43. | Přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU |
§ 15a odst. 2 písm. a) bod 2 PobCiz ve znění účinném do 1. 8. 2021
Za rodinného příslušníka občana EU (ČR) se považuje rovněž nezletilé dítě státního občana třetí země, který má s občanem EU (ČR) trvalý partnerský vztah a žije s ním ve společné domácnosti, jestliže je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislé na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem EU (ČR).
Rozsudek KS v Praze z 10. 2. 2022, sp. zn. 54 A 63/2019
K věci: Žalobkyně (státní příslušnice třetí země) je nezletilou dcerou státní příslušnice třetí země, která ji má v péči. Matce žalobkyně byl udělen přechodný pobyt, neboť má s občanem EU (ČR) trvalý partnerský vztah a žije s ním ve společné domácnosti. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (žalovaná) zamítla odvolání a potvrdila předchozí zamítavé rozhodnutí Ministerstva vnitra o žádosti žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu, neboť žalobkyně není rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a PobCiz. KS v Praze uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalované i ministerstva.
Z odůvodnění: Soud poukázal na to, že nebylo sporu, že žalobkyně splňuje první podmínku obsaženou v § 15a odst. 2 písm. a) bodě 2 PobCiz, tj. že je příbuznou (dcerou družky) občana ČR. Ačkoliv ministerstvo žádost žalobkyně zamítlo právě z důvodu, že žalobkyně není příbuznou otčíma, žalovaná tento závěr do určité míry korigovala, neboť uvedla, že je nepřípustné zúžení okruhu oprávněných osob ve smyslu směrnice 2004/38/ES prostřednictvím definice příbuzenství obsažené v ObčZ. S tímto názorem se soud ztotožnil. Jestliže tak bylo správními orgány zjištěno a prokázáno, že matka žalobkyně žije s otčímem v trvalém partnerském vztahu, který není manželstvím, a zároveň žijí společně se žalobkyní ve společné domácnosti, přičemž rovněž všichni tři společně tvoří rodinu, neměl za tohoto stavu ani soud pochybnost, že závěru, že žalobkyně je příbuzným ve smyslu § 15a odst. 2 písm. a) PobCiz, nemůže bránit skutečnost, že matka žalobkyně není za otčíma provdána. Mezi účastníky však zůstal spor o to, zda žalobkyně splnila druhou podmínku obsaženou v § 15a odst. 2 písm. a) bodu 2 PobCiz, tedy zda je na občanu ČR (otčímovi) z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislá na výživě nebo jiné nutné jím poskytované péči.
Ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) bodu 2 PobCiz je transpozicí čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38/ES, je proto třeba je vykládat ve světle uvedené směrnice. Aby bylo možné nahlížet na rodinného příslušníka jako na osobu „vyživovanou“ občanem EU, musí být prokázána existence skutečné závislosti, která je výsledkem faktické situace, která se vyznačuje okolností, že materiální podpora rodinného příslušníka je zajištěna občanem EU. Za účelem určení existence takové závislosti musí hostitelský členský stát posoudit, zda s ohledem na svou hospodářskou a sociální situaci není rodinný příslušník schopen uspokojovat své základní potřeby. Naproti tomu není nutné zjišťovat důvody této závislosti, a tedy využívání této podpory, přičemž skutečnost, že rodinný příslušník je závislý, nepředpokládá právo na výživné, neboť tím by uvedená vlastnost nepřípustně závisela na vnitrostátních předpisech, které se liší stát od státu (srov. rozsudek ESD z 9. 1. 2007, Jia, C-1/05). Ze směrnice 2004/38/ES lze dále dovodit, že závislostí na výživě nebo jiné nutné péči je třeba rozumět ekonomickou (finanční) závislost (srov. rozsudek ESD z 5. 9. 2012, Rahman a další, C-83/11). Prokáže-li se, že dítě a jeho rodinný příslušník (občan EU) vedou skutečný rodinný život a dítě je na občanovi EU závislé, pak požadavky související se základním právem na respektování rodinného života ve spojení s povinností zohlednit nejvlastnější zájem dítěte v zásadě vyžadují přiznání práva na vstup a pobyt tomuto dítěti (srov. rozsudek ESD z 26. 3. 2019, SM, C-129/18).
PobCiz pro osoby uvedené v § 15a odst. 2 písm. a) bližší úpravu stanovící kritéria neobsahuje. Naopak na zákonné úrovni stanoví nárok osob uvedených v citovaném ustanovení na udělení povolení k přechodnému pobytu. Jelikož tak činí za užití shodného pojmu závislý na výživě nebo jiné nutné péči jako v § 15a odst. 1 písm. d) PobCiz (aniž by zakotvil kupříkladu požadavek existence vyživovací povinnosti občana EU), nebylo podle zdejšího soudu v projednávané věci na překážku přiměřeně použít výklad obsahu tohoto pojmu, resp. pojmu vyživovaná osoba ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/38/ES rovněž pro vymezení rodinných příslušníků podle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 2 PobCiz. To platí zvláště za situace, že to vyžadují nejvlastnější zájmy žalobkyně jakožto nezletilého dítěte. Významné bylo rovněž to, že § 15a odst. 2 písm. a) bod 2 PobCiz před novelou č. 274/2021 Sb. nevyžadoval, aby žalobkyně byla otčímem vyživována již v zemi původu. Nezakotvil-li vnitrostátní zákonodárce uvedenou podmínku směrnice ve vnitrostátním právu, nemůže se žalovaná této nedůslednosti dovolávat k tíži žalobkyně.
Pokud správní orgány učinily závěr, který nebyl mezi účastníky sporný, a nebyl proto předmětem soudního přezkumu, tj․ že žalobkyně a otčím tvoří společnou domácnost, implicitně tím současně řekly, že otčím uhrazuje náklady na potřeby žalobkyně, která s nimi sdílí bydliště a jako nezletilé dítě nemá vlastní zdroj příjmů. V této souvislosti nebylo bez významu ani to, že ObčZ v úpravě dědického práva hovoří o kategorii dědiců, kteří žili se zůstavitelem ve společné domácnosti a kteří byli na zůstaviteli odkázáni výživou (§ 1636 a 1637 ObčZ). Odkázanost výživou se přitom podle soudu podobá pojmu závislosti na výživě nebo jiné nutné péči. Žalovaná pak při posuzování existence podmínky závislosti na výživě nebo jiné nutné péči zcela opomněla § 885 ObčZ, z něhož vyplývá, že pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho výchově i ten, kdo s rodičem dítěte žije, aniž s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti.
Závěr o existenci závislosti žalobkyně na nutné péči otčíma paradoxně potvrzovalo rovněž odůvodnění žalované, neboť žalovaná uvedla, že otčím žalobkyni dobrovolně finančně i jinak podporuje, a de facto se tak podílí na uspokojování jejích potřeb. Hlavním rozhodovacím důvodem pro neuznání postavení žalobkyně jako rodinného příslušníka občana EU (otčíma) byla výhradně absence vyživovací povinnosti. Že otčím k žalobkyni nemá vyživovací povinnost, však nebylo podle soudu pro posouzení existence závislosti na nutné péči významné, zejména za situace, kdy výživné placené biologickým otcem je zjevně nedostatečné. Ze správního spisu vyplývalo, že otčím žalobkyni poskytuje ubytování, ošacení, stravu, hradí náklady spojené se vzděláváním žalobkyně, jejími mimoškolními aktivitami (včetně kroužku), platí rekreaci či vstupenky na kulturní, sportovní a společenské akce. Žalobkyně je přitom na otčímovi závislá prostřednictvím matky (skrze ní), která s otčímem tvoří trvalý partnerský vztah a žije s ním ve společné domácnosti (a společně tak hradí náklady na své potřeby) a která v rámci výkonu rodičovské odpovědnosti a v dohodě s otčímem rozhodla, že žalobkyně bude společnou domácnost tvořit společně s nimi.
Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně je na otčímovi z důvodu uspokojování základních potřeb závislá na nutné péči. Soud k němu vedly výklad pojmu závislosti na výživě nebo jiné nutné péči ve světle směrnice 2004/38/ES, podobnost tohoto pojmu s pojmem odkázanost výživou (s ohledem na to, jak je vykládán) a povinnost zohlednit při posuzování existence závislosti na nutné péči nejvlastnější zájem žalobkyně jakožto nezletilého dítěte. Žaloba byla proto důvodná, neboť rozhodnutí žalované bylo v rozporu s § 15a odst. 2 písm. a) bodem 2 ve spojení s § 87e odst. 1 písm. a) PobCiz.
Závěrem soud také uvedl, že pokud by napadené rozhodnutí nezrušil jako nezákonné, zrušil by je jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgány se zcela neuspokojivě vypořádaly s otázkou přiměřenosti zamítnutí žádosti žalobkyně z hlediska jejího soukromého a rodinného života, neboť celkově vzato pasáž odůvodnění rozhodnutí žalované věnující se případným dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, potažmo jejího otčíma, nebylo možné považovat za dostačující. Závěr žalované a ministerstva o přiměřenosti napadeného rozhodnutí byl proto nepřezkoumatelný.
Komentář: Komentovaný rozsudek je příkladem, kdy soud za pomoci eurokonformního výkladu a při zohlednění nejlepšího zájmu dítěte i v interpretační a aplikační činnosti dospěl k závěru popírajícímu původní (zužující) výklad správních orgánů, na němž byla založena přezkoumávaná rozhodnutí. Soud tak uzavřel, že za rodinného příslušníka občana EU (ČR) se považuje rovněž nezletilé dítě státního občana třetí země, který má s občanem EU (ČR) trvalý partnerský vztah a žije s ním ve společné domácnosti, jestliže je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislé na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem EU (ČR). Ačkoliv se nejedná o rozhodovací důvod, ale spíše o důsledek komentovaného rozsudku, v podstatě jím došlo soudní praxí také k určitému dorovnání postavení dětí sezdaných a nesezdaných párů. Jen pro úplnost je však třeba dodat, že s ohledem na uvedenou změnu právní úpravy mají zde uvedené úvahy soudu omezený význam. Na druhou stranu však bezpochyby stojí za pozornost.
Poznámka: Kasační stížnost nebyla podána.
JUDr. David Kryska, Ph.D., Praha