1. Náklady řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
čl. 11 odst. 1 LPS
§ 142 OSŘ
§ 1140 a 1143 ObčZ
Ustanovení § 142 OSŘ je třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví (za podmínek upravených § 1140 odst. 2 ObčZ). Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků dle § 142 odst. 2 OSŘ, ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup dle § 142 odst. 3 OSŘ.
Nález ÚS z 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20
K věci: OS v Táboře na základě žaloby stěžovatele zrušil podílové spoluvlastnictví a určil, které z nemovitostí se přikazují do výlučného vlastnictví kterého z původních vlastníků. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit státu 5 495 Kč a druhý vlastník (nyní vedlejší účastník řízení) 495 Kč. Dále rozhodl, že ani stěžovatel, ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel byl v řízení úspěšný co do zrušení spoluvlastnictví, nikoliv již co do způsobu jeho vypořádání, soud proto postupoval dle § 142 odst. 2 OSŘ. K odvolání obou účastníků řízení KS v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudek OS v Táboře v meritu potvrdil, ale změnil nákladové výroky tak, že stěžovateli byla uložena povinnost nahradit státu celé náklady řízení a zaplatit vedlejšímu účastníku částku cca 365 000 Kč na nákladech za prvostupňové řízení a cca 62 000 Kč za odvolací řízení. KS vyšel z toho, že na zrušení spoluvlastnictví panovala mezi účastníky shoda, sporný byl způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví, které se nakonec uskutečnilo dle návrhu vedlejšího účastníka. Vedlejšímu účastníku tak podle KS vzniklo právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 OSŘ; zároveň neshledal důvody pro výjimečný postup podle § 150 OSŘ, neboť stěžovatel po celou dobu řízení setrvával na stanovisku, že všechny nemovité věci mají být pro nedělitelnost celku přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Stejnou logiku (hledisko úspěchu ve věci) pak KS v souladu s § 148 odst. 1 OSŘ uplatnil i ve vztahu k vzniklým nákladům státu.
ÚS přisvědčil ústavní stížnosti, v níž stěžovatel uváděl, že nákladové výroky KS jsou nespravedlivé a protiústavní. ÚS tak nákladové výroky rozsudku KS zrušil, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 LPS.
Z odůvodnění: Při rozhodování o nákladech řízení platí v civilním řízení sporném dvě základní pravidla: 1. pravidlo úspěchu ve věci (§ 142 OSŘ); 2. pravidlo procesního zavinění na zastavení řízení (§ 146 odst. 2 OSŘ). První z nich se uplatní v případech konečného meritorního rozhodnutí a zákon z něj zároveň upravuje výjimky; druhé se použije v případech, kdy je řízení ukončeno usnesením o zastavení řízení, takže soud neřeší meritum věci a nerozhoduje dle § 146 odst. 1 OSŘ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (smír, zastavení řízení v situaci, kdy nelze zjistit procesní zavinění). Na obě uvedená pravidla se pak může vztáhnout nákladové moderační právo upravené v § 150 OSŘ, které soudu umožňuje z důvodů zvláštního zřetele hodných účastníku, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu nepřiznat. Postup dle § 150 OSŘ musí být výjimečný.
Po projednání předmětu řízení (merita věci) soudem zásadně platí pro rozhodování o nákladech řízení, jak je uvedeno v předchozím odstavci, zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v prvních třech odstavcích § 142 OSŘ, který zní:
(1) Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
(2) Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
(3) I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Přitom výrok o náhradě nákladů řízení musí být v souladu s průběhem řízení, úkony účastníků i s obsahem příslušného soudního spisu. Základním hlediskem ovládajícím rozhodování o nákladech civilního řízení je zásada úspěchu ve věci; poměřovat úspěch a neúspěch však nelze jen tím, jak bylo o žalobě rozhodnuto, bez zohlednění širších souvislostí. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.
Řízení s povahou iudicii duplicis může být zahájeno k návrhu kteréhokoli z budoucích účastníků a přes formální označení, odpovídající dikci zákona, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného současně, nehledě na to, kdo žalobu podal; povahově nejde o klasické sporné řízení, v němž by jedna z proti sobě stojících stran musela vyhrát a druhá prohrát, typický náhled na žalobce a žalovaného ve smyslu útočník–obránce je pojmově vyloučen.
Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jako jeden z příkladů iudicii duplicis, je označováno za sporné pouze proto, že není upraveno v ZŘS, nýbrž v OSŘ upravujícím různé typy řízení, i takové, které pro jejich materiální povahu lze za sporná označit jen obtížně, případně vykazují specifika, pro něž se sporný charakter řízení ztrácí – například nahlíží-li se na některého účastníka řízení jako na slabšího, oslabuje také rovné kontradiktorní postavení stran a pasivní role soudu.
„Spor“ o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může být zahájen na základě žaloby kteréhokoli spoluvlastníka, který se cítí být ve spoluvlastnictví nespokojen a nechce v něm setrvat; jako takové je dané řízení nutno vnímat perspektivou základního práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 LPS. Vlastnické právo zahrnuje i právo přestat být vlastníkem (věc opustit, zcizit); v případě spoluvlastnictví se specificky uplatňuje zásada, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen setrvávat ve spoluvlastnictví. Pro případ, že se sami spoluvlastníci nedohodnou na oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení a vypořádání, má každý z nich právo obrátit se na soud s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (srov. § 1140 a 1143 ObčZ). Rozhodnutí nesetrvávat nadále ve spoluvlastnickém vztahu je svobodným rozhodnutím spoluvlastníka, jehož vlastnické právo je chráněno čl. 11 odst. 1 LPS, ovšem stejnou měrou jako vlastnické právo kohokoli jiného, tedy i ostatních spoluvlastníků. Z druhé strany platí rovněž, že nikoho nelze nutit k uzavření mimosoudní dohody (ať už se jí brání z objektivních, či subjektivních důvodů), ačkoliv smírné vyřešení věci, a zvláště ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je více než vítané a vhodné.
Zruší-li soud spoluvlastnictví, vydává následně konstitutivní rozhodnutí o způsobu jeho vypořádání. Návrhy účastníků přitom není vázán (§ 153 odst. 2 OSŘ), je vázán pouze zákonným pořadím jednotlivých možností podle § 1143 a násl. ObčZ (rozdělení věci, přikázání věci jednomu či více spoluvlastníkům za náhradu, nařízení prodeje věci ve veřejné dražbě). Volba konkrétního způsobu vypořádání je v konečném důsledku na úvaze soudu, účastník řízení nad ním fakticky nemá kontrolu. Svůj návrh soudu sdělit může i nemusí, v průběhu řízení jej může měnit [například dle výsledků provedeného dokazování, zejména znaleckého zkoumání například k (ne)dělitelnosti nemovité věci], aniž by změna návrhu žalobce byla považována za změnu žaloby ve smyslu § 95 OSŘ, která by podléhala schválení soudu – co do způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví žalobce nedisponuje předmětem řízení volně jako například v případě žaloby na plnění. Žádný ze spoluvlastníků tak nadále nemá osud řízení zcela ve svých rukou.
Výše uvedené se principálně promítá i do rozhodování o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Jak již bylo řečeno, nikdo zásadně nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví, a tak ani žádného ze spoluvlastníků nelze bez dalšího sankcionovat za to, že spoluvlastnictví má být zrušeno a vypořádáno, resp․ za to, že byl u soudu podán příslušný návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V předmětném řízení se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků (spoluvlastníků), kteří mají shodné procesní postavení (žalobců i žalovaných) a kteří předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu. Každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ a je nutno na něj pohlížet jako na projev ústavně chráněného vlastnického práva. Zahájení a vedení řízení před soudem nelze bez dalšího klást k tíži ani žalujícímu spoluvlastníku, který je inicioval, ani tomu, který se formálně ocitl na straně žalované. Spoluvlastníci sami nemohou plně ovlivnit konečné rozhodnutí soudu o způsobu vypořádání, soud jejich návrhy v tomto rozsahu není vázán, ale sám rozhodne dle zákonné posloupnosti jednotlivých způsobů vypořádání a v jejich rámci dle svého vlastního uvážení (například jak konkrétně bude společná věc rozdělena či komu bude přikázána do vlastnictví a komu bude přiznána přiměřená náhrada). V řízení jsou přitom často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu a každý z odlišných návrhů jednotlivých spoluvlastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ. Nemohou-li spoluvlastníci předem přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a mají-li všichni shodné procesní postavení v řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, jeví se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 LPS.
Na zákonné úrovni to znamená upřednostnit aplikaci § 142 odst. 2 OSŘ a vyslovit, že oba (všichni) účastníci řízení byli úspěšní zčásti, a náhrada nákladů řízení proto nenáleží žádnému z nich. Tím ovšem není řečeno, že by soud nemohl zohlednit konkrétní okolnosti případu a aplikovat § 142 odst. 3 OSŘ, odůvodňuje-li to například obstrukční chování účastníka v průběhu řízení či jiné významné okolnosti. Samo o sobě však není rozhodné, jaký navrhl který z účastníků způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví, a který z nich (či úplně jiný) soud nakonec zvolil, neboť to záviselo na jeho úvaze, vedené zákonnou úpravou. Proto také nemůže být rozhodné, co bylo mezi účastníky sporné z pohledu provedeného dokazování a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud.
Komentář: Předmětný nález si zaslouží pozornost z několika důvodů. Prvním je snaha o podrobné vystižení povahy řízení, které má charakter řízení iudicii duplicis, a toho, jaké jsou důsledky této skutečnosti na rozhodování o nákladech takového řízení. Zde je možné připomenout například skutečnost, že se nejedná o řízení představující „klasické“ sporné řízení, u něhož lze relativně snadno hovořit o tom, která strana úspěch měla a která neměla, popřípadě jaký byl poměr tohoto úspěchu; nejde o „souboj“ různých subjektů, žalobce a žalovaného. O plném úspěchu a neúspěchu ve věci lze v tomto kontextu hovořit pouze tehdy, pokud návrh na zrušení spoluvlastnictví soud zamítne z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 větě druhé ObčZ, tedy proto, že je zrušení spoluvlastnictví požadováno v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Důvody, proč nelze procesní úspěch navrhovatele a procesní neúspěch dalších spoluvlastníků odvozovat ani od skutečnosti, že bylo vyhověno samotnému návrhu na zrušení spoluvlastnictví, ani od výsledného způsobu vypořádání spoluvlastnictví, ÚS v nálezu detailně popisuje.
Daný nález má však svůj význam především proto, že se jednak odlišuje přinejmenším od části judikatury NS k dané problematice, jednak řeší (přinejmenším zdánlivý) rozpor v judikatuře samotného ÚS.
K prvnímu aspektu lze odkázat na bod 26 nálezu, v němž ÚS dospěl k závěru, že judikatura NS je postavena na premise, že v řízeních, v nichž soud ruší a vypořádává spoluvlastnictví, má soud postupovat dle § 142 odst. 1 OSŘ, v odůvodněných případech eventuálně podle § 142 odst. 2 OSŘ. V intencích daného řízení to znamená, že zruší-li soud k návrhu žalobce podílové spoluvlastnictví a vypořádá-li je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o nákladech řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch ve věci v plném rozsahu, bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podat také, tedy že jde o tzv. iudicium duplex (viz usnesení NS z 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014). Dále NS nabádal obecné soudy k tomu, aby při hodnocení úspěchu ve věci vycházely z toho, k jaké sporné skutečnosti bylo směřováno dokazování a jak byl spor řešen v rozhodnutí (například usnesení č. j. 22 Cdo 1523/2017-288, dále usnesení z 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 935/2017, z 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2767/2017, či z 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015). NS však také dodal, že procesní úspěch je třeba posuzovat z více hledisek, a to nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale k celému průběhu řízení, závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka nejde o zneužití jeho procesních práv; rozhodnutí, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, závisí podle NS na úvaze soudu (viz usnesení NS z 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2882/2016) – stejně jako zvolený způsob vypořádání. Tyto názory však dle ÚS principiálně specifika daného typu řízení dostatečně nezohledňují, a to bez ohledu na to, že existuje řada usnesení ÚS, která uvedenou praxi NS aprobují (srov. bod 28 nálezu). Naopak tato specifika jsou lépe vystižena výše reprodukovanými závěry ÚS.
Pokud jde o druhý aspekt, tedy rozpor mezi judikaturou ÚS, konstatoval nyní ÚS v bodě 13 nálezu, že senát příslušný k projednání a rozhodnutí v této věci dospěl při jejím předběžném projednání k závěru, že v otázce ústavně konformního výkladu § 142 OSŘ v řízeních majících povahu iudicia duplex existuje v nálezové judikatuře ÚS [viz nálezy z 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, z 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19 (SR 2/2020 s. 42), a z 10. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 186/20] názorový rozpor, který je třeba odstranit postupem dle § 23 ZÚS. Proto usnesením z 21. 7. 2020, č. j. I. ÚS 262/20-33, přerušil řízení a předložil tuto otázku k posouzení plénu, které se však při svém hlasování z 13. 10. 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 51/20, pro přijetí předloženého návrhu stanoviska nevyslovilo potřebnou většinou hlasů; první senát ÚS následně rozhodl o pokračování v řízení a ve věci meritorně rozhodl.
ÚS se ve svém nynějším nálezu přiklonil k závěrům formulovaným v nálezech sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. II. ÚS 572/19, které dále rozvinul; naopak se odchýlil od závěrů prezentovaných v nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20. Jen pro úplnost lze připomenout, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 ÚS dospěl ke stanovisku, že soudy jsou povinny i v řízení o vypořádání spoluvlastnictví vycházet při rozhodování o nákladech ze zásady úspěchu ve věci; povaha řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví sama o sobě neodůvodňuje obecné potlačení základního pravidla stanoveného OSŘ pro náhradu nákladů řízení (úspěch ve věci, § 142 odst. 1 OSŘ) ve prospěch výjimečného řešení dle § 150 OSŘ a základní pravidlo lze korigovat, nastanou-li okolnosti předvídané zejména v § 142 odst. 2 až 3, § 143 a 150 OSŘ. ÚS se však nyní přiklonil ke stanovisku, které vyjádřil v právní větě k nálezu II. ÚS 572/19, dle níž rozhodnutí o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se nemůže odvíjet toliko od úvahy soudu o tom, co bylo mezi účastníky sporné a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Naopak v tomto řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, v němž všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 LPS.
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno