9. Pravidla poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 OSŘ
§ 118a odst. 1 až 3 OSŘ
§ 580 odst. 1, § 581 odst. 2 ObčZ 1964
§ 1982 ObčZ
Uplatňuje-li účastník civilního řízení námitku započtení, aniž by tvrdil a prokazoval, proč je jeho skutečně existující pohledávka splatná, soud jej podle § 118a odst. 1 OSŘ upozorní, že její splatnost dosud nebyla tvrzena ani prokázána. Jestliže soud takto nepostupuje, jde o vadu řízení ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) OSŘ, která případně může založit i dovolací důvod, nenapravil-li ji odvolací soud.
Usnesení NS z 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019
K věci: OS v Litoměřicích usnesením z 23. 3. 2018 zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením OS v Litoměřicích z 26. 7. 2011. Zjistil, že exekučním titulem je v projednávané věci směnečný platební rozkaz MS v Praze z 13. 9. 2010, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněného W, s. r. o., směnečný peníz ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím. Své rozhodnutí mimo jiné odůvodnil tím, že námitka započtení, kterou povinný vznesl z důvodu, že oprávněný mu neuhradil kupní cenu za převedený obchodní podíl ve společnosti H. F., není důvodná, protože oprávněný již tuto kupní cenu povinnému zcela uhradil.
KS v Ústí nad Labem usnesením z 27. 6. 2019 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně neposoudil námitku započtení pohledávky povinného jako účelovou, neboť zjistil, že oprávněný částku 3 000 000 Kč nezaplatil. Odvolací soud rovněž zjistil, že povinný učinil jednostranný zápočet své pohledávky dopisem z 31. 12. 2011 a dopisem svého tehdejšího zástupce z 11. 1. 2012, avšak před tímto kompenzačním projevem ani v návrhu na zastavení exekuce povinný jako věřitel nevyzval oprávněného jako dlužníka k zaplacení své pohledávky ani to netvrdil, ačkoliv pohledávka povinného byla splatná pouze na požádání povinného. Kompenzační úkon povinného nemohl mít žádné účinky.
NS usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Z odůvodnění: NS v odůvodnění mimo jiné uvedl, že odvolací soud a soud prvního stupně nesplnily svou poučovací povinnost, když nevyzvaly povinného k doplnění rozhodných skutečností, konkrétně že dosud netvrdí a neprokazuje konkrétní okolnosti, pro které pohledávka, kterou namítá k započtení, již je splatná. Dovolateli je třeba dát za pravdu, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že povinný netvrdil ani neprokázal, že je jeho pohledávka splatná, aniž by předtím vyzval povinného k vylíčení rozhodných skutečností podle § 118a odst. 1 OSŘ, šlo o vadu, která vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
NS již v usnesení z 21. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2560/2019, konstatoval, že smyslem poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 OSŘ není, aby soud účastníka upozorňoval na možné eventuality, při jejichž tvrzení a následném prokázání by ve věci mohl být úspěšný (například možnost vznést námitku promlčení požadované pohledávky či tvrzení okolností, pro které by právní jednání, na jehož základě účastníku vznikla požadovaná povinnost, bylo relativně neplatné, srov․ například usnesení NS z 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3865/2010). Účelem poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 OSŘ naopak je, aby soud vedl účastníka, kterému hrozí procesní neúspěch, aby svá tvrzení doplnil o sdělení skutkových okolností, které jsou rozhodné podle normy, která na posuzovanou situaci primárně dopadá. Tedy jsou zásadní pro rozhodnutí ve věci samé za jakýchkoliv okolností.
Primární normou, na jejímž základě soud podle hmotného práva účinného do 31. 12. 2013 posuzuje důvodnost vznesené námitky započtení, je souhrn vícera na sebe navazujících ustanovení. Prvním z nich je § 580 odst. 1 věta první ObčZ 1964 (nyní § 1982 odst. 1 věta první, § 1982 odst. 2 ObčZ), podle něhož mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Z této normy se podává, že soud musí účastníka, který se brání námitkou započtení, vést k tomu, aby mimo jiné sdělil, zda projev započtení vůči protistraně opravdu uskutečnil nebo nikoliv. Bezprostředně spjatou a navazující normou je § 581 odst. 2 věta druhá ObčZ 1964 (nyní § 1982 odst. 1 věta druhá ObčZ), podle níž proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Z této normy se podává, že soud má účastníka, jenž svou obranu staví na námitce zapo-čtení, případně upozornit na to, že dosud neposkytl žádné tvrzení, z něhož by vyplývalo, že pohledávka, kterou započítává, je splatná, a že je povinen takové případné tvrzení posléze prokázat.
Jestliže odvolací soud povinného při využití § 118a odst. 1 OSŘ neupozornil, že dosud netvrdí, zda a z jakých důvodů by jím započítávaná pohledávka měla být splatná (a proč by exekuce z tohoto důvodu měla být zastavena), znemožnil povinnému uvádět další skutečnosti a důkazy ve svůj prospěch (že oprávněného již dříve vyzval k plnění započítávané pohledávky). Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí na tom, že povinný takovou okolnost netvrdil a neprokázal, aniž by jej předem poučil podle § 118a odst. 1 OSŘ o hrozícím riziku neúspěchu, porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Komentář: Rozhodnutí NS upřesňuje základní pravidla, podle nichž soud pozná, zda a do jaké míry má ve vztahu k účastníkům naplňovat svoji poučovací povinnost o hrozícím procesním neúspěchu podle § 118a odst. 1 až 3 OSŘ. Především soud musí mít jasno v tom, na základě jakých na sebe navazujících norem hmotného práva bude věc posuzovat. Tím si ustanoví okruh skutečností, které jsou za jakýchkoliv okolností podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. Tzv. primární právní norma a jejím prostřednictvím ustavené skutečnosti, které soud budou zajímat (a o jejichž případném netvrzení a neprokázání bude účastníky poučovat podle § 118a odst. 1 až 3 OSŘ), může sestávat i z vícera na sebe bezpodmínečně a bezprostředně navazujících právních norem, které se mohou nacházet v několika různých paragrafech (zde § 580 odst. 1 věta první ObčZ 1964 a § 581 odst. 2 věta druhá ObčZ 1964). Soud naopak nepoučuje o tzv. vzdušných zámcích, tedy o tom, že by účastník mohl hypoteticky tvrdit další pobočné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, které mohly, ale nemusely nastat.
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Brno