Pojem nápadné nedbalosti
§ 4 odst. 1 ObčZ
Pokud se vyžaduje nápadná nedbalost k tomu, aby se pronájemce mohl domáhati náhrady za škodu na ušlém zisku, která mu vzešla tím, že nemohl proto, že dosavadní nájemce včas nevyklidil najaté místnosti, odevzdati pronajatou nemovitost jinému nájemci, najavšímu ji za vyšší nájemné.
Rozhodnutí NS Československé republiky z 19. 3. 1937, sp. zn. Rv I 328/37 (Vážný 15951)
K věci: Žalobce pronajal nájemní smlouvou z 31. 12. 1930 žalované firmě místnosti ve své tovární budově č. p. 107 v N. H. na dobu od 1. 1. 1931 do 31. 12. 1931 za roční nájemné 7 500 Kč. Dodatečným ujednáním z 10. 12. 1931 byla nájemní smlouva prodloužena do 31. 3. 1932, při čemž se žalovaná firma zavázala zaplatiti nájemné za dobu od 1. 1. 1932 do 31. 3. 1932 částkou 1 875 Kč předem dne 1. 1. 1932. Dne 31. 3. 1932 měl nájemní poměr skončiti, aniž bylo třeba zvláštní předchozí výpovědi. Žalovaná firma však v březnu 1932 vyjednávala se žalobcem o prodloužení nájmu, avšak jednání nevedla k cíli, poněvadž se strany nemohly shodnouti na podmínkách nové smlouvy. Za vyjednávání upozornil žalobce žalovanou firmu, že jí pronajme uvedené místnosti na dobu až do 31. 12. 1932 jen tenkráte, jestliže žalovaná zaplatí nájemné za dobu od 1. 4. 1932 do 31. 12. 1932 najednou předem nejpozději dne 1. 4. 1932, nevyhovují-li jí však tyto platební podmínky, že musejí býti najaté místnosti bezpodmínečně 1. 4. 1932 vyklizeny, aby s nimi mohl žalobce volně nakládati. Poněvadž však žalovaná firma prohlásila, že s těmito platebními podmínkami nesouhlasí, nevznikla nová smlouva. To žalobce oznámil žalované dopisem z 25. 3. 1932 a zároveň v něm žádal za bezpodmínečné vyklizení reality s výslovným poukazem na to, že pro předmět nájmu má již jiného zájemce. Mohla tudíž žalovaná místnosti vykliditi včas. Poté jednal žalobce s Ing. Františkem K. v H. o pronajetí továrních místností a výsledkem jednání bylo, že Ing. František K. najal tovární místnosti v domě č. p. 107 v N. H. s vedlejšími místnostmi na dobu 6 let, počínaje dnem 1. 4. 1932 do 31. 12. 1937, za roční nájemné 18 000 Kč, přičemž částka 13 000 Kč jako nájemné na dobu od 1. 4. 1932 do 31. 12. 1932 byla splatná ihned při nastoupení nájmu, další dávky nájemného pak pololetně vždy prvního dne každého kalendářního pololetí.
Jmenovaný nájemce si však přitom výslovně vyhradil právo odstoupiti od smlouvy bez výpovědi, kdyby žalobce nesplnil některou z ujednaných podmínek, zejména kdyby mu nemohl odevzdati vyklizený předmět nájmu včas․ Ačkoli žalovaná firma byla upozorněna, že žalobce vyjednává s jinými zájemci a že najatý objekt musí býti vyklizen dne 1. 4. 1932, nevyklidila místnosti po uplynutí nájemní doby, tj. 1. 4. 1932, takže se nový nájemce Ing. František K. nemohl stěhovati, a dne 4. 4. 1932 žalobci oznámil, že od smlouvy odstupuje, poněvadž mu žalobce nemohl odevzdati vyklizený najatý předmět dne 1. 4. 1932. Žalobce, tvrdě, že žalovaná firma tím, že nevyklidila proti smlouvě místnosti po skončení nájmu, zavinila žalobci škodu 13 000 Kč, totiž částkou, kterou by byl žalobce od nového nájemce Ing. Františka K. dostal jako pachtovné za dobu od 1. 4. 1932 do 31. 12. 1932, kterážto částka měla býti zaplacena předem, domáhá se na žalovaných škody v zažalované výši.
Žalovaná firma namítla, že žalobce jí dopisem ze dne 12. nebo 13. 3. 1932 oznámil, že jest na vůli žalované firmy, chce-li si dále místnosti ponechati v nájmu za stejné nájemné, a žádal jen, aby nájemní smlouva byla uzavřena do konce roku 1932 a aby celé nájemné za tento rok bylo předem zaplaceno 1. 4. 1932, v případě prodeje továrny však měla žalovaná místnosti do čtvrt roku vykliditi, kdyby kupující na tom trval. Na tuto nabídku odpověděla strana žalovaná dopisem z 15. 3. 1932, že jest ochotna od 1. 4. 1932 za dosavadní nájemné místnosti dále najmout i při tříměsíční oboustranné výpovědi, která by mohla býti dána vždy koncem měsíce. Na tento dopis odpověděl žalobce až za 10 dní, tj. dopisem z 25. 3. 1932, kterýžto dopis byl dán na poštu 26. 3. 1932 a pro velikonoční svátky došel straně žalované teprve dne 29. 3. 1932. V něm jí žalobce oznámil, že nemůže přistoupiti na platební podmínky nabízené žalovanou a že trvá v plném rozsahu na svém dopisu z 10. 3. 1932, podle něhož musí nájemné za dobu od 1. 4. 1932 do 31. 12. 1932 býti složeno celé nejdéle 1. 4. 1932, jinak že má jiné zájemce na nájem celého objektu, což jest pro žalobce výhodnější. Podle uvedeného dopisu byl tedy žalobce ochoten smlouvu se žalovanou prodloužiti, jednalo se jen o právu placení nájemného, nebylo však v dopise zmínky o tom, že místnosti mají býti 1. 4. 1932 vyklizeny.
Dopisem z 30. 3. 1932 odpověděla žalovaná žalobci, že s požadavkem žalobcovým stran zaplacení pachtovného zásadně souhlasí, že nájemné na rok 1932 složí u spořitelny v N., která bude vypláceti nájemné žalobci čtvrtletně předem, a bude-li smlouva předčasně vypověděna, dostane žalovaná zbývající částku od spořitelny zpět. Žalobce na tento dopis, který mu musel dojíti nejdéle 1. 4. 1932, ihned neodpověděl, neoznámil jí ani telegraficky, ani telefonicky svůj nesouhlas s formou placení, kterou žalovaná navrhla, a ani zaměstnancům žalované firmy se vůbec nezmínil, aby místnosti vyklidili, že pronajal tovární místnosti někomu jinému. Teprve dopisem z 8. 4. 1932 odpověděl na dopis žalované z 30. 3. 1932 a teprve v něm oznamuje, že návrh žalované nepřijímá, že místnosti měly býti 1. 4. 1932 vyklizeny, že uzavřel jinou nájemní smlouvu, že utrpěl škodu 13 000 Kč, že náhradu škody žádá od žalované, která nechť poukáže částku 13 500 Kč ihned, zbytek pak v pololetních splátkách po 9 000 Kč. Z dotčené korespondence jest zřejmé, že žalovaná firma před 10. 4. 1932 nevěděla a nemohla věděti, že žalobce chce, aby místnosti byly 1. 4. 1932 vyklizeny, že jednal nebo jedná s jiným zájemcem, poněvadž až do 8. 4. 1932 jednala žalovaná se žalobcem o prodloužení dosavadní smlouvy nájemní.
Toto jednání navázal sám žalobce dopisem z 10. 3. 1932 a poněvadž nikdy žalované nic nepsal o jiném jednání s jiným zájemcem a nedal žalované jinou lhůtu k vyjádření o svých návrzích, musela míti žalovaná firma za to, že nájemní smlouva bude skutečně prodloužena, když podstatné kusy smlouvy až na splatnost nájemného byly dojednány. Žalobce nikdy také nepsal žalované, aby místnosti dne 1. 4. 1932 vyklidila, takže strana žalovaná nezavinila škodu žalobcem požadovanou, utrpěl-li ji vůbec. Ještě 31. 3. 1932 vyjádřil se žalobce Emilu G., zaměstnanci žalované firmy, aby přiměl majitele žalované firmy ke koupi objektu, přičemž se ani slovem nezmínil o tom, že místnosti 1. 4. 1932 mají býti vyklizeny. Ani 2. 4. 1932, když Emil G. zpravil žalobce o tom, že žalovaná poukázala žalobci peníze, neřekl žalobce ani slova o tom, že uzavřel jinou nájemní smlouvu, a teprve několik dní později řekl Emilu G., že uzavřel smlouvu s Ing. K., že místnosti měly býti vyklizeny dne 1. 4. 1932 a že bude požadovati náhradu. Žalovaná firma nezpůsobila žalobci škodu, neporušivši žádné smluvní povinnosti. Soud první stolice zamítl žalobu. Odvolací soud vyhověl žalobě.
Z odůvodnění: NS obnovil rozsudek soudu první stolice. Žalobce se domáhá jen náhrady ušlého zisku, a jest proto zkoumati, zda tvrzená újma byla způsobena nápadnou nedbalostí žalované firmy (§ 1324 a 1331 OZO). Pojem nápadné nedbalosti OZO nevymezuje, stanoví pouze pravidlem § 1297 OZO hranici, pokládaje za pořádného občana toho, kdo jedná s péčí a pozorností, o jaké mluví řečený předpis, a jest tedy jednání člověka obyčejných schopností měřítkem, zda v konkrétním případě jest odůvodněna výtka nedbalosti vůbec (srov. Vážný 5477). Nedostatek píle a pozornosti člověka obyčejných schopností jest tedy nedbalostí mírnějšího stupně (culpa levis). Hrubá (nápadná) nedbalost jest, jak vyplývá z protikladu lehkého zavinění, neobyčejné zanedbání nutné píle a opatrnosti, které se dopouští jen člověk obzvlášť neopatrný nebo lehkomyslný (srov. Ehrenzweig II/1 1928 s. 58), který nedbá ani toho stupně opatrnosti, jehož jsou schopni i lidé méně způsobilí než člověk prostředních schopností (Krainz I 1899 s. 381; srov. též Vážný 4029).
Vycházi-li se z tohoto určení pojmu nápadné nedbalosti, nelze nazvati chování žalované firmy v souzeném případě nápadně nedbalým. Dopisem z 10. 3. 1932 upozornil sice žalobce žalovanou firmu, že musí najaté místnosti vykliditi a odevzdati žalobci dne 1. 4. 1932, kdyby jeho podmínky nepřijala, a dopisem z 25. 3. 1932, zamítnuv nabídku učiněnou mu žalovanou dopisem z 15. 3. 1932, oznámil jí, že trvá na podmínkách oznámených jí dne 10. 3. 1932 a že jinak má již jiného nájemníka, který by najal celý objekt, což pro žalobce bylo výhodnějším; jistě lze však rozuměti dopisu z 25. 3. 1932 tak, že by žalobce byl ochoten prodloužiti nájemní smlouvu do konce roku 1932, kdy žalovaná ještě nyní přijala jeho podmínky z 10. 3. 1932. Nebyl tedy rozdíl požadavku žalobcova a nabídky žalované značný, neboť žalobce žádal dopisem z 10. 3. 1932, aby mu žalovaná nájemné za celou nájemní dobu do konce roku 1932 platila předem, kdežto žalovaná dopisem z 3. 3. 1932 mu oznámila, že je ochotna složiti nájemné připadající na celou dobu nájmu u spořitelny města N. tak, že by vždy nájemné za čtvrt roku bylo poukázáno žalobci předem a zbytek že by zůstal pro něho v úschově až do doby splatnosti a byl by vrácen žalované firmě jen v případě předčasného rozvázání nájemní smlouvy výpovědí danou žalobcem.
Všechny ostatní podmínky žalobcovy přijala žalovaná již dřívějším dopisem, a ježto rozdíl mezi jejími podmínkami a návrhem žalobcovým byl tedy zcela nepatrný, mohla žalovaná v dobré víře předpokládati, že žalobce přijme její nabídku z 30. 3. 1932 a že nájem do konce roku 1932 bude prodloužen, a to tím více, když podle zjištění odvolacího soudu se žalobce zaměstnanci žalované firmy v N. v kritické době o nutnosti vyklizení najatých místností vůbec nezmiňoval a žalovanou firmu ani ústně, ani písemně neupozornil na to, že má zvláštní zájem na tom, aby v případě nepřijetí jeho podmínek najaté místnosti byly vyklizeny přesně dne 1. 4. 1932. Odpověď na její nabídku z 30. 3. 1932 nemohla žalovaná obdržeti při užití obyčejného poštovního spojení před termínem vyklizení, a nelze proto tvrditi, že by každý, i méně opatrný a nadaný člověk musil v daném případě si býti vědom toho, že nevyklizením najatých místností přesně v den skončení nájmu by mohl porušiti oprávněný zájem odpůrcův.
Bylo proto již z tohoto důvodu obnoviti rozsudek první stolice.
Komentář: Pro tentokrát zvolené rozhodnutí z Vážného sbírky se dotýká výkladu obecnějších pojmů, které mají pro aplikační praxi značný význam; v daném případě jde o pojem nápadné nedbalosti. Rozhodnutí především vysvětluje, že tento pojem nebyl OZO definován. Vycházelo se z § 1297 OZO, podle kterého: Má se však také za to, že každý, kdo má užívání rozumu, je schopen takového stupně péče a pozornosti, jakého lze užíti při obyčejných schopnostech. Z tohoto východiska dovozuje rozhodnutí jakousi hranici pro samotné určení, zda vůbec jednání konkrétní osoby lze považovat za nedbalé, či nikoliv, s navazující úvahou o tom, jaké jednání splňuje parametry jednání nápadně nedbalého. S odkazem na dobovou doktrínu a judikaturu se rozhodnutí snažilo naznačit pojetí odlišení mírné a hrubé nedbalosti tak, že nedostatek píle a pozornosti člověka obyčejných schopností je nedbalostí mírnějšího stupně (culpa levis). Hrubá (nápadná) nedbalost vyplývá z protikladu lehkého zavinění, neobyčejné zanedbání nutné píle a opatrnosti, které se dopouští jen člověk obzvlášť neopatrný nebo lehkomyslný, který nedbá ani toho stupně opatrnosti, jehož jsou schopni i lidé méně způsobilí než člověk prostředních schopností.
Co do základu z podobných východisek vychází i současná občanskoprávní úprava. Právě § 1297 OZO byl předobrazem významově obdobného § 4 ObčZ, podle kterého: Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Samotný pojem hrubé nedbalosti ani současný ObčZ nedefinuje, ale tento pojem v něm obsažen je. Je součástí mimo jiné úpravy náhrady škody (§ 2898 ObčZ) i úpravy věcných práv v podobě překážek povolení nezbytné cesty [§ 1032 odst. 1 písm. b) ObčZ].
Podrobnou analýzu pojmu hrubé nedbalosti provedla judikatura NS (NS sp. zn. 23 Cdo 2702/2012) se závěrem, že za hrubou nedbalost lze považovat nedbalost nejvyšší intenzity, tj. takovou nedbalost, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob.
Komentářová literatura provedla výklad pojmu hrubé nedbalosti v historickém kontextu i v kontextu příprav současného ObčZ s doporučením, že za základ vymezení pojmu hrubá nedbalost lze vzít jednak vymezení tak, jak je podalo právo římské, a jednak přístup blízkých právních řádů, zejména práva rakouského a německého.
Římské právo, které pojem hrubé nedbalosti zavedlo, jí rozumělo až nepochopitelnou neopatrnost, kdy někdo udělá něco, co by nikdo jiný neudělal. Porušení vší opatrnosti mělo být tak flagrantní, že se nabízí vysvětlení, že pachatel vzniklou škodu způsobit chtěl, že tedy nejednal nedbale, ale se zlým úmyslem. Proto také hrubou nedbalost stavělo naroveň zlému úmyslu: culpa lata dolo comparabitur. V rakouské nauce za hrubou nedbalost považuje Ehrenzweig nezvyklé, a tím nápadné zanedbání vyžadované pečlivosti. Jde o pochybení, které se s ohledem na svou závažnost nebo hojnost stává jen u velmi nedbalých a lehkomyslných osob, a podle okolností se nabízí domněnka zlého úmyslu. Koziol hrubou nedbalost chápe tak, že jde o tak závažné porušení přikázané pečlivosti, že se to řádnému člověku v takové situaci v žádném případě nemůže přihodit. Jde tedy o vymezení pomocí generální klauzule bez bližší specifikace. Rakouská judikatura se pak přiklání k tomu trestněprávně relevantní nedbalost bez dalšího považovat za hrubou. Stejným způsobem vymezuje hrubou nedbalost i německý BGH; ten však dodává, že na rozdíl od prosté nedbalosti, která se určuje podle objektivního měřítka, u hrubé nedbalosti se mají zohlednit i okolnosti založené na individualitě jednajícího. Autoři komentáře pak uzavírají, že hrubě nedbale jedná ten, kdo s ohledem na své schopnosti a znalosti nápadně zanedbal po něm vyžadovanou potřebnou pečlivost. Je tedy možné, že určité jednání může být s ohledem na subjektivní schopnosti a znalosti u jednoho subjektu považováno za hrubě nedbalé, u jiného za prostou nedbalost a u dalšího dokonce za nezaviněné jednání.
V oblasti věcných práv představuje hrubá nedbalost žadatele překážku povolení nezbytné cesty, neboť povolení nezbytné cesty nemůže žádat ten, kdo se zbavil přístupu k nemovité věci mimo jiné hrubou nedbalostí. Ukazuje se, že jde v praxi o velmi častou námitku (ne-li nejčastější), kterou žalovaní uplatňují v rámci obrany proti požadavku na povolení nezbytné cesty. Rozhodovací praxe i odborná komentářová literatura vycházejí z toho, že při posuzování hrubé nedbalosti lze přiměřeně vyjít z judikatury týkající se náhrady škody a závazkového práva (NS sp. zn. 22 Cdo 3245/2015 [pozn. red.: správně 22 Cdo 3242/2015], Rc 37/2018), konkrétně z rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 (Rc 59/2015). Z hlediska rozhodovací praxe je pak důležitý především závěr, že existence hrubě nedbalého jednání může být založena i jednáními, která nastala před 1. 1. 2014 (NS sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, sp. zn. III. ÚS 2408/18). Okolnosti spojené s hrubou nedbalostí a jejich promítnutí do řízení o povolení nezbytné cesty pak již dosavadní judikatura i literatura vysvětlily poměrně podrobně a na jejich závěry lze v tomto směru odkázat.
Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno
doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., Brno