1. Omezená možnost vydat platební rozkaz proti nezletilému žalovanému
čl. 38 odst. 2, čl. 32 odst. 1 LPS
čl. 3 odst. 1 a 2 ÚPrDt
§ 29 odst. 1, § 172 OSŘ
Platební rozkaz nelze vydat vůči nezletilému žalovanému, který nemá plnou procesní způsobilost a v řízení musí být zastoupen zákonným zástupcem či opatrovníkem, jestliže má soud jakékoli pochybnosti či nejistotu ohledně řádnosti a efektivnosti jeho zastoupení zákonným zástupcem. Při existenci jakýchkoli pochybností či nejistoty ohledně řádnosti a efektivnosti zastoupení nezletilého žalovaného zákonným zástupcem je před projednáním věci a vydáním rozhodnutí nutné zabývat se právě otázkou řádného zastoupení nezletilého a ony pochybnosti či nejistotu odstranit, případně zvážit, zda v daném případě není namístě ustanovit nezletilému účastníkovi opatrovníka dle § 29 odst. 1 OSŘ, a to s ohledem na nejlepší zájem nezletilého zpravidla z řad advokátů.
Nález ÚS ze 14. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3133/19
K věci: Stěžovatelka v roce 2006, ve věku osmi let, cestovala prostředkem městské hromadné dopravy a na výzvu kontrolního orgánu se nevykázala platným jízdním dokladem. Stěžovatelce proto kontrolní orgán uložil povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému celkem ve výši 1 006 Kč. S ohledem na nezaplacení této částky byla dne 21. 3. 2007 na stěžovatelku podána žaloba s návrhem na vydání platebního rozkazu. Ústavní stížností napadeným platebním rozkazem z 2. 7. 2007 uložil OS Plzeň-město stěžovatelce jako žalované, aby zaplatila žalobkyni pohledávku ve výši 1 006 Kč s úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 8 454 Kč. Proti platebnímu rozkazu matka stěžovatelky nepodala odpor. O existenci dluhu vůči žalující společnosti se stěžovatelka dle svých slov dozvěděla až poté, co zjistila, že je proti ní vedena exekuce. Dne 1. 8. 2019 pak stěžovatelka prostřednictvím svého zmocněnce nahlédla do spisu OS Plzeň-město, a seznámila se tak s napadeným platebním rozkazem. Ze spisu OS Plzeň-město přitom vyplývá, že v péči matky byly problémy, které vedly k předání stěžovatelky a jejích tří sourozenců do péče dětského diagnostického ústavu, resp. k nařízení ústavní výchovy.
ÚS ústavní stížností napadený platební rozkaz OS Plzeň-město zrušil, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky být přítomna projednání své věci a být slyšena dle čl. 38 odst. 2 LPS a její právo na zvláštní ochranu dle čl. 32 odst. 1 LPS a čl. 3 ÚPrDt.
Z odůvodnění: ÚS se již dříve zabýval institutem platebního rozkazu, a to z pohledu ústavního práva být přítomen projednání své věci a být slyšen dle čl. 38 odst. 2 LPS. V tomto směru judikoval, že se jedná o specifickou formu rozhodování v občanskoprávních věcech, s jejímž uplatněním je – v zájmu rychlosti a efektivity soudního rozhodování – pojmově spjato potlačení práva na přístup k soudu a jednoho ze základních principů spravedlivého procesu, totiž aby byla slyšena i druhá strana (čl. 38 odst. 2 LPS); jedná se tedy o výjimku z (ústavního) pravidla garantujícího účastníkům řízení rovný přístup k soudu. Takové potlačení práva na přístup k soudu lze přitom považovat za ústavně souladné, pouze pokud je (mimo jiné) podmíněno procesní nečinností žalovaného. Institut platebních rozkazů není v rozporu s ústavním právem na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka pouze za podmínky, že žalovaný má právo se domoci projednání své věci v řádném řízení, splňujícím všechny záruky práva na spravedlivý proces (k tomu slouží možnost podání odporu). Práva na veřejné projednání věci a přítomnost u jednání, jako jedné ze základních zásad práva na spravedlivý proces, se lze také vzdát, avšak takové vzdání se musí být vědomé a jednoznačné, tedy dotčená osoba musí být důkladně obeznámena s veškerými důsledky takového rozhodnutí. Přitom je zřejmé, že závěr o platném vzdání se práva na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka nelze učinit v situaci, ve které by účastník o probíhajícím řízení vůbec nevěděl. Proto pokud se účastník ani zákonem předvídaným způsobem o konání řízení proti němu nedozví (například protože mu nebyl řádně doručen platební rozkaz), nelze dovozovat, že se práva na veřejné projednání věci ve své přítomnosti vzdal.
Ve své judikatuře ÚS dospěl také k závěru, že platební rozkaz nelze vydat vůči žalovanému, u kterého jsou s ohledem na jeho zdravotní postižení pochybnosti o jeho schopnosti účinně se účastnit řízení či o jeho (faktické) schopnosti samostatně jednat před soudem; u takového žalovaného totiž není zaručena reálná možnost domoci se projednání věci v řádném nalézacím řízení a není zřejmé, zda by jeho případná pasivita po vydání platebního rozkazu byla vědomým, resp. uvědomělým projevem vzdání se práva na veřejné projednání věci ve své přítomnosti. Pokud v řízení, v němž by soud mohl vydat platební rozkaz, vyvstanou pochybnosti o tom, zda žalovaný nemá zdravotní postižení ovlivňující jeho možnost účinně se účastnit řízení a faktickou schopnost jednat před soudem, pak je soud povinen se předně zabývat touto otázkou, jejíž zkoumání a zodpovězení zpravidla nebude možné bez slyšení žalovaného.
Obdobně je třeba přistupovat i k vydávání platebního rozkazu vůči nezletilým dětem, které nemají plnou procesní způsobilost, a musejí být v řízení zastoupeny zástupcem či opatrovníkem. I v těchto situacích se uplatní ústavní požadavky primárního zohledňování nejlepšího zájmu dítěte a zvláštní ochrany, kterou je třeba dětem poskytovat, ve smyslu čl. 3 odst. 1 a 2 ÚPrDt a čl. 32 odst. 1 LPS. Touto perspektivou je třeba interpretovat a aplikovat relevantní právní úpravu rozkazního řízení. Základní právo nezletilého žalovaného zaručené čl. 38 odst. 2 LPS, ve spojení s čl. 3 odst. 1 a 2 ÚPrDt a čl. 32 odst. 1 LPS, vyžaduje, aby se soud před vydáním platebního rozkazu vůči takovému nezletilému žalovanému zabýval otázkou, zda u něj lze mít za splněné ústavněprávní podmínky pro vydání platebního rozkazu, tedy že žalovaný (třeba i prostřednictvím svého zástupce) má reálnou možnost domoci se projednání své věci v řádném řízení splňujícím všechny záruky práva na spravedlivý proces a že případné vzdání se takového projednání věci v řádném řízení je činěno vědomě a jednoznačně, při znalosti všech důsledků takového postupu․ Platební rozkaz nelze vydat vůči nezletilému žalovanému, který nemá plnou procesní způsobilost a v řízení musí být zastoupen zákonným zástupcem či opatrovníkem, jestliže má soud jakékoli pochybnosti či nejistotu ohledně řádnosti a efektivnosti jeho zastoupení zákonným zástupcem; u takového nezletilého žalovaného totiž není zaručeno, že má reálnou možnost domoci se projednání věci v řádném nalézacím řízení a že případná pasivita jeho zákonného zástupce po vydání platebního rozkazu je projevem vědomého vzdání se práva žalovaného na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti učiněným při ochraně práv a v zájmu nezletilého žalovaného. Za takové situace, tj. při existenci jakýchkoli pochybností či nejistoty ohledně řádnosti a efektivnosti zastoupení nezletilého žalovaného zákonným zástupcem, je naopak před projednáním věci a vydáním rozhodnutí nutné zabývat se právě touto otázkou řádného zastoupení nezletilého dítěte a ony pochybnosti či nejistotu odstranit, případně zvážit, zda v daném případě není namístě ustanovit nezletilému účastníkovi opatrovníka podle § 29 odst. 1 OSŘ, a to s ohledem na nejlepší zájem nezletilého zpravidla z řad advokátů.
Pochybnosti či nejistota ohledně řádnosti zastoupení nezletilého žalovaného jeho zákonným zástupcem mohou vyplynout z různých okolností, například z hrozícího střetu zájmů mezi nezletilým a zákonným zástupcem, z předchozí zkušenosti soudu s nenáležitým výkonem zastoupení ze strany dotčeného zákonného zástupce nebo i z dřívějšího či aktuálního soudního řízení týkajícího se dostatečnosti a řádnosti péče o nezletilého či jeho výchovy ze strany zákonného zástupce. Mimoto i pokud má soud (spíše výjimečně) za nepochybně splněné výše uvedené podmínky pro vydání platebního rozkazu vůči nezletilému žalovanému, pak v případě nezletilých, kteří již jsou schopni chápat podstatu řízení a rozumět jednotlivým procesním úkonům, je nutno je o řízení přímo informovat, a tedy doručit platební rozkaz také jim osobně a poskytnout jim právo podat odpor, v souladu s jejich základními právy zaručenými čl. 38 odst. 2 LPS a čl. 12 ÚPrDt.
V projednávaném případě bylo stěžovatelce v době vydání napadeného platebního rozkazu devět let; neměla tedy plnou procesní způsobilost a v řízení musela být zastoupena zákonným zástupcem či opatrovníkem. Zároveň u téhož soudu, tj. OS Plzeň-město, bylo dlouhodobě vedeno opatrovnické řízení týkající se stěžovatelky; rozsudkem z června 2005 byl nad výchovou stěžovatelky i jejích nezletilých sourozenců stanoven dohled, neboť to vyžadoval zájem na řádné výchově dětí. Orgán sociálně-právní ochrany dětí následně každého čtvrt roku podával soudu zprávu o aktuálním výchovném prostředí dětí; poslední dvě zprávy před vydáním napadeného platebního rozkazu přitom svědčily o tom, že ve výchově rodičů, potažmo matky stěžovatelky stále přetrvávají nedostatky (situace nakonec vyvrcholila rok po vydání napadeného rozhodnutí nařízením ústavní výchovy stěžovatelky a jejích nezletilých sourozenců). Tyto skutečnosti, které OS v řízení o pohledávce žalobkyně měly a mohly být známy z úřední činnosti, zavdávaly jednoznačné pochybnosti o tom, zda matka stěžovatelky jako její zákonná zástupkyně je schopna stěžovatelku řádně zastupovat, hájit v řízení její práva a jednat v souladu s jejími zájmy. Za této situace tedy nebylo možné vydat platební rozkaz vůči stěžovatelce jako žalované, neboť u ní nebylo zaručeno, že má reálnou možnost domoci se (prostřednictvím své zákonné zástupkyně) projednání věci v řádném nalézacím řízení a že případná pasivita její zákonné zástupkyně po vydání platebního rozkazu bude projevem vědomého vzdání se práva žalované na veřejné projednání věci v její přítomnosti učiněným v souladu s jejím zájmem. Přitom je to vždy soud, který je odpovědný za dodržování všech aspektů práva na spravedlivý proces v řízení, které je před ním vedeno.
V nynější věci OS Plzeň-město svým povinnostem nedostál a vydáním platebního rozkazu v situaci, kdy existovaly důvodné pochybnosti o řádnosti případného zastoupení stěžovatelky její matkou, porušil základní právo stěžovatelky na projednání věci ve své přítomnosti, tedy právo účastnit se řízení ve své věci, a právo na slyšení ve své věci, zaručené čl. 38 odst. 2 LPS; daný soud při svém postupu opomněl, že nezletilým dětem je třeba poskytovat zvláštní ochranu a že v každém soudním řízení, jehož se děti účastní, je třeba mít na paměti jejich zájem jako přední hledisko, jak to vyžaduje čl. 32 odst. 1 věta druhá LPS a čl. 3 odst. 1 a 2 ÚPrDt. Z těchto důvodů ÚS nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit, a tím otevřít možnost nového projednání věci, v němž již budou respektována základní práva stěžovatelky.
Komentář: V rámci poměrně nevelkého rozsahu nyní otištěného nálezu se ÚS v hutné formě dotkl několika okruhů problémů. V první řadě se jedná o výše blíže tematizovanou otázku ochrany nezletilých účastníků řízení v případě, že jejich zákonné zastoupení nelze považovat za řádné, pakliže je podán návrh na vydání platebního rozkazu.
Předpoklad pro věcné projednání ústavní stížnosti přitom spočíval mimo jiné v závěru, že tato byla podána včas. Jak ÚS již dříve v obdobných případech judikoval, za rozhodný okamžik pro počátek lhůty k podání ústavní stížnosti (tj. za „doručení“ ve smyslu § 72 odst. 3 ZÚS) je třeba považovat až okamžik, kdy se stěžovatel poprvé dozvěděl nebo mohl dozvědět o dotčeném rozhodnutí, a od kterého tak měl reálnou možnost uvedený právní prostředek využít (v případě stěžovatelky se jednalo až o okamžik nahlédnutí do soudního spisu v roce 2019). Stejně tak ÚS navázal na svou dřívější judikaturu, která umožňuje, z hlediska meritorního projednání věci, „přenést“ se přes skutečnost, že částka, o kterou ve sporu šlo, byla v bagatelní výši.
Kromě výslovné návaznosti na nálezy, které se zabývaly obdobnými otázkami, tedy situací stěžovatelů, kteří byli v době své nezletilosti obecnými soudy jako žalovaní zavázáni k úhradě pohledávek vzniklých na základě svých jízd městkou hromadnou dopravou, nález ve stručné a výstižné podobě shrnuje některé obecné principy, které musejí být zachovávány i v jiných řízeních, jejichž stranou je nezletilý.
Aniž by ÚS v nálezu předjímal další vývoj řízení ve věci před obecnými soudy, připomenul dvě maximy, které je třeba dodržovat ve srovnatelných případech. Jednak jde o to, že obecné soudy jsou v každé konkrétní věci povinny posoudit, zda je u nezletilého dítěte dána způsobilost k uzavření smlouvy o přepravě osob, včetně všech jejích ujednání a důsledků vyplývajících z jejího porušení. I pokud dospějí k závěru, že nezletilé dítě bylo způsobilé uzavřít smlouvu o přepravě osob, musejí se zabývat tím, zda takové dítě zavinilo porušení povinnosti zaplatit stanovené jízdné a zda si mohlo být vědomo následků spojených s jeho nezaplacením, tedy povinnosti zaplatit přirážku k jízdnému či hradit náklady řízení o zaplacení této částky. Obecné soudy musejí při svém rozhodování chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež pro něj mohou mít rdousící efekt. Druhá taková zásada se vztahuje k náhradě nákladů řízení o tzv. formulářových žalobách: obecné soudy by výši odměny za zastupování advokátem měly určit s ohledem na princip proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů. Obecně má výše přiznané náhrady nákladů řízení kompenzovat účelně vynaložené náklady účastníka při úspěšném uplatnění či bránění práva; v řízeních o formulářových žalobách jsou však tyto náklady podstatně nižší než u běžných žalob, neboť úkony právní služby jsou poskytnuty v zásadě jen při podání první formulářové žaloby. Za spravedlivé tak ÚS v těchto případech považuje, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny.
Poznámka redakce: Srov. související sněmovní tisk 456 (8. období) a zákon č. 230/2019 Sb.
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno