62. Rozhodování soudu o žádosti účastníka řízení o ustanovení konkrétního zástupce
čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 LPS
§ 30 OSŘ
§ 35 odst. 10 SŘS
Ustanovení § 30 OSŘ je třeba ve světle ústavně zakotveného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 LPS vykládat tak, že splňuje-li účastník řízení zákonem stanovené předpoklady pro ustanovení zástupce a požádá-li o ustanovení konkrétní osoby svým zástupcem, přičemž tuto žádost opře o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak soud zpravidla takové žádosti vyhoví. Pokud soud v takovém případě žádosti účastníka o ustanovení konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, jinak poruší právo účastníka na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 LPS ve spojení s jeho právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 LPS.
Nález ÚS z 1. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1866/20
K věci: Stěžovatel se obrátil na OS pro Prahu 2 se žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů; vysvětlil, že hodlá podat žalobu, jíž se chce domáhat specifikované částky z titulu nevyřízení reklamace předem zaplaceného zboží. Popsal své majetkové a sociální poměry a navrhl, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů, a to Mgr. M. B., k němuž chová důvěru, jeho kancelář se specializuje na danou oblast práva, často se pohybuje v místě jeho bydliště a je s věcí předběžně obeznámen, pročež by se mu s ním dobře a jednoduše komunikovalo. OS pro Prahu 2 daným žádostem nevyhověl. Poté odvolací soud, MS v Praze, rozhodl tak, že stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků a současně mu k ochraně jeho zájmů ustanovil zástupce advokáta Mgr. O. M. Ve svém usnesení MS v Praze nijak nezmínil, proč nevyhověl žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta Mgr. M. B. jeho zástupcem ani proč zvolil advokáta Mgr. O. M.
ÚS část výroku usnesení MS v Praze, jímž byl stěžovateli ustanoven zástupce advokát Mgr. O. M., zrušil, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 LPS ve spojení s právem na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 LPS.
Z odůvodnění: Dle čl. 37 odst. 2 LPS má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Proto nabývají procesní postupy obecných soudů, například kvalita odůvodnění rozhodnutí či zásada, aby bylo se všemi účastníky řízení ve stejných situacích zacházeno stejně, na ústavním rozměru. Právo na právní pomoc je zakotveno nejen v LPS, ale také v řadě mezinárodních dokumentů. Aplikačně významná je především úprava obsažená v EÚLP. Ačkoliv je zde právo na právní pomoc výslovně zajištěno pouze pro trestní věci [čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP], ESLP dovodil, že právo na právní pomoc ve věcech civilních je rovněž obsaženo v čl. 6 odst. 1 EÚLP.
Právo na právní pomoc v první řadě zaručuje každému, aby se mohl nechat v řízení zastupovat osobou znalou práva (zpravidla advokátem), přičemž do tohoto práva může stát zasahovat jen výjimečně, například z důvodu zneužití práva. Současně však právo na právní pomoc zahrnuje pozitivní závazky, které musí stát plnit. Dle judikatury ESLP je stát povinen (aktivně) zajistit efektivní přístup k soudu, včetně toho, aby účastníci řízení měli možnost dostatečně a náležitě prezentovat a hájit svou věc u soudu. To může vyžadovat i zajištění právní pomoci, je-li nezbytná pro efektivní přístup k soudu vzhledem k povinnému zastoupení před soudem či s ohledem na složitost procesu nebo samotného případu. Účastníkům řízení není nutné takto zajistit naprostou rovnost zbraní, ale každý z nich musí mít dostatečnou možnost hájit své zájmy a nesmí být v postavení, které jej podstatně znevýhodňuje oproti protistraně. Obecně však ESLP ponechává stanovení konkrétních prostředků pro dosažení daného cíle (efektivní přístup k soudu) na uvážení každého členského státu. K dosažení žádoucího výsledku v tuzemském civilním soudnictví slouží více právních institutů; jedním z nich je i ustanovení zástupce účastníkovi splňujícímu předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle § 30 OSŘ. Tato možnost se označuje též jako právo na bezplatnou právní pomoc.
Podle judikatury ÚS je právo na právní pomoc nezbytným předpokladem pro naplnění práva na efektivní přístup k soudu, včetně práva na efektivní obranu, a vede k naplnění rovnosti účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 LPS. ÚS současně opakovaně upozorňuje na skutečnost, že právo na bezplatnou právní pomoc dosud není na podústavní úrovni uspokojivě provedeno.
Obdobná právní úprava ustanovování zástupce pro bezplatnou právní pomoc, jako platí v civilním soudním řízení (§ 30 OSŘ), je zakotvena i v SŘS (§ 35 odst. 10 SŘS). NSS se ve své judikatuře zabýval otázkou ustanovení zástupce pro účely bezplatné právní pomoci v případě, že navrhovatel požádá o ustanovení konkrétní osoby jako svého zástupce. V rozsudku rozšířeného senátu z 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008-142 (1995/2010 Sb. NSS), NSS shledal, že jestliže účastník řízení splňující zákonem stanovené předpoklady pro ustanovení zástupce navrhne ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví. Pokud soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnit. Přitom navrhne-li účastník řízení konkrétní osobu, která by jej měla zastupovat, obvykle tak činí z důvodů, které pokládá za rozumné a věcně oprávněné. Typicky účastník řízení navrhuje určitou konkrétní osobu tehdy, má-li k ní z určitých důvodů vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje, že právě ona bude řádně hájit jeho zájmy. Tato důvěra představuje jeden ze základních atributů vztahu mezi advokátem a jeho klientem. Vyhovět návrhu na ustanovení konkrétního zástupce tak bude namístě především tehdy, bude-li takové rozhodnutí opřeno o rozumné a věcné důvody a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, která je nezbytné vzít v úvahu při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce. Právo účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce ovšem nepochybně nemůže být absolutní. Za rozumné a věcně oprávněné důvody tak zpravidla nebude možno považovat návrh na ustanovení konkrétního zástupce jen proto, že takový zástupce je všeobecně znám (například díky tomu, že často vystupuje v médiích nebo že se jako advokát těší vynikající pověsti).
Další meze práva na ustanovení konkrétního zástupce pak musejí existovat pro případ možného zneužití předmětného práva (opakované změny návrhu na konkrétního zástupce, zneužití práva na ustanovení konkrétního zástupce jako obstrukčního prostředku pro řízení před soudem apod․). Důvodem pro nevyhovění návrhu na ustanovení konkrétního zástupce mohou být především okolnosti, které svojí povahou či významem převažují nad respektováním rozumných a věcně oprávněných důvodů, které účastník uvedl ve svém návrhu. Takové okolnosti, pro které nebude vhodné návrhu na ustanovení konkrétního zástupce vyhovět, budou spočívat například v tom, že vzhledem k místu konání soudního řízení či k místu pobytu účastníka řízení by komunikace zástupce se soudem, s účastníkem či s jinými osobami narážela na neúměrné obtíže nebo že navrhovaný zástupce je toho času zaneprázdněn poskytováním právní pomoci jiným osobám a není schopen se věci účastníka řízení věnovat s potřebnou péčí. V tomto ohledu je nicméně třeba trvat na tom, že pokud soud návrhu účastníka na ustanovení konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit.
Dané závěry NSS jsou plně ústavně konformní a realizující právo na bezplatnou právní pomoc způsobem vyžadovaným LPS i odpovídajícím mezinárodním závazkům ČR. Přitom na realizaci práva na ustanovení zástupce jakožto integrální součásti ústavně zaručeného práva na právní pomoc je třeba nazírat především z hlediska materiálního – důraz musí být kladen předně na zajištění maximální možné reálné ochrany práv účastníků řízení; ustanovené zastoupení by tak nemělo být v žádném případě zastoupením jen formálním a žádný důvod, aby si nemajetná osoba nemohla na rozdíl od majetné osoby svého zástupce zvolit, není-li to v rozporu s možnostmi tohoto zástupce či jinými důležitými důvody. Takovýto postup navíc zpravidla ani nebude vést k vyšším nárokům na financování bezplatné právní pomoci.
I zákonodárce počítá s tím, že jen vztah vzájemné důvěry mezi advokátem a klientem je předpokladem pro řádné poskytování právních služeb (srov. § 20 odst. 2 AZ). Je zřejmé, že jednotlivec bude vyšší důvěru vztahovat k advokátovi, jehož si vybere (například podle dobrých zkušeností s jejich vzájemnou spoluprací v minulosti), než k advokátovi, jehož nezná a jenž mu byl ustanoven soudem v rozporu s jeho přáním.
NS se ve své judikatuře obdobnou tematikou nezabýval, nevyslovil se tedy k tomu, jak mají postupovat civilní soudy v případě, že účastník, u nějž jsou naplněny předpoklady pro ustanovení zástupce dle § 30 OSŘ, požádá o ustanovení konkrétního zástupce (advokáta). ÚS nevidí důvod, proč by měl být v civilním řízení standard ochrany práva na bezplatnou právní pomoc nižší než v soudním řízení správním; takový důvod nezakládá ani to, že v civilním řízení se rozhoduje zpravidla o horizontálních vztazích mezi účastníky postavenými naroveň, kdežto v soudním řízení správním o vertikálních vztazích, při nichž byl v předchozím správním řízení jeden z účastníků v nadřazeném postavení, a to tím spíše, že pro všechny účastníky jakéhokoli soudního řízení platí, že jsou si v řízení rovni (čl. 37 odst. 3 LPS).
V posuzované věci MS v Praze nevyhověl stěžovatelově žádosti o ustanovení konkrétní osoby jeho zástupcem a toto své rozhodnutí ani nijak nevysvětlil. Tím porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu, jakož i jeho právo na (bezplatnou) právní pomoc dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 LPS. Stěžovatel žádost o ustanovení konkrétního advokáta svým zástupcem opřel o rozumné a věcné důvody, na něž však MS v Praze vůbec nereagoval a napadeným usnesením stěžovateli bez dalšího ustanovil zástupcem jinou osobu, aniž v odůvodnění rozhodnutí uvedl jakékoli důvody, které jej vedly k ustanovení konkrétní osoby zástupcem stěžovatele, resp. k neustanovení stěžovatelem navržené osoby. Takový postup nemůže ospravedlnit ani to, že stěžovatel návrh na stanovení konkrétního advokáta svým zástupcem vznesl jen v řízení před soudem prvního stupně. MS v Praze měl přesto povinnost se s návrhem stěžovatele na ustanovení konkrétního zástupce vypořádat, neboť ze spisu byl tento požadavek zřejmý a je třeba mít na paměti i to, že zvláště při rozhodování o žádostech o poskytnutí bezplatné právní pomoci (ustanovení advokáta) nelze na podání žadatelů klást příliš formální (formalistické) požadavky, ježto právě tito žadatelé se začasté dostatečně neorientují v soudních procesech a procedurách, potřebných náležitostech jednotlivých podání, stejně jako v relevantní právní úpravě. Chtěl-li tedy MS nevyhovět návrhu stěžovatele na ustanovení konkrétního zástupce, byl povinen stěžovateli vysvětlit, a to dostatečně pádnými důvody (ve smyslu výše uvedených závěrů), proč mu jako nemajetné osobě nebude ustanoven zástupce, jemuž stěžovatel jako zastupovaná osoba důvěřuje a o němž si přeje, aby jej zastupoval.
Ustanovení § 30 OSŘ je třeba ve světle ústavně zakotveného práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 LPS vykládat tak, že splňuje-li účastník řízení zákonem stanovené předpoklady pro ustanovení zástupce a požádá-li o ustanovení konkrétní osoby svým zástupcem, přičemž tuto žádost opře o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak soud zpravidla takové žádosti vyhoví. Pokud soud v takovém případě žádosti účastníka o ustanovení konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, jinak poruší právo účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 LPS ve spojení s jeho právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 LPS.
Komentář: Nález do značné míry recipuje přístup, který ve své judikatuře ve vztahu k dané problematice razí NSS (viz výslovný odkaz na rozsudek rozšířeného senátu z 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008-142, 1995/2010 Sb. NSS). V oblasti civilního procesu je tedy dle ÚS vhodné, aby soudy postupovaly obdobně jako v případě správního soudnictví. Zároveň ÚS věc pojímá šířeji, v rámci práva na bezplatnou právní pomoc; v této oblasti ÚS již opakovaně kritizoval, a činí tak i nyní, nedostatečnou úpravu na úrovni pozitivního práva (viz například nález z 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, bod 29, nález z 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 848/16, bod 21, nález z 29. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 630/16, bod 53).
Lze poznamenat, že ve sledovaném období se ÚS k otázce práva na bezplatnou právní pomoc vyslovil i v rovině trestní (tyto závěry mohou být inspirativní i pro civilní a správní soudy). Konkrétně se tomu tak stalo v nálezu z 1. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1411/20 (zpravodajkou i zde byla soudkyně Kateřina Šimáčková). ÚS zde poukázal na ústavní záruky práva na obhajobu, které zahrnuje také právo na bezplatnou pomoc obhájce, jak vyplývá zejména z čl. 40 odst. 3 LPS a čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP. V souladu s tím má dle § 33 odst. 2 TrŘ nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu obviněný, který osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Založí-li soudy své rozhodnutí o tom, že obviněný nemá nárok na bezplatnou obhajobu, na hypotetických příjmech, které by obviněný někdy v blíže neurčené budoucnosti mohl získat, poruší tím právo obviněného na bezplatnou pomoc obhájce dle čl. 40 odst. 3 LPS, a v důsledku též omezí jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 LPS. Takové rozhodnutí soudů zasahuje do samotné podstaty práva na bezplatnou pomoc obhájce, neboť obviněný potřebuje efektivní obhajobu právě v době, kdy probíhá trestní řízení, nikoli někdy v budoucnu. Jediným významným hlediskem pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu má být zjištění úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby. Obviněný totiž potřebuje mít zajištěnu efektivní obhajobu právě v době trestního řízení, nikoli někdy v budoucnu. Zároveň stát nemůže náklady na realizaci práva nemajetného obviněného na pomoc obhájce přenášet na tohoto obhájce, který se z dobré víry ujal jeho obhajoby. Pro osvědčení, že obviněný nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, není potřeba prokázat jeho nemajetnost nade vši pochybnost, ale postačí, plyne-li skutečnost, že je nemajetný, ze všech indicií předložených obviněným nebo zahrnutých ve spise.
Přiměřeně aplikovatelné jsou pak ve vztahu k rozhodování civilních a správních soudů v kontextu práva na bezplatnou právní pomoc také závěry ÚS vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1411/20, dle kterých osoby vyrůstající v chudobě, zvláště jsou-li z marginalizované skupiny, mají často i horší přístup ke vzdělání; o to naléhavější je, aby tyto osoby měly spravedlivý přístup k bezplatné pomoci obhájce (advokáta), který jim pomůže zorientovat se v (trestním) řízení. Pro osoby zcela nemajetné je obtížné obstarat si listiny k prokázání toho, že nic nemají, a příliš formalistický přístup soudů tak může zasáhnout do samotné podstaty práva na obhajobu, které zahrnuje i jejich právo na bezplatnou pomoc obhájce. I těmto osobám náležejí všechny záruky soudní ochrany a spravedlivého procesu; obecné soudy jim je tedy mají poskytnout, a tak je ujistit, že chrání i jejich základní práva, a nikoli dále přispívat k marginalizaci těchto osob.
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno