Zneužití práva v rámci civilního procesu lze rozdělit na dvě skupiny. Zaprvé jsou to jednání činěná v průběhu soudního řízení, jako např. účelově podávané námitky podjatosti, které mají za cíl přidělení věci jinému „vhodnějšímu“ soudci,² účelově podávaná odvolání či výpovědi plných mocí, které směřují k protahování řízení. Dále může jít o případy účelového postoupení pohledávky, což jsou případy, kdy žalobce, kterému hrozí neúspěch ve věci a s tím spojený vznik povinnosti hradit náklady řízení, postoupí svou pohledávku na jiný subjekt,³ vůči němuž je rozhodnutí o nákladech řízení obtížněji vynutitelné či přímo nedobytné,⁴ protože postupník je buď nemajetný, nebo má sídlo v jurisdikci, kde je výkon rozhodnutí českého soudu o nákladech řízení obtížnější. Jinou formou zneužití procesního práva je zneužití práva na zastoupení advokátem⁵ nebo také vznášení námitek promlčení v situacích, kdy včasnému uplatnění práva zabránila sama žalovaná strana.⁶ Tento výčet není vyčerpávající, jistě by se našly i jiné formy zneužití.

Druhou skupinu tvoří jednání, která spočívají přímo v realizaci základního žalobního práva, tj. v uplatnění nároku žalobou či návrhem na zahájení řízení. Posledně uvedenými případy se zabývá předložený příspěvek, s výjimkou tzv. šikanózních věřitelských insolvenčních návrhů.

Základní ustanovení zakazující zneužívání práva je obsaženo v hmotném právu, a to v § 8 ObčZ, podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle komentáře k tomuto ustanovení institut zneužití práva

„představuje určité nouzové řešení pro případy, že by formální právo (tedy výkon subjektivního práva formálně v souladu s objektivním právem) vedlo k materiálně zřejmé křivdě (NS 26 Cdo 626/2018, ZGB Basler 2 228)“.⁷

Zákaz zneužití práva má korigující funkci a má zabránit výkonu práva, např. vymáhání čistě formálních práv, pokud jsou ve zjevném rozporu s elementárními etickými požadavky, resp. výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.⁸

Zákaz zneužití práva je ovšem institutem, který omezuje žalobní právo garantované ústavami a mezinárodními smlouvami. Na druhé straně brání tento zákaz nadměrnému zatěžování soudního systému v případech, kde jde na první pohled o zbytečné uplatňování práva či se jedná o zjevné účelové postupy zneužívající institut civilní žaloby. Posouzení otázky, zda se v konkrétním případě jedná, či nejedná o nepřípustný výkon práva, nevyplývá z předem daného obecného pravidla, ale vždy z individuálního posouzení konkrétních okolností daného případu.⁹ Proto je širší zobecnění obtížné a každý případ je třeba posuzovat vždy s ohledem na jeho kontext.

Základní procesněprávní ustanovení obecné povahy týkající se zneužití práva je obsaženo v § 2 OSŘ, který ukládá soudům dbát na to, aby práv nebylo zneužíváno na úkor fyzických a právnických osob. Pod toto ustanovení lze zařadit i případy zneužívání práva na přístup k soudům, tj. práva na žalobu.

V různých právních řádech existují různá kritéria pro posouzení otázky zneužití práva, resp. zjevného zneužití práva, k němuž dochází podáváním určitého druhu žalob. Logicky k tomu existují různé způsoby obrany proti takovým žalobám.

1. Spojené státy americké

Žaloby, které představují zneužití práva, jsou v USA označovány též jako frivolní žaloby. Slovo frivolní lze v tomto kontextu chápat nikoliv ve smyslu necudný či rozpustilý, ale spíše ve smyslu nesmyslný, lehkovážný či pošetilý.

Četnost těchto žalob v USA souvisí se společenským prostředím, které je náchylnější k sudičství a má v oblibě hromadné žaloby․ Žalobci podávající frivolní žaloby vystupují zpravidla z pozice údajné oběti (society of victims). Americký právní řád (až na výjimky) neobsahuje u nás i jinde uplatňované pravidlo loser pays – tj. povinnost žalobce v případě svého neúspěchu uhradit náklady řízení a výlohy zvítězivší žalované strany. K tomuto stavu přispívá i způsob odměňování advokátů na základě systému tzv. contingency fee (tj. odměna představující vysoké procento z hodnoty sporu); v případě prohry žalobce svým advokátům nic neplatí, v případě výhry se s advokátem podělí třeba i rovným dílem. Žalovaná strana sice může u soudů formálně uspět, avšak zřídka de facto vyhrát – každý, i vyhraný spor ji stojí čas, nervy a nemalé finanční prostředky, neboť, jak uvedeno výše, podlehnuvší strana žalující nemusí hradit náklady žalované strany.

Tvrzení žalobců obsažená v těchto žalobách jsou často zcela absurdní. Jako příklad lze uvést žalobu týkající se dietní verze nápoje Dr. Pepper. Žalobkyně v návrhu na certifikaci hromadné žaloby tvrdila, že výrobci se⛘dopouštějí podvodu tím, že v jejich reklamách vystupují atraktivní modelky, což prý vyvolává dojem, že konzumenti a konzumentky dosáhnou týchž tvarů. Ona prý pije tento nápoj už celých 13 let, ale kýžených tvarů nedosáhla, a tak tedy nedostala to, za co zaplatila. Federální odvolací soud (9th Circuit) jí ale vysvětlil, že přídavné jméno dietní neznamená nic jiného, než že takto označený nápoj má méně kalorií než standardní výrobek, a tedy hromadnou žalobu nepřipustil. V USA se lze setkat s celou řadou podobných žalob obsahujících nejrůznější kuriózní až abstraktní tvrzení.¹⁰ Je logické, že federální zákonodárci i jednotlivé státy unie hledaly a hledají možnosti, jak takové frivolní žaloby omezit. Jednou z cest jsou Federální pravidla pro civilní proces (Federal Rules of Civil Procedure), která v čl. 11 stanoví povinnost právním zástupcům či nezastoupeným účastníkům potvrdit, že podle jejich nejlepšího vědomí nejsou jejich podání prezentována za účelem obtěžování, způsobení průtahů nebo zbytečného zvyšování nákladů řízení. Dále musí prohlásit, že jejich žaloby, obrany proti žalobám a jiná právní tvrzení jsou oprávněná podle existujícího práva a jejich argumenty nejsou nesmyslné (nonfrivolous).¹¹ Jinými slovy, nesmyslné (frivolní) žaloby podle čl. 11 jsou takové, které jsou podávány s úmyslem zneklidnit, obtěžovat druhou stranu sporu, protahovat soudní řízení, případně zvyšovat bezdůvodně náklady řízení. Rovněž mohou být definovány jako žaloby, kde žalobci musí být zřejmé, že má malou šanci na úspěch v soudním řízení. Nastane-li daný případ, má soud možnost takovou bezvýznamnou žalobu (meritless lawsuits) zamítnout již v počáteční fázi řízení, ještě před zahájením dokazování.

Řada takových žalob je v USA podávána jako hromadné žaloby, zejména v oblasti osobní újmy. Postup podle čl. 11 lze demonstrovat na případu, v němž námitku frivolnosti vznesla žalovaná strana, když tvrdila, že cílem žaloby je pouze finančně poškodit žalovanou, i když se fakticky jednalo o škodu na zdraví u velkého počtu žalobců.¹² Soudce této námitce nevyhověl. Pokud by jí však vyhověl, řízení by tím skončilo. Toto posuzování zneužitelnosti žaloby ovšem probíhá v USA ještě před zahájením dokazování.¹³

Na rozdíl od ČR jen velmi málo států unie má zakotven princip loser pays (např. Texas či Aljaška), tj. princip, kdy podlehnuvší strana musí hradit náklady strany v řízení zvítězivší.

2. Francie

Ve Francii je institut zneužití práva obsažen v čl. 32-1 civilního procesního kodexu, podle něhož tomu, kdo vykonává právo zneužívajícím způsobem, může být uložena pokuta bez újmy na právu protistrany na náhradu škody.¹⁴

Podle judikatury francouzských soudů může zneužití procesního práva spočívat v neexistenci jakéhokoli základu pro žalobu, ve zlovolné povaze žaloby nebo ve větším množství zahájených soudních řízení. Soudní proces zneužívá i ten, kdo vede řízení pouze proto, aby uspokojil svou neurózu.¹⁵

Judikaturu vyšších soudů popisuje ročenka Kasačního soudu z r. 2006, která definuje některá kritéria zneužití a uvádí, že ustanovení týkající se odsouzení zdržovacího nebo zneužívajícího jednání představují pouze zvláštní aplikaci práva občanskoprávní odpovědnosti za zavinění. Jejich použití předpokládá, že je dostatečně vymezeno „závadné chování“ odsouzené strany. Kasační soud uvádí, že

„zmírnil svou kontrolu v této oblasti tím, že již nevyžaduje prokázání úmyslu poškodit nebo prokázání zlé víry“, nicméně uvádí, že i nadále „ověřuje, zda odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacích soudů dostatečně popisuje pochybení, které přerůstá ve zneužití práva podat žalobu nebo odvolání“.¹⁶

Ve vztahu k výše cit. rozhodnutí NS sp. zn. 27 Cdo 4444/2017 jsou zajímavá rozhodnutí Kasačního soudu, v nichž se uvádí, že

„žaloba nemůže, s výjimkou zvláštních okolností, které musí odvolací soud specifikovat, představovat zneužití práva, pokud její oprávněnost uznal soud prvního stupně, jehož rozhodnutí bylo zrušeno“.¹⁷

Podle Kasačního soudu

„je proto nezbytné podrobnější odůvodnění založené na posouzení okolností řízení“.

Jestliže tedy soud první instance neodmítl žalobu z důvodu zneužití práva, mělo by být zneužití práva ve vyšší instanci konstatováno pouze ve zcela výjimečných a přesvědčivě odůvodněných případech.

3. Německo

Základní úprava zákazu vykonávat práva zneužívajícím způsobem je obsažena v § 226 BGB, podle něhož je nepřípustný výkon práva, jestliže má za účel pouze přivodit jinému škodu (tzv. Schickaneverbot).¹⁸ Podle rozhodnutí Spolkového soudního dvora je šikana dána pouze tehdy, když uplatnění práva nemá žádný jiný účel než poškození jiného, když pro výkon práva není dán žádný vlastní zájem hodný ochrany, nebo je-li právo uplatněno za účelem dosažení nedovoleného nebo mimosmluvního cíle.¹⁹

Německé soudy se zabývaly otázkou zneužití práva na podání žaloby v různých případech. Předmětem posouzení např. bylo, zda požívá právní ochrany návrh na zahájení vykonávacího řízení, jehož hodnota činila pouze 0,03 EUR. Správní soud v Neustadtu v daném kontextu nezjistil žádný zájem hodný ochrany a konstatoval,⛘že navrhovateli nešlo o prosazení jeho hospodářského zájmu, ale pouze o princip (Prinzip des Rechthabens), a návrh zamítl s odůvodněním, že jde o zneužití práva.²⁰ V r. 2012 řešil německý Finanční soud v Kasselu případ i u nás známého radikálního hnutí Reichsbürger (volně přeloženo jako Občané říše, resp. Říšští občané), které popírá legitimitu Spolkové republiky Německo a vyzývá ke svržení spolkových institucí.²¹ Členové hnutí se u finančního soudu domáhali zrušení daňového rozhodnutí, neboť podle nich jsou zákony SRN neplatné a pro členy hnutí je příslušná Německá říše, resp. její orgány. Žaloba byla krátkou cestou odmítnuta z důvodu nedostatku nutnosti právní ochrany.²² Jiné německé soudy však podobné žaloby Občanů říše připustily, žaloby projednaly a zamítly.²³

Otázka zneužití práva je předmětem řady rozhodnutí NS v oblasti hmotného práva. Jednalo se např. o zneužití práva z pracovního poměru, kde soud definoval zneužití práva jako chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníku.²⁴ Rovněž tuto otázku posuzoval v souvislosti s žalobou na zrušení spoluvlastnictví, kde vyslovil, že se jedná o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu. Jde o rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany,²⁵ která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Z uvedeného je zřejmé, že aplikace zjevného zneužití práva přichází do úvahy jen ve výjimečných případech.²⁶ Zneužití práva exekutorem shledal Ústavní soud v případě, kde zneužití spočívalo v tom, že exekutor nespojil související věci do jednoho řízení.²⁷

Pokud jde o zneužití práva v civilním procesu, shledal je ÚS v neopodstatněném navyšování nákladů exekučního řízení²⁸ nebo ve zneužití práva na zastoupení advokátem ve formě účtování nikoliv nezbytných nákladů řízení²⁹ aj. Dále se touto problematikou zabývá rozhodnutí NS ve věci, v níž škůdce

„podal proti poškozenému zcela bezúspěšnou žalobu, založenou na očividně nepravdivých tvrzeních, čehož si byl vzhledem k okolnostem vědom, a je zřejmé, že tím sledoval jiný cíl než hájení svých práv. Způsob, jakým vůči poškozenému bezohledně postupoval, byl způsobilý poškodit zájmy poškozeného a pokud jednal úmyslně, pak znaky jednání proti dobrým mravům ve smyslu § 424 [ObčZ 1964] byly naplněny.“³⁰

Ve věci, kde žalobce svými podáními záměrně přetěžoval justici a následně se domáhal náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, dospěl NS k závěru, že jednání žalobce má povahu zneužití práva na přístup k soudu. Vyslovil přitom, že

„v demokratickém právním státě však nelze ani takovýmto šikanózním žalobám bránit, neboť existence subjektivního práva, tedy věcná legitimace žalobce, má být v řízení zkoumána. Soud je tak povinen se každou žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigózní přístup žalobce jej nezbavuje povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase.“³¹

Podle jiného rozhodnutí NS je jednání zneužitím práva, jestliže žalobce si je od počátku buď vědom nepravdivosti žalobních tvrzení, nebo zjevného nedostatku důkazů pro svá tvrzení, a přesto žalobu podá.³²

Důležitým definičním znakem zneužití práva podle české právní úpravy je dále jeho zjevnost. Možnost odepření právní ochrany výkonu práva z důvodu zneužití práva, např. z důvodu rozporu výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku, má být užívána jen zcela výjimečně a pouze v případech, kdy rozpor je zcela jasný či zjevný.³³

„Požadavek na ‚zjevnost‘ zneužití práva (§ 8 ObčZ) je nutné chápat jako důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci bylo právo zneužito; v pochybnostech je namistě závěr, že nejde o zneužití, nýbrž o výkon práva.“³⁴

K vysvětlení pojmu „zjevnost“ uvádí Komentář k občanskému zákoníku, že aplikace zákazu podle § 8 ObčZ je nástrojem ultima ratio a jeho využití nesmí sloužit k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních práv stanovených zákonem (v případech vytěsnění jde o ochranu vlastnického práva vlastníka akcií a jeho právo na spravedlivou výši protiplnění v situaci de facto vyvlastnění). Současně je zde zdůrazněno, že tento nástroj musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými instituty vlastními právnímu řádu.³⁵

Pokud jde o atribut zjevnosti zneužití práva, právní teorie uvádí, že nesmějí být dány ani minimální objektivní pochybnosti; v pochybnostech je namístě závěr, že nejde o zneužití, nýbrž o výkon práva. V případě byť jen minimálních pochybností je namístě chránit (zachovat) právo oprávněného.³⁶ Je však otázkou, zda tato zjevnost musí být dána prima facie již na počátku řízení.⛘

Námitka zneužití práva byla neúspěšně vznesena v několika případech ve sporech o výši protiplnění (§ 183k ObchZ a § 390 ZOK) nebo ve sporech o výši vypořádání (§ 220k ObchZ), kde bylo namítáno, že někteří žalobci z řad menšinových akcionářů nabyli své akcie ryze spekulativně za účelem podání žaloby proti většinovému akcionáři. K této otázce se ovšem v poslední době vyjádřil NS, který ve věci sp. zn. 27 Cdo 4444/2017 dospěl k závěru, že žaloval-li žalobce pouze jednou akcií, kterou nabyl pouze proto, aby mohl následně podat návrh na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, jedná se o zneužití žalobního práva.³⁷ NS v cit. rozhodnutí mj. uvedl, že účelem řízení vedeného o návrhu podle § 183k ObchZ je především ochrana menšinových akcionářů, kteří jsou v důsledku realizace práva hlavního akcionáře zbavováni vlastnictví účastnických cenných papírů (zpravidla akcií), ačkoliv by jinak (nebýt postupu podle § 183i a násl. ObchZ) ve společnosti setrvali. I když byl v cit. věci menšinový akcionář formálně aktivně věcně legitimován k podání návrhu podle § 183k ObchZ, nelze podle NS pominout, že se

„akcionářem společnosti stal až poté, kdy valná hromada společnosti rozhodla o vytěsnění menšinových akcionářů (podle tvrzení hlavního akcionáře dokonce až poté, kdy byl zveřejněn zápis usnesení valné hromady o vytěsnění do obchodního rejstříku) a kdy věděl, že vlastnictví k jím nabývané akcii obratem přejde na hlavního akcionáře i za jak vysoké protiplnění se tak stane… Uvedené okolnosti naznačují, že jediným důvodem, proč dovolatel nabyl akcii společnosti, bylo, aby mohl následně podat návrh na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, ačkoliv jde o nástroj, který – jak vysvětleno shora – není určen k jeho ochraně. Je-li tomu tak, pak výkon tohoto práva dovolatelem nese všechny znaky zneužití práva, a jen stěží jej lze považovat za souladný se zásadami poctivého obchodního styku (viz § 265 ObchZ a např. rozsudek NS z 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016).“

Je nutné uvést, že kontext tohoto rozhodnutí je zcela specifický a že jeho závěry nelze vztáhnout na jiné případy žalob na přezkoumání výše protiplnění či vypořádání. Hlavní argumenty pro odepření žalobního práva v cit. věci byly následující:

V následném řízení, když se věc dostala před NS podruhé, bylo dovolání formálně odmítnuto s tím, že nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem nepředstavuje dovolací důvod,³⁸ a ani s ústavní stížností žalobce neuspěl.³⁹

Cit. rozhodnutí je účelné zkoumat v kontextu jiných rozhodnutí českých soudů i zahraniční úpravy a judikatury (viz výše), a rovněž v kontextu specifické situace, která v případech squeeze-outu nastává.

1. Žaloba pouze jedinou akcií

Tato skutečnost nemusí být per se důvodem pro aplikaci ustanovení o zneužití práva. Argument mizivého ekonomického prospěchu žalobce v případě jeho úspěchu, který je v nepoměru proti míře obtěžování majoritního akcionáře, je nejsilnější. Je však pravdou, že taková situace se objevuje zcela ojediněle. Zpravidla podává žalobu více aktivních menšinových akcionářů, jejichž kumulovaná finanční újma není zanedbatelná a naopak zisk hlavního akcionáře generovaný z podhodnocení výše protiplnění (měřeno ve vztahu ke všem vytěsněným akcionářům) bývá ještě mnohem větší. Jinými slovy, „ve hře“ jsou v podobných kauzách vždy mnohem větší hodnoty, než je hodnota jedné nebo několika akcií žalobce.

Nicméně je nutné poukázat i na judikaturu německou. Podle rozhodnutí Spolkového soudního dvora žaloby rovněž nejsou zneužitím práva, pokud jednotliví žalobci vlastní pouze malý počet akcií. I když se pro podání žaloby na neplatnost nevyžaduje uplatnění vlastního zájmu, ve výjimečných případech může zištné prosazování zájmů odůvodnit obvinění ze zneužití práva. Tento předpoklad může být potvrzen, pokud chce žalobce hrubě zištným způsobem přimět společnost k plnění, na které nemá nárok a nemůže se ho rozumně domáhat.⁴⁰

2. Nabytí akcie až po zveřejnění usnesení vytěsňovací valné hromady

V tomto případě nejde o relevantní argument. K tomuto bodu je zde rozhodnutí ÚS, podle něhož

„ústavně konformním výkladem § 220k odst. 5 ObchZ nutno dospět k závěru, že o všech návrzích se vede jedno společné řízení, jehož účastníky jsou ex lege všichni menšinoví akcionáři, kteří podají příslušnou žalobu až do okamžiku pravomocného ukončení nejdříve zahájeného řízení“.⁴¹

Ani zákon ani cit. usnesení ÚS tedy nevylučuje z okruhu oprávněných akcionářů ty, kteří nabyli akcie později. V případě, že žalobu podá více menšinových akcionářů, z nichž někteří mají akcie dlouhodobě ještě před konáním valné hromady a jeden tyto akcie nabude až po valné hromadě, naskýtá se otázka, zda je možné takového akcionáře z řízení vyloučit. Domnívám se, že nikoliv, protože důvod pro ochranu majoritního akcionáře před šikanózní žalobou odpadá tím, že žaloba (žaloby) jiných⛘akcionářů nepředstavuje (nepředstavují) zneužití žalobního práva.

3. Vědomost o zamýšlené výši protiplnění, které chce poskytnout hlavní akcionář

Nejslabším argumentem v odůvodnění cit. rozhodnutí je vědomost o výši protiplnění – není totiž relevantní skutečností pro posouzení otázky zneužití práva. V přezkumném řízení je protiplnění zcela pravidelně zvyšováno soudem nebo dochází k mimosoudním dohodám o jeho zvýšení. Ale i obecně je očekávání zvýšení hodnoty aktiva – ať již v důsledku vývoje trhu nebo v důsledku soudního rozhodnutí – z ekonomického (i právního) hlediska zcela legitimním prvkem, stejně jako je tomu u jakékoliv jiné transakce s jakýmkoliv jiným aktivem. Podobně spekuluje hlavní akcionář na to, že podhodnocené protiplnění nebude napadeno žalobou, případně že své tvrzení o hodnotě nějak „ustojí“.

4. Úmysl podat žalobu je jediným důvodem nákupu akcií

V cit. věci postupoval navrhovatel v souladu s účelem právní normy, kterým je přezkoumání výše protiplnění soudem a dosažení doplacení podle rozhodnutí soudu; nelze a priori vyloučit, že úmysl navrhovatele směřuje k získání spravedlivého doplatku protiplnění, k němuž je hlavní akcionář ze zákona povinen, a nikoliv ke způsobení újmy. Podstatné v tomto kontextu je i to, že soudy nižších stupňů nepovažovaly podání žaloby za zneužití práva prima facie, ale převzaly to do svých úvah až v průběhu řízení, po provedení podstatné části dokazování a po rozhodnutí NS, který na takovou možnost upozornil v rámci rozhodování o dovolání. Pokud by zneužití bylo skutečně zjevné, pak by tuto zjevnost odhalil, resp. měl odhalit, již soud prvního stupně.

5. Žalobní právo svědčí jen akcionářům, kteří jimi byli po určitou dobu před svoláním valné hromady

NS tvrdí, že žaloba na přezkoumání výše protiplnění je nástroj, který není určen k ochraně akcionářů, kteří nabyli akcie až po rozhodnutí valné hromady, která o vytěsnění rozhodla. Žaloba na přezkoumání je ale nepochybně nástroj, který je k dispozici právním nástupcům, jako jsou dědicové, obdarovaní, postupníci aj. Zákon nikoho z okruhu těchto osob nevylučuje a není ani logický důvod, proč by tomu tak mělo být.

Omezení, které by dávalo právo na přezkum jen akcionářům, kteří jimi byli po určitou dobu před konáním valné hromady, zákon neobsahuje. V kontextu existence akciového trhu, který má svá specifika a umožňuje obchody s akciemi v podstatě kdykoliv, je takový názor nelogický. Změna v osobě vlastníka, k níž dojde po valné hromadě, nemůže hlavního akcionáře nijak poškodit, protože musí počítat, že k podobné změně může dojít např. v důsledku dědění apod. Rovněž musí počítat s tím, že doplatek protiplnění podle § 183k odst. 3 ObchZ se vztahuje ke všem akciím menšinových akcionářů, ať již jsou ve vlastnictví kohokoliv. Nejde ani o žádný výjimečný případ, kdy by bylo nutné aplikovat ustanovení o zneužití práva. Představa, že by se mělo přestat s obchodováním s akciemi společnosti na RM Systému ihned poté, co je zveřejněna pozvánka na valnou hromadu, a že ten, který poté akcie nakoupí, by měl být zbaven svého práva podle § 390 ZOK (tj. práva na podání žaloby), je absurdní. Je totiž známo, že aktivní investoři do akcií podávají své pokyny s určitým předstihem. Na trhu RM Systém je maximální lhůta pro platnost pokynu až 90 dní. Po svolání valné hromady, resp. případně i po dni jejího konání, může být realizována řada prodejů a nákupů zadaných před tímto datem. V těchto případech tedy logicky nemůže jít o zneužití práva, když v době zadání pokynu nemuselo být ani zveřejněno oznámení o svolání valné hromady k realizaci vytěsnění. Nabytí akcií v době po oznámení vytěsnění tedy není samo o sobě zneužitím práva.

V případě pochybností o zneužití práva by § 2 OSŘ, resp. § 8 ObčZ neměly být aplikovány.

České právo obsahuje poměrně široké spektrum nástrojů obrany proti zneužívání práva na žalobu.⁴²

1. Náklady řízení – loser pays

Na rozdíl od praxe v USA existuje v ČR dostatečný odrazovací prvek pro podávání zneužívajících žalob, kterým je princip zakotvený v § 142 odst. 1 OSŘ, podle něhož účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Takové ustanovení vede potenciální žalobce k tomu, aby dostatečně zvažovali důvodnost a doloženost své žaloby.

2. Soudní poplatek

Dalším prvkem, který může částečně odradit od podávání frivolních žalob, je soudní poplatek.

„Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení.“⁴³

Soudní poplatek má regulační funkci jen v některých případech, v jiných, např. u určovacích žalob, není jeho efekt významný.

3. Odmítnutí či zamítnutí žaloby před zahájením dokazování – koncentrace řízení

V některých zemích existuje možnost zamítnutí frivolní žaloby v době před zahájením dokazování (např. u zmíněných případů v USA). V našich podmínkách představuje určitou možnost reakce na takové žaloby institut koncentrace řízení podle § 118b OSŘ. Rozhodně však není v souladu se zásadou hospodárnosti řízení a předvídatelnosti rozhodnutí přistoupit k rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro zneužití práva až v pokročilejších fázích řízení. A ani není vhodné, aby toto posuzoval až NS jako obiter dictum.⁴⁴ Pokud by k rozhodování o zneužití práva mělo dojít, pak zcela určitě v prvním stupni s možností odvolání.⛘

Speciální nástroj ochrany obsahuje insolvenční zákon. Ustanovení § 128a InsZ dává insolvenčnímu soudu právo, aby zjevně nedůvodně podaný (případně opakovaný) insolvenční návrh neprodleně, nejpozději však do 7 dnů od jeho podání, odmítl. Důvodem pro odmítnutí bezdůvodného insolvenčního návrhu, resp. příčinou nedůvodnosti insolvenčního návrhu je mj. skutečnost, že navrhovatel insolvenčním návrhem zjevně sleduje zneužití jeho práv na úkor dlužníka. Ustanovení § 128a odst. 2 InsZ obsahuje případy bezdůvodnosti návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je však odvolání přípustné.

4. Trestněprávní nástroje obrany

Mezi nástroje trestního práva patří ochrana před trestnými činy vydírání nebo pomluvy, zejména v souvislosti s podáváním šikanózních insolvenčních návrhů. NS posuzoval např. nároky obviněného, které

„neměly reálný podklad v porušení smluvních závazků ze strany poškozeného či jeho klientů, a proto neexistoval právní důvod pro to, aby se jich domáhal hrozbami popsanými ve skutkových zjištěních, zejména však podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jímž uvedenou výhrůžku realizoval“. Dále NS vyslovil, „že mezi zaviněným jednáním obviněného a způsobeným následkem (účinkem) existuje příčinná souvislost, neboť to bylo vědomé a cílené jednání obviněného, jež vyvolalo škodlivé následky předpokládané jak u trestného činu vydírání, tak i u trestného činu pomluvy“.⁴⁵

5. „Nepřihlížení“ k šikanózním žalobám

David Petr se domnívá, že na základě § 2 OSŘ by soudy neměly k šikanózním žalobám přihlížet právě s odkazem na zneužití práv ve smyslu § 2 OSŘ. V takovém případě by podle cit. autora nenastal podáním žaloby ani účinek, který jinak zákon s takovým podáním spojuje:

„V případě, že soud dospěje k názoru, že jediným účelem je zjevně šikana procesu dražby a její odsouvání, je možné k takové žalobě teleologickým výkladem podle § 2 OSŘ vůbec nepřihlížet.“⁴⁶

„Nepřihlížení“ znamená nezohlednění určité skutečnosti uvedené v žalobě v úvahách soudu. Soud tvrzenou skutečnost bez dalšího považuje za nerozhodnou pro řízení. Pokud ovšem OSŘ soudům umožňuje k něčemu nepřihlížet, vždy je to v textu zákona výslovně uvedeno. Podle mého názoru nelze rozšiřujícím výkladem nepřihlížet k něčemu, co je projevem základního práva na přístup k soudům, tedy k podané žalobě. Soud se musí v případě úvahy o zneužití žalobního práva s takovou žalobou či návrhem na zahájení řízení vypořádat a naložit s nimi některým ze způsobů, které má podle OSŘ k dispozici. Hypoteticky přichází do úvahy zamítnutí návrhu či zastavení řízení.

6. Pokuta v insolvenčním řízení

Dalším nástrojem, který má insolvenční soud k dispozici, je rovněž oprávnění uložit navrhovateli pokutu za podání bezdůvodného návrhu, a to až do výše 500 000 Kč (§ 128a InsZ).

7. Záloha na náklady důkazu

Podle § 141 odst. 1 OSŘ může soud použít institut zálohy na náklady důkazu s tím, že neuhradí-li ji účastník, nebude jím navržený důkaz proveden. To však nelze aplikovat automaticky. Vrchní soud v Praze k tomu konstatoval:

„I když nebyla složena záloha na náklady důkazu, soud důkaz vždy provede, byl-li účastníkem navržen nebo soudem nařízen o skutečnostech jím uvedených nebo v jeho zájmu v řízení uvedeném v § 120 odst. 2 nebo rozhodl-li soud o provedení důkazu podle § 120 odst. 3 věty první (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 971 s.)… Řízení v dané věci je řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§ 200e odst. 1 OSŘ), na které dopadá cit. § 120 odst. 2 OSŘ. Soud prvního stupně uložil navrhovatelům složení zálohy na náklady důkazu v souladu s § 141 OSŘ, avšak pochybil, když důkaz znaleckým posudkem neprovedl, přestože navrhovatelé stanovenou zálohu na náklady důkazu nezaplatili. Tímto nesprávným postupem soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.“⁴⁷

8. De lege ferenda – institut složení jistoty

Hovoří se též o návrhu další z možných efektivních obran – plánovaném institutu složení jistoty za náhradu nákladů řízení. S tím se v době publikování tohoto příspěvku počítá v bodě 168 a násl. věcného záměru nového civilněprocesního kodexu, civilního řádu soudního. Domnívám se, že zavedení nové možnosti obrany je nadbytečné. Jak soudy, tak i žalovaní mají i v současnosti dostatek účinných nástrojů na obranu proti žalobám zneužívajícím právo.

Někdy může být obtížné najít hranici mezi zneužitím procesního práva a jeho agresivnějším, nicméně dovoleným využitím. Zde může být pomůckou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož

„při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

Kromě již zmíněných kritérií zjevnosti, výjimečnosti⁴⁸ a proporcionality (zájem žalovaného na ochraně před obtěžováním a zájem soudního systému na tom, aby nebyl zatěžován na první pohled zbytečnými žalobami) je ovšem třeba zvažovat i další skutečnosti.

Předně je nutné přihlížet k tomu, že koncept zneužití práva se týká dvou subjektů – jednoho, který právo zneužívá, a druhého, kterého se zneužití dotkne. Zneuživatelem může být jak žalobce, který podá zjevně nedůvodnou žalobu, tak i žalovaný, jehož zneužívající jednání se může projevit jak před zahájením soudního řízení, tak i v jeho průběhu. Předpokladem pro aplikaci konceptu⛘zneužití práva na postup žalobce v konkrétní věci je podle mého názoru též existence nevinného, resp. poctivého žalovaného. V případech, kdy by žalovaný nejednal v souladu s právem nebo férově, je třeba k takové skutečnosti přihlédnout. Takové případy se vyskytují právě v souvislosti s právem výkupu či převodu jmění. Institut práva výkupu, resp. převodu jmění je nastaven tak, že motivuje ke zneužití práva spíše hlavního akcionáře (jednostranné rozhodnutí o výši protiplnění, neexistence vyjednávacího procesu, možnost výběru vhodného znalce pro doložení protiplnění). Lze se tedy důvodně domnívat, že nepoctivé jednání v podobě zneužití institutu squeeze-outu je třeba hledat spíše na straně většinových akcionářů. Ke zneužití práva ze strany hlavního akcionáře dochází např. tehdy, jestliže vědomě podhodnotí výši protiplnění, když zahrnuje soud řadou znaleckých posudků podle § 127a OSŘ, které si v přístupu, předpokladech apod. zcela odporují, nebo když vznáší nepodložené námitky.

V poměrech řízení o přezkoumávání výše protiplnění poskytnutého menšinovým akcionářům při vytěsnění lze při posuzování otázky nevinného žalovaného vycházet ze statistických údajů. Podle údajů z Německa je vytěsnění menšinových akcionářů napadeno v 80 % případů žalobami na přezkoumání výše protiplnění v tzv. Spruchverfahren.⁴⁹ Z toho v 91 % případů byly žaloby menšinových akcionářů úspěšné a německé soudy protiplnění zvýšily.⁵⁰ To vede ke dvěma závěrům. Zaprvé se lze obecně domnívat, že při tak velké úspěšnosti nejsou žaloby menšinových akcionářů zneužíváním práva, a ve většině případů lze předpokládat šanci na úspěch podaných žalob. Druhým závěrem je skutečnost, že hlavní akcionáři v 91 % případů jednali v rozporu se zásadou poctivého právního jednání, když stanovili nepřiměřeně nízké protiplnění. Je otázkou, jak v takových situacích posuzovat argument zneužití žaloby menšinových akcionářů, když lze důvodně předpokládat převažující nepoctivost na druhé straně.

Rozhodnutí NS sp. zn. 27 Cdo 4444/2017 možná někomu na první pohled dává smysl, ovšem jen pokud jsou přítomny současně všechny argumenty uvedené výše. Jestliže však jednotlivé argumenty posuzujeme individuálně, zjistíme, že většina z nich sama o sobě nemůže být důvodem pro aplikaci ustanovení o zneužití žalobního práva. Např. vědomost o navrhované výši protiplnění nepředstavuje zneužití práva ani při extenzivním výkladu. Rovněž podání žaloby jednou nebo několika málo akciemi nevede k materiálně zjevné křivdě na straně hlavního akcionáře. Totéž lze říci o argumentu nabytí akcií po oznámení vytěsnění ze společnosti. Důvody pro toto nabytí mohou být různé a tvrdit a priori, že tímto důvodem je šikanování hlavního akcionáře, bez jakýchkoliv důkazů, je nesprávné. Zákon nijak neomezuje převody akcií v období od oznámení informace o plánovaném vytěsnění. Nabývání akcií kdykoliv od kohokoliv je v souladu s povahou akcie, jakožto rychle zpeněžitelného a obchodovatelného aktiva. Prodávající prodejem akcií někdy řeší svou finanční situaci. Někteří z menšinových akcionářů sice s výší protiplnění stanoveného hlavním akcionářem nesouhlasí, ale protože mají averzi k rizikům a nákladům, které přináší náročné a riskantní přezkumné řízení, raději prodají své akcie někomu, kdo tato rizika dokáže přijmout, resp. má zkušenosti s vedením sporů podobného typu.

Je málo pravděpodobné, že v nějaké jiné věci budou všechny prvky jednání žalobce přítomny současně, jako tomu bylo ve věci sp. zn. 27 Cdo 4444/2017. K aplikaci ustanovení o zneužití žalobního práva menšinových akcionářů by se tedy mělo přistupovat uvážlivě a po důkladném zvážení celého kontextu případu (včetně zkoumání otázky nevinného žalovaného) a nevycházet z a priori úsudků o osobě žalobce.