36. Vymezení předpokladu přípustnosti a dovolacího důvodu
§ 237, § 241a odst. 1 až 4 OSŘ
čl. 36 odst. 1 LPS
čl. 6 odst. 1 EÚLP
I. | Předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 OSŘ je dovolatelem vymezen dostatečně, jestliže odůvodnění dovolání obsahuje odkaz na předchozí a dovolatelem uvedené rozhodnutí NS v téže věci s tím, že toto rozhodnutí odvolací soud nesprávně pochopil (interpretoval). |
II. | Dovolací důvod je vymezen řádně, jestliže dovolatel odkazuje na předchozí konkrétní rozhodnutí NS, s nímž je dovoláním napadené rozhodnutí údajně v rozporu, jestliže toto dovolatelem označené rozhodnutí řeší pouze jedinou právní otázku. |
Nález ÚS z 30. 3. 20121, sp. zn. IV. ÚS 2071/20
K věci: Stěžovatelka se u OS Brno-venkov domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 800 000 Kč jako úhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s gynekologickou operací, která skončila zdravotními komplikacemi. OS rozhodl mezitímním rozsudkem z 21. 2. 2017 tak, že základ nároku stěžovatelky je dán. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka se u vedlejší účastnice podrobila gynekologické operaci. Po následné revizi dutiny bylo s odstupem téměř tří týdnů zjištěno, že došlo k přeříznutí močovodu stěžovatelky a jeho obsah po celou dobu vytékal do dutiny břišní. V důsledku toho je stěžovatelka v plném invalidním důchodu, trpí chronickým postižením páteře, je nucena užívat léky na bolest a na snížení vysokého pulzu, antidepresiva, inkontinenční a další léčebné pomůcky.
KS v Brně následně jako soud odvolací rozsudkem z 24. 1. 2018 mezitímní rozsudek OS potvrdil až na výrok o základu nároku stěžovatelky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a v tomto rozsahu rozsudek OS zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odlišně od soudu prvního stupně měl totiž KS za to, že přerušení močovodu je vždy nesouladné s postupem lege artis.
NS k dovolání vedlejší účastnice rozsudek KS zrušil rozsudkem z 18. 4. 2019. Konstatoval, že dospěl-li KS k závěru, že přerušení močovodu je bez ohledu na okolnosti konkrétního případu vždy a bez dalšího postupem non lege artis, jde o závěr zjevně nesprávný.
Vázán právním názorem NS rozhodl KS rozsudkem z 27. 11. 2019 tak, že rozsudek OS v části výroku o danosti základu nároku stěžovatelky na náhradu újmy na zdraví (bolestného, ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti) změnil tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá.
Stěžovatelka podala proti druhému rozsudku KS dovolání, které NS odmítl z důvodu, že dovolání stěžovatelky neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka podle NS pouze cituje § 237 OSŘ, tj. že věc má být posouzena jinak, aniž by konkrétně rozvedla, v čem je tento důvod přípustnosti naplněn. Tento potřebný údaj nelze podle NS dovodit ani z dalšího obsahu dovolání. Nadto NS konstatoval, že dovolání stěžovatelky nevymezuje ani dovolací důvod způsobem uvedeným v § 241 odst. 3 OSŘ, protože stěžovatelka neoznačuje právní otázku, kterou měl odvolací soud posoudit nesprávně. Námitky stěžovatelky směřují výlučně proti skutkovému stavu, jak jej zjistil KS, způsobilým dovolacím důvodem je však pouze nesprávné právní posouzení věci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem NS a je přesvědčena, že její dovolání požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání základním způsobem dostálo. Konkrétně odkazuje na tu část svého dovolání, ve které je uvedeno, že přípustnost svého dovolání dovozuje z § 237 OSŘ, neboť se domnívá, že právní otázka týkající se základu jejího nároku na náhradu škody na zdraví má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dále s ohledem na to, že v dovolání poukazovala na nesprávné právní posouzení ze strany KS právě ohledně právní otázky v postupu vitium artis, bylo z její strany dostatečně uvedeno, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení KS. NS ale podle stěžovatelky přistoupil k posouzení jejího dovolání více než formalisticky, což vedlo k tomu, že nebylo rozhodnuto o jejím dovolání ve věci samé a že jí tak svým postupem NS neposkytl očekávanou soudní ochranu.
ÚS usnesení NS o odmítnutí dovolání zrušil, čímž NS založil povinnost o dovolání věcně rozhodnout.
Z odůvodnění: Ustanovení § 241a odst. 2 OSŘ neupravuje konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání․ Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech (srov. nález z 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, nebo nález sp. zn. II. ÚS 1966/16). Rovněž není nezbytné, aby v dovolání byla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí (nález z 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Povinností obecných soudů při posuzování zákonných náležitostí podání je vycházet z jejich (celého) obsahu, jak jim to v případě civilního řízení výslovně ukládá § 41 odst. 2 OSŘ. Procesní předpisy musejí interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy (viz například bod 29 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nebo body 17 a 18 usnesení 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16) jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu; to platí tím spíše, když je právní úprava týkající se (i) obsahových náležitostí dovolání poměrně komplikovaná a také se k ní váže obsáhlá judikatura nejen NS, ale rovněž ÚS (srov. například nálezy z 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, z 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, z 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1226/17, ze 14. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2869/17, z 5. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 3029/17, z 11. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3712/18, a z 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18).
NS v těchto věcech nemůže postupovat příliš formalisticky (srov. nálezy z 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15). Příkladem tzv. přepjatého formalizmu při rozhodování o dovolání je přístup NS, který odmítá jako vadná dovolání vymezující „ustálenou rozhodovací praxi“, od níž se odvolací soud v rozhodované věci údajně odchýlil, pouze slovním popisem bez uvedení konkrétních spisových značek, je-li možné ji nesporně identifikovat jiným způsobem. Podle názoru ÚS takovýto požadavek nejenže neplyne z § 241a odst. 2 OSŘ, ale dokonce představuje porušení práva na spravedlivý proces (viz nálezy z 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
Stěžovatelka v části III svého dovolání konstatuje, že: je přesvědčena o tom, že soud druhého stupně buď nesprávně pochopil anebo si nesprávně vyložil rozhodnutí NS z 18. 4. 2019, č. j. 25 Cdo 3386/2018-250, a že v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým, ale hlavně i právním závěrům. NS přitom v rámci tzv. nosných důvodů citovaného rozhodnutí odkazuje na svoji předchozí judikaturu (rozsudky NS z 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, z 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, a z 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4168/2016). Z uvedeného tak, podle názoru ÚS, lze – cum grano salis – dovodit, že přípustnost svého dovolání zakládá stěžovatelka také na tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ze které NS v prvním rozhodnutí vycházel. NS měl proto takto vymezenou přípustnost, včetně (byť nepřímo) označené judikatury, identifikovat.
Nad rámec uvedeného ÚS poukazuje na to, že NS v napadeném usnesení poznamenal, že stěžovatelka neoznačuje právní otázku, kterou měl KS posoudit nesprávně, a námitky stěžovatelky směřují výlučně proti skutkovému stavu. K uvedenému ÚS upozorňuje, že sám NS ve svém prvním rozhodnutí konstatoval, že otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví (…). Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přesto přísluší soudu, a nikoli znalci (…). Právní závěr v tomto směru musí být zpravidla podložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a příslušného odvětví či specializace a právní úvaha soudu o nedodržení současných dostupných poznatků lékařské vědy nemůže být s ním v logicky zjevném rozporu. Již i z prvního rozhodnutí NS tedy vyplývá, že úvaha, zda vedlejší účastnice porušila právní povinnost, je otázkou nejen skutkovou, ale také právní. Relevantní otázku, od níž odvozovala přípustnost svého dovolání, stěžovatelka, resp. její zástupkyně formulovala poněkud neobratně odkazem na předchozí rozhodnutí NS o dovolání podaném vedlejší účastnicí.
Komentář: Právní věty jsou „překladem“ vývodů ÚS do dovolací praxe.
ÚS především uzavírá, že předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 OSŘ je dovolatelem vymezen dostatečně, jestliže odůvodnění dovolání obsahuje odkaz na předchozí a dovolatelem uvedené rozhodnutí NS v téže věci s tím, že toto rozhodnutí odvolací soud nesprávně pochopil (interpretoval). Tento jeho vývod lze vyhodnotit jako rozvedení dosavadní rozhodovací praxe ÚS, kterou ÚS v odůvodnění zmiňuje. S tímto náhledem se lze ztotožnit, protože odkaz na konkrétní rozhodnutí NS, s nímž dovoláním napadené rozhodnutí nemá být v souladu, lze brát jako vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 OSŘ tak, že se odvolací soud odchýlil od již existující a konkrétní rozhodovací praxe NS. A to i tehdy, když rozhodnutí, na které dovolatel odkazuje, pouze rekapituluje závěry NS, které byly prezentovány v jiných rozhodnutích.
Z nálezu ÚS dále plyne, že dovolací důvod je vymezen řádně, jestliže dovolatel odkazuje na předchozí konkrétní rozhodnutí NS, s nímž má být dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu, aniž by výslovně uvedl, jakou právní otázku má NS řešit. A to za předpokladu, že dovolatelem označené rozhodnutí řeší pouze jedinou právní otázku. Budeme-li pokládat tento náhled ÚS za obecně závazný i pro další rozhodovací praxi NS (jde o závěr vyjádřený v nálezu, ale jen „nad rámec uvedeného“, tedy obiter dictum), dovodíme, že NS v budoucnosti musí při posouzení, zda dovolání vymezuje skutečně konkrétní dovolací důvod, vyjít nejen z textu dovolání, ale i nastudovat dovolatelem uvedené rozhodnutí, s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu. A pro případ, že je toto dovolání opřeno o jediný právní problém, uzavřít, že právě tento právní problém je dovolacím důvodem, i když jej dovolatel přímo v textu dovolání neuvedl.
Naposledy uvedený náhled ÚS pokládám za diskutabilní nejen proto, že § 241a odst. 3 OSŘ předpokládá, že dovolatel dovolací důvod (právní otázku, kterou má NS zodpovědět) v textu dovolání výslovně vymezí, ale i proto, že není v souladu se smyslem § 241a odst. 4 OSŘ, v němž se píše, že v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení. Ustanovení § 241a odst. 4 OSŘ tedy předpokládá, že dovolání má obstát samo o sobě, aniž by NS musel jeho obsah a argumenty dovolatele zjišťovat studiem dalších listin, které jsou obsahem spisu, včetně rozhodnutí, která již byla v průběhu řízení vynesena. Tento přístup podle mého není zjevně protiústavní a přepjatě formální, protože dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který podává výlučně advokát, notář nebo účastník s právnickým vzděláním (§ 241 OSŘ), který má vědět, jaké formální náležitosti má dovolání. Také nelze odestát, že podle probíraného nálezu při posouzení úplnosti dovolání má reálně dojít ke sloučení dvou oddělených náležitostí dovolání, a to vymezení předpokladu přípustnosti a vymezení dovolacího důvodu. Již tím, že dovolatel označí konkrétní rozhodnutí, s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu, totiž má NS vzniknout povinnost přečíst dovolatelem označené rozhodnutí a posoudit, zda s ohledem na jeho obsah lze konstatovat, co bylo důvodem pro podání dovolání. Sám ÚS však v řadě svých dosavadních rozhodnutí konstatoval, že vymezení předpokladu přípustnosti a popis dovolacího důvodu jsou svébytnými položkami, které spolu nesplývají (srov. například usnesení ÚS z 27. 7. 2017 [pozn. red.: správně 27. 6. 2017], sp. zn. II. ÚS 3095/16, nebo z 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Brno