5. Odškodnění za pracovní úraz
čl. 1 odst. 1, čl. 7 odst. 1 LPS
čl. 95 odst. 1 Úst
čl. 8 EÚLP
§ 271c, 271s, 372 a 388 ZPr
BolZSU
Principy rovnosti a plného odškodnění zásahu do nedotknutelnosti osoby při poškození zdraví vyžadují takový ústavně konformní výklad § 372 a 388 ZPr ve znění k 31. 12. 2014 (aktuálně § 271c a 271s ZPr), dle kterého se účastníkovi řízení dostane tohoto odškodnění alespoň na úrovni, které by se jinému poškozenému dostalo v občanskoprávním vztahu za okolností obdobných věci tohoto účastníka.
Nález ÚS z 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20
K věci: Stěžovatel utrpěl jako spolujezdec v automobilu svého zaměstnavatele úraz při dopravní nehodě. Nyní trpí trvalými následky a je v invalidním důchodu. Mimosoudně uplatnil nárok na bolestné dle § 2927 ObčZ. Z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za pracovní úraz bylo stěžovateli na náhradě za ztížení společenského uplatnění pojišťovnou vyplaceno 250 000 Kč. Stěžovatel nesouhlasil s kvalifikací újmy na zdraví jako pracovního úrazu a nechal si vypracovat revizní znalecký posudek, který na základě metodiky NS určil výši náhrady na částku 712 178 Kč. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nereagoval na předžalobní výzvu stěžovatele k úhradě částky 462 718 Kč, domáhal se stěžovatel svého nároku v občanskoprávním řízení. OS ve Strakonicích žalobu zamítl, odvolání zamítl KS v Českých Budějovicích a dovolání NS odmítl. Tyto soudy dospěly k závěru, že újma na zdraví byla pracovním úrazem, a stěžovatel má tedy nárok pouze na náhradu za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávním režimu ve smyslu § 372 ZPr. Výši této náhrady stanovily dle nařízení č. 276/2015 Sb. (BolZSU), a to na částku 175 000 Kč. Stěžovateli se tedy podle názoru soudů od pojišťovny již dostalo plné náhrady. Návrhu stěžovatele na zvýšení odškodnění postupem dle § 388 ZPr nebylo vyhověno.
ÚS rozhodnutí OS ve Strakonicích, KS v Českých Budějovicích a NS zrušil, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na rovnost dle čl. 1 odst. 1 LPS ve spojení s čl. 7 odst. 1 LPS a čl. 8 EÚLP.
Z odůvodnění: Ačkoli ÚS v projednávané věci plně respektuje závěry obecných soudů ohledně otázky, že újma na zdraví byla u stěžovatele důsledkem pracovního úrazu, nemůže se za okolností projednávaného případu ztotožnit s jejich posouzením otázky nerovnosti a výše odškodnění. Pokud ÚS vezme v potaz princip plného odškodnění za veškeré utrpěné majetkové i nemajetkové újmy v oblasti škod na zdraví, nelze dle jeho názoru objektivně dojít k jakémukoli smysluplnému odůvodnění závěru o tom, že by stěžovatel měl být po právu za ztížení jeho společenského uplatnění, byť jej utrpěl v důsledku pracovního úrazu, kompenzován nižší částkou než jiná fyzická osoba ve srovnatelném postavení, jejíž nárok by byl posuzován dle ObčZ. V tomto případě šla zvláštní úprava odškodňování pracovních úrazů a způsob jejího výkladu a aplikace nepřípustným způsobem k tíži stěžovatele. Není myslitelné, aby zákonem zvláště chráněná fyzická osoba [viz zejména § 1a odst. 1 písm. a) ZPr], která koná námezdní práci v závislém postavení v zájmu zaměstnavatele, dle jeho pokynů a v podmínkách jím vytvořených, byla kompenzována za ztížení společenského uplatnění utrpěného při vykonávané práci nebo v souvislosti s ní v nižší výši oproti praxi založené na obecné právní úpravě. Zákonná koncepce objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za odškodňování pracovních úrazů nemůže být v praxi legitimně vyvažována tím, že výše odškodnění bude co do výsledku takto nerovná.
Zaměstnanec je v důsledku zvláštní právní úpravy do určité míry v privilegovaném postavení, jelikož mu vzniká právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo (tj. v porovnání s jinými osobami srovnatelně poškozenými za srovnatelných okolností, které ale dle obecné občanskoprávní úpravy nezakládají obdobnou povinnost k náhradě újmy, jako například u vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem). Právě v takových případech je dle ÚS možné ospravedlnit, že se zaměstnanci dostane odlišného zacházení od obecné občanskoprávní úpravy. Jinak řečeno, občanskoprávní úprava v rozsahu, ve kterém reguluje odškodňování určitého typu újmy, která může vzniknout fyzické osobě, jejíž odškodňování je rovněž (paralelně) regulováno ZPr pro oblast pracovněprávních vztahů, představuje při požadavcích rovnosti a úplného odškodnění za poškození zdraví minimální standard, který ZPr může navýšit, nikoli však snížit – právní postavení zaměstnance může být v tomto ohledu fyzické osobě ku prospěchu, nikoli ale k tíži.
Všechny ve věci rozhodující obecné soudy striktně vycházely z toho, že právní úprava náhrady škody na zdraví obsažená v ZPr je kogentní lex specialis vůči úpravě této materie obsažené v ObčZ, a zastávaly tak právní názor, že výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění stěžovatele v důsledku újmy na zdraví mohou s ohledem na to, že tato nastala při pracovním úrazu, určit výlučně dle BolZSU. ÚS tento právní názor obecných soudů při zohlednění širších ústavněprávních souvislostí věci nesdílí a považuje jej za konkrétních okolností projednávané věci ve svém důsledku za ústavně nepřijatelný.
V první řadě dle čl. 95 odst. 1 Úst, který stanovuje, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, je soudce oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Soudce obecného soudu je při použití „jiného právního předpisu“ oprávněn, resp. povinen, přezkoumat jeho soulad se zákonem (a to s právními účinky inter partes v poměrech řešené věci). Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Úst ve spojení s čl. 1 Úst tudíž znamená oprávnění, resp. povinnost soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem vyhodnocen za rozporný se zákonem (viz například nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05, v němž ÚS při posuzování oprávnění soudů určit výši odškodnění vycházel z možnosti obecných soudů tehdejší BolZSU 2001 jako protiústavní vůbec neaplikovat a o výši odškodnění rozhodnout výhradně podle okolností konkrétní věci). Přezkum souladu jiného právního předpisu se zákonem se pak děje také posouzením skutečných (materiálních) dopadů případné aplikace takového jiného právního předpisu do té části právní sféry adresáta, která je souběžně regulována i právní normou se silou zákona nebo zákona ústavního.
V projednávaném případě došlo k tomu, že obecné soudy do značné míry rezignovaly na posouzení skutečných dopadů postupu dle § 372 a 388 ZPr (ve znění k 31․ 12. 2014) ve spojení s BolZSU do práva stěžovatele na ochranu jeho zdraví, které je součástí nedotknutelnosti jeho osoby a soukromí ve smyslu čl. 7 LPS, resp. dle čl. 8 EÚLP, a tato zákonná ustanovení vykládaly doslovným způsobem a mechanicky je aplikovaly bez zřetele na lidskoprávní rozměr věci. Tato vadná interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy měla za následek porušení základního práva stěžovatele, neboť jej nepřípustně postihla a omezila jeho ochranu.
ÚS konstatoval, že v dalším řízení provedou obecné soudy při zohlednění rozhodného interpretačního vodítka v této věci, kterým je zajištění (materiálně) rovné ochrany základních práv a svobod, ústavně konformní výklad § 372 a 388 ZPr (ve znění k 31. 12. 2014) v této podobě: Pokud účastník řízení, který v důsledku pracovního úrazu utrpěl ztížení společenského uplatnění, v řízení prokáže, že by mu při posouzení věci dle obecné občanskoprávní úpravy (§ 2958 ObčZ) náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce vyšší, než by mu jinak náleželo na základě kalkulace provedené dle BolZSU, vyžadují principy rovnosti a plného odškodnění zásahu do nedotknutelnosti osoby při poškození zdraví takový ústavně konformní výklad § 372 a 388 ZPr ve znění k 31. 12. 2014 (aktuálně § 271c a 271s ZPr), dle kterého se účastníkovi dostane tohoto odškodnění alespoň na úrovni, které by se jinému poškozenému dostalo v občanskoprávním vztahu za okolností obdobných věci účastníka, a to bez toho, aby byl účastník povinen tvrdit a prokazovat okolnosti v jeho poměrech, které by z jeho věci činily výjimečný případ dle § 388 ZPr; v takovém případě je obecný soud postupem dle čl. 95 odst. 1 Úst povinen neaplikovat BolZSU, která je podzákonným právním předpisem, a konkrétní výši náhrady určit s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu způsobem obdobným v občanskoprávních vztazích.
ÚS zároveň podotýká, že jen samotná legislativní technika, kdy vymezení bodového ohodnocení jednotlivých poškození zdraví a stanovení konkrétní hodnoty bodu je provedeno v podzákonném právním předpise, je ze strany zákonodárce hraničním přístupem ve vztahu k požadavku pro něj plynoucího z čl. 4 odst. 2 LPS, který stanovuje, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených LPS upraveny pouze zákonem. Na základě BolZSU mají soudy při svém rozhodování „jen“ vyčíslovat konkrétní odškodnění, což představuje jednu z „mezí“ práva dle čl. 7 odst. 1 LPS. Takováto materie by svědčila lépe zákonné úpravě, resp. volné úvaze soudů, způsobem, který již byl zvolen při rekodifikaci ObčZ. Přitom nelze odhlédnout ani od toho, že postavení poškozených zaměstnanců se bez zásahu normotvůrce neustále zhoršuje již pouhým plynutím času, neboť pevně fixovaná hodnota bodu v důsledku obecného nárůstu cenové hladiny ztrácí reálnou hodnotu – takto nastavený mechanismus se v inflačním prostředí, kde se ztráty na kupní síle nominálně určené částky každým rokem kumulují, stává více a více nespravedlivým. Při zohlednění čl. 95 odst. 1 Úst a principu priority ústavně konformního výkladu před derogačním zásahem však rozhodující senát nedošel k natolik opodstatněnému závěru o potřebě postupu dle § 78 odst. 2 ZÚS, který by mohl směřovat ke zrušení BolZSU rozhodnutím pléna ÚS.
Komentář: ÚS se na půdorysu předmětného nálezu zabýval v podstatě třemi okruhy problémů, které se v dané věci protnuly. Šlo o otázku vztahu pracovního a občanského práva, odškodňování za pracovní úraz (resp. odškodnění majetkové i nemajetkové újmy při škodě na zdraví) a postupů obecných soudů ve smyslu čl. 95 odst. 1 Úst, dle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, přičemž je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Východiskem pro řešení věci se stal, ve vazbě na ochranu zdraví jako součásti práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, již „tradiční“ a v judikatuře ÚS ustálený princip povinnosti škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu (odškodnění) za veškeré utrpěné majetkové i nemajetkové újmy (viz například nález z 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11). Aniž by přitom ÚS „rušil“ samostatnost pracovního práva jako zvláštního soukromoprávního odvětví (bod 32 nynějšího nálezu), zamýšlí se nad důvody pro jeho odchylky od obecné občanskoprávní úpravy a důvodnost (legitimitu) těchto odchylek: ÚS nenachází v případě odškodňování bolesti a ztíženého společenského uplatnění legitimní cíl nerovného zacházení a racionalitu vztahu příslušné právní úpravy ke sledovanému cíli. V tomto směru do určité míry navazuje na nález z 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20 (SR 4/2021 s. 116). V něm dospíval k závěru, že zaměstnanec se může domáhat náhrady nemajetkové újmy v podobě duševních útrap (tzv. psychického strádání) v rámci další nemajetkové újmy upravené vedle bolestného a ztížení společenského uplatnění v § 2958 ObčZ a vedle nároků dle ZPr, resp. se dotkl toho, zda se zaměstnanec může domáhat vedle náhrady újmy poskytnuté zaměstnavatelem dle ZPr též náhrady újmy v podobě duševních útrap nárokovaných po zaměstnavateli dle ObčZ. Právě těmito aspekty věci se v nedávné době, ve vazbě na nález sp. zn. II. ÚS 1564/20, zabývala odborná literatura: Jirásko, V., Podrazil, P. K náhradě tzv. další nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích. Bulletin advokacie, 2021, č. 11, s. 51–58. V této stati autoři konstatují přinejmenším potenciálně silný význam daného nálezu pro odškodňování v souvislosti s pracovním právem, a to s ohledem na subsidiární aplikovatelnost ObčZ na pracovněprávní vztahy. V tomto směru v podstatě předjímají další vývoj, který je posilován nyní publikovaným nálezem, který skutečně může mít relevanci pro výklad některých otázek pracovního práva.
Závěrem lze poznamenat, že nález představuje vodítko pro soudce při postupu dle čl. 95 odst. 1 Úst, a to ať již v obecné rovině, nebo konkrétněji v kontextu distancování se ÚS od vymezování bodového ohodnocení jednotlivých poškození zdraví a stanovení konkrétní hodnoty bodu v rámci podzákonného právního předpisu.
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno