto musí být určena jiným postupem. Pokud odsouzený zaplatil 11 000 Kč, jde o zcela zaplacených 36 denních sazeb (36 x 300 = 10 800 Kč), 37. denní sazba nebyla zcela zaplacena (zaplaceno na ni bylo jen 200 Kč, 100 Kč zůstalo nezaplacených), proto i tuto denní sazbu podle shora zmíněného pravidla, stejně jako další zcela nezaplacené denní sazby (38. až 100.), je třeba přeměnit v poměru 1 : 2 v trest odnětí svobody, tj. jeho výše bude určena dvojnásobkem čísla 64, tedy počtem zcela nezaplacených denních sazeb, celková výměra trestu odnětí svobody tak bude činit 128 dnů (a nikoli 126 dnů, jak to určil ve zmíněném článku Filip Ščerba – jinými slovy správně by se při výpočtu postupem popsaným v jeho článku mělo zaokrouhlovat nahoru, a nikoli dolů).

Kromě zmíněných změn byl také opuštěn do značné míry zpochybňovaný experiment možnosti přeměny alternativního peněžitého trestu v jiné alternativní tresty domácího vězení či obecně prospěšných prací, což bylo do trestního zákoníku (do nově formulovaného § 69 odst. 2) zavedeno s účinností od 8. 12. 2012 nepříliš promyšlenou novelou – zákonem č. 390/2012 Sb., a to navíc aniž by přitom zákonodárce vyjádřil alespoň rámcově svou představu, v jakém poměru a za jakých situací k takovým přeměnám může dojít, zda se výměra těchto dalších alternativních trestů má odvíjet od výměry peněžitého trestu s počtem jeho denních sazeb nebo od náhradního trestu odnětí svobody, či zda je na těchto výměrách zcela nezávislá, přičemž ani nebylo jasné, proč přeměna domácího vězení byla výslovně činěna závislou na podmínkách § 60 odst. 1 TrZ ve znění do 30. 9. 2020, zatímco u obecně prospěšných prací obdobně taková závislost vyslovena nebyla (měl snad platit argument a contrario?).

Souhlasím s Filipem Ščerbou, který se i jinde⁴¹ alternativními tresty zevrubně zabýval, že i v tomto směru jde rozhodně o krok správným směrem, ostatně sám jsem byl členem užších pracovních skupin podněcujících takové změny. Nicméně s ním nesouhlasím v závěru, že od 1. 10. 2020 by neměla přeměna peněžitého trestu v ony další alternativní tresty přicházet v úvahu. Taková úvaha nebyla v jeho článku nikterak hlouběji zdůvodněna, takový postoj (zpravidla též bez bližšího zdůvodnění) se již etabloval i v části aplikační praxe. Jde sice o jedno z nabízejících se řešení problému, který zákonodárce vyvolal tím, že ve zmíněné první novele nepamatoval v přechodném ustanovení na problémy vzniklé touto změnou trestních předpisů, jak bude rozvedeno dále. Avšak jsem přesvědčen, že k Filipem Ščerbou nabídnutému řešení, jakkoli výhodnému pro aplikační praxi, bez zákonného zmocnění nelze přistoupit, protože je třeba respektovat obecná pravidla o časové působnosti trestních zákonů, která by tím byla popřena (kromě toho by takové řešení bylo problematické i z hlediska ústavněprávní konformity, pokud by jej zákonodárce zvolil a takto upravil v přechodném ustanovení, jak bude poukázáno dále).

V daném případě totiž zákonodárce (podle mě nesprávně) nevytvořil žádné přechodné ustanovení, kterým by určil způsob výkonu dříve uložených trestů a kterým by stanovil, podle jaké právní úpravy ukládat a posléze též vykonávat peněžité tresty po provedené novelizaci zákonem č. 333/2020 Sb. za činy spáchané před účinností zmíněné první novely. Na jednu stranu tak nestanovil, že by se dosud uložené peněžité tresty měly vykonat podle dosavadních předpisů (a to případně i s přísně vymezenou výjimkou zapovídající možnost je přeměnit v trest obecně prospěšných prací nebo trest domácího vězení), respektive že by nově ukládané tresty měly být vždy ukládány pouze podle úpravy účinné od 1. 10. 2020, jako to učinil například v novele trestních předpisů provedené zákonem č. 58/2017 Sb., kterou mimo jiné snížil počet typů věznic ze 4 na 2 (s ostrahou a se zvýšenou ostrahou), přičemž přechodným ustanovením v čl. II zmíněné novely sloučil režim věznic s dohledem, s dozorem a s ostrahou a uložil od nabytí účinnosti tohoto zákona stanovovat typ věznice podle nové úpravy. Je ale také třeba přiznat, že při takovém řešení v přechodném ustanovení, kdy by zákonodárce pro účely uložení peněžitého trestu takto stanovil jednoznačnou přednost nového zákona i na případy dřívější, by zavedl ve svém důsledku pravou retroaktivitu, a to zřejmě i při posuzování trestnosti (budeme-li úvahu o přeměně v další tresty, respektive nařízení náhradního trestu, brát za součást posuzování trestnosti), a to zcela bez ohledu na příznivost obou zákonů v jejich srovnání, což by kolidovalo se shora rozvedeným principem zákazu zpětného působení trestních zákonů při posuzování trestnosti, který je chráněn coby pravidlo ústavněprávní úrovně (viz shora čl. 40 odst. 6 Listiny). Na druhou stranu zákonodárce ani výslovně nestanovil, že by se jakkoli mělo zasahovat do výroků pravomocných a vykonatelných rozsudků a že by je bylo třeba jakkoli modifikovat tak, aby je bylo možné vykonat podle nové právní úpravy, která doznala změn jak v oblasti hmotněprávní, tak i procesní. Stejně tak sice pro budoucí ukládání peněžitých trestů nevyloučil aplikaci § 2 odst. 1 TrZ, tj. připustil i aplikaci úpravy dřívější, nebyla-li by pro pachatele méně příznivá, aniž by však (ku škodě věci) výslovně stanovil, že by ustanovení dřívějších trestních předpisů ve zněních účinných do 30. 9. 2020, a to jak hmotněprávní (tj. trestního zákoníku a zákona o soudnictví ve věcech mládeže), tak i procesní (tj. trestního řádu), měla působit i po svém zrušení (respektive nahrazení jinými ustanoveními s odlišnou právní úpravou).

Je-li však namístě podle původní úpravy vyslovit vedle peněžitého trestu i náhradní trest odnětí svobody jako součást výroku odsuzujícího rozsudku, jímž je peněžitý trest ukládán, zatímco podle novější úpravy je třeba počítat s tím, že bude peněžitý trest přeměněn v nepodmíněný trest odnětí svobody v zákonem stanoveném poměru, jde o úvahy, které jsou součástí posuzování trestnosti činu, musí být takové posouzení nutně součástí úvahy o tom, jaký trest a v jaké výměře za posuzovaný trestný čin uložit. Jinými slovy, musí jít o posouzení trestnosti činu ve smyslu § 2 odst. 1 TrZ. K takové úvaze je možno připomenout Rt 24/2011,⁴² jakož i 5/2011⁴³ a 41/2013.⁴⁴

Není-li přechodného ustanovení, měla by se plně uplatnit shora rozvedená obecná pravidla o časové působnosti trestních zákonů, je-li to vůbec ve všech ohledech možné (respektive je třeba postupovat v jejich duchu). Proto v době ode dne 1. 10. 2020 při posuzování trestnosti činu, který byl spáchán do tohoto data, tj. při rozhodování o vině a trestu za takový čin, bude namístě plně aplikovat pravidla obsažená zejména v § 2 odst. 1 TrZ. Bude tedy třeba postupovat zásadně podle úpravy účinné v době spáchání činu, ledaže nová úprava jako celek bude pro pachatele příznivější (a to včetně všech dalších podmínek, tj. i při zohlednění dalších změn, jako například změn v § 138 odst. 1 TrZ). Teprve tehdy, dospěje-li soud při takovém rozhodování k závěru, že v konkrétním výsledku je aplikace právní úpravy účinné od 1. 10. 2020 pro pachatele příznivější, bude ji muset užít, v opačném případě by měl užít úpravu dosavadní (účinnou v době spáchání činu). Tak například v případě přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 TrZ spáchaného do 30. 9. 2020 bude muset při celkovém posuzování soud zvažovat, nakolik je nová úprava pro pachatele výhodnější, zamýšlí-li mu za takový trestný čin uložit peněžitý trest spolu s trestem zákazu činnosti. Podmínky pro určení výměry peněžitého trestu co do výše denních sazeb se nezměnily, co do počtu denních sazeb se ale již změnily (nově jejich nejvyšší počet může být 182 s ohledem na horní hranici trestu odnětí svobody ve výši 1 roku – viz výše), jsou totiž úžeji provázené s typovou závažností činu, která se ale i dříve měla určitým způsobem zohledňovat a do stanovení počtu denních sazeb promítat (byť bez takto striktních zákonem stanovených pravidel jako nyní). Jinak konkrétní výměra se i nadále má určit podle povahy a závažnosti činu. Další roli při určení, která z úprav bude příznivější, bude podle mého přesvědčení hrát i konkrétní výměra náhradního trestu odnětí svobody. Podle dřívější úpravy jej bylo možno uložit až na 4 roky, ovšem v daném případě s limitem v podobě horní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody u daného ustanovení (tj. zde 1 roku), zase na druhou stranu nebylo třeba dodržet zmíněný poměr 1 : 2 počtu denních sazeb versus dnů odnětí svobody.⁴⁵ Takto vyměřený náhradní trest odnětí svobody by bylo třeba porovnat ve smyslu nové právní úpravy s případným trestem odnětí svobody, v nějž by peněžitý trest pro případ jeho nevykonání byl přeměněn. Posledním a nikoli nevýznamným aspektem by pak mělo být i zohlednění toho, že dřívější právní úprava připouštěla přeměnění peněžitého trestu v trest obecně prospěšných prací nebo v trest domácího vězení, protože i tato úvaha o možné budoucí přeměně ukládaného trestu by měla zřejmě být podle přístupu v dosavadní judikatuře součástí úvahy o trestnosti činu (viz zmíněná rozhodnutí Rt 5/2011 a 41/2013). Připustíme-li tuto (nikoli nespornou) možnost i pro futuro (především s ohledem na chybějící přechodné ustanovení a použití dřívější hmotněprávní úpravy s touto předvídanou zákonnou možností při posouzení trestnosti, a to i vzhledem k posledně zmíněným rozhodnutím), bude to jistě významný aspekt pro posouzení celkové příznivosti právní úpravy, takže i při zcela stejně vyměřených peněžitých trestech podle obou právních úprav i při stejné výši náhradního trestu odnětí svobody a trestu odnětí svobody, v nějž by byl podle nové úpravy peněžitý trest přeměněn, by právě faktor dalších alternativ mohl být oním pověstným jazýčkem na miskách vah pro posouzení příznivosti právních úprav. Ve vykonávacím řízení by pak ale problém pokračoval, a to v zásadě stejný, jako je u peněžitých trestů uložených do 30. 9. 2020 a k následujícímu dni zcela nevykonaných, jak si ukážeme níže.

Podle shora rozvedených obecných pravidel by se totiž zásadně mělo postupovat i v případech zařízení výkonu peněžitého trestu uloženého před nabytím účinnosti první novely, nebyl-li do té doby zcela vykonán. Tato obecná pravidla ale vedou k tomu, že by se mělo vždy (není-li stanoveno výslovně jinak) užít právní úpravy účinné v době rozhodování, a to bez ohledu na to, zda je příznivější či nikoli. Ostatně na tuto hmotněprávní úpravu je navázána i právní úprava procesní, která počítá jen s výkonem trestů uložených podle nové právní úpravy – v daném případě tak počítá jen s přeměnou peněžitého trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody v § 344 TrŘ, nadále však již neobsahuje ustanovení o nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody ani o možnosti přeměny peněžitého trestu v trest domácího vězení nebo v trest obecně prospěšných prací, jako tomu bylo v § 344 odst. 2 a 3 TrŘ ve znění účinném do 30. 9. 2020.

V tomto směru, jak již bylo shora naznačeno odkazem na Rt 5/2011 a 41/2013, je ale situace poněkud komplikovanější a přechodné ustanovení chybí o to více. Lze připomenout, že zákonodárce nežádal v přechodném ustanovení nějaký jiný způsob výkonu peněžitých trestů, který by odpovídal nové právní úpravě, a ponechal bez jakéhokoli zásahu v platnosti pravomocné a vykonatelné rozsudky, které obsahují nejen výrok o peněžitém trestu v určité výměře, ale i výrok o náhradním trestu odnětí svobody, jenž přitom nemusel být vyměřen v nově stanoveném poměru 1 : 2, jak bylo rozvedeno výše (mohl být a zpravidla také byl vyměřen v poměru pro pachatele příznivějším, mohl ale být vyměřen ve stejném nebo i v méně příznivém poměru). Není ale žádného ustanovení, podle něhož by mělo dojít k jakékoli pozdější revizi tohoto výroku ve vykonávacím řízení, tedy výrok o náhradním trestu odnětí svobody zůstal pravomocný a vykonatelný a je třeba podle něj postupovat. Pokud ale má být rozhodnuto v době od 1. 10. 2020 o výkonu náhradního trestu odnětí svobody obsaženého v pravomocném a vykonatelném rozsudku, nutně se pak musí postupovat podle dosavadní úpravy, a tedy již neplatné a neúčinné, a to jak hmotněprávní, tak i procesní (pokud nebude zvolena cesta rozhodování na základě analogického použití úpravy nové, avšak ve skutečnosti v souladu s úpravou dřívější). To je ostatně důvod, proč podle obecného pravidla o časové působnosti trestních zákonů pro výkon trestů se zásadně má postupovat podle právní úpravy právě účinné, protože tak je tomu i v trestním právu procesním, v němž jsou upraveny procesní postupy při užití hmotněprávních ustanovení o výkonu trestů obsažených v trestním zákoníku, pokud zákon pro určité situace výslovně nestanoví opak.⁴⁶

Důvod, proč postupovat podle pravomocných a vykonatelných rozsudků, spočívá ale především v ústavněprávně zakotveném zákazu zpětného působení zákonů v trestních věcech. Podle mého názoru nejen, že soud nemůže při absenci přechodného ustanovení vykonávat dříve uložený peněžitý trest podle nové úpravy a přeměňovat jej v nepodmíněný trest odnětí svobody v poměru 1 : 2 (který by byl zpravidla pro pachatele méně příznivý), ale dokonce by takový postup nemohl stanovit ani zákonodárce v přechodném ustanovení, protože úvaha o náhradním trestu odnětí svobody podle dřívější úpravy byla součástí rozhodování o trestu a jeho celkové přísnosti, tedy součástí zvažování trestnosti činu. Výrok o náhradním trestu odnětí svobody se stal dokonce součástí výroku rozsudku o trestu, proti jeho výměře bylo možné brojit opravnými prostředky. Taková možnost by obviněnému byla rázem nedůvodně odňata, pokud by se z vůle zákonodárce ve vykonávacím řízení změnila výměra odnětí svobody, v nějž bude peněžitý trest přeměněn, aniž by obviněný proti takové jeho výměře v rámci řízení ve věci samé mohl brojit opravným prostředkem (samotná stížnost proti přeměně by takový opravný prostředek nemohla nahradit, zde by šlo především o zpochybnění počtu denních sazeb, který dříve neměl takový význam jako nyní). To je stejný důvod, pro který by ani zákonodárce nemohl ústavně konformním způsobem stanovit pro budoucí ukládání peněžitých trestů výlučnou použitelnost nové úpravy, protože by tím soudy nutil v některých případech při ukládání trestu (tedy při posuzování trestnosti činu) aplikovat pro pachatele méně výhodnou úpravou pozdější.

Budeme-li tedy souhlasit s tím, že je třeba vykonat rozsudek v jeho původní a nezměněné podobě, když si navíc (správně) zákonodárce v přechodném ustanovení žádnou jeho změnu ani nevyžádal, bude třeba rozhodovat o výkonu náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest uložený před první novelou také podle dosavadních pravidel obsažených do 30. 9. 2020 jak v trestním zákoníku, tak i v trestním řádu (v nové úpravě totiž není ustanovení o možnosti rozhodnout o výkonu náhradního trestu za peněžitý trest, protože se počítá s principem jeho přeměny), pokud tedy nebude užito analogicky nových ustanovení v duchu ustanovení dřívějších.

Dřívější ustanovení ovšem obsahovala též možné alternativy k rozhodnutí o nařízení náhradního trestu odnětí svobody v podobě přeměny peněžitého trestu v trest obecně prospěšných prací a v trest domácího vězení. I tato ustanovení se podle mého názoru musí v takových případech při rozhodování od 1. 10. 2020 zohlednit a mohou být i nadále využita, protože i ta mohla hrát roli při posuzování trestnosti a výhodnosti jednotlivých právních úprav při ukládání trestu, jak bylo rozvedeno shora.

Jde totiž o situaci nikoli nepodobnou té, jež byla posuzována v Rt 5/2011 a 41/2013, podle nichž se trest obecně prospěšných prací uložený do 31. 12. 2009 a nevykonaný k 1. 1. 2010 měl přeměňovat také podle dosavadních předpisů (tj. 2 nevykonané hodiny = 1 den odnětí svobody), ačkoli nová úprava výkonu tohoto trestu stanovila poměr 1 : 1. Tato jinak spravedlivá rozhodnutí odůvodňovala zmíněný přístup mimo jiné tím, že „přepočet trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody je daný zákonem, a je tak nedílnou součástí institutu trestnosti činu“. Jakkoli mám o tomto prohlášení jisté pochybnosti, chápu, že se judikatorně vlastně „zachraňovala“ situace vyplývající z absence přechodného ustanovení, které by výslovně takové důsledky stanovilo tak, aby šlo o pravidlo na první pohled odpovídající právnímu státu založenému na předvídatelnosti práva a právní jistotě občanů s jejich oprávněným očekáváním předem avizovaného postupu (v opačném případě by totiž pod pláštěm změn ustanovení vykonávacího řízení byl dodatečně podstatně zpřísněn trest, pokud by nebyl vykonán podle původní právní úpravy, navíc by takové zpřísnění mohlo vést i k praktickým problémům možného překročení horní hranice trestu odnětí svobody obsažené v ustanovení, podle nějž byl trest ukládán).

Ovšem tím spíše by se názor ze zmíněného rozhodnutí měl uplatnit i v případě peněžitého trestu s náhradním trestem odnětí svobody, který zcela nepochybně musí být zahrnut do úvah soudu při posuzování trestnosti, tedy nejen viny, ale i trestu, při rozhodování ve věci samé. Stejně tak by se takový názor měl uplatnit i ve vztahu k možnosti přeměnit peněžitý trest v další alternativní tresty – domácí vězení a obecně prospěšné práce, protože i to bylo součástí právní úpravy v době ukládání peněžitého trestu a obviněný, jemuž byl peněžitý trest ukládán, i optikou těchto alternativ mohl nahlížet na celkovou jeho přísnost. Uznáme-li i tuto argumentaci, k níž se kloním, bude moci dojít i při rozhodování v době od 1. 10. 2020 za takové situace k přeměně peněžitého trestu ve zmíněné alternativní tresty domácího vězení nebo obecně prospěšných prací.

Takovému postupu jistě nebrání ani § 3 odst. 1 TrZ, že pachateli lze uložit jen takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Výčet druhů trestu, jak jej uvádí § 52 odst. 1 TrZ, se totiž první novelou nijak neměnil, i po této změně tak zůstal stejný (identický), měnil se pouze způsob výkonu některých trestů. Omezovala se přitom sice možnost přeměny peněžitého trestu v jiné druhy trestů (domácího vězení a obecně prospěšných prací), ale i tyto tresty nadále trestní zákoník dovoluje uložit, proto ani § 3 odst. 1 TrZ nijak nebrání případnému postupu při posuzování trestnosti a ukládání peněžitého trestu podle zákona účinného v době spáchání činu do 30. 9. 2020.⁴⁷

Připustíme-li možnost výkonu dříve uloženého peněžitého trestu podle pravidel vyplývajících z právní úpravy platné a účinné do 30. 9. 2020 i po tomto datu, je třeba takový přístup připustit i pro výkon peněžitých trestů uložených sice za účinnosti nové právní úpravy, avšak podle dřívější právní úpravy vzhledem k § 2 odst. 1 TrZ, jak bylo uvedeno výše.

Kromě řešení nabízených shora, tj. výlučného použití nové úpravy, jak navrhoval Filip Ščerba, nebo výlučného použití dřívější úpravy pro výkon peněžitých trestů uložených podle dřívější úpravy a posuzování trestnosti (včetně podmínek pro ukládání peněžitých trestů) podle té právní úpravy, která je pro pachatele příznivější, jak byla zdůvodněna shora, by snad bylo možné hledat i určitá kompromisní řešení mezi těmito polohami (jak jsem je mimo jiné zaznamenal v rámci diskuzí nad daným tématem s kolegy soudci). Tak se nabízí zásadně vykonávat peněžitý trest podle právní úpravy současné s tím, že náhradní trest odnětí svobody bude považován za trest odnětí svobody, v nějž se má peněžitý trest přeměnit, užil by se poměr 1 denní sazba = 2 dny odnětí svobody (u dospělého, u mladistvého by to bylo 1 : 1), avšak za současného limitu vyplývajícího z dříve vyměřeného náhradního trestu odnětí svobody. Tím by se zajistilo, že by se postupovalo podle úpravy nové, pokud by byla pro odsouzeného příznivější nebo stejně příznivá, zároveň by nebyl překročen limit vyplývající z pravomocného a vykonatelného rozsudku. Možnost přeměny v ostatní alternativní tresty (domácího vězení či obecně prospěšných prací) by nebyla dána. Jak ale vyplývá ze shora provedeného rozboru, ani takové řešení by nebylo uspokojivé, protože by se bez zákonného zmocnění měnila pravidla tak, že by se nová vztahovala na dříve vzniklé právní vztahy (pravá retroaktivita), bez zákonného zmocnění by se revidoval pravomocný a vykonatelný rozsudek nejméně v těch případech, v nichž by podle dřívější úpravy měl odsouzený vykonat delší nepodmíněný trest odnětí svobody namísto trestu peněžitého, než podle nové úpravy, nadto by se odňala i možnost využít mírnějších alternativ přeměn, ač s tím odsouzený podle dřívějších pravidel počítal. Stejně tak by se nabourávala pravidla o posuzování trestnosti činu při výběru druhu trestu a jeho výměry, pokud by měla být použita výlučně nová úprava, byť předchozí hmotněprávní úprava mohla být pro pachatele v mnohém příznivější (to naráží na limit čl. 40 odst. 6 Listiny). Ani toto zdánlivě kompromisní řešení tak rozhodně není ideální a je problematické v podobně závažné míře a z podobných důvodů jako výlučná aplikace úpravy nové na všechny vztahy (ukládání trestů, jakož i jejich výkon), jak bylo rozepsáno shora.

Podobný přístup, jak byl naznačen shora ohledně intertemporálních účinků první novely ve vztahu k peněžitému trestu, je podle mého názoru třeba zaujmout i v případě trestu domácího vězení, jehož výkonu se dotkla druhá novela – zákon č. 220/2021 Sb. Podle něj se s účinností od 1. 1. 2022 vrátíme k institutu náhradního trestu odnětí svobody vyměřovaného při ukládání trestu domácího vězení a naopak opustíme dosavadní zákonný přepočet při rozhodování o přeměně trestu domácího vězení v trest odnětí svobody v poměru 1 : 1 (den dosud nevykonaného trestu domácího vězení = den trestu odnětí svobody), který oproti původní úpravě trestu domácího vězení založeného na přeměně v celý náhradní trest odnětí svobody přinesla taktéž problematická novela provedená zákonem č. 330/2011 Sb. Ani tato dílčí změna trestního zákoníku se neosvědčila, proto se i v tomto případě zákonodárce zcela důvodně vrátil k původnímu konceptu trestu domácího vězení zavedeného trestním zákoníkem se současným ukládáním náhradního trestu odnětí svobody. V tomto případě se tak právní úprava vyvíjela vlastně obráceně, než tomu bylo u peněžitého trestu (změna z přeměny se zákonem stanoveným poměrem na vyměřování náhradního trestu odnětí svobody).

Důvodem, proč se zákonodárce vrátil k původnímu modelu výkonu trestu domácího vězení s drobnou úpravou, bylo to, že za dosavadní koncepce postupně klesal tlak na odsouzeného, aby se výkonu trestu domácího vězení podrobil, byť obecně ochota odsouzených se mu podrobit v průběhu jeho výkonu postupně spíše klesá, navíc odsouzený jej měl vykonávat i v průběhu několikaměsíčního rozhodování o jeho přeměně, takže při oznámení porušení podmínek Probační a mediační službou ČR hrozí odsouzenému relativně dlouhý trest odnětí svobody, který je však již nižší v době rozhodování soudu prvního stupně ve veřejném zasedání (zpravidla cca za 1 měsíc od přijetí oznámení), ještě nižší pak v době případného rozhodování stížnostního soudu, protože v průběhu celého řízení odsouzený postupně zbytek trestu domácího vězení vykonává. Proto zhruba v posledních třech či čtyřech měsících výkonu trestu domácího vězení (zvláště za situace, kdy na výkon tohoto trestu nebylo dohlíženo pomocí elektronického monitorovacího systému) byli odsouzení ochotni riskovat nepřítomnost v místě výkonu domácího vězení. V rámci expertních skupin k elektronickému monitorovacímu systému zřízených Ministerstvem spravedlnosti ČR byly zvažovány různé alternativy řešení tohoto problému (například přerušování výkonu trestu domácího vězení po dobu řízení o přeměně trestu domácího vězení v nepodmíněný trest odnětí svobody). Nakonec zvítězil návrat k náhradnímu trestu odnětí svobody, ovšem s úpravou jeho výměry na polovinu ve vykonávacím řízení, pokud odsouzený vykoná nejméně polovinu trestu domácího vězení (viz § 61 odst. 2 TrZ ve znění účinném od 1. 1. 2022). Zmírní se tak vytýkaná původní tvrdost zákona (možnost výkonu celého náhradního trestu odnětí svobody třeba i při porušení trestu domácího vězení v poslední den jeho výkonu), na druhou stranu se zachová účinný tlak na odsouzeného, aby se výkonu trestu domácího vězení podrobil i v posledních dnech jeho výkonu. Navíc se zavádí výslovná možnost ponechat trest domácího vězení v platnosti za současné další reakce na zjištěné prohřešky při jeho výkonu podobně, jak to známe u jiných alternativních trestů (viz § 61 odst. 3 a 4 TrZ ve znění účinném od 1. 1. 2022). Zatím se zdá, že by takový systém mohl fungovat a že vyvažuje výhody a nevýhody obou dosavadních přístupů zákonodárce. Potud druhou novelu vítám.

Bohužel ani v tomto případě nedoprovodil zákonodárce zmíněnou druhou novelu přechodným ustanovením, kterým by vyřešil, jak přistupovat k právním vztahům založeným za účinnosti dosavadní právní úpravy po nabytí účinnosti zmíněné druhé novely (v daném případě ve vztahu k domácímu vězení od 1. 1. 2022), tj. především pro účely ukládání trestu domácího vězení za činy spáchané do konce roku 2021 a pro výkon trestů domácího vězení uložených do konce roku 2021 a k 1. 1. 2022 dosud zcela nevykonaných (respektive též těchto trestů uložených po tomto datu, ale podle předchozí právní úpravy).

I zde by se v zásadě měly uplatnit obecné principy shora rozvedené, nicméně i zde mlčení zákonodárce vyvolává některé obtížně řešitelné problémy. Při posuzování trestnosti by se opět měl plně uplatnit § 2 odst. 1 TrZ. Pokud setrváme na názoru, že otázka přeměny trestu domácího vězení v nepodmíněný trest odnětí svobody, respektive vyměření a uložení náhradního trestu odnětí svobody, jehož výkon by měl být nařízen v případě nevykonání trestu domácího vězení, je součástí posuzování trestnosti činu (jde o otázku výběru druhu trestu a jeho výměry), jak bylo s odkazem na Rt 5/2011 a 41/2013 uvedeno shora k peněžitému trestu a trestu obecně prospěšných prací, bude třeba se i v tomto případě vypořádat s tím, jaká úprava bude v konečném důsledku pro obviněného příznivější. Nutno dodat, že ani to nemusí být jednoduché a jednoznačné a může záviset na okolnostech případu. Podle dřívější úpravy se trest přeměňoval v poměru 1 : 1, tento poměr sice bude moci soud zachovat i při aplikaci úpravy účinné od 1. 1. 2022 (stejná výměra trestu domácího vězení jako náhradního trestu odnětí svobody), ovšem jen při současném respektu k dalším pravidlům (lze jej dodržet jen při využití nejvýše poloviny trestní sazby pro trest domácího vězení, který jinak lze uložit až na dva roky, ale náhradní trest odnětí svobody nejvýše na 1 rok). Pokud by soud vyměřil trest domácího vězení do 1 roku, platil by navíc zmíněný poměr vlastně jen před započetím výkonu trestu domácího vězení, pak ještě přesně v okamžiku vykonání jeho poloviny, jinak nikoli, protože postupným výkonem trestu domácího vězení odsouzený nemění výměru náhradního trestu odnětí svobody, nejde-li o jeho zkrácení na polovinu (například po výkonu 1/4 trestu domácího vězení by odsouzený při závažném porušení podmínek jeho výkonu vykonal celý náhradní trest odnětí svobody). V tomto ohledu je tak novější právní úprava zjevně méně příznivá než úprava dosavadní. Pokud by ale na druhou stranu podle dosavadní úpravy byl trest domácího vězení uložen až na 2 roky, před započetím jeho výkonu by odsouzenému hrozila přeměna v nepodmíněný trest odnětí svobody ve stejném trvání, zatímco podle pozdější úpravy by mohl být náhradní trest odnětí svobody vyměřen nejvýše na 1 rok. V tom zase může být dosavadní úprava pro pachatele méně výhodná. Posouzení příznivosti právních úprav lze ještě zkomplikovat, zahrneme-li do úvah o trestnosti i možnosti reakce na porušení podmínek výkonu alternativního trestu. Nová je pro pachatele příznivější v tom, že stanovuje další možnosti reakce na drobnější porušení podmínek výkonu trestu domácího vězení v § 61 odst. 3 a 4 TrZ ve znění od 1. 1. 2022, což dosavadní úprava neobsahovala. Na druhou stranu je méně příznivá v tom směru, že po dobu první poloviny výkonu trestu domácího vězení hrozí odsouzenému výkon celého náhradního trestu odnětí svobody, po dobu výkonu druhé jeho poloviny výkon poloviny náhradního trestu odnětí svobody (neboli odsouzený postupným výkonem trestu domácího vězení nezkracuje možný trest odnětí svobody). Z nastíněného hrubého přehledu vyplývá, že určení příznivosti právních úprav trestu domácího vězení (nebude-li v jiných ohledech rozdílů) nebude snadné. Přesto přechodné pravidlo zde vůbec nechybí, protože se plně uplatní § 2 odst. 1 TrZ. Případné zavedení takového pravidla ve prospěch výlučného užití nové úpravy účinné od 1. 1. 2022 i na dříve spáchané trestné činy by i v tomto případě kolidovalo se shora uvedeným principem ústavněprávní úrovně o zákazu zpětného působení trestních norem při posuzování otázek trestnosti.

Jde-li o výkon uložených trestů domácího vězení podle úpravy účinné do 31. 12. 2021 po uplynutí tohoto data (ať už proto, že byly do té doby uloženy a dosud nebyly zcela vykonány, nebo proto, že je soud uloží z důvodu postupu podle § 2 odst. 1 TrZ i po 1. 1. 2022), je situace podobně problematická, jako byla popsána shora u peněžitých trestů. Mám i v tomto případě za to, že není možné obě právní úpravy kombinovat, že tresty domácího vězení uložené podle dosavadní právní úpravy (tj. bez náhradního trestu odnětí svobody) musí být vykonány podle dosavadních předpisů (hmotněprávních i procesních), protože jiné cesty není, není možné k nim ve vykonávacím řízení dodatečně doměřovat náhradní trest odnětí svobody ve smyslu nové právní úpravy (nic takového zákonodárce nežádá). V tomto případě ale přechodné pravidlo ve prospěch dosavadní úpravy zřetelně chybí, praxe jej tak bude muset v návaznosti na Rt 5/2011 a 41/2013 dotvořit.⁴⁸ Obecné pravidlo, že ve vykonávacím řízení se postupuje podle právní úpravy účinné v době rozhodování, se tak nemůže uplatnit, protože trest domácího vězení uložený podle dosavadní právní úpravy by byl nevykonatelný, respektive neměli bychom jakoukoli možnost, jak reagovat na porušení podmínek výkonu trestu domácího vězení odsouzeným (náhradní trest odnětí svobody nebyl vysloven a přeměnu trestu domácího vězení v trest odnětí svobody v určitém předem stanoveném poměru nová úprava nezná). To by byl přístup zcela absurdní, který nelze připustit. Jedinou reálnou možností je tak podle mého přesvědčení při výkonu takto uložených trestů domácího vězení postupovat podle dosavadních předpisů účinných do 31. 12. 2021, byť se bude rozhodovat po tomto datu.

Vrátíme se však ještě k tzv. první novele (zákonu č. 333/2020 Sb.), kterou v duchu změn provedených ve spojitosti s úpravou výkonu peněžitého trestu provedl zákonodárce další změnu ve výkonu dalšího alternativního trestu obecně prospěšných prací. I u tohoto trestu byl opuštěn model možné přeměny jednoho alternativního trestu v jiný alternativní trest, jak bylo do trestního zákoníku postupně zavedeno shora zmíněnými novelizacemi provedenými zákony č. 330/2011 Sb. (jde-li o přeměnu trestu obecně prospěšných prací v trest domácího vězení) a č. 390/2012 Sb. (jde-li o přeměnu trestu obecně prospěšných prací v peněžitý trest).⁴⁹ Zákonem č. 333/2020 Sb. byl změněn § 65 odst. 2 TrZ (ve znění účinném od 1. 1. 2022 půjde o odstavec 3) tak, že se vypustily možné alternativy postupu při porušení podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací spočívající v přeměně tohoto trestu v trest domácího vězení nebo peněžitý trest. Zůstala zachována jediná možnost přeměny v nepodmíněný trest odnětí svobody (tím se má mimo jiné docílit větší účinnosti tohoto alternativního trestu, má být zvýšen tlak na odsouzeného, aby se uloženému trestu podrobil a neporušoval podmínky jeho výkonu). Takovou změnu vítám. Je však otázkou, jak řešit problémy vyplývající z této změny hmotněprávní i procesní úpravy, když ji zákonodárce ani v tomto případě nedoplnil přechodným ustanovením.

Na základě shora uvedených obecných východisek se zdá, že jde v tomto případě o změnu týkající se ryze výkonu rozhodnutí, takže by se dřívější právní úprava neměla vůbec uplatnit, neměla by mít vliv ani na posuzování trestnosti ve smyslu § 2 odst. 1 TrZ, ani na rozhodování ve vykonávacím řízení o trestech uložených podle dosavadních předpisů. Zmíněná změna se totiž přímo nepromítá do úvah o uložení trestu obecně prospěšných prací, jeho výměry, nemění se ani poměr, v jakém se má tento trest přeměnit v nepodmíněný trest odnětí svobody, nezměnily se ani požadavky na obsahové náležitosti výroku odsuzujícího rozsudku (viz Rt 24/2011), jímž je trest obecně prospěšných prací ukládán. To vše jsou důvody, pro které by se neměla zmíněná novela týkat otázky trestnosti, ale čistě jen výkonu rozhodnutí. To jsou argumenty ve prospěch výlučného užití nové úpravy ve vykonávacím řízení.

Situaci by snad bylo možno přirovnat ke změnám podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které se též nemají promítat do úvah o trestnosti a které se posuzují jen v rámci výkonu rozhodnutí, a to vždy podle nové právní úpravy účinné v době rozhodování (v rámci argumentace se odkazuje také na fakultativnost postupu při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, na nějž není nárok a není předem nijak zaručen). K tomu lze odkázat na relativně bohatou judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu – viz například nález Ústavního soudu z 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, publikovaný ve sv. 21 pod č. 12/2001 na s. 91 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,⁵⁰ usnesení Ústavního soudu z 30. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1469/12, nebo z 15. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1964/13, Rt 57/2010,⁵¹ podobně i usnesení Nejvyššího soudu z 18. 6. 2003, sp. zn. 4 Tz 79/2003, nebo z 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1367/2011.

Na druhou stranu se ale odnímají zmíněným postupem zákonodárce další dvě alternativy, jak postupovat v případech porušení podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací, které navíc byly zřetelně výhodnější oproti přeměně v nepodmíněný trest odnětí svobody a s nimiž obviněný v okamžiku, kdy byl uznán vinným a byl mu ukládán trest obecně prospěšných prací, mohl počítat. V zákoně tak zůstal jediný možný postup přeměny oproti předchozím třem alternativám (pomineme-li výjimečnou možnost ponechání trestu obecně prospěšných prací v platnosti). Přitom nejméně zmíněná alternativa v podobě možné přeměny v trest domácího vězení obsahovala současně zákonný poměr, jak dosud nevykonaný trest obecně prospěšných prací v domácí vězení přeměnit (1 nevykonaná hodina trestu obecně prospěšných prací = 1 den domácího vězení). Nastavení takového zákonného poměru (byť ve vztahu k trestu odnětí svobody) je podle Rt 5/2011 a 41/2013 obsahovou složkou trestnosti činu, neboť jde o zákonem určenou součást ukládaného trestu obecně prospěšných prací, a proto by se i zde měla plně uplatnit pravidla § 2 odst. 1 TrZ. Jinými slovy, pokud by se změnil poměr, v jakém se přemění trest obecně prospěšných prací v trest domácího vězení, při obdobném užití zmiňovaných rozhodnutí bychom měli dospět k závěru, že jde o obsahovou složku trestnosti. Na základě logického argumentu a minore ad maius (od menšího k většímu) pak při úplném vypuštění celé alternativy musíme dospět k témuž závěru, nechceme-li se od dosavadní judikatury vykládající pojem trestnost odchýlit (neboť změna je méně než zrušení, podobně jako ohrožení je méně než porucha).

Stejný přístup ale musí platit i pro případ přeměny trestu obecně prospěšných prací v peněžitý trest, byť v případě přeměny trestu obecně prospěšných prací přímo v peněžitý trest zákonodárce žádné jednoznačné pravidlo o přepočtu nestanovil (například ve vztahu k počtu denních sazeb). Stanovil ale omezující pravidla vztahující se k náhradnímu trestu odnětí svobody, který by současně musel být při takové přeměně vysloven (náhradní trest nesměl být přísnější, než jaký by byl trest odnětí svobody, který by pachateli hrozil při přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody).

Kromě toho vypuštění dvou výrazně mírnějších alternativ trestu obecně prospěšných prací při porušení jeho podmínek je zásahem do právní jistoty odsouzených a jejich legitimního očekávání, a to zvláště za situace, kdy ony mírnější alternativy byly primární a měly před přeměnou v trest odnětí svobody dostat přednost. Nejprve se totiž, bylo-li to s ohledem na zákonné podmínky možné a účelné, mělo užít jich, teprve subsidiárně mohla být použita alternativa nejpřísnější v podobě přeměny v trest odnětí svobody. K těmto závěrům i na základě stanoveného pořadí zmíněných alternativ v § 65 odst. 2 TrZ ve znění účinném do 30. 9. 2020 i § 340b TrŘ ve znění účinném do 30. 9. 2020 dospívala odborná literatura,⁵² takový postup byl respektován i v aplikační praxi (viz k tomu zejména stanovisko v Rt 9/2014⁵³). Plně se tak i v těchto případech mohou uplatnit teze vyslovené plénem Ústavního soudu při jiné příležitosti (viz jeho nález z 12. 11. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 22/13-1, publikovaný ve sv. 71 pod č. 185/2013 na s. 221 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že k definičním znakům materiálního právního státu patří zejména princip právní jistoty, jehož součástí je také předvídatelnost postupu zákonodárce při tvorbě práva a zákaz retroaktivity právních norem, respektive jejich retroaktivního výkladu a že zákaz zpětné účinnosti trestního práva je uznáván ve všech novodobých právních úpravách a je považován za stěžejní princip trestního práva. Tady by se změnou úpravy týkající se výkonu rozhodnutí měnila i přísnost sankce, jak byla předem avizována jak zákonodárcem, tak i soudem aplikujícím trestní zákoník v jeho dřívější podobě účinné do 30. 9. 2020 (což též mohlo vést obviněného k úvaze, zda takto uložený relativně mírný alternativní trest obecně prospěšných prací přijmout či nikoli a brojit proti němu opravnými prostředky). Nepochybně by se tak narušovalo legitimní očekávání adresáta normy, měnila by se pravidla v průběhu trestního řízení v neprospěch odsouzeného, což vždy musí vyvolávat pochybnosti o oprávněnosti aplikovatelnosti takových změn na dříve založené právní vztahy mezi odsouzeným coby označeným pachatelem trestného činu a státem reprezentovaným v trestním procesu orgány činnými v trestním řízení.

Ze všech shora posléze rozvedených důvodů dospívám i v tomto případě k závěru, že změny právní úpravy zákonodárcem v podobě vypuštění dvou mírnějších alternativ postupu při porušení podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací (přeměně v trest domácího vězení nebo v peněžitý trest) a ponechání jediné varianty spočívající v přeměně v trest odnětí svobody je třeba zvažovat při posuzování trestnosti činu ve smyslu § 2 odst. 1 TrZ při rozhodování ve věci samé (tj. při řešení otázek viny a trestu) v období od 1. 10. 2020. Dále mám za to, že na ty tresty obecně prospěšných prací, které byly dříve uloženy a k 1. 10. 2020 zcela nevykonány, se má užít dříve platných a účinných trestněprávních předpisů (tj. trestního zákoníku a trestního řádu), tj. těch, které byly účinné do 30. 9. 2020 (včetně možností přeměnit trest obecně prospěšných prací v trest domácího vězení a peněžitý trest).

V tomto příspěvku jsem se pokusil naznačit některé problémy v oblasti časové působnosti trestních zákonů, které přinesly jedny z posledních velkých novelizací trestních předpisů provedené zákony č. 333/2020 a č. 220/2021 Sb. Těmito novelizacemi byly podle mého provedeny změny v legislativě v řadě ohledů k lepšímu, a to včetně změn týkajících se navýšení hranic jednotlivých škod uvedených v § 138 odst. 1 TrZ, jakož i změn způsobu výkonu především alternativních trestů (zejména peněžitého trestu a trestu domácího vězení, ale i trestu obecně prospěšných prací).

V čem spatřuji největší nedostatek zmiňovaných dvou novelizací trestních předpisů, je fakt, že zákonodárce pominul řadu problémů, které změna právní úpravy přinese, a neřešil je v přechodných ustanoveních příslušných novel. Máme sice obecná východiska, jak nakládat s novými právními předpisy, nicméně bylo snad shora přesvědčivě poukázáno, že mlčení zákonodárce zejména v případech změny podmínek způsobu výkonu trestů přináší některé situace, které jsou podle obecných pravidel bez výslovné úpravy pro přechodné období jen obtížně řešitelné.

S touto situací se musí vypořádat především soudy, kterým by ale měl zákonodárce nabídnout předem jasně formulovaná řešení. Při jejich absenci dochází k rozporné rozhodovací činnosti soudů, kterou musí teprve následně usměrňovat Nejvyšší soud prostřednictvím své rozhodovací činnosti a též publikovaných rozhodnutí. Přitom ale v oblasti ukládání a výkonu trestů jsou možnosti judikatorní činnosti Nejvyššího soudu značně omezené (vyplývá to z vymezení dovolacích důvodů, proto o těchto otázkách může Nejvyšší soud rozhodovat spíše na základě stížností pro porušení zákona podaných ministrem spravedlnosti).

Ve spojitosti s řádnou aplikací ustanovení o časové působnosti zákonů soudy je třeba také připomenout, že by si soudy měly být vědomy povinnosti se těmito otázkami zabývat a zakomponovat označení trestního zákona v jeho konkrétní podobě s datem, k jakému byl zákon užit, aby jejich rozhodnutí bylo vůbec přezkoumatelné ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud například v nálezu z 27. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 525/01, který byl publikován ve sv. 26 pod č. 81/2002 na s. 331 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vyslovil, že neuvedení konkrétního ustanovení trestního zákona z hlediska jeho časové působnosti a nevysvětlení takového postupu v odůvodnění je porušením požadavků kladených trestním řádem na náležitosti rozsudků a usnesení, taková rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a porušují ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Přesto obecné soudy, zdá se mi, až příliš často na takovou povinnost rezignují a otázkou, podle kterého zákona postupovat, se nezabývají.

V příspěvku jsem se pokusil představit a odůvodnit vlastní odlišné představy o časové působnosti trestních zákonů, o použitelnosti různých právních úprav při rozhodování po nabytí účinnosti zmíněných dvou velkých novel trestních předpisů, jakož i o obecné použitelnosti přechodného ustanovení § 419 TrZ, než jaké uváděl Filip Ščerba ve svém článku k zákonu č. 333/2020 Sb., na nějž jsem chtěl primárně reagovat. Neomezil jsem se ovšem jen na polemiku se stanoviskem zmíněného autora, ale pokusil jsem se vlastní názory i dále rozvést a upozornit i na další problematické případy vyvolané mlčením zákonodárce, jak postupovat v přechodném období, a to včetně novelizace provedené zákonem č. 220/2021 Sb., který ve valné části nabude účinnosti dne 1. 1. 2022. Dospěl jsem k závěru, že změnami ve způsobu výkonu zmíněných alternativních trestů byla dotčena též pravidla, jež je třeba vzít v úvahu při ukládání trestů, a proto musí být součástí posouzení trestnosti činu (jde o pravidla výběru druhu trestu a jeho výměry). Proto se i zde má plně uplatnit § 2 odst. 1 TrZ. Zároveň jsem dospěl k závěru, že dříve uložené alternativní tresty, které k datu nabytí účinnosti předmětných novel nebyly zcela vykonány, je třeba vykonat podle dosavadních předpisů, byť tuto výslovnou úpravu zákonodárce opomněl ve zmíněných novelách uvést. Své stanovisko jsem se též pokusil odůvodnit. Byť jsem si vědom jisté problematičnosti navržených řešení i argumentů vyslovených na jejich podporu, považuji je z více důvodů za správná a odpovídající materiálnímu právnímu státu založeného na důvěře občanů v právo a jeho předvídatelnost, na jejich legitimním očekávání jevů budoucích, které jsou státem předem avizovány.