56. Zastavení již jednou výslovně zastavené exekuce
§ 103, § 104 odst. 1, § 159a odst. 4, § 268 OSŘ
§ 51, 55 a 55b EŘ
Exekuční soud může výjimečně k návrhu povinného přistoupit k zastavení exekuce, která byla již jednou výslovně zastavena na návrh oprávněného [§ 268 odst. 1 písm. c) OSŘ], dovolává-li se povinný toho, že exekuce vůči němu byla ze strany oprávněného od počátku vedena neoprávněně.
Nález ÚS z 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21
K věci: K návrhu oprávněné společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., došlo k zahájení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky 51 648 Kč s příslušenstvím na základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. J. K. Podáním došlým OS v Novém Jičíně dne 25. 4. 2019 oznámil soudní exekutor, že vymáhaná povinnost byla v plném rozsahu vymožena, a to včetně příslušenství a nákladů. Dále vydal soudní exekutor k návrhu vedlejší účastnice dne 30. 4. 2019 usnesení o zastavení exekuce, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2019. Podáním z 16. 8. 2019 předložil soudní exekutor k rozhodnutí návrh povinného na zastavení exekuce z 13. 8. 2019. Svůj návrh povinný odůvodnil tím, že exekuce byla vedena protiprávně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Povinný zejména zdůraznil, že výše jmenovaný rozhodce svou činnost vykonával jako službu za odměnu pro rozhodčí společnost. Rozhodčí nález, který se zdánlivě jeví jako rozhodnutí rozhodce K., proto nemůže být akceptován jako způsobilý exekuční titul.
OS stěžovateli nevyhověl, když řízení o jeho návrhu na odklad a zastavení exekuce zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. OS k zastavení řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce přistoupil s odůvodněním, že je dán nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 OSŘ, který nelze odstranit. Podle § 55b odst. 1 EŘ exekutor při svém rozhodování činí úkony, které v řízení o výkonu rozhodnutí příslušejí soudu prvního stupně. Podle § 159a odst. 1 OSŘ platí, že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Proto OS řízení o zastavení exekuce zastavil, když exekuce již byla pravomocně zastavena usnesením soudního exekutora, a byla proto dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Toto usnesení exekutora o zastavení exekuce přitom žádná ze stran řízení nenapadla opravným prostředkem, tzn. ani povinný. K odvolání stěžovatele KS v Ostravě rozhodnutí OS potvrdil.
ÚS k ústavní stížnosti povinného obě výše popsaná usnesení zrušil a věc vrátil OS k novému rozhodnutí.
Z odůvodnění: V judikatuře (srov. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 1343/20 a tam citovanou judikaturu NS) i v literatuře (srov. k tomu Svoboda, K. Zastavení exekuce již dříve ukončené vymožením. Bulletin advokacie, 2018, č. 4, nález ÚS sp. zn. III. ÚS 1536/21) je již ustálen závěr, že obecné soudy mohou ve výjimečných případech rozhodnout o zastavení exekuce i po jejím skončení pro vymožení pohledávky, přičemž důvody zastavení exekuce se s ohledem na různorodé skutkové okolnosti jednotlivých případů postupně rozšiřovaly (srov. k tomu například usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, sp. zn. 26 Cdo 1663/2015, nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 8/06). Šlo přitom o určitý průlom v dosavadním chápání řízení o výkonu rozhodnutí. Dlouhodobě byl totiž respektován závěr, že existence nařízeného, trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho zastavení (srov. usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 2421/2004). Podstatné bylo též narušení právní jistoty (již vymoženou pohledávku, její příslušenství, náklady exekuce bylo nutno vzhledem k zastavení řízení vrátit, resp. náklady s exekucí spojené musel nově hradit zpravidla oprávněný, když právní úprava nepočítala a nepočítá výslovně s tím, že by mohla být rozhodnutím soudu zastavena již skončená exekuce), jakož i zpochybnění východiska, že v exekučním řízení v zásadě nelze zpochybňovat zjištění a právní závěry soudů, které rozhodovaly o věci samé (srov. nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Přitom hlavním smyslem tohoto posunu bylo zabránit zjevným nespravedlnostem zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy – navíc – exekučním titulem byl rozhodčí nález (srov. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 199/11).
V této souvislosti bývá rovněž upozorňováno (srov. k tomu Mádr, J. Význam procesního prostředí pro vymahatelnost práva. Komorní listy, 2019, č. 4, s. 48–50), že závěry uvedené ve výše citované judikatuře ÚS a NS jsou nestandardní, a jde tak ze strany soudů o reakci na aktuální situaci na trhu se spotřebitelskými úvěry․ Na druhou stranu uvedená judikaturní východiska nelze zkratkovitě vnímat tak, že každá exekuce skončená vymožením, jež má skutkový základ ve spotřebitelském úvěru, by měla (či dokonce musela) být automaticky zastavena. Vždy je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu (srov. usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 3007/17).
Ve stěžovatelově případě však ze strany obecných soudů vůbec nebylo přistoupeno k posouzení, jak vyplývá i z výše uvedené rekapitulace, zda je i vzhledem k postavení vedlejší účastnice jako úvěrující (dříve věřitelky) spravedlivé, aby stěžovatelovu návrhu na zastavení exekuce skončené vymožením bylo za daných okolností vyhověno. Obecné soudy setrvaly u konstatování nedostatku podmínek řízení z důvodu zastavení exekuce usnesením soudního exekutora. Splněním podmínek pro zastavení exekuce ke stěžovatelovu návrhu se proto věcně vůbec nezabývaly (byť nerozporovaly možnost zastavení již skončené exekuce soudem plynoucí z judikatury ÚS a NS).
Právě v tomto ohledu spatřuje ÚS v napadených rozhodnutích ústavní deficit. Z ustálené judikatury NS aprobované i ÚS se totiž podává, že exekuční řízení končí vymožením pohledávky (srov. § 51 EŘ), nicméně je-li exekuční titul od počátku nevykonatelný, je třeba zastavit exekuci i poté, co bylo vymáhané plnění vymoženo (viz například usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 3331/2017), a soud proto nesmí rezignovat na potřebu ochrany povinného, vyjde-li dodatečně najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu a tuto ochranu lze realizovat toliko dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce (viz například usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 3159/2019).
Pokud však v nyní posuzované věci došlo k vymožení pohledávky a soudní exekutor podle § 46 odst. 8 EŘ dne 25. 4. 2019 oznámil skončení exekuce s výslovným konstatováním, že jeho pověření k provedení exekuce zaniklo a automaticky zanikly rovněž právní účinky všech exekučních příkazů vydaných v tomto řízení, je třeba přisvědčit stěžovateli potud, že následné usnesení o zastavení exekuce z 30. 4. 2019 k návrhu oprávněné bylo vydáno až poté, co soudnímu exekutorovi zaniklo oprávnění k vedení exekuce [§ 51 písm. c) EŘ].
OS ani KS se však touto otázkou nezabývaly, když pouze konstatovaly, že předmětným usnesením soudního exekutora byla exekuce pravomocně zastavena. Vyšly přitom z usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 2422/2020, v němž NS posuzoval případ vyznačující se obdobnými skutkovými okolnostmi jako v případě stěžovatele, kdy stejný soudní exekutor rovněž k návrhu nynější vedlejší účastnice jako oprávněné zastavil již skončenou exekuci. NS v tomto usnesení dospěl k závěru, že soudní exekutor nemá rozhodnout o zastavení exekuce již skončené vymožením a k takovému kroku má za výjimečných okolností přistoupit exekuční soud, a nikoliv exekutor. Současně však NS uvedl, že takovéto pochybení soudního exekutora nepředstavuje vykročení z jemu svěřené pravomoci, nýbrž jde o rozhodování mimo rámec jeho věcné příslušnosti. Proto takové rozhodnutí soudního exekutora vytváří překážku věci rozhodnuté a po jeho právní moci nelze exekuci zastavit znovu rozhodnutím soudu, byť i z jiného důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 OSŘ. S uvedeným právním závěrem NS, podle kterého i rozhodnutí soudního exekutora vydané mimo jeho věcnou příslušnost vytváří překážku věci rozhodnuté, se ÚS neztotožňuje.
Podle ustáleného doktrinálního názoru působnost státního orgánu představuje právem stanovený předmět, obsah a rozsah jeho činnosti, zatímco v případě jeho pravomoci se jedná o určité právní prostředky, které má státní orgán k realizaci své působnosti (srov. například Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 33–35). V případě, kdy soudnímu exekutorovi v důsledku vymožení pohledávky skončilo jeho oprávnění, je proto jeho postavení srovnatelné se situací, jako když by vůbec nebyl označen v exekučním návrhu, a nepříslušelo by mu proto v dané věci ani činit jakékoliv úkony – tedy nedisponuje žádnými právními prostředky k realizaci své působnosti. Toto je ovšem nedostatek rozhodovací pravomoci, nikoliv věcné příslušnosti, jak dovodil NS. Z tohoto závěru o nedostatku rozhodovací pravomoci pak ovšem logicky plyne další závěr, spočívající v absenci jakýchkoliv procesních následků takovéhoto rozhodnutí, vydaného soudním exekutorem mimo jeho rozhodovací pravomoc.
ÚS se neztotožňuje rovněž se závěrem, že by ochrana práv povinného proti popsanému postupu soudního exekutora a oprávněného – kdy soudní exekutor k návrhu oprávněného přistoupil k zastavení již skončené exekuce – byla v nyní posuzované věci dostatečně a efektivně zajištěna tím, že povinný, na němž již byla veškerá plnění vymožena, může podat proti takovému rozhodnutí soudního exekutora odvolání; pokud ale takto nepostupuje, znamená to, že dostatečně nedbal svých práv, a už proto má být jeho ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Obecné soudy totiž vytýkají stěžovateli, že nepodal odvolání proti usnesení, kterým soudní exekutor zastavil exekuci na návrh oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ. Toto rozhodnutí podle nich zakládá překážku věci rozhodnuté, a vzhledem k tomu se stěžovatel nemůže nyní domáhat zastavení exekuce z důvodů podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.
K tomu ÚS uvádí, že výklad obecných soudů by ve svém důsledku znamenal, že stěžovatel měl brojit proti zastavení exekuce – tedy proti výroku, s nímž přísně vzato souhlasí – jen kvůli důvodu, pro který k zastavení exekuce bylo přistoupeno. Podle § 202 odst. 3 OSŘ přitom není odvolání směřující jen proti důvodům rozhodnutí přípustné a možnost podat odvolání proti rozhodnutí o zastavení exekuce, kterým bude brojeno toliko proti důvodu tohoto zastavení, nebyla jednoznačně dovozena ani v judikatuře (byť v odborné literatuře se lze setkat s názory dovozujícími přípustnost takového odvolání, viz Pařízek, I. Konkurence a priorita důvodů k zastavení exekuce. Právní rozhledy, 2019, č. 18, s. 642 a násl.). Odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora, vydanému navíc mimo jeho rozhodovací pravomoc, proto za současného stavu nelze označit za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv, který stěžovatel musel bezpodmínečně využít.
Judikatura NS a ÚS umožňující ve výjimečných případech, jejichž okolnosti soudy individuálně posoudí, zastavení exekuce již skončené vymožením, logicky vychází z toho, že orgány veřejné moci, jež se na vedení exekuce podílely, postupovaly v souladu se zákonem a nedocházelo ani ke zneužívání práva (§ 6 věta druhá OSŘ). V případě, jenž je nyní předmětem přezkumu ÚS, ovšem soudní exekutor v souladu se zákonem nepostupoval, když i z toho důvodu jeho rozhodnutí stěžovatel mohl napadnout odvoláním, což ale – podle ÚS z ospravedlnitelných důvodů – neučinil. Vzhledem k tomu, že celý koncept možného zastavení již skončené exekuce byl dovozen soudními rozhodnutími, která zjevně musela překonat mnoho do té doby neotřesitelných principů civilního řízení, včetně toho, že dovolila „oživovat“ již skončená řízení, a to dokonce bez rámce zákonem stanovené lhůty – kdy přiměřenost doby uplynuvší od vymožení plnění v exekučním řízení posuzují obecné soudy při úvaze, zda jsou splněny podmínky pro dodatečné zastavení exekuce –, pak nutno podle ÚS též judikaturně zohlednit nově vyvstalou okolnost v podobě zastavení exekuce soudním exekutorem vzdor jeho chybějící rozhodovací pravomoci.
Vedle nezákonnosti rozhodnutí exekutora (absence rozhodovací pravomoci) nelze za přiléhavou označit ani argumentaci obecných soudů, že rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce na návrh oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a brání rozhodování o zastavení exekuce z důvodů podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ. Zatímco totiž předmětem rozhodování o zastavení exekuce na návrh oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ je, zda exekuce má být prováděna do budoucna, aniž by byla jakkoliv hodnocena legalita dosud proběhlé části exekučního řízení, při rozhodování o návrhu na zastavení již skončené exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ soudy – vedeny výše specifikovanou ustálenou judikaturou – hodnotí naopak právě to, zda exekuce byla vedena po právu, či nikoliv v minulosti. Je tak zřejmé, že rozhodnutí o zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ není totožné s rozhodnutím k návrhu povinného dle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ, jelikož předměty těchto rozhodnutí jsou odlišné, a nebylo proto rozhodováno ve stejné věci podle § 159a odst. 4 OSŘ.
Ačkoliv je tedy z formálního hlediska v obou případech rozhodováno o zastavení exekuce, z materiálního hlediska nelze v těchto specifických procesních situacích a s ohledem na judikaturní vývoj hodnotit předmět rozhodování jako zcela totožný. Je proto namístě rozlišovat mezi tzv. prioritním a neprioritním způsobem zastavení exekuce. Zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a), b) a h) OSŘ je totiž prioritní a má přednost před zastavením exekuce na návrh oprávněného [§ 268 odst. 1 písm. c) OSŘ]. U posledně jmenovaného důvodu zastavení exekuce je navíc třeba uvést, že k zastavení dochází až ex nunc, a i proto nemůže být upřednostněn, jsou-li splněny důvody zastavení exekuce jiné. Jak k tomu trefně konstatuje Svoboda, K. Zastavení exekuce. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 179, připustil-li ÚS a NS, že z tzv. prioritních důvodů je možné zastavit exekuci, která již skončila vymožením (je toho totiž třeba k ochraně zájmů povinného), musí totéž platit i pro případ, že exekuce byla zastavena z nesprávného a neprioritního důvodu.
Komentář: Prezentovaný nález povede ke změně dosavadní rozhodovací praxe NS, podle níž nelze zastavit exekuci, která již jednou byla výslovně zastavena, ale z jiného (pro povinného méně příznivého) důvodu. NS prozatím připouštěl pouze to, že lze výjimečně zastavit exekuci, která neskončila výslovným rozhodnutím, ale přímo ze zákona tím, že plnění z exekučního titulu bylo vymoženo. NS naopak pokládal za „příliš silnou kávu“, aby docházelo k opakovanému zastavení i takové exekuce, která byla už jednou výslovně ukončena usnesením o jejím zastavení (srov. § 159a odst. 4 OSŘ).
ÚS si je vědom toho, že jeho rozhodnutí bude vnímáno kontroverzně a že přebíjí rozhodovací praxi NS. Přesto lze jeho přístup pochopit s ohledem na dva základní fakty.
Zaprvé. NS dlouhodobě připouští, že za výjimečných okolností lze z důvodu, jenž je příznivý pro povinného (proto, že exekuce od samého počátku neměla být vedena), zastavit exekuci, která už dříve skončila vymožením. Takže se už před nálezem zastavovaly exekuce, které již neběžely, tedy reálně nebylo co zastavit. Připustíme-li, že se zastavuje něco, co už neběží, je z pohledu obecné logiky vlastně jedno, zda takové řízení už neplyne proto, že skončilo ze zákona vymožením, nebo proto, že bylo zastaveno rozhodnutím. Smyslem rozhodnutí o opakovaném zastavení totiž není, aby exekuce znovu „obživla“, ale to, aby došlo k výslovnému konstatování, že byla od počátku vedena protiprávně, protože existoval důvod pro její nařízení, nebo mělo ihned po nařízení dojít k jejímu zastavení.
Zadruhé. ÚS postřehl, že se množí situace, kdy judikatura NS o možnosti zastavit exekuci, která už skončila vymožením, je vyřazena ze hry postupem oprávněného a exekutora, v němž oprávněný po ukončení exekuce vymožením navrhne její zastavení a exekutor, i když už doručil oznámení o skončení exekuce (takže ví, že exekuce už neplyne), přesto a zjevně nesprávně vydá usnesení o jejím zastavení. Takové nezákonné rozhodnutí pak povinnému jednou provždy zabraňuje, aby posléze podal návrh na zastavení exekuce proto, že od počátku byla vedena protiprávně. S tímto postřehem NS při formulaci judikatury, podle níž nelze zastavit již jednou výslovně zastavenou exekuci, neoperoval, protože o něm neměl informaci.
I když tedy teoretický procesualista bude nález pokládat za neakceptovatelný, protože připouští rozhodnutí o zastavení řízení, které již neběží, a navíc obecným soudům ukládá, aby znovu rozhodovaly o zastavení exekuce, kterou už jednou výslovně a pravomocně zastavily, existují racionální důvody, pro které nález nelze pokládat za „mimózní“.
Problém je v tom, že opakované zastavení exekuce z důvodu, který je příznivý pro povinného, samo o sobě povinnému nezajišťuje vracení peněz, které na něm byly exekučně vymoženy. Jestliže mu vymožené prostředky oprávněný nebo exekutor nevrátí dobrovolně, musí podat žalobu o vydání bezdůvodného obohacení. V něm nalézací soud bude mimo jiné řešit, jestli dluh, na němž byl postaven exekuční titul, skutečně zcela nebo zčásti existuje. Břemeno k tvrzení a prokázání existence dluhu přitom bude na věřiteli (oprávněném). Takovou žalobu však dlužník (povinný) mohl podat tak jako tak, protože vymožení dluhu v rámci exekuce nezakládá závěr, že plnění bylo skutečně vymoženo po právu. Vnucuje se tak otázka, jestli opakované usnesení o zastavení exekuce proto, že exekuce byla od počátku vedena protiprávně, skutečně je dlužníku (povinnému) reálně ku prospěchu. Tak tomu bude jen v případě, že připustíme, že počátek běhu promlčecí doby pro podání žaloby o vydání „bezdůvodka“ vymoženého v exekuci začne plynout až od okamžiku právní moci nového rozhodnutí o zastavení exekuce, případně že sice promlčecí doba začala běžet už dříve, ale možná námitka promlčení ze strany údajného věřitele (oprávněného) bude právě pro existenci nového usnesení o zastavení exekuce ku prospěchu údajného dlužníka (povinného) shledána nemravnou. Zda rozhodovací praxe takovému závěru dopřeje sluchu, ukáže až čas.
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Brno