PETR ČECH

odborný asistent na Právnické fakultě UK v Praze

Transpoziční morálka České republiky je špatná. Žaloby na stát za pozdní harmonizaci hrozí ze všech stran, řízení o porušení Římské smlouvy jsou na spadnutí. Přitom návrhy změnových zákonů v mnoha případech ani neexistují.

Transpozice směrnice o nabídkách převzetí (stále) v nedohlednu

O závažných problémech a rizicích souvisejících s nezapracováním směrnice Evropského parlamentu aRady 2004/255/ES o nabídkách převzetí do českého práva jsme na stránkách PZ informovali již více než před půl rokem¹. Lhůta pro transpozici této směrnice uplynula 20. května 2006. Je třeba bohužel konstatovat, že od té doby se nezměnilo vůbec nic. Legislativní radě vlády byl předložen návrh novely obchodního zákoníku, pro četné vady však nemohl být doporučen ke schválení. Postupně snad krystalizuje návrh nový. Zda a kdy bude přijat a jaká bude jeho kvalita, lze jen stěží odhadnout. Fiskální rizika nedostatku harmonizace s touto směrnicí jsou přitom hrozivá.

Prodlení s placením v obchodním styku – dávný hřích

Nepovšimnut přetrvává v obchodním zákoníku závažný prohřešek zakládající hluboký rozpor se směrnicí Evropského parlamentu aRady 2000/355/ES o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích․ Transpoziční lhůta směrnice uplynula 8. srpna 2002, Česká republika byla povinna uvést právní řád do souladu s ní nejpozději ke dni vstupu do EU. Učinila tak pozdě. Teprve 28. dubna 2005 nabyla účinnosti novela nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, obsažená ve vládním nařízení č. 163/2005 Sb. Přesto nelze dosud hovořit o tom, že by naše úprava byla slučitelná s požadavky směrnice.

Jedním z deklarovaných cílů směrnice je snaha odstranit nešvar v podobě opožděných plateb za zboží či služby v obchodních vztazích. Důraz přitom orgány ES kladly na význam úpravy v přeshraničních vztazích, jak lze vyčíst z preambule² a jak plyne ze skutečnosti, že směrnice se opírá o ustanovení čl. 95 Římské smlouvy. Vztahy ryze vnitrostátního obchodního styku na zřeteli tolik neměla. Jako jeden z klíčových prostředků, jak potírat prodlení s placením, si přitom směrnice vytkla požadavek na vyšší sazbu úroku z prodlení³.

S ohledem na uvedené skutečnosti lze hodnotit jako absurdní, přikročila-li Česká republika k modifikaci výše úroku z prodlení pouze pro účely vnitrostátní aplikace, tj. ve vztazích výlučně mezi tuzemskými subjekty – § 369a odst. 1 ObchZ ve spojení s § 517 odst. 2 ObčZ a § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění novely č. 163/2005 Sb. Jen v těchto vztazích vzniká věřiteli právo na úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm procentních bodů, jak požaduje směrnice. Jakmile do vztahu vstoupí zahraniční prvek (např. bude-li mít dlužník či věřitel sídlo na území jiného státu) – viz § 729 ObchZ, uvedená úprava se neuplatní! Zákonodárce opomněl, že ve všech případech prodlení s placením, kdy se má české obchodní právo použít na vztahy s mezinárodním prvkem (a to i komunitárním), aplikuje se v souladu s § 729 ObchZ speciální věcná norma mezinárodního práva soukromého obsažená v § 735 ObchZ. Tohoto ustanovení se žádná z harmonizačních novelizací nedotkla! Jeho znění dál požaduje, aby při absenci odchylné dohody dlužník platil úroky z prodlení, jejichž výše činí pouhé procento nad úroky určenými podle § 502 ObchZ (běžné komerční úroky bank v sídle dlužníka). Uvedená částka leží hluboko pod úrovní požadovanou směrnicí.

Opodstatnění pro takovou odchylku lze těžko najít. České republice hrozí citelná odpovědnost za škodu způsobenou účastníkům vztahů, na něž dopadá úprava § 729 a násl. ObchZ. Stát jednoduše uhradí rozdíl mezi úrokem z prodlení, na který komukoliv vznikne nárok podle § 735 ve spojení s § 502 ObchZ, a úrokem, na nějž strany měly mít nárok, kdyby stát směrnici řádně promítl do všech hlav třetí části obchodního zákoníku. Přitom lze očekávat, že poškozeni budou často právě tuzemští podnikatelé, kteří se spíš obrátí na tuzemské soudy s žalobou proti státu, než by činily zahraniční subjekty. Kolizní normy mezinárodního práva soukromého ukazují na české právo (při absenci volby jiného práva) zpravidla tehdy, má-li na území České republiky bydliště či sídlo věřitel peněžitého závazku. Smlouva se tak např. řídí českým právem, sídlí-li v České republice (má-li zde bydliště) prodávající, zhotovitel, banka poskytující úvěr, dopravce, zasilatel atd., zkrátka ta ze stran vztahu, která poskytuje tzv. charakteristické plnění, tj. nevzniká jí pouze závazek platit za zboží či službu – viz § 10 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Jen výjimečně, bude-li povinným subjektem stát či veřejnoprávní korporace nadaná působností a pravomocemi vymykajícími se běžným soukromoprávním poměrům (tzv. vertikální vztahy), bude možné dovodit bezprostřední aplikovatelnost příslušných ustanovení směrnice bez ohledu na znění § 735 ObchZ.

Neslučitelná úprava publicity společností (obchodního rejstříku)

Vstupem do roku 2007 se projevily vady v harmonizaci české úpravy obchodního rejstříku s požadavky směrnice Rady v oblasti práva společností 68/151/EHS o koordinaci ustanovení k ochraně zájmů společníků a třetích osob, stanovených v členských státech pro obchodní společnosti ve smyslu čl. 58 odst. 2 Smlouvy, s cílem dosáhnout rovnocennosti těchto ustanovení v celém Společenství, ve znění pozdějších novelizací (tzv. první směrnice). Týká se to především těch změn, jež v této směrnici vyvolala novelizace směrnicí Evropského parlamentu aRady 2003/588/ES. O důležitosti této novelizující směrnice jsme čtenáře PZ podrobně informovali⁴. Citovaná novela zásadně změnila způsob vedení obchodních rejstříků v členských státech Evropské unie. Její těžiště spočívá v modifikaci čl. 3 první směrnice, zejména v nově doplněných pododstavcích druhého a třetího odstavce. Ustanovení ukládají členským státům povinnost zajistit počínaje 1. lednem 2007 plnou elektronizaci vedení obchodních rejstříků.

Česká republika se pokusila zapracovat požadavky této směrnice zákonem č. 216/2005 Sb., který s účinností od 3. června 2005 reformoval právní úpravu obchodního rejstříků. Ustanovení o jeho elektronizaci se však dosud v praxi nemohla plně uplatnit, neboť podle přechodného ustanovení čl. V bodu 3 citovaného zákona platila do 31. prosince 2006 zvláštní úprava, která proces elektronizace odkládala. To se úderem silvestrovské půlnoci změnilo. Bohužel je třeba konstatovat, že stav, který tímto okamžikem v platném právu nastal, požadavkům směrnice neodpovídá.

V rozporu s čl. 3 odst. 2 první směrnice je hned ustanovení § 28 odst. 3 ObchZ. Podle požadavků směrnice lze žádosti o výpis nebo kopii z rejstříku podávat jak v listinné, tak v elektronické formě. Členské státy nejsou oprávněny vyžadovat, aby o úředně ověřený elektronický opis bylo možno žádat jen elektronicky, a to ještě s uznávaným elektronickým podpisem. Navzdory tomu obchodní zákoník stanoví, že o úředně ověřený elektronický opis lze požádat jen, je-li žádost podepsána uznávaným elektronickým podpisem.

Dostatečně nezohledněn zůstal upravený jazykový režim, který novela první směrnice zavedla skrze nový čl. 3a. Členské státy mají požadovat, aby byl obchodní rejstřík veden a podání, aby byla činěna v úředním jazyku tohoto státu. Vedle toho musejí po 1. lednu 2007 umožnit, aby byly do obchodního rejstříku zapisovány skutečnosti též v cizím jazyku, jedná-li se o některý z úředních jazyků ES, popř. v několika takových jazycích. Fakultativně smějí připustit dokonce libovolné další jazyky. Soulad všech jazykových mutací jednotlivých údajů má prověřovat rejstříkový orgán; členské státy mohou požadovat předložení úředně ověřených překladů. Elektronická dostupnost zapsaných a zveřejněných skutečností je obligatorní pro všechny jazykové verze; ustanovení čl. 3 směrnice ve znění novely je třeba respektovat ohledně všech uvedených jazyků. Z hlediska právních důsledků vícejazyčné publicity je klíčové ustanovení čl. 3a odst. 4 novely. Zatímco podnikatel nemá možnost namítat vůči třetím osobám v případě rozporu mezi několika jazykovými verzemi znění publikované v jiném než v úředním jazyku toho kterého státu, ve kterém je obchodní rejstřík veden, třetí osoby se mohou dovolávat kterékoliv jazykové mutace, ledaže podnikatel prokáže, že o nesouladu věděly.

Česká republika v rozporu s citovanými požadavky vůbec neumožnila činit zápisy do obchodním rejstříku v cizím jazyce. Obráceně připustila, aby listiny ukládané do sbírky listin českými osobami byly uloženy jako originál v jakémkoliv jazyce s povinností uložit překlad do českého jazyka. To je ale opačný přístup, než vyžaduje první směrnice. V rozporu s první směrnicí se pak princip dobré víry při rozporu jazykových znění vztahuje jen na listiny uložené v některém z úředních jazyků ES, ač se má vztahovat na překlad do jakéhokoliv jazyka, byl-li připuštěn. Viz ustanovení § 29 odst. 7 ve spojení s § 38k odst. 3 až 5 ObchZ.

Obligatorní publicita měla konečně proniknout též do moderních forem komunikace v obchodním styku. Podle novelizovaného znění čl. 4 první směrnice musejí členské státy zajistit, aby podnikatelé, na něž se směrnice vztahuje, uváděli stanovené údaje nejen na „listinách“, nýbrž též na dokumentech zpracovávaných elektronicky. Stejný požadavek se týká jejich webových stránek. I na elektronických dokumentech a webových stránkách tedy tuzemští podnikatelé zapsaní do obchodního rejstříku měli od 1. ledna 2007 uvádět údaj o firmě, jménu nebo názvu, sídle nebo místu podnikání a identifikačním čísle; podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku též údaj o tomto zápisu, včetně spisové značky, společnosti povinně vytvářející základní kapitál potom též informaci o jeho upsané a splacené výši. Ustanovení obchodního zákoníku tento požadavek dodnes neobsahuje; § 13a ObchZ dopadá stále jen na „obchodní listiny“, tj. objednávky, obchodní dopisy a faktury. Webové stránky jako by neexistovaly.

Prodlení s transpozicí nové transparenční směrnice

Dne 20. ledna 2007 marně uplynula lhůta pro transpozici směrnice Evropského parlamentu aRady 2004/1099/ES o harmonizaci požadavků na transparenci informací o emitentech, jejichž cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, a o změně směrnice č. 2001/34/ES. Jak důležité změny měla směrnice přinést v oblasti práva společností i kapitálového trhu, jsme analyzovali v jednom z předchozích vydání PZ⁵. Lze shrnout, že směrnice mění tři základní okruhy povinností emitentů kótovaných cenných papírů – tzv. pravidelnou informační povinnost (pravidelné zprávy o emitentovi a jeho hospodářské situaci podávané účastníkům kapitálového trhu), oznamovací povinnost (povinnost oznamovat emitentovi kótovaných akcií a jeho prostřednictvím kapitálovému trhu nabytí či pozbytí významných podílů na hlasovacích právech) a některé ad hoc informační povinnosti.

Podstatná zjednodušení měla transpozice směrnice znamenat pro emitenty cenných papírů přijatých k obchodování na regulovaných trzích ve více členských státech, popř. v jiném členském státě, než je stát jejich sídla (inkorporace). Takových emitentů přitom i na českém kapitálovém trhu přibývá. Jen na pražské burze se obchoduje několik zahraničních titulů a známy jsou již i případy duálního listingu z území České republiky. Do budoucna se očekává, že jejich počet dál poroste. S tím souvisejí zjednodušení v úpravě jazyka povinně uveřejňovaných zpráv a informací. Směrnice změnila úpravu frekvence i obsahu pravidelných zpráv, jakož i lhůt pro jejich publikaci. Emitentům akcií měla být uložena povinnost zpracovávat a předkládat též tzv. mezitímní (čtvrtletní) zprávu vedení. Posílena měla být osobní odpovědnost zpracovatelů zpráv, čímž se orgány ES snaží reagovat na nedávná selhání na zahraničních, ale také evropských trzích. Řadou dílčích modifikací prošla úprava oznamovací povinnosti. Směrnice nově upravuje způsob plnění informačních povinností, jež ukládá. Základem nové publicity na kapitálovém trhu měla být elektronická forma a centrální mechanismus pro ukládání a uchovávání dat a přístup k nim, který obligatorně zřídí každý členský stát, aby jeho prostřednictvím mohli emitenti a další osoby publikovat regulované informace, a skrze který by byly tyto údaje snadno dostupné v celém území ES. Tuzemská realita tomuto požadavku plně neodpovídá.

Nezapracováno je průlomové ustanovení z hlediska práva společností, jež zakotvuje čl. 17 směrnice. Zahrnuje klíčové normy týkající se výkonu práv akcionářů ve společnostech s kótovanými akciemi, které českému akciovému právu zoufale chybějí. Ze směrnice např. plyne zákaz členských států bránit akcionářům v distančním výkonu těchto práv (včetně korespondenčního hlasování). Akciové společnosti s kótovanými akciemi v této době přinejmenším měly být povinny dát každé osobě oprávněné k hlasování na valné hromadě k dispozici spolu s pozvánkou na valnou hromadu také vzor plné moci, a to v tištěné či v elektronické podobě. Obchodní zákoník po 20. lednu 2007 měl připouštět, aby tyto společnosti komunikovaly s akcionáři elektronicky (tj. například tímto způsobem zasílaly pozvánku na valnou hromadu a další informace), rozhodne-li o tom valná hromada. Žádný z uvedených výdobytků moderního věku se neprojevil ani v obchodním zákoníku, ani v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. Ba co hůře, neexistuje dosud ani návrh zákona, kterým by se směrnice do českého práva měla zapracovat. Ministerstvo financí hodlá směrnici transponovat do českého práva spolu s požadavky směrnice o trzích (viz níže), tj. v rámci tzv. velké novelizace zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Ta se však nachází na počátku legislativního procesu. Opožděná harmonizace může na kapitálovém trhu napáchat škody jak emitentům kótovaných cenných papírů, tak investorům, kterým se nedostanou včas informace v rozsahu, v jazyce a způsobem, který touto dobou již měl být zákonem zajištěn. Odpovědnost za ně ponese, jako vždy, stát.

Zpoždění při transpozici směrnice o trzích

Výrazné změny v celé infrastruktuře kapitálového trhu přináší směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/39/ES o trzích s finančními instrumenty. Její dopady zasáhnou prakticky všechny skupiny poskytovatelů služeb na kapitálovém trhu, počínaje organizátory regulovaných trhů, přes obchodníky s cennými papíry, konče různými druhy investičních zprostředkovatelů. Členské státy byly původně povinny promítnout tyto změny do svých právních řádů do 30. dubna 2006. Dodatečně schválená směrnice Evropského parlamentu aRady 2006/311/ES lhůtu prodloužila. Česká republika však propásla i ji, a to dnem 31. ledna 2007. Směrnice sice předpokládá, že transponovaná právní úprava musí nabýt účinnosti 1. listopadu 2007. To je však odůvodněno nezbytnou legisvakancí, která se měla poskytnout adresátům reformované úpravy, aby měli dostatek času uvést své poměry do souladu s bezpočtem nových požadavků, které na ně budou kladeny.

Již v tuto dobu tak měli mít účastníci tuzemského právního trhu k dispozici soubor nových právních předpisů, který výrazně změní infrastrukturu českého kapitálového trhu a jejich podnikání na něm na několik let dopředu. Nemohou se, bohužel, seznámit dosud ani s návrhem takových předpisů. Jak se ukazuje, Česká republika bude mít problém transpoziční právní úpravu do 1. listopadu 2007 byť jen přijmout. Práce na zapracování směrnice do českého práva postupují jen velmi pomalu.

Závěrem

Jen z uvedených příkladů je zřejmé, že pokud jde o transpozici komunitárních předpisů z oblasti práva společností a kapitálového trhu, Česká republika prodlévá na všech frontách. Signály, které tím vysílá k tuzemským podnikatelům i navenek, jsou více než neblahé.