ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY: Právo poškozeného na účinné vyšetřování
čl. 2, 3 EÚLP
čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 LPS
Oběti újmy na zdraví způsobené nedbalostně jiným jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc za okolností, které lze označit za ojedinělou a nahodilou nešťastnou náhodu (aniž by se takové označení dotýkalo nedbalostního zavinění pachatele), nevzniká právo na účinné vyšetřování ani ve smyslu čl. 2 či 3 EÚLP, ani čl. 6 odst. 2 či čl. 7 odst. 1 a 2 LPS. V rozsahu, ve kterém oběti takovéto újmy na zdraví nesvědčí právo na účinné vyšetřování, nemohou orgány činné v trestním řízení porušit ani její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1, či práva dle čl. 38 odst. 2 LPS tím, že řízení nebylo co do viny a jejího dokazování vedeno či ukončeno tak, jak by si taková oběť újmy na zdraví přála.
Nález ÚS z 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2012/18
K věci: Stěžovatelka byla ve věku sedmi let napadena na ulici volně pobíhajícím psem. Majitel psa a jeho manželka byli trestně stíháni pro podezření ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť v době, kdy k incidentu došlo, byli oba zaneprázdněni a v rozporu s obecnou prevenční povinností (§ 2900 ObčZ) a příslušnou obecně závaznou vyhláškou města o pravidlech pro pohyb psů na veřejných prostranstvích nechali otevřenou bránu ze své zahrady, jíž pes unikl. Stěžovatelka utrpěla zranění v obličejové a temenní části hlavy, která si vyžádala třítýdenní léčení. OS v Trutnově ústavní stížností napadeným usnesením postoupil skutek, původně kvalifikovaný jako trestný čin, k posouzení městskému úřadu jako přestupek. Soud vycházel z toho, že způsobená zranění nedosahují pro zohyzdění, jakožto jednu z forem přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, dostatečné intenzity. Rovněž dle jeho názoru nešlo o přečin lehkého ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť majitel psa a jeho manželka neporušili podmínku, kterou tento přečin vyžaduje, a to porušení důležité povinnosti vyplývající z jejich povolání, zaměstnání, postavení, funkce nebo uloženou jim zákonem. Stížnost státního zástupce, podanou proti tomuto usnesení, zamítl KS v Hradci Králové jako nedůvodnou.
ÚS ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím soudů zamítl, jelikož jimi nebylo porušeno právo stěžovatelky na účinné vyšetřování ani jiná související základní práva.
Z odůvodnění: Celá stěžovatelčina argumentace směřovala proti jí subjektivně pociťované nedostatečnosti provedení trestního řízení proti vedlejším účastníkům v řízení o ústavní stížnosti (majitel psa a jeho manželka) pro daný skutek, neboť porušení svých základních lidských práv spatřuje v tom, že věc byla nesprávně postoupena správnímu orgánu jako podezření z přestupku, ačkoliv podle ní mělo jít o trestný čin, a že majitelé psa měli být odsouzeni. Podstatou ústavní stížnosti tak byla problematika tzv. práva na účinné vyšetřování.
Pro rozhodnutí o ústavní stížnosti tak ÚS musel odpovědět na dvě otázky: za prvé, zda stěžovatelce v této věci vůbec právo na účinné vyšetřování náleželo, a pokud ano, pak za druhé, zda v její věci orgány činné v trestním řízení účinné vyšetřování provedly. Přitom právo na účinné vyšetřování nenáleží každému poškozenému a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného.
ÚS ve své rozhodovací praxi ohledně otázky tzv. práva na účinné vyšetřování vychází především z judikatury ESLP, která právo na účinné vyšetřování v souvislosti se zásahem do fyzické integrity jednotlivce odvozuje od práva na život zaručeného čl. 2 EÚLP či od práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání zaručeného čl. 3 EÚLP. Byť právo na účinné vyšetřování může být odvozeno i z jiných základních lidských práv zaručených EÚLP, zejména jejím čl. 4, v kontextu nynější věci s přihlédnutím k podstatě předmětného skutku není namístě tyto jiné články zvažovat. U zásahů do fyzické integrity, které nemají smrtící povahu, se pak právo na účinné vyšetřování omezuje na čl. 3 EÚLP.
Právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život, jako je například obchodování s lidmi. Naopak u přečinů (tj. trestných činů podle § 14 odst. 2 TrZ) je zakročení ÚS možné jen výjimečně ve zcela extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
Každý zásah do fyzické integrity proto, aby vůbec mohl představovat porušení čl. 3 EÚLP, musí dosahovat určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu.
Byť se judikatura ESLP k právu na účinné vyšetřování výrazně formovala zejména na případech zásahu do fyzické integrity způsobeného jednotlivci veřejnou mocí, zejména jejími ozbrojenými složkami, připouští, že právo na účinné vyšetřování může být založeno i tehdy, došlo-li k zásahu do fyzické integrity jednotlivce ze strany jiného jednotlivce s výkonem veřejné moci nijak nespojeného.
Aby vůbec právo na účinné vyšetřování oběti podle čl. 3 EÚLP v souvislosti se zásahem do fyzické integrity vzniklo, vyžaduje se určitá minimální intenzita, která je však relativní, tedy závisí na posouzení všech okolností individuálního případu, jimiž jsou zejména délka zásahu, jeho fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti, dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k němu došlo, například zda se tak stalo ve zjitřené atmosféře emocionálního vypětí. Samotná intenzita zranění však nemůže hrát rozhodující úlohu, a to zejména v případech, že zranění byla způsobena úmyslně ozbrojenými složkami veřejné moci. V těchto případech může právo na účinné vyšetřování vzniknout i tehdy, jestliže způsobené zranění bylo menší či zanedbatelné, ale je zde jiná rozhodná okolnost. I v případech, v nichž je třeba zvažovat existenci práva na účinné vyšetřování ve vztahu k zásahu jednotlivcem do fyzické integrity jiného jednotlivce mírnější intenzity (například úderu do obličeje a škrcení atd.), ESLP požaduje zpravidla kombinaci s dalšími faktory, přičemž takové faktory mohou v zásadě převážit ve prospěch tohoto práva i tam, kde k žádné újmě nedošlo. Jsou jimi zejména kontext domácího násilí, v němž k takovému zásahu došlo, vyznačující se opakovanými verbálními útoky, vyhrožováním násilím či zabráněním kontaktu s druhým rodičem atd.
Za významný faktor, který svědčí proti nutnosti trestního postihu, a tedy i práva na účinné vyšetřování, je nedbalostní způsobení zásahu do fyzické integrity. Ve své nejnovější judikatuře ESLP podstatně revidoval své dřívější názory o aplikovatelnosti čl. 3 EÚLP a z něj plynoucího práva na účinné vyšetřování na případy nedbalostních trestných činů spáchaných jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc proti jinému jednotlivci. Tak jednak zdůraznil, že pouhá intenzita zranění nemůže v případech nedbalostně způsobených zásahů do fyzické integrity být určujícím kritériem pro dovození vzniku práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 3 EÚLP a že i v těchto případech je třeba posuzovat takový zásah komplexně podle individuálních okolností případu, jako je tomu u úmyslných zásahů do fyzické integrity. Dále ESLP zastává názor, že v případě, že nedbalostní zásah do fyzické integrity jednotlivce jiným jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc, má-li povahu nešťastné (byť stále zaviněné) náhody, zásadně takový zásah nemůže naplnit definici čl. 3 EÚLP, neboť pachatel takového zásahu z povahy věci oběť nepodrobuje žádnému „zacházení“, a proto v takových případech k porušení čl․ 3 nemůže dojít (rozsudek velkého senátu ESLP z 25. 6. 2019, 41720/13, Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku).
Jelikož v některých situacích je obtížné odlišit, proti čemu zásah do fyzické integrity směřoval, tedy zda směřoval proti životu či „jen“ proti zdraví, nebo zda (v případě nedbalostních zásahů) alespoň byl způsobilý vyvolat zranění neslučitelná se životem, musel ESLP rovněž vytvořit základní východiska pro rozlišení, zda v daném konkrétním případě má být případný vznik práva na účinné vyšetřování zvažován z hlediska čl. 3 nebo čl. 2 EÚLP. V těchto případech pro přiznání práva na účinné vyšetřování dle čl. 2 EÚLP v zásadě postačí, jestliže se riziko usmrcení v době zásahu do fyzické integrity jevilo jako bezprostřední a reálné či jestliže se způsobená zranění jeví jako život ohrožující v době, kdy vznikla (viz citovaný rozsudek ESLP Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku).
Pokud jde o závažnost vzniklé újmy a konkrétní skutkové okolnosti věci, dle názoru ÚS na případ dopadají právě právní závěry rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku, dle něhož, jak již bylo zmíněno, oběti újmy na zdraví způsobené nedbalostně jiným jednotlivcem nevykonávajícím přitom veřejnou moc za okolností, které lze označit za ojedinělou nahodilou nešťastnou náhodu, nevzniká právo na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 3 EÚLP; dle ÚS takové právo nevzniká ani ve smyslu čl. 2 EÚLP, ani čl. 6 odst. 2 či čl. 7 odst. 1 a 2 LPS. Podle citovaného rozhodnutí ESLP je nutné se v případech nedbalostních zásahů do fyzické integrity z hlediska kritéria bezprostřednosti a reálnosti rizika smrtícího následku přísně držet skutkového stavu (respektive skutkového děje) každého konkrétního případu tak, jak se udál, nikoliv tak, jak se v mnoha různých variantách udát mohl, respektive jaké následky mohl teoreticky mít. V posuzované věci stěžovatelka nebyla po skončení předmětného skutku v bezprostředním ohrožení života a ani při jejím prvotním ošetření lékaři tuto variantu vývoje nepřipouštěli.
V rozsahu, ve kterém stěžovatelce nesvědčí právo na účinné vyšetřování, nemohou totiž orgány činné v trestním řízení porušit ani její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 LPS, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LPS, či právo na projednání její věci veřejně, v její přítomnosti, bez zbytečných průtahů s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 LPS tím, že řízení nebylo co do otázky viny a jejího dokazování vedeno či ukončeno tak, jak by si stěžovatelka přála. Nemá-li totiž stěžovatelka právo na účinné vyšetřování, zůstává objasnění skutku zakládajícího podezření, že byl spáchán trestný čin, v jehož rámci došlo k zásahu do její fyzické integrity, a případné potrestání jeho pachatele či jiná veřejnoprávní reakce vůči němu, v mezích vztahu výlučně mezi státem (v procesní rovině reprezentovaným orgány činnými v trestním řízení) a pachatelem (v procesní rovině osobou, proti níž se řízení vede). Nápravu případných vad na úrovni „prosté“ zákonnosti, představující porušení výhradně veřejného zájmu, přísluší v trestním řízení sledovat státnímu zástupci. Pouze on může v mezích svých pravomocí proti takovému porušení zákonnosti v trestním řízení v takových případech brojit, a to zejména cestou mimořádných opravných prostředků, žádný právní nárok poškozeného na určitý postup orgánů činných v trestním řízení tím však dán není.
Poznámka: Nález představuje další zpřesnění problematiky (vzniku) práva poškozeného na účinné vyšetřování. Jeho přínos lze spatřovat v podrobném shrnutí velké části judikatury ÚS k dané otázce, stejně jako v rozboru příslušné judikatury ESLP, která je pro posuzování předmětného práva v našem prostředí základním východiskem. Dalším cenným aspektem daného nálezu je upřesnění práva na účinné vyšetřování v kontextu nedbalostních trestných činů, k nimž došlo jednáním subjektu nijak nevykonávajícím veřejnou moc, přičemž tento rozbor musel vzít v potaz i jednání ze strany osoby, která je s výkonem veřejné moci spojena. V jádru svého rozhodnutí pak nález do českého prostředí „překládá“ zcela aktuální východiska ESLP v obdobných věcech, jak je ESLP vymezil v rozsudku velkého senátu z 25. 6. 2019, 41720/13, Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku. Případ posuzovaný ÚS přitom z hlediska konkrétních okolností věci odpovídá citovanému rozsudku ESLP; přibližuje tedy individuální skutkové okolnosti, které ve svém kontextu mohou či nemohou vést ke vzniku práva na účinné vyšetřování.
Jak již bylo zmíněno, koncept práva na účinné vyšetřování ÚS v minulosti již řešil a vychází v tomto směru z judikatury ESLP. Lze tak připomenout nález z 28. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 17/10, dle kterého není na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat zločinnost. Trestní řízení sice představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena, nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených EÚLP, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, respektive že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 EÚLP.
V navazujícím nálezu z 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13, z něhož vyplývají další principiální kritéria týkající se práva na účinné vyšetřování, ÚS konstatoval, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání. Nicméně, je-li dotčeno právo stěžovatele na život podle čl. 2 EÚLP, ÚS musí přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky tohoto ustanovení na účinné vyšetřování. Závazek provést účinné vyšetřování se skládá z následujících samostatných aspektů: vyšetřování musí být a) nezávislé a nestranné, b) efektivní, c) rychlé, d) podrobeno veřejné kontrole a e) zahájeno z vlastní iniciativy orgánů činných v trestním řízení.
Další zpřesnění, v souvislosti se smrtí nebo ohrožením života v kontextu poskytování zdravotní péče, formuloval ÚS v nálezu z 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (TR 5/2015, s. 123). Dle něj právo na účinné vyšetřování orgány činnými v trestním řízení v takovém případě vznikne, pokud je vzneseno hájitelné tvrzení, že a) došlo ke smrti či k ohrožení života; b) které vzniklo v důsledku jednání zdravotnického pracovníka; c) bylo non lege artis d) a bylo zaviněno alespoň z nedbalosti. Hájitelné tvrzení neznamená, že jde o tvrzení, které je pravděpodobně pravdivé. Za hájitelné je dle ÚS nutno považovat tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné (ÚS se tak zde blíže vyjádřil ke konceptu tzv. hájitelného tvrzení).
Pominout nelze ani nález ÚS z 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, který mimo jiné vyjádřil zásadní skutečnost, že požadavek účinného vyšetřování je „pouze“ procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. Zároveň se ÚS vyjádřil tak, že má za to, že nikoliv v případě veškeré trestné činnosti, která je již z povahy věci způsobilá zasáhnout do práv jednotlivců, je dáno jeho oprávnění zasahovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení. Toto oprávnění – a dokonce i povinnost – je však dáno tehdy, pakliže se jedná o případy těch nejzávaznějších trestných činů, významem svých dopadů srovnatelných právě s uvedeným právem na život. V daném případě ÚS zasáhl, neboť předmětem řízení byla osobní svoboda, lidská důstojnost a tvrzeno bylo i tak závažné jednání blížící se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování; v takovém případě je tedy třeba přezkoumat, zda orgány činné v trestním řízení provedly účinné vyšetřování, a dostály tak své pozitivní povinnosti ochrany zmíněných základních práv.
Ve vztahu k jednání činitelů veřejné moci ÚS např. v nálezech z 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, a z 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2077/17, konstatoval, že pro větší praktickou ochranu osob omezených na osobní svobodě před nelidským nebo ponižujícím zacházením (čl. 7 odst. 2 LPS a čl. 3 EÚLP) se přistupuje k obrácení důkazního břemene. Pokud proto stát zadrží oběť v dobrém zdravotním stavu a při propuštění má zranění, pak je na státu, aby poskytl dostatečné a přesvědčivé vysvětlení, jak byla tato zranění způsobena. Důkazní břemeno se v takovém případě přesouvá na stát, aby soud přesvědčil, že s poškozeným špatně nezacházel. Tento přesun důkazního břemene je odůvodněn tím, že policie má konkrétního jednotlivce zcela v moci. Obstarání důkazů o špatném zacházení by pro poškozeného v takové situaci bylo krajně obtížné. Pokud jsou totiž jedinými svědky oběť a policisté, tak by zpravidla proti sobě stálo osamocené tvrzení poškozeného a několika policistů, a poškozený by tudíž z povahy věci důkazní břemeno mohl unést jen výjimečně. K použití této vyvratitelné domněnky však musí osoby, které tvrdí, že jsou oběťmi násilí, prokázat, že se stopy po špatném zacházení objevily poté, co byly pod kontrolou policie (veřejné moci). Osoba, která tvrdí, že ji stát podrobil špatnému zacházení během omezení její osobní svobody, musí v tomto smyslu vznést alespoň tzv. hájitelné tvrzení (viz výše). V případě, že poškozený vznese hájitelné tvrzení, že byl podroben špatnému zacházení, je povinností státu provést účinné vyšetřování.
JUDr. FAISAL HUSSEINI, Ph.D., Brno