Nejvyšší soud České republiky: Nabytí zástavního práva od neoprávněného
§ 984 odst. 1 ObčZ
Nabýt zástavní právo od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu.
Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Existenci dobré víry je nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu.
Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popř. nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.
Objektivním důvodem vzbuzujícím pochybnost o souladu skutečného právního stavu a stavu zapsaného ve veřejném seznamu mohou být i informace vyplývající z katastru nemovitostí – poznámka spornosti zápisu zapsaná do katastru nemovitostí na žádost osoby, jejíž věcné právo je zápisem dotčeno, která se domáhá odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem a která prokáže, že své právo uplatnila u soudu, nebo vyznačená informace (plomba), že probíhá řízení o zápisu takové poznámky. Zápis poznámky spornosti (vyznačení plomby) o probíhajícím řízení o odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem (např. řízení o určení vlastnického práva k zapsaným nemovitostem) vyvolává objektivně odůvodněné pochybnosti o tom, zda stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018
K věci: Právní předchůdce žalobkyně L. P. se žalobou podanou u soudu prvního stupně 18. 10. 2016 domáhal, aby bylo určeno, že podle smlouvy o zřízení zástavního práva z 24. 4. 2015 „pro peněžitou pohledávku ve výši 2,5 mil. Kč, když zápis byl proveden v katastru nemovitostí“ 24. 6. 2015, a podle smlouvy o zřízení zástavního práva smluvního z 26. 5. 2015 „pro peněžitou pohledávku ve výši 1 mil. Kč se zákazem zcizení a zatížení po dobu trvání zástavního práva, když zápis byl proveden v katastru nemovitostí“ 29. 6. 2015, uzavřených mezi žalovanými 1 a 2, „zástavní právo není a není zákaz zcizení a zatížení po dobu zástavního práva k označeným nemovitostem“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako vlastník uvedených nemovitostí uzavřel 19. 2. 2015 se žalovaným 2 jako kupujícím kupní smlouvu, že jím byl uveden v omyl, že vůlí žalobce nebylo převést nemovitosti za podmínek uvedených v kupní smlouvě, že žalovaný 2 zřídil žalovanému 1 jako zástavnímu věřiteli k nemovitostem zástavní smlouvou z 24. 4. 2015 zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši 2,5 mil. Kč a zástavní smlouvou z 26. 5. 2015 zástavní právo se zákazem zcizení a zatížení po dobu trvání zástavního práva k zajištění pohledávky ve výši 1 mil. Kč, že se žalobou z 23. 3. 2015 u OS pro Prahu 9 domáhal určení, že předmětné nemovitosti jsou v jeho vlastnictví, toto řízení bylo ale usnesením tohoto soudu z 10. 4. 2015 z důvodu zpětvzetí žaloby z 9. 4. 2015 zastaveno, že obdobný návrh na určení vlastnického práva k nemovitostem byl u OS pro Prahu 9 podán 3. 6. 2015, že v tomto řízení soud rozsudkem z 30. 10. 2015, který byl potvrzen odvolacím soudem, rozhodl tak, že vlastníkem nemovitostí je žalobce L. P., a že o podání obou žalob byly v katastru nemovitostí s právními účinky k 24. 3. 2015 a 4. 6. 2015 zapsány poznámky. Původní žalobce měl za to, že žalovaný 1 nebyl při uzavírání zástavních smluv v dobré víře, neboť obě zástavní smlouvy uzavřel „s vědomostí, že vlastnické právo žalovaného 2 není postaveno najisto, a že v případě určení neplatnosti této kupní smlouvy od samého počátku, uzavřené zástavní smlouvy s ‚nevlastníkem‘ budou rovněž od počátku neplatné“.
Žalovaný 1 namítal, že byl při uzavření zástavních smluv v dobré víře, neboť si „řádně prověřil veškeré skutečnosti osvědčující vlastnické právo“ žalovaného 2 k nemovitostem a „jeho oprávněnost uzavřít zástavní smlouvu“, k 24. 4. 2015 měl k dispozici usnesení OS pro Prahu 9 z 10. 4. 2015 a vzdání se práva na odvolání proti tomuto usnesení z 23. 4. 2015, a ani ke dni podání návrhu na vklad zástavního práva (26. 5. 2015) podle zástavní smlouvy z 25. 5. 2015 nebyly v katastru nemovitostí uvedeny žádné jiné poznámky než řízení o žalobě na určení vlastnického práva z 23. 3. 2015, u níž měl žalovaný 1 „prokázáno, že bylo řízení zastaveno a že došlo ke vzdání se práva na odvolání“.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že poznámka spornosti „o probíhajícím řízení o určení vlastnického práva k žalovaným nemovitostem“ byla zapsána s právními účinky k 24. 3. 2015, tedy „před zápisem“ obou zástavních práv do katastru nemovitostí, že žalovaný 1 „neměl (a ani mít nemohl) v době uzavírání zástavních smluv z 24. 4. 2015 a z 26. 5. 2015 pravomocné usnesení o zastavení řízení ve věci vedené u OS pro Prahu 9 o určení vlastnického práva k žalovaným nemovitostem“, že se „nezajímal o obsah poznámky spornosti zapsané v katastru nemovitostí týkající se žalovaných nemovitostí“, že „neznal ani obsah žaloby na určení vlastnického práva“ a ani se „nepokusil kontaktovat žalobce za účelem zjištění všech podstatných skutečností, týkajících se sporného vlastnictví k žalovaným nemovitostem“. Dovodil, že žalovaný 1 nejednal „při vzniku zástavního práva k žalovaným nemovitostem“ v dobré víře, a že proto „omezené vlastnické právo žalobce požívá ochrany“ v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a „s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv“․ Uzavřel, že podle § 547 a 580 ObčZ jsou obě zástavní smlouvy pro rozpor se zákonem neplatné, přičemž se jedná o relativně neplatné právní jednání, jehož neplatnost žalobce namítl.
K odvolání žalovaného 1 odvolací soud – poté, co soud prvního stupně rozhodl, že na místo dosavadního žalobce (zemřelého 15. 8. 2017) vstupuje do řízení jeho pozůstalá dcera M. H. – potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Uvedl, že se v daném případě jedná o nabytí věcného práva za úplatu ve smyslu § 984 odst. 1 ObčZ, neboť „zástavní právo bylo zřízeno v souvislosti s poskytnutím půjčky“, a je proto podstatné, „zda žalovaný 1 nabyl zástavní právo od žalovaného 2 v dobré víře“. Shodně se soudem prvního stupně shledal, že žalovaný 1 nebyl ke dni podání návrhu na zápis zástavních práv do katastru nemovitostí v dobré víře, neboť za situace, kdy „v katastru nemovitostí byla před uzavřením zástavních smluv vyznačena poznámka spornosti, tj. informace o vedení sporu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem“, tedy „existoval objektivní důvod, který vzbuzoval pochybnosti o tom, zda je žalovaný 2 skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí“, a žalovaný 1 „si nezjistil, z jakého důvodu se vlastnický spor vedl a z jakého důvodu došlo ke zpětvzetí žaloby“. Podle názoru odvolacího soudu „nezachoval náležitou opatrnost“, a to i s přihlédnutím k tomu, že zde existovaly další „podezřelé okolnosti“, konkrétně že žalovaný 2 nabyl vlastnické právo k nemovitostem „těsně před uzavřením zástavních smluv“ a že „si zapůjčil poměrně vysoké částky, které měl do 6 měsíců vrátit, přestože vůbec nebylo zřejmé, z jakých prostředků tak bude schopen učinit“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zástavní práva nemohla „platně vzniknout“.
Z odůvodnění: Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že sporné zástavní smlouvy byly uzavřeny 24. 4. a 26. 5. 2015 – posuzovat podle občanského zákoníku ve znění účinném do 29. 12. 2016. Soud citoval § 980 odst. 2, § 984 odst. 1 a § 7 ObčZ (pozn. red.).
Z cit. ustanovení vyplývá, že nabýt věcné právo (a takovým právem je i zástavní právo) od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Existenci dobré víry je nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu.
Ustanovení § 984 odst. 1 ObčZ je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu).
Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu § 984 odst. 1 ObčZ je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popř. nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci. Je proto třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že „dobrá víra svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že došlo ke změně oprávněné osoby v důsledku mimoknihovního nabytí práva, že zde nebyl způsobilý právní důvod nabytí vlastnického práva nebo že tento právní důvod dodatečně odpadl“.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s § 980 odst. 2 ObčZ, který zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v § 984 odst. 1 ObčZ. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.
Objektivním důvodem vzbuzujícím pochybnost o souladu skutečného právního stavu a stavu zapsaného ve veřejném seznamu mohou být i informace vyplývající z katastru nemovitostí – poznámka spornosti zápisu zapsaná do katastru nemovitostí na žádost osoby, jejíž věcné právo je zápisem dotčeno, která se domáhá odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem a která prokáže, že své právo uplatnila u soudu [srov. § 24 odst. 1 KatZ ve znění účinném do 31. 5. 2015], nebo vyznačená informace (plomba), že probíhá řízení o zápisu takové poznámky [srov. § 2 odst. 1 písm. e) KatVyhl ve znění účinném do 31. 3. 2017]. Zápis poznámky spornosti (vyznačení plomby) o probíhajícím řízení o odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem (např. řízení o určení vlastnického práva k zapsaným nemovitostem) vyvolává objektivně odůvodněné pochybnosti o tom, zda stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu.
V projednávané věci byly obě zástavní smlouvy uzavřeny k zajištění dluhů žalovaného 2 (zástavce) vůči žalovanému 1 (zástavnímu věřiteli) z důvodu zápůjček ve výši 2,5 mil. Kč a 1 mil. Kč poskytnutých žalovaným 1 žalovanému 2. I když zástavní právo nemá samo o sobě majetkovou hodnotu a majetek zástavního věřitele se jeho zřízením nezvyšuje (srov. rozsudky NS z 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, R 35/2007; nebo z 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5145/2009) a ze skutkových zjištění soudů ani nevyplývá, že by žalovaný 1 poskytl žalovanému 2 za zřízení zástavních práv zvláštní úplatu, je třeba zástavní smlouvy, jimiž byla zřízena zástavní práva k zajištění poskytnutých zápůjček, považovat za úplatná právní jednání ve smyslu § 984 odst. 1 ObčZ. Zřízení zástavních práv zde totiž bylo vyváženo poskytnutím zápůjčky (peněz) žalovanému 2 jako vydlužiteli a zástavci z majetku žalovaného 1 jako zapůjčitele a zástavního věřitele.
Za daných okolností bylo tedy třeba posoudit, zda žalovaný 1 byl v okamžiku podání návrhu na zápis zástavních práv do katastru nemovitostí v dobré víře, že žalovaný 2 zapsaný v katastru nemovitostí jako oprávněná osoba (vlastník předmětných nemovitostí) je osobou oprávněnou i podle skutečného právního stavu. Návrh na zápis zástavního práva ve prospěch žalovaného 1 (jako zástavního věřitele) byl podán 24. 4. 2015 k zástavní smlouvě z 24. 4. 2015 a 26. 5. 2015 k zástavní smlouvě z 26. 5. 2015, tedy poté, co byla do katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti o řízení zahájeném 23. 3. 2015 u OS pro Prahu 9 o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (poznámka spornosti byla v katastru nemovitostí zapsána 11. 5. 2015 s právními účinky k 24. 3. 2015, ode dne podání návrhu na zápis poznámky, tedy od 24. 3. 2015, byla v katastru nemovitostí vyznačena plomba o tomto návrhu). Vzhledem k této poznámce spornosti v katastru nemovitostí odvolací soud správně dovodil, že zde existoval objektivní důvod, který vzbuzoval pochybnosti o tom, zda je žalovaný 2 skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí.
Objektivně opodstatněné pochybnosti o tom, zda je žalovaný 2 skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohly být rozptýleny tím, že řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vedené na základě žaloby L. P. u OS pro Prahu 9 bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno tímto soudem usnesením z 10. 4. 2015, které nabylo právní moci 19. 6. 2015, a že k 24. 4. 2015 měl žalovaný 1 kromě tohoto usnesení „k dispozici“ i vzdání se práva odvolání proti němu. Vydání usnesení soudu o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby totiž nezakládá (a to ani po nabytí právní moci) překážku věci rozsouzené (srov. § 159a odst. 4 OSŘ), a nebrání proto tomu, aby tatáž věc byla na základě nové žaloby soudem projednána znovu a rozhodnuta meritorně (jak se také v projednávané věci stalo, když na základě další žaloby podané L. P. bylo rozsudkem OS pro Prahu 9 z 30. 10. 2015, potvrzeným rozsudkem MS v Praze z 18. 10. 2016, určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je L. P.). S přihlédnutím k tomu, že žalovaný 1 si neověřil důvody a okolnosti vedení sporu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem mezi L. P. a žalovaným 2, ani důvody a okolnosti zpětvzetí žaloby ve věci vedené u OS pro Prahu 9, jakož i k dalším okolnostem akcentovaným odvolacím soudem (žalovaný 2 „nabyl vlastnické právo“ k nemovitostem „těsně před uzavřením zástavních smluv“ a „zapůjčil si poměrně vysoké částky, které měl do 6 měsíců vrátit, přestože vůbec nebylo zřejmé, z jakých prostředků tak bude schopen učinit“), je namístě následující závěr: Žalovaný 1 při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na uvedené okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), měl a mohl mít důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný 2, zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, je jejich skutečným vlastníkem. Právní názor odvolacího soudu, že žalovaný 1 nebyl ke dni podání návrhu na zápis zástavních práv zatěžujících předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí v dobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 ObčZ, a že proto nemohla tato zástavní práva vzniknout, je tak v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) nebo odst. 3 OSŘ, anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1 podle § 243d odst. 1 písm. a) OSŘ zamítl.