Ústavní soud České republiky: Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání
čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny
§ 114b odst. 5, § 153a odst. 3 OSŘ
Za vyjádření zabraňující vydání rozsudku pro uznání je nutno považovat každou reakci žalovaného, v níž uvede alespoň nějaký věcný argument na svou obranu proti žalobou uplatněnému nároku a projeví o řízení zájem. Vydání rozsudku pro uznání je tak možné pouze tehdy, jestliže žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí tedy jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává), případně jestliže soud na základě úvahy, kterou v rozsudku pro uznání přesvědčivě odůvodní, dospěje k závěru, že neúplné vyjádření žalovaného je v konkrétním případě vedeno jen snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé.
Nález Ústavního soudu České republiky z 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20
K věci: Stěžovatelce, žalované ve sporu o vrácení poskytnutého plnění poté, co žalobkyně odstoupila od smlouvy o dílo, byl doručen platební rozkaz vydaný dne 23. 10. 2018 Okresním soudem v Jablonci nad Nisou, ve kterém jí bylo uloženo zaplatit částku 133 886,96 Kč, nebo podat odpor a pro tento případ se k žalobě vyjádřit do 30 dnů. Stěžovatelka podala dne 8. 11. 2018 proti platebnímu rozkazu odpor a současně sdělila, že se k tvrzením obsaženým v žalobě vyjádří. Následně dne 10. 12. 2018 okresnímu soudu sdělila, že nárok uplatněný v žalobě neuznává a svoje tvrzení doloží následným vyjádřením ohledně skutkového stavu a příslušnými podklady v rámci nařízeného jednání. Uvedla, že má zájem dodat obchodní a účetní listiny, které se však aktuálně nacházejí u daňové poradkyně, která v době vyjádření čerpala dovolenou, a proto stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k vyjádření o 30 dnů. Dne 25. 1. 2019 stěžovatelka zaslala okresnímu soudu vyjádření, ve kterém opětovně označila nárok žalobkyně za nedůvodný, a to i z toho důvodu, že smlouvu o dílo, na kterou žalobkyně odkazuje, nepovažuje za dostatečně sjednanou co do obsahu i formy, a proto je podle ní v rámci dokazování nutno skutečný obsah smlouvy o dílo prověřit.
Soud prvního stupně vydal dne 4. 3. 2019 rozsudek pro uznání, kterým žalobě plně vyhověl s tím, že stěžovatelka se k tvrzením žalobkyně nevyjádřila.
Odvolací soud k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem, že se stěžovatelka zákonem požadovaným kvalifikovaným způsobem k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřila, a nastala proto fikce uznání uplatněného nároku. Na fikci uznání nároku nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani to, že stěžovatelka se opožděně (po uplynutí soudem určené třicetidenní lhůty) ve věci písemně vyjádřila a vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a to ani tehdy, jestliže se tak stalo ještě před vydáním rozsudku pro uznání. S ohledem na nastalou fikci totiž k takovému opožděnému vyjádření soud prvního stupně nesměl přihlédnout; postupoval tedy správně, když ke druhému vyjádření stěžovatelky doručenému dne 25. 1. 2019 nepřihlédl. Lhůta k podání vyjádření totiž skončila již dne 10. 12. 2018 a tuto lhůtu ke kvalifikovanému vyjádření soud prvního stupně nemohl prodloužit, neboť její prodloužení přichází do úvahy jedině tehdy, rozhodne-li o něm soud kladně a takové rozhodnutí doručí žalovanému ještě před uplynutím původní lhůty k podání písemného vyjádření ve věci samé.
Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že odvolací soud se při posuzování otázky splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. V dané souvislosti Nejvyšší soud stručně rozebral skutkové okolnosti nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15, které se podle jeho názoru odlišovaly od nyní posuzované věci. Ani nález sp. zn. IV. ÚS 1252/16 podle Nejvyššího soudu nebylo možné v projednávané věci použít, neboť tehdejší stěžovatelka, na rozdíl od nynější stěžovatelky, podala nedostatečné vyjádření v první třetině stanovené lhůty a soud prvního stupně tak měl dostatek prostoru, aby ji na nedostatečnost jejího vyjádření upozornil. V právě posuzované věci však podle dovolacího soudu stěžovatelka otálela s vyjádřením a podala je až ve večerních hodinách posledního dne lhůty. Rovněž soudu prvního stupně nepředložila v jím stanovené lhůtě žádnou plnou moc pro právního zástupce, z čehož by bylo možné dovodit, že se hodlá žalobě skutečně bránit. Naopak stěžovatelka byla podle Nejvyššího soudu v přístupu k věci obstrukční a pasivní ve smyslu odmítavého usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 2308/19.
Z odůvodnění: Ústavní soud se v minulosti zabýval ústavností zákonné úpravy rozsudku pro uznání, přičemž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 potvrdil ústavní konformitu § 114b odst. 5 OSŘ, tedy nástupu fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání rozsudku pro uznání. Z cit. plenárního nálezu je však zároveň patrné zdůraznění významných následků institutu rozsudku pro uznání, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a OSŘ (srov. nález sp. zn. III. ÚS 454/04). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2503/13 Ústavní soud doplnil, že dikce § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 OSŘ sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu musí být i v takovém případě aplikována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu․
V § 114b odst. 5 OSŘ jde o právní fikci, jejímž důsledkem je vydání rozsudku pro uznání, ačkoliv žalovaný nárok fakticky neuznal. Již tato okolnost vyžaduje obezřetný přístup k použití rozsudku pro uznání, což navíc odpovídá i tomu, že právní fikce je v právu nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty. Proto i relevantní komentářová literatura (srov. k tomu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 794) zmiňuje, že
„[z]ákon v § 114b odst. 5 sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil“.
Obdobně i podle důvodové zprávy [srov. sněm. tisk č. 257/0, III. volební období Poslanecké sněmovny PČR (1998–2002), Důvodová zpráva, Zvláštní část, K části první – Změna občanského soudního řádu, K bodům 148 a 149 (§ 114 až 114b)] má dotčená právní úprava za cíl zabránit možnosti žalovaného prodlužovat soudní řízení svým záměrným jednáním:
„… žalovaný, který nemá zájem na urychleném projednání věci, může opožděným podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní řízení, popřípadě, nepodá-li vyjádření vůbec, znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného se v novém § 114b navrhuje poskytnout předsedovi senátu oprávnění uložit… žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil…“
V již cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 (srov. odst. 28 odůvodnění) k těmto obecným východiskům Ústavní soud doplnil, že pokud žalovaný na kvalifikovanou výzvu soudu odpoví, že žalobcův nárok neuznává, a projeví zájem aktivně se účastnit projednání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným (neuvádějícím dostatečné skutečnosti, jejichž prokázání by mohlo vést k úspěchu žalovaného ve sporu), pak není namístě postupovat stejně, jako by se žalovaný na výzvu nevyjádřil vůbec, a aplikovat fikci uznání, nýbrž je nezbytné realizovat poučovací povinnost soudu podle § 118a OSŘ. Naopak shledání nedostatečné „kvalifikovanosti“ vyjádření žalovaného a vydání rozsudku pro uznání lze podle Ústavního soudu akceptovat jen v případech nevyvolávajících pochybnosti, že se žalovaný nehodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou. Takto přitom Ústavní soud formuloval odůvodnění svého vyhovujícího nálezu při hodnocení skutkových okolností případu, kdy tehdejší stěžovatelka na elektronický platební rozkaz spojený s usnesením obsahujícím tzv. kvalifikovanou výzvu dle § 114b odst. 1 OSŘ reagovala odporem, v němž mimo jiné poukázala na své nepříznivé finanční i celkové osobní poměry a zdůraznila, že s uplatněným nárokem nesouhlasí, protože podle ní se jedná o dluh třetí osoby, která by tak k jeho splnění měla být zavázána. Následně tehdejší stěžovatelka soudu prvního stupně adresovala další podání, v němž uvedla, že věří, že jí bude zasláno předvolání k jednání soudu, aby mohla svůj postoj objasnit.
Ačkoliv si Nejvyšší soud byl tohoto nálezu Ústavního soudu vědom, kdy nezohlednění jeho východisek v obdobných případech by indikovalo porušení základních práv a svobod dovolatele a zakládalo by za podmínek vymezených ve stanovisku ÚS sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 přípustnost dovolání, přesto se s nosnými důvody tohoto nálezu dopadajícími na nyní posuzovanou věc vypořádal neúplně. Přitom Ústavní soud nenachází – vázán nosnými důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 – přesvědčivé argumenty pro odlišení nyní posuzované ústavní stížnosti a okolností případu řešeného pod naposledy cit. spisovou značkou Ústavního soudu. Jediným viditelným a podstatným rozdílem – byť jej důsledně žádný ze soudů uvedených v záhlaví tohoto nálezu sám neformuluje – je totiž pouhá okolnost, že stěžovatelka v nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 na výzvu soudu reagovala před uplynutím poskytnuté třicetidenní lhůty, kdežto nynější stěžovatelka na výzvu reagovala těsně před jejím uplynutím. Vzhledem k tomu, za jak výjimečný nástroj plénum Ústavního soudu rozsudek pro uznání považuje (a jedině v intencích výjimečnosti jeho praktického uplatnění jej shledává ústavně konformním), pak ovšem nelze onu odlišující distinkci spatřovat ani v této okolnosti.
Rovněž v nyní projednávané věci se totiž stěžovatelka vyjádřila v soudem stanovené lhůtě a z jejího vyjádření je v obdobném rozsahu, jako tomu bylo ve věci rozhodované nálezem sp. zn. I. ÚS 1024/15, zřejmé, že se žalobě hodlala bránit. Ústavní soud v opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (bod 35) rovněž uvedl, že
„v případě vážných důvodů, bránících žalovanému ve vyjádření, postačí k odvrácení (alespoň dočasnému) vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit“.
Právě to přitom stěžovatelka v nyní projednávané věci učinila, když dne 10. 12. 2018 soudu prvního stupně sdělila, že nárok uplatněný v žalobě neuznává a svoje tvrzení doloží obchodními a účetními listinami, které se však nacházely u daňové poradkyně, která v době vyjádření stěžovatelky čerpala dovolenou. Proto stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k vyjádření o 30 dnů, na což však soud prvního stupně nijak nezareagoval a rozhodl rozsudkem pro uznání.
Soud prvního stupně proto podle Ústavního soudu v nyní hodnocené věci pochybil, nenařídil-li jednání a v něm stěžovatelku o případných nedostatcích jejího vyjádření a jejích tvrzení nepoučil; naopak nesprávně vydal rozsudek pro uznání, ač pro to nebyly splněny podmínky. Ani jeden ze soudů ostatně v nyní ústavní stížností napadených rozhodnutích šířeji nevysvětluje svůj závěr [který např. Nejvyšší soud formuluje vlastně jen velmi nepřímo letmým odkazem na odst. 8 odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16, že ze strany stěžovatelky jde jen o obstrukční taktiku (náznak odůvodnění je v tomto směru obsažen až ve vyjádření soudu prvního stupně k ústavní stížnosti, což však z hlediska posouzení ústavnosti rozhodnutí samotného nemůže být zcela dostačující)]. Odvolací ani dovolací soud přitom uvedené pochybení soudu prvního stupně nenapravily. To za situace, kdy i do budoucna musí obecné soudy za vyjádření zabraňující vydání rozsudku pro uznání považovat každou reakci žalovaného, v níž uvede alespoň nějaký věcný argument na svou obranu proti žalobou uplatněnému nároku a projeví o řízení zájem.
Vydání rozsudku pro uznání tak zůstane ve shodě s předchozí závaznou judikaturou Ústavního soudu vyhrazeno jen případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí tedy jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává), případně soud na základě úvahy, kterou v rozsudku pro uznání přesvědčivě odůvodní, dospěje k závěru, že neúplné vyjádření žalovaného je v konkrétním případě vedeno jen snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé.
Rozhodnutí obecných soudů tak jsou rozporná s judikaturou Ústavního soudu a jejich vydáním došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož součástí je i právo, aby se stěžovatelka jako účastník řízení mohla účastnit jednání před soudem a aby se k věci mohla vyjádřit ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud je proto zrušil.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že plénum svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 13/15 do textace právní úpravy rozsudku pro uznání nezasáhlo, podalo však její ústavně konformní výklad. Rozhodnutí obecných soudů proto v konfrontaci se samotnou textací zákona obstojí, neobstojí však – a to je rozhodující – nahlížena výkladem, k němuž se plénum Ústavního soudu přiklonilo. Z principu imperativu ústavně konformního výkladu právních předpisů přitom plyne, že za situace, kdy jsou myslitelné víceré výklady gramatické dikce zákona, je nutno volit pouze výklad takový, který není protiústavní, tzn. nevede k protiústavním důsledkům. Právě k vymezení, který z možných výkladů je ústavně souladný, přitom slouží judikatura Ústavního soudu. V daném kontextu proto nemohou obstát odkazy soudu prvního stupně na judikaturu Ústavního soudu (vydanou před cit. plenárním nálezem Ústavního soudu), podle níž by nevydání rozsudku pro uznání, ačkoliv k tomu byly v dané věci splněny zákonem stanovené předpoklady, bylo porušením práva na spravedlivý proces.
Komentář: Ústavní soud se v komentovaném recentním nálezu opětovně zabýval podmínkami vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ, tedy poté, co nastane fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 OSŘ v důsledku nevyjádření se na kvalifikovanou výzvu. Navázal tak na svoji dřívější judikaturu, která akcentovala potřebu restriktivního a obezřetného přístupu k tomuto způsobu rozhodování vyplývající z toho, že právní fikce je v právu nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty, a že fikce uznání nároku má sankcionovat především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení (resp. jeho nezájem o spor), a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil. Takový, tedy založený nikoliv na pouhém textu zákona, ale i na jeho účelu a smyslu, je totiž podle Ústavního soudu ústavně konformní výklad cit. ustanovení OSŘ.
Již v nálezu z 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, Ústavní soud zdůraznil, že aplikace fikce uznání nároku nepřichází v úvahu, jestliže žalovaný uplatňovaný nárok popřel a projevil zájem aktivně se účastnit řízení, bez ohledu na to, že soud shledá jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným (s výjimkou případů zjevně obstrukčního přístupu žalovaného).
V nyní komentovaném nálezu Ústavní soud podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dále rozvedl, resp. zpřísnil, když konstatoval, že soudy budou muset za vyjádření zabraňující vydání rozsudku pro uznání považovat každou reakci žalovaného, v níž uvede alespoň nějaký věcný argument na svou obranu proti žalobou uplatněnému nároku a projeví o řízení zájem. Rozsudek pro uznání bude tedy možné vydat pouze tehdy, jestliže žalovaný buď na kvalifikovanou výzvu vůbec nezareaguje, nebo sice zareaguje, ale neuvede žádný věcný argument na svoji obranu. Samotné tvrzení, že uplatněný nárok neuznává, však nepostačí. Výjimku bude představovat závěr soudu o obstrukčním přístupu žalovaného (tedy závěr o tom, že neúplné vyjádření je v konkrétním případě vedeno pouze snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé). V takovém případě, kdy žalovaný se sice vyjádří (byť nedostatečně) a o spor formálně projeví zájem, avšak soud dospěje k závěru o obstrukčním charakteru tohoto úkonu, bude nutné, aby soud své úvahy, na základě kterých dospěl k závěru o naplnění této výjimky, řádně a přesvědčivě vyložil a tento svůj závěr odůvodnil.
Komentovaný nález je tak dalším vodítkem zejména pro soudy prvního stupně, v jakých případech bude namístě – s ohledem na požadavky vyplývající z práva na spravedlivý proces – přistoupit k vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy se žalovaný na kvalifikovanou výzvu nedostatečným způsobem vyjádří, a na které otázky bude třeba zaměřit pozornost v odůvodnění tohoto rozsudku.
Jakkoliv je potěšující uvedený přístup Ústavního soudu, který se snaží „zmírnit“ dopady tzv. fikce uznání nároku, nedokáže sám o sobě popřít nesprávnost celé této koncepce, která je v rozporu se základními koncepčními východisky, na kterých stojí civilní procesní právo, zejména s dispoziční zásadou. Na to ostatně dlouhodobě intenzivně poukazuje právní teorie (srov. např. Lavický, P. in Lavický, P. a kol. Moderní civilní proces. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 73; Lavický, P. Zmeškání účastníka a fikce dispozičních procesních úkonů. Právní fórum, 2009, č. 10, s. 406; kriticky k nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 13/15 např. Hudková, B. Fikce uznání nároku žalovaným: k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/15. Právní rozhledy, 2017, č. 23–24, s. 834). V konečném důsledku tak umožňuje ad hoc posuzování procesního chování žalovaného ze strany soudů, které směřuje ke svévoli a právní nejistotě.
S procesní pasivitou žalovaného není možné spojovat fikci dispozičního úkonu, která je již pojmově nesprávná, nýbrž zmeškání procesního úkonu (srov. Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. § 1–250l. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 726). Z toho důvodu je tak např. i v nám blízkých zahraničních úpravách (např. § 396 odst. 1 rakouského ZPO, § 331 odst. 3 německého ZPO, § 148 odst. 3 švýcarského ZPO) volen následek v podobě zmeškání, resp. rozsudku pro zmeškání žalovaného, který je koncepčně namístě i s ohledem na jednodušší a širší možnost obrany, kterou proti němu žalovaný – na rozdíl od rozsudku pro tzv. fikci uznání – má.
Mgr. Filip Mazel, JUDr. Eva Dobrovolná, Ph.D., LL.M., Brno