Nejvyšší soud České republiky: Ke zrušení nebo omezení věcného břemene užívání půdní vestavby či nástavby svědčící bytovému družstvu podle § 28d odst. 2 MajVzDr pro změnu poměrů
§ 28d odst. 2 MajVzDr
§ 1299 odst. 2 ObčZ
Zrušení nebo omezení věcného břemene užívání půdní vestavby či nástavby (nyní jednotky) svědčící bytovému družstvu dle § 28d odst. 2 MajVzDr pro změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 ObčZ, spočívající v tom, že náklady na vybudování půdní vestavby byly kompenzovány v důsledku uplynutí doby tím, že oprávněné družstvo mohlo vestavbu (jednotku) na cizí nemovitosti užívat k bydlení svých členů, přichází do úvahy, jen pokud ke dni rozhodnutí soudu nesvědčí členovi družstva právo nájmu družstevního bytu (jde o „volný“ byt, resp. jednotku).
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018
K věci: Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení věcného břemene užívání půdní vestavby, které svědčí žalovanému. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy vycházely z tohoto skutkového stavu: V letech 1977–1987 Stavební bytové družstvo N. vybudovalo 6 bytových jednotek v domě ve vlastnictví státu. V r. 1987 převedlo toto družstvo bytové jednotky na žalovaného – Bytové družstvo O. Dům s pozemkem byl vydán v r. 1991 R. J. podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; nyní je vlastnicí žalobkyně. V r. 1999 bylo v katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno vzniklé ve prospěch žalovaného podle § 28d odst. 1 a 2 zákonného opatření č. 297/1992 Sb., kterým byl (mimo jiné) doplněn zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (transformační zákon; „MajVzDr“). Žalobkyně nabyla dům s uvedenými jednotkami do vlastnictví dědictvím. V r. 2009 učinila prohlášení vlastníka budovy, na základě, kterého vznikly mimo jiné předmětné 2 bytové jednotky, kterých se týká projednávaná věc. Vlastnicí těchto jednotek je žalobkyně a v katastru nemovitostí je zapsáno věcné břemeno jejich užívání ve prospěch žalovaného podle zákona č. 42/1992 Sb. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné věcné břemeno, nyní služebnost, podle § 1299 odst. 2 ObčZ, nelze zrušit, neboť nedošlo k trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Mimo jiné tvrdí, že dovolání je přípustné i pro řešení otázky, která byla sice již dovolacím soudem řešena, ale má být posouzena jinak. Dovolací soud judikoval, že možnost zrušení nebo omezení věcného břemene vzniklého podle § 28d odst. 2 MajVzDr nelze zkoumat jen z hlediska plynutí času. Ústavní soud však v usnesení (ve věci dovolatelky) z 18. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2096/15, zdůraznil, že uplynutím 25 let od vzniku těchto zákonných břemen je namístě zkoumat, zda i nadále trvá potřeba této specifické úpravy a zda není vytvořena neoprávněná a nepřiměřená výhoda pro oprávněného na úkor povinného. Soudy se tak omezily jen na text zákona, z něhož vyplývá, že výhoda oprávněného – zde žalovaného – spočívající v možnosti bydlet v předmětných jednotkách je vyvážena vybudováním půdní vestavby (zde již jednotek). Přehlíží však, že zatímco výhoda žalovaného se plynutím času zvětšuje, výhoda žalobkyně se devastací jednotek zmenšuje. Po určitou dobu po r. 1989 mělo věcné břemeno logiku, ale úmyslem zákonodárce nemohlo být, aby tento režim byl trvalý a neměnný. Žalobkyně by skončila jako vlastnice bytu v půdní vestavbě, zde jednotek, které byly postaveny bez jejího svolení, a zejména sama ani její dědicové je nebudou moci užívat. To pak představuje jen legalizaci vyvlastnění. Zákonná věcná břemena je tak třeba zkoumat i z toho hlediska, zda uplynulý čas od zbudování jednotek není okolností, která zakládá hrubý nepoměr mezi právy obou stran. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal, že dovolání není přípustné.
Z odůvodnění: Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 OSŘ přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (k tomu viz např. usnesení NS z 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a řadu dalších rozhodnutí NS)․ Protože dovolání nenapadá závěr o tom, že žalobě nebylo možno vyhovět již kvůli nesprávnému žalobnímu požadavku, a tento závěr, postačující k zamítnutí žaloby, tak nemůže být podroben dovolacímu přezkumu, není dovolání přípustné, a to bez ohledu na to, zda by snad další dovolací námitky mohly přípustnost dovolání založit.
Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné i v části, ve které se zabývá možností zrušení věcného břemene pro změnu poměrů.
Věcné břemeno, o které jde, vzniklo na základě § 28d MajVzDr (pozn. red.: následuje jeho citace).
V dané věci byly na domě v tzv. socialistickém společenském vlastnictví zřízeny půdní vestavby; později byl dům vydán oprávněné osobě v restituci a družstvu bylo zřízeno věcné břemeno, umožňující mu byty užívat. Žalobkyně žádá zrušení či omezení věcného břemene pro změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 ObčZ.
Věcná břemena jsou instituty zajišťující zpravidla časově neomezené právo užívat cizí věc; stále tak existují i věcná břemena zřízená podle obecného zákoníku občanského z r. 1811 (viz např. rozsudek NS z 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002). Lze je též zřídit na dobu určitou (rozsudek NS z 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010). Zákonodárce tak měl možnost omezit trvání věcného břemene na určitou dobu, přesto je v § 28d MajVzDr zřídil na dobu neurčitou. Přitom si byl možnosti časově omezit právo užívání cizí věci, založené na skutečnostech nastalých před vydáním nemovitosti v restituci, vědom (viz postup upravený v § 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Je tak třeba vyjít z toho, že jeho úmyslem nebylo vázat trvání uvedeného práva na běh času. Ústavnost tohoto ustanovení přitom nebyla zpochybněna; v nálezu z 16. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05, Ústavní soud uvedl:
„Vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž výsledkem snahy nově se formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost. Není pochyb o tom, že právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení. Přitom zůstává zachována povinnost oprávněného podílet se na nákladech na zachování a opravách budovy podle § 151n odst. 3 ObčZ 1964.“
Není ovšem zcela nedůvodná námitka, že takto nabyté vlastnictví nepřináší vlastníkovi domu reálný prospěch. To je však důsledek zásady, že věci se v restituci vydávaly ve stavu, v jakém byly ke dni vydání; vydání věci v restituci nebylo ani důvodem ke zrušení ji zatěžujícího věcného břemene pro změnu poměrů (viz např. rozsudek NS z 10. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1152/2001).
V usnesení z 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2096/15, Ústavní soud uvedl:
„Stěžovatelka se však vedle podstaty uvedeného ustanovení (§ 28d transformačního zákona) zabývá také možností jeho časového omezení, kdy konkrétně navrhuje jeho revizi ve smyslu posouzení, zda zhodnocení nemovité věci odpovídá hodnotě užívacího práva v běhu času. K tomu Ústavní soud uvádí, že tato revize nemůže být řešena generálně rozhodováním o zrušení uvedeného ustanovení, nýbrž pouze individuálně se zaměřením na specifika konkrétních případů. Zhodnocení nemovité věci je v každé řešené situaci jiné a stejně tak je vždy jiné i časové období, jehož uplynutím by se měla hodnota užívacího práva v běhu času rovnat zhodnocení nemovité věci.
Takové řešení v současné právní úpravě nabízí § 1299 ObčZ, podle nějž se vlastník služebné věci při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Bude tedy na obecných soudech, aby v řízeních o takových návrzích zvážily pozitiva a negativa na straně vlastníka bytových jednotek spočívající jak ve zhodnocení věci, tak i nemožnosti bytové jednotky fakticky užívat, a rovněž na straně oprávněné osoby spočívající v možnosti bezúplatně užívat cizí bytové jednotky s právem jejich pronájmu a ztrátě této výhody.“
Ústavní soud tak nevyloučil možnost zrušit uvedené věcné břemeno za náhradu pro změnu poměrů; nevyslovil však právní názor, který by v této věci nutně musel vést k vyhovění žalobě; vymezení podmínek pro zrušení věcného břemene nechal na obecných soudech.
Pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou a zatíženým uvedeným věcným břemenem platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu [§ 28d odst. 1 písm. a) MajVzDr]. Družstevní byty družstvo pronajímá svým členům, kteří jsou vlastníky tzv. členského podílu v bytovém družstvu (tj. vlastníky v širším smyslu, viz nyní § 1011 ObčZ), který je převoditelný společně s právem nájmu družstevního bytu (viz např. rozsudek NS z 29. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001) a je i předmětem dědění s tím, že na dědice přechází právo nájmu družstevního bytu (§ 2279 odst. 5 ObčZ). Členský podíl v bytovém družstvu tak má majetkovou hodnotu vyjádřenou cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000). Obsah práva nájmu družstevního bytu, vycházející z vlastnictví členského podílu, se – oproti nájmu bytu ve vlastnictví jiných subjektů – blíží obsahu vlastnického práva; je obecně známou skutečností, kterou dovolací soud zná i ze své činnosti (§ 121 OSŘ), že ceny za převod členského podílu se blíží cenám za převod vlastnického práva k bytu (jednotce).
Jestliže by zaniklo věcné břemeno vzniklé na základě § 28d MajVzDr, svědčící bytovému družstvu, pak by nájemcům bytů ve vestavbě – členům bytového družstva – zaniklo i právo nájmu družstevního bytu, a jejich členský podíl v tomto družstvu by se stal prakticky bezcenným. Je třeba vzít do úvahy i to, že za více než 25 let od zřízení tohoto věcného břemene nabyla členský podíl a právo nájmu družstevního bytu řada lidí za obvyklou, nijak nízkou, cenu.
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny).
Jestliže by soud zrušil věcné břemeno svědčící družstvu podle § 28d MajVzDr, mělo by to za následek zánik majetkového práva – nájmu družstevního bytu – a znehodnocení členského podílu nájemce, a to navíc v řízení, ve kterém by (v projednávané věci) nájemce nebyl účastníkem a nemohl by tedy mít vliv na obsah rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. To platí i pro omezení věcného břemene, v jehož důsledku by musel žalovaný nad rámec zákonných povinností za užívání jednotek jeho členy žalobkyni platit. Postup naznačený Ústavním soudem by tak přicházel do úvahy, pokud by ke dni rozhodnutí soudu nesvědčilo členovi družstva právo nájmu družstevního bytu (šlo by o „volný“ byt, resp. jednotku).
V dané věci nebylo tvrzeno ani zjištěno, že jednotky, o které jde, jsou „volné“, tedy že k nim nesvědčí členovi družstva právo nájmu družstevního bytu (a ohledně těchto skutečností má žalující strana povinnost tvrzení a tíží ji důkazní břemeno).
Poznámka: Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta dne 26. 2. 2019 pod sp. zn. I. ÚS 2163/18.
JUDr. Jiří Spáčil, Brno