Čekejte, prosím...
A A A

Hledaný výraz nenalezen

Hledaný § nenalezen

[Trestněprávní revue 3/2022, s. 160]
Ohledání místa činu v kontradikci s právem na ochranu soukromí

ELIŠKA MAREŠOVÁ, Olomouc*

I. Úvodem

Institut ohledání obecně je jako samostatný procesní úkon zakotven v § 113 TrŘ.1 Podle předmětu ohledání rozlišuje trestněprávní teorie dvě základní kategorie, a to ohledání fyzických osob2 a věcí (srov. § 112 TrŘ).3 Cílem předkládaného textu je analýza výhradně problematiky ohledání místa činu, které je teorií zpravidla považováno za zvláštní případ ohledání věci.4 Lze se nicméně setkat také s přístupem, který místo považuje za třetí základní kategorii předmětu ohledání vedle zmíněných lidí a věcí.5 Právě ohledání místa činu je nejčastějším případem ohledání místa (tj. určitých prostor) a ohledání vůbec.6 Je také na rozdíl od jiných „druhů“ ohledání místa explicitně zmíněno v trestním řádu [konkrétně v § 158 odst. 3 písm. d), v jehož rámci zákonodárce příkladmo vymezuje úkony, které je policejní orgán oprávněn provádět již v rámci prověřování].

Ohledání obecně je důkazním prostředkem umožňujícím orgánům činným v trestním řízení („OČTŘ“) opatřit si přímý poznatek o skutečnosti vlastním smyslovým vnímáním.7 Účelem konkrétně ohledání místa činu je pak získat přímým pozorováním věrný obraz o situaci a okolnostech, za kterých byl (potenciální) trestný čin spáchán, zjistit a zajistit stopy trestného činu i pachatele.8 Uskutečňuje se především zkoumáním a dokumentováním stavu takového místa. Vzhledem k množství potenciálně ukrytých informací je význam tohoto důkazního prostředku nesporný a zaujímá mezi ostatními druhy ohledání i procesními úkony obecně významné místo. Jeho zákonné provedení je pak více než žádoucí vzhledem k nemožnosti jeho opakování.

S ohledem na význam ohledání místa činu byl rozsah příspěvku omezen pouze na tento konkrétní objekt ohledání, nicméně je zřejmé, že ohledání jiných prostor (tj. míst, která nejsou místem činu)9 bude vycházet ze stejných zásad. Závěry učiněné v rámci následujícího textu proto budou použitelné i pro tyto další případy ohledání trestněprávně relevantních míst.

Jak bylo naznačeno, procesní úkon ohledání místa činu se plně řídí § 113 TrŘ. Obsah této normy rozdělené do dvou odstavců lze označit za poměrně strohý a obecný, což na první pohled může být nápomocno širokému uplatnění ustanovení. Aplikační problémy nastávají v případech, kdy je na jejím základě nutno (mnohdy významně) zasáhnout do ústavním pořádkem garantovaných práv a svobod jednotlivců, kde je obecnost normy bezpochyby spíše na škodu, a činí tak i výkladové obtíže. Vytyčeným cílem tohoto příspěvku je proto nabídnout ucelený pohled na konkrétní problematické oblasti institutu ohledání místa činu, a to z pohledu základních práv dotčených osob.10 Předmětem zkoumání je především samotné znění § 113 TrŘ a jeho postavení z hlediska standardů kladených na právní úpravu zasahující do práva na soukromí jednotlivců. Blíže rozebrána je také otázka právního režimu ohledání místa činu v případech, kdy je k němu přistoupeno v soukromých prostorách (jež také spadají pod pojem obydlí či pojem tzv. jiných prostor a pozemků), a především v situacích, kdy je k ohledání takového místa přistupováno bez souhlasu osob, jimž přísluší vlastnické, užívací či jiné právo k těmto místům a do jejichž soukromí tak má být těmito úkony zasahováno. Závěrem by měla být zřejmá odpověď na otázku, nakolik legitimní a legální je postup OČTŘ, který je v popsaných případech aktuální praxí využíván.

Jedná se o problematiku zásadní a především aktuální, které až na několik výjimek11 není věnována zvýšená pozornost. To je patrně důsledkem jednotné praxe orgánů činných v trestním řízení (jak bude přiblíženo dále), tedy zdánlivé absence potřeby pečlivého výkladu ustanovení. Nezbytná potřeba se nastíněným tématem zabývat vyplývá mimo jiné také z již pokročilé fáze rekodifikačních příprav nového trestněprocesního předpisu, který by již měl na výše představené otázky nabízet logické řešení. Nicméně vzhledem k tomu, že dokončení rekodifikačního procesu prozatím není dle veřejně dostupných informací spojeno s konkrétním termínem, je jistě namístě zabývat se důkladně vhodným řešením také v rámci aktuálně účinné právní úpravy.

II. Ochrana soukromých prostor a nedotknutelnost obydlí

Vstup na místo činu a jeho následné ohledání, je-li tímto místem soukromý prostor, se bezpochyby dotýká práva na ochranu soukromého života [obecně ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („Listina“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“)]․ Jedná-li se o místo spadající pod pojem „obydlí“, pak je právo na soukromí dotčeno samozřejmě také v podobě práva na nedotknutelnost obydlí, které je chráněno čl. 12 Listiny, na mezinárodní úrovni pak pod pojmem „domov“ v čl. 8 Úmluvy a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.12

 

1. Ochrana obydlí vs. ochrana jiných soukromých prostor

Nejvíce citelný bude z povahy věci zásah právě do práva na ochranu obydlí. Ústavní soud („ÚS“) i Evropský soud pro lidská práva („ESLP“) se shodují na tom, že je nutné pojem obydlí (domov),13 a tudíž i jeho ochranu vykládat extenzivně.14 ESLP uvádí, že vedle samotného práva užívat obydlí, chrání čl. 8 Úmluvy oprávněnou osobu rovněž před zásahy v podobě například hluku, zápachu či jinými emisemi.15 Je tedy zřejmé, že rozsah ochrany soukromých prostor, které jsou zároveň obydlím, není nikterak malý.

Co se týče rozdílu v míře ochrany mezi obydlím a jinými soukromými prostory, jsou patrné tendence tento rozdíl minimalizovat. Vzrůstající tendenci má totiž také ochrana soukromých prostor, které pod pojem obydlí nespadají, jak bude demonstrováno na úkonu domovní prohlídky, která mezi všemi zásahy do práva na nedotknutelnost obydlí na první pohled dominuje.

Zásah do práva na ochranu obydlí v podobě domovní prohlídky výslovně předpokládá už Listina v čl. 12 odst. 2, když uvádí, že tato je přípustná jen pro účely trestního řízení, na písemný odůvodněný příkaz soudce, a zároveň způsob jejího provedení stanoví zákon. Vlivem judikatury ÚS stejné míry ochrany (co do formy a podmínek nařízení) dosáhly také jiné prostory a pozemky, které nejsou veřejně přístupné (§ 82 odst. 2 TrŘ). Nálezem ÚS z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, byla změněna dikce § 83a TrŘ, který nově ponechal kompetenci nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků pouze soudům. ÚS se v této souvislosti vyjádřil tak, že: „Maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky vyžadují, aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán. Za takový nelze považovat státního zástupce, a tím méně policejní orgán. (…) Zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit. Pokud jde o neohraničené pozemky (například lesy či louky), je zásadně třeba rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich ‚prohlídkou‘, která je spojena se zásahem do integrity takové nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí mít stejný režim jako prohlídka uzavřených prostor.“16

Domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků (dále také jen jako „prohlídky“) tak byly v důsledku tohoto nálezu co do formy a podmínek jejich nařízení postaveny na roveň. Je zřejmé, že ÚS zamýšlel poskytnout stejnou míru ochrany před zásahy veřejné moci (ve smyslu čl. 12 odst. 2 Listiny) i soukromým prostorám nesloužícím k bydlení, neboť jak nepřímo vyplývá z odůvodnění nálezu, v důsledku rozšiřování soukromé sféry jednotlivců i mimo jejich obydlí (například na místa využívaná k výkonu zájmových činností), může být adresátovi způsoben stejně citelný zásah i prohlídkou jiných prostor než obydlí. Lze dodat, že i kdyby byl zásah nižší intenzity (což bude zpravidla záviset na konkrétní povaze soukromých prostor, které nejsou obydlím), stále bude zásahem do soukromé sféry jednotlivce, což je rozhodující. Opačný postup by byl dle ÚS v rozporu s účelem základního práva na soukromí. Vzhledem k nutnosti chápat rozsah a ochranu základních práv v tom rozsahu, v jakém jsou společností vnímána v aktuálním čase a podmínkách,17 lze v tomto směru s ÚS souhlasit, neboť nepochybně dochází k postupnému rozšiřování obsahu pojmu soukromí.18

Lze dodat, že naopak přípustnost zásahu do nedotknutelnosti obydlí v podobě domovní prohlídky je ÚS interpretována restriktivně a přiměřenost tohoto zásahu je nutno hodnotit z pohledu mnoha činitelů, například je nutné v příkazu co nejpřesněji vymezit to, po čem je v rámci prohlídky pátráno.19

 

2. Ohledání místa činu jako tzv. jiný zásah do nedotknutelnosti obydlí

Není pochyb o tom, že prohlídky jsou značným zásahem, nicméně nejsou jediným úkonem, který je svou povahou způsobilý zasáhnout do základního práva na soukromí, respektive na nedotknutelnost obydlí. Také právě ohledání místa činu v obydlí představuje významný zásah do citovaných základních práv, neboť ohledání spočívající ve vstupu do objektu a jeho ohledávání, případně také zajišťování věcí (včetně stop apod.), se „nedotknutelného“ obydlí jistě dotýká. Lze jej tedy podřadit pod tzv. jiné zásahy ve smyslu čl. 12 odst. 3 Listiny, které Listina rovněž předpokládá a aprobuje (ovšem za splnění určitých podmínek).

K porovnání intenzity zásahu ohledání místa činu do práv dotčených osob v porovnání s jinými úkony lze uvést několik poznámek. Například Kokeš právě čl. 12 odst. 3 Listiny označuje za jednu z potenciálních výzev, jimž může právo na nedotknutelnost obydlí z hlediska budoucího vývoje čelit, neboť skrze jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí může mít veřejná moc tendenci do tohoto práva zasahovat. Na vině je dle něj samotná formulace čl. 12 Listiny, který stanovuje odlišně podmínky pro výkon domovní prohlídky (v širším smyslu dle nálezu Pl. ÚS 3/09 i prohlídky jiných soukromých prostor) v odstavci 2 a tzv. jiných zásahů v odstavci 3. Vyvolává tak dojem, že výkon domovní prohlídky je a priori zásahem nejzávažnějším, a proto jej spojuje s povolením soudu, zatímco u jiných zásahů tento ústavní požadavek chybí. Například vstup do obydlí s cílem provedení kontroly (spadající pod „jiné zásahy“) přitom Kokeš považuje co do intenzity zásahu za zcela srovnatelný s domovní prohlídkou.20

Nejvyšší státní zastupitelství (dále také jen „NSZ“) se ve svém stanovisku poř. č. 1/2008 vyjádřilo k možné námitce o nižší intenzitě ohledání v porovnání s rekonstrukcí, k jejímuž provedení je ve smyslu § 85c TrŘ rovněž zapotřebí povolení domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků. Uvádí, že podstatou věci není konkrétní intenzita „obtěžování“, ale samotná povaha úkonu prolamujícího z moci úřední ústavně zaručené právo na soukromí s tím, že pokud by bylo možné ohledání místa činu (v celé jeho podobě včetně zajišťovacích úkonů) provádět pouze na základě § 113 TrŘ, připuštění takového výkladu by „… fakticky znamenalo popření základních principů, na nichž stojí ochrana základních práv a svobod v trestním řízení, neboť by orgán činný v trestním řízení pak byl oprávněn dosáhnout stejného účelu, který se předpokládá u ustanovení o domovní prohlídce podmíněné rozhodnutím soudu, fakticky stejným postupem, ale podle jiného ustanovení téhož zákona (tj. trestního řádu), které žádnou takovou podmínku (v podobě rozhodnutí soudu) nestanoví.“21

Na druhou stranu judikatura vymezuje, že ohledání místa činu musí být na rozdíl od domovní prohlídky omezeno na smyslové pozorování, přičemž ohledané místo by mělo zůstat beze změn.22 Hloubka intenzity zásahu úkonem ohledání místa činu v obydlí tedy může být předmětem diskuzí, je však evidentní, že představuje zásah významný a spadající pod čl. 8 Úmluvy, neboť jak bylo naznačeno výše, tento článek chrání soukromí (obydlí) i před méně invazivními zásahy, než jaký představuje ohledání místa činu (tj. i před zásahy ve formě emisí).

S ohledem na výše uvedené se nabízí za prvé otázka, zda by osoby, jejichž práva jsou ohledáním místa dotčena, neměly rovněž požívat zvýšenou míru ochrany, stejně jako je tomu u jiných úkonů, které jsou svou intenzitou zásahu do práva na soukromí na podobné úrovni (myšlena například domovní prohlídka či rekonstrukce). Snížená (respektive žádná) zákonem stanovená ochrana dotčených osob se nejeví jako důvodná, neboť ohledání místa činu je již ze své povahy významným zásahem do práva na soukromí.

Za druhé se můžeme ptát, zda s ohledem na extenzivní výklad pojmu obydlí a rozšíření ústavních standardů domovních prohlídek také na prohlídky jiných prostor a pozemků by také v případě úkonu ohledání místa činu neměly stejnou míru ochrany jako obydlí požívat i jiné soukromé prostory (tj. takové, jež nespadají pod pojem obydlí, ale spadají pod pojem jiné prostory a pozemky), a to za užití obdobné argumentace jako při rozšíření režimu domovních prohlídek na prohlídky jiných prostor a pozemků. Lze si rovnou odpovědět, že v případě budoucích úvah o změně právní úpravy by měly soukromé prostory jiné než obydlí podléhat stejné míře ochrany jako obydlí (minimálně v rámci povolovacího procesu). Stejně jako u prohlídek lze i u ohledání polemizovat nad tím, o kolik citelnější je zásah v obydlí a mimo něj. Stejně tak se ale vždy bude jednat o úkon narušující soukromou sféru jednotlivce, tedy by měly podléhat stejnému režimu v souladu s požadavky, které vymezil ÚS.

III. Omezení práva na soukromí a dotčení obydlí

Právo na soukromí (ani jeho aspekt v podobě nedotknutelnosti obydlí) samozřejmě není právem absolutním. V souladu s ústavním pořádkem ČR je možné jej ze strany veřejné moci omezit za podmínek, že zásah23 do tohoto práva bude činěn na základě zákona (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy a navazující čl. 4 Listiny), bude sledovat legitimní cíl a bude nezbytný v demokratické společnosti (tj. bude proporcionální). Ve vztahu k obydlí pak Listina pro tzv. jiné zásahy (čl. 12 odst. 3) – mezi které lze jistě podřadit i ohledání místa činu – obsahuje pouze určitý výčet legitimních cílů (limitační klauzuli), které dovolují omezit právo na nedotknutelnost obydlí, je-li to dovoleno zákonem a je-li to v demokratické společnosti nezbytné za účelem ochrany veřejných zájmů a statků vyjmenovaných v tomto ustanovení.

ESLP pak zásah do čl. 8 odst. 2 Úmluvy považuje za souladný s Úmluvou, pokud byl zákonný, dále pokud sledoval jeden z legitimních cílů, které jsou v čl. 8 Úmluvy vypočteny (tj. národní bezpečnost, veřejná bezpečnost, hospodářský blahobyt země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrana zdraví nebo morálky nebo ochrana práv a svobod jiných) a pokud byl nezbytný v demokratické společnosti.24

 

1. Požadavek omezení základního práva na základě zákona

Podíváme-li se na ohledání místa činu optikou výše uvedených požadavků, jež jsou nezbytným předpokladem pro ústavně souladný zásah do základních práv adresátů tohoto úkonu, je problematická již první podmínka. Jak bylo předesláno v úvodu tohoto příspěvku, úkon ohledání místa činu je prováděn právě na základě obecného ustanovení § 113 TrŘ, aniž by však byl tímto ustanovením (případně jinde v zákoně) jakkoli blíže specifikován nebo byly stanoveny jeho předpoklady či limity. Taková právní úprava nijak nereflektuje skutečnost, že požadavek na zákonný podklad, kterým je omezováno základní právo, v sobě zahrnuje také požadavek na určitou kvalitu zákona, respektive kvalitu jeho konkrétního ustanovení. Jinými slovy, výhrada zákona ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy (rozvedená v čl. 4 odst. 2 Listiny) vyžaduje, aby norma upravující oprávnění orgánů veřejné moci i případná omezení práv osob dodržovala jednak potřebnou formu (síla zákona), ale i určité obsahové náležitosti. Tyto náležitosti představují požadavky kladené na zákon v materiálním právním státě a jsou jimi principy předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona.25 Dále lze doplnit principy dostupnosti zákona a jeho obecnosti (ve smyslu všeobecného působení – vztahu k neurčitému počtu případů a neurčitému počtu subjektů, nikoli ve smyslu nejednoznačnosti či vágnosti). Cílem těchto principů je právní jistota jednotlivce, aby byl schopen v souladu s právem racionálně plánovat své jednání, přizpůsobit se požadavkům zákona, případně se vyhnout nezaviněnému postihu za nedodržení zákona nebo se naopak mohl domoci ochrany svých práv před neoprávněnými zásahy.26 Jak také uvádí Husseini: „… jasná pravidla jsou smysluplným referenčním východiskem pro zkoumání toho, zda veřejná moc zasáhla do práv jedince ústavně konformním způsobem. Význam je zde tedy dán především pro soudní přezkum…“27

Požadavek náležité formy zákona je ve vztahu k zásahům spadajícím pod porušení čl. 8 Úmluvy nutno v každém jednotlivém případě posuzovat také z pohledu podmínek kladených ESLP, který dovodil tzv. test kvality zákona skládající se ze tří požadavků: (1) dostupnost zákona (nebo též přístupnost), (2) předvídatelnost jeho účinků a (3) dostatečné záruky před jeho svévolnou aplikací, jakožto prevence zneužití moci.28 Dostupností má ESLP dle své judikatury na mysli publikaci v oficiální sbírce.29 Předvídatelnými účinky pak formulaci ustanovení zákona s dostatečnou přesností na to, aby dotčeným osobám umožnil předvídat (v míře určené okolnostmi případu) důsledky, které s sebou může nést určité jednání, a umožnil jim tak zároveň přizpůsobit svoje chování.30 Tyto důsledky dle ESLP nemuseji být předvídatelné s absolutní jistotou, neboť zkušenost ukazuje, že je to nedosažitelný požadavek.31 Aby smluvní státy naplnily tyto požadavky, musí též zajistit dostatečnou ochranu proti svévolné aplikaci zákona v případech, kde jim právo ponechává určitou diskreci, a dostatečně jasně definovat rozsah diskrece svěřené relevantním orgánům, včetně způsobu výkonu této diskreční pravomoci.32

Z výše uvedeného je zřejmé, že zásah do základního práva na ochranu soukromí jednotlivce je možný pouze na základě zákonné úpravy, která musí odpovídat nárokům plynoucím z principu právního státu, a je tedy nezbytné klást na ni řadu požadavků co do její formy i obsahu. Nelze přehlédnout, že zákonný základ pro provádění úkonu ohledání místa činu (tj. § 113 TrŘ) nemůže výše shrnutým požadavkům dostát.

Co se týče naplnění požadavků výhrady zákona z pohledu českého ústavního pořádku, je zkoumané ustanovení neslučitelné s požadavkem právní jistoty, neboť ačkoli jej lze považovat za dostupné i obecné, zásah do práva na soukromí není v důsledku neurčitosti právní úpravy pro jednotlivce předvídatelný a dostatečné srozumitelný. Z dikce § 113 odst. 1 věty první TrŘ ve znění: „Ohledání se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení“, nelze seznat žádné formální předpoklady, které by ospravedlňovaly či vyvažovaly provedení úkonu ohledání (domnělého) místa činu v soukromých prostorách. Stejně tak nelze určit, které jednání ještě spadá pod úkon ohledání a které již nikoli (například zajišťování věcí apod.), když norma nedefinuje ani úkony, které se na místě činu zcela běžně v rámci ohledání provádějí. V ustanovení rovněž absentuje řešení pro situace, kdy osoby, jejichž právo na soukromí má být takovým ohledáním dotčeno, odmítnou tento úkon strpět (což lze předpokládat zejména je-li ohledáván prostor spadající pod pojem obydlí).

Vágnost ustanovení připouští i NSZ ve svém výkladovém stanovisku poř. č. 1/2008, když uvádí, že: „Základní problém tedy tkví v nedostatečné zákonné úpravě institutu ohledání místa činu, či přesněji řečeno, v chybějícím vymezení pravidel, za nichž lze tento úkon provést i proti vůli oprávněných osob, má-li být zasahováno (v určité intenzitě, podle povahy prováděného úkonu vyplývajícího z účelu, k němuž má ve výsledku vést, i charakteru místa, a tedy stupně ochrany práva na soukromí, které mu Ústava přiznává) do jejich ústavně garantovaného práva na ochranu soukromí… Zmiňované ustanovení žádné hranice pro zásah do soukromí neobsahuje, protože neobsahuje žádná pravidla pro takový postup, nelze je proto nalézat – ani naznačenou cestou – v samotném § 113 TrŘ, byť s pomocí výkladu. Ten by už nebyl ani analogií, ale vytvářením pravidel mimo existující zákonnou úpravu.“33 Státní zastupitelství je přitom jedním z orgánů činných v trestním řízení, který § 113 TrŘ běžně aplikuje. Považuje-li jej tedy i tento orgán za nedostatečný, tím spíše nelze hovořit o dostatečné předvídatelnosti pro konkrétní adresáty, kteří tak nemohou předvídat důsledky úkonu ohledání místa činu v rámci jejich soukromé sféry.

Limity ohledání jsou ve značné míře dotvářeny judikaturou (jak bude blíže rozvedeno níže). Oproti výše uvedenému lze tedy namítnout, že absence pravidel pro výkon předmětného úkonu v rámci zákona je nahrazena rozhodovací činností soudů. K této otázce se nicméně vyjádřil ÚS v nálezu Pl. ÚS 24/11 tak, že výhradu zákona nelze považovat za splněnou ani v případě, kdy jsou meze základních práv a svobod v zákoně formulovány tak široce a neurčitě, že rozhodování o nich přenechávají v každém jednotlivém případě jinému orgánu veřejné moci – soudu. Ke stanovení takových mezí je oprávněn jen zákonodárce, nikoli rozhodovací praxe soudů.34 Citovaným nálezem byl zrušen toho času účinný § 88a TrŘ, přičemž ÚS k uvedenému postupu uvedl, že: „Takovýto postup soudů by neodpovídal ani čl. 4 odst. 2 Listiny, podle něhož lze meze základních práv a svobod stanovit pouze zákonem, neboť jen zákonodárce je ústavně legitimován k tomu, aby na základě svého uvážení za respektování principu proporcionality přiznal stanovením určité povinnosti přednost ústavním pořádkem aprobovanému veřejnému zájmu před základním právem v typově vymezeném právním vztahu.“35 Klíčovým nedostatkem pro zrušení napadeného ustanovení byla rovněž právě jeho neurčitost, zasahující do právní jistoty jednotlivců.

V intencích výše uvedeného lze uzavřít, že § 113 TrŘ by neprošel ani testem kvality zákona prováděným ESLP. Byl sice publikován v oficiální sbírce, tedy jej lze považovat za dostupný, nicméně nelze jej považovat za předvídatelný, tedy formulovaný s dostatečnou přesností, aby umožnil jednotlivci regulovat své jednání. Nadto nutno zmínit také fakt, že i kdyby znění zkoumaného ustanovení splnilo první dvě podmínky testu kvality zákona prováděného ESLP i podmínku zákonnosti v rámci českých ústavněprávních standardů, stále by muselo (v souladu s požadavkem tzv. vyššího standardu ochrany)36 naplnit třetí požadavek, který je při posuzování kvality zákona navíc kladen ze strany ESLP. To znamená zajistit dostatečnou ochranu proti svévolnosti příslušných orgánů a také jednoznačně a zřetelně určit rozsah jejich diskrece, včetně způsobu, kterým ji budou vykonávat. Nelze proto nezmínit judikaturu ESLP, která věnuje pozornost naplnění právě tohoto požadavku.

Ve věci Solska a Rybicka proti Polsku (2018) se ESLP zabýval souladností provedeného zásahu s čl. 8 Úmluvy, přičemž jádrem rozsudku se stal první bod testu, tj. legalita (zákonnost) zásahu a v jeho rámci pak právě třetí bod tzv. testu kvality zákona, tj. zajištění dostatečné záruky před svévolnou aplikací. Předmětem řízení bylo nařízení exhumace těl manželů stěžovatelek, přičemž stěžovatelky tvrdily, že jelikož polský trestní řád neumožňuje žádný mechanismus přezkumu takového rozhodnutí učiněného státním zástupcem, je zásah do jejich práv nezákonný, neboť ačkoli má základ v trestním řádu, k naplnění požadavku legality musí zákon naplnit také určité kvalitativní požadavky. K absenci možnosti domáhat se přezkumu takového rozhodnutí stěžovatelky poukázaly zejména na to, že trestní řád připouštěl odvolání k soudu proti některým rozhodnutím vydaným stáním zástupcem v průběhu vyšetřování (zejména rozhodnutí nařizujících prohledání, odposlech, nahrávání telefonních konverzací), a bylo by podle nich tedy těžké odůvodnit, proč tyto typy rozhodnutí státního zástupce mohou být napraveny v soudním přezkumu, zatímco pravomoc nařídit exhumaci musí být zcela svévolná.

Dle závěrů ESLP aplikované vnitrostátní právo opravdu neposkytuje záruky proti svévolnosti, když nenabízí mechanismus na přezkum proporcionality omezení práv osob dotčených rozhodnutím státního zástupce podle čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelky tak byly zbaveny, byť minimálního, stupně ochrany v rámci práva na ochranu soukromého a rodinného života. Vzhledem k tomu, že „kvalita“ zákonných pravidel byla ve zkoumaném případě nedostatečná, ESLP ani nepřistoupil k přezkumu souladu dalších pravidel s čl. 8 Úmluvy (tj. existenci legitimního cíle a nezbytnosti zásahu).37

Jak správně poznamenal časopis Výběr rozhodnutí ESLP pro justiční praxi, právě představené rozhodnutí vyvolává otázky také v rámci českého právního prostředí a stojí za zamyšlení, co tento judikát znamená pro český trestní řád.38 Závěry tohoto rozhodnutí (a jemu podobných) mohou být významné také pro aktuální praxi provádění úkonu ohledání místa činu v ČR, respektive pro úvahy nad jeho změnou. Ani proti ohledání místa činu totiž není přípustný žádný opravný prostředek (jak bude blíže rozvedeno níže). Dlužno říci, že ohledání je navíc ještě ve slabším postavení než úkon exhumace mrtvoly, který je alespoň formálně nařizován státním zástupcem nebo předsedou senátu. Narušení soukromí skrze úkon ohledání místa činu v soukromých prostorách by tedy s nejvyšší pravděpodobností ve světle výše citovaného rozhodnutí znamenalo porušení čl. 8 Úmluvy.

 

2. Legitimní cíl a nezbytnost v demokratické společnosti

Z předchozího textu lze dovodit závěr, že úkonu ohledání místa činu schází kvalitní zákonná garance, a neprošel by tak nejspíš ani prvním bodem testu pro legitimní omezení práva na soukromí. Bylo by však na škodu přesto nezmínit také argumenty na obranu úkonu ohledání místa činu (zejména jeho legitimní cíl a nezbytnost v demokratické společnosti).

Legitimní cíl, kterým je zájem na ochraně společnosti před trestnými činy a tím, aby takové činy byly zjištěny a náležitě potrestány, není nutné nijak zpochybňovat ani snižovat jeho význam. Listina obsahuje konkrétní výčet legitimních cílů, které jsou ospravedlněním pro tzv. jiný zásah do nedotknutelnosti obydlí (čl. 12 odst. 3 Listiny), Úmluva pak tento konkrétní výčet obsahuje pro možnost do zásahu práva na soukromí obecně (viz výše). V každém jednotlivém případě tedy narušení soukromých prostor (i těch, které nejsou obydlím) musí v rámci tzv. vyššího standardu ochrany sledovat minimálně legitimní cíle vyžadované Úmluvou. V případě obydlí se pak cíl musí vejít rovněž do množiny cílů sledovaných Listinou. Ohledání místa činu nebude mít potíž obstát ani co do cílů Úmluvy, ani co do cílů vyžadovaných Listinou v rámci obydlí, protože výše uvedený obecný cíl na plnění účelu trestního řízení je podřaditelný pod ochranu práv a svobod jiných, ale také národní a veřejnou bezpečnost.

Není těžké dovodit ani nezbytnost zásahu v podobě ohledání místa činu, neboť výše uvedené cíle jsou schopny jistě vyvážit rozpor s kolidujícím zájmem (ochranou soukromí). To je dáno významem ohledání a jeho nezastupitelnou úlohou, která je velmi specifická. Již v úvodu tohoto článku bylo předesláno, že význam ohledání místa činu je nesporný. Kriminalistika se shoduje, že na kvalitě provedeného ohledání v mnohých případech závisí úspěch celého dalšího postupu v trestním řízení.39 Dle teorie lze úkonem ohledání místa činu získat až 60 % informací o spáchaném trestném činu.40 Je tak do očí bijící, že jde o prostředek, který je vhodným a způsobilým nástrojem k ochraně cílů a zájmů, které se mohou dostat do kolize s právem na soukromí jednotlivce. Lze si obtížně představit, že by zkoumaný úkon v trestním procesu neexistoval, neboť je prostředkem velmi specifickým, a zejména svou vlastností rychle reagovat na nastalou situaci i prostředkem potřebným (jeho nahrazení jinými existujícími instituty – například domovní prohlídkou – je spjato s problémy, které budou nastíněny dále).

Institut jako takový je proto zcela proporcionální k naplnění cílů trestního řízení, proto je jeho nedokonalé právní zakotvení významným nedostatkem, který tomuto jinak vhodnému nástroji ubírá na efektivitě (mimo jiné v podobě procesně složitějšího nařizování domovních prohlídek, nesouhlasí-li s ohledáním dotčená osoba). Lze se důvodně domnívat, že nepostrádal-li by zkoumaný úkon kvalitní zákonnou úpravu, další podmínky nutné pro legitimní zásah do práva na soukromí (i nedotknutelnosti obydlí) by jistě splnil, a to jak z pohledu českého ústavního pořádku, tak v rámci požadavků Úmluvy.

 

3. Možnosti přezkumu

Pomineme-li pro tuto chvíli samotnou nejasnost zkoumaného ustanovení a absenci pravidel pro výkon ohledání místa činu, výše nastolená otázka, zda by provedení ohledání místa činu mělo být spojeno s možností soudního přezkumu ze strany dotčených osob, je ihned další v pořadí, a to i kdyby nebyla předmětem testu kvality zákona ESLP. Ve světle judikatury ESLP také ÚS (v souladu s nutností aplikovat vedle standardů českého ústavního pořádku také standardy zakotvené Úmluvou) opakovaně judikoval, že zásahy do práva na soukromí se nemohou dít mimo preventivní či následnou (bezprostřední) soudní kontrolu.41

Problém, který představuje nepřítomnost soudního přezkumu v rámci úkonů, které představují zásah do soukromí, byl ze strany ÚS také naznačen již v souvislosti se zrušením kompetence policejního orgánu a státního zástupce nařídit prohlídku jiných prostor a pozemků: „Požadavek je o to naléhavější za situace, že náš trestní řád neumožňuje ani následnou kontrolu nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do základního práva na soukromý život, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední soudní kontrolu.42 Zde se jednalo o zakotvení soudní kontroly předběžné, a jak bylo nastíněno výše, ÚS tímto rozhodnutím zavedl shodný formální postup pro nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků jako pro prohlídky domovní.

Pokud jde o předběžnou kontrolu ohledání místa činu, tu zákonodárce nezakotvil. U tohoto úkonu se ostatně předběžná kontrola ani nejeví jako vhodná, a to už z hlediska samotné povahy ohledání místa činu, které je zpravidla úkonem neodkladným (pro možnou ztrátu důkazní hodnoty způsobenou během času) a neopakovatelným (kdy jinými instituty lze později místo činu pouze napodobit). Předběžné soudní povolení by tak vzhledem k určité časové prodlevě způsobené jednak nutností podání návrhu k soudu a samotným soudním přezkumem (včetně vypracování rozhodnutí) mohlo být příčinou ztráty některých informací (stop) důležitých pro naplnění cílů trestního řízení, což jistě není žádoucí. Naopak je třeba tento negativní jev eliminovat na objektivně únosnou míru tím, že ohledání bude provedeno v co nejkratší době po vzniku události.43

Co se týče kontroly následné, bezprostřední kontrola neexistuje formálně žádná, což je dáno především tím, že rozhodnutí o provedení tohoto úkonu nemá povahu rozhodnutí, proti kterému by bylo možné podat stížnost. Tuto povahu samozřejmě nemají ani příkazy k prohlídkám, zde nicméně zákonodárce zakotvil právě zmíněnou soudní kontrolu předběžnou, stejně jako například u úkonu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a některých dalších institutů zasahujících do práva na soukromí.

Možnou procesní obranou proti nezákonnému provedení úkonu ohledání je bezpochyby možnost uplatnit obecné námitky proti způsobu provádění úkonů (a to jak v přípravném řízení, tak při hlavním líčení či veřejném zasedání).44 Zákonnost důkazu by ostatně měl bez dalšího posuzovat soud (ale i další OČTŘ) v rámci hodnocení důkazů. Otázkou je, do jaké míry lze napadat případnou nezákonnost úkonu, jehož rozsah není zákonem nijak vymezen, respektive je pouze určeno, že se provede v případě nutnosti objasnit některé skutečnosti přímým pozorováním (tj. smyslovým vnímáním). Je jistě složité namítat překročení zákonného zmocnění, které je postaveno takto obecně a neurčitě. Nedostatkem přezkoumávání důkazu až před soudem, který rozhoduje ve věci samé, je pak skutečnost, že trestní řízení nemusí ani do soudního stadia dojít (ačkoli do práv a svobod jednotlivců již bylo zasaženo například v rámci provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu). Spíše okrajovou možností je pak řešení situace prostřednictvím podání stížnosti pro porušení zákona, neboť tato je nenároková.45

Proti nezákonnému provedení úkonů, při nichž byla zasažena základní práva, lze také samozřejmě podat ústavní stížnost (která se tak stává jediným možným řízením o přezkumu potenciálně nezákonného úkonu).46 Ovšem jak poznamenal ÚS v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, následná forma kontroly v podobě podání ústavní stížnosti není dostatečným vyvážením zásahu do práva na soukromý život, neboť nesplňuje podmínku bezprostřednosti (předběžné či následné) soudní kontroly. ÚS odkázal na rozhodnutí ESLP ve věci Camenzind proti Švýcarsku,47 kde ESLP konstatoval porušení čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 8 Úmluvy přesto, že stěžovatel měl k dispozici procesní prostředek, jímž se obracel na Federální soud. Ten ale v důsledku zastávané doktríny „trvajícího zásahu“48 jeho podání odmítl. ESLP proto shledal tento existující procesní prostředek za neefektivní. Judikatura českého ÚS rovněž zčásti sdílí doktrínu „trvajícího zásahu“ a nadto ÚS trvale judikuje, že jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity, což znamená, že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci. ÚS tedy uzavřel, že podání ústavní stížnosti přímo proti nařízení prohlídky jiných prostor (o kterou se v této věci jednalo) se jeví rovněž jako neefektivní, a dodal, že navíc jistě není žádoucí, aby ÚS v obdobných věcech posuzoval (přezkoumával) přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by tak zasahovat do kompetence obecných soudů, shromažďovat a hodnotit důkazy, a v důsledku tak nepřímo předurčovat výsledek trestního řízení.49

Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že ačkoli určité možnosti přezkumu zkoumaného úkonu současná právní úprava nabízí, nelze hovořit o bezprostřední soudní kontrole, která by byla žádoucí vzhledem k požadavkům na legalitu ze strany ESLP i ÚS. Na tomto místě lze také učinit dílčí závěr, že vhodným mechanismem by byla možnost následného soudního přezkumu, neboť předběžná soudní kontrola by byla v rozporu s jedním ze základních požadavků na provedení úkonu ohledání místa činu, kterým je rychlost. Stopy nacházející se na místě činu zpravidla v důsledku běhu času podléhají velmi rychlým změnám, které významně negativně ovlivňují jejich důkazní hodnotu. Platí však, že v první řadě je potřeba jasně a určitě vymezit zkoumaný úkon přímo v zákoně. V opačném případě by mohl narážet na zmíněné potíže s přezkoumatelností (například v otázce možnosti donucení dotčených osob ke strpění úkonu ohledání místa činu apod.).50

IV. Aktuální praxe OČTŘ

Aktuální aplikační praxe, narážejíce na vágnost § 113 TrŘ, byla nucena se s výše představenými nedostatky vypořádat. Jak bylo naznačeno, minimálně soustava státního zastupitelství si uvědomuje, že provedení ohledání místa činu v soukromých prostorách (obydlí) jen na základě § 113 TrŘ by bylo v rozporu s ústavními požadavky na zásah do práva na soukromí, pokud by tak mělo být činěno proti vůli uživatele (majitele) obydlí nebo jiných prostor a pozemků, v nichž má být ohledání provedeno. Zároveň je evidentní, že zkoumaný úkon nemůže být souhlasem těchto osob podmíněn, neboť je pro svou důležitost v trestním řízení nepostradatelný. Odmítne-li osoba, které přísluší vlastnické, užívací či jiné právo k místům (prostorům), v nichž se ohledání provádí a do jejíhož soukromí má být těmito úkony zasahováno, uvedený úkon strpět, je samotné ohledání prováděno za podmínek stanovených v § 82 (domovní prohlídka) nebo § 83a TrŘ (prohlídka jiných prostor a pozemků), podle povahy místa, v němž má být tento úkon proveden. Do té doby (tj. před ohledáním místa v rámci nařízených prohlídek) zabezpečí policejní orgán, a to případně i s využitím donucovacích prostředků (§ 83c TrŘ), místo činu a stopy na něm se nacházející tak, aby nedošlo k jejich porušení, ztrátě nebo zničení, a tím ke zmaření účelu ohledání.51

Řešení, které zvolila trestněprávní praxe, je patrně nejlepším možným řešením, které současné znění trestního řádu nabízí. Postup, kterým by OČTŘ bez souhlasu oprávněných osob vstupovaly do soukromých prostor (případně obydlí) a ohledávaly je jen na základě § 113 TrŘ, by byl v rozporu s požadavky, které Listina i Úmluva kladou na možný zásah do práva na soukromí (respektive do nedotknutelnosti obydlí). I přesto však používaný postup trpí závažnými nedostatky.

V první řadě je nutné připomenout, že možnost vstupu do obydlí či jiných soukromých prostor a pozemků bez souhlasu jejich uživatele či majitele (a zároveň bez souhlasu soudu) výslovně nevyplývá z žádného zákonného ustanovení vyjma § 83c TrŘ, který však explicitně vyjmenovává důvody, za kterých tak lze učinit (jedná se o situace, kdy věc nesnese odkladu a vstup na místo je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob nebo pro ochranu jiných práv a svobod nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku, a dále o situace, kdy se na místě nachází osoba, kterou je třeba zadržet, předvést nebo na kterou byl vydán příkaz k zadržení, zatčení, dodání do výkonu trestu či ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody).

Provádění důkazů v bytě, obydlí, jiných prostorách a na pozemku pak upravuje § 85c TrŘ, který stanoví, že provádění konkrétních důkazních prostředků (rekonstrukce, rekognice, prověrka na místě a vyšetřovací pokus) je možné pouze postupem dle stejných ustanovení jako provádění domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků. Toto ustanovení nezahrnuje ve svém výčtu ohledání místa činu, z čehož lze usuzovat, že k jeho provedení není zapotřebí přítomnost povolovacího režimu jako u ostatních v ustanovení vyjmenovaných důkazních prostředků, a to ani je-li prováděno v soukromých prostorách. Lze přisvědčit názoru vyslovenému NSZ, že enumerativní výčet důkazních prostředků uvedených v § 85c TrŘ nelze rozšiřovat ani analogií.52 Pro srovnání lze podotknout, že například Slovensko v § 107 slovenského trestního řádu,53 který upravuje stejnou problematiku, ohledání místa zahrnuje. Rovněž v ČR se lze setkat s názorem, který shodně doporučuje doplnění ohledání místa činu do výčtu § 85c TrŘ.54

Je zřejmé, že chybějící úprava ohledání místa činu (respektive jeho nedostatečná formulace) je mezerou v zákoně, neboť na jedné straně nespadá mezi úkony, k jejichž provádění v obydlí či jiných soukromých prostorách je zapotřebí předchozí soudní kontroly (ve smyslu § 85c TrŘ), na straně druhé jej na první pohled nelze podřadit ani pod žádný z důvodů, které by OČTŘ opravňovaly ke vstupu bez nutnosti soudní kontroly (ve smyslu § 83c TrŘ).55 Podle výkladového stanoviska NSZ je však právě § 83c TrŘ tou normou, kterou lze tuto mezeru v zákoně překlenout a do obydlí (tedy tím spíše i do jiných soukromých prostor) vstoupit. Dochází k závěru, že zabezpečení místa činu a stopy na něm se nacházející tak, aby nedošlo k jejich porušení, ztrátě nebo zničení, a tím ke zmaření účelu ohledání, lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku. Jinými slovy, mají-li OČTŘ důvodné podezření nasvědčující existenci bezprostředního nebezpečí zničení nebo znehodnocení stop nebo jiných důkazů v obydlí či jiných soukromých prostorách, aktivní zabezpečení těchto stop a důkazů na potenciálním místě činu před jejich zničením či znehodnocením je chápáno jako zájem, jehož ochrana spadá pod § 83c TrŘ, a který tak opravňuje OČTŘ na takové místo vstoupit.

NSZ přiznává, že není pochyb o tom, že do ústavně garantovaného práva na soukromí (zejména pak obydlí) lze v rámci trestního řízení zasáhnout jen za předpokladu, že to zákon výslovně dovoluje a zásah se realizuje způsoby, které trestní řád taxativně stanoví. Zdůrazňuje proto, že § 83c TrŘ je použitelný pouze pro úkony, které směřují (zjednodušeně řečeno) k zajištění možnosti budoucího ohledání. Další úkony nezbytné k dokončení ohledání místa činu, pokud jejich provedení snese odkladu (tj. zejména náležitou dokumentaci místa, vyhledání a ohledání stop a jejich fyzické zajištění), se provedou za podmínek stanovených v § 82 nebo 83a TrŘ.56

Postup předvídaný NSZ je jistě elegantním východiskem jinak těžko řešitelné situace. I zde se nicméně otevírá prostor pro případné námitky. Za nevhodné lze označit zejména nařizování prohlídek tam, kde by mohlo být učiněno „jen“ ohledání místa činu. Nemůže obstát argument, že oba úkony směřují ke stejnému účelu, a ohledání tak pouze nebude provedeno jako samostatný úkon, ale jako úkon, který je součástí prohlídek. Lze sice souhlasit s názorem, že zpravidla bude účel obou úkonů obdobný (v širším smyslu zjištění objektivní pravdy, v užším nalezení a zajištění věcí, jakožto důkazů pro konkrétní trestní řízení), nemusí tomu tak být vždy, jinak by ostatně nebylo nutné mezi těmito úkony rozlišovat.

Donedávna nebyla hranice mezi procesním úkonem ohledání místa činu a úkonem domovní prohlídky (případně prohlídky jiných prostor a pozemků) zřetelná, respektive nebylo jasně vymezeno, které úkony lze ještě činit v rámci ohledání a které již nikoli. Na vině v tomto směru jistě není institut domovní prohlídky, který je v zákoně poměrně podrobně upraven, ale nedostatek lze spatřovat právě spíše v nedostatku zkoumaného § 113 TrŘ, který spočívá v jeho obecné formulaci. V současné době již lze v tomto směru odkázat na konstantní judikaturu, která sice přiznává, že hranice mezi oběma úkony je dosti nezřetelná a rozlišení obou úkonů je nutno posuzovat vždy ad hoc (zejména podle cíle, jehož má být úkonem dosaženo, a podle povahy operací, jež orgány činné v trestním řízení v dotčeném místě realizují), ale zároveň striktně určuje, že ohledání místa činu v režimu § 113 odst. 1 TrŘ musí být omezeno na pouhé přímé pozorování, pasivní smyslové vnímání (nejčastěji zrakové). Pokud policejní orgán v obydlí při ohledání místa činu provede rovněž úkony typické pro domovní prohlídku (například přemisťování věcí, odkrývání doposud skrytých prostor a nahlížení do nich), pro jejíž provedení však nebyly splněny zákonné podmínky, je třeba tímto způsobem zajištěné důkazy, pokud nebyly dobrovolně vydány, považovat za nezákonné a absolutně nepoužitelné.57

Je zřejmé, že splnění formálních podmínek pro nařízení prohlídek umožňuje OČTŘ natolik významný zásah do práva na ochranu soukromí, že v něm již bude zahrnuto i ohledání takového místa (které je v souladu s výše uvedenou judikaturou chápáno jako méně intenzivní zásah). Oproti tomu lze namítnout, že tam, kde by postačilo provést úkon ohledání místa činu, měla by být základní práva jednotlivců šetřena provedením tohoto méně invazivního zásahu, nikoli „obcházena“ nařizováním prohlídek, které umožňují OČTŘ významnější zásah do základního práva. Postup, při kterém jsou nařizovány prohlídky tam, kde je nutné v danou chvíli provést „pouze“ ohledání, je v rozporu s požadavkem potřebnosti, který je součástí principu proporcionality a v němž je zkoumáno, zda byl při výběru prostředků použit ten prostředek, který je k základnímu právu nejšetrnější.

Souvisejícím nedostatkem postupu OČTŘ, respektive postupu, který určilo NSZ, je nedostatečné rozlišení těch úkonů, které mají být v souladu s citovaným stanoviskem pouze „zabezpečovací“ (tj. neodkladné z pohledu možného narušení veřejné bezpečnosti a pořádku), a těch, které mohou vyčkat na nařízení prohlídek (tj. v souladu se stanoviskem zejména náležitá dokumentace místa, vyhledání a ohledání stop a jejich fyzické zajištění). NSZ v této souvislosti upozorňuje, že aplikovaným postupem nelze obcházet ustanovení o prohlídkách, současně ale připouští možnost, že ve výjimečné situaci je možné i aktivní zabezpečení a zajištění stop (které je jinak už nad rámcem § 83c TrŘ, neboť jistě není pouhým vstupem sloužícím k odstranění naléhavého nebezpečí), a to v případě, že kdyby tak OČTŘ neučinily, byly by veřejná bezpečnost a pořádek ohroženy mírou předpokládanou § 83c TrŘ. V takovém případě by tedy byly provedeny rovněž úkony, které směřují k opatřování a zajišťování důkazů, a mohl tak být fakticky proveden celý úkon ohledání místa činu, nikoli jen jeho „zabezpečovací“ část.58 Ponechání ad hoc úvahám, jaké stopy je nutno zajistit okamžitě a jaké nikoli (tedy jednotlivé určování mezí použitelnosti § 83c TrŘ, jež má primárně sloužit k odstranění závažného a bezprostředního nebezpečí), může vést k nežádoucí rozlišné praxi OČTŘ.

Lze uzavřít, že pro situace, kdy dotčené osoby nesouhlasí s provedením ohledání místa činu, zvolila současná praxe řešení, které je evidentní snahou vyvážit nedostatečný zákonný podklad a posvětit zásah do práv jednotlivců nařizováním prohlídek, tj. splněním přísnějších formálních podmínek. Takový postup je však možný pouze tam, kde lze na nařízení prohlídky vyčkat, v opačném případě je právě ona neodkladnost důvodem, který OČTŘ opravňuje ke vstupu do soukromých prostor (obydlí). Na tento postup vrhá stín skutečnost, že § 113 TrŘ se v takových případech stává sám o sobě prakticky nepoužitelným. Zajišťování důkazů na základě § 83c TrŘ je také jistě širší interpretací tohoto ustanovení, než je žádoucí.

V. Závěr

Závěrem lze shrnout, že na první pohled § 113 TrŘ nečiní žádné velké praktické potíže, neboť aplikační praxe si zejména s pomocí judikatury vytvořila vlastní poměrně fungující cestu. V úvodu přesto byla položena otázka, nakolik jsou legitimní a legální postupy OČTŘ spjaté s tímto ustanovením. Je evidentní, že ustanovení neodpovídá požadavku na jasnou a předvídatelnou zákonnou úpravu, která je ÚS i ESLP vyžadována k zásahu do základních práv jednotlivců, kterým vstup a následné ohledání místa činu v soukromých prostorách bezpochyby je. Rovněž neobsahuje dostatečné záruky proti svévoli orgánů činných v trestním řízení, které jsou vyžadovány ESLP. V tomto směru nutno konstatovat, že postup, kterým by OČTŘ vstupovaly do soukromých prostor bez souhlasu dotčených osob, nemůže optikou dnešních standardů ochrany základních práv obstát, přičemž není rozhodující, zda je ohledání konáno v obydlí či jiných soukromých prostorách.

Neslučitelnost zkoumaného ustanovení s požadavky kladenými na zákonnou úpravu zasahující do soukromí dotčených osob je řešena skrze ustanovení o vstupu do obydlí, jiných prostor a na pozemek a ustanovení o prohlídkách. Byly představeny problémy, které jsou s takovými procesními postupy spojeny, tj. velmi široká interpretace § 83c TrŘ, nevhodnost nahrazování ohledání místa činu prohlídkami z důvodů časových, a konečně nejasná hranice mezi „zabezpečovacími a ostatními úkony“ (které jsou přitom dle stanoviska NSZ v rámci ohledání místa činu dělítkem mezi činností, kterou lze ještě podřadit pod § 83c TrŘ a kterou již nikoli, a musí proto vyčkat na nařízení prohlídky). Obecně lze ale současné řešení považovat za velmi dobré, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, právní úprava de lege lata účinnější nástroj k řešení nenabízí.

Ohledně návrhu de lege ferenda byly nastíněny možné úvahy o přidání úkonu ohledání místa činu mezi úkony vypočtené v § 85c TrŘ. Ačkoli se lze jistě ztotožnit s názorem, že povolení soudu (ve smyslu § 85c TrŘ) by bylo jistým vyvážením zásahu do práva na soukromí (respektive nedotknutelnosti obydlí) v podobě předběžné bezprostřední soudní kontroly, vzhledem ke specifické povaze ohledání místa činu, které je doslova definováno svou neodkladností (a zpravidla také neopakovatelností), není řešením zcela nejvhodnějším. Úskalím je v tomto bodě vyšší časová náročnost získání soudního povolení, což má nutně za následek ztrátu důkazní hodnoty stop.

Odrazit se lze od aktuálně dostupného návrhu nového trestního řádu, jenž počítá s variantou, která stanoví, že „Má-li být ohledání provedeno v obydlí, jiných prostorách nebo na pozemku a nejsou dány důvody pro vstup do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek podle § 83c starého trestního řádu a ani ten, u koho se má ohledání provést, nedal ke vstupu do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek za tímto účelem souhlas, provede se po předchozím souhlasu státního zástupce a v případě, že jde o obydlí nebo o prostoru, která není veřejně přístupná a ve které může dojít k zásahu do soukromí ve srovnatelné míře jako u obydlí, po předchozím souhlasu soudce a v řízení před soudem předsedy senátu.“59 Pomineme-li jazykovou nesrovnalost, kdy návrh v případě ohledání obydlí nejprve hovoří o tom, že se provede po předchozím souhlasu státního zástupce, a následně, že se provede po přechozím souhlasu soudce, je zde zjevná snaha zákonodárce o zakotvení bezprostřední předběžné (soudní) kontroly. Neřeší ale problém s vyšší časovou náročností získání souhlasu, přičemž důležitost časového kritéria u ohledání místa činu již byla opakovaně skloňována. Kontrola předběžná se nadto nejeví jako nezbytná. Vzhledem k četnosti provádění zkoumaného úkonu se také spíše než a priori (soudní) kontrola jeví jako vhodnější možnost přezkumu následného. Možnost bezprostřední následné soudní kontroly by byla efektivnějším řešením a zároveň by byl naplněn požadavek ESLP na dostatečnou záruku proti svévoli veřejné moci.

Při zohlednění všech závěrů výše učiněných se do budoucna jako vhodné řešení jeví především zpřesnění právní úpravy ohledání. Ohledání místa činu (respektive místa obecně), je-li konáno v soukromých prostorách, by si jakožto zvláštní způsob ohledání zasloužilo samostatnou právní úpravu, a to se stanovením přesných podmínek, za kterých lze takové ohledání provést. V opačném případě nemůže naplnit kvalitu zákona vyžadovanou pro zásah do soukromí jednotlivců. Minimum, které by ustanovení po rekodifikaci mělo obsahovat, spočívá v okolnostech, které byly dotvořeny judikatorně. Nová právní úprava by tak měla jasně stanovit, že předmět ohledání (tedy ve zkoumaném případě ohledávané místo) nesmí podléhat změnám, na rozdíl od prohlídek. Rovněž by měla odpovídat na otázky, zda a za jakých podmínek lze případně překonat odpor dotčených osob proti prováděnému úkonu.

Konečně nelze než zopakovat, že s ohledem na svůj význam si procesní úkon ohledání místa (činu) zaslouží v rámci budoucích rekodifikačních úvah zvýšenou pozornost.



Poznámky pod čarou:

Autorka je studentkou 3. ročníku doktorského studijního programu v oboru trestní právo na Univerzitě Palackého v Olomouci a dále působím jako asistent soudce Okresního soudu.

Znění § 113 TrŘ je následující: (1) Ohledání se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. K ohledání se zpravidla přibere znalec. (2) Protokol o ohledání musí poskytovat úplný a věrný obraz předmětu ohledání; mají se proto k němu přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky.

Prohlídka těla a jiné podobné úkony (například odběr krve), vyšetření duševního stavu obviněného a exhumace, prohlídka a pitva mrtvoly (§ 114118 TrŘ).

Srov. například Šámal, P. in Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1629.

Srov. například Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 445. Dále Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 405.

Fenyk, A. in Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 978. Hodí se poznamenat, že trestní řád v § 158 odst. 3 písm. d) rovněž hovoří zvlášť o ohledání věci a místa činu.

Draštík, A. a kol., op. cit. sub 5, s. 978.

Šámal, P. a kol., op. cit. sub 3, s. 1628.

Srov. Jelínek, J. a kol., op. cit. sub 4, str. 447.

Příkladem takového místa může být objekt či místnost, kde se předpokládá výskyt stop a jeho ohledání se provádí například při prověřování alibi podezřelé osoby nebo hledání nástrojů, které byly využity ke spáchání činu. Srov. Chmelík, J. a kol. Místo činu a znalecké dokazování. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 25–26.

Nutno podotknout, že ačkoli je ohledání rovněž kriminalistickým pojmem (konkrétně kriminalistickou metodou), ve vztahu k vědnímu oboru se práce zabývá problematikou místa činu pouze z pohledu trestněprávního, jakožto procesního úkonu.

Například Chmelík, J. Ohledání (místa činu) v kontradikci s ústavní konformitou. Státní zastupitelství, 2015, č. 5, s. 46–55; Šelleng, D. Význam ohledání místa činu při dokazování v trestním řízení. In: Jelínek, J. a kol. Dokazování v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2018, s. 366–380.

Hodí se uvést poznámku, že jsou-li při ohledání místa činu také zajišťovány věci, je dotčeno rovněž ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), shodně jako u domovních prohlídek. Srov. například nález ÚS z 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2787/13.

Pojem obydlí (domov) je vedle zákonného vymezení v § 133 TrZ dotvářen trestněprávní judikaturou, podle níž pod pojem obydlí spadá také například hotelový pokoj či zahrádkářská chatka [srov. rozsudek NS ČSR z 22. 12. 1988, sp. zn. 5 Tz. 37/88 (Rt 8/1990-II.); rozsudek NS ČSSR – vojenského kolegia z 26. 11. 1987, sp. zn. Tzv. 29/87 (Rt 36/1988)]. Z pohledu ústavněprávního je jako obydlí chráněno místo, kde se člověk může stáhnout z dosahu očí a uší ostatních a požívat soukromí, tedy i například movité věci jako karavany nebo profesní prostory, ve kterých je vykonávána podnikatelská činnost (Bartoň, M. a kol. Základní práva. Praha: Leges, 2016, s. 302).

Například nález ÚS z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09.

Rozsudek ESLP z 2. 11. 2007, Giacomelli proti Itálii, č. 59909/00, ECHR 2006-XII. Blíže k ochraně obydlí Bartoň, M. a kol., op. cit. sub 13, s. 302–305. K potřebě extenzivního výkladu pojmu obydlí srov. Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 421–445.

Nález ÚS z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09.

Srov. Kokeš, M. in Husseini, F. a kol., op. cit. sub 15, s. 326–332.

Viz například výše zmíněný extenzivní výklad pojmu obydlí či například ochrana jednotlivců před sběrem provozních dat o telekomunikačním provozu v rámci práva na informační sebeurčení.

Nález ÚS z 6. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 1956/13, bod 12.

Kokeš, M. in Husseini, F. a kol., op. cit. sub 15, s. 421–422.

Stanovisko NSZ poř. č. 1/2008 Sb. v. s. NSZ z 5. 6. 2008: Stanovisko ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k otázce možnosti policejního orgánu vstoupit do obydlí za účelem provedení ohledání místa činu (dále také jen jako „stanovisko NSZ poř. č. 1/2008“).

Usnesení ÚS z 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14.

Přičemž „zásahem“ nemusí být pouze rozhodnutí, ale i jakýkoli faktický úkon (například i nečinnost soudů znamenající průtahy v řízení). Srov. Bartoň, M. a kol., op. cit. sub 13, s. 91.

Srov. například rozsudek ESLP ze 14. 4. 2020, Dragan Petrović proti Srbsku, č. 75229/10.

Srov. například nález ÚS z 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12.

Husseini, F. in Husseini, F. a kol., op. cit. sub 15, s. 138.

Tamtéž, s. 138–139.

Srov. například rozsudek velkého senátu ESLP ze 4. 12. 2008, Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a 30566/04; rozsudek ESLP z 3. 7. 2012, X proti Finsku, č. 34806/04. Naplnění jednotlivých požadavků také přehledně shrnul ÚS v nálezu z 18. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/17.

Rozsudek velkého senátu ESLP ze 4. 5. 2000, Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95.

Například rozsudek ESLP z 15. 9. 2015, Dilipak proti Turecku, č. 29680/05; rozsudek velkého senátu ESLP ze 17. 2. 2004, Gorzelik a další proti Polsku, č. 44158/98.

Rozsudek velkého senátu ESLP z 15. 10. 2015, Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08.

Srov. například rozsudek velkého senátu ESLP ze 14. 9. 2010, Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, č. 38224/03.

Nález ÚS z 20. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/11.

Tamtéž.

Do konkrétního základního práva nelze mezinárodní smlouvou zasáhnout více, než připouští české standardy ústavního pořádku (zejména Listina) a naopak – český ústavní pořádek nesmí tolerovat intenzivnější zásah, než připouští mezinárodní smlouva. Blíže viz Bartoň, M. a kol., op. cit. sub 13, s. 93.

Rozsudek ESLP z 20. 9. 2018, Solska a Rybicka proti Polsku, stížnosti č. 30491/17 a 31083/17.

V ČR rovněž úkon exhumace mrtvoly v intencích § 115 odst. 2 TrŘ na nařízení předsedy senátu či státního zástupce v přípravném řízení probíhá formou příkazu, proti němuž není přípustný opravný prostředek ve formě stížnosti, který by mohl být přípustný v případě rozhodování formou usnesení. Shodně jako polský trestní řád i ten český pak explicitně povoluje přezkum příkazu soudce nebo státního zástupce jen v některých typových věcech, jako je odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88314l TrŘ), nicméně neobsahuje explicitní úpravu přezkumu příkazu nařizujícího exhumaci mrtvoly. (Výběr rozhodnutí ESLP pro justiční praxi, 2019, č. 3, s. 58–71.)

Konrád, Z. a kol. Kriminalistika. Kriminalistická taktika a metody vyšetřování. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, s. 47.

Kolesár, J. Obhliadka v súčasnom Trestnom poriadku. Státní zastupitelství, 2010, č. 6, s. 6.

Srov. nález ÚS z 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10.

Nález ÚS z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09.

Konrád, Z. a kol., op. cit. sub 39, s. 51.

K povinnosti soudu vypořádat se s námitkou nezákonnosti úkonu (zde konkrétně domovní prohlídky) srov. například nález ÚS ze 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03.

Srov. Zaoralová, P. Procesní použitelnost důkazů v trestním řízení a její meze. 1. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 79–80.

K nutnosti vyčerpání opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti srov. nález ÚS z 28. 4. 2020 [pozn. red.: správně 9. 4. 2020], sp. zn. II. ÚS 2597/18. Zde uvedené závěry jsou použitelné i pro úkon ohledání místa činu.

Rozsudek ESLP z 16. 12. 1997, Camenzind proti Švýcarsku, č. 21353/93.

Tuto doktrínu lze stručně charakterizovat tak, že aktivní legitimaci pro podání k orgánům zastávajícím tuto doktrínu mají pouze osoby, které jsou ještě napadeným rozhodnutím (jednáním) alespoň částečně dotčeny, a v důsledku toho mají zájem na změně takového stavu. Jinými slovy, opravný prostředek není třeba projednávat, pokud úkon již byl proveden a ukončen.

Nález ÚS z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, bod 32.

Tato otázka byla řešena v nálezu ÚS z 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14.

Zákon č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok.

Šelleng, D. Význam ohledání místa činu při dokazování v trestním řízení. In: Jelínek, J. a kol., op. cit. sub 11, s. 372.

K názoru, že § 83c TrŘ neobsahuje žádnou alternativu, pod kterou by bylo možné vztáhnout ohledání místa činu, se přiklání také Šelleng (op. cit. sub 54).

Srov. usnesení ÚS z 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14, a usnesení NS z 15. 4. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1358/2019.

Tj. v souladu se stanoviskem NSZ poř. č. 1/2008 část, kterou lze označit jako zabezpečení místa činu a stop na něm se nacházejících tak, aby nedošlo k jejich porušení, ztrátě nebo zničení, a tím ke zmaření účelu ohledání.

§ e43 odst. 2 návrhu nového trestního řádu. Stav ke dni 15. 6. 2022.

Poznámky pod čarou:
*

Autorka je studentkou 3. ročníku doktorského studijního programu v oboru trestní právo na Univerzitě Palackého v Olomouci a dále působím jako asistent soudce Okresního soudu.

1

Znění § 113 TrŘ je následující: (1) Ohledání se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. K ohledání se zpravidla přibere znalec. (2) Protokol o ohledání musí poskytovat úplný a věrný obraz předmětu ohledání; mají se proto k němu přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky.

2

Prohlídka těla a jiné podobné úkony (například odběr krve), vyšetření duševního stavu obviněného a exhumace, prohlídka a pitva mrtvoly (§ 114118 TrŘ).

3

Srov. například Šámal, P. in Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1629.

4

Srov. například Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 445. Dále Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 405.

5

Fenyk, A. in Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 978. Hodí se poznamenat, že trestní řád v § 158 odst. 3 písm. d) rovněž hovoří zvlášť o ohledání věci a místa činu.

6

Draštík, A. a kol., op. cit. sub 5, s. 978.

7

Šámal, P. a kol., op. cit. sub 3, s. 1628.

8

Srov. Jelínek, J. a kol., op. cit. sub 4, str. 447.

9

Příkladem takového místa může být objekt či místnost, kde se předpokládá výskyt stop a jeho ohledání se provádí například při prověřování alibi podezřelé osoby nebo hledání nástrojů, které byly využity ke spáchání činu. Srov. Chmelík, J. a kol. Místo činu a znalecké dokazování. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 25–26.

10

Nutno podotknout, že ačkoli je ohledání rovněž kriminalistickým pojmem (konkrétně kriminalistickou metodou), ve vztahu k vědnímu oboru se práce zabývá problematikou místa činu pouze z pohledu trestněprávního, jakožto procesního úkonu.

11

Například Chmelík, J. Ohledání (místa činu) v kontradikci s ústavní konformitou. Státní zastupitelství, 2015, č. 5, s. 46–55; Šelleng, D. Význam ohledání místa činu při dokazování v trestním řízení. In: Jelínek, J. a kol. Dokazování v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2018, s. 366–380.

12

Hodí se uvést poznámku, že jsou-li při ohledání místa činu také zajišťovány věci, je dotčeno rovněž ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), shodně jako u domovních prohlídek. Srov. například nález ÚS z 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2787/13.

13

Pojem obydlí (domov) je vedle zákonného vymezení v § 133 TrZ dotvářen trestněprávní judikaturou, podle níž pod pojem obydlí spadá také například hotelový pokoj či zahrádkářská chatka [srov. rozsudek NS ČSR z 22. 12. 1988, sp. zn. 5 Tz. 37/88 (Rt 8/1990-II.); rozsudek NS ČSSR – vojenského kolegia z 26. 11. 1987, sp. zn. Tzv. 29/87 (Rt 36/1988)]. Z pohledu ústavněprávního je jako obydlí chráněno místo, kde se člověk může stáhnout z dosahu očí a uší ostatních a požívat soukromí, tedy i například movité věci jako karavany nebo profesní prostory, ve kterých je vykonávána podnikatelská činnost (Bartoň, M. a kol. Základní práva. Praha: Leges, 2016, s. 302).

14

Například nález ÚS z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09.

15

Rozsudek ESLP z 2. 11. 2007, Giacomelli proti Itálii, č. 59909/00, ECHR 2006-XII. Blíže k ochraně obydlí Bartoň, M. a kol., op. cit. sub 13, s. 302–305. K potřebě extenzivního výkladu pojmu obydlí srov. Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 421–445.

16

Nález ÚS z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09.

17

Srov. Kokeš, M. in Husseini, F. a kol., op. cit. sub 15, s. 326–332.

18

Viz například výše zmíněný extenzivní výklad pojmu obydlí či například ochrana jednotlivců před sběrem provozních dat o telekomunikačním provozu v rámci práva na informační sebeurčení.

19

Nález ÚS z 6. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 1956/13, bod 12.

20

Kokeš, M. in Husseini, F. a kol., op. cit. sub 15, s. 421–422.

21

Stanovisko NSZ poř. č. 1/2008 Sb. v. s. NSZ z 5. 6. 2008: Stanovisko ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k otázce možnosti policejního orgánu vstoupit do obydlí za účelem provedení ohledání místa činu (dále také jen jako „stanovisko NSZ poř. č. 1/2008“).

22

Usnesení ÚS z 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14.

23

Přičemž „zásahem“ nemusí být pouze rozhodnutí, ale i jakýkoli faktický úkon (například i nečinnost soudů znamenající průtahy v řízení). Srov. Bartoň, M. a kol., op. cit. sub 13, s. 91.

24

Srov. například rozsudek ESLP ze 14. 4. 2020, Dragan Petrović proti Srbsku, č. 75229/10.

25

Srov. například nález ÚS z 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12.

26

Husseini, F. in Husseini, F. a kol., op. cit. sub 15, s. 138.

27

Tamtéž, s. 138–139.

28

Srov. například rozsudek velkého senátu ESLP ze 4. 12. 2008, Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a 30566/04; rozsudek ESLP z 3. 7. 2012, X proti Finsku, č. 34806/04. Naplnění jednotlivých požadavků také přehledně shrnul ÚS v nálezu z 18. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/17.

29

Rozsudek velkého senátu ESLP ze 4. 5. 2000, Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95.

30

Například rozsudek ESLP z 15. 9. 2015, Dilipak proti Turecku, č. 29680/05; rozsudek velkého senátu ESLP ze 17. 2. 2004, Gorzelik a další proti Polsku, č. 44158/98.

31

Rozsudek velkého senátu ESLP z 15. 10. 2015, Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08.

32

Srov. například rozsudek velkého senátu ESLP ze 14. 9. 2010, Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, č. 38224/03.

33
34

Nález ÚS z 20. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/11.

35

Tamtéž.

36

Do konkrétního základního práva nelze mezinárodní smlouvou zasáhnout více, než připouští české standardy ústavního pořádku (zejména Listina) a naopak – český ústavní pořádek nesmí tolerovat intenzivnější zásah, než připouští mezinárodní smlouva. Blíže viz Bartoň, M. a kol., op. cit. sub 13, s. 93.

37

Rozsudek ESLP z 20. 9. 2018, Solska a Rybicka proti Polsku, stížnosti č. 30491/17 a 31083/17.

38

V ČR rovněž úkon exhumace mrtvoly v intencích § 115 odst. 2 TrŘ na nařízení předsedy senátu či státního zástupce v přípravném řízení probíhá formou příkazu, proti němuž není přípustný opravný prostředek ve formě stížnosti, který by mohl být přípustný v případě rozhodování formou usnesení. Shodně jako polský trestní řád i ten český pak explicitně povoluje přezkum příkazu soudce nebo státního zástupce jen v některých typových věcech, jako je odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88314l TrŘ), nicméně neobsahuje explicitní úpravu přezkumu příkazu nařizujícího exhumaci mrtvoly. (Výběr rozhodnutí ESLP pro justiční praxi, 2019, č. 3, s. 58–71.)

39

Konrád, Z. a kol. Kriminalistika. Kriminalistická taktika a metody vyšetřování. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, s. 47.

40

Kolesár, J. Obhliadka v súčasnom Trestnom poriadku. Státní zastupitelství, 2010, č. 6, s. 6.

41

Srov. nález ÚS z 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10.

42

Nález ÚS z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09.

43

Konrád, Z. a kol., op. cit. sub 39, s. 51.

44

K povinnosti soudu vypořádat se s námitkou nezákonnosti úkonu (zde konkrétně domovní prohlídky) srov. například nález ÚS ze 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03.

45

Srov. Zaoralová, P. Procesní použitelnost důkazů v trestním řízení a její meze. 1. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 79–80.

46

K nutnosti vyčerpání opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti srov. nález ÚS z 28. 4. 2020 [pozn. red.: správně 9. 4. 2020], sp. zn. II. ÚS 2597/18. Zde uvedené závěry jsou použitelné i pro úkon ohledání místa činu.

47

Rozsudek ESLP z 16. 12. 1997, Camenzind proti Švýcarsku, č. 21353/93.

48

Tuto doktrínu lze stručně charakterizovat tak, že aktivní legitimaci pro podání k orgánům zastávajícím tuto doktrínu mají pouze osoby, které jsou ještě napadeným rozhodnutím (jednáním) alespoň částečně dotčeny, a v důsledku toho mají zájem na změně takového stavu. Jinými slovy, opravný prostředek není třeba projednávat, pokud úkon již byl proveden a ukončen.

49

Nález ÚS z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, bod 32.

50

Tato otázka byla řešena v nálezu ÚS z 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14.

51
52
53

Zákon č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok.

54

Šelleng, D. Význam ohledání místa činu při dokazování v trestním řízení. In: Jelínek, J. a kol., op. cit. sub 11, s. 372.

55

K názoru, že § 83c TrŘ neobsahuje žádnou alternativu, pod kterou by bylo možné vztáhnout ohledání místa činu, se přiklání také Šelleng (op. cit. sub 54).

56
57

Srov. usnesení ÚS z 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14, a usnesení NS z 15. 4. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1358/2019.

58

Tj. v souladu se stanoviskem NSZ poř. č. 1/2008 část, kterou lze označit jako zabezpečení místa činu a stop na něm se nacházejících tak, aby nedošlo k jejich porušení, ztrátě nebo zničení, a tím ke zmaření účelu ohledání.

59

§ e43 odst. 2 návrhu nového trestního řádu. Stav ke dni 15. 6. 2022.