ML2 tzv. „veřejnoprávním oprávněným“ za výše popsaných okolností bere právo vymáhat dosud existující příslušenství pohledávky (§ 1 odst. 4 ML2). Dokonce ukotvuje, že právo na zaplacení příslušenství zaniká právní mocí výroku o osvobození od placení takového příslušenství, jenž je součástí usnesení o zastavení exekuce (§ 4 odst. 2 ML2). Vnucuje se tedy úsudek, že milostivé léto poškozuje majetkové právo věřitelů v rozporu s čl. 11 LPS. Příslušenství pohledávky je totiž „veřejnoprávním oprávněným“ upřeno (zaniká), a to reálně bez náhrady. Fakt, že na dlužníku do 31. 8. 2022 byla vymožena alespoň jistina, případě že k vymožení jistiny² dojde do 30. 11. 2022, nelze považovat za poskytnutí adekvátní majetkové výhody ve prospěch věřitele, která by toto reálné vyvlastnění ve prospěch povinného – fyzické osoby vyvažovala. Subjektem, jenž o své majetkové právo přichází, přitom není výhradně stát, ale i například veřejná vysoká škola, územní samosprávný celek, zdravotní pojišťovna, a dokonce i obchodní korporace, v níž má stát nebo územní samosprávný celek většinovou majetkovou účast, třeba i prostřednictvím jiné právnické osoby (§ 1 odst. 2 ML2).

Předkladatel ML2 si právě uvedeného byl vědom. Svůj postup s odkazem na obecné závěry uvedené v komentářové literatuře³ odůvodnil tím, že „vlastnické právo není absolutně neomezené. Naopak připouští omezení vlastnického práva z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu… Omezení vlastnického práva z důvodu sociální funkce vlastnictví neboli z důvodu závazku vlastníka vůči společnosti je tedy přípustné, pokud sleduje legitimní cíl a zachovává vztah přiměřenosti mezi omezením vlastníka a výhodou pro ostatní“. Potřebu ochrany zájmů exekučních dlužníků a z toho plynoucí veřejný zájem na reálném vyvlastnění příslušenství konkrétní exekvované pohledávky bez náhrady předkladatel ML2 dovozuje tak, že osvobození povinného od placení příslušenství v rámci tzv. milostivého léta je obdobou osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, ohledně něhož ÚS již aproboval soulad takové úpravy z ústavním pořádkem.⁴ Stejně jako v případě oddlužení předkladatel ML2 dovozuje, že od příslušenství osvobozené fyzické osoby se budou moci opět zapojit do hospodářského a společenského života, protože pomine jejich neschopnost plnit závazky.⁵

Předkladatel zákona však nedocenil, že institut oddlužení v rámci insolvenčního řízení nelze jeho obsahem ani účelem ztotožnit se zahájením a vedením konkrétní exekuce. Zastavení exekuce a osvobození povinného ohledně nezaplaceného příslušenství pohledávky na rozdíl od oddlužení nevede k obecnému řešení majetkových poměrů dlužníka. Předpokladem pro zahájení a vedení exekuce není objektivní neschopnost dlužníka (povinného) plnit dluh ukotvený ve vykonávaném exekučním titulu. Důvody, pro které dlužník neplní, mohou spočívat i v jeho subjektivní neochotě alespoň zčásti plnit to, co dluží. Pro případ, že je exekuce dlouhodobě neúspěšná, má exekuční právo zvláštní mechanismy, jak dojít k zastavení exekuce, aniž by se věřiteli (oprávněnému) definitivně odnímalo právo na zaplacení příslušenství vymáhaného dluhu.⁶ Jestliže zákon definuje předpoklady pro odejmutí práva na zaplacení příslušenství pohledávky pouze tak, že stačí, když během exekuce dojde pouze k vymožení jistiny, případně povinný ji zaplatí v určitém termínu dodatečně, aniž by byl exekutor (exekuční soud) oprávněn zohlednit, zda a jestli vůbec něco povinnému brání v zaplacení celé vymáhané povinnosti včetně příslušenství, lze pochybovat o závěru, že ML2 skutečně směřuje k legitimnímu odejmutí práva „veřejnoprávních“ věřitelů na zaplacení příslušenství pohledávky. A to až do okamžiku, kdy stát tzv. veřejnoprávním věřitelům, kteří mají vlastní finanční i jiné penězi naplnitelné povinnosti, poskytne racionální, a nikoliv jen ideologickou kompenzaci za to, že je zbavil části jejich hmotněprávního nároku.⁷

Jsme přesvědčeni, že při posouzení ústavnosti úpravy ML2 (na rozdíl od úpravy oddlužení) je třeba zohlednit, že proti sobě nestojí individuální zájem věřitele na straně jedné a veřejný zájem na vyřešení situace širokého okruhu dlužníků na straně druhé, ale individuální zájem věřitele na zaplacení konkrétního dluhu včetně příslušenství a protichůdný a rovněž pouze individuální zájem dlužníka na neplacení téhož. Zákonodárce přitom bez náhrady upřednostňuje zájem dlužníka, aniž by šlo o veřejný zájem.

Jedním z předpokladů pro aplikaci ML2 je, že povinný nejpozději do 30. 11. 2022 písemně požádá o zahájení postupu směřujícího k zastavení exekuce ohledně příslušenství zaplacené jistiny (§ 1 odst. 3 ML2).

Žádost „o zahájení postupu“ podle ML2 je procesním podáním. Musí tedy naplňovat náležitosti předpokládané v § 42 odst. 4 OSŘ. To znamená, že zejména z něho musí být patrno, kdo žádost činí a čeho se domáhá. Z obsahu žádosti musí být jasné, že povinný se dovolává toho, aby exekutor v konkrétní exekuci aplikoval ML2 s výsledkem, že dojde k zastavení exekuce a k osvobození povinného od placení dosud existujícího a neuhrazeného příslušenství jistiny. Tento požadavek však nemusí být v žádosti výslovně uveden. Postačí, když povinný například uvede, že se dovolává „milostivého léta“ nebo odkáže na zákon č. 214/2022 Sb., jenž milostivé léto 2 ukotvuje, případně jiným a nepochybným způsobem sdělí, že exekutor má postupovat podle tohoto zákona. Není třeba, aby povinný v žádosti uvedl konkrétní okolnosti, pro které by měl exekutor dojít k závěru, že je žádost důvodná (typicky že jistina vymáhané pohledávky byla doplacena). Důvodnost si exekutor posoudí na základě obsahu spisu.⁸ Takže povinný ani nemusí uvést, zda se ML2 dovolává na základě § 1 odst. 3 písm. a) nebo podle § 1 odst. 3 písm. b) ML2.

Formulaci uvedenou v § 1 odst. 2 ML2, podle níž exekutor „…i bez návrhu zastaví exekuci…“, není přiměřené vyložit tak, že žádost o zahájení postupu podle ML2 není procesním podáním (návrhem na zahájení řízení podle ML2). Takovým podáním totiž žádost je a musí být už proto, že je nezbytným předpokladem pro zastavení exekuce a osvobození povinného od placení dosud přetrvávajícího příslušenství jistiny. Formulace „…i bez návrhu zastaví exekuci…“ má zdůraznit, že povinný nemusí v žádosti výslovně uvést, jak přesně má exekutor o žádosti rozhodnout. Naopak exekutor, jakmile je žádost podána, sám z moci úřední (bez upřesňujícího návrhu povinného) postupuje a následně rozhodne způsobem předpokládaným v ML2, aniž by byl vázán případně existujícím konkrétním petitem, jenž navrhuje povinný. I kdyby tedy povinný podal žádost podle § 1 odst. 3 ML2 s výslovným uvedením, že se jedná o návrh na zastavení exekuce s poukazem na existenci ML2, nejedná se o „běžný“ návrh na zastavení exekuce ve smyslu § 55 odst. 1 až 5 EŘ, ale o žádost o specifický postup předpokládaný v ML2, jehož výsledkem mimo jiné je i to, že exekuce bude zastavena v části, v níž se povinný zároveň osvobozuje od placení dosud nezaniklého příslušenství jistiny․

Vyjdeme-li z toho, že žádost o postup podle ML2 je procesním návrhem, exekutor o ní musí výslovně rozhodnout. Buď tak, že exekuci zastaví a rozhodne o osvobození povinného od placení dosud nezaniklého zbytku příslušenství jistiny, nebo žádost zamítne.

Na právě napsaném nic nemění fakt, že na žádost povinného o postup podle ML2 nedopadá § 42 odst. 2 OSŘ, podle něhož podání zaslané běžným e-mailem nebo faxové podání musí být doplněno do 3 dnů, jinak se k němu nepřihlíží (§ 2 věta třetí ML2).⁹ Ostatní normy upravující náležitosti procesního podání (včetně návrhu na zahájení řízení předpokládaného zákonem) totiž zákon „ze hry“ nevylučuje (§ 6 ML2). Žádost o postup podle ML2 se tedy od jiného podání obsahujícího návrh na zahájení řízení liší jen tím, že povinný ji může podat třeba i běžným e-mailem, aniž by exekutor měl právo požadovat, aby povinný doložil, že se jedná o autentické podání povinného (bude vycházet z vyvratitelné domněnky, že tomu tak je) a aniž by exekutor mohl podání odeslané běžným e-mailem při jeho nedoplnění o řádně podepsané podání téhož znění odložit ad acta.

To mimo jiné znamená, že rozhodnutí o žádosti povinného o postup podle ML2 se musí povinnému doručit způsobem předepsaným v § 45 a násl. OSŘ. Ustanovení § 2 věty čtvrté ML2, podle níž exekutor doručuje svoji reakci povinnému na adresu, jejímž prostřednictvím s exekutorem povinný komunikuje (třeba i na běžný e-mail), se uplatní jen při doručování odpovědi exekutora na žádost povinného o sdělení, zda povinný naplňuje předpoklady pro zastavení exekuce a případně kolik musí povinný na jistině a nákladech exekuce zaplatit (doplatit), aby naplnil předpoklady pro zastavení exekuce a pro osvobození od placení dosud přetrvávajícího příslušenství jistiny podle ML2.

Poznámka:

Ustanovení § 2 ML2 upravuje zvláštní postup exekutora při doručování povinnému, jde-li o sdělení výše částky, která má být uhrazena, nebo sdělení, že jistina potřebná k zastavení exekuce byla zaplacena už do 31. 8. 2022. Tento postup lze popsat tak, že exekutor tyto své odpovědi zasílá na elektronickou nebo faxovou adresu, z níž byly žádosti odeslány. Odpověď se má za doručenou dnem svého odeslání, i když k jejímu doručení posléze nedošlo. Výjimečný postup při doručování podle § 2 ML2 však nelze aplikovat na rámec této normy. Takže právě proto dovozujeme, že rozhoduje-li exekutor o návrhu povinného na zastavení exekuce podle ML2, nebo o zastavení řízení o žádosti povinného o zahájení postupu podle ML2, musí povinnému usnesení doručit na jeho adresu pro doručování (§ 46 a násl. EŘ).

Pravidlo, podle něhož elektronická odpověď exekutora na žádost povinného o sdělení, zda a kolik je třeba doplatit, aby mohlo dojít k zastavení exekuce podle ML2, se nepovažuje za doručenou, jestliže se vrátila exekutorovi jako nedoručitelná, se použije v případě použití jakékoliv veřejné datové sítě, nejen při doručování prostřednictvím sítě datových schránek. Za veřejnou datovou síť v procesním smyslu je totiž třeba pokládat i síť zabezpečující běžnou e-mailovou komunikaci, viz § 46 OSŘ.¹⁰

Může se stát, že během řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce podle ML2 nebo o žádosti povinného o postup podle ML2 se zjistí, že přichází v úvahu úplné zastavení exekuce z jiného, pro povinného prioritního důvodu (viz v následující pasáži Podmínka zaplacené jistiny). Třeba proto, že exekuční titul nebyl v době podání exekučního návrhu vykonatelný. Za takových okolností exekutor sám o zastavení exekuce nerozhoduje a naopak postupuje podle § 55 odst. 1 až 4 EŘ. Právě uvedené platí i v situaci, kdy povinný sice navrhl postup podle ML2 nebo podal návrh na zastavení exekuce odůvodněný existencí ML2, ale uvedl ještě další okolnosti, pro které by exekuce měla být zastavena z jiného důvodu. Je tomu tak proto, že zastavení exekuce z jiného důvodu není specifickým řízením podle ML2, ale procedurou vedoucí k zastavení exekuce z obecných důvodů.

O žádosti povinného o postup podle ML2, která byla podána v zákonem předpokládané lhůtě (do 30. 11. 2022), exekutor věcně rozhodne i po 30. 11. 2022. Jestliže ji povinný podal opožděně, nabízí se aplikace § 41a odst. 3 OSŘ, podle něhož k úkonu účastníka, který není za řízení přípustný, se nepřihlíží. Domníváme se však, že § 41a odst. 3 OSŘ se uplatní jen v případech, kdy je určité procesní podání podle zákona již v samém základu vyloučeno (například zpětvzetí procesního úkonu, který už nelze odvolat).¹¹ Procesní podání, která v obecné rovině přípustná jsou, ale jen za přistoupení další procesní okolnosti (například podmínka jejich včasnosti), však není přiměřené pokládat za zapovězená bez dalšího a je třeba o nich z toho důvodu rozhodnout, zejména za situace, kdy se jedná o návrh na zahájení řízení. Proto zastáváme názor, že i o opožděně podané žádosti povinného o postup podle ML2 je třeba rozhodnout a nespokojit se s ukončením řízení pouze skrze sdělení exekutora povinnému, že žádost není přípustná pro svoji opožděnost. Naopak exekutor má rozhodnout usnesením o zamítnutí žádosti pro její opožděnost, když zákon výslovně neuvádí, že by opožděnost měla vést k výroku o odmítnutí, a nikoliv o zamítnutí žádosti.¹²

Žádost o postup podle ML2 musí povinný „sdělit“ exekutorovi do 30. 11. 2022 (§ 1 odst. 3 ML2). Protože se jedná o podání, kterým povinný jako účastník řízení navrhuje určitý procesní postup a domáhá se rozhodnutí, je třeba tento termín pokládat za procesní lhůtu, nikoliv za lhůtu, která by měla hmotněprávní podstatu. Takže se uplatní § 55 odst. 3 OSŘ, podle něhož postačí, když žádost nebo návrh jsou odevzdány orgánu, který má povinnost je doručit (typicky poště). Pozor na to, že žádost o postup podle ML2 lze uskutečnit i běžným e-mailem. Akt odeslání e-mailu však není spojen s odevzdáním e-mailu orgánu, jenž má povinnost jej doručit ve smyslu procesních předpisů. Subjekt, jenž zabezpečuje zpřístupnění e-mailu exekutorovi, totiž není doručujícím orgánem ve smyslu § 48 OSŘ. Na procesní podstatě výše uvedené lhůty nic nemění fakt, že případně následující usnesení o zastavení exekuce bude mít za následek zánik příslušenství vymáhané pohledávky (§ 4 odst. 2 ML2). K tomuto hmotněprávnímu následku totiž dochází nikoliv již podáním žádosti nebo návrhu podle § 1 odst. 3 ML2, ale až právní mocí následného usnesení o zastavení exekuce, v jehož rámci je povinný zároveň osvobozen od placení příslušenství. Za procesní je třeba pokládat i lhůtu, kterou má povinný k dispozici za účelem podání žádosti o sdělení, zda jsou v jeho exekuci splněny předpoklady pro aplikaci milostivého léta, nebo o uvedení částky, kterou má doplatit [§ 1 odst. 3 písm. a) ML2]. Takže postačí, když povinný žádost o takovou informaci podá včas [do 15. 11. 2022, viz § 1 odst. 3 písm. a) ML2] na poště.

Poznámka:

Stanoví-li EŘ, že má být úkon učiněn u exekutora, lhůta zůstává zachována, je-li úkon učiněn u exekučního soudu, který podání neprodleně zašle exekutorovi (§ 55b odst. 4 EŘ). I když ML2 neobsahuje podobné ustanovení, myslíme si, že pravidlo uvedené v § 55b odst. 4 EŘ se uplatní i při podávání návrhů a žádostí podle ML2. Smyslem tohoto pravidla totiž je zabezpečit, aby účastník exekučního řízení nebyl penalizován za to, že se v exekuci (v níž dochází k dělení veřejnoprávního oprávnění k exekuční činnosti mezi soud a exekutora) na základě neznalosti zákona s určitým podáním obrátil nikoliv na exekutora, ale na exekuční soud.¹³

Žádost povinného o ML2 může být podána kdykoliv od platnosti ML2. Tedy i před datem 1. 9. 2022. Ustanovení § 1 odst. 3 ML2 totiž datem „od 1. 9. 2022 do 30. 11. 2022“ vymezuje období, v němž musí dojít k doplacení jistiny a nákladů exekuce, nikoli dobu, v níž povinný má podat žádost ve smyslu § 1 odst. 1 ML2. Proto je třeba uzavřít, že žádost může povinný podat už od doby, kdy se ML2 stalo součástí našeho právního řádu.

Exekuci zahájenou do 27. 10. 2021 exekutor k žádosti povinného – fyzické osoby zastaví, jestliže:

v exekuci byla do 31. 8. 2022 vymožena alespoň jistina a paušální náklady exekuce na straně exekutora [§ 1 odst. 3 písm. b) ML2]. Z toho plyne, že podle ML2 nelze zastavit exekuce na jiné než peněžité plnění,¹⁴

povinný od 1. 9. do 30. 11. 2022 povinný uhradí nezaplacenou jistinu a paušální náklady exekuce na straně exekutora [§ 1 odst. 3 písm. a) ML2]. Přitom je třeba respektovat § 265a OSŘ¹⁵ a z tohoto ustanovení a ze smyslu ML2 dovodit, že veškerá plnění, která povinný doplatí nebo jež jsou vymožena v době od podání žádosti o ML2 do 30. 11. 2022, je třeba použít na úhradu paušalizovaných nákladů exekutora (§ 3 ML2) a jistiny, jež je vymáhána.

Pravidlo o potřebě zaplacení jistiny je třeba vyložit i tak, že právo oprávněného na zaplacení jistiny by mohlo zaniknout i jinak, například započtením, případně na základě vznesení námitky promlčení. Úhradou jistiny a paušálních nákladů exekuce v době od podání žádosti povinného o ML2 do 30. 11. 2022 se podle nás musí rozumět i jejich vymožení v tomto období, nejen jejich „dobrovolné zaplacení“ povinným nebo i třetí osobou. Pro účely exekuce je totiž skutečné vymožení plnění exekutorem i jeho „dobrovolné“ plnění postaveno naroveň a označuje se úhrnným termínem „vymožené plnění“.¹⁶ Právě napsané lze dovodit i z § 1 odst. 4 věty druhé ML2, v níž se jinými slovy píše, že nevede-li se už exekuce pro jistinu, ale jen pro příslušenství (ať už z jakéhokoliv důvodu), stačí doplatit její paušalizované náklady podle § 3 ML2 a předpoklady pro aplikaci ML2 jsou splněny.¹⁷ Tento vývod ze své podstaty musí dopadat o na situaci, kdy k zániku povinnosti k placení jistiny z exekučního titulu dojde nikoliv do 31. 8. 2022, ale i v době od podání žádosti povinného o ML2 do 30. 11. 2022.

Nesouhlasíme s myšlenkou, že úhradou jistiny a nákladů exekuce ve smyslu § 1 odst. 3 písm. a) ML2 se rozumí jen její aktivní zaplacení ze strany povinného, a nikoliv i její zapravení skrze to, co exekutor sám v tomtéž období vymohl. Obojí má z pohledu exekučního práva jediný následek, jímž je naplnění povinnosti z exekučního titulu a nepokračování v exekuci ohledně toho, co už bylo vymoženo. S ohledem na právě uvedené nesouzníme s názorem M. Kasíkové, M. Štiky a L. Jurečkové, podle něhož „dojde-li k nucenému vymožení jistiny v období od 28. 10. 2021 do 28. 1. 2022 v rámci exekuce některým ze způsobů zvoleným v exekučním příkazu, pak se milostivé léto neaplikuje, protože se v tomto období předpokládá určitá aktivita a dobrovolnost plnění povinným“.¹⁸ Z formulace § 1 odst. 3 písm. a) ML2, podle níž povinný „uhradí“ nezaplacenou část jistiny a paušalizované náklady exekuce, nelze dovodit, že se musí jednat o aktivní úhradu ze strany povinného. Z této dikce lze jasně a jednoznačně dovodit pouze to, že tyto položky mají být zaplaceny.¹⁹ Náhled M. Kasíkové nepokládáme za správný i proto, že při respektu k němu by v době od podání žádosti do 30. 11. 2022 mohlo dojít k úhradě jistiny a nákladů exekuce nadvakrát jednak „dobrovolným“ (aktivním) plněním povinného, jednak realizací majetku povinného exekutorem. Něco takového však ML2 nepředpokládá, když v § 4 odst. 1 větách druhé a třetí ML2 konstatuje, že plnění nad rámec jistiny a paušalizovaných nákladů exekuce, které bylo od 1. 9. do 30. 11. 2022 vymoženo, se má povinnému vrátit. Konečně nelze přehlédnout, že podmínku „uhrazené“ jistiny v době od 1. 9. do 30. 11. 2022 ve smyslu § 1 odst. 3 písm. a) ML2 je třeba vyložit v návaznosti na § 1 odst. 3 písm. b) ML2, jež upravuje předpoklady pro aplikaci ML2, k jejichž splnění došlo do 31. 8. 2022. V § 1 odst. 3 písm. b) ML2 se přitom uvádí, že byla-li jistina do 31. 8. 2022 „vymožena“ (třeba i nucenou realizací majetku povinného exekutorem, nikoliv jen „dobrovolnou“ a aktivní platbou povinného), mají k žádosti povinného nastat účinky ML2. Tentýž princip se musí uplatnit i při aplikaci § 1 odst. 3 písm. a) ML2, a tedy i při výkladu v něm uvedeného termínu „uhradí-li povinný“. Jinak by vznikla z pohledu prostého rozumu nevysvětlitelná nerovnováha při aplikaci na sebe navazujících ustanovení § 1 odst. 3 písm. a) a § 1 odst. 3 písm. b) ML2, jež mají vystihovat tutéž podstatu. Právě napsané lze podepřít i tak, že úprava ML2 je koncipována ku prospěchu povinného. Jestliže vyvstane pochybnost o výkladu určitého pravidla, je třeba využít takovou interpretaci, která je povinnému příznivější.²⁰

Poznámky:

Vzhledem k právě napsanému se neztotožňujeme ani s názorem, že je-li více povinných, kteří mají zaplatit exekvovanou jistinu společně a nerozdílně, pak je třeba, aby povinný, který chce využít dobrodiní milostivého léta, zaplatil celou jistinu. Jen tento povinný však bude osvobozen od placení příslušenství a exekuce vůči němu bude zastavena.²¹ Naopak je podstatné, že povinnost k placení jistiny i ohledně ostatních povinných zanikla a i oni se mohou dovolat dobrodiní této skutečnosti, aniž by oni sami platili to, co jedním z nich už bylo zaplaceno. Opačný výklad by vedl k nepřípustnému a nesmyslnému závodu společných a nerozdílných povinných, kdo jistinu doplatí dříve a na koho zbude černý Petr v povinnosti doplatit i příslušenství.

Naopak se ztotožňujeme se závěrem, že povinný odpovídající za exekvovaný dluh s příslušenstvím společně a nerozdílně, který není právnickou osobou, není doplacením jistiny ze strany jiného společně a nerozdílně odpovídajícího dlužníka – fyzické osoby osvobozen od povinnosti k doplacení jistiny. Ohledně společně a nerozdílně dlužné právnické osoby se tedy exekuce nezastaví. Nepřehlížíme, že následek, podle něhož právnická osoba musí sama doplatit příslušenství bez toho, aby mohla uplatnit vůči spoludlužníkovi – fyzické osobě regres (§ 1876 odst. 2 ObčZ), se jeví jako nespravedlivý. Bude věcí ÚS, aby posoudil, zda tato nepatřičnost může mít ústavněprávní konsekvence.

Může se též přihodit, že exekuční titul ukládá právo na plnění vůči více společně a nerozdílně oprávněným, z nichž jen některý z nich je veřejnoprávním oprávněným. Za takových okolností je namístě využít postup podle ML2 vůči veřejnoprávnímu oprávněnému (§ 1 odst. 2 ML2), nikoliv vůči ostatním oprávněným. Závěr, že dluh nezaniká vůči žádnému ze společných a nerozdílných oprávněných, je v rozporu s jasnou a jednoznačnou dikcí ML2 (§ 1 odst. 2 ML2). Takový úsudek lze obhájit jen ve výjimečném případě, že vymáhaný dluh má takový hmotněprávní charakter, že na straně oprávněných vytváří tzv. nerozlučné procesní společenství.²²

S ohledem na právě napsané není vyloučeno, že povinný požádá o postup podle ML2 s odůvodněním, že povinnost ke splnění jistiny z jeho strany zanikla do 30. 11. 2022 jinak než zaplacením, třeba započtením. K přezkumu, zda je dán důvod pro zastavení exekuce, exekutor (exekuční soud) má přistoupit i bez návrhu (§ 55 odst. 5 EŘ). Je tedy jisté, že exekutor (exekuční soud) musí případně zkoumat i to, zda povinnost k zaplacení jistiny stále přetrvává, aniž by došlo k jejímu vymožení. Jde však o to, jestli exekutor má tuto otázku řešit přímo v řízení podle ML2, nebo zda nejdříve má dojít k částečnému zastavení exekuce ohledně jistiny zaniklé započtením podle § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ a teprve pak k postupu podle ML2, tedy k zastavení exekuce ohledně příslušenství a k osvobození povinného od plnění příslušenství [samozřejmě za předpokladu, že exekuce nebyla podle § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) OSŘ zastavena jako celek, včetně příslušenství].

Myslíme si, že nejdříve má dojít k výslovnému zastavení exekuce ohledně jistiny zaniklé započtením a teprve pak případně k postupu podle ML2, tedy k zastavení exekuce i ohledně příslušenství. Je tomu tak proto, že řízení o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) OSŘ (tzv. opoziční a impugnační spory) se mají uskutečnit v zásadě po předchozím jednání (§ 269 odst. 2 OSŘ). Zpravidla totiž půjde o reálný spor o existenci hmotného práva mezi oprávněným a povinným. Na vyřešení této otázky není řízení podle ML2 uzpůsobeno, protože jde o svébytné řízení, v němž se nemá řešit otázka, zda je dán důvod pro zastavení exekuce z jiného důvodu [zejména podle § 268 odst. 1 písm. a) až h) OSŘ]. Postup tedy bude následující: V části, v níž má být exekuce podle návrhu povinného zastavena z jiného důvodu než podle ML2, nebo v části, v níž se exekutor domnívá, že existuje takový jiný důvod, exekutor postupuje podle § 55 odst. 1 až 4 EŘ. Tedy po zjištění stanoviska oprávněného nebo obou účastníků buď sám v této části rozhodne o zastavení exekuce z jiného důvodu (souhlasí-li s tím oprávněný), nebo věc k rozhodnutí o zastavení exekuce v této části předá exekučnímu soudu (§ 55 odst. 5 EŘ). Poté exekutor vyčká rozhodnutí nebo dalšího postupu exekučního soudu. Jestliže exekuční soud exekuci v dané části zastaví (například zastaví exekuci ohledně jistiny s odůvodněním, že právo na její zaplacení zaniklo zápočtem ze strany povinného), exekutor pokračuje v postupu podle ML2 ohledně nezastavené části exekuce (ohledně příslušenství ve smyslu § 1 odst. 4 věty poslední ML2).

Z právě uvedeného mimo jiné rezultuje i fakt, že úplné nebo částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) OSŘ, případně i zastavení exekuce z jiného pro oprávněného příznivějšího důvodu, než že jistina byla vymožena [například podle § 268 odst. 1 písm. a) nebo b) OSŘ], má přednost před zastavením exekuce podle ML2. Podá-li povinný do doby zastavení exekuce pro ML2 návrh na zastavení z prioritního důvodu pro zastavení, je třeba nejdříve rozhodnout o tomto návrhu a teprve tehdy, když dojde k zamítnutí takového návrhu, je namístě postupovat podle ML2.²³ Některé obecné důvody pro zastavení exekuce jsou naopak pro povinného méně příznivé než zastavení exekuce a osvobození povinného od placení zbytku podle ML2. Tak je tomu třeba tehdy, když má být exekuce zastavena, neboť to navrhl oprávněný [§ 268 odst. 1 písm. c) OSŘ], ale do doby podání včasného návrhu ze strany povinného nebyla exekuce zastavena, nebo proto, že povinný ve 30denní lhůtě podle § 46 odst. 6 EŘ doplatil plnění z exekučního titulu. Za takových okolností je třeba exekuci zastavit (a povinného osvobozovat od plnění jistiny) podle ML2, jestliže k plnění ze strany povinného došlo po podání žádosti o postup podle ML2.²⁴

Jestliže povinný jistinu doplácí v době od podání žádosti o ML2 do 30. 11. 2022 [tedy podle § 1 odst. 3 písm. a) ML2], musí být do konce doby určené k úhradě skutečně zaplacena, nikoliv jen odeslána k zaplacení. Není však vyloučeno, že jistina bude v této době doplacena nikoliv exekutorovi, ale oprávněnému.

Pokud právo na zaplacení jistiny do 31. 8. 2022 nebo i do 30. 11. 2022 zanikne vymožením plnění ze strany exekutora, a nikoliv aktivním plněním povinného, je třeba při rozklíčování, k jakému okamžiku došlo k zaplacení jistiny, vyjít ze smyslu ML2. Tímto smyslem je, aby jakékoliv plnění, které bylo exekutorem (nebo i oprávněným) získáno do 31. 8. 2022 nebo do 30. 11. 2022 a má být použito na úhradu jistiny, bylo zohledněno při posouzení předpokladů pro postup podle ML2. Opačný přístup (podle něhož je třeba k exekutorem získanému plnění přihlédnout až v době, kdy je exekutorem určeno k úhradě jistiny a paušálních nákladů exekuce nebo dokonce až ve chvíli, kdy je vyplaceno oprávněnému nebo exekutorovi), by povinného mohl nespravedlivě poškodit a přisuzoval by právní relevanci i nečinnosti exekutora při reálném rozdělování nebo při rozhodování o osudu vymožené částky. Právě napsané znamená, že exekutor s rozhodnutím o návrhu na zastavení exekuce nebo o žádosti o postup podle ML2 za popsaných okolností vyčká do doby, než dojde k právní moci rozhodnutí o tom, jak bude naloženo s plněním, které bylo vymoženo do 30. 11. 2022.

Příklad:

Exekutor dne 10. 11. 2022 v dražbě prodal movité věci povinného a utržil částku ve výši, která postačí k úhradě jistiny i nákladů exekuce vyčíslených podle § 3 ML2. K vyplacení utržené částky oprávněnému a k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce však přistoupil až po 30. 11. 2022. Jestliže utržená částka pokrývá jak dodatečně vyplacenou jistinu, tak náklady exekuce, jež byly až později stanoveny v příkazu, je třeba vyhovět včas podané žádosti povinného o postup podle ML2 a exekuci zastavit, jakmile bude postaveno najisto, že utržená částka má být použita na úplnou úhradu jistiny i nákladů exekuce. Stejně tak exekutor při prodeji nemovitosti uskutečněném do 30. 11. 2022 vyčká právní moci rozvrhového unesení a výplaty plnění z tohoto usnesení. Jestliže tím budou jistina a náklady exekuce sanovány, exekutor vyhoví včasné žádosti povinného o postup podle ML2.

Postup podle ML2 je třeba vyhodnotit jako jednolitou proceduru, takže exekutor musí v případě, že povinný požádá v době od 1. 9. do 30. 11. 2022 o aplikaci ML2, aniž by prozatím zcela uhradil jistinu, počkat s rozhodnutím o žádosti do 30. 11. 2022, protože až do tohoto termínu má povinný čas na doplacení. Nicméně až do doby podání žádosti ze strany povinného exekutor má právo a povinnost se chovat tak, jako by k zahájení procedury o ML2 dosud nedošlo. To znamená, že částky, které v průběhu exekuce utrží, nebo které povinný sám zaplatí, aniž by výslovně určil, že mají jít na úhradu jistiny, exekutor použije na vymožení plnění, které má před vymáháním jistiny přednost.²⁵

Nabízí se otázka, zda exekutor má bez dalšího zamítnout návrh povinného na aplikaci ML2, aniž by povinný požádal o sdělení výše částky, kterou má doplatit, a exekutor zjistí, že povinný do konce lhůty pro milostivé léto nedoplatil, co je třeba. Z požadavku na obdobné využití OSŘ (§ 6 ML2) rezultuje, že exekutor má povinného poučit o nedoplacení potřebné částky (§ 118a odst. 1 až 3, § 5 OSŘ), jestliže povinný si potřeby nedoplatku nemusí být vědom, protože během exekuce došlo k vymožení nebo k zániku pohledávky do té míry, že by jistina z laického pohledu povinného už mohla být spolu s paušálními náklady exekuce doplacena. Na druhou strany lze argumentovat tak, že povinný měl a mohl exekutora požádat o sdělení, kolik má doplatit (§ 2 ML2) s tím, že za takových okolností se mu dokonce může prodloužit lhůta pro složení potřebné částky [§ 1 odst. 3 písm. a) in fine ML2]. Právo povinného požádat exekutora o vyčíslení nedoplatku k zaplacení však je procesním právem ve smyslu § 5 OSŘ, jehož existence není účastníku-laikovi obecně známa a o níž jej exekutor v případě potřeby musí poučit (§ 5 OSŘ). Svoji procesní povinnost podle § 5 a § 118a odst. 1 až 3 OSŘ exekutor naplní tím, že bez zbytečného odkladu (aby povinný pokud možno měl reálný prostor pro doplatek) povinnému sdělí přiměřeným způsobem (třeba i e-mailem, z něhož povinný sám komunikuje s exekutorem) výši nedoplatku včetně nákladů exekuce s tím, že je třeba jej poskytnout do 30. 11. 2022, jinak dojde k zamítnutí žádosti o aplikaci milostivého léta. Poučení podle § 5 OSŘ exekutor s ohledem na skutečnost, že k doplatku musí dojít v zásadě do 30. 11. 2022, poskytne bez zbytečného odkladu (a i bez žádosti povinného o sdělení výše nedoplatku), tak aby povinný pokud možno měl prostor pro poskytnutí doplatku. Pokud však povinný požádá o aplikaci ML2 natolik pozdě, že poučení ze strany exekutora ztrácí smysl, jde o okolnost, která exekutora zbavuje povinnosti k poučení.

Přistoupíme-li na právě popsané myšlenky, uzavřeme, že při nenaplnění poučovací povinnosti ze strany exekutora za uvedených okolností se povinnému prodlužuje lhůta k uskutečnění doplatku, plynoucí ode dne, kdy na základě okolností zjištěných během řízení zjistí, kolik má doplatit. Délku této lhůty lze odvodit z § 1 odst. 3 písm. a) ML2 jako 5denní.

Příklad:

Povinný požádal o aplikaci ML2 podle § 1 odst. 3 písm. a) ML2 e-mailem ze dne 15. 9. 2022. Exekutor poté zjistil, že v průběhu cca 5 let trvající exekuce došlo k vymožení částky ve výši 55 000 Kč, ale je zapotřebí ještě na nákladech exekuce a na jistině vymoci dalších 6 000 Kč. Povinný nepožádal o sdělení výše potřebného nedoplatku (§ 2 ML2). Exekutor vyčkal do 30. 11. 2022 a pak žádost povinného o ML2 zamítl proto, že nedoplatek ve výši 6 000 Kč nebyl zaplacen.

Povinný podal odvolání s odůvodněním, že výši nedoplatku zjistil až z usnesení exekutora o zamítnutí jeho žádosti a nedoplatek k rukám exekutora do 5 dnů od doručení zamítavého usnesení zaplatil.

Za popsaných okolností odvolací soud zřejmě uzavře, že je důvod pro změnu napadeného usnesení ve prospěch povinného.

K zastavení exekuce ohledně příslušenství podle ML2 má k žádosti povinného dojít, jestliže by exekuce už nadále neměla být vedena pro „jistinu vymáhanou v exekučním řízení“ a jsou-li doplaceny i paušalizované náklady exekuce (§ 3 ML2).

Oříškem číslo jedna je výklad termínu „jistina vymáhaná v exekučním řízení“ [§ 1 odst. 3 písm. a) ML2]. Nahlédneme-li do § 270 odst. 1 OSŘ, dočteme se, že „spolu s nařizením výkonu rozhodnutí uloží soud i povinnost k náhradě nákladů řízení o výkon… Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady“. Z takové dikce je jasné, že zákon v zásadě pokládá povinnost k plnění uloženou exekučním titulem za dále nedělitelnou s tím, že dojde-li k nařízení výkonu (exekuce), má se kromě exekučního titulu realizovat i později konkretizovaná povinnost k náhradě nákladů výkonu (exekuce). Vyjdeme-li pouze z právě uvedeného, dojdeme k závěru, že „jistinou vymáhanou v exekučním řízení“ je jakákoliv povinnost ukládaná exekučním titulem.

Aktuální exekuční právo však obsahuje i novější ustanovení, která výslovně operují s pojmem „jistina“ a „příslušenství pohledávky“ v jejich hmotněprávním významu (§ 265a odst. 1 OSŘ,²⁶ nově i § 1 odst. 3 ML2). Tato ustanovení nelze ignorovat. To znamená, že exekutor (exekuční soud) musí při výkladu termínu „jistina vymáhaná v exekučním řízení“ a „příslušenství pohledávky“ odskočit do hmotného práva, konkrétně do § 513 ObčZ. Takže uzavřeme, že příslušenstvím pohledávky (a tedy nikoliv jistinou) jsou i v poměrech exekuce úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Pro účely aplikace ML2 se za příslušenství navíc pokládají i „penále“ a „smluvní pokuta“ (§ 1 odst. 4 věta poslední ML2).

Z výroku exekučního titulu nemusí být vždy zřejmé, která částka, jež byla exekučním titulem uložena, je jistinou a která příslušenstvím. Jestliže však zákon exekutorovi (exekučnímu soudu) výslovně ukládá, aby zohlednil, co je jistinou a co příslušenstvím (nebo i smluvní pokutou a penálem), musí tuto povinnost splnit. Zpravidla tak, že k odlišení jistiny od příslušenství dojde na základě odůvodnění vykonávaného rozhodnutí, a nelze-li k odlišení dojít z odůvodnění exekučního titulu, musí si exekutor (exekuční soud) toto právní posouzení provést sám.

Příklad:

Okresní soud Plzeň-město uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 1 012 Kč s 9,75% úrokem z prodlení od 30. 6. 2012 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Z takového výroku není zřejmé, že povinnost k placení částky 1 012 Kč sestává z nenaplněné povinnosti k zaplacení jízdného ve výši 12 Kč a z přirážky k jízdnému ve výši 1 000 Kč. Tato fakta však exekutor zjistí z odůvodnění rozsudku. Na jejich základě uzavře, že žalovaný (nyní povinný) nemusí pro účely ML2 zaplatit ani ve výroku výslovně označený úrok z prodlení (ten je příslušenstvím), ani částku 1 000 Kč (ta je smluvní pokutou, která se pro účely ML2 pokládá za příslušenství).²⁷ Takže k zastavení exekuce vedené oprávněným, jenž je obchodní společností vlastněnou obcí, postačí, že povinný splnil povinnost ve výši 12 Kč (tedy zaplatil samotné jízdné).

Vzhledem k tomu, že k aplikaci ML2 postačí, když povinný zaplatí jen „nezaniklou jistinu vymáhanou v exekučním řízení“, není třeba, aby došlo ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vedlo k vydání exekučního titulu. Sice lze vést diskuzi o tom, jakou právní povahu má povinnost k náhradě nákladů řízení, zda je lze s ohledem na konstitutivní povahu rozhodnutí o nákladech řízení pokládat za příslušenství pohledávky.²⁸ I bez ní je však jasné, že náklady nalézacího řízení nejsou „jistinou“ ve smyslu § 1 ML2. Takovou „jistinou“ je pouze hmotněprávní pohledávka (bez příslušenství), jež byla uložena meritorním (nenákladovým) výrokem exekučního titulu.

Jestliže povinný do 30. 11. 2022 zaplatí jen část jistiny, není splněna podmínka pro aplikaci ML2 (§ 1 odst. 3 ML2). Proto exekutor žádost povinného o postup podle ML2 zamítne jako celek. Není možné, aby exekutor povinného osvobodil od placení příslušenství vztahujícího se k té části jistiny, kterou povinný doplatil.

Je možné, že v jedné exekuci se vymáhá zároveň „více jistin“ (§ 4 odst. 3 ML2). Třeba proto, že došlo ke spojení více dříve odděleně vedených exekucí, nebo i proto, že v rámci jediného exekučního titulu, jenž je vymáhán, došlo k uložení povinnosti k zaplacení „více jistin“. Za takových okolností exekutor aplikuje ML2 tak, jako by každá z jistin byla exekvována samostatně. Tím máme na mysli, že doplatí-li povinný jen jednu z více jistin, dojde k částečnému zastavení exekuce a k osvobození povinného od placení příslušenství té jistiny, která byla doplacena. Ohledně jistin, které nebyly zcela doplaceny, exekutor žádost povinného o aplikaci ML2 zamítne. Je věcí povinného, aby při doplacení specifikoval, na kterou z vícera jistin platí. Jestliže tak neučiní, aplikuje se § 1933 odst. 1 ObčZ.²⁹ Dlužník později nemůže stanovit, že exekutor měl plnění použít na úhradu jiné jistiny.

V exekuci se vymáhá „více jistin“, jestliže se v ní realizuje více samostatných nároků. Například dluh na nájemném a dluh na nedoplatku do fondu oprav. Není však podstatné, jestli se více jistin vymáhá proto, že došlo ke spojení exekucí z vícera exekučních titulů, nebo proto, že jeden a tentýž exekuční titul ukládá povinnému povinnost k placení různých jistin.

Může se stát, že z výroku exekučního titulu není zřejmé, že úhrnná částka ukládaná k zaplacení sestává z více jistin. Tak je tomu například v případě, že nalézací soud uložil žalovanému (nyní povinnému) k zaplacení úhrnnou částku, kterou dluží na základě vícera samostatných kupních smluv nebo nájemné za vícero období. Zda jde nebo nejde o „více jistin“, exekutor rozpozná z odůvodnění exekučního titulu. Není-li to možné, provede k žádosti povinného ohledně rozpoznání této skutečnosti dokazování, například připojením si nalézacího spisu, je-li exekuční titul platebním rozkazem.

Může se přihodit, že exekuční titul sám o sobě ukládá povinnost jen k placení příslušenství či smluvní pokuty nebo penále (smluvní pokuta a penále se pro účely ML2 pokládají za příslušenství, viz § 1 odst. 4 větu poslední ML2). Tak je tomu třeba tehdy, když dlužník do doby vydání exekučního titulu už samotnou jistinu zaplatil, ale neuhradil úroky z prodlení a sjednanou smluvní pokutu. Logika věci velí, aby k žádosti povinného o ML2 došlo k zastavení exekuce takového exekučního titulu s odůvodněním, že předpoklady pro postup podle § 1 odst. 3 písm. b) ML2 jsou splněny předem (zaplacením jistiny ještě před vydáním exekučního titulu). Bylo by totiž absurdní, aby byl znevýhodněn dlužník, který svoji povinnost k zaplacení jistiny splnil už před vydáním exekučního titulu, před dlužníkem, který ji splnil až během exekuce. Právě uvedené lze zaštítit i existencí § 1 odst. 4 ML2. Z této normy plyne, že exekuce má být pro ML2 zastavena, vedla-li by se už jen pro příslušenství.

Oprávněný, jenž vymáhá pouze příslušenství, však může argumentovat tak, že jistina vymáhané pohledávky nezanikla a že ve vztahu k jistině si na rozdíl od příslušenství nepořídil exekuční titul z jiného důvodu než pro doplacení jistiny. Tento argument zřejmě může uspět, protože předpoklad neexistence jistiny, je-li vykonáváno již jen příslušenství, je třeba pokládat za vyvratitelnou skutkovou domněnku, z níž exekutor vychází při své prvotní úvaze o aplikovatelnosti ML2.³⁰ Protože exekutor musí poskytnout oprávněnému prostor k uplatnění této námitky předem, je povinen oprávněného informovat o žádosti povinného o aplikaci ML2 s tím, že při následném mlčení oprávněného exekutor bude mít za to, že jistina již byla uhrazena.³¹

Povinný může soudního exekutora požádat o sdělení, zda už byly naplněny předpoklady pro zastavení exekuce podle § 1 odst. 3 ML2, nebo kolik zbývá doplatit na jistině a na nákladech exekuce (§ 2 ML2).

Toto oprávnění povinného není zákonem vázáno na nic dalšího. Na první pohled se proto zdá, že povinný tuto žádost může podat od 1. 9. 2022 do nekonečna. Logika ML2 však vede k závěru, že povinný má právo tuto žádost podat jen do doby, než se může účinně dovolat dobrodiní milostivého léta. Tedy nejpozději do 30. 11. 2022. Poté mu už sdělení nemůže přinést žádný prospěch. Požádá-li povinný o sdělení podle § 2 ML2 až po tomto datu, jde o procesní úkon, jenž je v řízení nepřípustný, a exekutor se bude chovat tak, jako by povinný o sdělení nepožádal (§ 41a odst. 3 OSŘ). Právo povinného požádat o sdělení výše nedoplatku nebo o to, že jsou splněny předpoklady pro ML2, však není vázáno na předchozí žádost o postup podle ML2. To platí i naopak – povinný může požádat o aplikaci ML2, aniž by dříve požádal o sdělení, zda a kolik má doplatit.

Podání žádosti o sdělení, kolik má povinný doplatit, aby byly naplněny předpoklady pro aplikaci milostivého léta, vede k prodloužení lhůty pro uskutečnění potřebného doplatku (ta jinak končí 30. 11. 2022), jestliže povinný požádal o sdělení výše nedoplatku do 15. 11. 2022. A to i v případě, že povinný prozatím nepodal žádost o aplikaci milostivého léta ve smyslu § 1 odst. 3 písm. a) ML2. Výše jsme totiž vysvětlili, že podání žádosti o sdělení výše nedoplatku je logikou zákona podmíněno pouze tak, že musí být podána nejpozději do 30. 11. 2022.

K prodloužení lhůty pro zaplacení nedoplatku dochází pro případ, že povinný požádal o sdělení výše nedoplatku do 15. 11. 2022 a exekutor sdělení poskytl později než 25. 11. 2022. Lhůta pro doplatek za takových okolností skončí uplynutím 5 dnů ode dne, kdy exekutor poskytl sdělení o výši nedoplatku.

Lhůta pro zaplacení nedoplatku je koncipována tak, že povinný musí nedoplatek v jejím průběhu „uhradit“ [§ 1 odst. 3 písm. a) ML2]. Nestačí tedy, když povinný ve lhůtě poukáže nedoplatek na účet exekutora, jestliže nedoplatek ve lhůtě exekutorovi nedojde. Nedoplatek se hradí exekutorovi. Teoreticky není vyloučeno, že povinný nedoplatek ve lhůtě zaplatí oprávněnému (co do jistiny) a exekutorovi (co do nákladů exekuce).

Jestliže povinný žádost o sdělení výše nedoplatku odeslal z „běžného e-mailu“ nebo z mobilního telefonu (SMS zpráva), exekutor sdělení o výši nedoplatku zašle na tento e-mail nebo mobil s tím, že sdělení se má za doručené dnem svého odeslání ze strany exekutora, s výjimkou případu, kdy se sdělení vrátilo jako nedoručitelné (§ 2 věta poslední ML2). V ostatních případech se sdělení exekutora o výši nedoplatku doručuje podle obecných předpisů o doručování podle § 45 a násl. OSŘ. Ustanovení § 2 věty poslední ML2 totiž upravuje zvláštní postup exekutora jen při doručování, při němž povinný využil v poměrech civilního řízení nestandardní komunikaci prostřednictvím elektronického média, které není datovou schránkou a které samozřejmě nelze ztotožnit ani s adresou pro doručování ve smyslu § 46 a násl. OSŘ.

Příklady:

Jestliže povinný zašle exekutorovi žádost o sdělení výše nedoplatku z běžného e-mailu nebo formou dotazu SMS z mobilu, exekutor mu sdělení zašle na takový e-mail nebo SMS zprávou do téhož mobilu. Jestliže exekutorovi nedojde zpráva, že e-mail nebo SMS zprávu s jeho sdělením nelze doručit, bude mít své sdělení za doručené dnem jeho odeslání. Pokud se sdělení vrátilo jako nedoručitelné a exekutor má k dispozici údaje, aby mohl osobu povinného ztotožnit, musí mu sdělení doručit na řádnou adresu povinného pro doručování podle § 46 a násl. OSŘ, a to podle předpisů o doručování podle § 45 a násl. OSŘ. Až završením takového doručení se bude mít sdělení exekutora za doručené.

Zašle-li povinný exekutorovi žádost o sdělení výše nedoplatku dopisem, aniž by využil prostředku elektronické komunikace (mailu, SMS zprávy z mobilu) nebo ze své datové schránky, případně ji podal osobně, využil standardního postupu při komunikaci s orgánem soudní moci, jenž předpokládají procesní předpisy (§ 45 a násl. OSŘ). Proto exekutor sdělení o výši nedoplatku povinnému doručí standardním postupem podle § 45 a násl. OSŘ. Takže povinnému doručí na jeho adresu pro doručování (zpravila do bydliště), a to zpravidla vhozením do schránky (§ 50 odst. 1 OSŘ). Sdělení bude doručeno nikoliv už svým odesláním, ale až vhozením do schránky.

Může se stát, že exekutor povinnému sdělí nesprávnou výši částky, kterou má povinný doplatit. Jestliže povinný ve lhůtě částku ve výši sděleného nedoplatku zaplatí a později se ukáže, že nedoplatek byl vyšší, exekutor nemůže být vázán svým předchozím nesprávným sdělením, jde-li o výši nedoplatku na jistině. Opačný náhled by nepřiměřeně poškozoval oprávněného. Za takových okolností nejsou naplněny předpoklady pro vyhovění žádosti povinného o aplikaci ML2. Na straně povinného však vzniklo legitimní očekávání, že k aplikaci ML2 dojde. Exekutor situaci musí ještě před rozhodnutím o žádosti o ML2 napravit vydáním opraveného sdělení o výši nedoplatku s tím, že lhůtu k doplacení stanoví s ohledem na výši dodatečně zjištěného nedoplatku, zpravidla jako lhůtu 15denní [srov. § 1 odst. 3 písm. a) ML2]. Teprve po jejím marném uplynutí může žádost povinného o postup podle ML2 zamítnout. Opravené sdělení o výši nedoplatku exekutor zašle na adresu, z níž byla původní žádost o sdělení výše nedoplatku povinným odeslána, a zřejmě i na adresu povinného pro doručování, je-li tato adresa jiná. Je totiž třeba zabezpečit, aby se opravené sdělení s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti dostalo do dispozice povinného, jenž už neočekává, že mu exekutor zasílal další (opravenou) výzvu.

7.1 Obecný základ

Ustanovení § 3 ML2 zafunguje jako lex specialis,³² jde-li o stanovení, kolik exekutorovi a oprávněnému přísluší při pozitivní aplikaci ML2 na náhradě nákladů exekuce. Ustanovení § 89 EŘ je vyřazeno „ze hry“.³³ „Ze hry“ je i ET, jestliže se náklady exekutora mají stanovit v paušalizované částce uvedené v § 3 ML2, a nikoliv „opisem“ částek, které si exekutor přiznal v již pravomocných dříve vydaných příkazech k úhradě nákladů exekuce (viz níže).

Jde-li o formální způsob rozhodování o nákladech exekuce, ustanovení § 89 EŘ není překryto. To znamená, že nekončí-li exekuce jako celek vymožením, ale zastavením ohledně dosud nevymoženého plnění, je třeba o nákladech exekuce a o náhradě nákladů exekuce mezi účastníky znovu a v úplnosti rozhodnout, protože dosud vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce se stávají vyžilými v tom smyslu, že sice mohou být podkladem pro stanovení výše nákladů přímo v usnesení o zastavení exekuce pro ML2, ale samy o sobě ztrácejí právní relevanci.³⁴ Dikce § 3 ML2 tento vývod nepopírá, normuje-li, že exekutor má právo i na ty náklady, které už vymohl na základě již pravomocných příkazů k úhradě nákladů exekuce. Tuto formulaci je namístě pokládat jako instrukci, podle jakých pravidel má exekutor o nákladech exekuce v usnesení o zastavení exekuce na základě milostivého léta rozhodnout.

Poznámka:

Stejný princip se za obdobných okolností uplatní i v nalézacím řízení. I když během sporu dojde k částečnému zpětvzetí žaloby a soud řízení zčásti zastaví, o nákladech do doby částečného zastavení řízení se nerozhoduje. O náhradě veškerých nákladů se rozhodne až v rozhodnutí, kterým se řízení končí jako celek (i v dosud nezastaveném zbytku), viz § 151 odst. 1 OSŘ.³⁵

7.2 Náklady exekuce při zastavení podle § 1 odst. 3 písm. b) ML2

Jde o situaci, kdy exekutor žádosti o ML2 vyhověl proto, že k zániku povinnosti povinného platit jistinu z exekučního titulu (zpravidla vymožením) došlo už do 31. 8. 2022, a zároveň i do téhož data byly vymoženy náklady exekuce (odměna a výdaje exekuce) alespoň v paušalizované výši (1 500 Kč, viz § 3 ML2). Jestliže exekutor sice vydal příkazy k úhradě nákladů exekuce do 31. 8. 2022, ale k vymožení v nich uvedených nákladů došlo až od 1. 9. 2022, nejde o náklady exekuce a exekutor si je nemůže ponechat, pokud i tak bylo na úhradu jeho nákladů vymoženo alespoň 1 500 Kč plus případná DPH.

Za jakýchkoliv okolností má exekutor právo na náklady v paušalizované výši 1 500 Kč. Dále si exekutor ponechá ty náklady exekuce, ohledně nichž vydal do 31. 8. 2022 příkaz k úhradě nákladů exekuce a které do 31. 8. 2022 na základě již existujících příkazů k úhradě nákladů exekuce vymohl. A to i v případě, že přesahují 1 500 Kč.

Ustanovení § 3 ML2 výslovně uvádí, že příkazy k úhradě nákladů exekuce musejí být do 31. 8. 2022 „vydány“. To naznačuje, že k tomuto datu ještě nemusejí být v právní moci. NS však trvá na tom, že podkladem k tomu, aby si exekutor mohl ponechat náklady exekuce, které si již přiřknul příkazem k úhradě nákladů exekuce, je právní moc tohoto příkazu.³⁶ Judikaturu NS je třeba vyložit tak, že náklady exekuce, které byly vymoženy na základě vydaných příkazů k úhradě nákladů exekuce, si i nad limit paušálních 1 500 Kč včetně případné DPH exekutor může ponechat jako své náklady za předpokladu, že tyto příkazy byly vydány do 31. 8. 2022 a později nabyly právní moci.

Připomeňme, že o nákladech exekuce exekutor (exekuční soud) rozhodne navzdory existenci již pravomocných příkazů k úhradě nákladů exekuce, protože ty se v okamžiku vydání usnesení o zastavení exekuce stávají neúčinnými, i kdyby nebyly výslovně zrušeny. Takže exekutor v usnesení o vyhovění žádosti povinného o ML2 rozhodne o nákladech exekuce podle výše uvedených pravidel. Výslovně rozhodne i tehdy, když výši nákladů přebírá z již pravomocných příkazů k úhradě nákladů exekuce vydaných a vymožených do 31. 8. 2022.

Protože náklady exekuce již byly vymoženy (včetně vymožení skrze „dobrovolné“ doplacení povinným), exekutor ve výroku tento fakt uvede (třeba tím, že nestanoví lhůtu k jejich plnění), čímž dá najevo, že nákladový výrok nemá být exekučním titulem. Jestliže žádost povinného a ML2 neuspěje a exekuce pokračuje, ustanovení § 3 ML2 se nepoužije a o náhradě nákladů exekuce se rozhodne v původním režimu, pouze při využití § 87 a násl. EŘ a ET.

Odvolání účastníků do nákladového výroku není omezeno skrze § 4 odst. 5 ML2, protože v něm uvedené možné důvody pro podání odvolání se týkají jen odvolání do meritorní části výroku usnesení o žádosti povinného o ML2. Odvolává-li se účastník pouze do nákladového výroku, zůstává meritorní výrok nedotčen (§ 206 odst. 3 OSŘ).

7.3 Náklady exekuce při zastavení podle § 1 odst. 3 písm. a) ML2

Jde o situaci, kdy exekutor exekuci zastavuje proto, že právo oprávněného na zaplacení jistiny (zpravidla vymožením, včetně „dobrovolného“ zaplacení povinným) zaniklo až v době od podání žádosti povinného o ML2 do 30. 11. 2022, případně pokud až v této době došlo k vymožení jistiny a nákladů exekuce alespoň v paušalizované výši 1 500 Kč včetně případné DPH.

I v této situaci platí, že náklady exekuce za každých okolností činí 1 500 Kč plus případná DPH. Nad rámec tohoto paušálu si exekutor na nákladech má ponechat jen tu částku, která byla do 31. 8. 2022 vymožena na základě příkazů k úhradě nákladů exekuce vydaných rovněž do 31. 8. 2022, za předpokladu, že tyto příkazy dodatečně nabyly právní moci a byly vymoženy do 31. 8. 2022.

Opět připomeňme, že o nákladech exekuce exekutor (exekuční soud) rozhodne navzdory existenci již pravomocných příkazů k úhradě nákladů exekuce, protože ty se v okamžiku vydání usnesení o zastavení exekuce stávají neúčinnými. Takže exekutor v usnesení o vyhovění žádosti povinného o ML2 rozhodne o nákladech exekuce podle výše uvedených pravidel. Výslovně o nákladech exekuce rozhodne i tehdy, když výši nákladů přebírá z již pravomocných příkazů k úhradě nákladů exekuce vydaných do 31. 8. 2022.

Odvolání do nákladového výroku není omezeno skrze § 4 odst. 5 ML2, protože v něm uvedené důvody se týkají jen odvolání do meritorní části výroku usnesení o žádosti povinného o ML2. Odvolává-li se účastník pouze do nákladového výroku, zůstává meritorní výrok nedotčen (§ 206 odst. 3 OSŘ). Protože náklady exekuce již byly vymoženy (včetně vymožení skrze „dobrovolné“ doplacení povinným), exekutor ve výroku tento fakt uvede (třeba tím, že nestanoví lhůtu k jejich plnění), čímž dá najevo, že nákladový výrok nemá být exekučním titulem. Jestliže žádost povinného a ML2 neuspěje a exekuce pokračuje, ustanovení § 3 ML2 se nepoužije a o náhradě nákladů exekuce se rozhodne v původním režimu, pouze při využití § 87 a násl. EŘ a ET.

7.4 Tzv. „další náklady exekuce“, již složená záloha na náklady exekuce

V § 3 větě čtvrté se uvádí, že další náklady exekuce nad rámec výše uvedeného exekutorovi nenáležejí. Jde o reakci na podle nás nesprávnou praxi některých exekutorů, kteří z § 90 odst. 1 EŘ dovozovali, že vedle nákladů exekuce (odměny a paušalizovaných výdajů exekutora) mohou existovat i další svébytné „kolonky“, které si mohou vyúčtovat na rámec paušálu, jenž stanovil již ML1.³⁷ Takovými dalšími „kolonkami“ měly být třeba náhrada za ztrátu času při exekuci (§ 14 ET) a náhrada za doručení písemností (§ 15 ET).

Ustanovení § 90 odst. 3 EŘ předpokládá, že exekutor může oprávněnému uložit povinnost ke složení zálohy na náklady exekuce, je-li nejisté, zda exekuce nebude vedena bezúčelně. ML2 neobsahuje výslovné ustanovení, jaký je další osud již složené zálohy. Proto je třeba vyjít z § 3 ML2 a konstatovat, že exekutor si již složenou zálohu nemá právo ponechat a musí ji vrátit oprávněnému.

7.5 Nesprávný PÚNE

Již jsme zmínili, že o povinnosti k náhradě nákladů exekuce (o odměně a hotových výdajích exekutora) je třeba rozhodnout znovu v rámci usnesení o vyhovění žádosti povinného o ML2. Nabízí se otázka, jestli exekutor (odvolací soud) je za každých okolností vázán pravomocnými příkazy k úhradě nákladů exekuce vydanými do 31. 8. 2022, které byly rovněž do 31. 8. 2022 vymoženy, a to za předpokladu, že částka nákladů, která byla skrz ně vymožena, přesahuje paušalizovanou částku 1 500 Kč plus případnou DPH.

Z gramatického znění § 3 ML2 vychází, že takové příkazy k úhradě nákladů exekuce mají být pro exekutora (pro soud), jenž zastavuje exekuci podle ML2, nepřekročitelnou daností. Tohoto konceptu je zřejmě třeba se držet. Nelze pominout, že účastníci exekuce mají právo podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 88 odst. 3 EŘ) a jejich prostřednictvím dosáhnout nápravy.

Někteří exekutoři však vydávají „předpříkaz“ k úhradě nákladů exekuce, jímž uloží povinnému k zaplacení náklady vypočtené z celkové částky, která má být v exekuci vymožena. Takový postup je v extrémním nesouladu s pravidlem, podle něhož se odměna exekutora odvíjí (a postupně navyšuje) od částky, která je skutečně vymožena (§ 46 odst. 4 EŘ, § 5 a 6 ET).³⁸ Takový předčasně vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce může vést v případě, že je v exekuci nakonec vymoženo podstatně méně, ke zjevné nespravedlnosti, neboť jsou nejdříve (před vymáhanou pohledávkou) vymáhány náklady i v části, na které exekutor zatím nemá právo. V případě ML2 se nespravedlnost může projevit i tak, že by si exekutor při výhradně gramatickém výkladu § 3 ML2 ponechal na své odměně i částku, která zjevně přesahuje jeho oprávněný profit, a to na úrok uhrazení jistiny. Proto nelze výjimečně vyloučit, že exekutor (a zejména odvolací soud) rozhodující o odvolání do výroku o nákladech exekuce podaného povinným se nebude cítit vázán zjevně nesprávným příkazem k úhradě nákladů exekuce, na jehož základě si exekutor zjevně nepřiměřenou odměnu ponechal. Odvolací soud svůj výjimečný postup vyargumentuje tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce sice pro něho vytváří překážku věci pravomocně posouzené, ale takový typ překážky za výjimečných okolností umožňuje rozhodnout jinak.³⁹ Zřejmě není vyloučeno, že odvolací soud dokonce i k odvolání povinného do usnesení o zmítnutí žádosti o ML2 uzavře, že „předpříkaz“ k úhradě nákladů exekuce vedl k vymožení nákladů exekutora, na které exekutor nemá právo, a to na úkor jistiny. A to mělo za následek, že nedošlo k naplnění předpokladů pro aplikaci ML2, když takový následek nelze tolerovat a naopak je třeba uzavřít, že předpoklady pro naplnění ML2 byly naplněny a že exekutor má částku nákladů, kterou ve svůj prospěch na základě „předpříkazu“ vymohl, vyplatit oprávněnému.

7.6 Náklady řízení mezi účastníky

ML2 neobsahuje výslovné univerzální pravidlo, podle něhož by exekutor (soud) měl rozhodnout o náhradě nákladů exekuce mezi jejími účastníky. Sděluje se v něm pouze, že veřejnoprávnímu oprávněnému náležejí náklady, ohledně nichž byl před 1. 9. 2022 vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce a které byly před 1. 9. 2022 vymoženy (§ 3 věta poslední ML2). Toto pravidlo nicméně jasně navazuje na § 89 větu první EŘ, podle níž při zastavení exekuce se povinnost k jejich náhradě uloží tomu, kdo zastavení zavinil. Z této návaznosti a z kontextu s § 89 EŘ plyne, že při zastavení exekuce pro ML2 povinný nemá mít právo na náhradu nákladů exekuce a že oprávněný má mít právo jen na náhradu nákladů vymezených v § 3 větě poslední ML2. Tedy má si ponechat jen náklady, které jsou pokryty již pravomocnými příkazy k úhradě nákladů vydanými do 31. 8. 2022, které byly rovněž do 31. 8. 2022 zrealizovány (vymoženy). Není-li takových nákladů, nemá mít ani oprávněný právo na náhradu nákladů exekuce.

Zbývá dodat, že také o náhradě nákladů exekuce mezi účastníky musí exekutor (soud) výslovně rozhodnout v usnesení, o zastavení exekuce pro ML2. Přechozí příkazy k úhradě nákladů exekuce jsou totiž takovým výrokem překryty a bez výslovného verdiktu o nákladech exekuce by se staly bezdůvodným obohacením. Ve výroku by měl zároveň deklarovat, že náklady, jež jsou ve výroku uvedeny, již byly vymoženy. Například tak, že u nich nestanoví lhůtu k plnění a v odůvodnění vysvětlí, že je tomu tak proto, že náklady byly pokryty již během exekuce. Jestliže žádost povinného a ML2 neuspěje a exekuce pokračuje, ustanovení § 3 ML2 se nepoužije a o náhradě nákladů exekuce mezi účastníky se rozhodne v původním režimu, pouze při využití § 87 a násl. EŘ.

7.7 Náklady řízení o žádosti povinného o ML2

Řízení o žádosti povinného o aplikaci ML2 je součástí širší procedury exekuce. Normy upravující ML2 nepředpokládají, že by v případě zastavení exekuce pro vyhovění žádosti měl mít oprávněný nebo povinný právo na náhradu nákladů tohoto dílčího řízení. Naopak z § 3 ML2 a z § 89 věty první EŘ plyne, že náklady této dílčí procedury si ponese každý z účastníků sám. Jestliže žádost povinného o ML2 neuspěje a exekuce pokračuje, ustanovení § 3 ML2 se nepoužije a o náhradě nákladů exekuce mezi účastníky (včetně případných nákladů vzniklých v rámci dílčího řízení o ML2) se rozhodne v původním režimu, pouze při využití § 87 a násl. EŘ.

O náhradě nákladů „miniřízení“ o žádosti povinného o ML2 se tedy nerozhoduje samostatně, ale v rámci rozhodování o nákladech exekuce jako celku. Tento verdikt je součástí usnesení, jímž se vyhovuje žádosti povinného o ML2.

7.8 Dojde-li k zastavení exekuce jen ohledně některé z více jistin

Ustanovení § 4 odst. 3 ML2 předpokládá, že exekutor povinného osvobodí od placení příslušenství jen ohledně některých z více jistin, které jsou vymáhány v rámci jediné exekuce, nedojde-li k úhradě všech těchto jistin. Takže exekuce ohledně neuhrazených jistin pokračuje. Za takových okolností nemůže dojít k aplikaci § 3 ML2 o způsobu určení nákladů exekuce a nákladů exekuce mezi oprávněným a povinným, protože exekuce stále trvá. Naopak je třeba upřednostnit § 87 a násl. EŘ, jakož i stanovení výše nákladů podle ET a AT. O nákladech exekuce exekutor při jejím jen částečném zastavení nerozhoduje, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení jako celek končí (§ 151 odst. 1 OSŘ).

Žádost povinného o zahájení postupu podle ML2 (§ 1 odst. 3 ML2) je procesním podáním, o němž exekutor musí rozhodnout. Má-li za to, že nejsou splněny předpoklady pro vyhovění žádosti, po marném uplynutí zákonem stanoveného data ji zamítne, aniž by rozhodoval o náhradě nákladů exekuce. Zamítnutím žádosti povinného o ML2 totiž exekuce nekončí, náklady „miniřízení“ o zamítnutí ML2 budou vypořádány spolu s ostatními náklady exekuce jako celku. Jestliže oprávněnému nebo exekutorovi během „miniřízení“ o ML2 nějaké náklady vznikly, budou tedy uspokojeny v rámci další exekuce (bude-li z čeho), a to na základě následně vydaných příkazů k úhradě nákladů exekuce (§ 87 EŘ).

V případě, že exekutor žádosti o aplikaci ML2 vyhoví, bude enunciát usnesení, jímž exekuce jako celek skončí, sestávat z následujících částí (§ 4 ML2):

Výrok o osvobození od placení příslušenství, penále a smluvních pokut přesahujících jistinu, a to v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Například půjde i o osvobození od placení úroku z prodlení z jistiny, smluvní pokuty atd. Právní mocí tohoto výroku dojde k zániku dluhu, od něhož byl povinný osvobozen (§ 4 odst. 2 in fine ML2). Lze se ztotožnit s názorem, že v tomto výroku je třeba přesně identifikovat samotnou pohledávku (například uvedením exekučního titulu a exekuce, v níž se vymáhá). Příslušenství, penále a smluvní pokuty, od nichž se povinný osvobozuje, exekutor popíše v rozsahu, v němž jsou mu známy, avšak s dodatkem, že osvobození se týká veškerého dosud nevymoženého příslušenství, penále a smluvních pokut. Exekutor totiž nemusí mít vědomost o všech těchto „příslušenstvích“. Potenciální příslušenství totiž ani nemusí být předmětem dané exekuce a nemusí být ve všech položkách popsáno v exekučním titulu.⁴⁰

Výrok o zastavení exekuce v položkách, u nichž byl povinný osvobozen od placení. V podstatě půjde o opsání výroku ad I. Není namístě, aby exekutor do tohoto výroku uváděl, že se jedná o částečné zastavení exekuce. Je totiž jasné, že exekuce se zastavuje v nevymoženém zbytku, od něhož byl povinný osvobozen, s tím, že exekuce plnění, které povinný zaplatil, byla ukončena vymožením. Praxe, kdy se exekuce zastavuje, aniž by se v rámci výroku dodalo, že se zastavuje jen v nevymoženém zbytku, je trvale zakořeněna, a není nezbytné ji měnit ani při aplikaci ML2. K výslovně jen částečnému zastavení exekuce dojde pouze v případě, že exekutor povinného osvobodil od placení příslušenství jen ohledně některých z více jistin, které jsou vymáhány v rámci jediné exekuce, takže exekuce ohledně neuhrazených jistin pokračuje. Za takových okolností zřejmě nemá dojít k aplikaci § 3 ML2 a způsobu určení nákladů exekuce a nákladů exekuce mezi oprávněným a povinným. Naopak je třeba upřednostnit § 87 a násl. EŘ. O nákladech exekuce exekutor při jejím jen částečném zastavení nerozhoduje, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení jako celek končí (§ 151 odst. 1 OSŘ).

Rozhodnutí o nákladech exekuce, tedy o odměně a výdajích exekutora. Z tohoto výroku musí být patrno, že povinnost k náhradě těchto nákladů již byla naplněna. To lze vyjádřit buď tak, že výrok obsahuje dodatek, že lhůta k plnění se nestanoví, nebo tak, že výrok bude formulován jako určení výše nákladů, a nikoliv tak, že se povinnému náklady ukládají k zaplacení. Kdyby k takovému rozhodnutí nedošlo, stalo by se plnění, které ve svůj prospěch získal na své náklady exekutor, plněním z právního důvodu, jenž dodatečně odpadl, protože dřívější PÚNE vydáním usnesení o zastavení exekuce se staly vyžilými.

Výrok o náhradě nákladů exekuce mezi oprávněným a povinným. Přitom je třeba mít na paměti, že oprávněný má právo maximálně na náhradu nákladů exekuce, které byly do 31. 8. 2022 stanoveny příkazy k úhradě nákladů exekuce a zároveň do 31. 8. 2022 i vymoženy (§ 3 věta poslední ML2). Jestliže tomu tak není, exekutor rozhodne tak, že oprávněný a povinný nemají právo na náhradu nákladů exekuce. Pokud existují náklady exekuce, které si má oprávněný podle § 3 věty poslední ML2 ponechat, musí být i z tohoto výroku jasné, že tyto nálady byly již v průběhu exekuce reálně zapraveny (viz předchozí výrok o nákladech exekuce). Nemyslíme si, že by výrok o nákladech mezi oprávněným a povinným se měl omezit jen na to, že jde o výrok o nákladech řízení o žádosti povinného o aplikaci ML2. Zavedená soudní praxe a zákon (§ 89 EŘ) totiž požaduje, aby se v případě, že dochází k zastavení exekuce, a exekuce už proto dále nemá probíhat, rozhodlo i o jejích úhrnných nákladech.⁴¹

Proti usnesení exekutora o zamítnutí žádosti o postup podle ML2 může povinný podat odvolání, stejně jako v případě zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce. Relevantním odůvodněním bude, že exekutor nesprávně uzavřel, že nejsou důvody pro aplikaci ML2. V pasáži s názvem „Žádost povinného o postup podle tohoto zákona“ jsme vysvětlili, že o opožděně podané žádosti povinného o postup podle ML2 exekutor rozhoduje, a to rovněž tak, že ji zamítne (nikoliv odmítne) právě pro její opožděnost. Za takových okolností povinný odvolání odůvodní okolnostmi, pro které se domnívá, že závěr exekutora o opožděnosti žádosti není správný.

Do výroku, jímž exekutor žádosti vyhověl, může podat odvolání jen oprávněný, další oprávněný, věřitel ze zástavního práva a přihlášený věřitel v případě, že jejich pohledávky na vymáhané jistině v exekučním řízení vůči povinnému nebyly zcela uspokojeny. V odvolání lze namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození povinnému (§ 4 odst. 5 ML2). Podá-li odvolání do vyhovujícího usnesení někdo jiný než v zákoně vyjmenované osoby, odvolací soud odvolání odmítne. Využije se totiž § 218 písm. b) OSŘ (§ 6 ML2, § 55b odst. 1 EŘ).

Ustanovení § 4 odst. 5 ML2 se snaží poskytnout taxativní výčet důvodů, o které může oprávněný, případně další oprávněný, věřitel ze zástavního práva či přihlášený věřitel opřít své odvolání do výroku, kterým exekutor vyhověl žádosti povinného o ML2. Tomuto výčtu se věnujeme vzápětí. Předesíláme však, že podá-li odvolání osoba sice oprávněná, ale z jiného než ze zákonem přípustného důvodu, odvolací soud usnesení exekutora potvrdí, aniž by bez třeba i dodatečné iniciativy odvolatele zkoumal, zda je naplněn některý ze zákonných důvodů pro podání odvolání. Uvedení nesprávného odvolacího důvodu totiž není důvodem pro odmítnutí odvolání. K odmítnutí, a nikoliv k zamítnutí opravného prostředku proto, že je opřen o nepřípustný důvod, může dojít, jen stanoví-li to jednoznačně zákon. Tak je tomu například v případě dovolání (§ 241a odst. 1 a 6, § 242 odst. 3 OSŘ), nikoliv však u odvolání.

Nyní se věnujme výčtu zákonných důvodů, pro které může odvolání uspět. Nejprve připomeňme, jaké jsou předpoklady pro vyhovění žádosti povinného podle ML2:

k 31. 8. 2022 se již exekuce nevede pro jistinu z exekučního titulu [§ 1 odst. 3 písm. b) ML2], nebo se exekuce pro jistinu přestala vést v době od 1. 9. do 30. 11. 2022 (zpravidla proto, že povinný jistinu uhradil nebo jistina byla vymožena),

jsou uhrazeny i náklady exekuce, tedy paušalizovaná odměna a výdaje exekutora (§ 1 odst. 3, § 3 ML2),

povinný podal žádost o ML2 včas (§ 1 odst. 3 ML2), případně

nevykonává se pohledávka peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, které byly dlužníku uloženy v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávka na náhradu újmy způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávka věřitelů na výživném ze zákona, pohledávka na náhradní výživné podle jiného zákona a pohledávka věřitelů na náhradu újmy způsobené na zdraví (§ 5 odst. 2 ML2).

Logika věci na první pohled vede k závěru, že není-li naplněn některý z uvedených kumulativních předpokladů pro vyhovění žádosti povinného, osoby oprávněné k podání odvolání do vyhovujícího výroku mohou své odvolání opřít o jakýkoliv z těchto údajně nenaplněných předpokladů. V § 4 odst. 5 ML2 se však zákon snaží zúžit důvody pro podání odvolání jejich taxativním výčtem, a to ve větě první a následně i ve větě druhé. Problém je v tom, že každá z těchto vět sděluje gramaticky něco jiného.

V první větě se dočteme, že oprávněný může odvolání opřít o to, že „jeho pohledávka na vymáhané jistině vymáhaná v exekučním řízení vůči povinnému nebyla v exekučním řízení zcela uspokojena“. Druhá věta však sděluje, že „odvoláním lze však namítnout pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození povinnému“. Fakt, že pohledávka na jistině nebyla zcela uspokojena, je jen jedním z vícera výše uvedených kumulativních předpokladů pro vyhovění žádosti povinného o ML2. Mezi první a druhou větou tedy existuje gramaticky neřešitelný rozpor. První věta totiž oprávněnému dává možnost odůvodnit odvolání výhradně poukazem na nesprávný závěr exekutora, že se exekuce už nevede pro vymožení jistiny, ale jen příslušenství (za které se pokládají i „penále“ a smluvní pokuta vztahující se k nesplnění jistiny, viz § 1 odst. 4 in fine ML2). Druhá věta však předpokládá, že povinný odvolání může opřít i o ostatní předpoklady pro vyhovění žádosti povinného o ML2.

Právě uvedený gramatický rozpor lze řešit systematickým výkladem s tím, že z § 4 odst. 5 věty první ML2 má vyplynout, že oprávněný nemůže opřít své odvolání do vyhovujícího výroku o to, že nedošlo ke splnění předpokladu, jenž se ho netýká. Takže oprávněný odvolání nemůže opřít o tvrzení, že v dosavadním průběhu exekuce nedošlo k úhradě paušalizovaných nákladů exekuce, tedy odměny a hotových výdajů exekutora. Naproti tomu oprávněný jistě může odvolání opřít o údajnou skutečnost, že se exekučně vymáhá některá ze zvláštních pohledávek vyjmenovaných v § 5 odst. 2 ML2. V § 5 odst. 2 ML2 se totiž výslovně uvádí, že ustanovení § 1 až 4 (a tedy ani § 4 odst. 5) ML2 se na exekuci těchto speciálních pohledávek nevztahují. Dále máme za to, že oprávněný a případně i další osoby s právem podat odvolání mohou odvolání s úspěchem opřít i o skutečnost, že povinný žádost o ML2 nepodal včas. I potřeba včasné žádosti je totiž (vedle nutnosti, že se exekuce už nevede pro jistinu) ukotvena ku prospěchu oprávněného a dalších osob, jejichž pohledávky se mají v exekuci uspokojit. Ustavením časového limitu pro podání žádosti povinného o ML2 se zabezpečuje, že oprávněný bude mít v relativně krátké době jasno, zda dojde nebo nedojde k pokračování ve vymáhání příslušenství, smluvních pokut a penále původně navázaných na jistinu jeho dluhu.

Poznámka k § 5 odst. 2 ML2:

„Jinou majetkovou sankcí, která byla uložena dlužníku v trestním řízení“, je zejména částka náhrady škody včetně jejího případného příslušenství (rovněž i souvisejícího úroku z prodlení, povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení na straně poškozeného), která byla v trestním rozsudku (v trestním příkazu) uložena obviněnému jako vykonatelná povinnost v rámci tzv. adhezního řízení.

Není-li charakter povinnosti uložené exekučním titulem zjistitelný přímo z výroku exekučního titulu, exekutor si úsudek, zda jde o speciální pohledávku podle § 5 odst. 2 ML2, učiní podle odůvodnění exekučního titulu.

Ustanovení § 4 odst. 5 ML2 normuje, že odvolání oprávněného a dalších ze zákona oprávněných osob může směřovat „proti rozhodnutí, jímž exekutor přizná povinnému osvobození“. Usnesení o vyhovění žádosti o ML2 však sestává ze dvou meritorních výroků – jednak právě z osvobození povinného od placení dosud existujícího příslušenství, jednak ze zastavení exekuce v části, v níž povinný byl od placení osvobozen. Mohlo by se tedy zdát, že výrok o částečném zastavení exekuce bude odvoláním oprávněného nedotčen, případně odvolá-li se oprávněný i do něho, bude odvolání odmítnuto jako podané osobou neoprávněnou [§ 218 písm. b) OSŘ].

Výrok o částečném zastavení exekuce v rozsahu, v němž je povinný osvobozen od placení, a výrok o samotném osvobození povinného od placení jsou však spolu nerozlučně spjaty. Došlo-li by totiž ke zrušení výroku o osvobození povinného od placení, exekuční titul v této části přetrvá a odpadne důvod pro zastavení exekuce v této části. S poukazem na § 206 odst. 2 větu druhou OSŘ⁴² proto uzavíráme, že zruší-li odvolací soud výrok o osvobození povinného od placení dosud přetrvávajícího příslušenství, musí zrušit i výrok o částečném zastavení exekuce v rozsahu, v němž zrušil výrok o osvobození povinného od placení. A to z moci úřední.

Ustanovení § 4 odst. 5 ML2 na druhé straně je třeba vyložit i tak, že oprávněný a jiné osoby vyjmenované v této normě nemohou podat samostatné odvolání, jímž by brojili proti výroku o zastavení exekuce v části, v níž se povinný osvobozuje od placení dosud přetrvávajícího příslušenství. Jestliže oprávněný podá odvolání směřující výlučně proti výroku o zastavení, je to důvodem pro postup podle § 43 odst. 1 OSŘ. Tedy pro výzvu exekutora k odstranění vady odvolání spočívající v tom, že oprávněný nenapadá jádro usnesení o vyhovění žádosti o ML2, jímž meritorně je právě výrok o osvobození povinného od placení dosud nezaniklého příslušenství. Takže existuje pochybnost o tom, čeho chce oprávněný podáním odvolání dosáhnout a vůči kterému z výroků usnesení odvolání směřuje. Jestliže oprávněný na výzvu řádně nezareaguje, může dojít k odmítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu (§ 43 odst. 3 OSŘ).

ML2 ustavuje zvláštní důvod pro zastavení exekuce, jenž je ve srovnání s obecnými důvody podle § 268 odst. 1 OSŘ specifický. Tato zvláštnost však sama o sobě nevede k neaplikaci § 55 odst. 2 až 4 EŘ, nestanoví-li ML2 něco jiného (srov. § 6 ML2).

12.1 K aplikaci § 55 odst. 2 EŘ,⁴³ doba rozhodnutí o žádosti

Žádost podle § 1 odst. 2 ML2 lze podat kdykoliv od 1. 9. do 30. 11. 2022, dokonce už od platnosti ML2. Byla-li podána po uplynutí tohoto období, je to důvod pro její zamítnutí, nikoliv odmítnutí podle § 55 odst. 2 EŘ.

Pozitivně může exekutor o žádosti (návrhu) povinného na aplikaci ML2 podané do 30. 11. 2022 rozhodnout kdykoliv od 1. 9. 2022, v případě žádosti opřené o § 1 odst. 3 písm. b) ML2 zřejmě není vyloučeno ani pozitivní rozhodnutí už od doby, kdy se ML2 stal součástí našeho právního řádu. Nestihne-li exekutor rozhodnout do 30. 11. 2022, nevadí. Jestliže se povinný dovolává aplikace ML2 z důvodu podle § 1 odst. 3 písm. b) ML2 (proto, že povinnost k placení jistiny pominula do 31. 8. 2022) a exekutor se domnívá, že tomu tak není (například neztotožňuje se s přesvědčením povinného, že jistina byla do 31. 8. 2022 zcela vymožena), nabízí se, že exekutor může žádost o ML2 zamítnout ještě před 30. 11. 2022, protože není splněna meritorní podmínka pro vyhovění žádosti. Nicméně je pravdou, že povinný by mohl podat odvolání a zároveň doplatit zbytek jistiny, čímž by pominul důvod, pro který exekutor jeho žádost o ML2 zamítl. Proto lze doporučit, aby exekutor za uvedené situace ještě před rozhodnutím upozornil povinného na to, že jeho povinnost k plnění jistiny ještě alespoň zčásti (uvést částku) přetrvává, a poskytnout mu 15denní [srov. § 1 odst. 3 písm. a) ML2] lhůtu k doplacení jistiny. Tento náhled zastáváme proto, že žádost povinného o ML2 pokrývá oba důvody pro aplikaci ML2 [§ 1 odst. 3 písm. a) i b) ML2], opačný závěr je s ohledem na časově omezenou možnost k podání žádosti neudržitelný. Opačný závěr by byl neudržitelný i proto, že exekutor při podání žádosti o ML2 z moci úřední (§ 1 odst. 2 ML2) zkoumá, zda je naplněn kterýkoliv z obou důvodů pro aplikaci ML2.

Ve všech ostatních případech [tedy má-li dojít k zániku povinnosti k placení jistiny do 30. 11. 2022 – viz § 1 odst. 3 písm. a) ML2 – nebo jestliže prozatím nebyla splněna povinnost k zaplacení paušalizovaných nákladů exekutora] exekutor může vydat negativní rozhodnutí o žádosti až po 30. 11. 2022. Ustanovení § 1 odst. 3 ML2 totiž předpokládá, že povinný na splnění povinnosti k doplacení jistiny a k případnému doplacení paušalizovaných nákladů má celou dobu od 1. 9. do 30. 11. 2022, a to i v případě, že v době podání žádosti o ML2 tyto předpoklady dosud nenaplnil. Plyne to z faktu, že povinný má i po podání žádosti právo dotázat se exekutora na výši plnění, které má doplatit, aby splnil předpoklady ML2.

Poznámka:

Hnidopich by mohl namítnout, že požádá-li povinný o postup podle ML2, aniž by povinný předem doplatil jistinu a paušalizované náklady, exekutor nemusí rozhodnutí odkládat a bude vycházet ze stavu věci k době svého rozhodnutí (§ 154 odst. 1 OSŘ). Procedura upravená v ML2 je však koncipována tak, aby povinnému byl poskytnut časově ohraničený, nikoliv dlouhý (tříměsíční) a ve své podstatě nedílný prostor k naplnění podmínek pro zastavení exekuce, včetně podání žádosti o postup vedoucí k jejímu zastavení, ke zjištění částky, kterou je třeba doplatit, a k její úhradě. Z § 1 odst. 3 písm. a) ML2 je zřetelné, že lhůta pro doplacení jistiny a paušalizovaných nákladů povinnému nekončí dříve než 30. 11. 2022, aniž by bylo podstatné, kdy přesně během zákonem stanovené doby (1. 9. až 30. 11. 2022) povinný požádá o aplikaci ML2.

Pravidlo v § 55 odst. 2 EŘ, podle něhož exekutor odmítne návrh na zastavení exekuce (v našem případě žádost podle § 1 odst. 3 ML2), neobsahuje-li všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný, se nepoužije. Stejně tak se nepoužije zákonný příkaz, že v případě odvolání povinného do odmítnutí návrhu exekutor v takovém případě své odmítavé usnesení zruší a návrh postoupí k vyřízení exekučnímu soudu. Je totiž třeba vyjít z § 1 odst. 2 ML2, podle něhož o žádosti o ML2 rozhoduje v prvním stupni exekutor, a nikoliv exekuční soud. Takže v případě, že žádost má vady, pro které se jeví jako neprojednatelná, musí exekutor postupovat podle § 43 odst. 1 OSŘ. Tedy vyzvat povinného k odstranění vad a až pak případně podání odmítnout. Nedomníváme se, že by vadou žádosti o ML2 způsobující její neprojednatelnost mělo být to, že z ní není patrné, jestli se povinný dovolává důvodu podle § 1 odst. 3 písm. b) ML2 (že k zániku povinnosti platit jistinu a alespoň paušální náklady exekuce došlo do 31. 8. 2022) nebo podle § 1 odst. 3 písm. a) ML2 (že jistina a paušální náklady exekuce byly nebo budou doplaceny od 1. 9. do 30. 11. 2022). Z § 1 odst. 2 ML2 totiž plyne, že exekutor má zjišťovat naplnění kteréhokoliv z obou základních předpokladů pro zastavení exekuce z moci úřední. Navíc nelze ignorovat § 2 ML2, podle něhož žádost o ML2 může povinný podat i běžným e-mailem, z čehož plyne, že orgány státní moci mají k žádosti o ML2 přistupovat s vyšší mírou benevolence než k jinému podání, jímž se zahajuje soudní řízení. Exekutor nemůže s odkazem na § 55 odst. 2 EŘ odmítnout žádost o ML2 proto, že povinný nedoložil listiny o skutečnostech, že povinnost k plnění jistiny už neexistuje a že došlo k úhradě i paušálních nákladů exekuce. Exekutor totiž existenci těchto okolností zjišťuje z moci úřední (§ 1 odst. 1 ML2).

12.2 K aplikaci § 55 odst. 3 až 5 EŘ

Podle § 55 odst. 3 věty první EŘ podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení.

Z úpravy ML2 neplyne, že by exekutor neměl mít povinnost dotázat se oprávněného na postoj k žádosti povinného o aplikaci ML2. Tato žádost je přitom svými procesními následky postavena naroveň návrhu na zastavení exekuce z některého z obecných důvodů podle § 268 odst. 1 OSŘ, protože jejím výsledkem má být rovněž zastavení exekuce. Potřeba dotazu na oprávněného a poskytnutí mu prostoru pro vyjádření postoje k žádosti plyne i z toho, že je osobou oprávněnou k podání odvolání do usnesení, kterým exekutor žádosti vyhoví, s námitkou, že nebyly splněny meritorní předpoklady k jejímu vyhovění. Argument, že exekutor má pro vyhovění žádosti omezený prostor, neobstojí. Výše jsme odůvodnili, že k rozhodnutí o žádosti exekutor může přistoupit i po 30. 11. 2022.

Naopak v řízení o ML2 není prostor pro využití § 55 odst. 3 věty druhé EŘ, podle níž jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. ML2 totiž stanoví zvláštní specifické předpoklady pro vyhovění návrhu. A mezi ně nepatří to, jaký je postoj oprávněného k dalšímu trvání exekuce (§ 1 odst. 2 ML2).

Neuplatní se ani § 55 odst. 3 věta třetí EŘ, podle které nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu. O žádosti (návrhu) povinného na ML2 rozhoduje v prvním stupni výlučně exekutor (§ 1 ML2).

„Ze hry“ jsou i § 55 odst. 4⁴⁴ a 5 EŘ.⁴⁵ O zastavení exekuce pro ML2 totiž exekutor rozhoduje jen na základě výslovné žádosti povinného, která je postavena naroveň návrhu na zastavení exekuce (§ 1 odst. 3 ML2). Případný nesouhlas oprávněného se žádostí o ML2 nehraje žádnou roli, protože není uveden ve výčtu předpokladů postupu podle ML2 a ani nesouhlas oprávněného nesměřuje ke specifickému procesnímu postupu.

Oprávněný může kdykoli během exekuce navrhnout její zastavení; takovému návrhu je třeba bez dalšího vyhovět [§ 268 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Je tomu tak proto, že oprávněný je v zásadě jediným účastníkem, jemuž je vedení exekuce ku prospěchu, proto záleží pouze a jedině na něm, jestli bude pokračovat v nuceném vymáhání povinnosti, která mu byla přiřknuta exekučním titulem.⁴⁶

Představme si situaci, kdy oprávněný navrhl zastavení exekuce do 31. 8. 2022.

Jestliže usnesení o zastavení exekuce pro návrh oprávněného nabude do 31. 8. 2022 právní moci, není žádný prostor pro opětovné zastavení exekuce, která už neběží. Judikatura sice výjimečně dovozuje, že lze zastavit exekuci, která už jednou byla výslovně a pravomocně zastavena, ale při zvážení konkrétních okolností případu a jen v případech, kdy pro povinného příznivější důvod pro zastavení existoval již v době trvání exekuce, ale nevyšel najevo.⁴⁷

Hnidopich a šťoura by však mohl namítnout, že navrhl-li oprávněný zastavení exekuce, i když už věděl, že se povinný počínaje 1. 9. 2022 bude moci dovolat milostivého léta, je návrh z jeho strany zneužitím procesního práva. Což má vést k zamítnutí návrhu na zastavení exekuce a případně i k opakovanému zastavení již pravomocně zastavení exekuce.⁴⁸ A to za situace, kdy v době, kdy se exekuce zastavuje pro návrh oprávněného, byla již jistina vymožena a exekuce pokračuje jen pro příslušenství, takže oprávněný může podat žádost s poukazem na § 1 odst. 3 písm. b) ML2.

V pasáži s názvem „Soulad s ústavním pořádkem“ jsme vysvětlili, proč pokládáme ML2 ve vztahu k oprávněným, kteří nejsou státem, za diskutabilní z pohledu ústavního pořádku. Ponecháme-li však tento problém stranou, má argument o možném zneužívajícím návrhu oprávněného na zastavení exekuce svoji relevanci. Nelze tedy vyloučit, že judikatura dojde k závěru, že poté, co se stal ML2 součástí českého právního řádu (a stalo se jistým, že později nabude i účinnosti), je návrh oprávněného na zastavení exekuce aktem zneužití procesního práva, jehož smyslem je vyhnout se zastavení exekuce podle ML2, s nímž je spojeno i rozhodnutí o zániku příslušenství jistiny, s tím, že oprávněnému zůstane možnost podat po 30. 11. 2022 nový exekuční návrh, jemuž se povinný již nebude moci bránit skrze žádost o ML2. Avšak jen tehdy, když do doby rozhodnutí o něm byly naplněny předpoklady pro aplikaci § 1 odst. 3 písm. a) nebo b) ML2. A i před 31. 8. 2022, jestliže v době rozhodnutí o návrhu oprávněného se povinný mohl dovolat a dodatečně se i skutečně žádostí dovolal aplikace ML2.

Takže nevylučujeme, že na základě včasné žádosti povinného o aplikaci ML2 podané v době od 1. 9. 2022 do 30. 11. 2022 exekutoři, případně odvolací soudy budou k žádosti povinného podle § 1 odst. 3 ML2 zastavovat exekuci, která již byla jednou podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ (k návrhu oprávněného) pravomocně zastavena. Ale při zvážení všech okolností případu, včetně toho, zda se povinný mohl odvoláním bránit vůči usnesení o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ.⁴⁹ Jestliže však exekutor do 31. 8. 2022 rozhodl o zastavení exekuce k návrhu oprávněného, ale dosud nepravomocně, má povinný využít práva podat odvolání do tohoto usnesení, s tím, že má dojít k zastavení k jeho v odvolání vymezené žádosti. Mezi zastavením exekuce podle § 268 odst. 1 OSŘ a zastavením exekuce podle ML2 je přitom rozdíl, protože jen zastavení exekuce podle ML2 obsahuje i výrok o osvobození povinného od placení dosud nezaniklého příslušenství. Dojde-li k podání takového odvolání, odvolací soud dosud nepravomocné usnesení o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ zruší a vrátí věc exekutorovi s pokynem, že je nejprve třeba se zabývat žádostí povinného podle ML2 a teprve v případě jejího zamítnutí následně návrhem oprávněného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ. Je tomu tak proto, že zastavení exekuce podle ML2 spojené s rozhodnutím o zániku dosud existujícího příslušenství je pro povinného příznivějším rozhodnutím než zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jednou provždy totiž oprávněnému znemožňuje podat nový exekuční návrh pro tentýž exekuční titul.⁵⁰ Jestliže povinný za právě popsaných okolností nevyužije práva podat odvolání, není zcela vyloučeno, že v době od 1. 9. do 30. 11. 2022 podá žádost o ML2 i ohledně již pravomocně zastavené exekuce a exekutor (odvolací soud) jeho žádosti i tak vyhoví. Budou však zvažovat, zda konkrétní okolnosti případu odůvodňují takový zcela výjimečný postup.⁵¹

Oprávněný může rovněž postoupit vykonávanou pohledávku na subjekt, jenž není „veřejnoprávním oprávněným“ ve smyslu ML2. Jestliže takový návrh uskuteční do 31. 8. 2022 a exekutor pravomocně rozhodne o singulární sukcesi na straně oprávněného rovněž do 31. 8. 2022, nebude formálně důvod pro aplikaci ML2. Ustanovení § 1 odst. 2 ML2 totiž umožňuje zastavení exekuce na základě žádosti povinného dle ML2 jen v případě, že účastníkem exekuce na straně oprávněné aktuálně je tzv. veřejnoprávní oprávněný. Je-li jím už někdo jiný, nelze aplikovat ML2. Věděl-li však dřívější oprávněný v době postoupení pohledávky, že dojde k milostivému létu [tedy k postoupení došlo už v době, kdy ML2 bylo součástí českého právního řádu, je namístě obdobná úvaha jako v případě, že veřejnoprávní oprávněný se aplikaci ML2 bránil návrhem na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ]. To by značilo, že podá-li později povinný žádost podle § 1 odst. 3 ML2, exekutor (odvolací soud) bude zvažovat, jestli dřívější návrh na singulární sukcesi nebyl zneužitím procesního práva a zda s ohledem na výjimečné okolnosti případu není přiměřené žádosti povinného o ML2 vyhovět navzdory faktu, že aktuálním účastníkem exekuce na straně oprávněné již není „veřejnoprávní oprávněný“.

Není-li rozhodnutí exekutora o vyhovění návrhu na singulární sukcesi oprávněného v době, kdy povinný již může podat žádost o ML2, v právní moci, povinný uspěje s odvoláním proti tomuto usnesení, jestliže do doby, než odvolací soud rozhodne o tomto odvolání, podá včasnou žádost o postup podle ML2. Bude argumentovat tak, že vyhovění návrhu na singulární sukcesi je při současném podání žádosti o ML2 nepřípustné, protože návrh vede k vyloučení ML2 z aplikace. Odvolací soud odvolání povinného vyhoví s tím, že „veřejnoprávní oprávněný“ může případně podat opětovně návrh na singulární sukcesi poté, co případně bude žádost povinného o ML2 pravomocně zamítnuta. Jestliže „veřejnoprávní oprávněný“ podá návrh na singulární sukcesi v době od 1. 9. do 30. 11. 2022, exekutor s rozhodnutím počká do 30. 11. 2022, tedy do konce lhůty, kterou má povinný k dispozici pro žádost podle § 1 odst. 3 ML2. Jestliže povinný takovou žádost podá, zamítne exekutor návrh na singulární sukcesi na neveřejnoprávního oprávněného proto, že je v době aplikovatelnosti ML2 nepřípustná. Po právní moci takového rozhodnutí exekutor rozhodne o žádosti povinného o ML2. „Veřejnoprávní oprávněný“ může návrh na singulární sukcesi zopakovat, jestliže povinný ML2 nevyužije, případně dojde-li k zamítnutí jeho žádosti.

M. Kasíková k problematice singulární sukcese uvádí, že „došlo-li k postoupení pohledávky, je pro aplikaci milostivého léta rozhodné datum právní moci usnesení o nástupnictví dle § 107a OSŘ a § 36 EŘ. V usnesení o nástupnictví také musí být vyřešena případná neplatnost záměrného (zneužívajícího) postoupení pohledávky s cílem vyloučit aplikaci milostivého léta (§ 1 odst. 2 ObčZ)“.⁵² Její závěr je třeba doplnit na základě výše uvedeného. To znamená, že podá-li dosavadní veřejnoprávní oprávněný návrh na singulární sukcesi poté, co se ML2 stalo součástí českého právního řádu, je namístě dovodit, že tento jeho procesní návrh nepřiměřeným způsobem zasahuje do práva povinného navrhnout aplikaci ML2, jsou-li v době jeho podání naplněny předpoklady pro ML2. Povinný je přitom ve srovnání s veřejnoprávním oprávněným „slabší stranou“ soukromoprávního vztahu,⁵³ takže zvláštní ochraně, jež se mu poskytuje ML2, je třeba přisoudit prioritu. To se projeví tak, že exekutor (exekuční soud) návrh veřejnoprávního oprávněného na vstup nového a neveřejnoprávního oprávněného do exekuce podaný v době od platnosti ML2 do 30. 11. 2022 zamítne, aniž by musel blíže zkoumat okolnosti, za nichž došlo k postoupení pohledávky.⁵⁴ S takovým rozhodnutím však vyčká do doby, než povinný může podat včasnou žádost o ML2, není-li taková žádost podána, odpadl důvod, proč by nemělo být návrhu na singulární sukcesi na straně oprávněné vyhověno, a exekutor návrhu podle § 107a OSŘ (§ 36 EŘ) vyhoví.

Je třeba dodat, že judikatura NS trvá na zásadě, že ještě předtím, než soud rozhodne o zastavení exekuce, musí rozhodnout o již podaném návrhu dosavadního oprávněného na vstup nového oprávněného.⁵⁵ Od tohoto principu není namístě ustupovat ani v případě, že má dojít k zastavení exekuce podle ML2. Exekutor tedy nejdříve rozhodne o návrhu na vstup nového oprávněného do řízení a teprve po právní moci tohoto usnesení rozhodne o žádosti povinného o ML2.

Dojde-li k naplnění předpokladů pro nepokračování v řízení podle § 1 odst. 1 písm. a) nebo b) OSŘ ještě předtím, než došlo k účinkům nařízení exekuce, dojde nikoli k zastavení exekuce, ale k zastavení exekučního řízení (§ 1 odst. 4 věta první ML2). Exekuce se přitom má za nařízenou, jakmile exekutor vydá první exekuční příkaz k postižení majetku povinného, případně manžela povinného (§ 47 odst. 2 EŘ). Přitom stačí pouhé vydání exekučního příkazu, aniž by musel být doručen.

Právě uvedené při „přiměřeném“ využití ostatních ustanovení ML2 znamená, že exekutor zastaví při naplnění předpokladů podle § 1 odst. 1 písm. a) nebo b) ML2 nikoliv exekuci, ale exekuční řízení. Jinak bude obsah rozhodnutí o zastavení prakticky totožný, jako když se zastavuje exekuce, ale s tím, že se zastavuje exekuční řízení. Pravidla pro určení náhrady nákladů exekuce i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jsou tatáž. Fakt, že exekutor nebyl pověřen provedením exekuce, nevadí. Ustanovení § 1 odst. 4 věty první ML2 totiž exekutora přímo zmocňuje, aby rozhodl o zastavení exekučního řízení, aniž by byl soudem pověřen provedením exekuce.

Může se přihodit, že exekuční soud exekutora pověří provedením exekuce až po podání žádosti povinného o postup podle § 1 odst. 1 ML2 a že exekutor vydá první exekuční příkaz (třeba proto že žádost povinného sice byla odeslána poštou, ale do doby vydání exekučního příkazu ještě nedošla exekutorovi). Za takových okolností je třeba respektovat § 47 odst. 2 EŘ s výsledkem, že už došlo (i když třeba v rozporu s procesním právem) k zahájení exekuce. Proto je třeba zastavovat exekuci, a nikoliv exekuční řízení.

Má-li dojít k zastavení exekučního řízení proto, že povinný doplatil jistinu z exekučního titulu předtím, než došlo k účinkům nařízení exekuce, i tak v zásadě bude platit, že je to povinný, kdo má hradit náklady exekuce (§ 146 odst. 2 OSŘ, § 89 EŘ), a to v mezích § 3 ML2. Exekuční titul totiž byl v době podání exekučního návrhu vykonatelný.

Lze souhlasit s M. Kasíkovou, že nedoplatí-li povinný do 30. 11. 2022 vedle jistiny i náklady exekuce (odměnu a výdaje exekutora), exekutor zamítne návrh povinného na aplikaci ML2 a po právní moci tohoto usnesení požádá exekuční soud o pověření k provedení exekuce, protože je třeba vymoci právě náklady exekuce.⁵⁶

V § 5 odst. 1 ML2 se dočteme, že § 1 až 4 ML2 se vztahují obdobně i na pohledávky dalších oprávněných, pohledávky zajištěné zástavním právem anebo na pohledávky přihlášené do exekučního řízení, jde-li o pohledávky veřejnoprávních oprávněných.

Smyslem normy je, aby exekutor při zastavení exekuce pro ML2 osvobodil podle § 4 odst. 1 ML2 povinného od placení příslušenství i těchto pohledávek, které mají být uspokojeny v rámci exekuce, i když se nejedná o pohledávky, pro které se prvotně daná exekuce vede (výjimkou je pohledávka dalšího oprávněného, pohledávka dalšího oprávněného je totiž na rozdíl od pohledávek přihlášených věřitelů přímým předmětem exekuce). Typicky půjde o situaci, kdy se exekuce vede prodejem nemovitosti a má dojít také k uspokojení pohledávek tzv. přihlášených věřitelů. Právní mocí výroku o osvobození povinného od placení příslušenství přihlášených pohledávek dojde k zániku jejich nezaplaceného příslušenství i z pohledu hmotného práva (§ 4 odst. 2 věta poslední, § 4 odst. 3 věta poslední ML2). Tyto pohledávky (jejich příslušenství) musejí být popsány ve výroku o osvobození povinného od placení.

V této souvislosti připomeňme, že dochází-li k zániku pohledávky z exekučního titulu, tedy pohledávky, pro kterou se exekuce vede, je to důvodem pro zastavení exekuce, aniž by došlo k uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů. Odpadl totiž důvod jejího dalšího vedení.⁵⁷ Nicméně povinný má možnost uhradit v dané exekuci vedle jistiny pohledávky oprávněného i jistinu pohledávek přihlášených věřitelů, a tím docílit svého osvobození i od příslušenství těchto pohledávek. Jestliže povinný doplatí jen jistinu vykonávané pohledávky a náklady exekuce, avšak nikoliv jistinu pohledávek přihlášených věřitelů, exekutor sice žádosti o ML2 vyhoví a exekuci zastaví, ale bez toho, aby povinný byl osvobozen od doplacení příslušenství pohledávek přihlášených věřitelů.

Příklad:

Exekutor vede exekuci ve prospěch veřejnoprávního oprávněného, a to i prodejem nemovité věci povinného. Vedle této pohledávky se mají uspokojit i další dvě pohledávky věřitelů povinného, kteří je do exekuce přihlásili [§ 336b odst. 4 písm. a) OSŘ]. Jeden z těchto věřitelů je věřitelem veřejnoprávním (§ 1 odst. 2 ML2), druhý nikoliv. Před uskutečněním dražebního jednání (a tedy před vydáním usnesení o příklepu) povinný podal žádost o aplikaci ML2, a tím zahájil proces předpokládaný v § 1 až 4 ML2. Za takových okolností má exekutor s konáním dražebního jednání vyčkat do 30. 11. 2022, a poskytnout tak povinnému příležitost doplatit jistinu veřejnoprávního oprávněného, pro kterou se exekuce vede (jestliže ji povinný už nezaplatil), jinak riskuje, že odvolací soud zruší usnesení o příklepu s odůvodněním, že nedočkavostí exekutora došlo k porušení zákona při provádění dražby (§ 336k odst. 4 OSŘ). Výše jsme totiž vysvětlili, že smyslem ML2 je dát povinnému, jenž podal žádost o ML2, dát do 30. 11. 2022 prostor pro případné doplacení jistiny.

Jestliže povinný doplatí jistinu z exekučního titulu, dojde k zastavení exekuce. K dražbě nemovitosti povinného už nelze přistoupit, i když přihlášené pohledávky i co do jistiny přetrvávají. Došlo-li do 30. 11. 2022 i k doplacení jistiny, kterou přihlásil veřejnoprávní věřitel, zároveň se zastavením exekuce exekutor povinného osvobodí i od placení příslušenství této pohledávky. Pokud povinný jistinu této pohledávky nezaplatil, k osvobození od placení jejího příslušenství nedojde, ale tato pohledávka ani její příslušenství se v exekuci nevymůžou, protože exekuce bude zastavena. Totéž platí pro pohledávku a příslušenství přihlášené pohledávky „obyčejného“ (neveřejnoprávního) věřitele.

M. Kasíková píše, že tam, kde je pro přihlášenou pohledávku vedena samostatná exekuce, rozhodne se o naplnění podmínek milostivého léta v této exekuci. Tam, kde je přihlášena pohledávka jen prostého věřitele (bez exekuce) či zástavního věřitele (aniž by vůči ní byla vedena jiná exekuce), musí úpravu milostivého léta aplikovat soudní exekutor vedoucí exekuci, v níž byla pohledávka přihlášena k rozvrhu.⁵⁸ Tento závěr má logiku, protože o dalším osudu vymáhané pohledávky by se mělo rozhodnout v exekuci, v níž má být prvotně uspokojena, a nikoliv v exekuci, do níž byla „jen“ přihlášena. Nicméně § 5 odst. 1 ML2 jasně předpokládá, že exekutor má při splnění podmínek pro osvobození od placení příslušenství rozhodnout o takovém osvobození i ohledně příslušenství veškerých pohledávek, které byly do exekuce přihlášeny. Přitom nerozlišuje mezi přihlášenými pohledávkami, ohledně nichž už se vede jiná exekuce, a přihlášenými pohledávkami, ohledně nichž se zatím žádná exekuce nevede. Řešení plynoucí z gramatiky zákona přitom také má svoji logiku: o osvobození od placení týkajícího se příslušenství veškerých přihlášených pohledávek by se mělo rozhodnout v jediném „pytlíčku“, a nikoliv trvat na tom, že pohledávky, ohledně nichž už shodou okolností probíhá jiná exekuce, by měly být z tohoto „pytlíčku“ vyděleny. Proto razíme náhled, že exekutor při splnění předpokladů má rozhodnout i o osvobození povinného od placení příslušenství u veškerých přihlášených pohledávek.

Dokud povinný nepodal žádost o postup podle ML2, exekutorovi nic nebrání v tom, aby pokračoval v realizaci postižené nemovité věci. Může tedy do doby podání žádosti uskutečnit dražební jednání a udělit příklep. S vydáním rozvrhového usnesení však musí počkat do 30. 11. 2022. Do té doby totiž povinný má prostor pro podání žádosti o ML2 s odůvodněním, že od 1. 9. do 30. 11. 2022 došlo skrze realizaci nemovitosti k doplacení jistiny vymáhané pohledávky. Bude-li tomu tak, sice nemůže již dojít k zastavení exekuce pro ML2, ale je třeba respektovat celkový smysl ML2 tak, že z výtěžku prodeje nemovitosti se má pohledávka veřejnoprávního věřitele uspokojit jen co do jistiny, ohledně příslušenství má naopak dojít k osvobození od placení. To se týká nejen pohledávky veřejnoprávního oprávněného, ale i pohledávek přihlášených veřejnoprávních věřitelů. Rozhodnutí o osvobození od placení zbytku pohledávek v intencích ML2 za právě popsaných okolností bude samostatným usnesením. Po jeho právní moci exekutor vydá rozvrhové usnesení, v němž uspokojí součásti rozvrhového usnesení, a nikoliv usnesení o zastavení exekuce pro ML2. Okolnost, že realizací nemovitosti došlo k doplacení jistiny (což je důvodem pro osvobození povinného od plnění zbytku pohledávky), totiž bude naplněna právě až rozvrhovým usnesením, v němž bude stanoveno, že výtěžek z prodeje nemovitosti má pokrýt právě jistinu předmětné pohledávky veřejnoprávního věřitele. Které pohledávky budou z výtěžku uspokojeny (a tedy i to, zda výtěžek směřoval k doplacení jistin konkrétních veřejnoprávních pohledávek), exekutor určí podle § 337c OSŘ.

K tomu, aby exekutor povinného osvobodil i od placení příslušenství přihlášených pohledávek, není třeba, aby to povinný v žádosti o ML2 výslovně navrhl. Jsou-li splněny předpoklady pro takový postup, exekutor k osvobození i od příslušenství těchto pohledávek přistoupí z moci úřední. Plyne to z textu § 5 odst. 1 a § 4 odst. 2 ML2.