Tento článek shrnuje základní závěry judikatury správních soudů a zejména NSS k dělení a scelování pozemků podle § 82 StavZ. Přestože se jedná o postupy běžně využívané, odborné publikace se jim s výjimkou dílčích postřehů komentářové literatury příliš nevěnují.¹ A pokud ano, vycházejí z judikatury jen omezeně. To může být dáno skutečností, že některé podmínky pro dělení a scelování rozvíjí teprve podzákonná úprava. Druhým důvodem může být, že soudy zmiňují otázky dělení a scelování pozemků často jen okrajově, v souvislosti s pozemkovými úpravami, s rozhodnutím, kterým bylo zároveň povoleno umístění stavby,² nebo v rámci přezkumu územně plánovací dokumentace.³ Podle § 82 odst. 3 StavZ se totiž rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků nevyžaduje, pokud jsou podmínky pro dělení nebo scelení pozemků dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu.⁴ Hledání judikatury, která se vztahuje přímo k postupům podle § 82 StavZ, je proto relativně obtížné a časově náročné.

Rozhodnutí o povolení dělení nebo scelování pozemků se vydává jedině na žádost. I pro toto rozhodování stavebního úřadu tak platí, že předmět rozhodnutí tak nemůže být širší než předmět žádosti.⁵ Skutečnost, že žadatel podá například žádost o oddělení pozemku o určité výměře, která nevyhovuje ustanovení o zastavěnosti, není vadou, která by bránila v projednání žádosti, ani vadou, která by bránila v pokračování řízení.⁶ Z rozhodnutí o dělení pozemku musí zejména jasně vyplývat, jak má být pozemek rozdělen.⁷ Pokud není v rozhodnutí jednoznačně označeno příslušné katastrální území, nezpůsobuje to nezákonnost rozhodnutí, protože vyplývá z povahy věci, že nové hranice se nacházejí v katastrálním území, v němž se nacházejí dělené pozemky.⁸ Pokud za platnosti rozhodnutí podá žadatel novou žádost o odlišné dělení stejného pozemku, stavební úřad jí vyhoví, jen pokud žadatel současně projeví vůli od předchozího záměru upustit.⁹

Dělení nebo scelování pozemků nelze nepovolit z důvodů, které přesahují rozsah tohoto územního řízení a přímo s ním nesouvisejí,¹⁰ přičemž samotný stavební záměr není předmětem řízení o dělení pozemků a případné námitky směřující proti stavebnímu záměru náležejí až do případných řízení, jejichž předmětem bude jeho umístění či povolení, kde budou posouzeny na základě podkladů, které je v takovém řízení žadatel povinen předložit.¹¹

Žádost vždy směřuje k vydání rozhodnutí v územním řízení, případně ve zjednodušeném územním řízení, a pouze není-li třeba stanovit podmínky pro dělení nebo scelování pozemků, stavební úřad potvrdí tuto skutečnost sdělením, kterým současně schválí navrhovaný záměr. Stavebnímu úřadu je tím stanovena povinnost za splnění daných podmínek použít méně formalizovaný institut.¹² Toto sdělení stavebního úřadu podle § 82 odst. 3 StavZ posuzuje NSS v souladu s celkovou koncepcí StavZ, která klade důraz na využití zjednodušených postupů,¹³ jako tzv. jiný úkon podle části čtvrté SpŘ: Postup podle § 82 odst. 3 věty druhé StavZ je nutno odlišit od postupů vedoucích k vydání souhlasů podle StavZ. V obou případech je výsledkem úkon podle části čtvrté SpŘ, ale jsou-li splněny podmínky pro vydání daného souhlasu, správní řízení není vůbec zahájeno. Při řízení o dělení nebo scelování pozemků je zahájeno správní řízení o žádosti, ale této žádosti je za podmínek stanovených v § 82 odst. 3 větě druhé StavZ vyhověno sdělením podle části čtvrté SpŘ. Vydáním sdělení se ale správní řízení nekončí. Proto stavební úřad, který sdělením souhlasil se záměrem žadatele, musí následně vydat usnesení o zastavení řízení.¹⁴ Dokud řízení není zastaveno, běží lhůty pro vydání rozhodnutí podle § 71 SpŘ, resp. § 87 odst. 4 StavZ.¹⁵

Stavební úřad je povinen podle § 92 odst. 2 StavZ žádost o vydání územního rozhodnutí (takže i rozhodnutí o dělení a scelování pozemků) zamítnout, není-li záměr v souladu s požadavky uvedenými v § 90 StavZ․ Mezi tyto požadavky patří zejména soulad s vydanou územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s požadavky StavZ i složkových předpisů. Podle judikatury umožňují posoudit soulad s § 90 StavZ podrobnější požadavky prováděcích předpisů (OPVÚ a ÚŘ), které zároveň upravují proceduru dělení a scelování pozemků.¹⁶

OPVÚ stanoví obecné požadavky na využívání území při vymezování pozemků. Zejména se podle § 20 odst. 3 OPVÚ pozemek vždy vymezuje tak, aby svými vlastnostmi, zejména velikostí, polohou, plošným a prostorovým uspořádáním, umožňoval využití pro navrhovaný účel a byl dopravně napojen na veřejně přístupnou pozemní komunikaci. ÚŘ pak upravuje náležitosti žádosti o vydání rozhodnutí (§ 6 a příloha č. 4 ÚŘ) i samotného rozhodnutí (§ 12 ÚŘ). Žadatel tak musí mimo jiné popsat navrhované dělení s uvedením výměr nově vznikajících pozemků a uvést důvody pro dělení pozemku. K žádosti má být mimo jiné přiložena celková situace v měřítku katastrální mapy se zakreslením požadovaného dělení s vyznačením přístupu z veřejné komunikace ke všem pozemkům a údaje prokazující soulad dělení s platnou územně plánovací dokumentací. Rozhodnutí musí obsahovat vedle případných podmínek zejména určení nových hranic pozemků s vyznačením přístupu z veřejně přístupné pozemní komunikace ke každému pozemku.

Na vydání (kladného) rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků má žadatel při splnění zákonných podmínek nárok, nejedná se o rozhodnutí vydávané na základě absolutní volné úvahy správního orgánu. Zákon nestanoví důvody, z jakých lze rozdělení pozemku povolit, nestanoví speciální podmínky kromě obecných podmínek pro vydání jakéhokoliv územního rozhodnutí, nevylučuje vydání rozhodnutí tam, kde lze teoreticky řešit problém jinou právní cestou. Jen z hlediska zákonných podmínek je správní orgán oprávněn a povinen návrh zkoumat a z tohoto hlediska musí být také rozhodnutí odůvodněno.¹⁷

Podle § 82 odst. 2 StavZ je možné rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků vydat pouze na žádost podanou všemi vlastníky všech dotčených pozemků a staveb na nich, které jsou předmětem rozhodnutí.¹⁸ K tomu, aby žádost byla v tomto ohledu bez vad, není třeba, aby se k ní připojil vlastník pozemků sousedních. Nelze totiž vycházet pouze z izolovaného slovního spojení dotčené pozemky; je třeba k tomuto spojení nerozlučně přiřadit následující vedlejší větu přívlastkovou („které jsou předmětem rozhodnutí“). Žadatelem tedy není vlastník pozemků jakkoliv dotčených, ale pouze těch dotčených, které jsou předmětem rozhodnutí, tj. těch, které mají být děleny (resp. scelovány – proto je v § 82 odst. 2 StavZ užito slovo „pozemky“ v množném čísle).¹⁹ Za účelem uplatnění předkupního práva pro veřejně prospěšnou stavbu může být žadatelem rovněž oprávněná osoba (obec, kraj, stát).²⁰

Skutečnost, že vlastník sousedního pozemku není v postavení žadatele, zdaleka nevylučuje, že může být účastníkem řízení. Spadá totiž do obecného (a taxativního) vymezení účastníků územního řízení v § 85 StavZ. Sousední pozemky nejsou sice předmětem rozhodnutí, ale mohou být tímto rozhodnutím přímo dotčeny: Toto dotčení je dáno tím, že případné rozdělení předmětných pozemků ve vlastnictví státu by mohlo zkomplikovat přístup k pozemkům,²¹ a to nejen k těm mezujícím,²² zvláště pokud by vlastníci sousedních pozemků mohli tento přístup ztratit.²³

KS v Praze v rozsudku z 23. 6. 2021, č. j. 54 A 93/2019-79, doplnil, že citované závěry nelze zobecňovat tak, že by jakékoliv dělení či scelování pozemku, přes který vede přístup na pozemek sousední, vždy bez dalšího zakládalo účastenství vlastníka takového sousedního pozemku.²⁴ Účastníkem řízení tak nebude vlastník sousedního pozemku, pokud je z navrhované změny zjevné, že funkce přístupu nemůže být vydáním územního rozhodnutí narušena: I pokud by průběh cesty zajišťující přístup k nemovitostem žalobkyně přes dotčené pozemky byl odvislý od jejich katastrálního ohraničení, dospěl soud ve shodě s žalovaným k závěru, že to žádných podstatných změn nedoznalo. Ve skutečnosti došlo k pouze „narovnání“ těchto hranic.²⁵

Účastenství obce (a v případě, že je řízení vedeno jako navazující ve smyslu VlŽP, teoreticky i kraje²⁶) není vázáno na možnost dotčení obce na jejích věcných právech k nemovitostem, jak tomu je u většiny ostatních účastníků územního řízení. To platí i pro splnění podmínky aktivní žalobní legitimace.²⁷ Protože obec mimo jiné pečuje o všestranný rozvoj svého území a uspokojuje i potřeby bydlení či dopravy,²⁸ vychází se z toho, že zájmy obce jsou dotčeny již tím, že záměr má být uskutečněn na jejím území, a to i pokud jde o dělení nebo scelování pozemků. V rozsudku z 7. 9. 2016, č. j. 48 A 34/2014-71, k tomu KS v Praze uvedl: Ze žaloby je zřejmé, že žalobkyně hájí zájmy těch obyvatel, kteří musejí k přístupu ke svým nemovitým věcem užívat cestu na pozemku parc. č. x, tedy zájem na zajištění komunikačního spojení a dopravní obslužnosti všech staveb na území obce. Tento zájem přitom nepochybně patří do samostatné působnosti obce.²⁹

Okruh účastníků řízení není nijak závislý na tom, zda stavební úřad vydá rozhodnutí nebo zda využije zmíněný zjednodušující postup podle § 82 odst. 3 StavZ, jehož využití nemůže být na újmu osoby, která se cítí být účastníkem řízení, o toto postavení usiluje a uvádí věcné argumenty, proč jí postavení účastníka řízení přísluší a proč stavební úřad neměl vůbec právo postupu dle § 82 odst. 3 StavZ využít. Rozhodnutí stavebního úřadu o účastenství takové osoby nikterak nebrání vydání sdělení dle § 82 odst. 3 StavZ. Argumentace formou rozhodnutí (resp. nerozhodnutí), kterým bylo dělení pozemků materiálně vyřešeno, je tudíž lichá a na postavení určité osoby jakožto účastníka řízení nemůže mít vliv.³⁰

Žadatel musí v žádosti specifikovat důvod pro dělení nebo scelení pozemku. Nestačí však uvést obecný důvod (například budoucí samostatné užívání pozemků) bez další specifikace; stavební úřad nemůže bez dalšího dovozovat, že důvodem dělení je například majetkové vypořádání spoluvlastnictví. Zejména je nutné konkretizovat předpokládané budoucí užívání pozemku.³¹

Zákon neupravuje, z jakého důvodu je možné žádosti vyhovět. Uvedení důvodu v žádosti proto napomáhá posouzení souladu dělení nebo scelování s podmínkami podle § 90 StavZ. Logicky tak může obstát jakýkoliv důvod, který není s podmínkami podle § 90 StavZ v rozporu. Dělení a scelování pozemků každopádně není prostředkem k napravení chyb stavebníka nebo stavebního úřadu. Důvodem jeho povolení by tak nemělo být řešení situace, kdy například dojde k realizaci záměru na pozemcích, které nejsou v rozhodnutí o umístění stavby uvedené (ovšem po scelení by skutečné provedení odpovídalo povolení).³²

Vedle důvodu uvedeného žadatelem je možné zohlednit i skutečný cíl žádosti, který odpovídá okolnostem (zjištěnému stavu věci). Takový cíl může naznačovat snahu o faktickou změnu druhu pozemku a jeho stávajícího využití, která může být zejména v rozporu s požadavky územního plánu, a tím pádem i důvodem pro nevyhovění žádosti.

Dobrou ilustraci v tomto ohledu poskytují rozsudky NSS z 12. 8. 2004, č. j. A 4/2003-53, a MS v Praze z 29. 4. 2015, č. j. 9 A 21/2012-44. Oba soudy posuzovaly dělení pozemku, který byl zahradou k bytovému domu. Žádosti o dělení byly zamítnuty ze stejného důvodu, protože využití zeleně pro zahrádky k jednotlivým bytům nebylo podle stavebního úřadu v souladu s využitím stanoveným územním plánem a nebylo ani vhodné z hlediska urbanistického. Oba soudy však rozhodly věc odlišně.

NSS závěry správního orgánu nepotvrdil, protože návrh v dané věci spočíval pouze v rozdělení pozemkové parcely, aniž by se tím nějak měnilo její využití, a rozhodnutí pouze spekuluje s tím, že by došlo k jinému využití, a to dokonce k využití narušujícímu zájem na ochraně zeleně. (…) Žalovaný rozšířil důvody o argumentaci, že po rozdělení pozemku by docházelo k oplocování jednotlivých částí, zřizování různých drobných staveb a k nejednotnému uspořádání jednotlivých částí děleného pozemku. Žalovaný tedy rovněž nevychází ze zjištěných skutečností, ale ze spekulací, k čemu by mohlo rozdělení pozemku vést. Jistě nelze vyloučit takovou snahu vlastníků částí rozděleného pozemku, ovšem tomu lze v souladu se zákonem zabránit.³

MS v Praze se naopak ztotožnil se závěrem, že dělení zahrady bytových domů může být v rozporu s územním plánem. Zjištěné skutkové okolnosti, zejména již provedená realizace předzahrádek, totiž podle soudu naznačovaly, že cílem, jehož chtěli žadatelé rozdělením pozemku dosáhnout, byla i faktická změna druhu pozemku a jeho stávajícího využití: Z pozemku, jehož druh je v katastru nemovitostí označen jako „ostatní plocha“, se způsobem využití „zeleň“, přes který je zajištěn přístup do domu a který zároveň slouží pro výsadbu zeleně mezi stávající komunikací a bytovým domem, čímž pro všechny obyvatele činžovního domu plní funkci zkrášlující zeleně v zástavbě, hodlali vytvořit samostatné „privátní“ předzahrádky náležející pouze ke dvěma konkrétním bytům v domě a užívané výlučně obyvateli těchto bytů. Právě to bylo důvodem, proč stavební úřad v zamítavém rozhodnutí argumentoval rozporem žádosti s územním plánem, který shledal v tom, že samostatné zahrádky mohou být dle platného územního plánu umísťovány pouze do ploch s funkčním využitím PZO – zahrádky a zahrádkové osady, což však není případ dané lokality, která se nachází v území čistě obytném (OB) a všeobecně obytném (OV).³⁴

Soudy tak naznačují, že pokud není zřejmé, že dělení pozemku povede k využití území, které je v rozporu s územním plánem nebo urbanistickými hodnotami, je v zásadě třeba respektovat volnost vlastníků při nakládání se svým majetkem (v mezích zákona).³⁵ V praxi samozřejmě může nastat složitější situace, než jakou je posuzovaní otázky, zda dělení pozemku odpovídá klasickému pojetí urbanisticky hodnotné blokové činžovní zástavby v dané lokalitě. Například dělení pozemků v ploše pro hromadnou rekreaci, kde se nacházejí chaty, za účelem výstavby a prodeje dalších chat, může naznačovat fragmentaci území a příklon k individuální rekreaci. Ovšem podle citovaných závěrů patrně nelze bez dalšího takovému dělení zamezit, zejména pokud zůstávají zachovány podmínky pro hromadnou rekreaci (například sportoviště, budovy pro společné stravování apod.). Stavební úřad by neměl dovozovat, že není možné pozemek rozdělit, výhradně na základě domněnky, že menší pozemky bude například jednodušší prodat, protože i kdyby pozemek zůstal nerozdělen, nic nebrání (z občanskoprávního hlediska) tomu, aby jako celek byl prodán.³⁶ Neobstojí ani snaha stavebního úřadu zachovat situaci stejnou jako u jiných pozemků, pokud není výsledek relevantní z hlediska urbanistických důvodů.³⁷ Jasné a zásadní omezení pro dělení pozemků tak představují spíše konkrétní regulativy územně plánovací dokumentace (viz níže) nebo požadavky na ochranu zemědělské a lesní půdy nebo ochranu přírody (zejména mimo zastavěné území a zastavitelné plochy), které vyplývají ze složkových předpisů.³⁸

Při posuzování souladu záměru s vydanou územně plánovací dokumentací je třeba trvat i na konkrétních regulativech, které například v územním plánu specifikují minimální rozlohu pozemku.³⁹ Pokud by měly dělením vzniknout pozemky o menší rozloze, je namístě žádost zamítnout bez ohledu na důvod dělení, který žadatel uvádí. V rozsudku z 8. 3. 2017, č. j. 46 A 39/2015-52, však KS v Praze dospěl k závěru, že v zásadě není důvodu nevyhovět žádosti o dělení pozemku, jímž by vznikl pozemek o výměře menší, než požaduje územní plán (zde 800 m²), má-li být tento pozemek následně sloučen s pozemkem souseda (typicky odprodání části zahrady za účelem zvětšení rekreační plochy kolem stavby souseda) nebo jde-li o vymezení pozemku za účelem vybudování pozemní komunikace na něm (včetně případného převodu oddělené části pozemku do vlastnictví vlastníka pozemní komunikace). Byť by formálně vzato bylo dělení pozemku v těchto případech v rozporu s regulativem obsaženým v územním plánu, důvod, pro který by k navrhovanému dělení mělo dojít, opodstatňuje podle soudu učinění „výjimky“.⁴⁰

Rozpor s územně plánovací dokumentací může založit i takové dělení pozemku, které by mohlo znemožnit realizaci plánovaného záměru. Příkladem je rozdělení pozemku, přes který prochází koridor přeložky silnice I. třídy, na malé pozemky s přístupovou cestou, za účelem prodeje těchto pozemků: Jestliže by realizace předmětného záměru mohla ohrozit vybudování této veřejně prospěšné stavby, pak je zjevné, že předmětný záměr není souladný s cíli a úkoly územního plánování (…) přičemž je nanejvýše pravděpodobné, že žalobcův záměr směřuje k vytvoření pozemků pro zastavění rodinnými domy, případně objekty individuální rekreace.⁴¹ Podobným případem je dělení pozemků dotčených územním opatřením o stavební uzávěře.⁴²

Pokud obec nemá platný územní plán, může být důvodem pro zamítnutí žádosti i jen rozpor s ochranou nezastavěného území, která je jedním z cílů územního plánování, a to pokud je ze žádosti patrné, že dělení pozemků má proběhnout za účelem vymezení pozemků pro stavbu. Proces dělení pozemků nemůže ve vztahu k určitému území za užití § 188a StavZ fakticky nahradit proces přijímání územního plánu (a to navíc bez součinnosti s dotčenými orgány či veřejností).⁴³

Podle zmíněných prováděcích vyhlášek se pozemek vymezuje tak, aby byl dopravně napojen na veřejně přístupnou pozemní komunikaci, přičemž příslušné rozhodnutí vždy musí obsahovat vyznačení přístupu z takové komunikace.⁴⁴ Napojení pozemků musí být vymezené v žádosti a stavebnímu úřadu nepřísluší ho domýšlet.⁴⁵ Požadavek zajištění dopravního napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci se týká pozemků nově vytvořených dělením; není proto třeba řešit dopravní napojení pozemků sousedních, které nejsou předmětem rozhodnutí o dělení pozemků.⁴⁶

Podle judikatury z litery zákona jednoznačně vyplývá, že napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci musí být bezprostřední, protože smyslem předmětných ustanovení je zajištění vzniku pouze takových pozemků, které budou trvale přístupné. Vznikne-li pozemek bez možnosti přístupu na něj, není v možnostech jeho vlastníka řádně na něm hospodařit či jinak jej řádně užívat. Tato skutečnost je pak důvodem vzniku nezbytné cesty na takový pozemek, jež v sobě nutně nese i zjevné omezení vlastníka, přes jehož pozemek je tato cesta realizována. Je tudíž ve veřejném zájmu omezit vznik takových pozemků, které by se v budoucnu mohly stát nepřístupnými, a bylo by proto nutné zasahovat do vlastnického práva jiných vlastníků.⁴⁷ Judikatura připouští i připojení na komunikaci tzv. přes dům, například je-li zahrada přiléhající k obytnému domu přístupná pouze z tohoto domu a pozemek má sloužit jako klidová zóna pro obyvatele domu. Opačný výklad by byl přehnaně formalistický a odporující smyslu a účelu příslušných právních předpisů.⁴⁸

Připojení musí být trvalé, takže nepostačuje ani zřízení služebnosti (věcného břemene) užívání pozemku pro zajištění přístupu smlouvou o smlouvě budoucí, neboť služebnost nemá trvalý charakter.⁴⁹ Zároveň však postačuje připojení na pozemní komunikaci libovolné kategorie: To, že zákon výslovně neurčuje i druh pozemní komunikace, je předmětem zcela jiné právní otázky. Zákon skutečně nestanoví, o kterou kategorii pozemní komunikace ve smyslu § 2 odst. 2 PozKom se má jednat. Stanoví povinnost dopravního napojení na kteroukoli z kategorií pozemních komunikací.⁵⁰ Rozhodnutí silničního správního orgánu o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace však není pro účely rozhodnutí o dělení pozemků nezbytné, protože účelová pozemní komunikace vzniká ex lege naplněním zákonem vymezených pojmových znaků.⁵¹ Posouzení její existence je tak možné v rámci řízení o žádosti o dělení pozemků,⁵² přičemž rozhodující je faktický stav v lokalitě (nikoliv zápis v katastru nemovitostí).⁵³ Nemusí jít nutně o stavbu⁵⁴ (komunikace nemusí být ani součástí pozemku⁵⁵), ale musí jít o cestu, která je v terénu patrná a stálá.⁵⁶ Veřejně přístupnou účelovou komunikaci je nadto nezbytné posuzovat jako funkční celek (tj. od křižovatky ke křižovatce, od křižovatky po konec slepé cesty apod.).⁵⁷

Dělení a scelování pozemků se provádí rovněž v rámci pozemkových úprav podle PozÚpr.⁵⁸ Na rozdíl od postupu podle § 82 StavZ se pozemkové úpravy provádějí vždy ve veřejném zájmu⁵⁹ a slouží zejména k racionalizaci využívání půdy. Nemohou být využity například výlučně k naplňování vůle vlastníka pozemku spočívající ve snaze o naprostou změnu vlastnického uspořádání pozemků v areálu letiště oproti stavu před pozemkovými úpravami ve prospěch žalobce na úkor vlastníka převážné většiny pozemků v této oblasti.⁶⁰ Pokud řízení o pozemkových úpravách v minulosti předcházelo scelovací řízení, nepřísluší správnímu orgánu posuzovat, zda bylo toto původní scelovací řízení vedeno v souladu s právními předpisy. Podobně ani soud nemůže přezkoumávat zákonnost průběhu původního scelovacího řízení, které probíhalo podle zákona č. 47/1948 Sb., tedy ani to, zda do něj byly zahrnuty předmětné pozemky v souladu s tímto zákonem, či nikoli.⁶¹

Slučování pozemků je nutné odlišit od přípustného slučování parcel podle KatZ. Slučování parcel slouží tomu, aby vlastnické hranice původních pozemků pozemkového katastru byly v souladu se stavem parcel evidovaných v katastru. KatZ sice o slučování parcel zjednodušené evidence při jejich doplňování do katastrální mapy výslovně nehovoří, ostatně nehovoří o slučování parcel ani obecně, to upravuje teprve až KatV.⁶² Nicméně ze souvislostí citovaných ustanovení KatZ, a zejména pak jeho § 2 písm. a) a b), je nutno dovodit, že KatV představuje ve výše citovaných ustanoveních právně plně souladné provedení KatZ.⁶³ KatZ ani KatV přitom katastrálnímu úřadu neukládají, že tak může postupovat jen při výslovném souhlasu vlastníka dotčených pozemků, a proto katastrální úřad může parcely nejen sloučit, ale může tak učinit i bez souhlasu vlastníka.⁶⁴ Naopak, katastrální úřad je oprávněn sloučit parcely stejného vlastníka, shodného druhu pozemku a způsobu využití, u nichž nejsou evidovány různé údaje či upozornění o právech, neboť neexistuje žádný důvod pro jejich oddělenou evidenci.⁶⁵

V rámci obnovy katastrálního operátu pochopitelně není katastrální úřad oprávněn jakkoliv rozhodovat o existenci či rozsahu vlastnického či jiného práva k dotčené nemovitosti.⁶⁶ Sloučením parcel tak v zásadě nedochází k zásahu do vlastnických práv, a to ani do práv k dalším pozemkům odnětím přístupu po předmětném pozemku,⁶⁷ protože jde toliko o projev technické a evidenční činnosti.⁶⁸ Při přezkumu postupu katastrálního úřadu přihlížejí soudy i k tomu, zda je veden snahou zachovat číselnou řadu katastrálních parcel, a tudíž sjednotit parcelní čísla co možná nejpřehledněji.⁶⁹

Jak je patrné, rozhodnutím o dělení nebo scelování pozemků se sice fakticky mění pouze identifikace pozemků,⁷⁰ nicméně toto rozhodnutí blízce souvisí s dalším využitím území a musí respektovat obecné i konkrétní požadavky na využití území. Může tak vzbudit očekávání, že předvídané využití území bude skutečně možné – a v důsledku i povolené. NSS proto například v rozsudku z 6. 1. 2021, č. j. 4 As 226/2020-22, připustil, že sdělení městského úřadu mohlo v žalobkyni vzbudit očekávání, že její záměr bude stavebním úřadem schválen, neboť z jejich obsahu je patrné, že připouští parcelaci pozemků umožňující umístění domů (ať už 4, či 6) ve dvou řadách, tj. vznik druhé uliční čáry.

Takový závěr nelze jednoduše zobecňovat, protože využití území není v této fázi posuzováno v podrobnosti nutné pro umístění konkrétní stavby. Vedle toho může v mezidobí dojít ke změnám v území, které je potřeba zohlednit, i ke změnám požadavků pro povolení záměru.⁷¹ Legitimní očekávání povolení záměru navíc vůbec nemůže vzniknout, pokud bylo rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků vydáno v rozporu se zákonem. Platí totiž, že se žadatel nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi, i když nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem.⁷² Proto NSS ve stejné věci dodal: Zároveň však platí, že závazná stanoviska obsahují řadu skutečností svědčících ve prospěch závěru, že parcelace pozemků umožňující realizaci posuzovaného záměru žalobkyně byla provedena v rozporu se StavZ a územním plánem. V takovém případě by pak legitimní očekávání žalobkyně ve smyslu § 2 odst. 4 SpŘ porušeno nebylo, resp. by ani nevzniklo, neboť ani s poukazem na zásadu legitimního očekávání se nelze domáhat vydání rozhodnutí (stanoviska) správního orgánu, které by bylo v rozporu s právními předpisy. Podobně v rozsudku z 27. 9. 2017, č. j. 1 As 166/2016-38, NSS uvedl, že územní rozhodnutí o dělení pozemku za situace, kdy vzniká pozemek dopravně nenapojený na veřejně přístupnou pozemní komunikaci, je v rozporu se zákonem a takovou správní praxi je nežádoucí následovat.

Pokud je rozhodnutí o dělení či scelování pozemků předmětem přezkumného řízení, musí správní orgán v souladu s § 94 odst. 5 SpŘ šetřit práva nabytá v dobré víře. Ta však podle judikatury nejsou zvlášť silná a zpravidla nepřeváží nad veřejným zájmem na zákonnosti rozhodování: Souhlas s dělením pozemku neopravňuje jeho adresáta k žádnému způsobu užívání pozemku, využití pozemku se nemění, na což ostatně kladla důraz i sama stěžovatelka ve svých podáních. Stěžovatelka netvrdila, že by jí vznikla zrušením souhlasu jakákoliv majetková újma, resp. že by tím byl zmařen nějaký konkrétní záměr (způsob užití pozemku či výnos). Má-li tedy soud vážit na jedné straně význam veřejného zájmu na zákonnosti rozhodování veřejné správy a na druhé straně intenzitu zásahu do práv nabytých stěžovatelkou v dobré víře (resp. intenzitu dopadu zrušení souhlasu do sféry stěžovatelky, nejen právní, ale i ekonomické), neshledal, že by újma způsobená stěžovatelce zrušením souhlasu s dělením pozemku byla ve zjevném nepoměru k významu veřejného zájmu. Neznamená to, že by veřejný zájem na zákonnosti rozhodování, jenž byl vydáním nezákonného souhlasu porušen v důsledku nesprávného postupu správního orgánu prvního stupně, byl významnější než práva nabytá stěžovatelkou. Aplikace § 94 odst. 4 SpŘ je však podmíněna zjevným nepoměrem, přičemž takto vyhraněná nerovnováha vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto případu nenastala.⁷³

Jak je patrné, judikatura správních soudů – jakkoliv výrazně kazuistická – upřesňuje a rozvíjí na půdorysu prováděcích předpisů ke StavZ podmínky dělení nebo scelování pozemků, které jsou společné pro územní rozhodování. Dokonce naznačuje možnost využití odchylných postupů, se kterými zákon výslovně nepočítá. Lze předpokládat, že představené závěry bude možné z velké části využít i v budoucnu, protože nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) současnou úpravu dělení a scelování pozemků z velké části přebírá, a to i z prováděcích předpisů přímo do zákonného znění.⁷⁴