62. Tzv. spoluzavinění si vlastní škody při riskantním právním postupu advokáta
§ 57 NotŘ
§ 2918 ObčZ
§ 441 ObčZ 1964
Postup advokáta, který ve své vlastní věci ve snaze o rychlou realizaci koupě nemovitosti přistoupil na ničím nezajištěné zaplacení kupní ceny, je okolností, která se mu ve sporu o náhradu škody proti notáři neověřivšímu řádně totožnost podvodně jednající osoby přičítá při posouzení, nakolik si spoluzpůsobil výsledný škodlivý následek, tj. ztrátu hodnoty zaplacené kupní ceny.
Rozsudek NS z 31. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017
K věci: OS pro Prahu 1 rozsudkem z 16. 10. 2015 uložil žalované notářce, aby zaplatila žalobkyni 820 000 Kč s příslušenstvím s tím, že její povinnost zaniká v rozsahu plnění L. M. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (povoláním advokátka) jako kupující dne 13. 12. 2013 uzavřela s L. M. kupní smlouvu jako s domnělým vlastníkem nemovitosti, za kterou mu následně zaplatila převážnou část kupní ceny ve výši 820 000 Kč. Podpisy na kupní smlouvě ověřila zaměstnankyně žalované na základě předložených občanských průkazů, ovšem dodatečně bylo zjištěno, že L. M. smlouvu podepsal jménem vlastníka nemovitosti L. C. za použití padělaného občanského průkazu; za toto jednání byl pravomocně uznán vinným kromě jiného ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 TrZ a byla mu uložena povinnost žalobkyni nahradit škodu. Soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 1620/2007, sp. zn. 25 Cdo 5080/2009 a sp. zn. 25 Cdo 1384/2006 dospěl k závěru, že ačkoli byl předložený falzifikát občanského průkazu co do formy velmi zdařilý, obsahoval nepřesnost v označení orgánu, který doklad vydal – namísto „ÚMČ Praha 10“ bylo uvedeno „Magistrát města Praha“, přičemž takový úřad ani neexistuje (správně „Magistrát hlavního města Prahy“), což měla žalovaná notářka působící v Praze vědět. Dovodil proto, že pověřená zaměstnankyně údaje řádně nezkontrolovala, neodhalila falzifikát a nedodržela potřebnou míru obezřetnosti v rámci profesní zkušenosti. Žalovaná notářka tak odpovídá žalobkyni podle § 57 NotŘ za škodu způsobenou podvodným vylákáním peněz, neboť byly naplněny všechny předpoklady odpovědnosti notáře, a to nikoliv řádný výkon notářské činnosti, vznik škody i příčinná souvislost; žalovaná netvrdila ani neprokázala existenci liberačního důvodu.
K odvolání žalované MS v Praze rozsudkem z 6. 6. 2016 změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti žalované ve výši 410 000 Kč s příslušenstvím jen tak, že žalovaná je povinna tuto částku zaplatit společně a nerozdílně s L. M., a změnil jej ohledně částky 410 000 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 57 odst. 1 NotŘ. Dospěl však k závěru, že žalobkyně porušila svou prevenční povinnost při uzavírání kupní smlouvy tím, že jednala nestandardně. Podle odvolacího soudu je všeobecně známo, že při koupi nemovitostí se kupní cena zcela zásadně skládá do notářské či advokátní úschovy a k jejímu vyplacení prodávajícímu dochází až po provedení vkladu do katastru nemovitostí, čehož si žalobkyně při svém právnickém vzdělání měla být vědoma. Jestliže sama tvrdila, že prodávající by s prodejem bytu nesouhlasil, pokud by trvala na úschově peněz, protože údajně s prodejem bytu spěchal, aby uhradil své dluhy, pak právě tyto signály ji měly varovat, že podstupuje rizikový obchod. Kdyby žalobkyně složila kupní cenu do notářské úschovy, ke vzniku škody by nedošlo, neboť podvodné jednání prodávajícího by bylo odhaleno před vložením vlastnického práva do katastru nemovitostí. Proto si z 50 % škodu způsobila sama poškozená (§ 441 ObčZ 1964).
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o částečném zamítnutí žaloby žalobkyně napadla dovoláním, v němž uvádí, že odvolací soud chybně interpretoval § 135 OSŘ tím, že nevycházel z pravomocného trestního rozsudku, ve kterém spoluzavinění dovolatelky nebylo konstatováno. Dále nesouhlasí se závěrem, že při využití notářské úschovy by bylo podvodné jednání odhaleno před vložením vlastnického práva do katastru nemovitostí. K tomu ostatně došlo až v okamžiku, kdy zástupce žalobkyně vyzval vlastníka k předání bytové jednotky; teprve tehdy totiž zjistil skutečný vlastník, že je s jeho bytem neoprávněně disponováno. Podle dovolatelky notářská úschova tedy není institutem, který by byl s to zabránit podvodnému jednání prodávající osoby. Upozorňuje na rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 823/2011 a namítá, že i kdyby nevyužitím notářské úschovy porušila prevenční povinnosti ve smyslu § 415 ObčZ 1964, nemůže být její podíl na způsobené škodě poloviční; odvolací soud proto nesprávně posoudil míru spoluzavinění, neboť postup, kdy pro složení kupní ceny za nemovitost není využita notářská úschova, není nijak nestandardní․ Dovolatelka upozorňuje, že pokud by žalovaná postupovala správně, nedošlo by ani k ověření podpisu, ani k vyplacení kupní ceny podle kupní smlouvy, proto se nesprávný postup zaměstnankyně notářky na vzniku škody podílel více než postup žalobkyně (srov. též rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 845/2000). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, neboť rozporuje skutková zjištění; samotné určení procentního rozdělení míry zavinění mezi žalobkyní a žalovanou není právním posouzením. K otázce aplikace § 135 OSŘ odkazuje na rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 562/99 a uzavírá, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dále konstatuje, že žalobkyně svým jednáním hrubě porušila svou prevenční povinnost, a navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl.
Dovolání není důvodné.
Z odůvodnění: Otázka, zda nevyužití možnosti zaplacení kupní ceny prostřednictvím notářské (advokátní) úschovy při prodeji nemovitosti je okolností zakládající tzv. spoluzavinění poškozeného na vzniku škody ve smyslu § 441 ObčZ 1964, dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 ObčZ se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle ObčZ 1964, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první OSŘ), proto se mohl zabývat jen právními otázkami, které žalobkyně označila v dovolání. V posuzovaném případě tak není předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované notářky za škodu podle § 57 NotŘ, neboť její zaměstnankyně ověřila (legalizovala) podpis L. M., který se vydával za L. C., na základě předloženého falzifikátu občanského průkazu vzbuzujícího pochybnosti o své pravosti tím, že byl nesprávně uveden úřad, který jej vydal.
Dovolatelka v první řadě namítá vázanost trestním rozsudkem, která podle ní neumožňuje soudu v občanskoprávním řízení učinit závěr o tzv. spoluzavinění si škody poškozeným.
Podle § 135 odst. 1 OSŘ platí, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Z této úpravy pro poměry projednávané věci vyplývá, že soud v občanském soudním řízení je vázán pravomocným rozsudkem trestního soudu, jímž byl odsouzen L. M., a to konkrétně závěrem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Otázku případné spoluodpovědnosti dalších osob za vznik škody (včetně spoluzavinění poškozené) je však občanskoprávní soud oprávněn řešit samostatně (srov. rozsudek NS z 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, nebo z 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004). Nelze navíc přehlédnout, že odvolací soud dovodil odpovědnost žalované notářky vedle trestním rozsudkem deklarované odpovědnosti pachatele podvodu (přímého škůdce), z jehož strany šlo o úmyslný útok proti majetku žalobkyně. Dospěl k závěru, že společně a nerozdílně mají povinnost nahradit škodu jak pachatel, tak žalovaná, která se na vzniku škody podílela nikoliv tím, že od žalobkyně peníze vylákala, nýbrž tím, že nedostatečným postupem při ověření podpisu toto trestní jednání pachatele neodhalila a nezabránila mu. Trestní rozsudek, jehož závaznosti se žalobkyně dovolává, tedy počínání žalované neřeší, a zejména z tohoto důvodu nemůže být pro občanskoprávní soud v tomto sporu závazný.
Žalobkyně dále namítá, že není spoluodpovědná za vzniklou škodu v rozsahu 50 % pro porušení prevenční povinnosti, které odvolací soud spatřuje v tom, že postupovala nestandardně při uzavírání kupní smlouvy a že nevyužila možnost zaplatit kupní cenu za převáděnou nemovitost prostřednictvím notářské (advokátní) úschovy.
Podle § 441 ObčZ 1964 byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. rozsudek NS z 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, C 4642). Předpokladem použití § 441 ObčZ 1964 je, aby jednání či opomenutí poškozeného bylo jednou z příčin vzniku škody. Jednání poškozeného, jež přispělo ke vzniku škody, může, ale nemusí mít povahu porušení právní povinnosti, včetně povinnosti prevenční. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde totiž o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla (srov. například usnesení NS z 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, C 2593, či rozsudek téhož soudu z 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, C 10425).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. například usnesení NS z 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, C 7228). Citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci tohoto typu právních norem srov. například rozsudky NS z 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo z 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Bez ohledu na to, zda žalobkyně svým jednáním porušila povinnost generální prevence (§ 415 ObčZ 1964), v každém případě postup, kdy v rámci své smluvní autonomie ve snaze o rychlou realizaci prodeje přistoupila na ničím nezajištěné zaplacení kupní ceny, představuje právě takovou okolnost, která se jí přičítá při posouzení, nakolik přispěla k výslednému škodlivému následku, tj. ke ztrátě hodnoty zaplacené kupní ceny. Nelze zároveň přehlédnout, že toto spoluzpůsobení si újmy je v nyní projednávané věci posuzováno nikoliv ve vztahu k úmyslnému útoku pachatele, nýbrž ve vztahu k výkonu notářské činnosti žalovanou, jejíž nedůsledností nebyl podvodný záměr odhalen a nebylo mu zabráněno. V tomto srovnání je zřejmé, že i žalobkyně byla nedůsledná, neboť nezvolila žádný právní prostředek umožňující čelit podvodnému jednání při kupní smlouvě, a že míra její neobezřetnosti je srovnatelná s opomenutím žalované při kontrole identity domnělého prodávajícího. Odvolací soud se ostatně otázkou tzv. spoluzavinění žalobkyně podrobně zabýval a zdůraznil, že žalobkyně jako advokátka si měla být vědoma rizik, které mohou nastat při uzavírání kupní smlouvy, a nestandardního chování prodávajícího, který odmítl, aby mu kupní cena byla složena do notářské úschovy. Dovolací argumentace dovolatelky, že notářská úschova nebyla tou pomyslnou pojistkou, která by zabránila vzniku škody, neboť podvod byl odhalen až při snaze o převzetí nemovitosti, neobstojí v porovnání s jejím předchozím tvrzením, že podvodný prodávající by při požadavku na složení peněz do úschovy smlouvu neuzavřel. Pak ovšem právě obvykle využívaný postup výplaty kupní ceny až po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí mohl mít za účinek, že by k odčerpání peněz vůbec nedošlo.
Konkrétní rozsah spoluzpůsobení si újmy žalobkyní může, jak je uvedeno výše, posuzovat dovolací soud pouze tehdy, pokud by úvaha odvolacího soudu byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu ovšem není, protože odvolací soud zvážil všechny relevantní okolnosti, přehledně a přesvědčivě vyložil jejich povahu a význam. Jím stanovená míra spoluzavinění v rozsahu 50 % tak nevykazuje znaky zjevné nepřiměřenosti.
Komentář: Jde o poněkud netypický případ, kdy advokátka chybovala ve své právní záležitosti, tedy nikoliv při zastoupení klienta, a domáhá se nároku na náhradu škody proti notářce, která se pochybením při ověření totožnosti prodávající osoby podílela na následku v podobě ztráty peněz vynaložených na neplatnou kupní smlouvu. Důležité je, že k prvotnímu podvodnému jednání se připojila chyba notářky a dále i neobezřetný postup advokátky, který byl zejména předmětem dovolacího přezkumu. To ostatně akcentoval i ÚS v usnesení z 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1718/18, jímž odmítl ústavní stížnost žalobkyně a v němž uvedl: Stěžovatelka je osoba s právnickým vzděláním a její chování při koupi nemovitosti lze považovat, mírně řečeno, za neobezřetné, spíše riskantní. Standardní postup v podobných případech je takový, že se celá kupní cena za nemovitou věc nebo její část složí do notářské či advokátní úschovy a odtud se „uvolní“ až tehdy, je-li zřejmé, že bude převod vlastnického práva zapsán do katastru. To se v uvedeném případě nestalo, neboť následně vyšlo najevo podvodné jednání osob, které částečně mohla odhalit notářka při ověřování podpisů, do značné míry se však na vzniku škody podílela sama stěžovatelka, která téměř celou kupní cenu zaplatila předem – bez odpovídajících (a běžných) právních pojistek. Stěžovatelka jednala s vidinou nízké kupní ceny za převáděnou nemovitost, podlehla naléhání pachatelů trestného činu, chovala se přitom riskantně do té míry, že porušila svoji prevenční povinnost, jak pregnantně vysvětlily soudy v napadených rozhodnutích.
Rozhodnutí je přes určitou výjimečnost „nadčasové“ pro vymezení rozdílu tzv. spoluzavinění vůči podvodnému úmyslnému jednání pachatele a vůči nedbalostnímu jednání notářky, které podvod neeliminovalo. Formulované závěry se jistě uplatní i v poměrech nové úpravy, neboť dikce § 2918 ObčZ je pregnantnější, když hovoří nikoliv o zavinění poškozeného, nýbrž o okolnostech, které se mu přičítají.
JUDr. Petr Vojtek, Brno