Návrh skupiny senátorů obsahoval vůči rušeným ustanovením námitky jak formální, tak i obsahové. Obsahem napadených ustanovení se však Ústavní soud nezabýval, neboť k jejich zrušení musel přistoupit pro prokázané vady v legislativním procesu. Ústavní soud tedy nemohl ve svém rozhodnutí předjímat ústavně konformní řešení věcné problematiky, a to ani co do možnosti dalšího postupu zákonodárce, ani co do případné možnosti individuálních žalob.

Aktuální nález vychází také z rozhodnutí Ústavního soudu Pl ÚS 21/01: „Za nežádoucí jev, nekorespondující se smyslem a zásadami legislativního procesu, je nutno označit situaci, kdy jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu urychlení legislativní procedury, a to začasté formou podaných pozměňovacích návrhů. Takový postup totiž neodpovídá základním principům právního státu, mezi které patří zásada předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a zásada jeho vnitřní bezrozpornosti. Jestliže totiž jedním zákonem (ve formálním smyslu) je zasahováno do materie upravované několika zákony jinými a tyto zákony spolu nejsou obsahově a systematicky provázány, vzniká nezřídka značně nepřehledný právní stav, který princip předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona již nerespektuje.“

Ústavní soud vyjmenoval v nálezu posloupnost jednotlivých pojistek řádného zákonodárného procesu, které mají přijetí nekonzistentních předpisů zabránit. V první řadě je to předseda Poslanecké sněmovny, resp. předsedající. Jemu jsou při projednávání návrhů zákonů doručovány všechny návrhy včetně návrhů označených jako pozměňovací. Podle nálezu je jeho oprávněním i povinností posoudit, zda návrh označený jako pozměňovací návrh skutečně takovým návrhem je. Další pojistku představuje projednání návrhů zákona v Senátu. Dále přichází v úvahu využití práva prezidenta republiky vrátit přijatý zákon Poslanecké sněmovně. Pokud tyto pojistky selžou, zasáhne, za předpokladu řádně podaného návrhu, Ústavní soud.

V souvislosti s faktem, že bez elektronických informačních systémů není již možné se v právním řádu ČR vyznat, upozornila soudkyně zpravodajka Eliška Wagnerová také na fakt, že § 13 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv předvídá, že územní samosprávné celky mají povinnost umožnit každému nahlížení do Sbírky zákonů. O povinnosti poskytnout každému přístup k informačnímu systému obsahujícímu úplné znění právních předpisů v elektronické podobě však zákon mlčí. K tomu lze dodat, že tak může být adresátům právní normy objektivně znemožněno, aby se, při vynaložení přiměřeného úsilí, seznámili s jejím obsahem.

Ústavní soud odkázal na tezi V. Knappa, že „nezákonným způsobem zákon a ani jiný právní předpis vzniknout nemůže.“ Ta se v judikatuře ústavního soudu zhmotnila také v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02: „Ústavní soud v řadě svých nálezů, dotýkajících se kontroly rozhodování orgánů veřejné moci, opakovaně vyložil zásady, pro které – mimo jiné též z hledisek znaků právního státu – je respekt k procesním (procedurálním) pravidlům nezbytný; stručně poznamenáno: ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodila, že jen v procesně bezchybném procesu (ústavně souladném řízení) lze dospět k zákonnému a ústavně souladnému výsledku (rozhodnutí), a proto procesní čistotě rozhodovacího procesu (řízení) je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost a poskytnout jí důraznou ochranu. Jestliže takto připomenuté zásady k ústavnosti řízení se vztahují před orgány veřejné moci a k jejich v něm vydaným rozhodnutím (ke stanovenému postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), není nijakého rozumného důvodu se od těchto zásad odchýlit ve věcech kontroly zákonodárného procesu a v něm přijatých aktů (právních norem), neboť, byť se rozhodovací proces v zákonodárné činnosti do jisté míry liší od rozhodovacích procesů v řízeních před jinými orgány veřejné moci – a v tomto smyslu jej lze chápat jako rozhodovací proces sui generis – vůdčí zásady rozhodování, v němž se dospěje ke konečnému výsledku, jsou v obou případech identické; nadto nelze ztrácet ze zřetele, že důsledky plynoucí ze zákonodárných aktů jsou pro svůj celospolečenský dopad zajisté významnější než je tomu v případech jednotlivých (vadných) rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci. Vystupuje tedy – v zákonodárném procesu – do popředí požadavek stálosti, přesvědčivosti a nezbytnosti právních aktů, na nichž právní stát, a souvztažně také život občanů v něm, spočívá; takovýchto aktů, a také dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dosíci jinak, než respektem k pravidlům (zásadám legislativní činnosti), které si ostatně Poslanecká sněmovna jako významný nositel zákonodárné moci pro tuto svou činnost zákonem sama stanovila.“

V závěru nálezu Ústavní soud také naznačil, jakým způsobem bude problematiku tzv. legislativních přílepků posuzovat do budoucna. Nově vznikající právní normy, budou-li obsahovat srovnatelné vady v legislativním postupu, budou (opět za předpokladu řádného návrhu) rušeny. Pokud se týká právních norem platných již delší dobu, spojí Ústavní soud posuzování obdobných porušení zásad zákonodárného procesu s testem proporcionality, ve vazbě na principy ochrany oprávněné důvěry občanů v právo a na další ústavním pořádkem chráněné principy, základní práva, svobody a veřejné statky.