Nejvyšší správní soud: Souběh přestupků řízení bez řidičského oprávnění a neodevzdání řidičského průkazu v zákonné lhůtě; forma zavinění; trvající přestupek
§ 8, § 15 odst. 3 písm. b) PřesZ
§ 3 odst. 3 písm. a), § 94a odst. 1 písm. a), odst. 2, § 125c odst. 1 písm. e) bod 1, odst. 4 písm. b) ProvPoz
Výkon trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel není podmíněn odevzdáním řidičského průkazu příslušnému správnímu orgánu. Pokud však pachatel řidičský průkaz v zákonné lhůtě neodevzdá, dopustí se přestupku [§ 125c odst. 4 písm. b) ProvPoz]. Současně se může dopustit také přestupku spočívajícího v řízení bez řidičského oprávnění [§ 125c odst. 1 písm. e) bod 1 ProvPoz]. V úvahu přichází dokonce spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (§ 337 TrZ), řídí-li pachatel motorové vozidlo během doby uloženého trestu zákazu činnosti, ačkoliv ví, že mu byl trest zákazu činnosti uložen (tj. jedná v úmyslu).
Je-li s obviněným vedeno řízení o přestupku, za nějž mu podle zákona hrozí trest zákazu činnosti, má obviněný tomuto riziku přizpůsobit míru své procesní bdělosti a opatrnosti v řízení. Neučiní-li tak a nadále pokračuje v činnosti, jejíž zákaz mu mohl být v rozhodnutí vydaném v přestupkovém řízení uložen, aniž by se přiměřeně zajímal o stav či výsledek řízení o přestupku (tj. zejména v přiměřených intervalech zjišťoval, jak řízení pokračuje, případně zda již skončilo a s jakým výsledkem), může se dopustit přestupku spočívajícího ve výkonu zakázané činnosti přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti.
V případě neodevzdání řidičského průkazu se jedná o trvající přestupek, přičemž toto protiprávní jednání trvá zásadně do té doby, dokud není řidičský průkaz odevzdán, dále např. do skončení data platnosti řidičského průkazu či podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění, je-li provázeno současným odevzdáním řidičského průkazu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 18. 11. 2022, č. j. 2 As 66/2022-24
K věci: Rozhodnutím Městského úřadu v H. („městský úřad“) byl žalobce uznán vinným z přestupků podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 a odst. 4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) – „ProvPoz“. Prvního přestupku se dopustil tím, že dne 16. 5. 2018 v blíže určeném čase a místě řídil motorové vozidlo, ačkoli nebyl držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. Tímto jednáním porušil § 3 odst. 3 písm. a) ProvPoz. Druhého přestupku se dopustil tím, že nejpozději dne 31. 5. 2017 nesplnil povinnost odevzdat řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu. Nesplněním této povinnosti ve stanovené lhůtě porušil § 94a odst. 2 ProvPoz. Za uvedené přestupky mu byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč. Žalovaný (Krajský úřad Moravskoslezského kraje) odvolání žalobce zamítl. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl. Nejvyšší správní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z odůvodnění: Na úvod NSS konstatoval, že žalobce byl rozhodnutím Magistrátu města O. ze 4. 11. 2016 („rozhodnutí magistrátu“) uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 ProvPoz, tj. překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více. Rozhodnutí magistrátu napadl žalobce odvoláním, o němž žalovaný rozhodl rozhodnutím z 24. 5. 2017, které nabylo právní moci téhož dne. Žalovaný na základě žalobcova odvolání snížil částku pokuty a dobu zákazu řízení ze dvou měsíců na jeden. V důsledku správního trestu zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho měsíce žalobce pozbyl řidičské oprávnění a nejpozději do pěti pracovních dnů ode dne 24. 5. 2017 (tj. do 31. 5. 2017) byl povinen odevzdat řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.
Nyní posuzovaná věc s výše uvedeným přestupkem souvisí.
NSS dále podotkl, že první část kasační stížnosti se doslovně shoduje s žalobou (jedná se o části „Nesprávné právní posouzení“ až „Nesprávný procesní postup“); originální kasační argumentace je tak obsažena až na posledních třech a půl stranách stížnosti․ Stěžovatel následně na tuto (žalobní) argumentaci pouze odkazuje, případně ji rozvíjí. Nesprávné právní posouzení stěžovatel spatřuje v tom, že přestupky, jichž se dopustil, nelze spáchat z nedbalosti. Odkazuje na analogii s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí. Podle stěžovatele může být subjektivní stránka při porušování uložené povinnosti naplněna pouze za předpokladu vědomosti o uložení takové povinnosti. Stěžovatel dále tvrdí, že neodevzdání řidičského průkazu není trvajícím přestupkem, a závěr o jeho nepromlčení je proto chybný.
Stěžovatel namítá také nesprávný procesní postup městského úřadu a žalovaného. Tvrdí, že rozhodnutí magistrátu mu nebylo nikdy doručeno, a nesouhlasí s okamžikem nabytí jeho právní moci. Popírá, že by se proti tomuto rozhodnutí bránil správní žalobou; v dané souvislosti nicméně připustil neobezřetnost při podpisu plné moci „pro zastoupení jemu neznámým pražským advokátem“. KS konstatoval, že rozhodnutí bylo v souladu se zákonem doručeno stěžovatelovu zástupci. Stěžovatel dále namítá, že pokud žalovaný mínil změnit skutková zjištění městského úřadu (čímž stěžovatel myslí zřejmě zjištění, zda a kdy mu bylo doručeno rozhodnutí magistrátu – pozn. NSS), mohl tak učinit pouze na základě nově provedených důkazů při ústním jednání, což se nestalo.
Městský úřad podle stěžovatele pochybil rovněž při doručování oznámení o zahájení řízení o přestupku spočívajícím v neodevzdání řidičského průkazu. Toto oznámení stěžovateli nebylo nikdy účinně doručeno, a ve věci proto nemohlo být vydáno ani rozhodnutí o přestupku. Stěžovatel popírá, že by při ústním jednání konaném 17. 10. 2018 bylo řízení o prvním skutku rozšířeno o druhý skutek. Zahájení přestupkového řízení o druhém skutku nebylo stěžovateli řádně oznámeno, neboť mu nebylo doručeno písemné oznámení a na ústním jednání nebyl osobně přítomen. Jeho zástupce se prokázal plnou mocí pro řízení o prvním přestupku, datovanou k době, kdy stěžovatel o jiném řízení (resp. o dalším přestupku) nevěděl. Plná moc se proto pro řízení, které v té době ještě nebylo vedeno, nemohla vztahovat. Takové procesní pochybení nemůže být dodatečně zhojeno tím, že se stěžovatel o rozšíření obvinění „mimoprocesně“ dozvěděl.
NSS citoval § 94a odst. 1 písm. a) a odst. 3 ProvPoz (pozn. red.).
Doba, na kterou je pachateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, počíná plynout dnem následujícím po dni právní moci rozhodnutí o vině a trestu. Výkon trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel tedy není podmíněn odevzdáním řidičského průkazu příslušnému správnímu orgánu. Pokud pachatel řidičský průkaz v zákonné lhůtě neodevzdá, dopustí se přestupku [§ 125c odst. 4 písm. b) ProvPoz]. Současně se může dopustit také přestupku spočívajícího v řízení bez řidičského oprávnění [§ 125c odst. 1 písm. e) bod 1 ProvPoz]. V úvahu přichází dokonce spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (§ 337 TrZ), řídí-li pachatel motorové vozidlo během doby uloženého trestu zákazu činnosti, ačkoliv ví, že mu byl trest zákazu činnosti uložen (tj. jedná v úmyslu).
Z § 94a a § 102 odst. 1 ProvPoz vyplývá, že řidič po uplynutí doby zákazu činnosti nemůže bez dalšího opět řídit motorové vozidlo. Zákonodárce se rozhodl pro přístup, který podmiňuje vrácení řidičského oprávnění podáním žádosti, o níž je vedeno zvláštní řízení, a který vede k faktickému prodloužení doby, po kterou řidič nemůže řídit motorové vozidlo, minimálně o dobu trvání procedury vrácení (rozsudek NSS z 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011-52).
Záznam o zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel se po nabytí právní moci příslušného rozhodnutí správního orgánu zapíše do registru řidičů (§ 120 odst. 2 ProvPoz). Jedná se o tzv. blokaci řidičského oprávnění, neboli vyznačení pozbytí řidičského oprávnění v kartě řidiče (blíže viz rozsudek NSS z 31. 1. 2018, č. j. 5 As 103/2017-73). Neodevzdá-li pachatel ve lhůtě řidičský průkaz, je tento doklad „blokován“ až do okamžiku rozhodnutí o žádosti o vrácení řidičského oprávnění podle § 102 ProvPoz. Ačkoliv si tedy pachatel ponechá řidičský průkaz fyzicky u sebe a neodevzdá jej, nezbavuje ho to povinnosti požádat o vrácení řidičského oprávnění (samozřejmě za předpokladu, že po výkonu trestu zákazu činnosti zamýšlí nadále řídit motorová vozidla). Tímto způsobem je přestupce motivován, aby řidičský průkaz v návaznosti na uložení trestu zákazu činnosti skutečně odevzdal a splnil tím povinnost, kterou mu zákon ukládá a která slouží k ochraně administrativního pořádku na úseku evidence řidičských průkazů. V opačném případě sám pachatel svým nekonáním (neodevzdáním řidičského průkazu) nezávisle na původní délce uloženého trestu zákazu činnosti prodlužuje dobu, po kterou se vystavuje riziku, že bude-li řídit motorové vozidlo, dopustí se přestupku řízení bez řidičského oprávnění. Za tento přestupek mu přitom hrozí další trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
Právě to se stalo v posuzované věci, neboť stěžovatel řidičský průkaz neodevzdal a po výkonu trestu zákazu činnosti řídil, ačkoli řidičské oprávnění pozbyl a nepožádal o jeho vrácení. Stěžovatel přinejmenším měl a mohl vědět, že nemá mít řidičský průkaz u sebe, protože je povinen jej odevzdat. Měl si proto klást otázku, jak by měl postupovat poté, co uplyne doba zákazu činnosti, aby řidičský průkaz opět získal. Jak konstatoval NSS v rozsudku č. j. 7 As 137/2011-52, domnívá-li se pachatel, že nesplní-li rozhodnutím stanovenou povinnost odevzdat řidičský průkaz, může po uplynutí doby zákazu činnosti bez dalšího řídit, jedná natolik nezodpovědně, že u něho zásadně nelze mít materiální znak přestupku za vymizelý.
Ve vztahu k námitce týkající se formy zavinění, kterou stěžovatel v kasační stížnosti dále rozvinul, uvedl NSS následující. Platí, že pro spáchání přestupku postačuje nedbalostní forma zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba zavinění úmyslné. Pro závěr, že pachatel měl a mohl vědět o tom, že řídí bez řidičského průkazu, je nutné mít postaveno najisto, že pachateli bylo rozhodnutí ukládající tuto sankci řádně doručeno. Skutečnost, že pachatel se vlivem své nedostatečné opatrnosti s tímto rozhodnutím nemohl fakticky seznámit, ačkoli by při zachování obecně uznávané míry opatrnosti měl, nebrání závěru o jeho nevědomé nedbalosti při spáchání přestupku. NSS ve své judikatuře opakovaně odmítl závěr, že za běžných okolností pachatel (řidič) není nevědomě nedbalý ve vztahu k přestupku řízení bez řidičského oprávnění jen proto, že se fakticky neseznámil s rozhodnutím o odvolání v řízení proti rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel (rozsudky z 23. 10. 2012, č. j. 1 As 150/2012-33, z 6. 10. 2015, č. j. 8 As 62/2015-35, nebo z 13. 7. 2017, č. j. 1 As 60/2017-33). NSS má ve shodě s KS za to, že rozhodnutí magistrátu bylo stěžovateli řádně doručeno.
Jak NSS konstatoval v rozsudku č. j. 1 As 150/2012-33, kromě požadavku na zjištění, že pachateli bylo rozhodnutí ukládající trest zákazu činnosti řádně doručeno, musí být ke konstatování zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti splněno také subjektivní kritérium nedbalosti. To spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel v konkrétním případě schopen vynaložit. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele, a jednak okolnosti konkrétního případu. Ve věci řešené výše cit. rozhodnutím prvního senátu pachatelka věděla, že v rozhodné době spáchala větší množství dopravních přestupků. Vzhledem k subjektivním okolnostem proto měla a mohla očekávat, že jí přestupkový orgán může doručovat listiny související s probíhajícími přestupkovými řízeními. Vlivem své neopatrnosti se s rozhodnutím ukládajícím trest zákazu činnosti neseznámila, přestože možnost měla. Toto zjištění vedlo soudy k závěru o naplnění subjektivní stránky přestupku spočívajícího v řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění ve formě nevědomé nedbalosti. Obecně vzato tak platí, že je-li s obviněným vedeno řízení o přestupku, za nějž mu podle zákona hrozí trest zákazu činnosti, má obviněný tomuto riziku přizpůsobit míru své procesní bdělosti a opatrnosti v řízení. Neučiní-li tak a nadále pokračuje v činnosti, jejíž zákaz mu mohl být v rozhodnutí vydaném v přestupkovém řízení uložen, aniž by se přiměřeně zajímal o stav či výsledek řízení o přestupku (tj. zejména v přiměřených intervalech zjišťoval, jak řízení pokračuje, případně zda již skončilo a s jakým výsledkem), může se dopustit přestupku spočívajícího ve výkonu zakázané činnosti přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti.
Stěžovatel se dozvěděl, že s ním bylo zahájeno řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 ProvPoz (oznámení o zahájení řízení o přestupku si osobně převzal, jak vyplývá z důkazu). Zároveň byl v oznámení vyrozuměn o tom, že shodného přestupkového jednání (překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více) se v posledních 12 po sobě jdoucích kalendářních měsících dopustil dvakrát (26. 6. 2015 a 15. 3. 2016). Jak stanoví § 125c odst. 6 písm. c) bod 1 ProvPoz, tomu, kdo spáchal přestupek mj. podle odst. 1 písm. f) bodu 3 ProvPoz, uloží správní orgán zákaz činnosti od jednoho do šesti měsíců. Rozhodnutí magistrátu stěžovatel napadl v zastoupení obecné zmocněnkyně odvoláním, na jehož základě žalovaný mj. zkrátil délku trestu zákazu činnosti o polovinu. S ohledem na výše uvedené si stěžovatel měl a mohl být vědom, že je obviněný z přestupku, za nějž mu správní orgán může uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel (opakované překročení nejvyšší dovolené rychlosti v období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců). Vzhledem k povaze přestupku, z nějž byl v řízení před magistrátem obviněn, se stěžovatel měl průběžně zajímat o průběh a výsledek řízení a být v tomto směru bdělý, neboť mu hrozil poměrně závažný trest zákazu činnosti v délce trvání od jednoho do šesti měsíců. Pokud nevěnoval výsledku přestupkového řízení náležitou pozornost a nadále pokračoval v řízení motorových vozidel, je správný závěr žalovaného, že se tohoto přestupku dopustil zaviněně, tj. minimálně ve formě nevědomé nedbalosti.
Další kasační námitka se týkala povahy přestupku spočívajícího v neodevzdání řidičského průkazu. Jedná se o trvající přestupek, o čemž svědčí závěry judikatury i odborné literatury. Držitel řidičského průkazu totiž neodevzdáním řidičského průkazu vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje (rozsudky NSS z 30. 9. 2014, č. j. 9 As 93/2014-27, z 3. 12. 2015, č. j. 9 As 33/2015-19, nebo z 3. 3. 2016, č. j. 7 As 21/2016-29; shodně Prášková, H. Nové přestupkové právo. Praha: Leges, 2017, s. 121). U trvajícího přestupku počíná promlčecí (prekluzivní) doba běžet dnem následujícím po dni, kdy došlo k odstranění protiprávního stavu. Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodné ukončení celé protiprávní činnosti. Nebyl-li protiprávní stav dosud ukončen, běží promlčecí doba pro projednání přestupku od okamžiku, kdy bylo osobě podezřelé z jeho spáchání doručeno oznámení o zahájení přestupkového řízení (rozsudky NSS z 15. 6. 2011, č. j. 9 As 101/2010-101, či z 30. 7. 2014, č. j. 8 As 33/2014-39; ve vztahu ke stávající právní úpravě viz rozsudek KS v Praze z 15. 1. 2021, č. j. 44 A 19/2020-17, nebo rozsudek NSS z 12. 4. 2022, č. j. 10 As 444/2021-44, týkající se pokračování v přestupku).
NSS se s ohledem na výše uvedené ztotožnil se závěrem KS, že se o trvající přestupek jedná. V podrobnostech lze odkázat např. na rozsudek č. j. 9 As 93/2014-27, podle nějž § 94a odst. 2 ProvPoz směřuje k tomu, aby držitel řidičského průkazu odevzdal řidičský průkaz, který již neosvědčuje řidičské oprávnění, neboť ho držitel průkazu pozbyl v důsledku uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel. Takový řidičský průkaz je podle § 118 odst. 1 písm. b) neplatný, neboť neosvědčuje řidičské oprávnění držitele (§ 103 odst. 1 ProvPoz). U držitele řidičského průkazu, který neplatný průkaz neodevzdá, vzniká riziko, že bude timto neplatným řidičským průkazem uvádět třetí osoby v omyl ohledně existence svého řidičského oprávnění. Právě tomuto potenciálně škodlivému následku zákon předchází tím, že stanoví povinnost neplatný řidičský průkaz odevzdat. V opačném případě hrozí, že řidič, který má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být jednoduše zjistitelné (např. při zběžné kontrole policií bez prověření příslušných evidencí). Právě tomu má zabránit mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu, za jehož dodržení se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým průkazem nemůže prokázat (rozsudek NSS č. j. 7 As 137/2011-52).
Stěžovatel nadto nerozlišuje mezi vznikem protiprávního stavu v důsledku stěžovatelova jednání (opomenutím odevzdat řidičský průkaz ve stanovené lhůtě) a trváním takto vyvolaného a udržovaného protiprávního stavu tím, že stěžovatel i nadále udržoval protiprávní stav, jelikož řidičský průkaz ani poté neodevzdal. Jak uvedl NSS v rozsudku č. j. 9 As 33/2015-19, právní úprava sleduje, aby byl protiprávní stav ukončen odevzdáním řidičského průkazu (za skutky časově vymezené zahájením nového přestupkového řízení lze ukládat nové sankce, a to až do okamžiku splnění povinnosti odevzdat řidičský průkaz). NSS v rozsudku z 19. 8. 2022, č. j. 2 As 167/2020-32, bodu 16, uvedl:
„Podle § 8 zákona o odpovědnosti za přestupky trvající přestupek je takový přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v udržování protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán. K tomu, aby šlo o přestupek trvající, musí pachatel protiprávní stav nejen vyvolat, ale také udržovat. Znamená to mimo jiné, že musí mít možnost svým vlastním jednáním existenci protiprávního stavu ‚jednoduše‘ ukončit. ‚Jednoduchost‘ ukončení je nutno posuzovat v souvislostech konkrétní situace. Zejména je nutno posuzovat, nakolik návrat do stavu v souladu s právem je převážně v moci toho, kdo protiprávní stav vyvolal.“
V případě neodevzdání řidičského průkazu tedy toto protiprávní jednání trvá zásadně do té doby, dokud není řidičský průkaz odevzdán; je zjevné, že odevzdání řidičského průkazu bude za běžných okolností v moci toho, kdo tak má učinit. Jsou nicméně představitelné i jiné varianty ukončení trvání protiprávního stavu, např. skončení data platnosti řidičského průkazu (po jeho uplynutí již nehrozí nebezpečí, že by ten, kdo se jím prokáže, mohl při zběžné kontrole vyvolat v přiměřeně pozorně kontrolující osobě mylný dojem, že disponuje řidičským oprávněním, takže smysl a účel právního postihu za neodevzdání se vytratí) či podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění, je-li provázeno současným odevzdáním řidičského průkazu (jako se stalo v nyní řešené věci podáním žádosti dne 21. 5. 2018).
K námitkám procesní povahy, které se týkají doručování, NSS odkázal na rozsudek ze 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008-61, podle nějž
„písemnosti, které jsou zastoupenému určeny, jsou doručovány výhradně jeho zástupci a pouze takové doručení má účinky založení běhu lhůt pro účely řízení“.
Oznámení o zahájení řízení o přestupku ani meritorní rozhodnutí přitom nepředstavují písemnost ve smyslu § 34 odst. 2 SpŘ, tj. případ, kdy má zastoupený v řízení něco osobně vykonat. NSS se neztotožňuje ani s námitkou, která se vztahuje k tvrzeným pochybením žalovaného ohledně změn skutkových zjištění, resp. námitkou týkající se okolností doručování rozhodnutí magistrátu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na své dřívější rozhodnutí a zopakoval, že stěžovatel sám uvedl, že zásilku obsahující rozhodnutí magistrátu přeposlal svému zástupci, aniž se seznámil s jejím obsahem. Právní moc rozhodnutí magistrátu nastala okamžikem, kdy stěžovatelův zástupce převzal rozhodnutí o zamítnutí odvolání. Stěžovatel se v takové situaci pro účely určení právní moci nemůže úspěšně dovolávat toho, že mu zástupce nesdělil povinnosti plynoucí z rozhodnutí. Toto hodnocení řádnosti doručení přitom nepředstavuje skutkové zjištění, za jehož účelem by byl žalovaný povinen nařídit ústní jednání a provádět dokazování.
Co se týká rozšíření obvinění při ústním jednání, tento postup v zásadě nelze vyloučit, zejména dozví-li se správní orgán o novém skutku těsně před již nařízeným ústním jednáním. Je však potřeba, aby správní orgán v plné míře zachoval procesní práva obviněného z přestupku (zejména právo na obhajobu) a poskytl mu přiměřenou dobu, aby se k rozšíření obvinění mohl vyjádřit. Ze správního spisu v posuzované věci vyplývá, že stěžovatel udělil dne 3. 10. 2018 plnou moc advokátu JUDr. J. k zastupování „v řízení vedeném Městským úřadem v H. – odborem dopravy pod č. j…“. Z protokolu o ústním jednání konaném dne 17. 10. 2018 plyne, že obvinění stěžovatele bylo při ústním jednání rozšířeno, tj. byl obviněn nejen z přestupku spočívajícího v řízení bez příslušného řidičského oprávnění, ale také z přestupku spočívajícího v neodevzdání řidičského průkazu. Z protokolu je patrné, že zástupce stěžovatele následně vzal rozšíření obvinění na vědomí a v této souvislosti požádal o poskytnutí dodatečné lhůty k vyjádření se k novému obvinění. Této žádosti městský úřad vyhověl a určil stěžovateli desetidenní lhůtu k doplnění vyjádření.
NSS má vzhledem k obecně formulovanému rozsahu zástupčího oprávnění v plné moci za to, že řízení o druhém přestupku bylo řádně zahájeno; tím spíše, pokud zástupce neměl vůči rozšíření obvinění výhrad a správní orgány umožnily stěžovateli výkon jeho procesních práv. Domnívá-li se stěžovatel, že jeho zástupce překročil udělené zástupčí oprávnění, jedná se o otázku práva soukromého, řešitelnou příslušnými soukromoprávními způsoby.
Poznámka na závěr: Stěžovatel se v době předcházející projednávanému případu dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti, za nějž byl uznán vinným a potrestán pokutou a zákazem řízení motorových vozidel. Správní orgán pak nevydává samostatné správní rozhodnutí o povinnosti odevzdat řidičský průkaz, neboť tato povinnost vyplývá přímo ze zákona, který rovněž stanoví lhůtu k jejímu splnění. Správní praxe se postupem času sjednotila tak, že rozhodnutí správního orgánu by mělo, nad rámec nutného odůvodnění, standardně již obsahovat poučení pachatele přestupku nejen o povinnosti odevzdat řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, ale též poučení o tom, že po uplynutí poloviny doby tohoto správního trestu může správní orgán prvního stupně na návrh obviněného rozhodnout o upuštění od výkonu zbývající části a že po výkonu správního trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo po upuštění od výkonu zbytku správního trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel je nutné požádat o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Stěžovatel ve lhůtě stanovené zákonem řidičský průkaz neodevzdal, nicméně i přes nesplnění této povinnosti ho to nezbavilo povinnosti požádat o vrácení řidičského oprávnění.
Jednáním spočívajícím v neodevzdání řidičského oprávnění se pachatel dopouští dalšího přestupku, který slouží k ochraně administrativního pořádku na úseku evidence řidičských průkazů. Přestupce vyvolal svým jednáním protiprávní stav, který jím byl nadále udržován a trvá až do chvíle, kdy řidičský průkaz odevzdá, případně uplyne jeho platnost. Při každé dílčí jízdě se přestupce vystavuje nebezpečí odhalení svého přestupkového jednání. V tomto případě nehraje roli skutečnost, že uvedeného jednání se přestupce dopustil před několika lety, neboť nedošlo k zániku materiální stránky tohoto přestupku. Jak uvedl NSS v rozsudku č. j. 4 As 268/2015-30 (www.nssoud.cz):
„Zatímco řidičské oprávnění je získaným právem na řízení určitého motorového vozidla [srov. § 3 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 80 ProvPoz], řidičský průkaz je pouze osvědčením tohoto práva. Pro posouzení, zda byl spáchán přestupek dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 ProvPoz jsou tedy podstatné především otázky týkající se pozbytí či nabytí příslušného řidičského oprávnění. Jelikož jízda bez řidičského oprávnění v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) ProvPoz je pokračujícím přestupkem, kdy každou dílčí jízdou se řidič dopouští dalšího protiprávního jednání ve smyslu § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1, zdejší soud dospěl k závěru, že ani pouhá skutečnost uplynutí 6 let od chvíle, kdy žalobce ztratil řidičské oprávnění (a měl odevzdat řidičský průkaz), není důvodem pro zánik materiální stránky tohoto přestupku.“
Jednání přestupce je trvajícím přestupkem ve smyslu § 8 PřesZ, který není spáchán jednorázově jediným porušením, ale v určitém časovém úseku, a trvá až do okamžiku ukončení protiprávního stavu. Okamžik ukončení protiprávního stavu je významný z hlediska počátku běhu promlčecí doby, která počíná běžet až dnem následujícím po dni, kdy došlo k odstranění protiprávního stavu. NSS dospěl k závěru, že stěžovatel „měl a mohl vědět, že nemá mít řidičský průkaz u sebe, protože je povinen jej odevzdat“.
S uvedeným hodnocením NSS souvisí i žalobní (kasační) námitka formy zavinění tohoto přestupku. Z přestupkového zákona vyplývá, že k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Nestanoví-li tento zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění, postačí zavinění z nedbalosti. Stěžovatel se dopustil dvou přestupků, prvním z nich byl přestupek spočívající v tom, že řídil motorové vozidlo, ačkoli nebyl držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel, a druhého přestupku se dopustil tím, že nesplnil povinnost odevzdat řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu. Oba předmětné přestupky lze spáchat z nedbalosti, a to v případě výkonu zakázané činnosti „přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti“. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je charakteristické tím, že stěžovatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Správní soudy přihlédly i k subjektivní míře opatrnosti stěžovatele, jako jsou „vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.)“, a dále k okolnostem daného případu, kdy se stěžovatel nezajímal o obsah správního rozhodnutí a následky z něho vyplývající. Objektivní hledisko spočívající v řádném doručení rozhodnutí odvolacího správního orgánu zástupci stěžovatele považovaly soudy za splněné.
Chování stěžovatele označil NSS za nezodpovědné, neboť se nezajímal o procesní postup vrácení řidičského oprávnění po uplynutí doby zákazu činnosti, čemuž měl „přizpůsobit míru své procesní bdělosti a opatrnosti v řízení“.
Komentovaný rozsudek NSS je dalším z řady judikátů, řešících mimo jiné též problematiku pojmu „trvající přestupek“. Navazuje na předchozí judikaturu NSS; viz např. „Nesplnění povinnosti požádat o zápis změny vlastníka vozidla v registru“ (rozsudek NSS č. j. 2 As 167/2020-32, Právní rozhledy, 2022, č. 19, s. 681 a násl.).
Mgr. Petr Hrdlička, JUDr. Mgr. Eva Šimečková, Ph.D., Olomouc