Nejvyšší soud České republiky: Volba věřitele uplatnit zajištění pohledávky v insolvenčním řízení
§ 2 písm. g), § 167 odst. 1, § 195, § 398 odst. 3 InsZ
Záleží na věřiteli, jehož pohledávka je zajištěna (a který by tak mohl v insolvenčním řízení uplatňovat svou pohledávku jako zajištěnou), zda své zajištění v insolvenčním řízení vskutku uplatní. Nejenže se takový věřitel může rozhodnout, zda pohledávku uplatní jako zajištěnou, ale dokonce je oprávněn v průběhu insolvenčního řízení své stanovisko změnit, tj. může vzít právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění zpět.
Popření pohledávky s argumentem, že jde o pohledávku přednostní, tj. o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou jí na roveň či o pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popřením pořadí není. Jinak řečeno, popírat pořadí pohledávky nelze s argumentem, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna.
Na tom nic nemění ani okolnosti konkrétního insolvenčního řízení, v němž může nastat situace, že neuplatnění práva na přednostní uspokojení pohledávky (především při způsobu řešení úpadku plněním splátkového kalendáře), může být v konečném důsledku pro věřitele výhodnější, než kdyby uplatnil pohledávku jako přednostní (s právem na uspokojení ze zajištění).
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 28. 3. 2019, sp. zn. 29 ICdo 95/2017
K věci: Soud prvního stupně („insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (dlužník J. H.) domáhal určení, že žalovaný (věřitel ČSOB, a. s.) nemá právo na uspokojení pohledávky ve výši 33 840,05 Kč v režimu splátkového kalendáře.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se žaloba odmítá. Soudy vyšly především z následujících skutečností: Žalobce podal dne 19. 11. 2015 dlužnický insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za žalobcem ve výši 33 840,05 Kč jako nezajištěnou vykonatelnou pohledávku vyplývající z porušení smlouvy o povoleném přečerpání účtu. Žalovaný má zřízeno zástavní právo dle § 69a EŘ k zajištění pohledávky ve výši 11 799,30 Kč, a to na základě exekučního příkazu vydaného dne 24. 7. 2014 soudním exekutorem. K popření pohledávky žalovaného žalobcem při přezkumném jednání insolvenční soud nepřihlížel a nevyzval žalovaného k podání žaloby na určení pořadí. Usnesením z 2. 2. 2016 insolvenční soud rozhodl o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře; do splátkového kalendáře zahrnul i pohledávku žalovaného, popřenou žalobcem. Proti tomuto postupu podal žalobce (insolvenční dlužník) odvolání, které bylo odvolacím soudem odmítnuto, dále podal ústavní stížnost, která byla taktéž odmítnuta.
Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že žalovaný v insolvenčním řízení neuplatnil nárok ze zajištění, není zajištěným věřitelem a hledí se na něj jako na nezajištěného věřitele. Proto insolvenční soud zařadil žalovaného do splátkového kalendáře k poměrnému uspokojení ze srážek z příjmů dlužníka. Již z tohoto důvodu je žaloba nedůvodná.
K „ostatním námitkám“ žalobce insolvenční soud uvedl, že na přezkumném jednání k popření pohledávky žalobcem nepřihlížel, neboť pořadí pohledávky žalovaného nebylo sporné. Proto též nestanovil povinnost podat žalobu žalovanému (věřiteli), i když při popření pořadí pohledávky podává žalobu vždy věřitel.
Insolvenční soud dále zdůraznil, že obecně je základním postavením věřitele v insolvenčním řízení postavení běžného nezajištěného věřitele (§ 165 InsZ), výhodnějším postavením je postavení zajištěného věřitele (§ 166 InsZ) nebo věřitele s pohledávkou za majetkovou podstatou nebo jí na roveň postavenou (§ 168 a 169 InsZ). Méně výhodné je postavení věřitele s podřízenou pohledávkou (§ 172 InsZ) nebo věřitele s pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 InsZ). Protože žalobce netvrdil, že pohledávka má méně výhodné pořadí dle § 172 nebo § 170 InsZ, ani nemůže popírat právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, protože takové právo nebylo uplatněno, nelze jeho námitky na přezkumném jednání považovat za popření pořadí pohledávky ve smyslu § 195 InsZ. Jde pouze o jeho subjektivní právní hodnocení. Stejně tak je pouze subjektivní názor žalobce, že v jeho insolvenčním řízení je postavení nezajištěného věřitele výhodnější než zajištěného. S ohledem na hodnotu zajištěného majetku a výši přihlášených pohledávek zajištěných věřitelů nemůže být totiž již zajištěný věřitel z výtěžku zpeněžení uspokojen, avšak ve splátkovém kalendáři lze očekávat uspokojení alespoň ve výši 30 %. „To, které postavení je výhodnější či nikoliv pro účely popěrného úkonu, stanovuje zákon a ke konkrétním okolnostem v daném insolvenčním řízení se nepřihlíží.“
Odvolací soud – vycházeje především z § 166 a 195 InsZ – předeslal, že smyslem popření pořadí zajištěné pohledávky je eliminovat její neprávem uplatněné přednostní uspokojení z výtěžku předmětu zajištění, ke kterému by došlo na úkor ostatních nezajištěných věřitelů. Účinně popřít (ve smyslu § 195 InsZ) proto lze jen pořadí pohledávky, která byla přihlášena jako zajištěná. Je-li pohledávka přihlášena jen jako (běžná) nezajištěná, nemůže mít její popření co do pořadí žádného významu, neboť u takové pohledávky se věřitel žádného (lepšího) pořadí pro její přednostní uspokojení nedomáhal a taková pohledávka se pravidelně (později) uspokojuje spolu s ostatními nepřednostními pohledávkami až při rozvrhu (§ 306 a 307 InsZ)․ Z povahy věci je podle odvolacího soudu zřejmé, že způsob řešení úpadku dlužníka (jenž může být navíc v průběhu insolvenčního řízení změněn ze sanačního způsobu řešení na konkurs) ani rozsah a hodnota majetkové podstaty nemohou mít rovněž žádný vliv na popření pohledávky co do jejího pořadí. Proto nemůže být důvodem pro popření pohledávky co do jejího pořadí např. ani okolnost, že ji zajištěný věřitel přihlásil jako pohledávku nezajištěnou a že schváleným způsobem řešení úpadku dlužníka je oddlužení plněním splátkového kalendáře.
Podle odvolacího soudu je pouze věcí zajištěného věřitele, zda a v jaké výši přihlásí svoji pohledávku do insolvenčního řízení a zda a v jakém rozsahu u ní uplatní její zajištění. Pokud se zajištěný věřitel rozhodne přihlásit svoji zajištěnou pohledávku jako pohledávku nezajištěnou, je to jeho výlučné právo. Podání přihlášky totiž logicky předchází ekonomická kalkulace věřitele, jež nutně zvažuje úspěšnost prokázání všech jím přihlášených nároků a případné sankce při jejich neprokázání (§ 178 a 179 InsZ), rozsah a hodnotu majetkové podstaty (včetně hodnoty předmětu zajištění a výše a pořadí pohledávek dalších zajištěných věřitelů), v úvahu přicházející způsob řešení úpadku dlužníka (§ 4 InsZ) a účinky spojené s ukončením insolvenčního řízení (§ 312, 356 a 414 a násl. InsZ). Popřít co do pořadí lze tedy jen zajištěnou pohledávku, popření nezajištěné pohledávky co do pořadí tak, že pohledávka má být pohledávkou zajištěnou, nemá žádné právní účinky a žalobu podanou na základě takového bezúčinného popření nelze podle odvolacího soudu než odmítnout, neboť byla podána osobou, která k tomu nebyla oprávněná (§ 160 odst. 4 InsZ).
Z odůvodnění: Soud citoval § 2 písm. g), § 165 odst. 1, § 167 odst. 1, § 174 odst. 3, § 195, § 398 odst. 3 InsZ (pozn. red.).
V této podobě, pro věc rozhodné, platila cit. ustanovení insolvenčního zákona již v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (26. 11. 2015) a do doby zahájení incidenčního sporu (4. 2. 2016) nedoznala změn.
Problematikou uplatňování zajištěných pohledávek v insolvenčním řízení se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, přičemž judikatorní závěry na dané téma shrnul (v době po vydání napadeného rozhodnutí) především v usnesení z 27. 3. 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016. Mimo jiné v něm uvedl:
1. | Insolvenční zákon vychází i u zajištěných věřitelů z toho, že žádný věřitel není nucen k výkonu práv, která vůči dlužníku získal před zahájením insolvenčního řízení, včetně práva požadovat uspokojení ze zajištění ve formě zástavního práva (požadovat uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy). Zástavní věřitel se tedy může rozhodnout, že právo na uspokojení ze zajištění neuplatní (nepřihlásí) v insolvenčním řízení vůbec, bez zřetele k tomu, že mu zástavní právo náleží (trvá) podle předpisů, podle kterých bylo zřízeno (usnesení NS z 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, R 54/2012; z 28. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, R 112/2012; a z 31. 10. 2017, sen. zn. 29 NSČR 123/2015). |
2. | Pravidlo, že ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, se uspokojí stejně jako ostatní (nezajištěné) pohledávky, není v insolvenčním zákoně (od 1. 1. 2014) obsaženo, leč právní praxe je ve shodě v tom, že toto pravidlo má obecnou platnost. Může však být (v insolvenčním zákoně je) ve shodě s § 8 InsZ modifikováno zvláštní úpravou obsaženou v části druhé InsZ u některého ze způsobů řešení úpadku. Část druhá InsZ pak nestanoví „jinak“ jen při řešení úpadku konkursem. Při reorganizaci je pro postavení zástavního věřitele (včetně vymezení míry jeho uspokojení z nezajištěných částí dlužníkovy majetkové podstaty) určující obsah účinného reorganizačního plánu a při oddlužení „plněním splátkového kalendáře“ platí odchylka zakotvená v 398 odst. 3 ve spojení s § 409 odst. 3 InsZ (zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění). |
3. | Zástavní věřitel, který přihlásil pohledávku zajištěnou zástavním právem do insolvenčního řízení, se i v průběhu insolvenčního řízení může vzdát zástavního práva (způsobem předjímaným předpisy, podle nichž bylo zřízeno); srov. rozsudek NS z 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005 (R 25/2008), jehož závěry se uplatní i pro insolvenční řízení. Tím mu zanikne i právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy v insolvenčním řízení bez zřetele k tomu, zda zajištěná pohledávka byla předtím zjištěna v insolvenčním řízení (srov. § 186 odst. 1 InsZ). Půjde-li o insolvenční řízení vedené na majetek zástavního dlužníka, který není osobním dlužníkem, zanikne tím zástavnímu věřiteli právo na jakékoli uspokojení v insolvenčním řízení (měl jen „zástavní pohledávku“). |
4. | Zástavní věřitel, který přihlásil pohledávku zajištěnou zástavním právem do insolvenčního řízení, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení „vzít zpět“ právo na „přednostní“ uspokojení pohledávky ze zajištění (ze zpeněžení zástavy), a to bez zřetele k tomu, že se současně nevzdal zástavního práva (způsobem předjímaným předpisy, podle nichž bylo zřízeno). Skutečnost, že insolvenční soud vezme na vědomí zpětvzetí práva na uspokojení ze zajištění (postupem podle § 184, ve spojení s § 187 InsZ), však automaticky neznamená, že zajištěný věřitel se od okamžiku takového zpětvzetí, resp. od okamžiku, jímž se stane účinným (§ 89 odst. 1 InsZ) rozhodnutí insolvenčního soudu o takovém zpětvzetí, podílí (má podílet) na uspokojení své (nyní již nezajištěné) pohledávky z částek určených (podle zvoleného způsobu řešení úpadku) k rozdělení mezi nezajištěné věřitele. |
Závěry obsažené v usnesení sen. zn. 29 NSČR 34/2016 Nejvyšší soud dále rozvedl (v témže duchu) např. v usneseních z 29. 8. 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016 a sen. zn. 29 NSČR 191/2016; a z 31. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 37/2017.
Již z výše shrnutých ustálených judikatorních závěrů plyne, že je správný závěr soudů obou stupňů, podle něhož je pouze na věřiteli, jehož pohledávka je zajištěna způsobem uvedeným v § 2 písm. g) InsZ (a který by tak mohl v insolvenčním řízení uplatňovat svou pohledávku jako zajištěnou), zda své zajištění v insolvenčním řízení vskutku uplatní. Nejenže se takový věřitel může rozhodnout, zda pohledávku uplatní jako zajištěnou, ale dokonce je oprávněn v průběhu insolvenčního řízení své stanovisko změnit, tj. může vzít právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění zpět.
K poukazu dovolatele na § 2 písm. g) InsZ lze dodat, že označené ustanovení toliko vyjmenovává způsoby zajištění pohledávek, které věřiteli, jenž jimi disponuje, zakládá v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele. To však ještě neznamená, že se tak stává „automaticky“, ale vždy je zapotřebí, aby věřitel právo na uspokojení zajištění v insolvenčním řízení předepsaným způsobem uplatnil. K tomu srov. usnesení NS sen. zn. 29 NSČR 123/2015.
Výše uvedené nezpochybňuje ani poukaz dovolatele na usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 3271/13. Nutno zdůraznit, že Ústavní soud v označeném rozhodnutí posuzoval ústavnost § 398 odst. 3 věty poslední InsZ, přičemž z odůvodnění tohoto rozhodnutí neplyne, že by snad měl za to, že se věřitel „nemohl vzdát“ postavení zajištěného věřitele. K tomu srov. především bod 44, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že zajištěný věřitel
„v momentě podávání přihlášky do insolvenčního řízení či do momentu, kdy je jeho pohledávka v přezkumném jednání zjištěna, ještě neví, zda se oddlužení provede formou splátkového kalendáře, při němž v případě zajištění méně než 30 % je výhodnější pohledávku uplatnit jako nezajištěnou, či zpeněžením majetkové podstaty, při němž je vždy výhodnější pohledávku přihlásit jako zajištěnou. V tomto ohledu by tedy bylo vhodnější, aby zajištěný věřitel mohl učinit rozhodnutí, zda chce svou pohledávku uplatňovat jako nezajištěnou, či zajištěnou, až po určení způsobu oddlužení.“
Jinak řečeno, dovolatel se mýlí, když namítá, že žalovaný byl povinen přihlásit do insolvenčního řízení svou pohledávku jako zajištěnou.
Již z uvedeného vyplývá, že dovolatel nemohl být v tomto incidenčním sporu úspěšný. Žaloba totiž vychází jak z předpokladu, že dovolatelem učiněný popěrný úkon je přípustný (tj. že lze popírat pořadí pohledávky přihlášené jako „nepřednostní“), tak i z toho, že žalovaný byl povinen spornou pohledávku přihlásit jako pohledávku zajištěnou. Jak shora dovozeno, posléze uvedený předpoklad však není správný.
Zbývá dodat, že ani v posouzení otázky, zda lze popřít pořadí „nepřednostní“ pohledávky způsobem prosazovaným dovolatelem, odvolací soud nepochybil.
V důvodech usnesení z 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014 (R 76/2017), Nejvyšší soud vysvětlil, že spory o pořadí pohledávek (tak jak jsou definovány v § 195 InsZ) jsou nastaveny jako spory o výhodnější skupinu (třídu) věřitelů a mohou být vedeny jako spory o to, zda pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 InsZ), pohledávkou podřízenou nebo pohledávkou společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek dlužníka (§ 172 InsZ), nebo naopak jako spor o to, zda pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 InsZ) nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 InsZ), resp. pohledávkou s právem na uspokojení ze zajištění (§ 167 odst. 1 věta první InsZ).
K těmto závěrům se Nevyšší soud následně přihlásil v usnesení z 28. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2011/2014 (Soudní judikatura, 2017, č. 4, poř. č. 50), v němž dále dovodil, že spor o pořadí, v jakém zajištěnému věřiteli vzniklo právo na přednostní uspokojení, nepovažuje insolvenční zákon za spor o pořadí pohledávky, jak je definován v § 195 InsZ. Popřel-li insolvenční správce „pořadí zajištění“, nedošlo k popření pořadí přihlášené pohledávky a nebyl důvod vést incidenční spor o pořadí pohledávky dotčeného věřitele. Z toho dovodil, že žaloba (na určení „pořadí zajištění“) byla po právu zamítnuta.
V posuzované věci je podstatné, že žalovaný svou pohledávku přihlásil jako pohledávku bez práva na přednostní uspokojení, jako pohledávku nezajištěnou. Jak plyne již z R 76/2017, takovou pohledávku lze popírat co do pořadí pouze na základě tvrzení, že ve skutečnosti jde o pohledávku s horším pořadím, tj. pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 InsZ), event. pohledávku podřízenou nebo pohledávku společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, jež má být uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek dlužníka (§ 172 InsZ). Popření pohledávky s argumentem, že jde o pohledávku přednostní, tj. o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou jí na roveň (§ 168 a 169 InsZ) či o pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popřením pořadí podle § 195 InsZ není. Jinak řečeno, popírat pořadí pohledávky nelze s argumentem, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna.
Na tom nic nemění ani okolnosti konkrétního insolvenčního řízení, v němž vskutku může nastat situace, že neuplatnění práva na přednostní uspokojení pohledávky (především při způsobu řešení úpadku plněním splátkového kalendáře, s ohledem na úpravu obsaženou v § 398 odst. 3 větě poslední InsZ) může být v konečném důsledku pro věřitele výhodnější, než kdyby uplatnil pohledávku jako přednostní (s právem na uspokojení ze zajištění).
Soudy obou stupňů tak zcela správně dovodily, že vzhledem k podobě popěrného úkonu dovolatele (který namítal, že pohledávka žalovaného má mít přednostní pořadí) nedošlo k řádnému popření pořadí pohledávky ve smyslu § 195 InsZ.
Odvolací soud pochybil jen tím, že na rozdíl od insolvenčního soudu ze závěru, že popření pořadí pohledávky žalovaného nevyvolalo žádné právní účinky, dovodil, že je důvod k odmítnutí žaloby podle § 160 odst. 4 InsZ, neboť byla podána neoprávněnou osobou. Nevyvolalo-li popření zamýšlené účinky proto, že takové popření není přípustné (nikoliv proto, že popírajícím byla osoba, jíž nesvědčilo právo účinně popírat pohledávky a podat incidenční žalobu; k tomu srov. usnesení NS z 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, R 92/2014), je naopak správný závěr insolvenčního soudu, že takovou žalobu je nutno zamítnout.