50. Právo na zákonného soudce – odnětí již přidělené věci
čl. 38 odst. 1 LPS
§ 42 odst. 2 SSZ
Právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LPS je autonomním ústavním pojmem. Jeho obsah proto není vymezen zákony a rozvrhem práce – naopak, zákony upravující organizaci a výkon soudní moci musejí být vykládány a aplikovány v souladu s ním. Dané ustanovení také vymezuje požadavky na určení osoby, která bude nezávisle a nestranně soudní moc v konkrétní věci vykonávat, a která se tak bude také jevit. Pravidla pro její určení musejí splňovat i kvalitativní požadavky vylučující jejich účelové zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Odnětí již přidělené věci musí být vždy až poslední z možností a musí se tak stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli; takovým důvodem nemůže být pouze potřeba zajištění „plynulého chodu“ orgánu soudní moci, popř. běžné nerovnoměrné zatížení jednotlivých soudců v již přidělených věcech, a to tím spíše, předvídá-li rozvrh práce soudu jiné řešení.
Nález ÚS z 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20
K věci: Stěžovatelé byli rozsudkem MS v Praze uznáni vinnými za spáchání zvlášť závažného zločinu. VS v Praze jejich odvolání zamítl a následně NS odmítl jejich dovolání. NS k uplatněné námitce porušení práva na zákonného soudce (tvořící i jádro ústavní stížnosti) uvedl, že za rozhodující považuje skutečnost, zda se na provedení procesního úkonu podíleli soudci určení rozvrhem práce účinným ke dni, kdy k úkonu došlo. Dle NS odvolání měl projednat senát, jehož členy byli ke dni konání veřejného zasedání tři předsedové a jedna soudkyně. Její rozhodování ve věci tak nemůže být porušením práva na zákonného soudce, neboť v pozici zákonného soudce stěžovatelů byla. Jinou věcí by bylo, podílela-li by se na rozhodování v pozici předsedkyně senátu, neboť to jí nepříslušelo. To se ovšem nestalo, protože v takovém postavení rozhodoval JUDr. J. H., který byl zároveň určen i jako soudce zpravodaj, u něhož se především očekává i detailní nastudování a znalost spisu. Stěžovatelé poté v ústavní stížnosti uváděli mimo jiné to, že ve věci došlo k vyřazení z rozhodování soudce S. K. bez zákonného důvodu a jeho nezákonnému nahrazení v rozporu s rozvrhem práce.
ÚS usnesení NS a VS v Praze zrušil, neboť jimi došlo k porušení ústavního práva stěžovatelů na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LPS.
Z odůvodnění: Pokud ÚS, v rámci minimalizace zásahů do nezávislého soudního rozhodování, zjistí porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LPS, nezabývá se již důvodností dalších námitek, neboť to by bylo možné jen za předpokladu, že ve věci rozhodoval k tomu podle zákona určený orgán soudní moci. Je třeba nejdříve zajistit, aby předmětnou věc či spor rozhodl k tomu určený soud v určeném složení a určeným postupem, aniž by mohl ÚS meritorní řešení věci v jeho budoucím rozhodnutí předjímat.
Právo na zákonného soudce zakotvuje na ústavní úrovni čl. 38 odst. 1 LPS, který stanovuje: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Dodržení tohoto ústavního imperativu představuje podstatný prvek dotváření soudcovské nezávislosti na straně jedné a pro účastníky řízení cennou záruku vyloučení libovůle při výběru soudců na straně druhé. Přitom ad hoc rozdělování (a tedy i přerozdělování) soudních věcí je nutné systémově vyloučit. Pochybením tak není jen až prokazatelně nekalý výběr rozhodujícího soudce, ale již samotná aplikace pravidel, která takový výběr nevylučují.
I přes povahu a relativně striktní znění čl. 38 odst. 1 LPS nejde o právo absolutní (neomezitelné). Do střetu s jeho dodržením se může dostat například požadavek na nestranného soudce (čl. 36 odst. 1 LPS) či požadavek průběhu řízení bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 LPS). To v určitých situacích umožňuje odnětí věci zákonnému soudci a jeho nahrazení soudcem jiným. Pro uplatnění výjimky ze striktního dodržení práva na zákonného soudce ale musí existovat odůvodněný, přezkoumatelný a z hlediska ústavou chráněných hodnot relevantní důvod, který navíc musí obstát v testu proporcionality a respektovat též zákonné požadavky na rozvrh práce, ze kterých je pro nynější případ třeba poukázat na § 42 odst. 2 SSZ, dle něhož rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí, a je-li to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností, s výjimkou případu, kdy nebyl ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení.
Pojmy „soud“ a „soudce“ jsou vzájemně závislé․ Vždy tak půjde o konkrétní osoby povolané (a předem určené) k výkonu soudní moci v takovém soudním orgánu, který je dle zákona příslušný o věci rozhodnout. To znamená, že dle čl. 38 odst. 1 LPS není „zákonným soudcem“ každý orgán zmocněný zákonem k výkonu soudní moci, aniž by to nebylo současně vztáhnuto na konkrétní osoby, které jsou podle zákona povolány v něm tuto moc vykonávat. Bude-li proto o věci rozhodnuto pod stejnou „hlavičkou“ orgánu soudní moci, avšak s jinými soudci či soudcem, vyměněnými bez zákonného a legitimního důvodu, či dokonce bez sdělení změny ve složení takového orgánu, bude to v rozporu s čl. 38 odst. 1 LPS. Neplatí názor, že všichni soudci zařazení například do určitého senátu jsou zákonnými soudci v dané věci, a lze je tedy „k zajištění jeho chodu“ volně zaměňovat bez překročení mezí čl. 38 odst. 1 LPS. Naopak změny formálních náležitostí řízení a rozhodování (například změny spisových značek, označení senátů, převedení věci pod jiné soudní oddělení apod.) nebudou porušením čl. 38 odst. 1 LPS, nedojde-li zároveň k nepřípustné výměně rozhodujících soudců.
K výkladu pojmu „zákonný“ (soudce) dle čl. 38 odst. 1 LPS nelze přistupovat formálně a jeho naplnění odvozovat od pouhé skutečnosti, že soudce byl k věci (nově) přidělen (určen) na základě předem stanovených, veřejně dostupných a transparentních pravidel. Tato pravidla musejí splňovat i jisté kvalitativní požadavky, jež jsou garancí proti jejich účelovému zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Uvedeného práva se tedy lze dovolávat nad rámec znění zákona či rozvrhu práce. Daná pravidla, od zákonné úrovně až po vydaný rozvrh práce, tak nemohou umožňovat ústavně nesouladnou diskreci (například předsedy soudu nebo předsedy senátu) ohledně výběru rozhodujících soudců, a to ani v situacích, kdy je změna soudce nezbytná (například z důvodu ukončení funkce člena senátu). Taková úprava totiž zvyšuje riziko zneužití postavení personálně rozhodující osoby, jakkoliv může třeba možnosti jeho libovůle významně omezovat. I možnost neomezeně a nekontrolovaně vybrat tři rozhodující soudce ze čtyř možností je stále libovůlí, jakkoliv matematicky ne příliš významnou. Přitom nelze u výsledku řízení podceňovat vliv osobnosti byť i jediného konkrétního soudce, zvláště v takových otázkách, jakými jsou například hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí nebo výklad právních předpisů či dokonce soudcovské dotváření práva.
Za zvláště rizikový je uvedený systém ve vztahu k soudcům-stážistům, kteří jsou k soudu (zpravidla vyššího stupně) přiřazeni na dobu určitou, s možností následného stálého přeložení v případě „osvědčení se“. Je nutné, aby i pro soudce stážisty platila předem daná a diskreci soudních funkcionářů vylučující pravidla přidělování konkrétních věcí.
Je třeba věnovat pozornost i výkladu pojmu „odňat“ v čl. 38 odst. 1 LPS. Zatímco aplikaci daného článku na proces prvotního přidělování věcí je třeba dovodit systematickým a teleologickým výkladem tohoto ustanovení, zapovězení odnětí věci soudci, jemuž již byla věc přidělena, lze dovodit z prostého jazykového výkladu ústavního textu, nehledě na již uvedený požadavek § 42 odst. 2 SSZ. Ani v takové situaci není možné nahlížet na právo na zákonného soudce jako na právo absolutní, neboť projednání a rozhodnutí věci přiděleným soudcem může bránit celá řada důvodů, ať už objektivních (například úmrtí, zánik funkce, dlouhodobá pracovní neschopnost), nebo subjektivních (například vztah k účastníkům řízení). V takových situacích musí zákaz odnětí věci zákonnému soudci ustoupit jiným principům řádného výkonu soudnictví. Jde však o výjimečný postup, k němuž lze přikročit jen z omezených a ústavně legitimních důvodů. Skutečnost, že zákon (či dokonce pouze rozvrh práce) možnost odnětí v obecné rovině umožňuje, nezbavuje soudy daná ustanovení (zejména § 42 odst. 2 SSZ) vykládat a aplikovat restriktivně a ústavně konformně, a zněním zákona tak nezaštiťovat výměny rozhodujících soudců s nedostatečným odůvodněním, neboť v takovém případě vzniká nebezpečí podezření z tzv. objektivní podjatosti. Je též vhodné, aby účastníci řízení byli vždy o změně rozhodujícího soudce výslovně informováni, alespoň například při veřejném zasedání, a měli tak možnost se k ní vyjádřit.
Právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LPS je autonomní a historicky ustálený ústavní pojem – jeho obsah proto není vymezen pouze platnými zákony a rozvrhy práce, nýbrž naopak, zákony upravující organizaci a výkon soudní moci musejí být vykládány a aplikovány v souladu s jeho požadavky. Ustanovení čl. 38 odst. 1 LPS je třeba vykládat tak, že současně vymezuje požadavky na osoby, které budou nezávisle a nestranně soudní moc v konkrétní věci vykonávat a které se tak budou také jevit. Pravidla pro jejich určení musejí splňovat i kvalitativní požadavky vylučující jejich účelové zneužití k nelegitimnímu cíli, kterým je především ad hoc výběr soudců, ať již z jakýchkoliv důvodů. Odnětí již přidělené věci musí být vždy až poslední z možností a musí se tak stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli; takovým důvodem nemůže být pouze potřeba zajištění „plynulého chodu“ orgánu soudní moci, popřípadě běžné nerovnoměrné zatížení jednotlivých soudců v již přidělených věcech, a to tím spíše, předvídá-li rozvrh práce příslušného soudu jiné řešení.
V posuzované věci však došlo k rozšíření senátu o nového člena (stážistu), který pak byl na základě neformálního rozhodnutí předsedy senátu určen jako nově rozhodující soudce za jiného (stávajícího) člena senátu. Své rozhodnutí předseda senátu opřel o část rozvrhu práce, uvádějící, že předseda senátu dbá při rozdělování spisů v senátu o rovnoměrné zatížení všech jeho členů. Důvod „plynulého chodu věcí v senátě“ však neobstojí. Běžné organizační obtíže spojené s nerovnoměrným zatížením jednotlivých soudců nemohou být důvodem k překročení mezí daných čl. 38 odst. 1 LPS. Podobný postup by mohl obstát toliko ve výjimečné situaci, byl-li by například konkrétní senát natolik zatížen nečekaným nápadem věcí, že by nebylo možné očekávat jejich rozhodnutí v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 LPS). Taková situace však podle zjištěných skutečností nenastala. Navíc není zřejmé, z jakého důvodu nebylo možné řešit vytížení soudců jinak, například ustoupením od ústavně nechráněného principu specializace soudců nebo snížením „nápadu“ nově došlých věcí přetíženým soudcům. Zvolený postup v posuzované věci by tedy neobstál ani z hlediska principu proporcionality. Přitom za zákonné soudce nelze považovat všechny čtyři členy senátu; bez ohledu na možnost aprobování takového náhledu při prvotním přidělení věci je nutné jej striktně odmítnout při výměně rozhodujících soudců. Za zákonné soudce lze tak považovat pouze ty konkrétní osoby, kterým byla věc prvotně přidělena. Jakákoliv změna v jejich složení musí být legitimně odůvodněna a provedena podle výše popsaných pravidel.
Komentář: Nález byl přijat v trestněprávní věci, přesto nelze vyloučit jeho dosah (alespoň určitý) i na civilní a správní soudnictví. Ačkoli totiž význam práva na zákonného soudce v daném kontextu ÚS zdůraznil zejména v řízení před trestními soudy, nelze přehlédnout, že čl. 38 odst. 1 LPS, a tedy i samo právo na zákonného soudce, ÚS vyložil jako autonomní ústavněprávní institut, který není závislý na příslušných zákonných procesních předpisech (například TrŘ, OSŘ, SŘS).
ÚS v nálezu pokračoval v dosavadní judikaturní „trajektorii“, která klade stále zvyšující se požadavky na přidělování věcí jednotlivým soudním oddělením (soudcům); nyní pak tyto požadavky posouvá ještě dále a zvětšuje nároky na pregnantní formulování rozvrhů práce jednotlivých soudů. Lze tedy usuzovat, že například pro případ přidělení soudců stážistů k jednotlivým soudům by měly rozvrhy práce, pokud tedy dojde v této souvislosti k přerozdělení věci, takovou eventualitu předvídat. Prostor pro vedení jednotlivých soudních oddělení předsedy senátů, například s ohledem na vytížení jednotlivých soudců či zajištění plynulosti řízení, se tak také snižuje (v posuzované věci nedošlo ke změně soudce zpravodaje, nýbrž „pouze“ jedné členky, resp. člena senátu).
Přestože lze závěry ÚS naprosto chápat jako zcela legitimní, bude do budoucna záležet na tom, jak striktně bude ÚS formulovaná pravidla prosazovat, resp. jak úzce nebo široce bude interpretovat (třeba i v závislosti na konkrétním typu soudního řízení) přípustné výjimky pro změny přidělení věci. Při neúměrně rigorózním pohledu by se totiž z pohledu účastníka řízení, pakliže by věc nedopadla v jeho prospěch, spíše než kupříkladu hmotněprávní argumentace, nabízela jako základní procesní strategie důkladné studování rozvrhů práce a na tom založená argumentace (i když je otázkou, co by to takovému účastníku řízení přinášelo z pohledu konečného výsledku řízení).
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno