Soudní dvůr EU: Opatrovnictví na základě alžírské kafaly
směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států
Vzhledem k tomu, že svěřením dítěte v režimu alžírské kafaly nevzniká mezi dítětem a jeho opatrovníkem trvalý vztah rodiče a dítěte, nemůže být takové dítě považováno za „potomka v přímé linii“, ale spadá pod pojem „jiný rodinný příslušník“ ve smyslu směrnice 2004/38.
Soudní dvůr EU (velký senát) – rozsudek z 26. 3. 2019 ve věci C-129/18 – SM v. Entry Clearance Officer; předběžné otázky, které položil Supreme Court of the United Kingdom (Spojené království)
K věci: Manželé francouzské státní příslušnosti, rezidenti ve Spojeném království, požádali úřady této země o vstupní vízum osvojené nezletilé Alžířanky S. M., jejíž opatrovnictví jim bylo přiznáno v Alžírsku podle pravidel alžírské kafaly. Příslušný úředník zamítl jejich žádost s odůvodněním, že toto opatrovnictví není uznáváno jako osvojení ve smyslu práva Spojeného království a že nebyla podána žádná žádost o mezinárodní osvojení. V následném soudním sporu před britskými soudy bylo S. M. povoleno podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu Spojeného království. Tento soud měl pochybnosti o tom, zda se na dítě svěřené do opatrovnictví v takovém režimu vztahuje pojem „potomek v přímé linii“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. c) směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států („Směrnice“), a obrátil se proto s předběžnými otázkami k Soudnímu dvoru EU.
Z odůvodnění: Pochybnost britského soudu nepřipouští pouhou abstraktní odpověď. Jak podrobně vysvětlil generální advokát M. Campos Sánchez-Bordona, kafala je v některých zemích s tradicí koránu institutem rodinného práva, který nemá jednotnou podobu ve všech těchto zemích. Nicméně se zdá, že je shoda na tom, že má původ v koránu, podle něhož mohou být kafily pouze muslimové, kteří se zavazují dát makfulovi islámské vzdělání, což je pro věc společným základem.
Kafala je dočasná (makfulem může být jen nezletilé dítě) a zrušitelná, buď na žádost biologických rodičů, jsou-li tací, nebo na žádost kafila nebo kafily․ Co se týče procesních záruk pro její přiznání, vedle soukromé kafaly, udělené před adulem, která není svázána příliš přísnými pravidly, existuje kafala soudní, která se zakládá nebo schvaluje před příslušným soudem po předchozím prohlášení dítěte za opuštěné. O toto řízení se jedná v původním řízení a je tak třeba v tomto případě vycházet z alžírského práva. To stanoví, že kafil musí být muslim, rozumný, zralý, aby se mohl postarat o svěřené dítě a byl schopen je chránit. Platné alžírské právo, podle něhož byla S. M. dána do kafaly, tím, že umožňuje tento způsob svěření do péče a zároveň zakazuje osvojení makfula, brání srovnání s osvojením. A tento zákaz platí nejen tehdy, když dítě, jehož rodičovské vazby jsou známé, udržuje příbuzenský vztah se svými předky, nýbrž také v ostatních případech. Kafil nebo kafila získají pouze zákonné opatrovnictví nad makfulem, kafala však nestaví makfula do postavení jejich přímého potomka. To nevylučuje, aby se po zřízení kafaly kafil nebo kafila, pokud to považují za vhodné a právní řád příslušné země to umožňuje, rozhodli makfula osvojit.
Směrnice neobsahuje žádnou definici pojmu „potomek v přímé linii“ ve smyslu jejího čl. 2 bodu 2 písm. c). V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v pojmu „potomek v přímé linii“ se v běžném pojetí zrcadlí trvalý přímý vztah rodiče a dítěte, kterým je dotyčná osoba spojena s jinou osobou. Není-li mezi občanem Unie a dotyčným dítětem žádný trvalý vztah rodiče a dítěte, nelze dotyčné dítě považovat za „potomka v přímé linii“ ve smyslu Směrnice. I když tento pojem zahrnuje především biologický trvalý vztah rodiče a dítěte, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je účelem Směrnice usnadnit výkon základního a osobního práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává přímo občanům Unie (srov. rozsudky ve věci C-456/12, O. a B., ECR 2014, bod 35, a ve věci C-673/16, Coman, ECR 2018, bod 18). Je tudíž třeba shledat, že pojem „trvalý vztah rodiče a dítěte“ musí mít co nejširší rozsah, aby zahrnoval každý trvalý vztah rodiče a dítěte bez ohledu na to, zda jde o vztah biologický nebo právní. Z toho plyne, že pojem „potomek v přímé linii“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. c) Směrnice musí být chápán tak, že zahrnuje jak biologické dítě takového občana, tak jeho osvojence, neboť osvojením prokazatelně vzniká mezi dotyčným dítětem a dotyčným občanem Unie trvalý právní vztah rodiče a dítěte.
Tímto požadavkem širokého výkladu nelze ovšem odůvodnit výklad, podle kterého pod pojem „potomek v přímé linii“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. c) Směrnice spadá dítě svěřené občanovi Unie do opatrovnictví. Vzhledem k tomu, že svěřením dítěte v režimu kafaly nevzniká mezi dítětem a jeho opatrovníkem trvalý vztah rodiče a dítěte, nemůže být dítě, jako je S. M., které je v opatrovnictví občanů Unie na základě tohoto režimu, považováno za „potomka v přímé linii“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. c) Směrnice. Takové dítě ovšem spadá pod pojem „jiný rodinný příslušník“, použitý v čl. 3 odst. 2 písm. a) Směrnice.
Podle judikatury Soudního dvora ukládá čl. 3 odst. 2 Směrnice členským státům povinnost, aby jistým způsobem zvýhodnily žádosti podané státními příslušníky třetích států, jichž se uvedený článek týká, oproti žádostem o vstup a pobyt podaným ostatními státními příslušníky třetích států. Členské státy tedy musí podle tohoto ustanovení stanovit, že osoby v něm uvedené budou moci dosáhnout rozhodnutí o své žádosti, jež bude vydáno na základě pečlivého posouzení jejich osobních poměrů, při kterém budou zohledněny různé relevantní faktory, a v případě zamítavého rozhodnutí bude odůvodněno. Je pravda, že každý členský stát má široký prostor pro uvážení ohledně volby faktorů, které budou zohledňovány, jestliže jejich vnitrostátní předpisy zahrnují kritéria, jež jsou v souladu s obvyklým smyslem výrazu „usnadní“, použitého v čl. 3 odst. 2 Směrnice, a jež nezbaví toto ustanovení jeho užitečného účinku (srov. rozsudky ve věci C-83/11, Rahman, ECR 2012, body 21 až 24, a ve věci C-89/17, Banger, ECR 2018, body 31, 38 až 40). Tento prostor pro uvážení ovšem musí, v návaznosti na bod 31 odůvodnění Směrnice, využívat s ohledem na ustanovení Listiny základních práv EU. Příslušné vnitrostátní orgány tedy musí – mají-li při využívání svého prostoru pro uvážení dostát těmto ustanovením – při plnění povinnosti usnadňovat vstup a pobyt ostatních rodinných příslušníků vyváženým a odpovídajícím způsobem posoudit všechny aktuální okolnosti relevantní pro daný případ a zohlednit všechny dotčené zájmy, zejména nejvlastnější zájem dotyčného dítěte (srov. rozsudky ve spojených věcech C-356/11 a C-357/11, O. a spol., ECR 2012, body 79 až 81, a ve věci C-165/14, Rendón Marín, ECR 2016, bod 85).
Při tomto posuzovaní musí být zohledněn zejména věk dítěte, od kterého je jeho péče zajišťována v režimu alžírské kafaly, skutečnost, zda žije společně se svými opatrovníky od doby, kdy péče o ně začala být zajišťována v tomto režimu, míra citových vztahů navázaných mezi dítětem a jeho opatrovníky, jakož i míra závislosti dítěte na svých opatrovnících, neboť tito opatrovníci vykonávají rodičovskou zodpovědnost a nesou právní a finanční odpovědnost za dítě. V rámci posuzování je třeba zohlednit i případné individuální a konkrétní riziko, že dítě bude obětí zneužívání, vykořisťování nebo obchodování s lidmi. Zmíněné riziko nelze ovšem presumovat ze skutečnosti, že postup svěřování do péče v režimu alžírské kafaly je založen na méně podrobném posouzení způsobilosti dospělé osoby a zájmu dítěte, než jaké se provádí v řízení vedeném v hostitelském členském státě pro účely osvojení dítěte nebo jeho svěření do péče, ani ze skutečnosti, že nebyl dodržen postup stanovený Haagskou úmluvou z r. 1996, když dotyčný třetí stát ji neratifikoval. Takový závěr platí tím spíše, když je opatrovníkům, občanům Unie, v důsledku odepření práva na vstup a pobyt v jejich hostitelském členském státě dítěti, jehož péče je zajišťována v režimu alžírské kafaly, fakticky znemožněno vést společný život v tomto členském státě, neboť jeden z nich je nucen zůstat s dítětem ve třetím státě původu dítěte, aby o ně pečoval.
Z předestřených důvodů velký senát Soudního dvora dospěl k závěru, že pojem „potomek v přímé linii“, použitý v čl. 2 bodu 2 písm. c) Směrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že nezahrnuje dítě, které je v trvalém opatrovnictví občana Unie na základě alžírské kafaly, neboť svěřením do takového opatrovnictví mezi nimi nevzniká trvalý vztah rodiče a dítěte. Příslušné vnitrostátní orgány nicméně musí v souladu s čl. 3 odst. 2 písm. a) Směrnice ve spojení s čl. 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv EU usnadnit vstup a pobyt takového dítěte coby jiného rodinného příslušníka občana Unie tím, že vyváženým a odpovídajícím způsobem posoudí všechny aktuální okolnosti relevantní pro daný případ a zohlední všechny dotčené zájmy, zejména nejvlastnější zájem dotyčného dítěte. Prokáže-li se při tomto posuzování, že dítě a jeho opatrovník, občan Unie, mají vést skutečný rodinný život a dítě je na svém opatrovníkovi závislé, pak požadavky související se základním právem na respektování rodinného života ve spojení s povinností zohlednit nejvlastnější zájem dítěte v zásadě vyžadují přiznání práva na vstup a pobyt tomuto dítěti, aby mohlo žít se svým opatrovníkem v hostitelském členském státě opatrovníka.
prof. JUDr. Richard Pomahač, CSc., Praha