1. Pojistné plnění z pojištění hypotečního úvěru
čl. 36 odst. 1 LPS
§ 10 PojSml
Osoba, která přistoupila ke smlouvě o pojištění hypotečního úvěru uzavřené mezi pojistníkem (bankou) a pojistitelem (pojišťovnou), sice nemá (přímo) právo na plnění ze smlouvy o pojištění cizího rizika, ale má, s ohledem na to, že je osobou platící pojistné (a tudíž z toho očekává prospěch), zájem na tom, aby bylo z pojistné smlouvy plněno (v konečném výsledku) v její prospěch. Vystavení takové osoby do situace, v níž nemá možnost se domáhat poskytnutí pojistného plnění z pojištění hypotečního úvěru, ke kterému přistoupila podpisem přihlášky k pojištění a pravidelně měsíčně platila pojistné, je s ohledem na okolnosti posuzované věci kvalifikovanou vadou soudního rozhodování. Při posuzování aktivní legitimace takové osoby k podání žaloby je nutné interpretovat úpravu PojSml dle jejího smyslu a účelu, přihlédnout k okolnostem případu a k základním zásadám civilního procesu a principům spravedlnosti.
Nález ÚS z 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3009/17
K věci: Stěžovatelka uzavřela s bankou smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru na plánovaný nákup nemovitých věcí. Banka jí zároveň nabídla pojištění poskytnutého úvěru. Stěžovatelka nabídku přijala a pojistila úvěr pro případ smrti či plné invalidity na základě rámcové pojistné smlouvy uzavřené mezi pojišťovnou jako pojistitelem a bankou jako pojistníkem. Následně správní orgán rozhodl o invaliditě stěžovatelky ve III. stupni. Proto stěžovatelka požadovala od pojišťovny pojistné plnění ze sjednaného pojištění úvěru. To jí však nebylo poskytnuto, neboť dle pojišťovny stěžovatelka v přihlášce k pojištění záměrně neuvedla pravdivé informace o svém zdravotním stavu. OS v Pardubicích zamítl stěžovatelčinu žalobu o pojistné plnění s tím, že ji nemůže podat, neboť není smluvní stranou pojistné smlouvy uzavřené mezi pojišťovnou a bankou, a proto nemá na pojistné plnění nárok. KS v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil OS k dalšímu řízení, neboť dle jeho názoru stěžovatelka k podání žaloby aktivně legitimována byla. NS změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdil rozhodnutí OS o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky. Uvedl, že stěžovatelka není smluvní stranou pojistné smlouvy ani oprávněná pojistné plnění přijmout, a tudíž ani vymáhat, a toto její oprávnění nezakládá ani přihláška k pojištění. Je pouze objektem pojištění, jehož pojistné riziko si pojistila banka, která jediná může být v případném sporu o výplatu pojistného plnění z této smlouvy aktivně legitimována.
ÚS rozsudek NS zrušil, neboť jím bylo porušeno zejména právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 LPS.
Z odůvodnění: Ve věci bylo klíčové vypořádat se se závěrem NS ohledně aktivní legitimace stěžovatelky. Předmětem přezkumu ÚS přitom nebyla otázka důvodnosti nároku na pojistné plnění, nýbrž (zatím) jen existence aktivní legitimace. Proto nejsou relevantní vznesené argumenty týkající se (ne)uvedení pravdivých informací v přihlášce k pojištění nebo chronického onemocnění stěžovatelky existujícího ještě před sjednáním pojištění. Důvodností podané žaloby by se měl meritorně zabývat především nalézací soud. V posuzované věci vztah mezi pojišťovnou, stěžovatelkou a bankou je právním vztahem pojištění cizího rizika, na který se primárně uplatní § 10 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě, „PojSml“).
Tuto právní úpravu je ovšem nutné vykládat dle jejího smyslu a účelu, stejně jako je třeba přihlédnout ke specifickým okolnostem posuzované věci. V procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo, musí být vždy přítomna spravedlnost.
Rovněž je třeba vycházet ze základních zásad a pravidel civilního procesu, zejména pak z § 1 až 3 OSŘ, dle kterých platí, že OSŘ upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků; v řízení soudy mimo jiné dbají na to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Občanské soudní řízení je jednou ze záruk spravedlnosti a práva a slouží upevňování i rozvíjení zásad soukromého práva – v posuzovaném případě je to především ochrana právem chráněných zájmů pojištěného, která plyne i z § 10 PojSml ve spojení s § 2 OSŘ. Konstrukce hmotněprávního ustanovení je totiž taková, že pojištěného nenechává bez právní ochrany (srov. § 10 odst. 3 a 4 PojSml), nýbrž vychází z předpokladu, že v případě zániku nebo smrti pojistníka vstupuje pojištěný do soukromého pojištění namísto pojistníka, a to dnem, kdy pojistník zemřel nebo zanikl bez právního nástupce, nestanoví-li smlouva jinak. Proto bude úkolem NS v jeho postavení interpreta a sjednocovatele výkladu podústavního práva (čl. 92 Úst) v nově otevřeném řízení posoudit, zda nelze zákon s ohledem na ochranu zájmů pojištěného (spotřebitele) ústavně konformně vyložit tak, že ustanovení analogicky platí pro případ nečinnosti pojistníka, protože pojištěný se ocitá de facto ve stejné situaci, kterou řeší § 10 odst․ 4 PojSml – v okamžiku, kdy pojistník začne podle smlouvy plnit, se původní stav obnoví.
Důležité je, že stěžovatelka byla jako spotřebitelka v po-stavení tzv. slabší strany smlouvy, která požívá zvýšené ochrany, a k jednostranně zaměřeným ujednáním v její neprospěch se nepřihlíží. K vyrovnání ze své podstaty nerovného postavení slouží princip ochrany spotřebitele plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 LPS. Ze střetu autonomie vůle a z ideje rovnosti plyne ochrana slabší smluvní strany, a to s cílem dosažení vyvážené pozice, tj. spravedlnosti, ekvity či rovnováhy zúčastněných zájmů. Východiskem ochrany plynoucí ze spotřebitelského práva je fakticky nerovné postavení spotřebitele vůči podnikateli, který může profitovat z větší profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či snazší dostupnosti právních služeb. Je rovněž třeba dodat, že ochrana spotřebitele spadá také mezi jednu ze sdílených politik EU (srov. čl. 4 SFEU); proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva a za referenční rámec považovat také LPEU, která ve svém čl. 38 stanovuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele. Také pro moc soudní z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo „eurokonformním“ způsobem.
Smyslem předmětného pojistného vztahu je úplatné převzetí povinnosti uhradit dluh v případě nastalé pojistné události. Pojišťovna za úplatu podstupuje riziko, že bude hypoteticky v budoucnu povinna doplatit zbývající část nesplaceného úvěru namísto pojištěné ve prospěch pojistníka, nastane-li pojistná událost. Stěžovatelka uzavřela smlouvu o hypotečním úvěru s bankou, která je svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, a ze které tedy plyne nadstandardní ochrana tzv. slabší smluvní strany; banka zároveň nabídla stěžovatelce možnost sjednání pojištění poskytnutého úvěru pro případ její smrti nebo plné invalidity. Stěžovatelka této možnosti využila a podepsala přihlášku k pojištění, čímž se stala subjektem pojišťovacího vztahu (pojištěnou), vzniklého na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi pojišťovnou (pojistitelem) a bankou jakožto pojistníkem – z toho stěžovatelce plynula mimo jiné povinnost platit měsíčně pojistné. Shrnuto, stěžovatelka byla přesvědčena vzhledem k okolnostem uzavření předmětné smlouvy, že má poskytnutý úvěr pojištěný pro případ smrti nebo plné invalidity a v případě nastalé pojistné události pojistitel doplatí příslušnou část zůstatku úvěru bance namísto stěžovatelky. Následně byla stěžovatelka uznána invalidní v rozsahu III. stupně; proto se obrátila na pojišťovnu s žádostí o poskytnutí pojistného plnění. Jelikož pojišťovna plnění odmítla poskytnout, neboť stěžovatelka údajně zamlčela v přihlášce k pojištění pravdivé informace o svém zdravotním stavu, domáhala se stěžovatelka plnění před obecnými soudy.
NS v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby, neboť v řízení před obecnými soudy nejde o její práva či povinnosti, a odkázal na vlastní dřívější judikaturu. S tímto přístupem a restriktivním výkladem práva se ÚS neztotožňuje. Je to stěžovatelka, kdo má primární zájem na vyplacení pojistného plnění, nikoli pojistník, tedy banka, které může být v závěru lhostejno, zda získá finanční prostředky poskytnuté v rámci úvěru zpět od pojišťovny nebo od dlužníka – stěžovatelky.
Též nelze odhlédnout od skutečnosti, že pojišťovna a banka spadají do stejného holdingu. Mohla by tak hypoteticky nastat situace (a v nyní posuzované věci skutečně nastala), ve které nemusí mít banka z různých důvodů zájem požadovat plnění od „spřátelené“ pojišťovny, čímž by v důsledku aplikace právního závěru NS byla stěžovatelka postavena do patové situace – nemohla by plnění požadovat přímo po pojišťovně a zároveň by neměla prostředek, kterým by mohla donutit banku k uplatnění pojistného nároku u pojišťovny. Situace na trhu s hypotečními úvěry se navíc vyvinula do stavu, kdy má dnes téměř každá banka poskytující hypoteční úvěry vlastní či majetkově provázanou pojišťovnu, a ztrácí tak vůči ní potřebnou motivaci k uplatnění pojistného nároku.
Stěžovatelka je slabší stranou, subjektem, který má oproti bance primární zájem na vyplacení pojistného plnění, neboť se výsledek procesu vyřízení likvidace pojistné události může citelně promítnout do její právní sféry a nelze odhlížet od provázanosti pojišťovny a banky v rámci stejného holdingu. Stěžovatelka sice de lege lata nemá (přímo) právo na plnění z pojistné smlouvy, ale má, s ohledem na to, že je osobou, která vše financuje (a tudíž z toho očekává prospěch), zájem na tom, aby bylo z pojistné smlouvy plněno (v konečném výsledku) v její prospěch. Vystavení stěžovatelky do situace, ve které nemá možnost se jakkoli domáhat poskytnutí pojistného plnění z pojištění úvěru, ke kterému přistoupila podpisem přihlášky k pojištění a pravidelně měsíčně platila pojistné, je s ohledem na okolnosti posuzované věci zjevnou kvalifikovanou vadou soudního rozhodování a porušením ústavně zaručených práv. NS měl přihlédnout ke specifickým okolnostem posuzované věci i k vývoji na trhu s hypotečními úvěry a v souladu se základními pravidly a principy civilního procesu, zejména pak s § 1 až 3 OSŘ, vyložit hmotné právo ve prospěch věcného přezkumu stěžovatelčiny žaloby, nikoli jen odkázat na vlastní judikaturu, která již není, s ohledem na uvedený vývoj finančního (hypotečního, pojišťovacího) trhu, zcela relevantní a aktuální. „Jednou vyjevená pravda není pravdou navždy“ a nelze setrvávat na závěrech, které byly mezitím již společenským vývojem (zde propojováním bank s pojišťovnami) překonány.
Čl. 36 odst. 1 LPS garantuje právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Postupem NS bylo uvedené právo stěžovatelce upřeno. V novém řízení bude NS vázán tímto nálezem a jeho nosnými důvody. Bude na něm, aby umožnil stranám sporu kontradiktorní diskuzi ohledně předmětné otázky týkající se aktivní žalobní legitimace stěžovatelky; zároveň znovu přezkoumá dříve vyslovený závěr o neexistenci stěžovatelčiny žalobní legitimace a umožní věcný přezkum žaloby.
Komentář: ÚS se nezabýval věcí samotnou z hmotněprávního hlediska, tedy zda stěžovatelka má právo na to, aby za ni pojišťovna plnila, nýbrž jen tím, zda je dána její aktivní legitimace k podání žaloby, tedy jestli vůbec bude v příslušném sporu „puštěna do hry“. Ačkoli přitom ÚS zcela jednoznačně neodpověděl v obecné rovině na otázku, zda osoba, která přistoupila ke smlouvě o pojištění hypotečního úvěru uzavřené mezi pojistníkem (bankou) a pojistitelem (pojišťovnou), má právo na plnění ze smlouvy o pojištění cizího rizika, lze mít za to, že pro další řízení před obecnými soudy svou odpověď alespoň silně naznačil.
Budoucí odchýlení se od závěrů vyslovených v dosavadní judikatuře NS, zejména pak ve zrušeném rozsudku z 20. 6. 2017, č. j. 23 Cdo 4513/2016-155 (dle kterého neobsahuje-li smlouva o pojištění cizího pojistného rizika takové ujednání, které by pojištěnému zakládalo právo na výplatu pojistného plnění ani právo domáhat se svým jménem výplaty tohoto plnění ve prospěch pojistníka, není pojištěný ve sporu o výplatu pojistného plnění proti pojistiteli aktivně legitimován), lze jedině uvítat (nelze přitom vyloučit ani změnu praxe samotných bank a pojišťoven či zvýšenou pozornost, kterou dané otázce budou věnovat sami klienti bank). Je dána přinejmenším pochybnost o tom, zda je v souladu s dobrými mravy, aby osoba, která platí řádně pojistné, byla například z důvodu kapitálové či jiné propojenosti mezi pojistníkem a pojistitelem vystavena hrozbě, že v případě pojistné události nebude plněno; lze si pak klást otázku, k čemu a komu takové „pojištění“ slouží.
Nynější nález ÚS tak je možné považovat za snahu cestou pozitivního práva – například adekvátním výkladem práv spotřebitele či zohledněním možného unijního aspektu věci – prosadit v příslušných občanskoprávních vztazích ideu spravedlnosti (a v nejlepším slova smyslu „zdravého rozumu“). Právě v tomto směru daný nález může sloužit jako argumentační podklad i pro zcela jiné případy; zejména stojí za pozornost odkaz na pozitivněprávně zachycené „spravedlnostní“ principy v úvodních ustanoveních OSŘ, které tvoří jakýsi procesní pandán k hmotněprávním ustanovením o dobrých mravech v ObčZ. Dále nelze stranou úplně nechat ani myšlenku ÚS, že k judikaturnímu odklonu mohou vést i změněné společenské podmínky, a to za setrvalého stavu zákonné úpravy.
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno