Právo na soukromí (ani jeho aspekt v podobě nedotknutelnosti obydlí) samozřejmě není právem absolutním. V souladu s ústavním pořádkem ČR je možné jej ze strany veřejné moci omezit za podmínek, že zásah do tohoto práva bude činěn na základě zákona (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy a navazující čl. 4 Listiny), bude sledovat legitimní cíl a bude nezbytný v demokratické společnosti (tj. bude proporcionální). Ve vztahu k obydlí pak Listina pro tzv. jiné zásahy (čl. 12 odst. 3) – mezi které lze jistě podřadit i ohledání místa činu – obsahuje pouze určitý výčet legitimních cílů (limitační klauzuli), které dovolují omezit právo na nedotknutelnost obydlí, je-li to dovoleno zákonem a je-li to v demokratické společnosti nezbytné za účelem ochrany veřejných zájmů a statků vyjmenovaných v tomto ustanovení.
ESLP pak zásah do čl. 8 odst. 2 Úmluvy považuje za souladný s Úmluvou, pokud byl zákonný, dále pokud sledoval jeden z legitimních cílů, které jsou v čl. 8 Úmluvy vypočteny (tj. národní bezpečnost, veřejná bezpečnost, hospodářský blahobyt země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrana zdraví nebo morálky nebo ochrana práv a svobod jiných) a pokud byl nezbytný v demokratické společnosti.
1. Požadavek omezení základního práva na základě zákona
Podíváme-li se na ohledání místa činu optikou výše uvedených požadavků, jež jsou nezbytným předpokladem pro ústavně souladný zásah do základních práv adresátů tohoto úkonu, je problematická již první podmínka. Jak bylo předesláno v úvodu tohoto příspěvku, úkon ohledání místa činu je prováděn právě na základě obecného ustanovení § 113 TrŘ, aniž by však byl tímto ustanovením (případně jinde v zákoně) jakkoli blíže specifikován nebo byly stanoveny jeho předpoklady či limity. Taková právní úprava nijak nereflektuje skutečnost, že požadavek na zákonný podklad, kterým je omezováno základní právo, v sobě zahrnuje také požadavek na určitou kvalitu zákona, respektive kvalitu jeho konkrétního ustanovení. Jinými slovy, výhrada zákona ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy (rozvedená v čl. 4 odst. 2 Listiny) vyžaduje, aby norma upravující oprávnění orgánů veřejné moci i případná omezení práv osob dodržovala jednak potřebnou formu (síla zákona), ale i určité obsahové náležitosti. Tyto náležitosti představují požadavky kladené na zákon v materiálním právním státě a jsou jimi principy předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona. Dále lze doplnit principy dostupnosti zákona a jeho obecnosti (ve smyslu všeobecného působení – vztahu k neurčitému počtu případů a neurčitému počtu subjektů, nikoli ve smyslu nejednoznačnosti či vágnosti). Cílem těchto principů je právní jistota jednotlivce, aby byl schopen v souladu s právem racionálně plánovat své jednání, přizpůsobit se požadavkům zákona, případně se vyhnout nezaviněnému postihu za nedodržení zákona nebo se naopak mohl domoci ochrany svých práv před neoprávněnými zásahy. Jak také uvádí Husseini: „… jasná pravidla jsou smysluplným referenčním východiskem pro zkoumání toho, zda veřejná moc zasáhla do práv jedince ústavně konformním způsobem. Význam je zde tedy dán především pro soudní přezkum…“
Požadavek náležité formy zákona je ve vztahu k zásahům spadajícím pod porušení čl. 8 Úmluvy nutno v každém jednotlivém případě posuzovat také z pohledu podmínek kladených ESLP, který dovodil tzv. test kvality zákona skládající se ze tří požadavků: (1) dostupnost zákona (nebo též přístupnost), (2) předvídatelnost jeho účinků a (3) dostatečné záruky před jeho svévolnou aplikací, jakožto prevence zneužití moci. Dostupností má ESLP dle své judikatury na mysli publikaci v oficiální sbírce. Předvídatelnými účinky pak formulaci ustanovení zákona s dostatečnou přesností na to, aby dotčeným osobám umožnil předvídat (v míře určené okolnostmi případu) důsledky, které s sebou může nést určité jednání, a umožnil jim tak zároveň přizpůsobit svoje chování. Tyto důsledky dle ESLP nemuseji být předvídatelné s absolutní jistotou, neboť zkušenost ukazuje, že je to nedosažitelný požadavek. Aby smluvní státy naplnily tyto požadavky, musí též zajistit dostatečnou ochranu proti svévolné aplikaci zákona v případech, kde jim právo ponechává určitou diskreci, a dostatečně jasně definovat rozsah diskrece svěřené relevantním orgánům, včetně způsobu výkonu této diskreční pravomoci.
Z výše uvedeného je zřejmé, že zásah do základního práva na ochranu soukromí jednotlivce je možný pouze na základě zákonné úpravy, která musí odpovídat nárokům plynoucím z principu právního státu, a je tedy nezbytné klást na ni řadu požadavků co do její formy i obsahu. Nelze přehlédnout, že zákonný základ pro provádění úkonu ohledání místa činu (tj. § 113 TrŘ) nemůže výše shrnutým požadavkům dostát.
Co se týče naplnění požadavků výhrady zákona z pohledu českého ústavního pořádku, je zkoumané ustanovení neslučitelné s požadavkem právní jistoty, neboť ačkoli jej lze považovat za dostupné i obecné, zásah do práva na soukromí není v důsledku neurčitosti právní úpravy pro jednotlivce předvídatelný a dostatečné srozumitelný. Z dikce § 113 odst. 1 věty první TrŘ ve znění: „Ohledání se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení“, nelze seznat žádné formální předpoklady, které by ospravedlňovaly či vyvažovaly provedení úkonu ohledání (domnělého) místa činu v soukromých prostorách. Stejně tak nelze určit, které jednání ještě spadá pod úkon ohledání a které již nikoli (například zajišťování věcí apod.), když norma nedefinuje ani úkony, které se na místě činu zcela běžně v rámci ohledání provádějí. V ustanovení rovněž absentuje řešení pro situace, kdy osoby, jejichž právo na soukromí má být takovým ohledáním dotčeno, odmítnou tento úkon strpět (což lze předpokládat zejména je-li ohledáván prostor spadající pod pojem obydlí).
Vágnost ustanovení připouští i NSZ ve svém výkladovém stanovisku poř. č. 1/2008, když uvádí, že: „Základní problém tedy tkví v nedostatečné zákonné úpravě institutu ohledání místa činu, či přesněji řečeno, v chybějícím vymezení pravidel, za nichž lze tento úkon provést i proti vůli oprávněných osob, má-li být zasahováno (v určité intenzitě, podle povahy prováděného úkonu vyplývajícího z účelu, k němuž má ve výsledku vést, i charakteru místa, a tedy stupně ochrany práva na soukromí, které mu Ústava přiznává) do jejich ústavně garantovaného práva na ochranu soukromí… Zmiňované ustanovení žádné hranice pro zásah do soukromí neobsahuje, protože neobsahuje žádná pravidla pro takový postup, nelze je proto nalézat – ani naznačenou cestou – v samotném § 113 TrŘ, byť s pomocí výkladu. Ten by už nebyl ani analogií, ale vytvářením pravidel mimo existující zákonnou úpravu.“ Státní zastupitelství je přitom jedním z orgánů činných v trestním řízení, který § 113 TrŘ běžně aplikuje. Považuje-li jej tedy i tento orgán za nedostatečný, tím spíše nelze hovořit o dostatečné předvídatelnosti pro konkrétní adresáty, kteří tak nemohou předvídat důsledky úkonu ohledání místa činu v rámci jejich soukromé sféry.
Limity ohledání jsou ve značné míře dotvářeny judikaturou (jak bude blíže rozvedeno níže). Oproti výše uvedenému lze tedy namítnout, že absence pravidel pro výkon předmětného úkonu v rámci zákona je nahrazena rozhodovací činností soudů. K této otázce se nicméně vyjádřil ÚS v nálezu Pl. ÚS 24/11 tak, že výhradu zákona nelze považovat za splněnou ani v případě, kdy jsou meze základních práv a svobod v zákoně formulovány tak široce a neurčitě, že rozhodování o nich přenechávají v každém jednotlivém případě jinému orgánu veřejné moci – soudu. Ke stanovení takových mezí je oprávněn jen zákonodárce, nikoli rozhodovací praxe soudů. Citovaným nálezem byl zrušen toho času účinný § 88a TrŘ, přičemž ÚS k uvedenému postupu uvedl, že: „Takovýto postup soudů by neodpovídal ani čl. 4 odst. 2 Listiny, podle něhož lze meze základních práv a svobod stanovit pouze zákonem, neboť jen zákonodárce je ústavně legitimován k tomu, aby na základě svého uvážení za respektování principu proporcionality přiznal stanovením určité povinnosti přednost ústavním pořádkem aprobovanému veřejnému zájmu před základním právem v typově vymezeném právním vztahu.“ Klíčovým nedostatkem pro zrušení napadeného ustanovení byla rovněž právě jeho neurčitost, zasahující do právní jistoty jednotlivců.
V intencích výše uvedeného lze uzavřít, že § 113 TrŘ by neprošel ani testem kvality zákona prováděným ESLP. Byl sice publikován v oficiální sbírce, tedy jej lze považovat za dostupný, nicméně nelze jej považovat za předvídatelný, tedy formulovaný s dostatečnou přesností, aby umožnil jednotlivci regulovat své jednání. Nadto nutno zmínit také fakt, že i kdyby znění zkoumaného ustanovení splnilo první dvě podmínky testu kvality zákona prováděného ESLP i podmínku zákonnosti v rámci českých ústavněprávních standardů, stále by muselo (v souladu s požadavkem tzv. vyššího standardu ochrany) naplnit třetí požadavek, který je při posuzování kvality zákona navíc kladen ze strany ESLP. To znamená zajistit dostatečnou ochranu proti svévolnosti příslušných orgánů a také jednoznačně a zřetelně určit rozsah jejich diskrece, včetně způsobu, kterým ji budou vykonávat. Nelze proto nezmínit judikaturu ESLP, která věnuje pozornost naplnění právě tohoto požadavku.
Ve věci Solska a Rybicka proti Polsku (2018) se ESLP zabýval souladností provedeného zásahu s čl. 8 Úmluvy, přičemž jádrem rozsudku se stal první bod testu, tj. legalita (zákonnost) zásahu a v jeho rámci pak právě třetí bod tzv. testu kvality zákona, tj. zajištění dostatečné záruky před svévolnou aplikací. Předmětem řízení bylo nařízení exhumace těl manželů stěžovatelek, přičemž stěžovatelky tvrdily, že jelikož polský trestní řád neumožňuje žádný mechanismus přezkumu takového rozhodnutí učiněného státním zástupcem, je zásah do jejich práv nezákonný, neboť ačkoli má základ v trestním řádu, k naplnění požadavku legality musí zákon naplnit také určité kvalitativní požadavky. K absenci možnosti domáhat se přezkumu takového rozhodnutí stěžovatelky poukázaly zejména na to, že trestní řád připouštěl odvolání k soudu proti některým rozhodnutím vydaným stáním zástupcem v průběhu vyšetřování (zejména rozhodnutí nařizujících prohledání, odposlech, nahrávání telefonních konverzací), a bylo by podle nich tedy těžké odůvodnit, proč tyto typy rozhodnutí státního zástupce mohou být napraveny v soudním přezkumu, zatímco pravomoc nařídit exhumaci musí být zcela svévolná.
Dle závěrů ESLP aplikované vnitrostátní právo opravdu neposkytuje záruky proti svévolnosti, když nenabízí mechanismus na přezkum proporcionality omezení práv osob dotčených rozhodnutím státního zástupce podle čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelky tak byly zbaveny, byť minimálního, stupně ochrany v rámci práva na ochranu soukromého a rodinného života. Vzhledem k tomu, že „kvalita“ zákonných pravidel byla ve zkoumaném případě nedostatečná, ESLP ani nepřistoupil k přezkumu souladu dalších pravidel s čl. 8 Úmluvy (tj. existenci legitimního cíle a nezbytnosti zásahu).
Jak správně poznamenal časopis Výběr rozhodnutí ESLP pro justiční praxi, právě představené rozhodnutí vyvolává otázky také v rámci českého právního prostředí a stojí za zamyšlení, co tento judikát znamená pro český trestní řád. Závěry tohoto rozhodnutí (a jemu podobných) mohou být významné také pro aktuální praxi provádění úkonu ohledání místa činu v ČR, respektive pro úvahy nad jeho změnou. Ani proti ohledání místa činu totiž není přípustný žádný opravný prostředek (jak bude blíže rozvedeno níže). Dlužno říci, že ohledání je navíc ještě ve slabším postavení než úkon exhumace mrtvoly, který je alespoň formálně nařizován státním zástupcem nebo předsedou senátu. Narušení soukromí skrze úkon ohledání místa činu v soukromých prostorách by tedy s nejvyšší pravděpodobností ve světle výše citovaného rozhodnutí znamenalo porušení čl. 8 Úmluvy.
2. Legitimní cíl a nezbytnost v demokratické společnosti
Z předchozího textu lze dovodit závěr, že úkonu ohledání místa činu schází kvalitní zákonná garance, a neprošel by tak nejspíš ani prvním bodem testu pro legitimní omezení práva na soukromí. Bylo by však na škodu přesto nezmínit také argumenty na obranu úkonu ohledání místa činu (zejména jeho legitimní cíl a nezbytnost v demokratické společnosti).
Legitimní cíl, kterým je zájem na ochraně společnosti před trestnými činy a tím, aby takové činy byly zjištěny a náležitě potrestány, není nutné nijak zpochybňovat ani snižovat jeho význam. Listina obsahuje konkrétní výčet legitimních cílů, které jsou ospravedlněním pro tzv. jiný zásah do nedotknutelnosti obydlí (čl. 12 odst. 3 Listiny), Úmluva pak tento konkrétní výčet obsahuje pro možnost do zásahu práva na soukromí obecně (viz výše). V každém jednotlivém případě tedy narušení soukromých prostor (i těch, které nejsou obydlím) musí v rámci tzv. vyššího standardu ochrany sledovat minimálně legitimní cíle vyžadované Úmluvou. V případě obydlí se pak cíl musí vejít rovněž do množiny cílů sledovaných Listinou. Ohledání místa činu nebude mít potíž obstát ani co do cílů Úmluvy, ani co do cílů vyžadovaných Listinou v rámci obydlí, protože výše uvedený obecný cíl na plnění účelu trestního řízení je podřaditelný pod ochranu práv a svobod jiných, ale také národní a veřejnou bezpečnost.
Není těžké dovodit ani nezbytnost zásahu v podobě ohledání místa činu, neboť výše uvedené cíle jsou schopny jistě vyvážit rozpor s kolidujícím zájmem (ochranou soukromí). To je dáno významem ohledání a jeho nezastupitelnou úlohou, která je velmi specifická. Již v úvodu tohoto článku bylo předesláno, že význam ohledání místa činu je nesporný. Kriminalistika se shoduje, že na kvalitě provedeného ohledání v mnohých případech závisí úspěch celého dalšího postupu v trestním řízení. Dle teorie lze úkonem ohledání místa činu získat až 60 % informací o spáchaném trestném činu. Je tak do očí bijící, že jde o prostředek, který je vhodným a způsobilým nástrojem k ochraně cílů a zájmů, které se mohou dostat do kolize s právem na soukromí jednotlivce. Lze si obtížně představit, že by zkoumaný úkon v trestním procesu neexistoval, neboť je prostředkem velmi specifickým, a zejména svou vlastností rychle reagovat na nastalou situaci i prostředkem potřebným (jeho nahrazení jinými existujícími instituty – například domovní prohlídkou – je spjato s problémy, které budou nastíněny dále).
Institut jako takový je proto zcela proporcionální k naplnění cílů trestního řízení, proto je jeho nedokonalé právní zakotvení významným nedostatkem, který tomuto jinak vhodnému nástroji ubírá na efektivitě (mimo jiné v podobě procesně složitějšího nařizování domovních prohlídek, nesouhlasí-li s ohledáním dotčená osoba). Lze se důvodně domnívat, že nepostrádal-li by zkoumaný úkon kvalitní zákonnou úpravu, další podmínky nutné pro legitimní zásah do práva na soukromí (i nedotknutelnosti obydlí) by jistě splnil, a to jak z pohledu českého ústavního pořádku, tak v rámci požadavků Úmluvy.
3. Možnosti přezkumu
Pomineme-li pro tuto chvíli samotnou nejasnost zkoumaného ustanovení a absenci pravidel pro výkon ohledání místa činu, výše nastolená otázka, zda by provedení ohledání místa činu mělo být spojeno s možností soudního přezkumu ze strany dotčených osob, je ihned další v pořadí, a to i kdyby nebyla předmětem testu kvality zákona ESLP. Ve světle judikatury ESLP také ÚS (v souladu s nutností aplikovat vedle standardů českého ústavního pořádku také standardy zakotvené Úmluvou) opakovaně judikoval, že zásahy do práva na soukromí se nemohou dít mimo preventivní či následnou (bezprostřední) soudní kontrolu.
Problém, který představuje nepřítomnost soudního přezkumu v rámci úkonů, které představují zásah do soukromí, byl ze strany ÚS také naznačen již v souvislosti se zrušením kompetence policejního orgánu a státního zástupce nařídit prohlídku jiných prostor a pozemků: „Požadavek je o to naléhavější za situace, že náš trestní řád neumožňuje ani následnou kontrolu nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do základního práva na soukromý život, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední soudní kontrolu.“ Zde se jednalo o zakotvení soudní kontroly předběžné, a jak bylo nastíněno výše, ÚS tímto rozhodnutím zavedl shodný formální postup pro nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků jako pro prohlídky domovní.
Pokud jde o předběžnou kontrolu ohledání místa činu, tu zákonodárce nezakotvil. U tohoto úkonu se ostatně předběžná kontrola ani nejeví jako vhodná, a to už z hlediska samotné povahy ohledání místa činu, které je zpravidla úkonem neodkladným (pro možnou ztrátu důkazní hodnoty způsobenou během času) a neopakovatelným (kdy jinými instituty lze později místo činu pouze napodobit). Předběžné soudní povolení by tak vzhledem k určité časové prodlevě způsobené jednak nutností podání návrhu k soudu a samotným soudním přezkumem (včetně vypracování rozhodnutí) mohlo být příčinou ztráty některých informací (stop) důležitých pro naplnění cílů trestního řízení, což jistě není žádoucí. Naopak je třeba tento negativní jev eliminovat na objektivně únosnou míru tím, že ohledání bude provedeno v co nejkratší době po vzniku události.
Co se týče kontroly následné, bezprostřední kontrola neexistuje formálně žádná, což je dáno především tím, že rozhodnutí o provedení tohoto úkonu nemá povahu rozhodnutí, proti kterému by bylo možné podat stížnost. Tuto povahu samozřejmě nemají ani příkazy k prohlídkám, zde nicméně zákonodárce zakotvil právě zmíněnou soudní kontrolu předběžnou, stejně jako například u úkonu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a některých dalších institutů zasahujících do práva na soukromí.
Možnou procesní obranou proti nezákonnému provedení úkonu ohledání je bezpochyby možnost uplatnit obecné námitky proti způsobu provádění úkonů (a to jak v přípravném řízení, tak při hlavním líčení či veřejném zasedání). Zákonnost důkazu by ostatně měl bez dalšího posuzovat soud (ale i další OČTŘ) v rámci hodnocení důkazů. Otázkou je, do jaké míry lze napadat případnou nezákonnost úkonu, jehož rozsah není zákonem nijak vymezen, respektive je pouze určeno, že se provede v případě nutnosti objasnit některé skutečnosti přímým pozorováním (tj. smyslovým vnímáním). Je jistě složité namítat překročení zákonného zmocnění, které je postaveno takto obecně a neurčitě. Nedostatkem přezkoumávání důkazu až před soudem, který rozhoduje ve věci samé, je pak skutečnost, že trestní řízení nemusí ani do soudního stadia dojít (ačkoli do práv a svobod jednotlivců již bylo zasaženo například v rámci provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu). Spíše okrajovou možností je pak řešení situace prostřednictvím podání stížnosti pro porušení zákona, neboť tato je nenároková.
Proti nezákonnému provedení úkonů, při nichž byla zasažena základní práva, lze také samozřejmě podat ústavní stížnost (která se tak stává jediným možným řízením o přezkumu potenciálně nezákonného úkonu). Ovšem jak poznamenal ÚS v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, následná forma kontroly v podobě podání ústavní stížnosti není dostatečným vyvážením zásahu do práva na soukromý život, neboť nesplňuje podmínku bezprostřednosti (předběžné či následné) soudní kontroly. ÚS odkázal na rozhodnutí ESLP ve věci Camenzind proti Švýcarsku, kde ESLP konstatoval porušení čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy přesto, že stěžovatel měl k dispozici procesní prostředek, jímž se obracel na Federální soud. Ten ale v důsledku zastávané doktríny „trvajícího zásahu“ jeho podání odmítl. ESLP proto shledal tento existující procesní prostředek za neefektivní. Judikatura českého ÚS rovněž zčásti sdílí doktrínu „trvajícího zásahu“ a nadto ÚS trvale judikuje, že jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity, což znamená, že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci. ÚS tedy uzavřel, že podání ústavní stížnosti přímo proti nařízení prohlídky jiných prostor (o kterou se v této věci jednalo) se jeví rovněž jako neefektivní, a dodal, že navíc jistě není žádoucí, aby ÚS v obdobných věcech posuzoval (přezkoumával) přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by tak zasahovat do kompetence obecných soudů, shromažďovat a hodnotit důkazy, a v důsledku tak nepřímo předurčovat výsledek trestního řízení.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že ačkoli určité možnosti přezkumu zkoumaného úkonu současná právní úprava nabízí, nelze hovořit o bezprostřední soudní kontrole, která by byla žádoucí vzhledem k požadavkům na legalitu ze strany ESLP i ÚS. Na tomto místě lze také učinit dílčí závěr, že vhodným mechanismem by byla možnost následného soudního přezkumu, neboť předběžná soudní kontrola by byla v rozporu s jedním ze základních požadavků na provedení úkonu ohledání místa činu, kterým je rychlost. Stopy nacházející se na místě činu zpravidla v důsledku běhu času podléhají velmi rychlým změnám, které významně negativně ovlivňují jejich důkazní hodnotu. Platí však, že v první řadě je potřeba jasně a určitě vymezit zkoumaný úkon přímo v zákoně. V opačném případě by mohl narážet na zmíněné potíže s přezkoumatelností (například v otázce možnosti donucení dotčených osob ke strpění úkonu ohledání místa činu apod.).