JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Brno^*

Novela OSŘ a EŘ č. 286/2021 Sb. ve čl. IV bodech 18 až 20 definuje bagatelní exekuce, které mají být zastaveny, jestliže si oprávněný jejich pokračování nevynutí složením zálohy na náklady exekuce. Pokud soudnímu exekutorovi vznikla povinnost zastavit takovou exekuci, vzniklo mu vůči státu právo na náhradu nákladů exekuce za úkony spojené se zastavením exekuce ve výši 30 % paušálních hotových výdajů podle § 13 odst. 1 ET plus případná DPH s tím, že „další náklady exekuce není možné povinnému uložit“. O povinnosti státu k náhradě nákladů exekuce na straně exekutora rozhoduje sám exekutor v usnesení o zastavení exekuce s tím, že náklady mu mají být vyplaceny prostřednictvím exekučního soudu (č. IV bod 22 zákona č. 286/2021 Sb.).

Ve výše uvedené souvislosti dochází k tomu, že někteří exekutoři při rozhodování o vlastních nákladech exekuce si přiznávají vyšší částku než 30 % z tarifního paušálu po případném zvýšení DPH․ Některé exekuční soudy, jimž bylo takové rozhodnutí doručeno, však nejsou srozuměny s takovým výkladem a podávají do výroku o povinnosti státu k náhradě nákladů exekuce odvolání. Vnucuje se otázka, jestli stát prostřednictvím exekučního soudu vůbec je osobou oprávněnou k podání takového odvolání.

Obecná logika věci nutí k závěru, že takové odvolání je přípustné, protože nelze dopustit, aby exekutor sám sobě mohl přiznat protiprávní plnění, aniž by subjekt, jenž má toto plnění vyplatit (i když je jím stát), neměl možnost se takovému údajně protiprávnímu rozhodnutí exekutora bránit. Právní logika však na první pohled vede k opačné myšlence, tedy že stát není osobou oprávněnou k podání odvolání, i když jde o jeho peníze. Stát totiž není účastníkem exekuce, a tedy ani osobou oprávněnou k podání opravného prostředku do rozhodnutí, jímž se exekuce končí (srov. § 36 EŘ, jenž definuje okruh účastníků exekuce). Také je pravda, že soudní praxe nedovozuje právo státu odvolat se do výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení ani tehdy, když nalézací soud došel k závěru, že státu nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení. Za takových okolností výrok o náhradě nákladů mezi státem a účastníky v rozsudku chybí s tím, že soud pouze v odůvodnění uvede, proč došel k závěru, že stát nemá mít právo na náhradu nákladů, jež nesl. Nemá totiž význam činit výslovný výrok, že stát nemá mít právo na náhradu nákladů řízení, když stát není účastníkem řízení, a nemůže si tedy ani vynutit výslovný výrok o povinnosti účastníka k náhradě nákladů státu.¹

Námi sledovaná situace je však odlišná tím, že o povinnosti státu k náhradě svých vlastních nákladů řízení podle čl. IV bodů 18 až 20 rozhoduje sám exekutor, a nikoliv stát prostřednictvím soudu. Soudní exekutor a exekuční soud přitom spolu nesplývají, zákon mezi nimi důsledně rozlišuje (srov. zejména § 52 odst. 2, § 55 odst. 1 EŘ). Dikce zákona, podle níž úkony exekutora se považují za úkony soudu (§ 28 EŘ), se prosazuje ve vztahu k účastnikům exekuce a k osobám zúčastněným na exekuci, jež nejsou nadány pravomocí k vedení exekuce. A to s výsledkem, že rozhodnutí a postup exekutora jsou i pro účely posouzení případné odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup postaveny naroveň rozhodnutí a postupu soudu. Ukládá-li tedy povinnost k náhradě nákladů státu přímo exekuční soud, jde o úsudek, jenž činí stát prostřednictvím svého orgánu sám nad sebou. Jestliže však rozhodnutí o povinnosti státu k náhradě nákladů řízení uskutečňuje soudní exekutor, jde o procesní subjekt, jenž je od státu odlišný. Proto nelze mechanicky převzít závěr, že stát nemá možnost se bránit uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení. Naopak je třeba se inspirovat rozhodovací praxí ÚS, podle níž exekutorovi nelze upřít právo ústavní stížnosti proti rozhodnutí exekučního soudu, jímž došlo ke změně rozhodnutí exekutora o povinnosti účastníků k náhradě nákladů exekuce vůči exekutorovi.² Závěr, že exekutor má právo brát se za své náklady exekuce, jestliže o nich pro exekutora nepříznivě rozhodl exekuční soud (třeba proto, že k námitkám některého z účastníků exekuční soud v neprospěch exekutora korigoval příkaz k úhradě nákladů exekuce), stojí na předpokladu, že soudní exekutor je procesním subjektem odlišným od exekučního soudu. Přiznáme-li takové právo soudnímu exekutorovi, nezbytně musíme akceptovat totéž oprávnění státu. Proto si myslím, že stát má prostřednictvím exekučního soudu právo podat odvolání od výroku, jímž soudní exekutor uložil státu povinnost k náhradě svých vlastních nákladů exekuce.

Právě uvedené lze zobecnit tak, že existuje-li rozdělená pravomoc různých procesních subjektů k vedení určitého civilního řízení a v rámci této pravomoci vznikne jednomu z nich oprávnění uložit druhému povinnost k ve své podstatě soukromoprávnímu plnění ve svůj prospěch (zde právo exekutora uložit státu, aby mu prostřednictvím exekučního soudu nahradil náklady exekuce), má subjekt, jemuž je tato povinnost ukládána, právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí o uložení takové povinnosti. V dílčí proceduře, v níž došlo k uložení takové povinnosti jednomu ze subjektů vedoucích řízení, totiž tento subjekt nevystupuje jako orgán vedoucí řízení, ale je postaven naroveň „obyčejným“ účastníkům.