takto:
a) § 11 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů,
b) § 1, § 2 odst. 2 a 3 a § 13 odst. 3 a 5 zákona České národní rady č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
c) Zdravotní řád vydaný nařízením vlády České republiky č. 216/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
d) vyhláška Ministerstva zdravotnictví České republiky č. 467/1992 Sb., o zdravotní péči poskytované za úhradu, ve znění pozdějších předpisů, a
e) vyhláška Ministerstva zdravotnictví České republiky č. 426/1992 Sb., o úhradě léčiv a prostředků zdravotnické techniky, ve znění pozdějších předpisů,
se zrušují.
Vykonatelnost tohoto nálezu se odkládá k datu 1. 4. 1997.
Odůvodnění:
Návrhem došlým Ústavnímu soudu České republiky dne 31. 10. 1995 se domáhají navrhovatelé zrušení ustanovení uvedených zákonů, která ukládají vládě České republiky a Ministerstvu zdravotnictví České republiky vydat právní předpisy k provedení zákona ČNR č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů․ Dále navrhují zrušení v návrhu označených podzákonných právních předpisů, jejichž původcem je vláda České republiky a Ministerstvo zdravotnictví České republiky. Navrhovatelé zastávají názor, že předmětná zákonná ustanovení a podzákonné právní předpisy jsou neústavní, a neústavnost spatřují v jejich rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 31 a 41 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).
V návrhu dovozují, že meze ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění, jak je občanům České republiky zajištěna v čl. 31 Listiny, lze stanovit výlučně zákonem a nikoliv dalšími podzákonnými právními předpisy. Nelze tak učinit ani nařízením vlády, i když je vláda České republiky podle čl. 78 Ústavy oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích, a to i bez výslovného zákonného zmocnění. Tato normativní pravomoc vlády, jak je uvedeno v návrhu, nesmí však být uplatněna v oblasti právních vztahů a při úpravě věcí, které podle speciálního ústavního právního předpisu, kterým je Listina (čl. 3 Ústavy), smějí být upraveny jedině zákonem.
Navrhovatelé dále poukazují na to, že čl. 31 Listiny zaručuje všem občanům základní právo na bezplatnou zdravotní péči. Proto podmínky pro jeho uplatnění a meze, v nichž se ho může občan domáhat, musí být stanoveny v zákoně, zvláště když se právo občana na bezplatné poskytování zdravotní péče změnilo na jeho povinnost poskytovat finanční úhradu za zdravotní péči přímo nebo nepřímo vymezenou podzákonnými právními předpisy.
Povinnosti však mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny), což nebylo rovněž splněno.
Navrhovatelé dále uvádějí, že podle čl. 31 Listiny organizační základ tohoto ústavního práva spočívá na veřejném pojištění. Veřejné pojištění bylo upraveno zákonem ČNR č. 550/1991 Sb., ve znění zákonů ČNR č. 592/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 15/1993 Sb., zákonů č. 161/1993 Sb., č. 324/1993 Sb., č. 241/1994 Sb., č. 59/1995 Sb. a zákona č. 149/1996 Sb. ze dne 25. 4. 1996, jenž nabyl účinnosti dnem 1. 7. 1996, kterým se novelizuje napadené ustanovení § 13 odst. 3 tak, že se vypouští druhá věta tohoto ustanovení. Původní ustanovení § 1 citovaného zákona upravovalo všeobecné zdravotní pojištění tak, aby na jeho základě mohla být poskytována potřebná zdravotní péče bezplatně, a to v rozsahu stanoveném zákonem a Zdravotním řádem. Zákonnou novelou č. 161/1993 Sb. a nově zákonem č. 59/1995 Sb. byla idea základního práva na bezplatnou zdravotní péči opuštěna a byla zavedena péče plně nebo částečně hrazená zdravotním pojištěním. Navrhovatelé vytýkají zákonu o všeobecném zdravotním pojištění, že sám nedefinuje přesnými normativními znaky obsah a rozsah zdravotní péče plně nebo částečně hrazené, ale že toto rozlišení přenechává úpravě podzákonným právním předpisem (nařízením vlády). Pokud § 2 odst. 2 zákona ČNR č. 550/1991 Sb., ve znění jej doplňujících předpisů, pouze všeobecně rozlišuje tuto péči s ohledem na
a) charakter postižení zdravotního stavu a
b) objem finančních zdrojů na úhradu péče,
je druhá podmínka v rozporu s Listinou, která nepodmiňuje poskytování zdravotní péče výsledky ekonomických aktivit zdravotních pojišťoven. Obě výše uvedené podmínky (rozlišovací pojmy) jsou dále neurčité a nemají normativní charakter.
Pokud se týká Zdravotního řádu, který nebyl vydán podle zmocnění v § 2 odst. 2 zákona o všeobecném zdravotním pojištění, ale na základě ústavní delegace podle čl. 78 Ústavy, jeho původní znění vycházelo ze zmocnění stanovit rozsah bezplatné potřebné zdravotní péče a podmínky pro její poskytování. Po změně koncepce poskytování zdravotní péče vláda svým nařízením č. 149/1994 Sb. přenesla povinnost zabezpečování zdravotní péče ze státu na příslušnou zdravotní pojišťovnu, která podle objemu finančních zdrojů a podle bodového hodnocení zdravotního výkonu buď plně, nebo částečně hradí poskytnutou zdravotní péči.
Protože Zdravotní řád a vyhlášky o zdravotní péči poskytované za úhradu a o úhradě léčiv a prostředků zdravotnické techniky tvoří ucelenou kompozici, nestačí z nich podle navrhovatelů vypustit pouze jednotlivá ustanovení, a proto navrhují zrušení těchto právních předpisů celých, a to dnem 1. 10. 1996.
Navrhovatelé rovněž poukazují na povinnost České republiky respektovat právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví, jak to vyplývá z ustanovení čl. 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dopisem svého předsedy PhDr. Milana Uhdeho ze dne 30. listopadu 1995 zaslala Ústavnímu soudu vyjádření, ve kterém se nejprve zaměřila na vyhodnocení čl. 31 Listiny. Uvádí, že základní lidská práva a svobody vypočítává Listina v čl. 5 až 16, popř. též v oddílu druhém hlavy druhé Listiny, která nese název „Lidská práva a základní svobody“ (čl. 4 až 23). Mezi nimi není zahrnuto právo na ochranu zdraví, a proto tedy toto právo spadá pod režim čl. 4 odst. 1 Listiny. Podle znění tohoto článku mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích; z toho se dovozuje, že mohou být stanoveny právními předpisy k provedení zákona, pokud tyto předpisy byly vydány v souladu s příslušným zákonem, s jeho zmocněním a v jeho mezích. Totéž potvrzuje čl. 41 odst. 1 Listiny. Pokud se týká čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ani z něj nelze dovodit, že by splnění těchto závazků bylo nutno realizovat pouze přímou úpravou v zákoně.
Vyjádření dále uvádí, že ani z čl. 31 Listiny ani z citovaného ustanovení Mezinárodního paktu nelze dovodit obecně platný nárok občanů na bezplatnou zdravotní péči, ale pouze na bezplatnou zdravotní péči za podmínek, které stanoví zákon, popř. prováděcí předpis vydaný k jeho provedení a v jeho mezích. Za těchto podmínek může být zohledněn i objem finančních zdrojů na úhradu zdravotní péče.
Zákon č. 20/1966 Sb., v platném znění, v § 11 odst. 4 obsahuje zmocnění pro bližší vymezení zdravotní péče za plnou nebo částečnou úhradu. V zákoně ČNR č. 550/1991 Sb., v platném znění, se stanoví, že Zdravotní řád je závazný pro všechny zdravotní pojišťovny (nikoliv tedy „pouze“ pro všechny zdravotní pojišťovny, jak je uváděno v návrhu), takže lze dovodit, že zavazuje též jiné právnické nebo fyzické osoby.
Ministerstvo zdravotnictví České republiky dopisem ministra PhDr. Jana Stráského ze dne 9. 1. 1996 v přiloženém vyjádření považuje za meritum návrhu, zda jsou podzákonné předpisy uvedené v návrhu v rozporu s čl. 31 Listiny. Vychází z konstatování, že právo na bezplatnou zdravotní péči není lidským právem základním. Tento závěr vyvozuje ze skutečnosti, že Listina řadí mezi základní práva pouze ta práva, která jsou uvedena v hlavě druhé oddílu prvém Listiny. V této souvislosti se proto nelze dovolávat čl. 4 odst. 2 Listiny. Pokud se navrhovatelé ve svém návrhu dovolávají čl. 41 odst. 1 Listiny, potom úplně přehlížejí, že slovo „meze“, ve kterých se mohou občané domáhat ústavního práva podle čl. 31 Listiny, se nevztahuje k právu samotnému, nýbrž k oprávnění se tohoto domáhat.
Při hodnocení zákona ČNR č. 550/1991 Sb., v platném znění, se ve vyjádření uvádí, že tento zákon vymezuje rozsah zdravotní péče hrazené ze všeobecného zdravotního pojištění, a to ve svém § 2 odst. 1, 2 a 4, tak, že je samotným zákonem v pozitivním i negativním smyslu vymezen obsah práva na bezplatnou zdravotní péči.
Citovaný zákon obsahuje rovněž zmocnění pro vládu, aby svým nařízením stanovila okruh zdravotní péče plně a částečně hrazené ze všeobecného zdravotního pojištění, a obsahuje pokyny pro vládu, aby rozlišila zdravotní péči podle dvou zákonných kritérií, kterými jsou:
a) charakter postižení zdravotního stavu a
b) objem finančních prostředků.
Druhé kritérium vychází z toho, že systém veřejného (všeobecného zdravotního) pojištění je limitován objemem finančních prostředků, které se získávají na základě povinnosti platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění (zákon ČNR č. 592/1992 Sb., v platném znění). To ovšem není totéž, co uvádějí navrhovatelé, že by poskytovaná zdravotní péče měla být podmíněna výsledky ekonomických aktivit zdravotních pojišťoven. Pokud navrhovatelé vyvozují z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 426/1992 Sb., že upravuje povinnost finančně se na zdravotní péči podílet, je to nesprávné, neboť povinnost pojištěnce hradit část nákladů zdravotní péče je stanovena zákonem ČNR č. 550/1991 Sb. v § 11 písm. n).
Ústavní soud požádal o stanovisko rovněž vládu České republiky. Dne 7. 4. 1996 zaslala vláda České republiky následující stanovisko:
Podle názoru vlády obecně platí v případech, kdy se svěřuje upravit určitou matérii nařízením vlády, že se nařízení vlády musí pohybovat vždy v mezích zákona, od kterého se nesmí odchýlit, může však zákonem vymezenou matérii upravit v potřebné míře podrobnosti. To platí i o nařízení vlády ČR č. 216/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dovolávat se čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 41 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 4 Ústavy při výkladu čl. 31 Listiny je podle názoru vlády samoúčelné a nesprávné. Tato ustanovení svým obsahem a účelem nesouvisí s meritem návrhu. Čl. 41 Listiny, na který se navrhovatelé ve svém návrhu odvolávají, stanoví pouze, že ústavního práva podle čl. 31 Listiny se může občan České republiky domáhat pouze v mezích zákonů, které upravují poskytování zdravotní péče. Slovo „meze“ se zde však nevztahuje k právu samotnému, nýbrž k oprávnění se práva domáhat.
Navrhovatelé naopak přehlížejí čl. 78 a čl. 79 odst. 3 Ústavy, podle kterých jsou vláda a správní úřady oprávněny vydávat v mezích zákona prováděcí právní předpisy. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že právo na bezplatnou zdravotní péči není lidským právem základním. Tento závěr vyplývá ze skutečnosti, že Listina řadí mezi práva základní pouze ta, která jsou uvedena v její hlavě druhé oddílu prvním, a jako taková jsou výslovně označena. Ani v této souvislosti se proto nelze dovolávat čl. 4 odst. 2 Listiny.
Navrhovatelé se nesprávně domnívají, že Zdravotní řád je závazný toliko pro zdravotní pojišťovny. Povinnost pojištěnce hradit část nákladů zdravotní péče je stanovena zákonem, konkrétně v § 11 písm. n) a o) zákona ČNR č. 550/1991 Sb., a nikoli podzákonnými právními předpisy.
Ústavní soud si rovněž vyžádal těsnopisecké záznamy o schůzích Poslanecké sněmovny, kdy byly projednávány novely k zákonu č. 20/1966 Sb. a k zákonu ČNR č. 550/1991 Sb.
Pro podání návrhu je splněna podmínka aktivní legitimace podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť návrh byl podán 43 poslanci.
Vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 30. 11. 1995 potvrzuje, že zákony byly schváleny potřebnou většinou poslanců zákonodárných sborů, byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny.
Podle čl. 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
Ústavní soud České republiky se již v několika nálezech (např. sp. zn. Pl. ÚS 4/95, č. 168/1995 Sb., a sp. zn. Pl. ÚS 32/95, č. 112/1996 Sb.) zabýval povahou jednotlivých kategorií základních práv a svobod obsažených v Listině.
Zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/95 vyvodil, že přímo Listinou uvedená rozdílná úprava jednotlivých základních práv umožňuje tvrdit, že zatímco koncepce základních lidských práv je vyjádřena tím, že omezení jakékoli formy těchto práv je možné „bez dalšího“ jen zákonem, práva uvedená v hlavě čtvrté Listiny nazvané „Hospodářská, sociální a kulturní práva“, mezi něž patří i čl. 31, jsou konkretizována výslovně až příslušným zákonem a na jeho základě (v jeho mezích) je možné se těchto práv a svobod domáhat (čl. 41 odst. 1 Listiny).
Pro celkové posouzení návrhu je z hlediska ústavního nutno zkoumat, zda čl. 31 Listiny v plném znění představuje základní právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění, nebo zda se jedná o ústavní normu, která má odlišný normativní obsah. Odkazy na pouhé sémantické rozlišení v Listině samy o sobě nemohou obstát, i když sám nadpis hlavy druhé uvádí pouze „Lidská práva...“, ale v podtitulu do oddílu prvního zahrnuje již „Základní lidská práva...“. Pod každým pojmovým znakem nutno rozeznávat jeho normativní obsah. Z tohoto hlediska je skutečností, že Listina zahrnuje v sobě ustanovení o lidských právech, která co do normativního obsahu jsou odlišná.
V prvé řadě jsou to lidská práva, která vyvěrají přímo z lidského bytí, a pouze tato skutečnost je základem vymezení jejich ústavního obsahu a rozsahu. Jedná se o hodnoty, které obsahují základní práva pro uchování integrity člověka a zajištění jeho důstojnosti, jako jsou např. právo na život, nedotknutelnost osoby a osobní svoboda. Takováto práva jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná (čl. 1 Listiny). Jejich meze mohou být upraveny za podmínek stanovených Listinou a pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny). Jsou to práva základní.
Naproti tomu lidská práva a svobody obsažené v hlavě čtvrté jako „Hospodářská, sociální a kulturní práva“ (sémanticky již bez přívlastku „základní“) vyžadují ke své realizaci součinnosti dalších faktorů; nepůsobí bezprostředně jako práva výše zmíněná. Zcela evidentní je tento fakt u pojednávaného čl. 31 Listiny věty druhé. Právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky je tu zúženo na rozsah veřejného pojištění, a je tedy odkázáno na retribuci pojistných částek. Celá tato hlava čtvrtá ve svém souhrnu je závislá na dosažené hospodářské a sociální úrovni státu a s tím spojené výši životní úrovně. Toto právo spadá pod režim čl. 4 odst. 1 Listiny, kdy povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních lidských práv.
Normativní obsah ústavní normy čl. 31 Listiny je dále omezen čl. 41 odst. 1 Listiny, protože se ho jako práva lze dovolat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.
Také je třeba se zabývat otázkou, zda zmocnění uvedené v ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., ve znění změn a doplňků, jímž tento zákon přiznává pravomoc, umožňuje zde příkladmo uvedeným subjektům blíže vymezit zdravotní péči za plnou nebo částečnou úhradu, popř. i její výši, a určit, zda takto vymezené skutečnosti jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Jak již bylo konstatováno výše, právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky mají občané na základě veřejného pojištění a za podmínek blíže vymezených zákonem. Jestliže tedy tyto podmínky mohou být upraveny pouze zákonem, je zcela nezbytné, aby i rozsah a způsob jejich poskytování byl vymezen stejným legislativním režimem. Jiná než zákonná úprava by byla porušením Listiny, a tedy i ústavnosti.
Nelze připustit, aby vymezení rozsahu výše poskytované zdravotní péče za plnou nebo částečnou úhradu byla ponechána na úpravě jiným než zákonným právním předpisům. Tím by se sféra ochrany základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která k takovým pravomocím není oprávněna.
Navrhované zrušení § 1 zákona ČNR č. 550/1991 Sb., ve znění zákonů č. 161/1993 Sb. a č. 59/1995 Sb., upravuje jednak všeobecné zdravotní pojištění, ale i podmínky, za nichž je na základě tohoto zákona zdravotní péče poskytována. § 2 odst. 2 téhož zákona uvádí, co zahrnuje péči plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním, aniž však v odstavci 2 téhož paragrafu přesně definuje meze péče plně či částečně hrazené zdravotním pojištěním. Při určení okruhu péče v těchto dvou rovinách odkazuje citované ustanovení na další podzákonný právní předpis – Zdravotní řád vydaný nařízením vlády ČR č. 216/1992 Sb., ve znění nařízení vlády ČR č. 50/1993 Sb. a nařízení vlády č. 149/1994 Sb. Lze tedy konstatovat, že zákon ČNR č. 550/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obsahuje vlastně dvojí zmocnění vlády a upravuje základní koncepci zdravotní péče dalšími resortními předpisy. Tento postup odporuje jak Listině, tak i ústavnímu pořádku České republiky, neboť stanovit meze základních práv a svobod občanů lze jen zákony.
Definovat zákonné vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob poskytování práva občana na bezplatnou zdravotní péči je možné jen zákonem. Této povinnosti se nemůže zákonodárce zbavit tím, že zplnomocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní síly než zákon, které by určovaly meze těchto základních práv a svobod. Jak již ze shora uvedeného vyplývá, je dosavadní úprava zdravotní péče plně nebo částečně hrazené duplicitně upravena několika právními předpisy, přičemž základní podmínky, rozsah a meze takto poskytované péče jsou zcela jasně řešeny až resortními vyhláškami (vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 467/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 426/1992 Sb., ve znění vyhlášky č. 150/1994 Sb. a Zdravotního řádu vydaného nařízením vlády ČR č. 216/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Zákon č. 20/1966 Sb., v platném znění, v § 11 odst. 2, 3, 4, a zákon ČNR č. 550/1991 Sb., v platném znění, v § 2, pozitivně i negativně rámcově vymezují rozsah této péče s jejím rozdělením na zdravotní péči plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním. Pojištěncům ve věku do 18 let je hrazena zdravotní péče plně, i když její indikace zní na péči částečně hrazenou. V § 2 odst. 2 zákona ČNR č. 550/1991 Sb., v platném znění, se stanoví, že Zdravotní řád je závazný pro všechny zdravotní pojišťovny. Jeho závaznost však není vztažena na všechny zdravotní pojišťovny výlučně, jak se uvádí v návrhu, a proto není důvodu pro tvrzení, že zavazuje pouze zdravotní pojišťovny, a nikoliv též jiné právnické a fyzické osoby.
Pokud je namítán navrhovateli rozpor s Listinou v tom, že byl protiústavně ustanoven druhý limitující faktor, tj. objem finančních zdrojů na úhradu zdravotní péče, je tento limitující faktor přímo obsažen v čl. 31 větě druhé Listiny, kdy je nárok občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky vázán na ústavní požadavek a rámec veřejného pojištění. Systém veřejného pojištění je jako každý pojišťovací systém limitován objemem finančních prostředků, který se získává na základě povinnosti platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění podle zákona ČNR č. 592/1992 Sb., v platném znění. To ovšem není shodné s tvrzením navrhovatelů, že poskytovaná zdravotní péče je podmíněna výsledky ekonomických aktivit zdravotních pojišťoven. Takto tvrzená právní podmíněnost dána není.
Navrhovatelé argumentují tvrzením, že Česká republika je povinna respektovat právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví podle čl. 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. Zde je třeba uvést, že se jedná o postulát, který podle odstavce 2 citovaného článku se skládá z různých opatření, včetně zlepšení všech stránek vnějších životních podmínek a průmyslové hygieny. Pokud se týká samotné zdravotní péče, je obsažena v ustanovení odstavce 2 písm. d) citovaného článku 12 Mezinárodního paktu, kde se státy zavázaly k vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci. V tomto ustanovení se nehovoří o bezplatnosti této lékařské pomoci a péče v nemoci. Mezinárodním paktem stanovené podmínky jsou tedy Českou republikou plně zajišťovány.
Za takto konstatovaných skutečností dospělo plénum Ústavního soudu České republiky k závěru, že jak ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., v platném znění, tak i § 1, § 2 odst. 2 a 3 a § 13 odst. 3 a 5 zákona ČNR č. 550/1991 Sb., v platném znění, tak i prováděcí předpisy uvedené v návrhu skupiny poslanců odporují čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 31 a 41 Listiny a rovněž čl. 2 odst. 4 Ústavy. Proto je bylo nutno zrušit. Protože nahrazení zrušených předpisů si vyžádá novou legislativní úpravu, která svým rozsahem a složitostí bude časově náročná, byla vykonatelnost nálezu stanovena k 1. 4. 1997.
