54. Zákaz zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 6 OSŘ je ústavně konformní
§ 96 odst. 6 OSŘ
čl. 36 LPS
Z LPS nelze dovodit, že mezi základní práva a svobody lze zařadit právo žalobce ukončit soudní spor v okamžiku, kdy je to pro něj maximálně výhodné a pro žalovaného minimálně výhodné.
Nález ÚS z 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (327/2020 Sb.)
K věci: Žalobě na zaplacení částky převyšující 2 000 000 Kč původně vyhověl OS pro Prahu 4 a toto rozhodnutí potvrdil MS v Praze. Žalovaná napadla toto rozhodnutí dovoláním a současně však žalovanou částku uhradila. NS následně obě rozhodnutí k dovolání žalované zrušil.
V průběhu dalšího řízení před OS namítla započtení uhrazené částky, kterou považuje za plnění bez právního důvodu. Žalobkyně v návaznosti na námitku započtení vzala žalobu zpět, s čímž žalovaná vyjádřila nesouhlas.
OS se zpětvzetím žaloby zabýval i z pohledu § 96 odst. 6 OSŘ a řízení zastavil. Podle OS toto ustanovení na zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní nedopadá, neboť důvodem zpětvzetí žaloby nebylo samotné zaplacení žalované částky, k němuž došlo v době, kdy trvaly účinky zrušených rozsudků, ale námitka započtení, již žalovaná učinila až poté, co byla předchozí rozhodnutí zrušena. OS se dále zabýval otázkou, zda žalovaná měla vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, pro něž lze zpětvzetí prohlásit za neúčinné, ty u ní ovšem neshledal, a proto řízení zastavil.
Proti usnesení OS podala žalovaná odvolání, v němž namítala, že základním důvodem zpětvzetí žaloby není započtení pohledávek, ale tvrzení žalobkyně, že od žalované již žalovanou částku obdržela. K této úhradě však došlo v době, kdy trvaly účinky citovaných pravomocných a vykonatelných rozsudků OS a MS a následné započtení nemohlo vést k zániku již zaniklého závazku. Žalovaná je toho názoru, že zpětvzetí návrhu učiněné žalobkyní není účinné, a požaduje, aby řízení nebylo zastaveno. Za tohoto procesního stavu MS řízení o odvolání žalované přerušil a věc předložil podle čl. 95 odst. 2 Úst ÚS s návrhem na zrušení § 96 odst. 6 OSŘ. O tomto návrhu ÚS rozhodl rozebíraným nálezem tak, že ho zamítl.
Z odůvodnění: Ustanovení § 96 odst. 6 OSŘ zní: Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.
Navrhovatel opírá svůj návrh na zrušení předmětného ustanovení o omezení dispozičního práva žalobce, přičemž tomuto právu přiznává povahu základního práva. Základní zásady řízení před soudem jsou na ústavní úrovni zakotveny v hlavě čtvrté Úst a v hlavě páté LPS. Jsou jimi zejména rovnost účastníků, ústnost, veřejnost či zásada zákonného soudce. Žádný z článků Úst či LPS však nezakotvuje dispoziční zásadu jako součást základních práv. Procesní pravidla řízení před soudem mající zajistit právo na spravedlivý proces jsou ponechána na úvaze zákonodárce (čl. 90 Úst, čl. 36 odst. 4 LPS).
V posuzované věci jde o procesní pravidla upravená v OSŘ. S navrhovatelem lze souhlasit, že zásada dispoziční je jednou ze zásad sporného řízení. Avšak zásadou zákonnou (nikoli ústavní), a to i ve sporném řízení nikoli důsledně následovanou. Například podle § 96 odst. 3 OSŘ soud nemusí zpětvzetí žaloby připustit, stejně jako nemusí připustit změnu žaloby (§ 95 odst. 2 OSŘ). Nesporné řízení je na rozdíl od řízení sporného ovládáno především zásadou oficiality, a nikoli zásadou dispoziční. A přitom i v nesporném řízení jsou projednávány vztahy upravené soukromým právem hmotným (například rodinné či dědické).
„Povýšit“ dispoziční zásadu z úrovně zákonné na úroveň ústavní nelze ani prostřednictvím úvah o respektu k autonomii vůle. Ta je vlastní soukromému právu hmotnému, nikoli však již právu procesnímu, jež je právem veřejným. Jak ostatně stanoví čl. 2 odst. 4 Úst i čl. 2 odst. 3 LPS, zákon může svobodné jednání omezit. A nezbytnou podmínkou soudního řízení je zákonná úprava jeho pravidel, jak to předpokládá čl. 36 odst. 4 LPS.
Respekt k autonomii vůle umožňuje každému učinit svobodné rozhodnutí, zda předloží svůj spor k rozhodnutí soudu. Učiní-li tak, musí se podrobit zákonem upravenému procesu a musí být připraven nést i následky. Řízení před soudem se netýká jen žalobce, ale samozřejmě i žalovaného. Ustanovení čl. 96 odst. 1 Úst a čl. 37 odst. 3 LPS zakotvují rovnost účastníků řízení před soudem. A právě povinnost státu zajistit právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces oběma (rovným) stranám soudního sporu přináší nutnost podrobit se zákonem stanoveným pravidlům, podmínkám a úpravě soudního řízení v jeho podrobnostech, jak to předpokládá čl. 36 odst. 4 LPS, ze kterého plyne zmocnění pro zákonodárce stanovit podmínky (tedy zda a kdy lze před soudem žádat ochranu) a podrobnosti (jakým způsobem).
Z LPS nelze dovodit, že mezi základní práva a svobody lze zařadit právo žalobce ukončit soudní spor v okamžiku, kdy je to pro něj maximálně výhodné a pro žalovaného minimálně výhodné. Protože takové základní právo žalobce nemá, je věcí zákonodárce, jakým způsobem ochrání práva žalovaného. Žalovaného, který se stal stranou sporu proti své vůli (ex lege podle § 90 OSŘ), který má podle Úst před soudem rovné postavení a který již ne zcela dobrovolně plnil na základě právě zrušeného soudního rozhodnutí. Zvolil-li zákonodárce řešení obsažené v platném znění § 96 odst. 6 OSŘ a nespoléhal se na uvážlivé použití § 96 odst. 3 OSŘ, lze polemizovat se vhodností takového řešení, ale nelze jej nazvat protiústavním ani zcela nevhodným.
Napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil․ Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci) soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem – jako zásadní – uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz § 135 odst. 2, § 159a odst. 1 OSŘ). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba „skutečného“ sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by muselo být vedeno – ve vztahu k řízení původnímu – znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového „jen tak přeneseny“, nýbrž by musely být provedeny znovu. Neobstojí ani námitka navrhovatele stran nákladů řízení. Mělo by být rozhodováno podle úspěchu ve věci. V prvním případě by měl úspěch žalovaný. Ve druhém případě je úspěch žalobce zprostředkovaný úsudkem o „úspěchu“ žalobcovy pohledávky. Zamítnutí žaloby pro plnění žalovaného na tom nic nemění. V situaci, kdy ani žalovaný nemá zájem na dalším vedení řízení, lze postupovat odklonem od speciálního pravidla upraveného v § 96 odst. 6 OSŘ k pravidlu obecnému upravenému v § 96 odst. 3 OSŘ.
Komentář: K nálezu připojilo pět disentujících propracované odlišné stanovisko (jeho délka je více než dvojnásobná ve srovnání s příslušnou pasáží nálezu shrnutou výše). Základní spor mezi většinou a disentujícími se vede o to, zda má právo na přístup k soudu negativní aspekt, tedy zda je jeho součástí právo soudní spor nevést, případně od dalšího vedení sporu v průběhu řízení upustit.
V rovině teorie základních práv neexistuje obecná odpověď na to, zda ze základního práva automaticky vyplývá i možnost se tohoto práva vzdát či je neuplatňovat. V některých případech by popírání tohoto aspektu práva bylo absurdní (například většina pozitivních opatření ze strany státu odpovídajících sociálním právům předpokládá žádost ze strany jednotlivce, jenž se ji může rozhodnout i nepodat), jindy situace není tak jednoznačná. Z judikatury českých soudů i ESLP lze například vyčíst, že se nelze vzdát práva nebýt mučen, práva na život či vlastní lidské důstojnosti. Není ovšem příliš zřejmé, proč by mělo právo na přístup soudu patřit právě do této druhé skupiny.
Další polemiku vedou disentující se samotným smyslem napadené právní úpravy. Disentující zpochybňují v první řadě cíle deklarované původně zákonodárcem, totiž zlepšení postavení žalovaného, zvýšení hospodárnosti řízení či sjednocení soudní praxe (v tom se shodují s článkem Lavický, P., Kotásek, J. Zákaz zpětvzetí žaloby podle nového § 96 odst. 6 OSŘ. Právní rozhledy, 2018, č. 1, který disent ostatně cituje), i nový cíl konstruovaný odůvodněním nálezu spočívající v tom, že žalovaný bude v novém řízení o vydání bezdůvodného obohacení v lepším postavení, neboť bude moci poukázat na odůvodnění rozsudku z původního řízení.
Disentujícím je třeba přisvědčit, že většina vychází z myšlenky, že výrok a klíčové části odůvodnění rozsudku představují jeden celek, ač tato myšlenka nemá oporu v § 159a OSŘ, a je tak pochybné, zda další pokračování a následné meritorní rozhodnutí v původním řízení opravdu zlepší postavení žalovaného.
Tím, že posuzované ustanovení nebylo zrušeno, zůstaly v právním řádu i komplikace spojené s rozhodováním o nákladech řízení. Podrobně je ve svém textu popisuje Luboš Brim (Brim, L. Rozhodování o nákladech řízení po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem a bezdůvodné obohacení. Právní rozhledy, 2018, č. 2).
Problému by bylo možno předejít tím, že by dovolání bylo koncipováno jako řádný opravný prostředek, a mělo tudíž suspenzivní účinek, jak zmiňují Lavický a Kotásek (Lavický, P., Kotásek, J. Zákaz zpětvzetí žaloby podle nového § 96 odst. 6 OSŘ. Právní rozhledy, 2018, č. 1). Ve stávajících poměrech by mohl pomoci alespoň institut odkladu vykonatelnosti rozhodnutí napadeného dovoláním, jak ovšem ukazuje judikatura ÚS (nález ÚS z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), ne vždy se NS daří o těchto návrzích včas rozhodnout.
Ing. Mgr. Jaroslav Benák, Ph.D., Brno