26. Rozhodování o střídavé péči
čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 LPS
čl. 3 ÚPrDt
§ 907 a 909 ObčZ
Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče je nejlepší zájem dítěte. Naplnění tohoto měřítka jsou soudy povinny posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci. Jejich úkolem je na základě zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 LPS. Soudy by měly vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musejí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu.
Nález ÚS z 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21
K věci: Stěžovatel je otcem nezletilého syna. Po rozchodu rodičů byl syn svěřen rozsudkem OS v Bruntále do výlučné péče matky a stěžovateli byl stanoven styk a povinnost přispívat na výživu nezletilého. O rok později podal stěžovatel u OS v Bruntále návrh na svěření nezletilého do střídavé péče. Soud ale tomuto návrhu nevyhověl. KS v Ostravě následně rozsudek OS v Bruntále potvrdil. Oba soudy přitom vycházely z teze, že v době jejich rozhodování nenastala změna poměrů, která by vyžadovala změnu rozhodnutí ve věci péče o nezletilého (§ 909 ObčZ). Na základě dokazování předestřely důvody, proč střídavou péči nelze upravit. Konkrétně uvedly tyto překážky: nízký věk dítěte, vysoké pracovní vytížení otce, špatná komunikace rodičů, špatná adaptace nezletilého na změny, malý respekt otce k rodičovské roli matky, odmítavý postoj psychologů, náročnost střídavé péče a nezanedbatelná vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky.
ÚS rozsudky OS v Bruntále a KS v Ostravě zrušil, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 LPS a právo na výchovu dětí garantované čl. 32 odst. 4 LPS.
Z odůvodnění: Přestože je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (čl. 3 ÚPrDt). Obecné soudy jsou zde povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 LPS. V praktické rovině by měly soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musejí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu.
Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Judikatura ÚS proto na základě § 907 odst. 2 ObčZ a relevantních mezinárodních smluv vymezila kritéria, která musejí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů:
1. | existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, |
2. | míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, |
3. | schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby, |
4. | přání dítěte. |
Předmětné podmínky jsou sice toliko referenční, soud je však povinen je při svěřování dítěte do péče vzít v úvahu a jejich obsah zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet ze zmíněného předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte být svěřen do péče obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné a objektivní důvody (například specifický zdravotní a psychický stav dítěte či velká vzdálenost mezi rodiči).
Zároveň není předestřený výčet kritérií vyčerpávající․ Obecné soudy jsou nejen oprávněny, ale i povinny zohlednit rovněž další relevantní skutečnosti, odrážejí-li specifické okolnosti případu. Příkladem takového kritéria je například otázka vzájemné komunikace rodičů. Není-li požadavek jednoho z rodičů sám o sobě důvodem pro svěření dítěte do střídavé péče, nepatří k překážkám naopak ani nesouhlas jednoho z rodičů s tímto modelem péče.
Na obecné soudy nejsou kladeny nároky pouze z hlediska metodologie posouzení nejlepšího zájmu dítěte a práv obou rodičů vychovávat své děti, tj. ve smyslu následování citovaných či dalších kritérií, ale též z hlediska způsobu (kvality) posouzení věci. Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii vypořádal a proč v konkrétním případě rodič neuspěl. Obdobně by měl soud uvést i kroky, které případně mohou vést k odstranění daných překážek. Tento postup je nezbytný též proto, aby bylo dostatečně vyvráceno tvrzení o strukturální diskriminaci jednoho z rodičů z důvodu pohlaví (obvykle otce) při svěřování dětí do péče.
Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musejí být nejen tvrzeny, ale i prokázány. Soudy musejí v rámci naplnění podmínek zásady vyšetřovací v každé fázi řízení vážit, které důkazy je třeba provést a zda a do jaké míry je nutné dokazování doplnit. Ačkoliv nejsou návrhy důkazů účastníků vázány, jsou povinny o jejich případném neprovedení rozhodnout; stejně tak nemohou svévolně posuzovat dopad jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí, naopak musejí svůj postup při dokazování i hodnocení důkazů řádně odůvodnit.
Důraz na řádné provedení i hodnocení důkazů a celkovou úroveň odůvodnění patří k základním atributům spravedlivého procesu a jeho dodržování je nezbytnou součástí transparentnosti a kontrolovatelnosti justice a účinnou prevencí před nepřezkoumatelností či dokonce libovůlí v soudním rozhodování. V případech, kdy soudy rozhodují o modelu péče rodičů o nezletilé dítě či rozsahu styku s ním, jsou tyto nároky ještě zesíleny. Z formálního hlediska tento závěr plyne z nemožnosti nápravy případných pochybení odvolacího soudu prostřednictvím dovolání. Významnější je ale materiální rozměr – předmětná rozhodnutí mají zásadní dopady na osudy dětí a jejich rodičů, a to často na řadu let či s důsledky na celý život.
Pokud jde o jednotlivé typově se vyskytující okolnosti a kritéria rozhodování o střídavé péči, pak soudy nemohou vyloučit střídavou péči například pouze s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Soudy jsou povinny odůvodnit, z jakých konkrétních příčin je v daném případě kritérium nízkého věku jako překážka střídavé péče aplikováno (například ve smyslu možné nízké rozumové a volní vyspělosti nezletilého).
Stabilita výchovného prostředí je důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci (potažmo faktickým stavem před prvním rozhodnutím) a ve výsledku by ke změně nemuselo dojít nikdy. Se zvláštní pozorností by soudy měly možnost změny modelu péče posuzovat ve věku kolem 3 let dítěte. Jelikož do té doby je obvykle dominantním pečujícím rodičem matka, odmítnutí zvážení střídavé péče pouze s odkazem na stabilitu výchovného prostředí nezletilého by v této situaci variantu střídavé péče v podstatě neoprávněně vyloučilo navždy.
Soudy nemohou podmiňovat střídavou péči požadavkem na harmonickou komunikaci rodičů. Kritérium vzájemné komunikace jsou povinny posuzovat optikou rozsahu a účelnosti výměny informací vyžadovaných v různých modelech péče, přičemž by (nejen) s ohledem na existenci institutu rodičovské odpovědnosti měly vycházet z teze, že požadavky na obsah a kvalitu komunikace rodičů se mezi modely výlučné a střídavé péče teoreticky ani prakticky neliší.
Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Pokud již ale nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích. Předmětná neschopnost rodiče vykonávat střídavou péči musí být v řízení fakticky prokázána. Nepostačí pouhý odkaz na charakter zaměstnání, byť by bylo i z různých hledisek náročné. Nelze rodiče diskriminovat pro žádný druh zaměstnání.
Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na možnost, že by se do péče o nezletilého mohly zapojovat rodiči blízké osoby. Je povinností soudů přesvědčivě odůvodnit, na základě jakých důkazů došly k závěru, že rodič není schopen bez významného zapojení jemu blízkých osob střídavou péči o dítě zvládnout.
Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na celkovou náročnost tohoto modelu péče pro nezletilého či rodiče. Je jejich povinností přesvědčivě odůvodnit, v čem přesně v konkrétním případě ona náročnost údajně spočívá. Například argument o nebezpečí častého stěhování dítěte nemůže jako argument proti střídavé péči obstát, neboť v naprosté většině případů je frekvence střídání výchovného prostředí u nezletilého v případě střídavé péče nižší než u výlučné péče jednoho z rodičů.
Přestože se modely výlučné péče s „rozšířeným stykem“ a střídavé (zvláště pak nestejnoměrné) péče v řadě ohledů překrývají, volba mezi nimi není čistě na volné úvaze obecných soudů. Jelikož střídavá péče má své specifické přednosti (mimo jiné zajišťuje skutečně rovnocenné postavení obou rodičů), soudy by neměly při posuzování změny péče a při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče s určitým rozšířením styku druhého rodiče, ale zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče. Tím není vyloučeno, aby soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění zmíněných kritérií variantu výlučné péče jednoho z rodičů zkombinovanou se (skutečně) širokým stykem pro druhého rodiče. Soud je povinen svůj postup vždy řádně odůvodnit a zároveň předestřít, za jakých podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě realizovatelná.
Odvolací soudy by měly ve věcech péče o nezletilé naplňovat zásadu úplné apelace. Měly by se tedy snažit rozhodovat konečným způsobem. K využívání kasačního principu by se odvolací soudy měly uchylovat pouze výjimečně, a to z přesvědčivě vysvětlených důvodů.
Komentář: Předmětný nález zdaleka není prvním rozhodnutím, jímž ÚS z obecného hlediska preferuje svěřování nezletilých do střídavé péče v porovnání s jinými modely úpravy péče o děti po rozchodu rodičů. V tomto směru lze zmínit například poměrně významný nález z 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 (SR 7–8/2014 s. 249). Tuto svou judikaturu ÚS v následujících letech dále rozvíjel.
Nyní publikovaný nález je přínosný minimálně z toho pohledu, že velmi přehledně shrnuje obecné principy, které ÚS v dané souvislosti dosud formuloval, a následně se věnuje i jednotlivým typovým situacím a hlediskům, které se v praxi objevují: otázka komunikace mezi rodiči, vzdálenost mezi jejich bydlišti atd. Tyto faktory ÚS na půdorysu konkrétního případu zmiňuje s podrobnými odkazy na svou dosavadní judikaturu a nález představuje „praktické“ shrnutí ústavněprávního aspektu předmětné materie.
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno