Soudní dvůr EU: Forexového investora lze považovat za spotřebitele
nařízení Brusel I bis
Fyzická osoba, která na základě rozdílové smlouvy uzavřené s brokerskou společností provádí jejím prostřednictvím transakce na mezinárodním devizovém trhu FOREX, musí být kvalifikována jako „spotřebitel“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, pokud uzavření této smlouvy nespadá do profesionální nebo podnikatelské činnosti této osoby. Faktory, jako jsou hodnota transakcí prováděných na základě rozdílových smluv, velikost rizika finančních ztrát spojeného s uzavíráním takových smluv, případné znalosti a odbornost této osoby v oblasti finančních nástrojů nebo její aktivní jednání v rámci takových transakcí, jsou pro účely dané kvalifikace v zásadě nerozhodné. Skutečnost, že se čl. 6 nařízení Řím I nevztahuje na finanční nástroje nebo že je tato osoba „neprofesionálním klientem“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice MiFID, v zásadě nemá na tuto kvalifikaci vliv.
Soudní dvůr EU (první senát) – rozsudek z 3. 10. 2019 ve věci C-208/18 – Jana Petruchová v. FIBO Group Holdings Limited; předběžná otázka, kterou položil Nejvyšší soud České republiky
K věci: Jana Petruchová („žalobkyně“), fyzická osoba s bydlištěm v České republice, uzavřela dne 2. 10. 2014 rámcovou smlouvu (Terms of Business) se společností FIBO Group Holdings Limited, kyperským obchodníkem s cennými papíry („žalovaná“), který umožňuje online obchodování s měnou a komoditami v rámci finančních rozdílových smluv. Rámcová smlouva v čl. 30 obsahovala dohodu o volbě mezinárodní příslušnosti ve prospěch kyperských soudů.
Na základě rámcové smlouvy uzavřela žalobkyně se žalovanou dne 3. 10. 2014 finanční rozdílovou smlouvu s měnovým párem USD/JPY, a to příkazem k nákupu 35 lotů tohoto měnového páru. Žalovaná uvedený příkaz provedla s časovou prodlevou 16 sekund. Důsledkem prodlevy a související změny kurzu základní měny činil zisk žalobkyně z této transakce o 8 927,90 USD méně, než by činil v případě včasného provedení pokynu žalovanou.
Žalobkyně se proto žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě dne 12. 10. 2015 domáhala zaplacení částky 8 927,90 USD z titulu bezdůvodného obohacení žalované. Mezinárodní příslušnost českých soudů žalobkyně zakládala na čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I bis“)․ Krajský soud v Ostravě však argumentům žalobkyně nepřisvědčil a řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti zastavil z důvodu, že na žalobkyni nelze nahlížet jako na spotřebitele. Uvedl, že žalobkyně nejednala při uzavírání rozdílové smlouvy za účelem uspokojení svých soukromých potřeb, disponuje potřebnými znalostmi a mírou odbornosti, které jsou nezbytné pro uzavírání rozdílových smluv, jednala za účelem dosažení zisku a na příslušná rizika a nevhodnost rozdílových smluv pro neprofesionální klienty byla upozorněna. Jako pomocný argument pak použil požadavek zachování jednotnosti právního režimu kolizních norem a ustanovení o mezinárodní příslušnosti spotřebitelských smluv, který z rozsahu spotřebitelských smluv ve smyslu nařízení Řím I finanční a investiční nástroje vylučuje. Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud se v předkládacím rozhodnutí vyjádřil ke stěžejním bodům argumentace žalobkyně i stanoviskům nižších soudů a uzavřel, že „nižší soudy nesprávně interpretovaly pojem ‚spotřebitel‘ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis a nerespektovaly ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, když založily svůj závěr o uzavření smlouvy s obchodní motivací toliko na konstatování, že uzavírání rozdílových smluv vyžaduje potřebné znalosti a odbornost, jakož i obnáší rizika, na která byla žalobkyně předem upozorněna, aniž by se jakkoliv zabývaly skutečným účelem uzavření dané smlouvy. Nejvyšší soud je přitom přesvědčen, že se o spotřebitele, za předpokladu doplnění skutkových zjištění týkajících se skutečného účelu uzavření smlouvy, v daném případě jednat může“. Avšak z důvodu pochybností ohledně výkladu pojmu „spotřebitel“ dle čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis v kontextu skutkové situace v projednávané věci tak Nejvyšší soud dne 13. 3. 2018 přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku: „Musí být čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že za spotřebitele podle uvedeného ustanovení je třeba považovat i osobu, o jakou se jedná v původním řízení, která se účastní obchodu na mezinárodním devizovém trhu FOREX na základě vlastních aktivně činěných příkazů, avšak prostřednictvím třetí osoby, která je podnikatelem?“
Ze stanoviska generálního advokáta E. Tančeva: Před ústním jednáním dne 31. 1. 2019 se k předběžné otázce písemně vyjádřilo Polsko, Česká republika a Evropská komise.
Dne 11. 4. 2019 vydal generální advokát Evgenij Tančev pečlivě odůvodněné stanovisko k projednávané věci, ve kterém se zabýval zejména otázkou, „zda musí být fyzická osoba, která se účastní obchodů na trhu FOREX, považována za spotřebitele ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel Ia, nebo zda vzhledem ke znalostem a odbornosti, které jsou pro účast na takových obchodech vyžadovány, ke komplikovanosti a atypičnosti předmětné smlouvy a k podstupovaným rizikům taková osoba nemůže být považována za spotřebitele, a nespadá tedy do působnosti oddílu poskytujícího shora uvedenou ochranu“.
Generální advokát na úvod předestřel, že nařízení Brusel I bis nedefinuje pojem „spotřebitel“, a tento je proto nutné vykládat autonomně s ohledem na systematiku nařízení Brusel I bis. S ohledem na ustálenou judikaturu přitom platí, že pro výklad pojmu „spotřebitel“ je podstatný toliko účel uzavření předmětné smlouvy, kterým musí být cíl uspokojit vlastní potřebu v rámci soukromé spotřeby jednotlivce, nikoli jeho profesionální či podnikatelská činnost. V projednávané věci přitom vyvstala otázka, zda se k účelu uzavření smlouvy přidávají i další kritéria, konkrétně znalosti a odbornost vyžadované k účasti v takovém obchodování, hodnota transakce, skutečnost, že tato osoba aktivně zadává vlastní příkazy, rizika podstupované na trhu FOREX a počet a četnost uskutečňovaných transakcí.
Argument specifických znalostí a odbornosti pro vynětí osoby ze spotřebitelské ochrany generální advokát ve svém stanovisku důrazně odmítl. Stejně tak podotkl, že předchozí zkušenosti žalobkyně s obchodováním na forexovém trhu jsou pro její posouzení jako spotřebitele irelevantní. Své závěry opřel především o rozsudky SDEU z 28. 1. 2015, C-375/13, Harald Kolassa v. Barclays Bank plc; z 25. 1. 2018, C-498/16, Maximilian Schrems v. Facebook Ireland Limited; či z 3. 9. 2015, C-110/14, Horațiu Ovidiu Costea v. SC Volksbank România SA.
Argument vysoké hodnoty transakce generální advokát odmítl s odkazem na zásadu právní jistoty. V situaci, kdy unijní normotvůrce nezahrnul požadavek na prahovou hodnotu smluvní částky do textu předpisu, by se pravidla pro určování příslušnosti stala nepředvídatelná, a to zejména v situaci, kdy investor při zadávání příkazu v rámci rozdílových smluv neví, zda dosáhne zisku, ztráty, a případně v jaké výši. Stejně tak generální advokát s odkazem na zásadu rovného zacházení uvedl, že postavení spotřebitele by neměl pozbýt ani člověk, jehož příjmy jsou z převažující části tvořeny právě zisky z obchodování na forexovém trhu, a to trefnou poznámkou, že „kdyby milionář a středostavovský investor zadali na trhu FOREX příkaz na stejnou částku a dosáhli stejného zisku, byl by první z nich považován za spotřebitele, zatímco druhému z nich by toto postavení bylo upřeno“.
Argument aktivního zadávání příkazů shledal generální advokát taktéž nepřípadným, neboť čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis nevyžaduje konkrétní způsob jednání spotřebitele.
Co se týče rizikovosti uzavírání rozdílových smluv, ta dle názoru generálního advokáta nejenže nevylučuje investora ze spotřebitelské ochrany, ale naopak je jedním ze stěžejních argumentů pro její posílení.
Fakt, že osoba investuje pravidelně, po delší dobu a ve značných peněžních částkách, nemůže být dle názoru generálního advokáta brán v potaz, neboť účel smlouvy je nutné posuzovat k okamžiku jejího uzavření. Generální advokát uvedl, že „nemůže docházet ke zpětnému posuzování účelu smlouvy v každém individuálním případě nebo vždy, kdy rámcová smlouva (jako je předmětná rámcová smlouva) předvídá uzavírání individuálních transakcí (jako jsou rozdílové smlouvy). To by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty, neboť kvalifikace osoby jako spotřebitele by závisela na počtu transakcí uskutečněných na základě rámcové smlouvy, a investor by tedy v okamžiku uzavírání rámcové smlouvy nevěděl, zda bude považován za spotřebitele, či nikoli.“
Generální advokát s ohledem na výše uvedené SDEU navrhl, aby na otázku položenou Nejvyšším soudem odpověděl tak, že čl. 17 nařízení Brusel I bis „musí být vykládán v tom smyslu, že osoba, která uzavře rozdílovou smlouvu, musí být pokládána za spotřebitele, pokud je tato smlouva uzavřena pro účel netýkající se její profesionální nebo podnikatelské činnosti. V tomto ohledu je nerozhodné, že tato osoba aktivně zadává vlastní příkazy na mezinárodním devizovém trhu, že rozdílové smlouvy nespadají do působnosti čl. 6 nařízení [Řím I] nebo že je tato osoba neprofesionálním klientem ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice [MiFID].“
Z odůvodnění: SDEU v úvodu svého dlouho očekávaného rozsudku zopakoval kumulativní podmínky aplikace oddílu 4 nařízení Brusel I bis, vycházející z ustálené judikatury, následovně:
a) | některá ze smluvních stran musí mít postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, |
b) | smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a |
c) | tato smlouva spadá do některé z kategorií uvedených v odst. 1 písm. a) až c). |
Zdůraznil přitom, že v projednávané věci je spornou právě první podmínka, tedy výklad pojmu spotřebitele jako osoby jednající mimo rámec své podnikatelské nebo profesionální činnosti. K této prvotní podmínce SDEU přitom uvedl velmi důležitý poznatek, a sice, že „nic v předkládacím rozhodnutí ani ve spise, který má k dispozici, nenasvědčuje tomu, že uzavření předmětné rámcové smlouvy nebo rozdílové smlouvy bylo součástí profesionální či podnikatelské činnosti“ žalobkyně. Z této úvahy totiž vyplývá, že důkazní břemeno neleží na spotřebiteli, aby prokázal, že skutečně spotřebitelem je, ale na protistraně, která má povinnost předložit dostatek důkazů o skutečnosti, že činnost investora byla vykonávána v rámci podnikatelské či profesionální činnosti. De facto lze tedy uzavřít, že forexového investora (fyzickou osobu) bude nutné považovat za spotřebitele, pokud se neprokáže opak.
Nadále se SDEU, vycházeje v podstatné míře ze stanoviska generálního advokáta, zabýval specifickým skutkovým pozadím případu; jeho závěry lze shrnout takto:
1. | Finanční rozdílové smlouvy spadají do působnosti čl. 17 až 19 nařízení Brusel I bis. |
2. | Působnost spotřebitelské výjimky není omezena žádnou prahovou hodnotou částky vkladu či zisku, ani rizikovostí investování do rozdílových smluv, a to z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti pravidel pro určení příslušnosti soudů. |
3. | Pojem „spotřebitel“ má objektivní povahu a v souladu s ustálenou judikaturou je nezávislý na odbornosti či znalostech dané osoby. |
4. | Skutečnost, zda je osoba ve svém jednání aktivní či pasivní, nema na její kvalifikaci jako „spotřebitele“ vliv. |
První senát SDEU v otázce zachování jednotného právního režimu spotřebitelských smluv a relevance zařazení osoby do kategorie „neprofesionální klient“ dle směrnice MiFID s odkazem na odlišné cíle těchto právních nástrojů od cílů nařízení Brusel I bis uzavřel, stejně jako generální advokát, že ani tyto okolnosti nemají vliv na kvalifikaci osoby jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
SDEU se rovněž dotkl otázky vznesené účastníky, jaký vliv má na postavení spotřebitele dle nařízení Brusel I bis zařazení do kategorie neprofesionální klient dle směrnice MiFID. Uzavřel, že zásadně žádný z důvodu odlišných cílů těchto právních předpisů.
V souladu s výše uvedeným proto SDEU odpověděl na předběžnou otázku položenou NS ČR takto: „Čl. 17 odst. 1 nařízení [Brusel I bis] musí být vykládán v tom smyslu, že fyzická osoba, která na základě takové smlouvy, jako je rozdílová smlouva uzavřená s brokerskou společností, provádí prostřednictvím této společnosti transakce na mezinárodním devizovém trhu FOREX (Foreign Exchange), musí být kvalifikována jako ‚spotřebitel‘ ve smyslu cit. ustanovení, pokud uzavření této smlouvy nespadá do profesionální nebo podnikatelské činnosti této osoby, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Faktory, jako jsou hodnota transakcí prováděných na základě smluv, jako jsou rozdílové smlouvy, velikost rizika finančních ztrát spojeného s uzavíráním takových smluv, případné znalosti a odbornost dané osoby v oblasti finančních nástrojů nebo její aktivní jednání v rámci takových transakcí, jsou pro účely této kvalifikace v zásadě nerozhodné a skutečnost, že se čl. 6 nařízení [Řím I] nevztahuje na finanční nástroje nebo že je tato osoba ‚neprofesionálním klientem‘ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice [MiFID], v zásadě nemá na tuto kvalifikaci vliv.“
Poznámka: Investoři na forexovém trhu se od nynějška mohou jednodušeji domoci svých práv proti zahraničním brokerským společnostem. Doposud totiž bylo sporné, zda fyzická osoba, která investuje do finančních rozdílových smluv na mezinárodním finančním trhu FOREX prostřednictvím obchodníka s cennými papíry z jiného členského státu EU, může svého smluvního partnera žalovat v členském státě svého bydliště na základě tzv. spotřebitelské výjimky dle čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Tato otázka byla o to palčivější, že mnozí obchodníci s cennými papíry zahrnovali do svých formulářových smluvních podmínek prorogační doložky ve prospěch svých domovských soudů.
Komentovaný rozsudek je tak klíčovým v rozvoji konceptu ochrany spotřebitele v EU. Chvályhodný je zejména jeho praktický dopad, když otevírá drobným investorům cestu k účinné a řádově levnější alternativě žalovat brokerské společnosti ve svých členských státech, a to bez ohledu na prorogační doložky obsažené ve smluvních podmínkách. Dodnes totiž byly takové žaloby spíše výjimkou, a to pravděpodobně právě z důvodu vysokých nákladů a neznalosti právního prostředí.
Martin Hostinský, Zuzana Novotná, Brno