Čekejte, prosím...
A A A

Hledaný výraz nenalezen

Hledaný § nenalezen

[Právní rozhledy 7/2022, s. 236]
Čekatelská práva – (ne)známý pojem českého soukromého práva?

Čekatelské právo představuje institut českému soukromému právu dnes prakticky neznámý, přesto však mající dlouhou historii a tradici. V každém případě však tento institut znamená pro české právo výzvu; dogmatika i praxe by měly důkladně posoudit míru jeho využitelnosti. V příbuzných právních řádech existují různé koncepce čekatelského práva, kterými se lze inspirovat.

doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., doc. JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M., Olomouc*

I. Úvod

S přijetím současného občanského zákoníku začaly do českého soukromého práva pronikat nové (resp. navracet se staronové) právní pojmy a instituty. Nová terminologie je v kodexu užívána jako logický důsledek úpravy některých – doposud výslovně neregulovaných – institutů (výměnek, přestavek, rozhrada, pacht). V jiných případech zákoník zvláštní (nové) pojmy nezavádí, avšak některými svými konstrukcemi k jejich užití (popř. dokonce k novému vytváření) přímo vybízí.1

Jedním z pozapomenutých institutů je i kategorie „čekatelských práv“, resp. „čekatelských nároků“, popř. „čekatelství“. Jde o konstrukci, která se nevyčerpává jedním jediným případem; naopak – svojí povahou je obecná a jak bude dále uvedeno, může dopadat na širší skupinu typově shodných případů (může se projevovat ve více podobách). Přijetí současného občanského zákoníku by mohlo pro tuto právní konstrukci, která u nás na dlouhá desetiletí upadla v zapomnění, znamenat opětovnou renesanci.

Pojem čekatelského práva – v pojetí, které pochází z přelomu 19. a 20. stol. – označuje případy, kdy proces postupného vzniku subjektivního práva sice ještě nebyl zcela dovršen, ovšem je již v tak pokročilé fázi, že je odůvodněno, aby s touto pozicí bylo nakládáno stejně jako se samotným „plným“ právem (tj. podle stejných pravidel, která platí pro „plné“ právo). Tedy např. s pozicí čekatele vlastnického práva bude nakládáno podle pravidel, která platí pro právo vlastnické (to se týká např. možnosti převodu, nabytí od neoprávněného atd.).

Někdy je však čekatelství chápáno jako širší pojem, který zahrnuje obecně případy vázanosti dosavadního oprávněného subjektu; v rámci této množiny je pak obsažena podmnožina případů čekatelského práva, ve kterých má čekatel již skutečnou právní moc k ochraně vlastních zájmů.2 V tomto článku se budeme zabývat již jen uvedenou podmnožinou případů čekatelských práv.

Praktický význam této konstrukce spočívá v tom, zda čekatel může se svou právní pozicí právně nakládat, tj. zda ji např. může zcizit, zastavit atd., popř. jaké jsou předpoklady pro tyto dispozice. Z hospodářského hlediska tak jde o to, zda čekatel může realizovat danou hodnotu na trhu. Dále je významná otázka, jakou ochranu právní řád této právní pozici poskytuje, resp. vůči komu tato ochrana působí: Má např. následný dědic vlastní negatorní nárok vůči třetím osobám, které ohrožují předmět svěřenského nástupnictví?

V dalším textu chceme na základě komparace s příbuznými právními řády představit základní konstrukci čekatelských práv, předpoklady pro uznání této právní pozice a její právní důsledky (její praktické využití).

II. Historické formování institutu čekatelských práv

S pojmem čekatelství se setkáváme v legislativě již ve druhé polovině 19. stol. Tak např. saský občanský zákoník z r. 1863 označoval jako čekatele následného dědice nebo následného odkazovníka (§ 277, 2005, 2503 a násl.). V tomto významu je čekatelství spojováno s institutem tzv. časového vlastnictví (zeitliches Eigentum).

Institut čekatelských práv, jak jej známe dnes, však není produktem výslovného rozhodnutí zákonodárce, nýbrž je výsledkem teoretické abstrakce, která se následně prosadila i v právní praxi. Setkáváme se s ním již na konci 19. stol., kdy Ernst Zitelmann popisoval druhy subjektivních práv a poukázal na to, že subjektivní právo vzniká postupně. Skutková podstata, která vede ke vzniku určitého práva, se může naplnit nejprve jen z části. Naplnění zbývajících předpokladů přitom může záviset na okolnostech, které jsou buď plně, nebo alespoň částečně nezávislé na vůli oprávněného subjektu (nabyvatele). Pak je dána jen určitá naděje (Aussicht), popř. šance (spes) na nabytí práva. Tato naděje je tím „hodnotnější“ (wertvoller), čím blíže leží budoucí nabytí práva, a tedy čím je jistější.3 Naplnění zbývajících předpokladů však může být na druhou stranu i zcela jisté (např. zbývá jen předpoklad spočívající v pouhém uplynutí času), nebo tyto předpoklady mohou spočívat v okolnostech, jejichž nastoupení má ve své plné moci oprávněný (nabyvatel práva).

„Čím je na jedné straně jistější a blíže stojící uskutečnění skutkové podstaty, čím je na druhé straně nezvratnější již uskutečněná část skutkové podstaty, tím více se jeví právní pozice nabyvatele jako majetkový statek; dokonce se nabízí pojetí, jež je možno konstruovat jako vlastní subjektivní právo, jako ‚čekatelské právo‘ (Anwartschaftsrecht), jak mají být všechny tyto jevy krátce souhrnně nazývány․“4

Dovršení původní podoby doktríny čekatelského práva je pak spojeno se jménem Andrease von Tuhra.5

III. Stručné ohlédnutí do vlastní minulosti

Pojem čekatelských práv nebyl naší starší dogmatice termínem zcela neznámým, byť jeho užívání nebylo příliš časté. Dílem to bylo dáno i tím, že se o uvedené kategorii začalo v našem právním prostoru teprve diskutovat.

Upozornit lze především na Tilschovu učebnici občanského práva, v níž autor používá pojem „čekaneckého nároku“, v souvislosti s výkladem odkládacích a rozvazovacích podmínek. Tilsch píše:

„Právo vlastnické vázané na suspensivní výminku, neobsahuje právo užívati věci a bráti plody, nýbrž jen čekanecký nárok na substanci věci. Právo vlastnické, obmezené resolutivní výminkou, naproti tomu obsahuje právo užívati věci a bráti plody, avšak vlastník jest povinen zachovati substanci pro toho, jenž by se stal jeho nástupcem, kdyby resolutivní výminka se splnila a disposice vlastníkovy nemohou býti na úkor tohoto nástupce.“6

Krčmář pojednává o

„dvojím vlastnictví v časovém sledu, z nichž jedno je vlastnictvím přítomným (aktuálním), druhé vlastnictvím budoucím, po případě jen potenciálním (vlastnictví čekatelské), neboli čekatelstvím“.7

Dále pokračuje v souvislosti s výkladem fideikomisární substituce:

„Fiduciář je sice vlastníkem…, ale jeho vlastnictví jest omezeno čekatelstvím (budoucím vlastnictvím) fideikomissářovým.“8

S pojmem „čekatelství“ pracoval i vídeňský Nejvyšší soudní dvůr. K otázce vázanosti podmíněným jednáním uvedl:

„I podmíněné právo je právem, jen je kvalifikované tím, že v případě, kdy je podmínka… odkládací, teprve po splnění podmínky dosáhne svých účinků (§ 696 OZO), a že do té doby vytváří stav nejistoty, který však již má právní význam a který nesmí být žádnou smluvní stranou jednostranně narušen a ve svých základech měněn. Co je na základě dvou projevů vůle jednajících projeveno, zakládá i tehdy, když je plnění a protiplnění spojeno s podmínkou, nikoli jen naději a očekávání, nýbrž právně významné a tím i právní ochranu požívající čekatelství (Anwartschaft), podmíněné právo, a nabytí podmíněného práva je tak také nabytím práva.“9

Shodně Tilsch spatřuje v čekatelském právu určitý druh (určitou podobu) subjektivního práva, když píše:

„Právo vázané na výminku suspensivní… považuje se již nyní za subjektivní právo. Jest právem nabytým ve smyslu § 5 [OZO – pozn. aut.]… Jest již nyní částí jmění oprávněného, jest zásadně předmětem jeho disposice (zcizení, zastavení), i exekuce… Zásadně přechází na dědice.“10,11

V souvislosti s přiblížením české, resp. česko-rakouské situace v prvních letech 20. stol. je vhodné poukázat i na názory R. Mayra:

„V průběhu nejistoty [zda bude odkládací podmínka splněna – pozn. aut.] ještě neexistuje zamýšlený právní vztah nebo jiný právní účinek, existuje však již čekatelství, ‚podmíněné právo‘, které již nyní způsobuje jisté účinky.“12

Sledujeme-li však následující literární produkci, zjišťujeme, že uvedená figura se v domácích zdrojích od té doby nevyskytuje. Ani učebnicové, ani komentářové (popř. jiné) výstupy vydávané k občanskému zákoníku z r. 1950, resp. r. 1964 s tímto institutem nepracovaly. Shodně tak nám není známo, že by se konstrukce čekatelských práv objevovala v judikatuře vysokých soudů. Vymizení zkoumaného institutu je jedním z příkladů celkové simplifikace, resp. vulgarizace soukromého práva po r. 1948.

Situace se bohužel nezměnila ani po nabytí účinnosti nového kodexu. Pokud jde o doposud publikovanou literaturu, lze jen konstatovat, že ani zde není možné nalézt – byť i jen stručnou – zmínku o zkoumaném tématu. Přetržení vazeb se tak v tomto ohledu zdá být mimořádně hluboké.

Zcela odlišný přístup lze zaznamenat v nám blízkých jurisdikcích; upozorníme především na německý, rakouský a polský příklad. V těchto zemích je konstrukce čekatelských práv obecně známa a existuje zde četná literatura týkající se různých aspektů tohoto institutu; s čekatelstvím se pracuje též v rozhodovací praxi soudů.

Pro úplnost však lze poznamenat, že i současná česká judikatura poskytuje ochranu i „jen“ budoucímu nabyvateli práva, a to v souvislosti s intertemporálními účinky nové legislativy. Je možno uvést vhodný příklad z nedávné minulosti. Konkrétně šlo o koncepci § 879c ObčZ 1964, jakožto přechodného ustanovení ke změnám ObčZ 1964 účinným od 1. 7. 2000. Odst. 1 tohoto ustanovení uvádí:

„Právo trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno.“

Dle cit. normy se tak právnické osoby, jimž svědčilo k 1. 7. 2000 právo trvalého užívání pozemku, měly stát dnem 1. 7. 2001 vlastníky pozemků, k nimž bylo právo trvalého užívání zřízeno (za předpokladu, že tyto osoby o transformaci v zákonem stanovené lhůtě požádaly). Zákonodárce však novelou provedenou zákonem č. 229/2001 Sb., která nabyla účinnosti 30. 6. 2001, zrušil možnost transformace práva trvalého užívání pozemku na právo vlastnické. Jak je patrné, učinil tak pouhý jeden den před tím, než mělo k transformaci dle původního znění § 879c dojít. Tím zasáhl do právní pozice osob, které očekávaly nabytí vlastnického práva, přičemž tato jejich pozice by již – za normálních okolností – nemohla být žádným způsobem zmařena.

Uvedená část novely byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu13 s tímto konstatováním:

„Novela občanského zákoníku provedená částí druhou čl. II zákona č. 229/2001 Sb. porušila jeden ze základních principů právního státu, a to princip právní jistoty a důvěry v právo, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Tím, že zákonodárce změnil pravidla prakticky den před uplynutím lhůty stanovené pro nabytí práva, rezignoval na svou morální povinnost jít příkladem v respektování práva… Shora popsaným postupem zákonodárce došlo rovněž k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dotčené subjekty totiž, v souladu s právní úpravou zakotvenou v § 879c občanského zákoníku, od 1. 7. 2000 až do 30. 6. 2001 předpokládaly, že jim nazítří, tj. 1. 7. 2001, vznikne vlastnické právo k pozemkům, které až dosud trvale užívaly… Všechny subjekty splňující podmínky § 879c ObčZ byly zrušením tohoto ustanovení znevýhodněny, protože jim bylo odňato právo již jednou zákonem přiznané, tj. právo na vznik práva vlastnického… Pojem ‚majetek‘ obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva (viz rozhodnutí ESLP ve věci J. Broniowski proti Polsku z r. 2002). Může zahrnovat jak ‚existující majetek‘, tak majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším ‚legitimní očekávání‘ (espérance légitime/legitimate expectation) dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (viz věc Gratzinger a Gratzingerová proti České republice z r. 2002 nebo věc Zvolský a Zvolská proti České republice z r. 2001). Předmětem ochrany podle zmíněného článku je tedy nejen nabytý, tj. existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku. Je nesporné, že v takovémto legitimním očekávání byly všechny subjekty řídící se režimem § 879c ObčZ až do 30. 6. 2001. K nabytí majetku nedošlo jen v důsledku svévolného postupu zákonodárce, který změnil pravidla den před uplynutím zmíněné jednoroční lhůty.“

IV. Vymezení čekatelských práv v příbuzných právních řádech

Pro inspiraci přiblížíme přístup německé, rakouské a polské dogmatiky a judikatury. Úvodem je vhodné předznamenat, že v žádné z uvedených jurisdikcí není přesný obsah čekatelství ustálen; jeho kontury jsou však v zásadě vymezeny.

 

1. Německo

 

Německá doktrína a judikatura pracují s pojmem Anwartschaft (čekatelství), resp. přesněji Anwartschaftsrecht (čekatelské právo); čekatelství je totiž dle převažujícího mínění chápáno jako subjektivní právo (ke sporům o povahu tohoto práva viz níže).

Přitom je vhodné již nyní zdůraznit, že nejde o terminologii zákonnou; německý BGB pojem čekatelských práv nezná. Jde o konstrukci vytvořenou doktrínou, která byla posléze akceptována a převzata judikaturou.

Zdůrazňuje se ekonomická hodnota čekatelství, která však z důvodu nedostatku právně-formálního uchopení institutu původně ztrácela na svém praktickém významu. Proto existoval silný zájem, učinit popsanou ekonomickou hodnotu objektem právního obchodu.14

Shoda je na tom, že čekatelství má své zásadní místo především v rámci kategorie věcných práv. Prakticky nejvýznamnější je jeho role v podobě čekatelství práva vlastnického, resp. čekatelství jiných věcných práv.

Je přirozené, že definice (resp. explikace) pojmu čekatelství (čekatelského práva) jsou u různých autorů rozdílné. Co do svého základu zde však panuje shoda; odlišnosti jsou především v detailech.

Raiser15 poukazuje na to, že k odlišení čekatelství od čistě faktických nadějí (vyhlídek) na nabytí lze přistupovat dvojím způsobem – pomocí formálních nebo materiálních kritérií. Formální kritéria představují určitý formální prvek, který charakterizuje danou právní pozici. Příkladem formálního pojetí je chápání čekatelského práva podle toho, zda k naplnění skutkové podstaty pro nabytí plného práva absentuje již jen jeden, poslední předpoklad, případně zda naplnění této skutkové podstaty závisí jen na vůli čekatele, případně třetí osoby, nebo na plynutí času. Naproti tomu materiálním kritériem míní Raiser hodnocení hospodářských a společenských faktorů, zejména pak to, do jaké míry uznává existující právní řád samostatnost dané právní pozice. Sám Raiser zastává názor, že je třeba se vzdát představy o jednoznačném rozlišení čekatelství a pouhé naděje na nabytí, přičemž upřednostňuje materiální kritéria.

Zdá se však, že moderní dogmatika se snaží hledat spíše kritéria formální povahy. Upřednostněn byl pravděpodobně požadavek jednoznačnosti závěru o určité pozici jako čekatelského práva. Důraz se klade na fakt, že právní pozice čekatele již nemůže být jednostranně zmařena ze strany dosud oprávněné osoby. Z moderních autorů tak např. Weber tvrdí, že o čekatelství lze mluvit jen tehdy, když

„z více jednotlivých prvků skutkové podstaty nutných pro vznik určitého práva jich bylo splněno již tolik, že lze mluvit o zajištěné právní pozici nabyvatele, kterou zcizitel již nemůže jednostranným prohlášením [jednáním – pozn. aut.] zmařit… Čekatelské právo je něco víc než jen pouhý výhled na nabytí práva (Erwerbsaussicht), ale zároveň méně než plné právo, tedy jakýsi předstupeň tohoto práva (eine Vorstufe zum Erwerb an einem Recht).“16

Dle jiného názoru

„Jako čekatelské právo je označována taková právní pozice, která náleží nabyvateli při vícestupňovém (zejména podmíněném) nabytí práva před dokončením tohoto nabytí. Příznačné je, že tato právní pozice nabyvatele již nemůže být zmařena výlučným jednáním převodce a tedy dokončení nabytí práva je závislé výlučně na jednání oprávněného [nabyvatele – pozn. aut.].“17

Podobně se k věci staví německá judikatura, která definuje čekatelství následovně:

„Čekatelské právo je předstupeň k nabytí práva (např. vlastnického práva k věci), které vzniká tehdy, když z více jednotlivých prvků skutkové podstaty nutných pro vznik určitého práva jich bylo splněno již tolik, že zcizitel již nemůže jednostranně zasáhnout (zmařit) právní pozici nabyvatele.“18

Z příkladů uvedených definic je patrné, že o čekatelství lze mluvit pouze tam, kde proces vzniku (nabytí) určitého práva (zejména věcného) není okamžitý (jednorázový), ale rozpadá se do více fází. Tento předpoklad však nelze automaticky ztotožnit s vícestupňovým procesem nabývání (věcného) práva – tedy např. smlouva – odevzdání věci, smlouva – intabulace apod.

O čekatelstvi jakožto zvláštní – zajištěné – právní pozici nabyvatele lze tedy dle německých názorů mluvit pouze v případech, kdy splnění zbývající podmínky (zbývajících podmínek) pro nabytí práva je již jen v moci nabyvatele, nikoli převodce, resp. jiných osob (k příkladům viz níže). Je patrné, že tam, kde např. nabytí vlastnického práva na základě smlouvy vyžaduje odevzdání věci převodcem nabyvateli, nelze mluvit o čekatelském nároku v okamžiku prostého uzavření smlouvy – splnění poslední podmínky pro nabytí vlastnického práva (tj. předání věci) totiž není plně v moci nabyvatele, nýbrž naopak převodce. Nabyvatel zde má „jen“ obligační právo na nabytí věci, nikoli zvláštní pozici čekatelskou.

Tím spíše je zřejmé, že do uvedené skupiny nelze řadit případy, kdy někomu svědčí pouhá naděje (šance, vyhlídka) na budoucí nabytí subjektivního práva (Erwerbsaussicht). Jde o situace, kdy vůbec není jisté, zda bude určité právo v budoucnosti skutečně nabyto; potenciálně oprávněnému zde proto nesvědčí žádný (např. ani obligační) titul. Pouhá naděje na budoucí nabytí práva není žádnou zvláštní hodnotou; proto jí právní řád neposkytuje ochranu.

Příklad č. 1: Zemře-li otec, přechází jeho jmění na syna v důsledku zákonné dědické posloupnosti (§ 1635 odst. 1). Toto právo syna (jako dědice) vzniká teprve v okamžiku smrti otce (jako zůstavitele); § 1479. Za života otce nemá jeho syn žádné dědické právo. Má pouhou naději, že v okamžiku smrti otce mu dědické právo vznikne; nemá však žádnou jistotu, že toto právo skutečně získá. Může se totiž stát, že syn svého otce předemře (tedy nedožije se otcovy smrti); že otec svého syna vydědí; že otec pořídí o celé své pozůstalosti závětí ve prospěch někoho jiného (stranou nyní ponecháváme institut nepominutelného dědice); že zde k okamžiku smrti otce nebudou žádná aktiva ani pasiva, která by bylo možno dědit, apod.

Příklad č. 2: Vlastník obrazu řekne osobě O, že v případě, že ho obraz přestane těšit, daruje ho této osobě. Osoba O nemá žádné právo na nabytí obrazu; má pouze naději, že obraz přestane v budoucnosti vlastníka těšit a ten jí ho daruje. Zda se tak ovšem stane, není jisté.

V případě čekatelství jde sice rovněž o naději na nabytí práva, ovšem již o „kvalifikovanou šanci“; tato naděje má povahu zajištěné pozice nabyvatele.19

Pokud jde o povahu čekatelského práva, v německé dogmatice je dlouhodobě sporná. Obecně se diskutuje o tom, zda čekatelství má povahu samostatného subjektivního práva, odlišného od „definitivního“, tj. plně nabytého práva, či zda jde pouze o určitou vývojovou fázi jednoho a téhož práva (již uváděný „předstupeň“ – Vorstufe – k nabytí plného práva). Specificky se tento problém projevuje ve vztahu k čekatelskému právu k nabytí vlastnického práva (Eigentumsanwartschaft), popř. jiných věcných práv, v souvislosti s principem uzavřeného výčtu věcných práv (numerus fixus). Princip uzavřeného výčtu věcných práv platí shodně i v polském právu a rovněž zde se o uvedeném problému diskutuje. Právě zásada numerus clausus je jedním z důvodů, proč je konstrukce čekatelských práv jako samostatných (věcných) práv některými autory kritizována.20

Část autorů zastává názor, že čekatelství věcného práva (zejména práva vlastnického) svojí povahou odpovídá tomuto právu s tím, že vůči plnému právu má jen „určité minus“ (doslova se používá spojení „wesengleiches Minus zum Vollrecht“21), tedy že jde sice o méně, než je plné právo, avšak svojí povahou jsou obě práva shodná. Jinými slovy, svojí povahou je čekatelství identické s plným právem, jen mu „něco chybí“. V závislosti na povaze plného práva tak může mít čekatelské právo např. povahu absolutního majetkového práva (právního panství) nebo relativního obligačního nároku. Čekatelství vztahující se k nabytí věcného práva je tak dle těchto názorů řazeno na úroveň jiných věcných práv. Závěr, že čekatelské právo je samostatným věcným (resp. kvazivěcným) právem (eigenständiges dingliches Recht), se může jevit jako rozporný s právě uváděným principem uzavřeného výčtu věcných práv. Polská doktrína se s tímto problémem vypořádává tak, že

„čekatelství není výjimkou ze subjektivního [věcného – pozn. aut.] práva, nýbrž jeho specifickou podobou, chránící zájmy subjektu spojené s očekáváním, že v budoucnosti nabyde subjektivní právo v plném rozsahu a definitivně“.22

Princip numerus clausus tak podle této koncepce není narušen.

Dle odlišných mínění není čekatelství vůbec věcněprávní pozicí a lze naopak vycházet pouze z obligačních účinků tohoto institutu.23

Konečně existuje řazení čekatelství jako „hybridního mezistupně mezi obligačním základem a věcněprávní pozicí“ – mluví se o právu sui generis.24

Přes různost uvedených názorů však panující mínění v německém právu dospívá k zásadně sdílenému závěru, že

„blízkost čekatelství a plného práva, pravidelně práva vlastnického, nutí přinejmenším k tomu, aby se s čekatelskými právy zacházelo stejně jako s právy věcnými“.25

 

2. Rakousko

 

Také rakouská panující nauka uznává existenci čekatelského práva (Anwartschaftsrecht). Byť je sporná jeho věcná povaha, akceptuje se jako subjektivní právo, které je dědičné a podle věcněprávních zásad i převoditelné (včetně pravidel o nabytí od neoprávněného), a je způsobilou majetkovou hodnotou, ze které se mohou uspokojit věřitelé. Ochrana vůči třetím osobám je oprávněnému poskytována zejména prostřednictvím publiciánské žaloby (§ 372 OZO).26

 

3. Polsko

 

Polská doktrína a judikatura používají výrazu ekspektatywa (čekatelství). I zde se jedná primárně o teoreticky vymezenou konstrukci, následně převzatou a rozvíjenou judikaturou.27

Význam čekatelských práv se obvykle zdůrazňuje (shodně jako v Německu) především ve vztahu k nabytí vlastnického práva. O čekatelském právu se rovněž často uvažuje jako o součásti společného majetku manželů (ekspektatywa je pravidelně řazena do majetku manželů jako společné aktivum).28

Ani v Polsku neexistuje jednotné nahlížení na zkoumaný institut. Slovy Pyziak-Szafnické:

„V zásadě všichni autoři píšící o subjektivních právech akceptují zvláštní kategorii čekatelství, ačkoli jak definice tohoto pojmu, tak i jeho přesný význam jsou rozdílné.“29

Dle názoru Gandora, autora monografie věnující se čekatelským právům, je čekatelství subjektivním právem, „odděleným“ od práva, které připravuje (doslova „które przygotowuje“).30 Čekatelství vlastnického práva nelze dle cit. autora chápat jako určitou specifickou konstrukci vlastnického práva „rozděleného v čase“. Shodně tak ani podmíněné obligační právo nepředstavuje speciální druh pohledávky.

Gwiazdomorski – v rámci recenze na právě uvedené Gandorovo dílo – mluví o

„právním očekávání v přesném smyslu slova“ s tím, že funkcí této figury je „příprava a zabezpečení [nabytí – pozn. aut.] budoucího subjektivního práva v situaci, kdy jeho vznik (nabytí) má dynamický charakter a nenastupuje tedy v důsledku jen jedné právní skutečnosti“.31

Radwański vysvětluje čekatelská práva jako

„taková subjektivní práva, jejichž funkce spočívá v přípravě a zabezpečení nějakého budoucího práva… Chrání očekávání subjektu na nabytí takového definitivního práva.“32

Rudnicki píše, že ekspektatywa v právním pojetí

„označuje ‚právní očekávání‘ ve smyslu dočasné právní situace subjektu, která vede ke vzniku subjektivního práva v okamžiku nastoupení chybějícího elementu... Je to konstrukce vytvořená teorií (a uznaná judikaturou), která není chápána zcela shodně, jejíž funkcí je ochrana uvedené [dočasné – pozn. aut.] právní situace, s cílem zabezpečení vzniku budoucího práva.“33

O uznání právní situace jako čekatelství rozhoduje dle Rudnického fakt, že

„doplnění této situace o další, chybějící prvek je způsobilé přeměnit ji v plné, definitivní právo. Čekatelstvím není aktuálně existující právo, které ke své realizaci vyžaduje jedině ingerenci zákonodárce v podobě vydání prováděcích předpisů.“34

Byť to z výše uvedených příkladů zcela jednoznačně neplyne, i v Polsku je do značné míry akcentován prvek čekatelství, který spočívá ve výlučné (či alespoň převážné) moci čekatele způsobit vznik budoucího práva.

„Zásadní význam má okolnost, zda nabytí práva je závislé na svobodné vůli (rozhodnutí) jiného subjektu [než čekatele – pozn. aut.], nebo – opačně – zda čekatel disponuje právními prostředky, které jsou způsobilé zabránit druhé straně v nesplnění podmínek nutných pro nabytí plného práva… Ve všech těchto případech [kdy je plné nabytí práva v moci jiné osoby než čekatele – ať již soukromého subjektu nebo orgánu veřejné moci – pozn. aut.] je pozice čekatele nejistá, neboť závislá na rozhodnutí jiného; nelze proto mluvit o tom, že by mu náleželo čekatelské právo.“35

Polská dogmatika důsledně zastává mínění, že neplatná či neexistující smlouva (obecně jakýkoli právní titul) nemůže založit subjektivní právo; tím nemůže vést ani k založení čekatelské pozice. Stejně tak je převážně uznáváno jak čekatelství věcných práv, tak i práv obligačních (např. čekatelství pohledávek).

O čekatelství v širším smyslu lze však jistě hovořit i tam, kde je nabytí určitého práva závislé již pouze na uplynutí doby stanovené právním jednáním (časové určení, doložka času) či právním předpisem, aniž by čekatel musel zároveň plnit další podmínky. Zde je čekatel v ještě výhodnější pozici než při podmíněném nabytí práva, neboť ani on již nemusí nijak jednat a nabytí plného práva je pouze odloženo v čase. V tomto ohledu tedy ani nejde o podmínku, neboť nastoupení následku v podobě prostého uplynutí doby je jisté.36

V této souvislosti je možno připomenout výše cit. nález českého ÚS, který řešil transformaci práva trvalého užívání pozemku na právo vlastnické. Podobné závěry o intertemporální ochraně legitimního očekávání (v podobě čekatelských práv) lze nalézt i v judikatuře polského Trybunału Konstytucyjnego. Soud opakovaně vyslovil názor, že ústavní garanci požívají vedle již nabytých práv též „ekspektatywy maksymalnie ukształtowane“ (doslova přeloženo jako „čekatelská práva maximálně zformovaná, resp. ztvárněná“).37 Pojetí „ekspektatywy maksymalnie ukształtowane“ vyjasnil polský TK tak, že jde o

„právně relevantní situaci, vyznačující se existencí zřejmých (jasných) zárodků budoucího subjektivního práva, jehož vznik a následně realizace, mají nastoupit teprve v budoucnosti, v okamžiku vzniku rozhodných skutečností“.38

V. Příklady čekatelských práv

Čekatelství má význam v řadě situací; jak již uvedeno, prakticky nejvýznamnější je čekatelství práva vlastnického, resp. jiných věcných práv. Z německé a polské literatury lze uvést alespoň některé typické případy.

 

1. Výhrada vlastnického práva (podmíněné nabytí vlastnického práva)

 

Asi nejčastěji zmiňovaným případem čekatelského práva je čekatelství vlastnického práva, a to v podobě pozice kupujícího při uzavření kupní smlouvy s výhradou vlastnického práva.

Příklad: Je uzavřena platná kupní smlouva s výhradou vlastnického práva a věc je předána kupujícímu. Ten se stane vlastníkem až úplným zaplacením kupní ceny; jen na něm nyní záleží, zda kupní cenu zaplatí a tím nabude vlastnické právo. Prodávající (aktuální vlastník) však již nabytí vlastnického práva kupujícím nemůže jednostranně zmařit.39

Je nutné upozornit, že ve stejné pozici jako kupující s výhradou vlastnictví není např. kvalifikovaný držitel v průběhu vydržecí doby (in statu usucapiendi). Tak např. polský TK rozhodl, že naděje na nabytí vlastnického práva, jakou má držitel v průběhu vydržecí doby, není čekatelskou pozicí.40 Shodné závěry zaujímá polská teorie.41

 

2. Předkupní právo

 

V podobné pozici jako kupující s výhradou vlastnického práva je předkupník při využití práva předkupního. Dle § 2143 ObčZ

„Povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým.“

Je-li prodávajícím věc řádně nabídnuta předkupníkovi, má předkupník od tohoto okamžiku čekatelství vlastnického práva k věci. Je pouze na něm, zda svého oprávnění k nabytí věci využije. Zdůrazněme však, že povaha práva předkupníka jako čekatelského práva předpokládá, že přijetí nabídky ze strany předkupníka podle § 2147 odst. 2 ObčZ je tzv. kreačním oprávněním (utvářecí právo, Gestaltungsrecht),42 nikoli že tím jen vzniká právo na uzavření smlouvy s prodávajícím.

 

3. Zajišťovací převod práva

 

Věc je převedena dlužníkem na věřitele z titulu zajištění. Je-li zajišťovací převod sjednán jako převod s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn (srov. § 2040 odst. 2 ObčZ), vzniká dlužníkovi čekatelské právo na (zpětné) nabytí vlastnického práva k věci. V důsledku splnění rozvazovací podmínky (tj. splnění zajištěného dluhu) se poskytovatel zajištění (dlužník) stane opětovným vlastníkem věci. Je pouze v moci dlužníka splnit podmínku pro opětovné nabytí vlastnického práva.

Německá dogmatika však správně zdůrazňuje, že postavení čekatele nevzniká dlužníkovi v případě, kdy zajišťovací převod není sjednán jako převod s rozvazovací podmínkou, nýbrž jako konstrukce vzniku obligačního nároku dlužníka proti věřiteli na zpětný převod jistoty poté, co zajištěný dluh bude splněn (tedy v případech tzv. fiduciárního převodu). Tehdy totiž (opětovný) vznik vlastnického práva u dlužníka není závislý čistě jen na jeho chování.43

Odlišně se k pozici dlužníka (poskytovatele jistoty) při zajišťovacím převodu práva překvapivě staví část polské nauky. Dle těchto názorů

„z důvodu nedostatku... existence zřejmých zárodků budoucího subjektivního práva čekatelské právo nenáleží převodci nemovité věci v případě zajišťovacího převodu“.44

Dlužno však dodat, že se jedná spíše o názor menšinový; opačně např. Pyziak-Szafnicka45 a jiní.

 

4. Dědická čekatelská práva

 

Jak již uvedeno, zákonným či závětním dědicům náleží za života zůstavitele pouhá „naděje na nabytí pozůstalosti“ (Erbaussicht), ne však již čekatelské právo na pozůstalost. Proto může být uvedená pozice potenciálního dědice za života zůstavitele kdykoli „zmařena“ odvoláním stávající závěti či pořízením závěti ve prospěch někoho jiného apod. (srov. § 1575 odst. 2 ObčZ). Dle německého BGH a panující nauky nevzniká čekatelství ani smluvním dědicům (těm, s nimiž zůstavitel uzavřel dědickou smlouvu).46

Jiný odstín získává tato situace v okamžiku smrti zůstavitele. Tehdy totiž dědic nabývá samostatnou právní pozici, která od okamžiku dědického nápadu již nemůže být zmařena. Německá nauka i judikatura od tohoto okamžiku konstruují čekatelské právo na nabytí dědictví, které může být i převedeno.47

Právě uvedené závěry však nemohou být aplikovány v domácím prostředí. České dědické právo je totiž stále postaveno na delačním principu48 – dědic zásadně (např. s výjimkou svěřenského nástupnictví) nabývá dědictví k okamžiku smrti zůstavitele; má jen možnost dědictví odmítnout, a to za určitých okolností i smluvní dědic (srov. § 1485 a násl. ObčZ). V okamžiku smrti zůstavitele je tak dědic již subjektem plného práva, byť s rozvazovací podmínkou odmítnutí dědictví (splnění této podmínky přitom působí ex tunc – srov. § 1486 ObčZ). Z toho důvodu nemá vůbec smysl mluvit o čekatelství.

VI. Praktický význam čekatelských práv

Praktický význam čekatelských práv je široký. Německá i polská literatura uvádějí např. možnost jejich převodu na jiného včetně zajištění, ochranu před jejich porušením, náhradu škody způsobené na čekatelské pozici atd.49 Dále poukážeme alespoň na některé situace.

 

1. Dispozice s čekatelskými právy, zejména jejich převod

 

Čekatelská práva jsou způsobilým objektem dispozic (převodu, zatížení apod.). V zásadě platí, že s čekatelstvím lze disponovat za stejných podmínek, za jakých lze disponovat se samotným právem, jehož je čekatelství předstupněm.50 Je proto vyloučen převod čekatelství na nabytí práva nepřevoditelného (např. služebnosti).51

Při převodu čekatelského práva tedy musí být splněny formální předpoklady právního jednání, nutné pro převod plného práva, resp. i další požadavky (např. odevzdání věci). Vyjdeme-li z toho, že čekatelské právo je samostatným věcným (resp. kvazivěcným) právem (eigenständiges dingliches Recht), není k převodu čekatelství nutný souhlas třetích osob zúčastněných na „celé transakci“ (např. původního prodávajícího při výhradě vlastnictví – kupující jako čekatel tak může své čekatelství převést na třetí osobu bez souhlasu prodávajícího; zároveň platí, že převodem čekatelského práva nedochází k žádnému narušení pozice prodávajícího).52

Příklad: Kupující K koupí od prodávajícího P židli s výhradou vlastnického práva a tu převezme. Dříve, než K zaplatí plnou výši kupní ceny, rozhodne se převést čekatelské právo na X. Může tak učinit za podmínek § 929 a násl. BGB (ustanovení o převodu vlastnického práva). Naopak se neaplikují ustanovení o postoupení pohledávky (§ 398 a násl. BGB), ani ustanovení o převodu jiných práv (§ 413 BGB). Zákaz nakládat se zcizitelnými právy (§ 137 BGB) má však pouze relativní (obligační) účinky, a nebrání proto platnému převodu čekatelského práva.

Nabyvatel čekatelského práva se v okamžiku jeho následné změny v plné právo stává nositelem tohoto plného práva (např. vlastnického) přímo (okamžitě). Nevyžaduje se proto žádný další převod plného práva z původního čekatele na aktuálního čekatele. Neuplatní se tedy ani princip logické sekundy. Tak např. v právě uváděném příkladu bylo čekatelské právo z osoby K převedeno na osobu X. Úplným zaplacením kupní ceny ze strany K se vlastníkem věci stává přímo X (K tedy nebyl vlastníkem kupované věci ani na logickou sekundu). To je prakticky významné zejm. z důvodů exekučních, resp. insolvenčních.

Důležité je, že převod čekatelského práva nemá žádný vliv na obligační smlouvu, která toto čekatelské právo založila; nový nabyvatel čekatelského práva se tak nestává smluvní stranou namísto dosavadního čekatele. Tak např. při převodu čekatelského práva na nabytí práva vlastnického (při výhradě vlastnictví) zůstává z kupní smlouvy i nadále zavázán – pokud jde o povinnost zaplatit kupní cenu – kupující (původní čekatel). Pokud by povinnost zaplatit (doplatit) kupní cenu měla přejít na nového čekatele, jednalo by se o převzetí dluhu, k čemuž by věřitel (prodávající) musel vyslovit souhlas.

Platí, že nový oprávněný z čekatelského práva musí přijmout takové účinky smluvní regulace působící na jeho čekatelské právo, které plynuly z obsahu obligační smlouvy v okamžiku převodu čekatelského práva. Tak např. nabyvatel čekatelského práva (tj. nový čekatel) při výhradě vlastnického práva nemůže zabránit zániku čekatelství v případě, kdy prodávající odstoupí od kupní smlouvy53 (např. pro nezaplacení kupní ceny původním čekatelem); k této situaci v podrobnostech srov. další text ohledně zániku čekatelské pozice (sub VII). Jinak je tomu v situaci, kdy se po převodu čekatelského práva smluvní základ změní natolik, že tím dojde k dotčení čekatelského práva. Dle německé judikatury je nepřípustné následné smluvní rozšíření výhrady vlastnictví.54 Sporná je oproti tomu otázka, zda tyto závěry dopadají i na následné zrušení smlouvy.55

 

2. Nabytí od neoprávněného

 

Tyto případy budeme demonstrovat na nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Dle panujícího mínění německé dogmatiky je možné nabytí čekatelského práva od neoprávněného analogicky dle § 932 a násl. BGB. Otázka je však obecně sporná.56

Nauka zde rozlišuje dvě skupiny případů: situace označované jako Ersterwerb (doslova „první nabytí“, resp. „prvotní“ či „primární“ nabytí) a Zweiterwerb (doslova „druhé nabytí“, resp. „druhotné“ či „sekundární“ nabytí).

Ersterwerb zahrnuje případy, kdy převodce jako nevlastník věci převede tuto věc na kupujícího s výhradou vlastnického práva (jde o nabytí čekatelství vlastnického práva od zdánlivého vlastníka věci). Podstata je tedy v tom, že převodce (jako neoprávněný) se zavazuje převést na nabyvatele plné vlastnické právo (nikoli pouze čekatelský nárok), ovšem s výhradou v podobě úplného zaplacení kupní ceny.

Zweiterwerb pak označuje situace, kdy se převodce vydává za oprávněného z čekatelství vlastnického práva, ačkoli mu toto právo nepřísluší; jde tedy o situace, kdy neoprávněný převádí na jiného jemu nepříslušící čekatelství (nikoli plné právo).

Případy primárního nabytí jsou v zásadě jednoduché. Uznává se, že pokud je možné nabytí plného vlastnického práva od neoprávněného, tím spíše musí být možné nabytí „menšího“ práva, které je svou podstatou stejné („podstatou stejné minus“), tj. „pouhého“ čekatelství vlastnického práva (samozřejmě při dodržení všech podmínek, které zákon vyžaduje pro nabytí plného práva od neoprávněného).

Příklad: Osoba P má v držbě jízdní kolo, není však jeho vlastníkem. Přesto uzavře kupní smlouvu na kolo s osobou K. Ve smlouvě je ujednáno, že K se stane vlastníkem až úplným zaplacením kupní ceny. Jedná-li K v dobré víře (a jsou-li splněny další předpoklady pro nabytí od neoprávněného), stane se K čekatelem vlastnického práva. V okamžiku úplného zaplacení kupní ceny se pak může stát vlastníkem kola.

Případy sekundárního nabytí jsou však mnohem spornější. Jde o řešení otázky, zda ten, kdo předstírá, že je oprávněným nikoli z plného (vlastnického) práva, nýbrž jen z čekatelství vlastnického práva (tedy z kvazivěcného práva), může toto – jemu nepříslušící – právo převést na jiného. V rámci skupiny sekundárního nabytí se mohou vyskytnout dvě situace. V první z nich čekatelské právo skutečně existuje, ovšem nepřísluší převodci (náleží tedy někomu jinému). Ve druhém případě však čekatelské právo vůbec neexistuje, avšak převodce tvrdí, že zde takové právo je a že přísluší právě jemu.

Pokud jde o případ, kdy čekatelství existuje, avšak náleží jinému než převodci, dle většinového mínění jsou analogicky aplikovatelná ustanovení o nabytí (plného práva) od neoprávněného.57 To znamená, že pokud bude nabyvatel v dobré víře, že zciziteli náleží čekatelské právo, stane se i on čekatelem. Důležité je, že čekatelské právo přejde na nabyvatele ve své skutečné kvalitě, tedy s tím obsahem a v tom rozsahu, jaký skutečně má; ne tedy v takovém stavu, jak jej popsal zcizitel ve smlouvě.

Příklad: P prodá psací stroj K s výhradou vlastnického práva a ten dá stroj do výpůjčky V. V stroj převede na X s tvrzením, že je on sám čekatelem vlastnického práva a z kupní ceny zbývá zaplatit 1000 Kč (ve skutečnosti však zbývá zaplatit 1500 Kč). Bude-li X v dobré víře, že V je čekatelem, přejde na něj čekatelské právo s tím, že k nabytí plného práva musí být zaplaceno 1500 Kč, nikoli tvrzených 1000 Kč. Důležité však je, že X se nestává stranou kupní smlouvy uzavřené mezi P a K. Povinnost zaplatit kupní cenu tíží i nadále pouze K.

Pokud ovšem jde o stav, kdy čekatelské právo neexistuje, není možné dle převažujícího mínění ani jeho dobrověrné nabytí.58

Příklad: Vlastník V dá psací stroj do výpůjčky D. D tvrdí X, že koupil stroj od V s výhradou vlastnictví a již mu splatil polovinu kupní ceny. Pokud D „převede“ na X čekatelské právo, nemůže X získat pozici čekatele. Ani dobrá víra nabyvatele zde nemůže konstituovat chybějící základ čekatelského oprávnění (konkrétně kupní smlouvu se sjednanou výhradou vlastnictví).

 

3. Dědění čekatelských práv

 

Čekatelská práva jsou jako určitý předstupeň práv i způsobilým objektem univerzální sukcese.

 

4. Petitorní ochrana a ochrana držby čekatelských práv

 

Pro petitorní ochranu čekatelského práva platí totéž, co pro ochranu plného práva samotného. Tedy např. při zásahu do pozice čekatele vlastnického práva může oprávněný uplatnit vindikační (resp. kvazivindikační) i negatorní (resp. kvazinegatorní) žalobu.

Příklad: Zloděj se zmocní věci, kterou má u sebe čekatel jako kupující s výhradou vlastnického práva. Čekatel má možnost použít kvazivindikační žalobu.

Je-li věc již ve faktické moci čekatele, připadá v úvahu i ochrana této fakticity (podle koncepce daného právního řádu např. rušené držby či detence).59 Mimořádně sporná je však otázka, zda čekatelská pozice dává v tomto případě oprávněnému právo na ochranu i proti samotnému vlastníkovi.60 Převažující je kladné mínění.61 Přitom nejde až tolik o případy, kdy je čekatelství založeno smlouvou mezi vlastníkem jako prodávajícím a čekatelem jako kupujícím. Tehdy má totiž čekatel právo domáhat se proti vlastníkovi zdržení se zásahů do jeho pozice z titulu porušení smluvní povinnosti (má právo k držbě na základě smlouvy s vlastníkem). Příkladem může být situace, kdy kupující v dobré víře koupí věc s výhradou vlastnictví a věc též nabude do své faktické moci (detence). Zdůrazněme, že odlišná je situace v případech, kdy čekatel faktickou moc dosud nevykonává (např. následný dědic při svěřenském nástupnictví).

Význam této otázky naopak vzrůstá tehdy, nabyl-li čekatel svoji pozici v dobré víře od neoprávněného (čekatelství bylo převedeno neoprávněným), avšak vlastníka vůči tomuto (následnému) čekateli neváže žádná obligační povinnost (není tedy smluvně zavázán zdržet se zásahů do pozice aktuálního čekatele). Tehdy se čekatel vůči vlastníkovi nemůže dovolávat plnění povinností ze smlouvy.

Část literatury odmítá absolutní ochranu tohoto faktického stavu, s ohledem na závislost čekatelského nároku na existenci obligačního základu. Opačný názor však zdůrazňuje podobnost čekatelského práva s věcným vlastnickým právem a přiznává čekateli absolutní ochranu faktické moci.62 Argumentuje se i tím, že nabytí čekatelského práva je pro sukcesora smysluplné jen tehdy, pokud spolu s nabytím této pozice získá i oprávnění s ní spojená, přičemž tato oprávnění budou mít i nadále účinky erga omnes.

 

5. Náhrada škody

 

Dle převažujícího mínění v německé dogmatice a judikatuře je čekatelství považováno za „jiné právo“ (sonstiges Recht) ve smyslu § 823 odst. 1 BGB. Dle názoru BGH tak např. při prodeji s výhradou vlastnického práva přísluší poškozenému (tj. kupujícímu) náhrada ve výši hodnoty věci, která je ponížená o doposud nesplacenou část kupní ceny, kterou kupující dluží prodávajícímu. Jako takové by toto právo získalo ochranu i v rámci § 2910 věty první ObčZ.

VII. Zánik čekatelství

Čekatelství může zaniknout v důsledku více různých faktorů. K zániku dojde předně tehdy, není-li již možné dokončit proces nabytí plného práva (splnit podmínky pro vznik plného práva).63 U výhrady vlastnického práva se uvádí mj. příklad, kdy kupující již nemůže zaplatit kupní cenu, neboť prodávající od smlouvy odstoupil.64 Tento závěr však vyžaduje upřesnění, neboť zde vzniká určitá zvláštní situace. Čekatel je sice v pozici subjektu, který jako jediný může dokončit proces nabytí vlastnického práva (zaplatit kupní cenu) a nikdo mu v tom nemůže zabránit. Pokud však tento proces nedokončí, čímž současně poruší svoji smluvní povinnost (zde povinnost zaplatit kupní cenu), může se tímto jeho jednáním (a teprve v tomto okamžiku) aktivovat právo druhé strany smlouvy zrušit existující právní poměr – zde v podobě odstoupení od smlouvy. Jde tedy o to, že pozice čekatele může být časově omezená a v důsledku porušení některé jeho povinnosti se může transformovat na „běžnou“, tj. nezajištěnou pozici.

Zajímavé je posouzení stejné situace v případech, kdy čekatelská pozice (kupujícího s výhradou vlastnického práva) již byla převedena na jiného. I nový nabyvatel je v pozici čekatele; to, zda se jeho čekatelské právo promění v plné právo, však zde paradoxně nezáleží na něm samém, nýbrž na dosavadním čekateli, který je jako jediný oprávněn dokončit proces uvedené přeměny (jen on je i nadále kupujícím a je tedy smluvně zavázán prodávajícímu jako dlužník). Vzniká otázka, zda při nesplnění povinnosti zaplatit kupní cenu může prodávající odstoupit od kupní smlouvy i s účinky pro nového čekatele. Při hodnocení této situace je v poměrech českého práva třeba zohlednit § 2005 odst. 1 ObčZ, dle něhož

„Odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.“

Na první pohled se proto zdá, že odstoupení od smlouvy (uzavřené mezi prodávajícím a kupujícím) nemůže mít na pozici aktuálního (nového) čekatele žádný vliv. Domníváme se však, že situaci je třeba posoudit odlišně, a to z následujícího důvodu.

Aktuální čekatel (který není stranou kupní smlouvy) má čekatelské právo. Tato zajištěná pozice je ovšem v právě řešené modelové situaci do značné míry závislá na chování třetí osoby (kupujícího). Na tom, zda kupující řádně, resp. včas zaplatí kupní cenu, závisí, zda bude čekatelské právo následně transformováno do podoby plného práva. Lze proto říci, že pozice čekatele je utvářena chováním jiné osoby (kupujícího), tedy že čekatel musí strpět účinky, které má na jeho čekatelskou pozici chování kupujícího. Tento závěr není v rozporu s vymezením čekatelských práv podaným výše; přeměna čekatelského práva v plné právo je i zde zcela v moci nabyvatele (kupujícího), jen se účinky jeho chování přičítají jinému, tj. čekateli (účinky chování kupujícího se projevují přímo u čekatele). Pojem „chování kupujícího“ je zde nutno chápat široce; jde tedy i o případ, kdy kupující musí v důsledku porušení své povinnosti zaplatit kupní cenu strpět následné odstoupení od smlouvy ze strany prodávajícího. V případě, kdy by prodávající odstoupil od smlouvy s kupujícím, nemůže se již čekateli přeměnit jeho čekatelská pozice na plné právo. Čekateli pak zůstane vůči kupujícímu (nikoli vůči prodávajícímu) pouze nárok na náhradu škody (§ 2913, popř. též § 2910 ObčZ), popř. nárok na smluvní sankce.

Právě uvedené situace je tedy třeba posuzovat odlišně od případů, kdy bylo na třetí osobu převedeno kupujícím již plné právo a následně došlo k odstoupení od převodní smlouvy mezi původním převodcem a nabyvatelem s účinky ex tunc. V tomto případě totiž třetí osoba nabyla plné právo, čímž její „závislost“ na pozici původního kupujícího zcela zanikla. Následné chování kupujícího proto nemůže mít na pozici nového nabyvatele zásadně žádný vliv; pro tyto případy se též může plně uplatnit norma § 2005 odst. 1 ObčZ.

VIII. Závěr

Tématem tohoto článku byl institut českému soukromému právu dnes prakticky neznámý, přesto však mající dlouhou historii a tradici (a to i domácí). Poukázali jsme na to, že konstrukce čekatelských práv není v Německu, Rakousku, ani v Polsku chápána zcela jednotně a že proti některým jejím dílčím aspektům zaznívá kritika. Přesto je však shoda na tom, že tento instrument má své racionální jádro a široký praktický význam. To, zda se čekatelství prosadí i v podmínkách naší právní teorie a judikatury, ukáže až budoucnost. V každém případě však tento institut představuje pro české právo výzvu; dogmatika i praxe by měly důkladně posoudit míru jeho využitelnosti. Jsou-li však základní východiska našeho soukromého práva obdobná, jako je tomu ve zmiňovaných příbuzných jurisdikcích, nevidíme žádný rozumný důvod, který by měl v domácích poměrech vést k zásadně odlišným řešením.

Upozorňujeme však, že tento článek je jen úvodem k diskusi o čekatelských právech v českém právu. Neřeší zdaleka všechny problémy; některé významné sice zmiňuje, avšak jiné nechává otevřené pro další diskusi (jde např. o otázku postižení čekatelských práv ze strany věřitelů čekatele – např. v exekučním či insolvenčním řízení).



Poznámky pod čarou:

Autoři působí na katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.

Text tohoto článku byl původně publikován jako příspěvek v knize Ronovská, K., Havel, B., Lavický, P. a kol. Pocta prof. Janu Hurdíkovi k 70. narozeninám. Základní otázky života, práva a vůbec…! 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2021, s. 215–239.

Srov. např. pojem „společné součásti věci“; k tomu viz Tégl, P., Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. III. § 419–654. 1. vyd. Praha: Leges, 2014, komentář k § 505, m. č. 49, 50.

Raiser, L. Dingliche Anwartschaften. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1961, s. 10.

Zitelmann, E. Internationales Privatrecht. Band II/1. Leipzig: Duncker & Humblot, 1898, s. 50. Nejde však o jistotu v podobě garance, že k nabytí práva skutečně dojde; tato míra jistoty je závislá na řadě dalších mimoprávních okolností (např. zda je kupující s výhradou vlastnictví dostatečně solventní). Srov. Raiser, L., op. cit. sub 2, s. 6, 7.

Zitelmann, E., op. cit. sub 3, s. 51.

Tuhr v., A. Der Allgemeine Teil des Deutschen Bürgerlichen Rechts. Sv. I. Leipzig: Duncker & Humblot, 1910, s. 180 a násl.

Tilsch, E. Občanské právo rakouské. Část všeobecná. 3. vyd. Praha: Všehrd, 1925, s. 178. Tyto pasáže jsou však obsaženy již v 1. vyd. Tilschovy učebnice z r. 1910.

Krčmář, J. Právo občanské II. Práva věcná. 3. vyd. Praha: Nákladem knihovny sborníku věd právních a státních, 1946, s. 101.

Tamtéž, s. 102; srov. též, s. 116, 117.

Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora z 12. 11. 1907, č. 13721, Gl.-U. n. ř., č. 3971.

Tilsch, E., op. cit. sub 6, s. 177.

Srov. též Arndts, C. L. Učební kniha pandekt. I.–III. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 96, pozn. č. 3 a 4; na s. 98 mluví doslova o „právu očekávaném“.

„Während der Schwebe der aufschiebenden Bedingung ist das beabsichtigte Rechtsverhältnis oder die sonstige rechtliche Wirkung noch nicht vorhanden, aber schon eine Anwartschaft, ein ‚bedingtes Recht‘ begründet, das bereits gewisse Wirkungen äußert.“ Mayr, R. Lehrbuch des bürgerlichen Rechtes. Erster Band. Reichenberg: Verlag von Gebrüder Stiepel, 1922, s. 228.

Nález ÚS z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02.

Weber, R. Sachenrecht I. Bewegliche Sachen. 3. vyd. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2013, s. 275, m. č. 2.

Raiser, L., op. cit. sub 2, s. 6, 7.

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 275, m. č. 1.

Viewegh, K., Werner, A. Sachenrecht. 6. vyd. München: Verlag Franz Vahlen, 2013, s. 361, m. č. 34.

Rozhodnutí BGH z 5. 1. 1955, IV ZR 154/54. Srov. též rozhodnutí BGH z 30. 5. 1958, V ZR 295/56, či z 25. 2. 1966, V ZR 129/63.

Köhler, H. BGB Allgemeiner Teil. 34. vyd. München: C. H. Beck, 2010, s. 235, m. č. 17.

Domníváme se, že numerus clausus věcných práv vylučuje jen to, aby si osoby mohly konstruovat věcná práva na základě své autonomie vůle, jako je tomu v případě nepojmenovaných obligačních smluv (§ 1746 odst. 2). To však nevylučuje, že existence takového (věcného) práva bude dovozena z právního řádu jeho dotvářením. Právě o takovou situaci by se mohlo jednat v případě čekatelských práv. Srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. IX. § 2894–3081. 1. vyd. Praha: Leges, 2018, komentář k § 2910, m. č. 80, 81.

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 275, m. č. 1 a násl.

Radwański, Z. Prawo cywilne – część ogólna. 8. vyd. Warszawa: C. H. Beck, 2005, s. 154, m. č. 358. Nejde tedy zřejmě o samostatné věcné právo, nýbrž o jeho určitou vývojovou fázi; princip numerus clausus proto není narušen. Pro německé prostředí k této záležitosti srov. např. Oechsler in Säcker, F. J., Rixecker, R., Oetker, H. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 6. Sachenrecht. 6. vyd. München: C. H. Beck, 2013, komentář k § 929, s. 946, m. č. 18.

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 276, m. č. 3: „Andere… gehen von einer bloß obligatorischen Berechtigung aus.

Tamtéž, s. 276, m. č. 3. Srov. též následující názor: „Nepředstavuje ale [čekatelské právo – pozn. aut.] limitované věcné právo (věcné právo k věci cizí), působící vůči každému, nýbrž velmi silné právo a předstupeň k plnému nabytí práva.“ („Es stellt jedoch kein gegen jedermann wirkendes dingliches Recht an einer fremden Sache dar, aber ein sehr starkes Recht und eine Vorstufe des Vollrechtserwerbs.“). Cit. dle https://de.wikipedia.org/. K dalším názorům srov. Viewegh, K., Werner, A., op. cit. sub 17, s. 363, m. č. 36.

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 276, m. č. 4.

Srov. např. Iro, G. Bürgerliches Recht. Band IV. Sachenrecht. 2. vyd. Wien-New York: Springer, 2002, m. č. 8/9; Koziol, H., Welser, R. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I. 11. vyd. Wien: Manz, 2000, s. 368 a násl.; Aicher in Rummel, P. (ed.) Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Band 1. 3. vyd. Wien: Manz, 2000, komentář k § 1063, m. č. 68 a násl. K diskusi v Rakousku podrobně Bydlinski in Klang, H., Gschnitzer, F. (eds.) Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Band 4/2. 2. vyd. Wien: Österreichische Staatsdruckerei, 1978, komentář k § 1063, s. 559 a násl.

Je sice pravda, že výraz ekspektatywa se v některých právních předpisech vyskytuje, avšak není definován, resp. explikován. Navíc je shoda v tom, že tento výraz není užíván v jednotném významu. K tomu srov. např. Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.) System Prawa Prywatnego. Tom 1. Prawo cywilne – część ogólna. 1. vyd. Warszawa: C. H. Beck, 2007, s. 742, m. č. 114. Jako příklad výslovného použití zkoumaného pojmu lze uvést čl. 19 odst. 1 zákona ze dne 15. 12. 2000, č. 4/2001 Dz. U., o spółdzielniach mieszkaniowych, kde se pracuje s konstrukcí čekatelství samostatného vlastnického práva k bytu (ekspektatywą odrębnej własności lokalu). Dle tohoto ustanovení je čekatelství převoditelné, přechází na dědice a podléhá exekuci.

Tak např. Ignaczewski, Piaskowska in Ignaczewski, J. (red.) Małżeńskie prawo majątkowe. Komentarz. 3. vyd. Warszawa: C. H. Beck, 2014, s. 42. Srov. též Sychowicz in Piasecki, K. (red.) Kodeks rodzinny i opiekuńczy. Komentarz. 5. vyd. Warszawa: Lexis Nexis, 2011, komentář k čl. 31, s. 211, m. č. 107 a násl.

Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 743, m. č. 116.

Gandor, K. Prawa podmiotowe tymczasowe (ekspektatywy). Wrocław-Warszawa-Kraków: Ossolineum, 1968, s. 87.

Gwiazdomorski, J. Recenzja monografii K. Gandora. Państwo i Prawo, 1969, č. 10, s. 667.

Radwański, Z., op. cit. sub 22, s. 103, m. č. 225.

Rudnicki, S. Ekspektatywa nabycia nieruchomości w świetle orzecznictwa sądowego. Rejent, 2003, č. 10, s. 183.

Tamtéž, s. 184.

Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 745, m. č. 120. Je ovšem zvláštní, že za čekatelskou pozici se uznává např. i pozice nascitura s ohledem na možnost nabytí pozůstalosti, za předpokladu, že se nasciturus narodí živý. Splnění poslední podmínky pro to, aby se nasciturus stal dědicem – tj. jeho narození, však evidentně není ve výlučné moci čekatele (resp. není v moci čekatele vůbec). Srov. Wolter, A., Ignatowicz, J., Stefaniuk, K. Prawo cywilne. Zarys części ogólnej. 2. vyd. Warszawa: Lexis Nexis, 2001, s. 146.

K tomu srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 1, komentář k § 548, s. 540, m. č. 3 a násl.

Viz např. rozhodnutí z 22. 6. 1999, K 5/99; stejně tak rozhodnutí z 23. 11. 1998, SK 7/98, a z 28. 4. 1999, K 3/99. Cit. dle Rudnicki, S., op. cit. sub 33, s. 184.

Rozhodnutí z 19. 12. 2002, K 33/02. Cit. dle Rudnicki, S., op. cit. sub 33, s. 184.

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 277, m. č. 9.

Rozhodnutí z 28. 10. 2003, P 3/03. Jde totiž o to, že pozice držitele může být v průběhu vydržecí doby kdykoli narušena v důsledku aktivity vlastníka (např. podáním vindikační či negatorní žaloby, avšak i učiněním jakýchkoli jiných mimosoudních kroků – např. prokázáním, že držitelův nabývací titul je neplatný, apod.).

Srov. např. Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 746, m. č. 121 (a další autoři tam cit.). Opačně však Rudnicki, S., op. cit. sub 33, s. 186, který i kvalifikovaného držitele uznává za čekatele.

K pojmu kreačního oprávnění srov. např. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 1, komentář k § 587, m. č. 21 a násl.; komentář k § 611, m. č. 6; úvodní výklad před § 589, m. č. 41.

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 277, 278, m. č. 10, zejm. poznámka tam uvedená.

Rudnicki, S., op. cit. sub 33, s. 186. Absentuje však jakákoli argumentace; autor pouze konstatuje, že chybí fundament pro vznik čekatelského nároku, o čemž však máme pochybnosti. Navíc není zřejmé, zda se tento závěr vztahuje na obě konstrukce zajišťovacího převodu, nebo jen na konstrukci fiduciárního převodu. Autor též odkazuje na shodné závěry uvedené in Bieranowski, A. Konstrukcja prawna przewłaszczenia nieruchomości na zabezpieczenie. Rejent, 2003, č. 7–8, s. 75.

Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 750, m. č. 127, která rovněž poukazuje na shodný názor in Gandor, K., op. cit. sub 30, s. 25 a násl., s. 47 a násl.

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 278, m. č. 12.

Tamtéž, s. 278, m. č. 13.

Byť je sporné, zda tento princip zůstal v ObčZ zachován. K tomu srov. např. Spáčil, J., Šešina, M. Nabývání dědictví a dědické žaloby v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2015, č. 2.

Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 745, m. č. 120. Shodně – s odkazem na judikaturu polského Nejvyššího soudu – Radwański, Z., op. cit. sub 22, s. 104, m. č. 226.

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 279, m. č. 14 a násl.; Viewegh, K., Werner, A., op. cit. sub 17, s. 364, m. č. 38.

K tomu srov. Rudnicki, S., op. cit. sub 33, s. 184; Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 749, m. č. 126. V polském právu se to týká např. předkupního práva, které je nepřevoditelné (čl. 602 § 1 polského KC).

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 279, m. č. 14; Viewegh, K., Werner, A., op. cit. sub 17, s. 369, m. č. 49.

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 280, m. č. 18.

Tamtéž, s. 280, m. č. 19.

Tamtéž. Srov. tam uváděné protichůdné názory.

Tamtéž, s. 280, m. č. 20 a násl.

Tamtéž, s. 282, m. č. 25.

Tamtéž, s. 282, m. č. 20 a násl.

Tamtéž, s. 285, m. č. 38, s. 287, m. č. 44; Viewegh, K., Werner, A., op. cit. sub 17, s. 364, m. č. 39. Zdůrazněme však, že německé pojetí držby je odlišné od koncepce obsažené v našem ObčZ.

Srov. k tomu § 986 BGB.

Viewegh, K., Werner, A., op. cit. sub 17, s. 364, m. č. 40.

Tamtéž, s. 364, m. č. 40.

Tamtéž, s. 373, m. č. 61.

Tamtéž. Autoři uvádějí i další situace – např. pokud se pohledávka prodávajícího na zaplacení kupní ceny promlčí a kupující (čekatel) odmítne kupní cenu zaplatit.

Poznámky pod čarou:
*

Autoři působí na katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.

Text tohoto článku byl původně publikován jako příspěvek v knize Ronovská, K., Havel, B., Lavický, P. a kol. Pocta prof. Janu Hurdíkovi k 70. narozeninám. Základní otázky života, práva a vůbec…! 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2021, s. 215–239.

1

Srov. např. pojem „společné součásti věci“; k tomu viz Tégl, P., Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. III. § 419–654. 1. vyd. Praha: Leges, 2014, komentář k § 505, m. č. 49, 50.

2

Raiser, L. Dingliche Anwartschaften. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1961, s. 10.

3

Zitelmann, E. Internationales Privatrecht. Band II/1. Leipzig: Duncker & Humblot, 1898, s. 50. Nejde však o jistotu v podobě garance, že k nabytí práva skutečně dojde; tato míra jistoty je závislá na řadě dalších mimoprávních okolností (např. zda je kupující s výhradou vlastnictví dostatečně solventní). Srov. Raiser, L., op. cit. sub 2, s. 6, 7.

4

Zitelmann, E., op. cit. sub 3, s. 51.

5

Tuhr v., A. Der Allgemeine Teil des Deutschen Bürgerlichen Rechts. Sv. I. Leipzig: Duncker & Humblot, 1910, s. 180 a násl.

6

Tilsch, E. Občanské právo rakouské. Část všeobecná. 3. vyd. Praha: Všehrd, 1925, s. 178. Tyto pasáže jsou však obsaženy již v 1. vyd. Tilschovy učebnice z r. 1910.

7

Krčmář, J. Právo občanské II. Práva věcná. 3. vyd. Praha: Nákladem knihovny sborníku věd právních a státních, 1946, s. 101.

8

Tamtéž, s. 102; srov. též, s. 116, 117.

9

Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora z 12. 11. 1907, č. 13721, Gl.-U. n. ř., č. 3971.

10

Tilsch, E., op. cit. sub 6, s. 177.

11

Srov. též Arndts, C. L. Učební kniha pandekt. I.–III. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 96, pozn. č. 3 a 4; na s. 98 mluví doslova o „právu očekávaném“.

12

„Während der Schwebe der aufschiebenden Bedingung ist das beabsichtigte Rechtsverhältnis oder die sonstige rechtliche Wirkung noch nicht vorhanden, aber schon eine Anwartschaft, ein ‚bedingtes Recht‘ begründet, das bereits gewisse Wirkungen äußert.“ Mayr, R. Lehrbuch des bürgerlichen Rechtes. Erster Band. Reichenberg: Verlag von Gebrüder Stiepel, 1922, s. 228.

13

Nález ÚS z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02.

14

Weber, R. Sachenrecht I. Bewegliche Sachen. 3. vyd. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2013, s. 275, m. č. 2.

15

Raiser, L., op. cit. sub 2, s. 6, 7.

16

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 275, m. č. 1.

17

Viewegh, K., Werner, A. Sachenrecht. 6. vyd. München: Verlag Franz Vahlen, 2013, s. 361, m. č. 34.

18

Rozhodnutí BGH z 5. 1. 1955, IV ZR 154/54. Srov. též rozhodnutí BGH z 30. 5. 1958, V ZR 295/56, či z 25. 2. 1966, V ZR 129/63.

19

Köhler, H. BGB Allgemeiner Teil. 34. vyd. München: C. H. Beck, 2010, s. 235, m. č. 17.

20

Domníváme se, že numerus clausus věcných práv vylučuje jen to, aby si osoby mohly konstruovat věcná práva na základě své autonomie vůle, jako je tomu v případě nepojmenovaných obligačních smluv (§ 1746 odst. 2). To však nevylučuje, že existence takového (věcného) práva bude dovozena z právního řádu jeho dotvářením. Právě o takovou situaci by se mohlo jednat v případě čekatelských práv. Srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. IX. § 2894–3081. 1. vyd. Praha: Leges, 2018, komentář k § 2910, m. č. 80, 81.

21

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 275, m. č. 1 a násl.

22

Radwański, Z. Prawo cywilne – część ogólna. 8. vyd. Warszawa: C. H. Beck, 2005, s. 154, m. č. 358. Nejde tedy zřejmě o samostatné věcné právo, nýbrž o jeho určitou vývojovou fázi; princip numerus clausus proto není narušen. Pro německé prostředí k této záležitosti srov. např. Oechsler in Säcker, F. J., Rixecker, R., Oetker, H. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 6. Sachenrecht. 6. vyd. München: C. H. Beck, 2013, komentář k § 929, s. 946, m. č. 18.

23

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 276, m. č. 3: „Andere… gehen von einer bloß obligatorischen Berechtigung aus.

24

Tamtéž, s. 276, m. č. 3. Srov. též následující názor: „Nepředstavuje ale [čekatelské právo – pozn. aut.] limitované věcné právo (věcné právo k věci cizí), působící vůči každému, nýbrž velmi silné právo a předstupeň k plnému nabytí práva.“ („Es stellt jedoch kein gegen jedermann wirkendes dingliches Recht an einer fremden Sache dar, aber ein sehr starkes Recht und eine Vorstufe des Vollrechtserwerbs.“). Cit. dle https://de.wikipedia.org/. K dalším názorům srov. Viewegh, K., Werner, A., op. cit. sub 17, s. 363, m. č. 36.

25

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 276, m. č. 4.

26

Srov. např. Iro, G. Bürgerliches Recht. Band IV. Sachenrecht. 2. vyd. Wien-New York: Springer, 2002, m. č. 8/9; Koziol, H., Welser, R. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I. 11. vyd. Wien: Manz, 2000, s. 368 a násl.; Aicher in Rummel, P. (ed.) Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Band 1. 3. vyd. Wien: Manz, 2000, komentář k § 1063, m. č. 68 a násl. K diskusi v Rakousku podrobně Bydlinski in Klang, H., Gschnitzer, F. (eds.) Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Band 4/2. 2. vyd. Wien: Österreichische Staatsdruckerei, 1978, komentář k § 1063, s. 559 a násl.

27

Je sice pravda, že výraz ekspektatywa se v některých právních předpisech vyskytuje, avšak není definován, resp. explikován. Navíc je shoda v tom, že tento výraz není užíván v jednotném významu. K tomu srov. např. Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.) System Prawa Prywatnego. Tom 1. Prawo cywilne – część ogólna. 1. vyd. Warszawa: C. H. Beck, 2007, s. 742, m. č. 114. Jako příklad výslovného použití zkoumaného pojmu lze uvést čl. 19 odst. 1 zákona ze dne 15. 12. 2000, č. 4/2001 Dz. U., o spółdzielniach mieszkaniowych, kde se pracuje s konstrukcí čekatelství samostatného vlastnického práva k bytu (ekspektatywą odrębnej własności lokalu). Dle tohoto ustanovení je čekatelství převoditelné, přechází na dědice a podléhá exekuci.

28

Tak např. Ignaczewski, Piaskowska in Ignaczewski, J. (red.) Małżeńskie prawo majątkowe. Komentarz. 3. vyd. Warszawa: C. H. Beck, 2014, s. 42. Srov. též Sychowicz in Piasecki, K. (red.) Kodeks rodzinny i opiekuńczy. Komentarz. 5. vyd. Warszawa: Lexis Nexis, 2011, komentář k čl. 31, s. 211, m. č. 107 a násl.

29

Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 743, m. č. 116.

30

Gandor, K. Prawa podmiotowe tymczasowe (ekspektatywy). Wrocław-Warszawa-Kraków: Ossolineum, 1968, s. 87.

31

Gwiazdomorski, J. Recenzja monografii K. Gandora. Państwo i Prawo, 1969, č. 10, s. 667.

32

Radwański, Z., op. cit. sub 22, s. 103, m. č. 225.

33

Rudnicki, S. Ekspektatywa nabycia nieruchomości w świetle orzecznictwa sądowego. Rejent, 2003, č. 10, s. 183.

34

Tamtéž, s. 184.

35

Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 745, m. č. 120. Je ovšem zvláštní, že za čekatelskou pozici se uznává např. i pozice nascitura s ohledem na možnost nabytí pozůstalosti, za předpokladu, že se nasciturus narodí živý. Splnění poslední podmínky pro to, aby se nasciturus stal dědicem – tj. jeho narození, však evidentně není ve výlučné moci čekatele (resp. není v moci čekatele vůbec). Srov. Wolter, A., Ignatowicz, J., Stefaniuk, K. Prawo cywilne. Zarys części ogólnej. 2. vyd. Warszawa: Lexis Nexis, 2001, s. 146.

36

K tomu srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 1, komentář k § 548, s. 540, m. č. 3 a násl.

37

Viz např. rozhodnutí z 22. 6. 1999, K 5/99; stejně tak rozhodnutí z 23. 11. 1998, SK 7/98, a z 28. 4. 1999, K 3/99. Cit. dle Rudnicki, S., op. cit. sub 33, s. 184.

38

Rozhodnutí z 19. 12. 2002, K 33/02. Cit. dle Rudnicki, S., op. cit. sub 33, s. 184.

39

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 277, m. č. 9.

40

Rozhodnutí z 28. 10. 2003, P 3/03. Jde totiž o to, že pozice držitele může být v průběhu vydržecí doby kdykoli narušena v důsledku aktivity vlastníka (např. podáním vindikační či negatorní žaloby, avšak i učiněním jakýchkoli jiných mimosoudních kroků – např. prokázáním, že držitelův nabývací titul je neplatný, apod.).

41

Srov. např. Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 746, m. č. 121 (a další autoři tam cit.). Opačně však Rudnicki, S., op. cit. sub 33, s. 186, který i kvalifikovaného držitele uznává za čekatele.

42

K pojmu kreačního oprávnění srov. např. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 1, komentář k § 587, m. č. 21 a násl.; komentář k § 611, m. č. 6; úvodní výklad před § 589, m. č. 41.

43

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 277, 278, m. č. 10, zejm. poznámka tam uvedená.

44

Rudnicki, S., op. cit. sub 33, s. 186. Absentuje však jakákoli argumentace; autor pouze konstatuje, že chybí fundament pro vznik čekatelského nároku, o čemž však máme pochybnosti. Navíc není zřejmé, zda se tento závěr vztahuje na obě konstrukce zajišťovacího převodu, nebo jen na konstrukci fiduciárního převodu. Autor též odkazuje na shodné závěry uvedené in Bieranowski, A. Konstrukcja prawna przewłaszczenia nieruchomości na zabezpieczenie. Rejent, 2003, č. 7–8, s. 75.

45

Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 750, m. č. 127, která rovněž poukazuje na shodný názor in Gandor, K., op. cit. sub 30, s. 25 a násl., s. 47 a násl.

46

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 278, m. č. 12.

47

Tamtéž, s. 278, m. č. 13.

48

Byť je sporné, zda tento princip zůstal v ObčZ zachován. K tomu srov. např. Spáčil, J., Šešina, M. Nabývání dědictví a dědické žaloby v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2015, č. 2.

49

Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 745, m. č. 120. Shodně – s odkazem na judikaturu polského Nejvyššího soudu – Radwański, Z., op. cit. sub 22, s. 104, m. č. 226.

50

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 279, m. č. 14 a násl.; Viewegh, K., Werner, A., op. cit. sub 17, s. 364, m. č. 38.

51

K tomu srov. Rudnicki, S., op. cit. sub 33, s. 184; Pyziak-Szafnicka in Radwański, Z. (ed.), op. cit. sub 27, s. 749, m. č. 126. V polském právu se to týká např. předkupního práva, které je nepřevoditelné (čl. 602 § 1 polského KC).

52

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 279, m. č. 14; Viewegh, K., Werner, A., op. cit. sub 17, s. 369, m. č. 49.

53

Weber, R., op. cit. sub 14, s. 280, m. č. 18.

54

Tamtéž, s. 280, m. č. 19.

55

Tamtéž. Srov. tam uváděné protichůdné názory.

56

Tamtéž, s. 280, m. č. 20 a násl.

57

Tamtéž, s. 282, m. č. 25.

58

Tamtéž, s. 282, m. č. 20 a násl.

59

Tamtéž, s. 285, m. č. 38, s. 287, m. č. 44; Viewegh, K., Werner, A., op. cit. sub 17, s. 364, m. č. 39. Zdůrazněme však, že německé pojetí držby je odlišné od koncepce obsažené v našem ObčZ.

60

Srov. k tomu § 986 BGB.

61

Viewegh, K., Werner, A., op. cit. sub 17, s. 364, m. č. 40.

62

Tamtéž, s. 364, m. č. 40.

63

Tamtéž, s. 373, m. č. 61.

64

Tamtéž. Autoři uvádějí i další situace – např. pokud se pohledávka prodávajícího na zaplacení kupní ceny promlčí a kupující (čekatel) odmítne kupní cenu zaplatit.