Vrchní soud v Praze: Míra přezkumu usnesení orgánu spolku v rámci řízení o zápis skutečností do spolkového rejstříku; posuzování platnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby v rejstříkovém řízení; povaha neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby
§ 258 až 261, § 245 ObčZ
§ 90 odst. 1 VeřRej
Rejstříkový soud není v rejstříkovém řízení oprávněn přezkoumávat rozhodnutí nejvyššího orgánu spolku z hlediska jeho platnosti – důvodů, pro něž by byl soud oprávněn vyslovit jeho neplatnost.
Rejstříkový soud není v rejstříkovém řízení oprávněn posuzovat platnost rozhodnutí orgánu (voleného i nevoleného) právnické osoby, nestanoví-li zákon jinak.
Neplatnost rozhodnutí orgánu právnické osoby (je-li ji soud oprávněn posuzovat) není neplatností absolutní, ale relativní povahy, pročež až pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že je usnesení orgánu právnické osoby neplatné, zakládá – konstituuje – neplatnost.
Usnesení Vrchního soudu v Praze z 9. 10. 2020, sp. zn. 7 Cmo 60/2020
K věci: Soud prvního stupně odmítl návrh na zápis změny do spolkového rejstříku. Rozhodnutí odůvodnil tím, že vyzval navrhovatele k předložení originálu či úředně ověřené kopie prezenční listiny z valné hromady spolku konané dne 13. 1. 2019. Navrhovatel požadovaný dokument do dne rozhodnutí soudu nepředložil. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. Namítl, že nepřipojil k návrhu listinu přítomných, neboť žádný zákon neukládá spolku, aby při jednání nejvyššího orgánu byla vyhotovována listina přítomných, a proto ji ani soud nemůže požadovat. Doložený zápis o rozhodnutí nejvyššího orgánu spolku obsahuje údaje o tom, že byl přítomen potřebný počet členů a bylo naplněno hlasovací kvorum. Povinnost vytvářet listinu přítomných spolek mít nemůže, neboť zákon výslovně umožňuje tomuto typu právnické osoby nevést seznam členů (viz § 236 ObčZ)․ Soud tak žádal, aby navrhovatel předložil listinu, aby mohl zkontrolovat, že podmínka konání valné hromady byla splněna, což však má činit pouze na návrh (§ 258 a násl. ObčZ), nikoli z úřední povinnosti. Soud žádal předložit listinu, kterou i navrhovatel nemá povinnost vyhotovit, a správnost údajů v takové listině obsažených nemá soud dle čeho zkontrolovat, neboť spolek nemá zákonnou povinnost vést seznam členů. Odvolatel navrhl napadené usnesení zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, pročež odvolacímu návrhu vyhověl.
Z odůvodnění: V předmětné věci je předestřenou a stěžejní otázkou, zda byl vůbec rejstříkový soud oprávněn posuzovat platnost usnesení valné hromady spolku, resp. zda byl oprávněn vyžadovat po navrhovateli předložení prezenční listiny coby přílohy k zápisu ze zasedání valné hromady spolku. Základní rámec přezkumu v rejstříkovém řízení dává § 90 odst. 1 VeřRej (pozn. red.: následuje jeho citace a též citace § 258 ObčZ). Nejvyšším soudem nebyla dosud předestřená otázka judikována ohledně přezkumu (rejstříkovým soudem) rozhodnutí nevoleného, nejvyššího orgánu spolku. V poměrech rejstříkového řízení Nejvyšší soud řešil zatím (a jen v rámci zápisu změn do rejstříku společenství vlastníků jednotek) otázku, zda lze platnost rozhodnutí volených orgánů společenství vlastníků posuzovat výlučně v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti tohoto rozhodnutí dle § 258 a násl. ObčZ (ve spojení s § 1221 ObčZ), či zda může být posuzována, resp. přezkoumávána, i v rejstříkovém řízení. Podle usnesení NS z 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4639/2018 (R 84/2020)
„není-li platnost rozhodnutí výboru (či jiného, stanovami zřízeného voleného orgánu společenství vlastníků) napadena postupem podle § 258 a 259 ObčZ, popř. nevyhoví-li soud podanému návrhu, je takové rozhodnutí platné, přestože je zatíženo vadou, jež by odůvodňovala vyslovení jeho neplatnosti (srov. usnesení NS z 10. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5544/2017, odst. 25–28, a judikaturu tam cit.). Opačný závěr by právní úpravu, začleněnou do § 258 a násl. ObčZ, činil nadbytečnou a vnášel by – v rozporu s principem právní jistoty – do poměrů společenství vlastníků, vlastníků jednotek a koneckonců i třetích osob právní nejistotu (srov. dále obdobně např. pro poměry politických stran a hnutí rozsudek NS ze 4. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1159/2018, odst. 18)… závěr odvolacího soudu, podle něhož soud nemůže v rejstříkovém řízení, včetně řízení o návrhu podle § 101 VeřRej, posuzovat platnost rozhodnutí výboru společenství vlastníků, je tudíž správný.“
Ohledně právního režimu spolku rozhodl Nejvyšší soud usnesením z 10. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5544/2017 (viz odst. 27), tak, že
„… nevyslovil-li soud (dosud) neplatnost rozhodnutí orgánu spolku, je napadené rozhodnutí platné, a to i tehdy, jde-li o rozhodnutí o volbě člena statutárního orgánu“.
Nejvyšší soud v obou výše cit. usneseních převzal bez bližšího vysvětlení zákonné zásady určené třem typům obchodních korporací – společnosti s ručení omezeným, akciové společnosti a družstvu. Např. u společnosti s ručením omezeným již v usnesení z 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015 (R 59/2017) formuloval závěr, že
„nevyslovil-li soud neplatnost usnesení valné hromady, je třeba na toto usnesení hledět jako na platné“.
Obdobně pak i v usnesení z 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4525/2016, podle něhož
„jde-li o skutečnost vyplývající z usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným, je nutné vycházet zásadně z toho, že platnost rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným lze přezkoumávat (neurčuje-li zákon jinak) pouze v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§ 191 ZOK); v jiných řízeních nelze otázku platnosti usnesení valné hromady posuzovat ani jako otázku předběžnou (§ 192 odst. 1 ZOK). Nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudním rozhodnutím, je třeba je považovat za platné.“
Pro zmíněné typy obchodních korporací vychází uvedený názor z konkrétních ustanovení zákona. Např. podle § 192 odst. 1 ZOK pro společnost s ručením omezeným platí, že nebylo-li právo na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 191 ZOK uplatněno v zákonné lhůtě, případně nebylo-li návrhu na vyslovení neplatnosti vyhověno, nelze platnost usnesení valné hromady již přezkoumávat, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak. Obdobné je stanoveno v § 429 odst. 2 ZOK pro přezkum platnosti usnesení valné hromady akciové společnosti a v § 663 odst. 2 ZOK pro přezkum platnosti usnesení členské schůze družstva. Nejvyšší soud však, aniž by jakkoli teoreticky odůvodnil svůj rozšiřující výklad, uvedené pravidlo vztahl též na společenství vlastníků (na základě přiměřenosti ustanovení o spolku viz § 1221 ve spojení s § 258–261 ObčZ), a především i na spolek (viz výše cit. rozhodnutí). Z účelového hlediska lze plně souhlasit s jeho argumentem, že závěr o možnosti přezkoumávat platnost rozhodnutí orgánu společenství vlastníků, a potažmo tak i spolku, rejstříkovým soudem by právní úpravu začleněnou do § 258 a násl. ObčZ činil nadbytečnou a vnášel by – v rozporu s principem právní jistoty – do poměrů společenství vlastníků, vlastníků jednotek a koneckonců i třetích osob (stejně tak spolku a jeho členů) právní nejistotu. Ovšem čistě systematický výklad hovoří proti názoru Nejvyššího soudu, tedy jestliže zákon explicitně nepřipouští přezkum platnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti a členské schůze družstva v jiném, než k tomu určeném speciálním řízení o tuto neplatnost (viz výše cit. ustanovení ve spojení s § 258–261 ObčZ), a tudíž jejich platnost není možné posuzovat v rejstříkovém řízení, pak a contrario ve všech ostatních případech takový přezkum přípustný je. Tento argument nebyl Nejvyšším soudem nijak reflektován.
Podle odvolacího soudu jsou pro rozhodnutí dané věci určující hlediska teoreticko-právní, logický výklad a systémové hledisko. Jak teorie dlouhodobě dovozuje, je třeba na neplatnost rozhodnutí orgánu právnické osoby (posuzovanou dle § 258–261 ObčZ, a to jak výlučně, tak i nevýlučně či přiměřeně) nahlížet jako na typ relativní neplatnosti. To bylo dovozeno např. v monografii Holejšovský, J. Valné hromady společností s ručením omezeným. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 231, podle níž
„na neplatnost usnesení valné hromady je třeba nahlížet jako na typ relativní neplatnosti…“.
Relativní neplatnost ve vztahu k rozhodnutí orgánu právnické osoby tedy znamená, že dokud není o neplatnosti usnesení orgánu právnické osoby soudem rozhodnuto – soudem vyslovena neplatnost, hledí se na ně jako na platné. Tímto směrem ostatně dlouhodobě judikuje (ohledně obchodních korporací) Nejvyšší soud (viz rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3899/2015 či 29 Cdo 4525/2016).
Od 1. 1. 2014 zákon explicitně stanoví pro některé obchodní korporace, že není-li návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podán v zákonné prekluzivní lhůtě (či nebylo-li návrhu ve lhůtě podaném vyhověno), nelze platnost již přezkoumávat (samozřejmě nestanoví-li tak zvláštní právní předpis). I když ohledně rozhodnutí nejvyššího orgánu spolku (či jiného jeho orgánu), případně o rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek (či jiného jeho orgánu), zákon explicitně nestanoví nemožnost přezkumu jeho platnosti v případě, že návrh na přezkum platnosti tohoto rozhodnutí nebyl podán v zákonné prekluzivní lhůtě (§ 259 ObčZ), tato nemožnost existuje. Prekluzivní lhůta a její marné uplynutí znamená, že soud již neplatnost usnesení příslušného orgánu nevysloví. Na rozhodnutí se pak hledí jako na platné (viz rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 3899/2015 či 29 Cdo 4525/2016). Takto se na ně ovšem hledí i v situaci, kdy by v případě, byl-li by podán v příslušné lhůtě příslušný návrh, soud jeho neplatnost nevyslovil. Jako na platné se na ně hledí až do doby pravomocného rozhodnutí soudu, jímž je za neplatné prohlášeno – určeno. To je právě ona podstata předmětného typu relativní neplatnosti (podstatný je samozřejmě i okruh aktivně věcně legitimovaných osob oprávněných výlučně návrh podat). Platí tedy, že dokud není vyslovena, resp. není-li vyslovena, neplatnost rozhodnutí orgánu právnické osoby soudem (ve výroku usnesení soudu), hledí se na toto usnesení jako na platné, tedy považuje se za platné, je platné.
Byl-li by rejstříkový soud oprávněn platnost nenapadeného usnesení přezkoumávat a dojít k závěru o jeho neplatnosti, čehož důsledkem by bylo zamítnutí návrhu na zápis skutečnosti, údaje, z usnesení coby rozhodné skutečnosti vycházejícího, do veřejného rejstříku vedeného soudem, došlo by k situaci, že by sice tento soud v rámci svého rozhodování neplatnost dovodil, nicméně neplatnost by nebyla vyslovena, tedy určena – konstituována – rozhodnutím soudu. Neplatnost rozhodnutí orgánu právnické osoby (v případech, že ji je soud oprávněn posuzovat) není, jak již bylo uvedeno, neplatností absolutní, ale relativní, pročež teprve pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že je usnesení příslušného orgánu právnické osoby neplatné, zakládá, tedy konstituuje, jeho neplatnost. Rejstříkový soud však, i kdyby byl k posuzování platnosti rozhodnutí orgánu oprávněn, což podle názoru odvolacího soudu není, by svým rozhodnutím neplatnost nekonstituoval. Jinak řečeno, i kdyby neplatnost dovodil a podle toho rozhodl ohledně navrhovaného zápisu do veřejného rejstříku, nenastal by následek spočívající v neplatnosti usnesení příslušného orgánu právnické osoby; to vše platí, nestanoví-li zákon něco jiného (tedy nestanoví-li, že zamítnutím návrhu na zápis určité skutečnosti do veřejného rejstříku se na tuto skutečnost hledí jako na neplatnou). Z pohledu zápisu v obchodním rejstříku by tak vznikla nepřípustně rozporná situace, kdy by se na jedné straně stále hledělo na usnesení orgánu právnické osoby jako na platné, na straně druhé by byl rejstříkovým soudem na jeho základě pravomocně zamítnut návrh na zápis skutečností, údajů z něj vycházejících. Tyto skutečnosti a údaje by přitom existovaly, jen by nebyly zapsány ve veřejném rejstříku, což by bylo v rozporu s jeho základním účelem, jímž je zápis skutečností, údajů do rejstříku tak, aby zapsané a skutečné údaje byly v souladu. Uvedené hledisko tedy odůvodňuje závěr vztahující se též na společenství vlastníků jednotek a spolek, resp. rozhodnutí jejich orgánů včetně orgánů jiných než volených, je-li soud oprávněn přezkoumávat jejich platnost: Nebyl-li v příslušné zákonné lhůtě podán návrh podle § 258–261 ObčZ či mu nebylo soudem vyhověno, hledí se na rozhodnutí příslušného orgánu jako na platné. Rejstříkový soud tedy není oprávněn posuzovat platnost, resp. neplatnost rozhodnutí orgánu společenství vlastníků jednotek či spolku.
Uvedené závěry nijak nenarušují právo a zároveň i povinnost rejstříkového soudu podle § 90 odst. 1 VeřRej zkoumat, zda údaje o skutečnostech, které se do veřejného rejstříku zapisují, vyplývají z listin, které mají být k návrhu doloženy. Při tomto přezkumu je oprávněn vyzvat navrhovatele k doplnění chybějících listin (viz § 88 VeřRej). V rámci přezkumu je ohledně rozhodnutí orgánů právnických osob, nestanoví-li zákon jinak, oprávněn i povinen zkoumat, zda se na rozhodnutí orgánu právnické osoby hledí, jako kdyby nebylo učiněno, tedy zda je tzv. nicotným (viz § 245 ObčZ pro spolek a společenství vlastníků, § 45 odst. 1 a 2 ZOK ve spojení s § 245 ObčZ pro kapitálové společnosti a družstva). Jak výše rozvedeno, rejstříkový soud není v rejstříkovém řízení oprávněn posuzovat platnost rozhodnutí orgánu (voleného i nevoleného) právnické osoby, nestanoví-li zákon jinak.
Výše uvedené závěry promítnuté do posuzované věci znamenají, že rejstříkový soud nebyl oprávněn přezkoumávat v rejstříkovém řízení předmětné rozhodnutí nejvyššího orgánu spolku z hlediska jeho platnosti – z hlediska důvodů, pro něž by byl soud oprávněn vyslovit jeho neplatnost (např. nedostatečné kvorum pro usnášeníschopnost valné hromady). Vyzval-li rejstříkový soud navrhovatele k předložení prezenční listiny (např. z důvodu posouzení usnášeníschopnosti předmětné valné hromady) za situace, že měl k dispozici zápis ze zasedání valné hromady předmětného spolku, z níž vyplývají k zápisu navržené skutečnosti a údaje, a zároveň za situace, že nebyla dána jeho pochybnost o validnosti, autenticitě, pravosti doložených listin, nebyl jeho požadavek k předložení předmětné listiny důvodný. Vydáním takové výzvy zatížil rejstříkový soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což je samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí v odvoláním napadené části.
Poznámka: Odvolací soud zcela ponejprv pojmenoval problém, jenž existoval jak podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tak i dle právní úpravy následující. V rejstříkovém řízení byla a stále namnoze je posuzována platnost rozhodnutí orgánu právnické osoby, ohledně níž je navrhován zápis do veřejného rejstříku vedeného soudy, a v případě, že rejstříkový soud dojde k závěru o neplatnosti tohoto rozhodnutí, dochází k právně neřešitelné situaci. Rejstříkový soud nezapíše skutečnosti dle „neplatného“ rozhodnutí právnické osoby, leč z právního pohledu se i poté na toto rozhodnutí hledí jako na platné. Z uvedeného logického hlediska pak nezbývá, než dovodit, že platnost rozhodnutí orgánu právnické osoby z důvodů dle § 258 ObčZ není rejstříkový soud oprávněn zkoumat. Závěr samotný je konsekventní s judikaturou NS, jenž však řešil jen situace týkající se přezkumu platnosti rozhodnutí volených orgánů, nikoli orgánů nejvyšších.
JUDr. Josef Holejšovský, Praha