Odůvodnění:
I. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení
1. Stěžovatel návrhem podaným u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") brojil podle § 101a a násl. soudního řádu správního proti v záhlaví citovanému mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví (dále jen "ministerstvo"), kterým byl s účinností od 15. 6. 2020 zakázán pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) ve všech vnitřních prostorách staveb, mimo bydliště, v prostředcích hromadné dopravy a při účasti na hromadné akci ve venkovních prostorech, jestliže se daná osoba nachází méně než 1,5 m od jiné osoby, nejedná-li se o členy domácnosti (bod 1). Napadené opatření dále stanovilo výjimky z této povinnosti (bod 2) a určité hygienické požadavky na provádění autorských děl a činnost tvůrců audiovizuálních děl bez ochranných prostředků dýchacích cest (bod 3).
2․ Městský soud napadeným rozsudkem nepřipustil změny návrhu na zrušení v záhlaví citovaného mimořádného opatření, v průběhu řízení postupně navrhované stěžovatelem (výroky I až IV), jeho původní návrh zamítl jako nedůvodný (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI a VII). Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků a mimořádného opatření, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ve vztahu k napadenému mimořádnému opatření eventuálně navrhuje, aby bylo určeno, že jeho veškerá ustanovení (eventuálně opatření jako celek) byla v době jeho účinnosti (nebo platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá několik námitek, jež lze rozdělit do několika okruhů. V prvním okruhu námitek poukazuje na nedostatek pravomoci ministerstva plošně regulovat pohyb a pobyt osob bez ochranných prostředků dýchacích cest. Moc výkonná podle stěžovatele nemá možnost vydat obecný zákaz pohybu a pobytu a z něj pak pouze stanovit výjimky. Odkazuje přitom na rozhodnutí v jiných věcech, ve kterých byla obdobná opatření shledána jako protiústavní [např. rozsudek městského soudu
č. j. 18 A 12/2020-44 ze dne 20. 1. 2021 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 106/20 ze dne 9. 2. 2021 (123/2021 Sb.)]. Dále uvádí, že podle judikatury městského soudu nebylo ministerstvo oprávněno ukládat plošná omezení základních práv s celostátní působností před účinností zákona č. 94/2021 Sb. o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon"); odkazuje přitom na rozsudky městského soudu č. j. 9 A 91/2020-804 ze dne 29. 1. 2021 a č. j. 11 A 126/2020-84 ze dne 29. 1. 2021). Mimořádné opatření navíc bylo vydáno ministrem zdravotnictví, nikoli prostřednictvím zákonem předvídaného orgánu - hlavního hygienika, jak vyplývá mj. z § 80 odst. 8 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni vydání nápadného opatření (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"). S argumentací stěžovatele se správní soudy podle jeho názoru vůbec nevypořádaly.
5. Ve druhém okruhu námitek stěžovatel uvádí, že mimořádné opatření nebylo řádně odůvodněno a založeno na v opatření citovaných odborných podkladech, které by se rovněž nacházely ve správním spisu. Podle stěžovatele městský soud uznal, že opatření nebylo řádně odůvodněno, avšak nevyvodil z těchto nedostatků závěr o nezákonnosti napadeného opatření (poukazuje na rozsudky městského soudu č. j. 18 A 59/2020-224 ze dne 13. 11. 2020 a č. j. 11 A 127/2020-77 ze dne 23. 2. 2021).
6. Zatřetí stěžovatel namítá, že jeho návrh vůči dalším opatření ministerstva byl městským soudem odmítnut; přitom přezkum na sebe navazujících aktů veřejné moci v situaci, kdy byla zachována jejich kontinuita, umožnil v minulosti i Ústavní soud [odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 49/03 ze dne 28. 4. 2005 (N 95/37 SbNU 285; 227/2005 Sb.)]. NSS toto pochybení nezhojil a kasační stížnost zamítl.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u městského soudu [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je včasna, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§ 72 odst. 3 téhož zákona); stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel efektivně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu soudní řád správní k ochraně jeho práva poskytuje; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný (ve vztahu k napadenému mimořádnému opatření srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 ze dne 22. 4. 2020, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/20 ze dne 5. 5. 2020, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/20 ze dne 9. 6. 2020, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/21 ze dne 16. 3. 2021 nebo usnesení sp. zn. Pl. ÚS 23/21 ze dne 11. 5. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
IV. Vyjádření účastníků
8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Ministerstvo se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřilo.
9. Městský soud uvedl, že stěžovatel především opakuje argumenty, s nimiž se již vypořádal, stejně jako NSS. Odkazuje proto zejména na odůvodnění svého rozsudku a rekapituluje jeho stěžejní pasáže; nad jeho rámec uvádí, že pozdější rozhodnutí citovaná stěžovatelem, ve kterých byla tam napadená mimořádná opatření ministerstva pro nedostatek odůvodnění zrušena, byla vydána na půdorysu té které individuální věci, s ohledem na konkrétní vznesené námitky. Bez významu není ani faktor plynutí času od počátku epidemie, stejně hraje roli i to, na základě jakého právního předpisu bylo dané opatření vydáno, neboť pandemickým zákonem byly požadavky na odůvodnění opatření zpřísněny. Městský soud podotýká, že žádný návrh stěžovatele (ani jeho část) neodmítl, pouze nepřipustil změny původního návrhu. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, popř. ji zamítl jako nedůvodnou.
10. Také Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které již uplatnil před správními soudy a na které NSS v napadeném rozsudku přiměřeně reagoval. Městskému soudu nelze vytýkat nezohlednění jiných rozhodnutí z období až po vydání jeho rozsudku; stěžovatel jimi ani neargumentoval. Námitku ohledně odmítnutí přezkumu dalších opatření NSS v kasační stížnosti stěžovatel neuplatnil, a tudíž se jí NSS nemohl zabývat. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, popř. ji zamítl jako nedůvodnou.
11. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice, neboť nepřinášejí nad rámec napadených rozsudků argumenty rozhodné pro posouzení věci.
V. Posouzení Ústavního soudu
12. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozsudků, napadeného opatření, vyjádření účastníků, vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 301/2020, spisu městského soudu sp. zn. 18 A 22/2020, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá námitky především v rovině podústavního práva (ačkoli s četnými odkazy na příslušná ustanovení Listiny a Úmluvy a související obecnou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), jimiž se již zabývaly správní soudy. Ústavní soud považuje způsob, jakým se s námitkami stěžovatele vypořádaly, za ústavně konformní. Napadené rozsudky jsou logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodněné, srozumitelné a nevybočují ze zákonného rámce.
14. Správní soudy řádně a přesvědčivě vyložily, že pravomoc ministerstva plošně regulovat pohyb a pobyt osob bez ochranných prostředků dýchacích cest je dána, neboť napadené opatření představuje nařízení činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku ve smyslu § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 ve spojení s § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví (viz body 59 až 61 rozsudku městského soudu a body 49 až 51 rozsudku NSS). Posuzovanou povinnost nošení ochranných prostředků nelze srovnávat se zásahem do ústavně chráněného práva svobodně podnikat, jímž se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 106/20, neboť nejde o absolutní zákaz svobody pohybu a pobytu. Správní soudy dále vysvětlily, že § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví svěřuje pravomoc k nařízení mimořádných opatření přímo ministerstvu, za něž je oprávněn jednat vedoucí tohoto orgánu, tj. v tomto případě ministr zdravotnictví (viz bod 62 rozsudku městského soudu a bod 48 rozsudku NSS).
15. Jde-li o námitku nedostatečného odůvodnění napadeného opatření, správní soudy se jí důkladně zabývaly. Odůvodnění podle nich vykazuje určité nedostatky (jde-li o konkrétní úvahy ministerstva ohledně významu a účinnosti ochranných prostředků dýchacích cest z hlediska vlastního zabránění šíření infekce koronaviru či možným zdravotním dopadům jejich nošení a o bližší vyjádření k aktuálnímu vývoji epidemiologické situace - viz body 73 a 74 rozsudku městského soudu). Bezvadné odůvodnění aktu veřejné správy však obecně není hodnotou samou o sobě, ale vždy platí, že požadavky na nezbytné odůvodnění je nutné vztahovat k vlastnímu věcnému přezkumu. Správní soudy přitom poukázaly na nízkou kvalitu návrhu stěžovatele, ve kterém absentovaly věcné důvody, v čem konkrétně je napadené opatření nepřiměřené a v čem zasahuje do jeho veřejných subjektivních práv; jeho argumentace byla formulována vágně, v podstatné míře jen v rovině akcentování obecných právních principů a zpochybnění závažnosti epidemie, nikoli významu nošení ochranných prostředků dýchacích cest (viz body 75 až 78 rozsudku městského soudu a tam citovanou judikaturu a bod 16 rozsudku NSS). Odkazuje-li stěžovatel na jiná rozhodnutí městského soudu, kterými byla obdobná opatření zrušena pro nedostatek odůvodnění, ztotožňuje se Ústavní soud s městským soudem, že každý jednotlivý přezkum zahájený na návrh je třeba posuzovat individuálně v kontextu vznesených argumentů a konkrétních okolností projednávané věci.
16. K námitce nevedení správního spisu Ústavní soud uvádí, že nedosahuje bez dalšího ústavněprávní intenzity (srov. bod 16 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1852/21 ze dne 24. 8. 2021). Nevedení spisu by mohlo být ústavněprávní vadou pouze za předpokladu, že by v jeho přímém důsledku bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv (srov. body 17 a 18 usnesení sp. zn. I. ÚS 1812/21 ze dne 23. 11. 2021). Stěžovatel pak ani netvrdí, jakým konkrétním způsobem nevedení správního spisu do jeho práv v nyní projednávané věci zasáhlo.
17. Námitka stěžovatele, že jeho návrh vůči dalším opatření ministerstva byl městským soudem odmítnut (ačkoli městský soud jeho návrh neodmítl, ale nepřipustil změnu návrhu, jak podrobně odůvodnil v bodech 40 až 53 rozsudku), nebyla uplatněna v kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu, ačkoli ji stěžovatel uplatnit mohl; NSS se touto námitkou vzhledem k § 109 odst. 3 soudního řádu správního nezabýval, a proto k ní Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity nemůže přihlédnout.
18. Jde-li o přezkum nápadného mimořádného opatření jako takového, je Ústavní soud limitován především obsahem ústavní stížnosti a argumenty v ní obsaženými. Argumentace stěžovatele je vedena především vůči způsobu, jakým se správní soudy (ne)vypořádaly s jeho námitkami o nezákonnosti, resp. protiústavnosti napadeného opatření. Nezjistil-li Ústavní soud ústavněprávní deficity v napadených rozsudcích, které se věcným přezkumem napadeného opatření a námitkami stěžovatele podrobně zabývaly, neshledává protiústavním ani opatření samotné. Bylo by v rozporu se subsidiaritou přezkumu Ústavní soudu, přezkoumával-li by napadené opatření v širším rámci, než tomu bylo v řízení před správními soudy. Je totiž primárně úlohou správních soudů, aby posoudily, zda opatření obecné povahy zasáhlo do veřejných subjektivních práv jednotlivce, příp. i do jeho ústavně zaručených práv [srov. bod 56 nálezu sp. zn. III. ÚS 3817/17 ze dne 14. 5. 2019 (N 78/94 SbNU 73)].
VI. Závěr
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.