Nejvyšší správní soud: Vyloučení internetových prodejů zboží z charakteru prodeje podle zákona o prodejní době
§ 1 odst. 1, § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 223/2016 Sb.
U zboží zakoupeného zákazníkem prostřednictvím internetového obchodu nelze jeho pouhé vydání v provozovně, včetně uskutečnění případné platby za zboží v provozovně, považovat za prodej v maloobchodě či v provozovně ve smyslu § 1 odst. 1, resp. § 3 odst. 1 zákona o prodejní době, neboť rozhodující fáze prodeje, tedy uzavření kupní smlouvy, se neuskutečnila v provozovně, nýbrž na internetových stránkách. Samotné otevření provozovny pouze pro výdej zboží zakoupeného zákazníky přes e-shop nepředstavuje porušení zákona o prodejní době.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 24. 8. 2022, č. j. 7 As 229/2020-32
K věci: Česká obchodní inspekce (ČOI) zamítla odvolání žalobkyně (společnost Alza.cz, a. s.) a potvrdila prvostupňové rozhodnutí svého středočeského inspektorátu, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 3 odst. 1 zákona o prodejní době. Tohoto jednání se žalobkyně měla dopustit tím, že v den státního svátku (26. 12. 2018) v provozovně v Praze 7, jejíž prodejní plocha přesahovala 200 m2, uskutečňovala maloobchodní prodej výrobků spočívající v uzavírání kupních smluv a plnění uzavřených kupních smluv odevzdáním předmětu koupě. Za spáchání tohoto přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 500 000 Kč. ČOI v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že § 1 zákona o prodejní době výslovně pojednává o zákazu prodeje o vybraných státních svátcích v maloobchodě a velkoobchodě, přičemž zdůraznila, že pro účely zákona o prodejní době není určující, zda se jedná o podnikatele vykonávajícího maloobchodní činnost prostřednictvím kamenných provozoven nebo internetových obchodů, ale zda se jedná o podnikatele s předmětem podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona“, obor činnosti „velkoobchod a maloobchod“, „koupě zboží za účelem dalšího prodeje“ či jiný obor činnosti, který spadá do obsahové náplně maloobchodu a velkoobchodu. Z obchodního i živnostenského rejstříku bylo v dané věci zřejmé, že žalobkyně disponovala živnostenským oprávněním s předmětem podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, obor činnosti „velkoobchod a maloobchod“, na což se primárně specializovala, a proto na ni dopadal zákon o prodejní době. ČOI poukázala na nutnost rozlišovat pojmy okamžik uzavření kupní smlouvy a prodej, přičemž pojem „prodej“ v sobě zahrnuje i samotné uzavření kupní smlouvy. Zákaz prodeje užitý v zákoně o prodejní době pak vyložila tak, že se vztahuje na jakoukoliv fázi prodeje. K námitkám žalobkyně ohledně pojmu „prodejní plocha“ ČOI ve svém rozhodnutí uvedla, že v souladu s nařízením Komise č. 250/2009 se do prodejní plochy kontrolované provozovny kromě výdejního místa a prostor pro přímý prodej započítává i část provozovny, ve které je vystaveno nabízené zboží (tj. showroom).
Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu k MS v Praze, který ji jako nedůvodnou zamítl. Již v této fázi soudního přezkumu byla podstatnou žalobní námitkou tvrzená nezákonnost napadeného rozhodnutí, které bylo založeno na chybném výkladu zákona o prodejní době, resp. na chybné interpretaci výrazu „prodej v maloobchodě a velkoobchodě“. Správní orgány zastávaly totiž podle žalobkyně chybný názor, že pod pojem „prodej“ podřazovaly i akt výdeje zboží, a proto dovodily, že výdej zboží je ve vymezených dnech zakázán na základě zákona o prodejní době. Podle žalobkyně se zákon o prodejní době nemohl vztahovat na internetové obchody a jejich výdejny, neboť pod pojem „prodej“ nebylo možné podřadit pouhý výdej zboží kupujícímu․ Výdej zboží je pouze jednou z fází prodeje, resp. jedním z mnoha způsobů doručení zboží. Kupní smlouva je uzavírána pomocí internetu tzv. distančním způsobem, tj. mimo prodejny žalobkyně, a výdej zboží je možné uskutečnit více způsoby. Správní soud k této námitce uzavřel, že zákon vymezuje obecné pravidlo chování, které dopadá na veškerý maloobchodní a velkoobchodní prodej, a nelze tak rozlišovat mezi prodejem v kamenných prodejnách a internetovým prodejem; prodej tak podle jeho závěru zahrnoval více činností spojených s převodem vlastnického práva k věcem a i další práva a povinnosti související s převodem vlastnického práva, a nebylo jej proto možné vykládat tak, že se týká pouze uzavírání kupních smluv v kamenné prodejně, popř. situací, kdy se veškeré fáze prodeje odehrávají v kamenné prodejně. Žalobkyně označila napadené rozhodnutí za nezákonné také s ohledem na protiústavnost interpretace pojmu „prodejní plocha“, která nezohledňovala, zda na dané ploše dochází k přímému prodeji zboží, či nikoliv. Podle správního soudu však bylo třeba do rozsahu prodejní plochy započítat i tzv. showrooms, ve kterých bylo vystaveno zboží buď přímo prodávajícího, nebo jeho smluvního partnera, jelikož právě tyto plochy jsou obsazeny zbožím, které zákazníka motivuje k jeho nákupu.
Proti rozsudku správního soudu podala žalobkyně kasační stížnost, v níž namítala nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky správním soudem. Žalobkyně se bránila tím, že pojmy „prodej“ a „prodejny s prodejní plochou nad 200 m2“ jsou pojmy, které zákon o prodejní době nijak nedefinuje a které tak podléhají výkladu a plnému přezkumu ze strany správních soudů. Tvrdila, že pojem „prodej“ je teorií i judikaturou vykládán tak, že se skládá z mnoha fází, přičemž aby mohlo dojít k prodeji v kamenné prodejně, musejí se odehrát všechny tyto fáze právě tam, nikoliv prostřednictvím internetu. O prodeji ve smyslu zákona o prodejní době tak lze dle žalobkyně hovořit až po uskutečnění všech fází prodeje, když např. samotný výběr zboží nelze označit za prodej. V případě posuzované kontroly v provozovně žalobkyně však nedošlo ke všem fázím prodeje. Zboží bylo vybráno a stejně tak i kupní smlouva byla uzavřena na internetu. Samotné internetové stránky nebyly spravovány v jednotlivých provozovnách, ale v řadě serverů umístěných na několika místech ČR. Zboží bylo při kontrole žalobkyně inspektorovi po online objednávce toliko vydáno, a nikoliv prodáno. Podle žalobkyně tak v kontrolované prodejně došlo pouze k výdeji zboží, což zákon o prodejní době nezakazuje. Stejně tak pojem „prodejní plocha“, jenž je součástí skutkové podstaty přestupku podle zákona o prodejní době, je užit toliko pro účely nařízení Komise č. 250/2009, nikoliv pro účely českého zákona, který s existencí tohoto nařízení ani nijak nepočítal. Litera zákona o prodejní době je nejasná a matoucí, čemuž odpovídá i protizákonný a nepřesvědčivý výklad zákona o prodejní době ze strany ČOI. Smyslem zákona o prodejní době podle žalobkyně mělo být sladění pracovního a rodinného života zaměstnanců, přičemž tohoto cíle mělo být dosaženo prostřednictvím zákazu těmto lidem o vymezených dnech pracovat.
ČOI ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že prodej je ucelený proces, jenž se skládá z několika fází, které v sobě zahrnují i samotný okamžik uzavření kupní smlouvy či převzetí výrobku. Je tedy v souladu se zákonem o prodejní době, aby o vybraných státních svátcích ustala veškerá prodejní činnost. Pro vyslovení zákazu prodeje je rozhodující, zda se určitá fáze prodeje uskutečňuje o dotčeném státním svátku v prodejně, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m2. Jako lichý vnímala argument, že pokud by pod pojmem „prodej“ bylo třeba vnímat každou jeho dílčí fázi, znamenalo by to, že by příslušné internetové obchody musely ve státní svátek vypnout své webové stránky. Z logiky věci omezení nedopadá na provoz internetových stránek, jejichž prostřednictvím dochází k objednávce zboží a zaplacení kupní ceny, nebo na dovoz zboží kurýrem. Setrvala přitom na názoru, že zákon o prodejní době nerozlišuje mezi prodejem v kamenných prodejnách a prodejem na e-shopu.
Z odůvodnění: NSS shledal kasační stížnost důvodnou, a tak zrušil nejen napadený rozsudek MS v Praze, ale také jej předcházející rozhodnutí ČOI. Kasační soud souhlasil se žalobkyní, že zákon o prodejní době blíže nedefinuje pojmy „prodej“ a „prodejní plocha nad 200 m2“, a ztotožnil se s tvrzeními žalobkyně, že nelze u zboží zakoupeného zákazníkem prostřednictvím internetového obchodu považovat jeho pouhé vydání v provozovně, včetně uskutečnění případné platby za zboží v provozovně, za prodej v maloobchodě či v provozovně ve smyslu § 1 odst. 1, resp. § 3 odst. 1 zákona o prodejní době. Rozhodující fáze prodeje, čili uzavření kupní smlouvy, se neuskutečnila v provozovně, nýbrž na internetových stránkách. Samotné otevření provozovny pouze pro výdej zboží zakoupeného zákazníky přes e-shop nepředstavuje tedy podle NSS porušení zákona o prodejní době.
Naopak námitku žalobkyně ohledně výkladu pojmu „prodejní plocha“ NSS neshledal důvodnou. Porušení zákazu prodeje je sankcionováno jako přestupek na základě § 3 odst. 1 zákona o prodejní době. V projednávané věci ČOI vycházela z nařízení Komise č. 250/2009 pouze ve vztahu k výkladu pojmu „prodejní plocha“, kterou se dle přílohy č. 1 tohoto nařízení rozumí odhadnutá velikost povrchové plochy (v m2) části provozovny, která je určena pro prodej a vystavení zboží, tj. celková plocha, kam zákazníci mají přístup, včetně zkušebních místností, plocha zabraná prodejními pulty a výklady a plocha za prodejními pulty, kterou používají prodavači. Do prodejní plochy se nezahrnují kanceláře, sklady a přípravny, dílny, schodiště, šatny a jiné společenské prostory. ČOI tudíž nepochybila, pokud při interpretaci pojmu „prodejní plocha“ vyšla z nařízení Komise č. 250/2009. Za situace, kdy není uvedený termín českým právním řádem definován, se tedy jevil výklad v souladu s unijním právem jako nanejvýš logický. Definice prodejní plochy převzatá z unijního nařízení jasně a přehledně vymezuje, co se započítává do prodejní plochy, a co již nikoli. Za prodejní plochu lze považovat převážně prostory, které jsou přístupné zákazníkům (nebo užívány k jejich přímé obsluze) a jsou určeny k prodeji. Takový výklad zvolený ČOI lze považovat za logický, spravedlivý a nikterak nevybočující z pravomoci ČOI (srov. též nález ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 37/16, v němž bylo zákonem o prodejní době užité kritérium prodejní plochy označeno za legitimní a nevybočující z ústavních mezí).
Podle NSS nemůže ani historický záměr zákonodárce spočívající ve sladění pracovního a rodinného života zaměstnanců neomezeně sloužit jako odůvodnění extenzivního výkladu zákona o prodejní době, omezujícího základní práva jednotlivců, resp. zakládajícího jejich odpovědnost za přestupek, tj. směřujícího k podřazení online prodeje pod zákaz stanovený v § 1 odst. 1 zákona o prodejní době, aniž by byly zohledněny faktické a právní odlišnosti internetového prodeje.
Praktické shrnutí a závěrečná poznámka: Podstatou sporu v souzené věci bylo vyřešení otázky, zda jednání žalobkyně spočívající v umožnění objednání zboží v jejím e-shopu pomocí počítače a ve výdeji a platbě takto objednaného zboží v její provozovně, jež bylo uskutečněno v den státního svátku podle § 1 odst. 1 písm. d) zákona o prodejní době, představovalo prodej ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o prodejní době, a jako takové podléhalo zákazu ve smyslu cit. zákona.
NSS se již skutkově i právně obdobnými případy zabýval v recentních rozsudcích z 12. 7. 2021, č. j. 4 As 349/2020-63; z 30. 7. 2021, č. j. 5 As 92/2020-39; z 6. 8. 2021, č. j. 5 As 120/2020-53 a č. j. 5 As 158/2020-56. Komentovaným rozhodnutím tedy nijak nevybočil z již nastoleného judikatorního trendu. Pokud šlo o pojem „prodej“, rozhodným pro posouzení projednávané věci byl jeho výklad představený již v rozsudku č. j. 4 As 349/2020-63, jenž se týkal týchž účastníků řízení. V něm kasační soud uvedl, že při zjišťování významu tohoto pojmu lze vycházet ze soukromoprávních předpisů, které pracují s pojmem „prodej“, resp. koupě. Požadavek stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech, či dokonce odvětvích, vyplývá z principů jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, na kterých je obecně založen právní řád (k tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS z 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004-54). Institut prodeje obsažený v zákoně o prodejní době tak lze připodobnit institutu koupě obsaženému v občanském zákoníku.
NSS v komentovaném rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že uzavírání kupní smlouvy distančním způsobem, tj. prostředky komunikace na dálku, je doprovázeno řadou zvláštností, které reflektuje také právní úprava, zejména § 1820 až 1851 ObčZ, zahrnující nejen proces kontraktace v poloze uzavírání kupní smlouvy, ale také především z toho vyplývající práva spotřebitele a povinnosti podnikatele, který takovým způsobem kupní smlouvy uzavírá. Pojem „prodej“ je tak širší než samotné uzavření kupní smlouvy, přestože lze prodej připodobnit koupi ve smyslu občanského zákoníku. Uzavření kupní smlouvy proto představuje pouze jednu z fází prodeje, a z tohoto důvodu je zákaz prodeje stanovený zákonem o prodejní době nezbytné uplatnit pouze tam, kde se všechny fáze prodeje uskuteční v kamenné prodejně, což znamená, že v prodejně fyzicky proběhne celý prodej. Totožný výklad lze dovodit také z taxativního výčtu uvedeného v § 1 odst. 3 zákona o prodejní době, který obsahuje výjimky, na něž se omezení prodeje nepoužije, např. čerpací stanice, lékárny či prodejny ve zdravotnických zařízeních. Zákaz prodeje se tak týká v zásadě pouze prodeje, jehož veškeré fáze proběhnou přímo v konkrétní prodejně, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m2 a jež nespadá pod některou z dalších výjimek uvedených v § 1 odst. 3 písm. b) až f) zákona o prodejní době. V případě přímého prodeje jsou všechny fáze prodeje uskutečněny přímo v konkrétní prodejně; zákazník si v prodejně vybere zboží, které si může bezprostředně prohlédnout a dotázat se na jeho vlastnosti přítomného prodavače. Vybrané zboží zákazník obvykle odebere přímo z příslušného regálu, pokud se nejedná o pultový prodej, a u pokladny zaplatí kupní cenu. Oproti tomu v případě online prodeje zákazník vybírá zboží prostřednictvím internetových portálů, u kterých je vyloučena možnost podrobnější prohlídky zboží zblízka, či dokonce jeho předvedení nebo vyzkoušení. Takové zboží zákazník vkládá do „virtuálního košíku“, přitom volí různé možnosti platby a taktéž způsoby dodání zboží. Způsob dodání zboží – vyzvednutí na prodejně – je přitom pouze jedním ze způsobů, kterým se realizuje povinnost prodávajícího zakoupenou věc předat a povinnost kupujícího tutéž věc převzít. Tyto odlišnosti jsou důvodem i výše zmíněné zvláštní právní úpravy smluv uzavíraných prostředky komunikace na dálku, která kompenzuje uvedené problematické aspekty znevýhodňující spotřebitele určitými zvláštními právy. Samotný výdej zboží tak podle názoru NSS
„představuje pouze realizaci povinností plynoucích z online uzavřené kupní smlouvy, a to povinnosti prodávajícího odevzdat kupujícímu zakoupené zboží a povinnosti kupujícího toto zboží převzít (§ 2079 ObčZ). V situaci, kdy k uzavření kupní smlouvy nedojde fyzicky v maloobchodní provozovně, tedy výdej zboží, které bylo objednáno prostřednictvím internetu, představuje pouze jednu z fází prodeje, a to nikoli rozhodující. Provozovna pak v přeneseném významu pouze funguje jakožto jakési pomyslné ‚výdejové okénko‘, prostřednictvím nějž je vydáváno zboží objednané na e-shopu. Takovou službu lze připodobnit službám klasických zásilkových služeb, či jiných zprostředkovatelů přepravních a dodavatelských služeb, jejichž činnost pod zákaz vyslovený v § 1 odst. 1 zákona o prodejní době bezesporu nespadá.“
NSS v souvislosti s rozhodovanou věcí rovněž na okraj ve vztahu k české normotvorbě upozornil, že k úmyslu historického zákonodárce se v souvislosti se zákonem o prodejní době vyslovil značně rezervovaně ÚS v rámci posuzování návrhu na zrušení tohoto zákona (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 37/16, bod 44), když uvedl, že
„celková konstrukce právní úpravy… je komplexnější, účinnější a zasahující podstatně širší okruh osob, umožňuje navíc finančně zvýhodnit ty, kteří jsou schopni a ochotni v určitých dnech v roce na rozdíl od jiných pracovat. Chtěl-li zákonodárce dosáhnout zamýšleného účinku, nabízelo se mu učinit tak parametrickými změnami v pracovněprávních předpisech, např. zvýšením odměny za práci ve dnech pracovního klidu, a nikoliv přijetím zvláštního předpisu.“
JUDr. PhDr. Vratislav Košťál, Ph.D., Praha