57. Posuzování včasnosti podání učiněného e-mailem
§ 40 odst. 4 SŘS
čl. 36 LPS
Včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posuzovat podle okamžiku, kdy podání dojde soudu, nikoliv podle okamžiku, kdy je podatelem odesláno.
Za okamžik, kdy je podání řádně učiněno, se považuje okamžik, kdy se e-mailová zpráva dostane do dispozice soudu; pro posouzení včasnosti podání není relevantní, kdy se s ním soud fakticky seznámil.
Stanovisko pléna ÚS z 7. 9. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21
K věci: Stěžovatel podal blanketní kasační stížnost. NSS jej usnesením vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce odstranil nedostatky kasační stížnosti. Konec měsíční lhůty připadl na neděli 9. 10. 2020, takže byl podle zákona odsunut na pondělí. E-mail s doplněním kasační stížnosti byl NSS doručen v úterý 11. 10. 2020 v čase 2:46. NSS tak odmítl kasační stížnost, neboť k jejímu doplnění pro jeho opožděnost nepřihlédl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že k doplnění kasační stížnosti jeho advokát připojil zaručený elektronický podpis dne 10. 2. 2020 v čase 23:42 a předmětný e-mail odeslal dne 10. 2. 2020 v čase 23:44, tedy 16 minut před uplynutím lhůty. Jako důkazy stěžovatel označil „odeslaný e-mail“ (jehož kopii, resp. print-screen obrazovky přiložil k ústavní stížnosti) a dále „zaručený elektronický podpis připojený k doplnění kasační stížnosti z 10. 2. 2020“. Stěžovatel odkázal na nález ÚS sp. zn. II. ÚS 2560/13.
Rozhodující senát ÚS sdílel stěžovatelův názor, že nález ÚS sp. zn. II. ÚS 2560/13 se zabývá skutkově pouze nepatrně odlišnými okolnostmi. Zároveň však senát ÚS dospěl k závěru, že je citovaný nález rozporný s prejudikaturou ÚS, a navrhl plénu ÚS přijetí stanoviska podle § 23 ZÚS. Komentovaným stanoviskem se plénum ztotožnilo s návrhem předkládajícího senátu a překonalo nález ÚS sp. zn. II. ÚS 2560/13.
Z odůvodnění: Z pohledu zachování lhůty je třeba okamžik faktického předání soudu chápat jako standard, zatímco způsob předání podání orgánu, který má povinnost je doručit, představuje určitou „privilegovanou“ cestu, se kterou je spojeno beneficium zachování lhůty ještě dříve, než se podání fakticky dostane k soudu, a doba přepravy se účastníku do lhůty k učinění podání nezapočítává.
Mezi standardní způsoby podání, které pod „privilegované“ způsoby ve smyslu výše citovaných ustanovení podřadit nelze, patří typicky osobní podání. Podatel musí při osobním podání fakticky je předat na podatelnu soudu ve stanovené lhůtě. Je běžné, že podatelna soudu je otevřená pouze ve stanovených úředních hodinách; nestihne-li podatel podání učinit poslední den lhůty ve vymezených úředních hodinách, osobně již podání učinit nemůže, byť mu do konce formální lhůty (stanovené dny či měsíci) zbývá zpravidla několik hodin. Podatel může i pověřit třetí osobu, aby jeho podání osobně předala soudu za něj. Byť pověřená osoba může mít smluvní povinnost předat podání soudu a byť může být za jeho případné nepředání odpovědná vůči podateli, není lhůta podatele zachována, není-li podání soudu ve stanovené lhůtě fakticky předáno.
Zasílá-li odesílatel podání prostřednictvím e-mailu, předává datovou zprávu provozovateli jeho e-mailového serveru, aby ji na základě příslušných smluvních podmínek doručil soudu do jeho e-mailové schránky. Povinnost doručení na straně provozovatele e-mailového serveru je založena výlučně na základě soukromoprávního ujednání, jehož kvalita není zákonem specificky upravena; stát za fungování soukromých provozovatelů e-mailových serverů nenese odpovědnost. V tomto smyslu lze e-mailové podání připodobnit k podání prostřednictvím telefaxu a prostřednictvím třetí osoby, která není držitelem poštovní licence ani jiným orgánem, který má povinnost podání doručit. E-mailové podání učiněné v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě je spíše jen dalším technickým prostředkem, jehož využitím dochází k přenosu datové zprávy od odesílatele k příjemci (adresátovi).
Důležitá je skutečnost, že cesta e-mailového podání nemusí být přímočará (tj. z e-mailového serveru odesílatele na e-mailový server soudu, resp. státu); e-mail může putovat přes několik jiných e-mailových serverů provozovaných dalšími soukromými třetími osobami. Státu lze přitom z pohledu včasnosti podání připisovat odpovědnost pouze za fungování e-mailových serverů, které provozují e-mailové schránky soudů; technické problémy na straně podatele či provozovatelů e-mailových serverů soud (stát) ovlivnit nemůže.
Neexistence příslušné zákonné úpravy (která existuje u „privilegovaných“ způsobů podání) způsobuje, že není zaručena odpovídající kvalita podání prostřednictvím e-mailu. Ze strany soukromých provozovatelů nemusí existovat povinnost podání doručit, natož je doručit v předvídatelné době. S absencí zákonné garance je dále spojen problém s případným prokazováním přesného okamžiku odeslání e-mailové zprávy. Jelikož stát za činnost provozovatelů e-mailových serverů, po kterých e-mailová zpráva putovala, neodpovídá, nemá ani přímý přístup k prokazatelnému údaji o okamžiku odeslání (jako tomu je u podání prostřednictvím držitele poštovní licence). Naopak, v záznamu o ověření elektronického podání došlého na elektronickou podatelnu, který má soud v soudním spise k dispozici, se přesný okamžik odeslání neuvádí, právě proto, že údaj bez dalšího dokazování získat nelze (viz dále).
Posuzování včasnosti e-mailového podání jakožto standardního způsobu podání k okamžiku předání e-mailového podání soudu není excesivní procesní podmínkou, která by nepřiměřeně zasahovala do práva účastníků na efektivní a faktický přístup k soudu. Navázání zachování lhůty na okamžik dojití podání sleduje legitimní cíl zajištění řádného výkonu spravedlnosti. Jak je výše vysvětleno, údaj o okamžiku odeslání e-mailového podání soudu není přímo přístupný, a jeho zjištění by si tudíž vyžádalo za každé situace provedení podrobného dokazování jen k zachování procesní lhůty, což by vedlo ke snížení efektivnosti soudního řízení jako celku. Požadavek posuzování včasnosti e-mailového podání k okamžiku jeho předání soudu je přiměřený proto, že účastníci řízení mají k dispozici více způsobů podání, jakými mohou své podání soudu zaslat. Zvolí-li účastníci řízení, či dokonce jejich profesionální zástupci – advokáti, kteří mohou pohodlně využít dobře fungující systém datových schránek, k podání služby provozovatelů e-mailových serverů, jejichž kvalita není zákonem garantována, je přiměřené, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt nesli následky případných technických problémů těchto provozovatelů.
Podle pléna posuzovat včasnost podání s ohledem na okamžik, k jakému se s ním zaměstnanec soudu fakticky seznámí, nelze, neboť takový přístup by vedl k výrazné nejistotě podatelů i ostatních účastníků řízení․ K faktickému seznámení s podáním nemusí nutně dojít vždy na počátku pracovní doby zaměstnanců soudu, což vede k neurčitosti, jaká časová prodleva (řády minut, hodin nebo dnů) mezi odesláním a doručením po uplynutí lhůty je ještě materiálně přípustná.
Problematičnost představy, že soud se běžně fakticky seznamuje s podáním učiněným e-mailem až na počátku pracovní doby, výstižně odhaluje usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 1903/16, ve kterém se uvádí, že vyžaduje-li to řádný výkon soudnictví, má soudce provádět potřebné úkony a jinou činnost nad stanovenou pracovní dobu, a to i v noci nebo ve dny pracovního klidu, popřípadě v rámci nařízené pracovní pohotovosti. Soudce musí být připraven vykonat při výkonu soudnictví určitou činnost (provést potřebný úkon) kdykoliv (v kteroukoliv dobu, v níž musí být podle zákona provedena), neboť soudce je soudcem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a může být kdykoliv povolán k výkonu svého zaměstnání (viz bod 11 předmětného usnesení). Zároveň si však lze představit i druhý extrém, kdy by soud postupoval liknavě a s podáním by se příliš dlouhou dobu (ba dokonce vůbec) neseznámil. Argumentem ad absurdum by bylo možné tvrdit, že dává-li podle materiálního přístupu smysl, aby soud věcně posoudil opožděné podání, které mu bylo předáno několik hodin předtím, než se s ním zaměstnanec soudu či soudce seznámí na začátku své „pracovní doby“, mělo by rovněž dávat smysl, aby soud věcně posoudil podání učiněné opožděně v řádu několika dnů v případě, že by zaměstnanec soudu či soudce v předmětné věci žádné kroky neučinil kupříkladu týden.
Není-li pro uplynutí procesní lhůty rozhodná následná aktivita soudu, není ani pro posouzení včasnosti podání relevantní, zda a kdy se bude soud podáním fakticky zabývat. Za okamžik dojití podání soudu je nutné považovat moment, kdy se podání dostane do dispozice soudu, což je v případě e-mailového podání okamžik, kdy je e-mailová zpráva dodána do e-mailové schránky soudu, resp. kdy bylo podání detekováno na prvním e-mailovém serveru, za který nese odpovědnost stát.
Komentář: Část V.3 odůvodnění stanoviska velmi podrobně shrnuje dosavadní judikaturu ÚS k dané otázce a přesvědčivě ukazuje, že nález ÚS sp. zn. II. ÚS 2560/13 představoval vybočení z jinak koherentní judikaturní linie. V tomto směru bylo jistě namístě aktivovat sjednocující mechanismus předvídaný v § 23 ZÚS.
Základním argumentem odůvodnění je poukaz na technické fungování e-mailu. Zpráva prochází přes servery provozované různými subjekty, přičemž není zákonem zaručeno, že by tito provozovatelé měli povinnost zprávu doručit či dokonce tak učinit ve stanové lhůtě. Jejich odpovědnost vůči odesílateli může být nanejvýše smluvní či dokonce může být smluvně vyloučena. To ÚS vede k přirovnání e-mailu k využití třetí osoby, která se nabídne, že podání odnese na podatelnu soudu.
Druhý argument nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 2560/13, že soud se velmi pravděpodobně s podáním nebude seznamovat uprostřed noci, a tudíž je nerozhodné, zda podání soudu přišlo před půlnocí, nebo několik minut či hodin po ní, plénum odmítá s poukazem, že takovou aktivitu soudu nelze zcela vyloučit, stejně jako je možné, že se soud s podáním seznámí později než na začátku pracovní doby. Nejistota spojená s přesným okamžikem seznámení se s podáním by pro řízení byla nežádoucí. Slouží-li lhůty ke snižování entropie a k efektivizaci soudního řízení (srov. například nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 2/07, bod 22), dává smysl vycházet při posuzování včasnosti učiněného podání z objektivně určeného okamžiku konce lhůty, který byl všem účastníkům znám dopředu, a nikoliv z jiných momentů, které je obtížné předem předvídat, jako je právě okamžik, kdy se pracovník soudu poprvé seznámí s doručeným podáním (bod 67 stanoviska).
Část V.4c) odůvodnění naznačuje, že výjimečně mohou nastat okolnosti, které z důvodů na straně státu povedou k tomu, že včas odeslané podání dorazí na server soudu se zpožděním, a to i v řádu hodin či dokonce dní. Podle stanoviska je v takovém případě věcí odesílatele (který se o možném problému dozví tak, že mu obratem nepřijde automatické potvrzení o doručení), aby na problém upozornil, a následně úkolem soudu, aby okolnosti řádně prověřil.
Některé slabiny stanoviska pléna a jeho odůvodnění ukazují odlišná stanoviska několika soudců. Konkurence Jaromíra Jirsy poukazuje na to, že plénum se vyhnulo srovnání s institutem datových schránek, které provozuje stát a u nichž je rovněž zákonem garantováno doručení. Zahrnutí datových schránek mezi privilegované způsoby doručení (tedy takové, u nichž je zachování lhůty spojeno již s odesláním) by podle Jirsy zvýšilo argumentační sílu stanoviska (bod 8 konkurence). V přijaté podobě totiž stanovisko neumožňuje profitovat z postupující elektronizace justice, neboť je za privilegovaný způsob doručení označeno pouze doručení prostřednictvím držitele poštovní licence či orgánu, který má povinnost zásilku doručit. Jirsa rovněž vyzdvihuje, že z hlediska přístupu k soudu je významné, že systém datových schránek je všeobecně přístupný (schránku bezplatně zřídí stát každé osobě, která o to požádá) a navíc všichni advokáti ji mají zřízenou ze zákona.
Společný disent soudců Šámala, Suchánka a Fialy upozorňuje na to, že původně byly navrhovány celkem čtyři výroky stanoviska, avšak navrhované výroky III. a IV. nebyly schváleny (bod 3 disentu). Přesto v odůvodnění zůstaly některé pasáže, které ve výsledku dle disentujících činí výroky stanoviska a jejich odůvodnění inkoherentními. Konkrétně jde o část V.4c) odůvodnění, v němž plénum popisuje, jak mají obecné soudy postupovat, existují-li pochybnosti o tom, zda k opožděnému doručení nedošlo z důvodů technických obtíží na straně státu. Ve svém důsledku tak výrok stanoviska sice říká, že rozhodný je okamžik doručení e-mailu soudu, avšak tato pasáž odůvodnění zmiňuje, že někdy je relevantní již okamžik odeslání (bod 4 disentu). Dále pak disentující namítají, že stanovisko sice ve výroku nezmiňuje odkazy na konkrétní procesní předpis, avšak odůvodnění se zabývá výlučně SŘS a OSŘ a nijak nereflektuje TrŘ (bod 5 disentu). Konečně pak disent nastoluje obecnější otázku smyslu postupu podle § 23 ZÚS, když stanovisko v části odůvodnění řeší nikoliv otázky, jejichž vyřešení je bezprostředně potřebné pro rozhodnutí předkládajícího senátu, nýbrž též výklad podústavního práva, který původní senátní věc přesahuje (bod 6 disentu).
Ing. Mgr. Jaroslav Benák, Ph.D., Brno