26. | Rozhodování o ztížení společenského uplatnění |
čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 LPS
§ 2958 ObčZ
Metodika k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění dle § 2958 ObčZ není právní předpis ani výkladová pomůcka, která by vzešla z rozhodovací praxe obecných soudů. Aby obecný soud dostál požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 LPS, je při jejím využití povinen do svých úvah promítnout a korigovat její nedostatky tak, aby přiznal odčinění újmy na zdraví jednotlivce, spočívající ve ztížení společenského uplatnění, ve výši odpovídající zásadám slušnosti, jak mu ukládá zákon, kterým jediným je ve své rozhodovací činnosti vázán.
Není souladné s právem na rovné zacházení (čl. 3 odst. 1 LPS) a ochranou lidské důstojnosti, aby se z věku jako neovlivnitelné osobní charakteristiky jedince vytvářelo pravidelně aplikované kritérium při posuzování výše přiměřeného odčinění nemajetkové újmy na zdraví.
Nález ÚS z 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22
K věci: Stěžovatelka podstoupila v nemocnici zákrok, při kterém jí měl být při odstraňování žlučníku přetnut jeho vývod. Namísto toho jí však byl chybně přetnut hlavní žlučovod. Stěžovatelka se posléze, v souvislosti s nevydařenou operací, domáhala odškodnění újmy na zdraví celkem ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím. V řízení OS pro Prahu 7 vyhověl stěžovatelce v částce 708 803 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Vyšel přitom ze znaleckého posudku, zpracovaného na základě Metodiky k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (podle § 2958 ObčZ); dále jen „Metodika“. MS v Praze poté napadený rozsudek potvrdil a NS dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
ÚS shledal ústavní stížnost důvodnou a rozhodnutí OS pro Prahu 7, MS v Praze a NS zrušil, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 LPS. Soudy totiž při rozhodování obdobných věcí nemohou bez dalšího přebírat závěry znalců, kteří jen mechanicky opisují tabulkové výpočty výše odškodnění z Metodiky.
Z odůvodnění: Ústavně konformní výklad § 2958 ObčZ vyžaduje, aby byla výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví přiznávána primárně nikoli podle „nezávazných pomůcek“, nýbrž podle zákona a jeho smyslu, tedy především podle zásad slušnosti. Zároveň odpovědnost za spravedlivé rozhodnutí v konkrétních případech svěřuje zákon jedině soudcům (tedy nikoliv znalcům či komukoliv jinému).
Tvorba Metodiky byla v kontextu doby přijetí a účinnosti ObčZ vedena dobrým úmyslem, její využití se však se záměrem zákonodárce do jisté míry minulo, je-li nyní odpovědnost za rozhodnutí svěřená moci soudní fakticky přenášena dokonce mimo státní moc. Metodika je nepochybně⛘užitečnou pomůckou při mimosoudních vyjednáváních; nedohodnou-li se však strany deliktního závazku smírně a podá-li poškozený žalobu, musí nastat jiný – zákonný – režim. Existence překážky lepší budoucnosti, její míry, jakož i obecně míry újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení nelze (nikdy) přenášet na znalce. Oblasti života poškozeného, určené ke zkoumání podle části C Metodiky, vyžadují zjištění a úvahy soudcovské, nikoli znalecké. Znalec má odborně posoudit pouze to, kde a jak intenzivně jsou tělo a duše poškozeny (katalog defektů); vyřešení zbývajících otázek je na soudci.
Dle § 2958 ObčZ „vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“ Výklad pojmů překážka lepší budoucnosti a zásady slušnosti je výhradní odpovědností soudce. Aby bylo jeho rozhodnutí přezkoumatelné a srozumitelné (zejména účastníkům řízení, i těm nezastoupeným), je třeba, aby soudce do odůvodnění promítl jasné úvahy, které jej k rozhodnutí vedly. Je jeho povinností popsat rozhodná skutková zjištění (zejména kdy se ustálil zdravotní stav poškozeného a jaká mu z něj plynou oproti stavu původnímu omezení) a právní závěry z učiněných zjištění plynoucí, tj. jaký myšlenkový postup při své úvaze o přiměřené výši odčinění újmy konkrétního poškozeného použil. Jako „odrazový můstek“ může použít i Metodiku, nikoli však bezvýhradně. Soudce je při rozhodování vázán zákonem, nikoliv nezávaznou metodickou pomůckou a zákon mu ukládá rozhodnout podle zásad slušnosti (§ 2958 ObčZ) a výši kompenzace určit podle jeho úvahy (§ 136 OSŘ).
Soudce tak pečlivě zváží, zda je sporná skutková otázka doopravdy odborná a zda potřebuje k jejímu vyřešení znalecký posudek, pečlivě zjistí skutkový stav a podepře své vlastní rozhodnutí o tom, jaká částka je k odčinění újmy poškozeného přiměřená po komplexně provedeném dokazování a zhodnocení důkazů, tedy vlastní – účastníku srozumitelnou – úvahou, nikoli prostým odkazem na znalecký posudek․ Vyjde-li přitom soudce z Metodiky (která není jediným myslitelným vodítkem a nemůže jím být již z povahy jejího nezávazného charakteru), měl by uvést v odůvodnění svého rozhodnutí, k jakému okamžiku poškozenému náhradu újmy přiznává, z jaké výchozí rámcové částky vychází, kolika procenty ohodnocuje následky poškození zdraví (v porovnání s fatálními 100 %) a jaké další okolnosti jej vedou k rozhodnutí o zvýšení/snížení/ponechání výchozí částky tak, aby byly naplněny zásady slušnosti, jak mu ukládá zákon v § 2958 ObčZ.
Soudy musí rovněž dodržovat princip předvídatelnosti soudního rozhodování, který požívá jako jeden ze základních principů materiálního právního státu ústavněprávní ochrany prostřednictvím samotného článku 1 odst. 1 Úst, ale i článku 36 odst. 1 LPS. Aby mu obecné soudy dostály při rozhodování, jaká výše odčinění nemajetkové újmy v penězích je přiměřená, je třeba při srovnávání s jinou rozhodovací praxí vzít do úvahy nejen skutkovou obdobnost případu, nýbrž zasadit srovnávanou částku také do ekonomického kontextu doby jejího přiznání.
V posuzovaném případě OS pro Prahu 7 uvedl, že se ztotožňuje se znalcem „vypočtenou“ částkou a jeho doporučení navýšit výchozí částku odmítl jako vágní a neurčité. Jak již však bylo zmíněno, určení přiměřené výše náhrady nemajetkové újmy je principiálně výlučnou odpovědností soudce. I kdyby tedy vnímal vypracovanou Metodiku a její požadavek znaleckého zkoumání jako ústavně konformní, je povinností soudce podrobit znalecké zkoumání svému kritickému hodnocení. Na základě zjištění znalce bylo i laikovi, a bez dalšího doporučení znalce výslednou částku navýšit, zřejmé, že šestiprocentní ohodnocení potíží pacienta, který trpí zažívacími obtížemi, je částečně vyřazen z pracovního procesu a nemůže zvedat těžká břemena, evidentně neodpovídá.
Právě na případu stěžovatelky je zřetelně demonstrováno, že použitá škála kritérií a váha, kterou jim Metodika přisuzuje, je z hlediska zásad slušnosti velmi problematická. ÚS trvá na požadavku, aby obecný soud, použije-li jako „výkladovou pomůcku“ Metodiku, následně ve svých úvahách promítl její nezávaznost, mezery i nedostatky a korigoval ji tak, aby dospěl ke spravedlivému výsledku konvenujícímu „zásadám slušnosti“. Účastníkovi (i nezastoupenému) musí být ze soudního rozhodnutí zřejmé, jaká jeho omezení považoval soud za zásadní, jakou intenzitu jim přisoudil a proč podle jeho úvahy přisouzené odškodnění zásadám slušnosti odpovídá.
ÚS nepovažuje za legitimní ani úvahu OS pro Prahu 7, který hodnotí zjištění, že stěžovatelka často střídala zaměstnání, negativně – jako důvod svědčící proti možnému zvýšení znalcem stanovené (sic!) výše odčinění. Skutečnost častého střídání zaměstnání nelze a priori hodnotit negativně ve smyslu nepracovitosti člověka či jeho nižšího (méněcennějšího) přínosu pro společnost, pracovní trh apod. Podobné je i kvótování věku stěžovatelky podle Metodikou připravené šablony. OS pro Prahu 7 označil věk 55 let za „hraniční střední věk“ (aniž by vysvětlil, co tato kategorie znamená a proč se vztahuje právě k věku 55 let), který podle něj není důvodem ke zvýšení ani snížení odškodnění. MS v Praze k tomu doplnil, že stěžovatelka utrpěla újmu ve věku 55 let, tedy v období, kdy již není žádného důvodu k navyšování základní částky, naopak by bylo lze vést úvahy o tom, že by se základní částka již mohla o 10 % snížit (snížení o 10 % je Metodikou stanoveno již pro kategorii 55–69 let). Podle ÚS však nelze činit z věku bez dalšího základní (pravidelné) modifikační kritérium; takový přístup je diskriminační (protiústavní). ÚS proto trvá na požadavku, aby obecný soud při rozhodování zohlednil věk poškozeného pouze tehdy, pojí-li se k němu zásadní okolnosti.
ÚS uzavřel, že Metodika podle § 2958 ObčZ není právní předpis ani výkladová pomůcka, která by vzešla z rozhodovací praxe obecných soudů. Aby obecný soud dostál požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 LPS, je při jejím využití povinen do svých úvah promítnout a korigovat její nedostatky tak, aby přiznal odčinění újmy na zdraví jednotlivce, spočívající ve ztížení společenského uplatnění, ve výši odpovídající zásadám slušnosti, jak mu ukládá zákon, kterým je při své rozhodovací činnosti podle čl. 95 odst. 1 Úst vázán.
Na soudech tak v dalším řízení bude, aby důkaz znaleckým posudkem hodnotily v duchu tohoto nálezu a podle zásady volného hodnocení důkazů, tj. zejména „nepřeceňovaly“ závěry znalce směřující spíše k právnímu posouzení než ke zjištění odborných skutkových otázek, a na základě zjištěného skutkového stavu vysvětlily vlastní úvahy, které je vedly k určení přiměřené výše odčinění nemajetkové újmy stěžovatelky spočívající ve ztížení společenského uplatnění.
Komentář: K problematice zde zmiňované Metodiky se ÚS v minulosti již pochopitelně vyjadřoval. Na možná úskalí s ní spojená upozornil v nálezu z 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (SR 4/2016 s. 114). Tam dospěl k závěru,⛘že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické omezené bodové hodnocení dle Metodiky, neboť o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž je třeba výhradně vycházet z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal s účinností od 1. 1. 2014 (nabytí účinnosti ObčZ) jasně najevo i zákonodárce, který se odklonil od dřívější koncepce odčinění daného typu újmy. Naopak v nálezu z 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19 (SR 6/2020 s. 194), ÚS konstatoval, že pracují-li obecné soudy s Metodikou (jdoucí do jisté míry proti záměru zákonodárce vyjádřeném v ObčZ) jako s pouhým základem pro výpočet odčinění imateriální újmy (vodítkem, od kterého se „odrazí“) a zvažují-li pečlivě, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od základu (ať již směrem nahoru, nebo i dolů, neboť obojí je možné), přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodní, tedy srozumitelně vyloží, jak se vymezená kritéria promítají do kontextu souzené věci, pak dostojí ústavněprávním požadavkům na spravedlivé rozhodnutí ve věci a neposkytují ÚS důvod k zásahu do jejich nezávislé rozhodovací činnosti. Jinými slovy, neopisují-li obecné soudy do výroku a odůvodnění o výši odčinění újmy na zdraví mechanicky tabulkové výpočty (zejména znalců) bez dalšího, rozhodují v duchu zákona a ústavně konformním způsobem.
Právě potřebu kritického a přezkoumatelného přístupu ke znaleckým zjištěním zdůraznil ÚS v nynějším nálezu.
Tento nález je přínosný také v tom, že se nad rámec konkrétního případu blíže zabývá širšími hledisky předmětné problematiky. Jde tak zejména o rozbor ústavněprávní podstaty práva na náhradu nemajetkové újmy. Dále se ÚS zaměřil na smysl a obsah § 2958 ObčZ. Přitom rozebral i „úpravu“ dle Metodiky, včetně okolností jejího vzniku, a zvláště se zaměřil na některé její body. Z tohoto pohledu může nález představovat pro obecné soudy užitečné vodítko pro rozhodování dle § 2958 ObčZ, a to ve vazbě na danou Metodiku.
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno