29. Nezávislost soudců a povinnost vypořádat se s argumentací účastníků řízení
čl. 36 odst. 1 LPS
§ 157 OSŘ
Akceptace a legitimita soudů v podmínkách právního státu nemůže být primárně založena na jejich mocenském působení, nýbrž na přesvědčivosti argumentace. Nezávislost a nestrannost soudů a soudců by proto neměla být vykládána tak, že se soudci nemají nechat „ovlivňovat“ jinými právními názory, nýbrž že předložené (alternativní) názory, pokud se s nimi neztotožní, mají co nejpřesvědčivěji vyvrátit, tedy překonat vlastní a kvalitnější argumentací. Zmiňovaná nezávislost soudců představuje pojistku proti jejich nepřípustnému ovlivňování ze strany jiných mocenských složek a také rozličných soukromých zájmů. Nemá však být interpretována jako možnost soudců ignorovat odlišné právní názory, které předestře účastník řízení – nezávislost soudců je systémová a zcela nezbytná podmínka efektivního fungování justice, nikoli výraz intelektuální nadřazenosti soudců.
Nález ÚS z 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19
K věci: Stěžovatel se žalobou podanou u OS v Břeclavi neúspěšně domáhal zaplacení částky 3 300 Kč z titulu vypořádání investic za trvale vysázené trvalé porosty na pozemku ve vlastnictví žalované. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ačkoliv se v konkrétní věci jedná o bagatelní částku, typově nejde o ojedinělou věc, neboť stěžovatel zahájil několik skutkově obdobných – ne-li dokonce totožných – řízení, přičemž některá z nich byla již meritorně rozhodnuta a jsou v právní moci. Přitom řada těchto rozhodnutí (naproti nyní ústavní stížností napadenému rozhodnutí OS v Břeclavi) byla vydána ve prospěch stěžovatele a potvrdila jeho nárok na náhradu za trvalé porosty. S ohledem na tuto skutečnost pak stěžovatel i v nyní projednávané věci důvodně očekával, že bude jeho žalobě vyhověno. Nadto stěžovatel soud v daném řízení upozorňoval na rozhodnutí jiných soudů, které stěžovateli vyhověly, OS v Břeclavi však tato rozhodnutí bez odůvodnění odmítl provést jako nadbytečný důkaz.
ÚS napadený rozsudek OS v Břeclavi zrušil, neboť jím bylo zasaženo do základního práva stěžovatele zaručeného v čl. 36 odst. 1 LPS.
Z odůvodnění: Dle ustálené judikatury ÚS platí, že neprovedou-li obecné soudy důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, případně se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, kterými jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 LPS, je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 LPS) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 OSŘ). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté LPS (zejména čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 EÚLP. Soud tak není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění.
Na druhou stranu nikoliv každé opomenutí důkazu automaticky nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ či jiné obstrukční procesní taktiky (viz nález sp. zn. II. ÚS 2172/14).
V projednávané věci ovšem soud zcela opomenul některé důkazní návrhy stěžovatele (rozhodnutí jiných soudů ve skutkově obdobných věcech, v nichž stěžovatel figuruje rovněž jako žalobce a v nichž bylo za velice podobného skutkového stavu žalobě stěžovatele vyhověno), které k projednávané věci vztah měly, resp. přinejmenším mít mohly. Pokud ovšem soud tyto důkazy neprovedl, bylo jeho ústavní povinností alespoň stručně vyložit, z jakého důvodu tak neučinil – nikoliv jen prohlásit dokazování za „skončené“.
ÚS přisvědčil rovněž námitce stěžovatele poukazující na rozpor v judikatuře obecných soudů. Rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech je zásadně nežádoucí, neboť materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád (viz nález sp. zn. II․ ÚS 3236/18). Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota jsou ovlivňovány nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Úst), přistupují k výkladu právních norem. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Rovnost v právech, vyplývající z čl. 1 věty první LPS, zakládá právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva.
ÚS si je vědom skutečnosti, že nalézací a odvolací soudy nedisponují obdobně účinným nástrojem sjednocování judikatury jako dovolací soud (srov. § 14 odst. 3 SSZ). Požadavek právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování je však nutné přiměřeně aplikovat i na rozhodování obecných soudů nižších stupňů. Obdobný názor zastává i NS (srov. usnesení z 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017), jenž vyslovil závěr, že k porušení principu legitimního očekávání dojde, rozhodoval-li krajský (tj. odvolací) soud na základě prakticky shodných skutkových okolností různě, aniž by toto své odlišné rozhodování dostatečně odůvodnil.
Nejde tedy o to, že by se soud nemohl od existující judikatury nikdy odklonit, ale měl by tento odklon právě ve vztahu k již existující judikatuře – natož pak k judikatuře vlastního soudu – přesvědčivě vysvětlit, k čemuž však v nyní projednávaném případě nedošlo. Zvláště za situace, kdy stěžovatel soudu plnění požadavku na předvídatelnost soudního rozhodování „ulehčil“ tím, že mu sám předložil rozhodnutí obecných soudů v prakticky totožných věcech, kdy bylo jeho žalobnímu návrhu vyhověno, se měl okresní soud těmito důkazními návrhy zabývat a zejména se vypořádat s odlišnou argumentací, které se stěžovatel dovolával.
Pokud OS v Břeclavi ve vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje na nezávislost soudců a jejich vázanost pouze zákonem, z čehož dovodil, že není vázán právním názorem jiných soudů (s výjimkou odvolacího), a proto považoval za nadbytečné provádět důkazy navrhovanými rozhodnutími jiných soudů, je třeba uvést, že jakkoliv je rozhodování soudů založeno na vrchnostenském principu, je nanejvýše významné, aby byla soudní rozhodnutí přesvědčivá. Akceptace a legitimita soudů v podmínkách právního státu totiž nemůže být primárně založena na jejich mocenském působení, nýbrž na přesvědčivosti argumentace. Nezávislost a nestrannost soudů a soudců by proto neměla být vykládána tak, že se soudci nemají nechat „ovlivňovat“ jinými právními názory, nýbrž že předložené (alternativní) názory, pokud se s nimi neztotožní, mají co nejpřesvědčivěji vyvrátit, tedy překonat vlastní a kvalitnější argumentací. Nezávislost soudců představuje pojistku proti jejich nepřípustnému ovlivňování ze strany jiných mocenských složek a také rozličných soukromých zájmů. Určitě však nemá být interpretována jako možnost soudců zcela ignorovat odlišné právní názory, které předestře účastník řízení. Jednoduše vyjádřeno, nezávislost soudců je systémová a zcela nezbytná podmínka efektivního fungování justice, nikoliv výraz intelektuální nadřazenosti soudců.
Tyto závěry přitom nelze interpretovat tak, že i v projednávané věci mělo být stěžovatelovu uplatněnému žalobnímu nároku vyhověno. Podstata tohoto nálezu spočívá v povinnosti OS v Břeclavi stěžovatelem předložené důkazy, jež mají jednoznačně potenci ovlivnit rozhodnutí soudu, provést a následně se s nimi vypořádat v odůvodnění meritorního rozhodnutí ve věci. Přitom samozřejmě nadále platí, že názory ostatních obecných soudů mimo instanční závaznost nejsou pro rozhodnutí soudu formálně závazné. Soud se s nimi však musí vypořádat a své závěry musí řádně odůvodnit. S nadsázkou řečeno, obecné soudy mají „soutěžit“ při plnění svého dominantního úkolu ochrany základních práv (čl. 4 Úst) a překonávat alternativní právní argumentaci, pokud se s ní neztotožňují, a nikoliv před ní „zavírat oči“.
Je třeba reagovat i na argumentaci OS v Břeclavi obsaženou v zaslaném vyjádření. Daný soud zde uvedl, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím, proti kterému není přípustné odvolání, a dle § 157 odst. 4 OSŘ může odůvodnění rozsudku obsahovat pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Tuto tezi ÚS nezpochybňuje, avšak v případě, kdy soud přistoupil k tzv. plnému, a nikoliv onomu zjednodušenému odůvodnění, je nutné, aby plné odůvodnění splňovalo všechny náležitosti dle § 157 odst. 1 a 2 OSŘ, tedy včetně odůvodnění, proč nebyly provedeny další důkazy (srov. § 157 odst. 2 OSŘ).
Z pouhé okolnosti, že soud projednává tzv. bagatelní věc, v níž není proti rozsudku přípustné odvolání, přitom nelze bez dalšího dovozovat kladení zásadně nižších nároků na jeho postup a rozhodování. S ohledem na jednoinstančnost takového řízení před obecnými soudy je povinností těchto soudů věnovat postupu v řízení a odůvodnění rozhodnutí odpovídající pečlivost a pozornost.
Komentář: V nálezu ÚS přehledně shrnul základní východiska týkající se problematiky opomenutých důkazů a souvisejících otázek spojených s požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí. Ačkoli nyní formulované závěry platí pro rozhodování soudů všech stupňů, v kontextu projednávaného případu nabývají důležitosti zejména v situaci rozporu v judikatuře soudů stejného stupně (není-li zde dána sjednocující judikatura instančně vyšších soudů či soudů vrcholných); významné jsou pak zvláště v případech tzv. bagatelních věcí, v nichž nelze podat odvolání. Zde ÚS zdůraznil potřebu „poctivého“ odůvodňování i takových rozhodnutí. Z nálezu pak rovněž opětovně vysvítá faktické „normativní“ působení judikatury, kdy i bez formální existence precedenčního systému lze jeho zdroje vysledovat ze základních principů ovládajících právní stát (čl. 1 Úst, čl. 1 LPS – rovnost v právech, předvídatelnost práva, právní jistota apod.).
Zároveň se ÚS vymezil proti nevhodně pojímanému principu soudcovské nezávislosti, který nespočívá v tom, že by si soudce mohl ulehčovat práci a oslyšet vznesené argumenty a důkazní návrhy (s těmi se musí vypořádat přinejmenším tak, že odůvodní nedostatek jejich relevance); princip nezávislosti soudů a soudců má jiný význam (který ÚS v nálezu přiblížil).
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno