FRANTIŠEK PÚRY, předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky

V posledních měsících se stále častěji dovídáme ze sdělovacích prostředků o případech, kdy pes zaútočil proti člověku a způsobil mu více, či méně závažné zranění nebo dokonce až smrt. V každém případě, než začneme volat po tolik oblíbeném „zpřísnění legislativy“, by bylo vhodné ujasnit si, jaké možnosti řešení nabízí stávající právní úprava a její sankční systém.

Podle mého názoru zde lze využít především některé prostředky upravené právem občanským a správním (např. v podobě náhrady škody nebo postihu pro přestupek), ale aniž bych jejich význam jakkoli zpochybňoval, v souladu se svým odborným zaměřením se budu věnovat možné trestní odpovědnosti a některým podmínkám, za nichž se uplatní trestně právní sankce vůči vlastníkovi nebo držiteli psa.

Kdy lze vyvodit trestní odpovědnost vlastníka (držitele) psa

Při úvahách o trestní odpovědnosti je třeba zdůraznit, že pachatelem trestného činu spáchaného útokem psa proti životu a zdraví člověka může být jak vlastníkpsa, tak i jeho pouhý držitel, jemuž byl pes z jakéhokoli důvodu vlastníkem nebo jinou osobou svěřen (např․ za účelem tzv. vyvenčení psa). Abych tuto skutečnost nemusel zbytečně opakovat, budu dále tam, kde přichází v úvahu trestní odpovědnost kteréhokoli z nich, používat pro vlastníka i držitele psa společného, byť poněkud neprávního pojmu „majitel psa“. V případech, kdy vlastník svěřil psa jiné osobě, platí, že pachatelem trestného činu může být vlastník psa bez toho, aby trestní odpovědnost nesl i držitel psa (např. když vlastník svěřil agresivního psa dítěti mladšímu 15 let, které s ohledem na věk není trestně odpovědné), anebo opačně trestný čin spáchá jen držitel psa, aniž se jeho vlastník na trestném činu jakkoli podílel (např. jestliže držitel psa ho bez vědomí vlastníka nebo dokonce v rozporu s jeho zákazem ponechá volně pobíhat bez náhubku mezi malými dětmi). Konečně není vyloučena ani trestní odpovědnost obou, zejména bude-li u nich přicházet v úvahu zavinění ve vztahu k následku způsobenému v určité míře jednáním každého z nich, pokud např. vlastník svěří nebezpečného psa osobě sice trestně odpovědné (nikoli dítěti nebo nemocnému), která však zjevně není schopna zvládnout chování psa.

Útok psa, jehož důsledkem je újma na zdraví nebo smrt člověka, může mít z hlediska trestního práva podle okolností velmi různý význam, od úmyslného trestného činu proti životu a zdraví až po čin zcela beztrestný. Některý z úmyslných trestných činů (podle § 219, 221 a 222 TrZ) přichází v úvahu především tehdy, jestliže majitel svého psa záměrně poštve k útoku proti jiné osobě, přičemž majitel je přinejmenším srozuměn [§ 4 písm. b) TrZ] s tím, že vzhledem k charakteristice napadené osoby (jejímu věku, fyzické dispozici, oblečení atd.) a k vlastnostem psa (jeho velikosti, stupni agresivity, neomezení náhubkem, předchozímu chování apod.) bude mít útok za následek újmu na zdraví nebo dokonce i na životě. Naopak beztrestným činem bude útok psa, k němuž došlo zcela nahodile, aniž bylo majiteli možno přičítat zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti [§ 5 písm. b) TrZ], např. pokud napadená osoba psa úmyslně rozdráždila a vyvolala v něm neočekávanou reakci, s níž nemohl ani majitel psa počítat. Podobně půjde o beztrestný čin, jestliže sice majitel psa úmyslně vyvolal jeho útok na jinou osobu, ale učinil tak jen proto, aby za podmínek nutné obrany (§ 13 TrZ) nebo krajní nouze (§ 14 TrZ) tím odvrátil útok či jiné nebezpečí ze strany napadené osoby.

Ponecháme-li stranou tyto krajní případy, pak patrně v nejširší míře přichází v úvahu trestní odpovědnost majitele psa za trestné činy spočívající v ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 223 a 224 TrZ, pokud majitel psa zanedbá své povinnosti nebo nedodrží potřebnou míru opatrnosti.¹ Takové případy, kde je tento trestní postih namístě, je však velmi obtížné obecně vyjmenovat, protože vždy bude záležet na všech rozhodných okolnostech a na individuálním posouzení každého konkrétního případu. Rozhodující význam zde bude mít skutečnost, zda a do jaké míry majitel psa zavinil [alespoň ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. b) TrZ], že pes způsobil jiné osobě ublížení na zdraví. Přitom z hlediska formy jednání půjde zpravidla o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (srov. § 89 odst. 2 TrZ) a které mohlo zabránit útoku psa nebo alespoň jeho následku v podobě újmy na zdraví. Jednání pachatele tak může spočívat např. v tom, že psovi umožní volný pohyb na veřejném prostranství bez vodítka a bez náhubku, nedostatečně zajistí výběh pro agresivního psa před jeho útěkem z tohoto uzavřeného prostoru, nezabrání psovi v pohybu do prostor s malými dětmi, dále majitel nezajistí, aby měl psa na dohled, svěří psa osobě, na jejíž pokyny pes náležitě nereaguje, atd.

Trestní odpovědnost za nedbalostní ublížení na zdraví způsobené útokem psa byla v judikatuře výslovně řešena v několika stále aktuálních rozhodnutích soudů, byť některá z nich jsou již starší. Tak v rozhodnutí publikovaném pod č. 34/1954 Sb. rozh. tr. byl vyjádřen právní názor, podle něhož „poranění způsobené kousnutím psa zakládá u majitele psa trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 221 (popřípadě § 222) TrZ (zákona č. 86/1950 Sb.)² jen tehdy, má-li poranění povahu poruchy na zdraví ve smyslu citovaného ustanovení a jestliže majitel, který psa neopatřil, znal nebo mohl znát jeho nebezpečnost.“ Za pozornost dále stojí rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1988 Sb. rozh. tr., a to s touto právní větou: „Poranění, které způsobil jinému útok psa, zakládá u majitele, resp. chovatele psa znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 223, resp. § 224 TrZ po subjektivní stránce tehdy, jestliže neučinil všechna opatření, přiměřená konkrétní situaci, aby zajistil ochranu zdraví spoluobčanů před útokem psa, přestože věděl nebo měl a mohl vědět, že pes může být útočný a nebezpečný vůči cizím osobám [§ 5 písm. a), resp. b) TrZ].“ V této souvislosti je ovšem třeba upozornit, že – pokud jde o trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 TrZ (o tzv. prosté ublížení na zdraví) – citované judikáty vychází z dřívější právní úpravy účinné do 30. 6. 1990. Podle nyní platného znění trestního zákona je trestní odpovědnost za trestný čin podle § 223 TrZ podmíněna tím, že pachatel poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, nebo uloženou mu podle zákona. Proto opomenutí učinit všechna potřebná opatření by v intencích právních závěrů vyplývajících ze zmíněné judikatury založilo trestní odpovědnost podle § 223 TrZ jen v případě, kdyby v jednání majitele psa bylo možné spatřovat porušení důležité povinnosti uvedeného charakteru. Porušení takové povinnosti však není podmínkou trestní odpovědnosti za trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 TrZ [tj. za způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 TrZ], ale má význam až v případě právní kvalifikace podle § 224 odst. 2 TrZ.

Porušení důležité povinnosti majitelem psa

Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce pachatele, nebo uložené mu podle zákona se i v případě trestní odpovědnosti majitele psa obecně považuje porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, pokud tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, tj. k ublížení na zdraví nebo ke způsobení těžké újmy na zdraví útokem psa.³

K tomu, v čem lze spatřovat zavinění majitele psa a porušení jeho důležité povinnosti ve smyslu § 223 a § 224 odst. 2 TrZ, poskytuje určité směrnice rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002, publikované pod č. T 435 v trestní části svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.⁴ V jeho právní větě se konstatuje: „Majitel psa je povinen počínat si tak, aby chováním jeho psa nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí. Pokud navíc majitel psa ví o tom, že s chováním jeho psa byly již v minulosti problémy, a neučiní nic pro to, aby ke škodě na zdraví jiné osoby nedošlo, bude možno jednání takového majitele psa posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 či § 224 TrZ, dojde-li po útoku psa ke zranění některé osoby.“ Skutkově šlo v tomto případě o to, že obviněná, která měla už v minulosti potíže se zvládnutím svého psa, na veřejném prostranství venčila psa – německého ovčáka nepřipoutaného vodítkem, a když potkala jinou osobu, která vedla na vodítku svého psa – amerického staffordšíra, německý ovčák se k ní rozběhl a poté, co tato jiná osoba ve snaze ochránit svého psa jej zvedla na vodítku vzhůru, německý ovčák na ni skočil, porazil ji na zem, kde se oba psi prali, přičemž německý ovčák tuto druhou osobu několikrát kousl do ruky, čímž jí způsobil četné tržné rány v předloktí této končetiny a další zranění s následnou pracovní neschopností.

Obviněná shledávala pochybení soudů prvního i druhého stupně, které ji odsoudily za trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 TrZ, v tom, že po subjektivní stránce nebyl naplněn znak této skutkové podstaty. Názor soudu prvního stupně, podle něhož obviněná není fakticky způsobilá a tedy oprávněná vodit psa, protože jí je známo, že s ohledem na své fyzické a věkové schopnosti neudrží německého ovčáka tak, aby nenapadl jiného psa nebo osobu, považovala obviněná za neudržitelný, což odůvodnila tím, že žádný zákon nestanoví selekci občanů ve vztahu k možnosti chovat malé či velké psy a žádný zákon ani neukládá občanům povinnost vodit jen takové psy či zvířata, která nenapadnou jiné psy či osoby. Proto podle ní nelze přisvědčit názoru, že by trestný čin byl spáchán z nedbalosti. Rovněž závěr okresního soudu o povinnostech vyplývajících z postavení obviněné a o jejím zaviněném jednání ve vztahu k trestnému činu obviněná hodnotila jako nesprávný. Neztotožnila se ani s argumentací odvolacího soudu, pokud porušení důležité povinnosti uložené podle zákona dovodil z ustanovení § 415 ObčZ. V tomto ohledu považuje rozšiřování trestní odpovědnosti s použitím občanskoprávního ustanovení o odpovědnosti za škodu v trestním právu za nepřípustné.

K odůvodnění svého právního názoru Nejvyšší soud, který odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podané proti rozhodnutím soudů nižšího stupně, mimo jiné uvedl: „Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 TrZ zavinění z nedbalosti [§ 3 odst. 3, § 5 písm. a), b) TrZ]. Z právní argumentace obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že k závěru o vině obviněné dospěly soudy na základě úplně a řádně zjištěného skutkového stavu věci. Za této situace je zřejmé, že pokud obžalovaná již v minulosti musela mít pochybnosti o svých schopnostech psa zvládnout v době, kdy venčila psa, neměla jej na vodítku a pes neměl navlečený náhubek, spáchala uvedený trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 5 písm. a) TrZ, neboť právě s ohledem na negativní zkušenost z minulosti měla vědět, že není v jejích silách psa zvládnout, že může dojít ke konfliktu či k napadení jiného psa, eventuálně osoby, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že k tomu nedojde. …S ohledem na znění § 415 ObčZ nemohou obstát námitky uplatněné obviněnou v podaném dovolání, neboť podle tohoto ustanovení je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí. Obviněná věděla, že se psem, kterého měla na procházce, byly již v minulosti problémy, přesto neučinila nic, aby ke škodě na zdraví či majetku nedošlo (nechala psa bez náhubku, nepřipoutaného vodítkem). V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na to, že poranění u poškozené mělo povahu poruchy zdraví ve smyslu trestního zákona, obviněná psa znala, znala jeho nebezpečnost a neučinila nic pro to, aby k poruše na zdraví nedošlo (viz též rozhodnutí pod č. 34/1954 Sb. rozh. tr.).“

Kromě citovaného obecného ustanovení občanského zákoníku o předcházení škodám je v některých případech porušení důležité povinnosti majitele psa vyvozováno z obecně závazné vyhlášky obce, kterou je obec v samostatné působnosti podle § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, oprávněna ukládat povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, tj. mimo jiné i povinnosti zavazující majitele psů na území příslušné obce.⁵ Je-li pes v tzv. zájmovém chovu [§ 3 písm. e) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů], může majitel porušit povinnost též tím, že neučiní dostatečná opatření proti jeho úniku (§ 13 odst. 1 téhož zákona).

Jiná možná opatření proti majiteli psa

Pokud bude možné dovodit trestní odpovědnost majitele psa za výše uvedené trestné činy, nemusí znamenat uložení trestu jediný důsledek. Pachatele lze rovněž podle § 228 TrŘ zavázat povinností k náhradě škody způsobené takovým trestným činem, zejména škody na zdraví a případně na poškozených součástech oblečení.⁶ Otázkou je, zda v rámci trestního řízení v případech, kdy je zřejmé, že majitel psa není schopen zvládnout jeho chování na veřejnosti a nadále hrozí nebezpečí útoku psa proti lidem, je na místě též uložení trestu propadnutí věci podle § 55 TrZ (vedle jiného druhu trestu) nebo ochranného opatření v podobě zabrání věci podle § 73 TrZ, a to spočívající v propadnutí nebo zabrání psa, jehož chování není majitel schopen zvládnout, pokud hrozí další útoky psa na život a zdraví lidí. Zatím sice v judikatuře tato otázka nebyla výslovně řešena, ale domnívám se, že nic nebrání uložení uvedeného trestu nebo ochranného opatření, protože i pes je zde považován za věc (srov. rozhodnutí pod č. 27/1984 Sb. rozh. tr.) a podmínka spočívající v tom, že psa jako věci bylo užito ke spáchání trestného činu ve smyslu § 55 odst. 1 písm. a) TrZ a § 73 odst. 1 TrZ, bude splněna, přičemž trest propadnutí věci lze uložit i v případě trestných činů spáchaných z nedbalosti (viz rozhodnutí pod č. 17/1995 Sb. rozh. tr.).

Závěrem

To, co bylo výše uvedeno ohledně trestní odpovědnosti majitele psa, platí přiměřeně i pro vlastníka či držitele jiného zvířete, jehož útokem může dojít k ublížení na zdraví nebo k usmrcení člověka. Nebylo však mým záměrem podat vyčerpávající výklad všech podmínek trestní odpovědnosti majitele psa ani přesvědčit čtenáře o tom, že trestní postih je zde jakýmsi automatickým a jediným možným důsledkem vždy, když je člověk napaden cizím zvířetem, které mu způsobí újmu na zdraví nebo dokonce na životě. V méně závažných případech přichází v úvahu odpovědnost za přestupek, u něhož platí podobné úvahy ohledně zavinění jako u trestného činu (srov. § 3 a 4 PřesZ), a to např. za přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) PřesZ, anebo odpovědnost občanskoprávní za škodu způsobenou zejména na zdraví (podle § 420 a násl. ObčZ).